Golden Eye 007, jak už název napovídá, je střílečka inspirující se stejnojmenným filmem s nejznámějším milovníkem Martini. Jedná se už o fousatý kousek, no chtěl jsem si doplnit vzdělání a pustil jsem se s agentem do plnění misí na konzoli a při spuštění jsem zase zakroutil hlavou, jak nám ta doba pokročila, vizuál je už zastaralý.

 Co se týče hratelnosti a příběhu, tam už je to lepší - různorodé mise sahající od ničení objektů, záchrany rukojmí, získávání předmětů  u některých úkolů bylo třeba použití high-tech vyfikundací, arzenál pestrý, důležité je správně zamířit, aby zlouni nebyli  moc otravní, zdraví lze doplnit jen sběrem neprůstřelných vest. Kolem a dokola lepší průměr, víc z toho nevykouzlím – 60 %

Po mimořádně dobrém zážitku z dílu prvního ( v tomto případě remaku ) nemohlo trvat dlouho a znovu se vrátit k pokračování tohoto atmosférického vesmírného survival hororku se zubatými příšerami a chlápkovi v mechanickém obleku, prodírajícím se na oko prázdnými prostory kosmické lodi. Milé setkání s různorodými vylézajícími potvorami z ventilačních šachet, propadajících se stropy a líhnoucími se z povalujících se tlejících těl, které už jen vzdáleně připomínají lidská stvoření, nicméně toužících ukončit život chrabrého mechanika Issaca Clarka.  

Tentokrát je příběh rozdělen do 15-ti kapitol, a všechny principy ovládání včetně Zero G, agresivních šmejdů, způsobu boje, arzenálu, levelování a nakupování munice a dalších vyfikundací v kosmickém Tescu  jsou víceméně totožné jako v dílu předchozích, což naprosto vyhovuje a jeden se cítí jako když vklouzne do pohodlně vyšplápnutých bot. Issac toulající se v halucinacích v oddělení vesmírného sanatoria Titan Station, je ze svěrací kazajky vysvobozen tajemným zachráncem a může začít plíživá kosmická zábava a nakonec se dostaneme i na starou známou USG Ishimuru. Pár rozdílů se přesto najde, mlčenlivý mechanik se nám rozmluvil, portfolio zbraní a hnusáku se rozšířilo a přišlo mi, že muťáci byli jaksi odolnější a častokrát pár prásknutí nestačilo nemluvě o těch šmejdech v poslední třetině, kteří si dokonce dovolovali ožívat.

Příběh je povedený, samozřejmě díky vedlejším postavám, ale zakončení se tentokrát úplně nepovedlo, atmosféricky mi to pocitoově také přišlo lehce slabší, ale to jsou jen takové drobné nedostatky, rozhodně pořád silný nadprůměr a teď už jen doufat, že trojka neusne na vavřínech, recenze to bohužell krapet naznačují – 85 %

Pro druhý díl assassínské série ( v pořadí jedenáctý ) jsem si si vybral období Peloponéských válek – Oddysey, a ze dvou postav jsem si vybral sparťanského žoldáka Alexie ( potomka krále Leonida ) a vydal jsem na cestu za ztracenou rodinou a zničením tajemného kultu Kosmos, který se chce za pomoci války mezi Spartou a Athénami dostat k moci.

 Kupodivu tento díl i přes to, že nabízí problesky do přítomnosti, nenabízí prakticky žádnou návaznost na řád Assasínů, což mi nijak zvlášť nevadilo, protože především se věnuje antickému Řecku a vy tak můžete na své cestě příběhem potkat zajímavé osobnosti tehdejší doby Hérodot, Pythágoras, Hippokrates atd.  Mimo svého oře hrdina hned zkraje získá loď Adrestii a může tak cestovat libovolně přes všechy Řecké ostrovy.

Vizuální stránka je nádherná, to už je asi standardem, detaily soch, budov, měst nebo azurového moře jsou dechberoucí, příběh taky docela povedený. Co se týče, soubojové stránky věci, řekl bych, že zabít protivníka na Vašem levelu nebo lehce nad není takový oříšek jako v předchozím díle ( no možná s výjimkou sejmutí legendárních zvířat a několika mystických postav - Medusa, Mínotaur ),  inventář přehledný a levelování výzbroje a vlastních dovedností bez problémů. Pokud ale jste jako já hráčem posedlým odkrýt všechny lokace a splnit veškeré úkoly, připravte si spoustu času, protože herní mapa je šíleně obsáhlá a jeskyní, hlídek, pevností a skuhrajících jedinců toužících po službách žoldáka je tolik, že je to až k uzoufání a většina zásadnějších úkoly jsou tak rozvětvené, že to až otravuje, navíc se jejich znění opakuje, takže to mě prudilo. Další výtka směřuje k systému a přítomnosti žoldáků, člověk si jen uprdnul a už se na něj valily hordy šmejdů,  a v poslední řade námořní bitvy mě taky nijak neuchvátily. Kolem a dokola je to ale povedený kousek v lepším nadprůměru, určitě se zase brzy do světa AC vrátím, Oddyssey dávám – 75 %

Za mě, ve své době, byl Call of duty 1 a 2 tou nejzábavnější a nejautentičtější střílečkou z prostředí druhé světové války, ať se propadnu do Východního Německa, jestli bych lhal. V už šestém dílu se opět ponoříme do bojišť moderního světa roku 2016, kdy se lehce navazuje na události z první hry minisérie Modern Warfare ve smyslu americko-ruského konfliktu po celém kontinentě – Kazachstán, Moskva, Rio de Janeiro, Gruzie a třeba Alajška.  

Takže se na několika frontách ženete v brutálně intenzivní akci ať už v kůži vojína Allena, Garyho Sandersona nebo starého známého z předchozího dílu Johna McTavishe za ruskými teroristickými buňkami Vladimíra Makarova, prominenta a následovníka předchozího lumpa Zakhaeva. Grafická stránka jednotlivých lokací je parádní – taková honička slumy v Riu po střechách nebo bitva ve vězení či na moskevském letišti byly opravdu zážitek a samotný příběh hodnotím povedeně, včetně efektního zakončení.  

Hraní si na vojáčky mě v rámci CoD prostě baví, není důvod nevrhnout se na další kousek v pořadí, tentokrát v nové minisérii Black Ops – tak snad se podaří – dávám silný nadprůměr – 85 %

Že finští vývojáři ze studia Remedy umí o tom asi není nutné dlouze diskutovat – Max Payne nebo Quantum Break hovoří jasně. Právě QB mi byl recenzemi připodobňován k této záležitosti zvané Control a tak nezbylo nic jiného než se do ní na konzoli pustit.  

Hlavní hrdinka, Jesse Faden, hledá odpovědi a pátrání ji zavede do centrály tajné vládní organizace FBC, která se zabývá výzkumem paranormálních jevů. Kulisou pro toto dobrodrůžo tvoří budova kancelářského komplexu, kdy každé její oddělení má specifickou atmosféru s interiéry plných zajímavých nápadů. Při jejich probádávání se postupně odemyká díky objevování přístupových karet a samozřejmě hrdinka má možnost osvojit si další schopnosti nadpřirozeného rázu a zároveň rozvíjet a kombinovat multifunkční boucačku s paranormální vyfikundacemi jako například telekineze, levitace či jiné dovednosti vymykající se fyzikálním zákonům  

Protivnici jsou až strašidelní, ať už jde o řadové protivníky nebo nadpřirozenými silami obdařené bossy a stejně jako oni a prostředí  jsou stejně originální i ostatní postavy, na které se průběhu hraní narazí, a kteří vypadají jako by je něco posedlo. Kolem a dokola výborná akce s příměsí hororu a tajemna s občasnými hádankami, víc takových kousků, s lepším příběhem bych sel ještě výš - 80 %

Na pokračování docela povedené střílečky Crysis jsem se opravdu těšil, přechozí akce maskovaného muže v Tichomoří mě bavila, takže pustit se do dalšího dílu byla nevyhnutelné.

Tentokrát bylo prostředí zalesněného ostrova plného rákosníků a emzáků vyměněno za New York, jehož obyvatele napadne záhadný virus Manhattan.   K mocnému obleku druhé generace přijde tentokrát jako slepý k houslím mlčenlivý mairňák Alcatraz, který ho dostane od jedné z hlavních postav dílu předchozího Proroka Barnese. No a tak se vydává ve zpustošeném městě čelit jednotkám C.E.L.L a samozřejmě mimozemské havěti, která prošla, které došly k upgadu a už umí brázdit velkoměsto ve vytuněných obrněných strojích.  

Kladně hodnotím samozřejmě grafiku včetně podob vetřelců, hudební stopu, k mínusům přidávám průněrný příběh a nemožnost průběžného ukládání. Ve výsledku oproti prvního dílu ubírám pár procent, ostrovní prostředí mě bavilo víc – 75 %

Dead Space je dalším kouskem, ke kterému jsem se dostal až po několika letech od vydání, ale v tomto případě k remaku původní hry na konzoli a musím říct, že jsem byl moc spokojený - atomsférický survival horrorek odehrávající se ve vesmíru s dobrým příběhem a feelingem zubatých Alijénů, to mám rád.

Tak jsem se společně s hlavním hrdinou Issacem Clarkem, mechanikem údržbářské lodi Kellion, doplavil k těžařské lodi USG Ishimura, která má za úkol v 26. století vytěžit z planet cenné kovy, protože na matičce Zemi nic nezbylo. Lodička se ale přestala pravidelně hlásit a při přistání vypadá, že posádka, včetně přítelkyně Issaca-Nicole, se vypařila, no postupem času začínají vylézat z ventilačních šachet, propadávat stropy nebo se líhout z válejících se těl jakýsi odporní šmejdi, už jen vzdáleně připomínající lidská stvoření, toužící ukončit Issacův život.

Takže v celkem 12-ti kapitolách putujete ztemnělými chodbami a místnostmi, nasloucháte robotickému palubnímu hlasu počítače lodi, otevíráte průchody a obnovujte přerušené vedení a do toho Vás chtějí sežvýkat ti zmutovaní šmejdi – Necromorfové – naštěstí je k dispozici rozmanitý arzenál zbraní, který lze levelovat, a munici lze “vydupat“ z torz rozstřílených potvor nebo nakupovat za kredity v obchodě na lodi – nicméně je záhodno používat munici s rozvahou a volit správně zbraně, protože ne na všechny příšery fungují stejně. Aby toho nebylo málo, místy jste nuceni vstoupit do vakua, kde je samozřejmě omezená kyslíková kapacita. U čeho jsem neskutečně klel byly epizodky, kdy jsem se navíc dostal do prostor s nulovou gravitací, ať už na lodi nebo v kosmu – při chybnému pohybu jsem se kolikrát otočil tak, že jsem nevěděl, kde je nahoře a dole a ještě po mě šel jeden z těch šmejdů - to jsem vývojáře proklínal, ale tak si představuju autentické prostředí. Další povedenou věcí bylo přitahování předmětů na dálku a zpomalení času a hlavně možnost průběžného ukládání hry na terminálech.

 Za mě velká spokojenost, jak píšu výše atmosféra skvělá, prostředí vesmírné lodi a všeho kolem mi přišlo autentické a nápadité, akce tak akorát, příběh mě vtáhnul a konec rozhodně navnadil na druhý díl – 90 %

XIII jsem objevil náhodou a byla pro mě naprostou neznámou ve výsledku ale o riginální záležitostí samozřejmě díky zajímavému komiksovému looku a povedeně vystavěnému příběhu.

Takže se v kůži hlavního hrdiny ocitáme na pláži v Brooklynu, kterého najde plavčice, se střelným zraněním. Muž trpící amnézií si vybavuje pouze to, že byl postřelen při pokusu o útěk z lodi, a zjistí, že má klíč k bankovnímu vkladu a na pravém rameni vytetovanou římskou číslici XIII. No a tak se rozjíždí pátrání po vlastní identitě a rozplétá konspirační vlákna vedoucí ke skupině, která má v touze svrhnout vládu optimistických států emerických v celkem 13-ti kapitolách s přiřaděnými misemi.

Agent může potkat až 16 zbraní - od nože až po bazuku a navíc může některé předměty, jako smetáky nebo židle, použít jako zneškodňovací pomocníky, lékárničky a jakési kevlarové helmy pomohou s oživováním. Některé vedlejší postavy mohou být vzati jako rukojmí nebo jako lidské štíty a tím brání zlosynům střílet na hlavního hrdinu, to mi přišlo jako zajímavé obohacení. Kolem a dokola tu „bondovku“ hodnotím pozitivně v nadprůměru, bavila mě - zakončení mohlo být propracovanější a protivníci se nemuseli chovat jako po prodělání lobotomie, ale největší chybu vidím stejnnĕ jako větší část kolegů v save and load systému a kostrbatĕjší hratelnosti – 75 %

Pokračování, ve své době rozhodně nadčasovĕ zpracované střílečky s nevídaným bullet time modem, Max Payne mě dlouho míjelo a dostal jsem se k němu až po více než 20-ti letech od dohrání dílu prvního. I tentokrát se policejní detektiv s tragickou minulostí vydává do ulic New Yorku s touho vyčistit podsvětí a zapomenout na smrt rodiny. Není na to sám, později se k němu stará známá Mona Sax z předchozího dílu, bývalá to tanečnice ze strip klubu, ze které se stala asasínka a za kterou i malou část hry odehrajete.

V podstatě se pokračuje v osvědčeně zavedené kvalitě jedničky – což znamená slušný příběh s temnou atmosférou a výborné hudební podbarvení, samozřejmě nesmí chybět působivě krvavé fatalitky. Bullet time doznal vylepšení, kdy se dá spustit mód ve kterém Max dramaticky zatančí kolem dokola s vytasenými kvéry.

Za mě spojenost, návrat do světa mstícího se přízraku se povedl, jen ten rozsah mohl být větší, za pár hodin jsem to prosvištěl jako nic. Samozřejmě v rámci objektivity je třeba přiznat, že grafika už je dneska trochu úsměvná, ale hra táhne a baví, takže doufám, že  čas dovolí v brzké době i trojku – tady rozhodně zase nadprůměr – 85 %

Gradius je další vesmírnou arkádovkou, kterou jsem objevil zpětně na retro konzoli. Děj je vcelku jednoduchý postřílet se ve stíhačce Vica Zmijáka hordani atakujících nepřátelských polypů či co a zachránit tak planetu.

Úrovni je celkem sedm a dají pořádně zabrat, bez load a savé by to ale bylo nad moje síly. Naštěstí cestou se dají sbírat různá vylepšení zbraní, ale také sllová pole nebo urychlovače. Na svou bych řekl patří mezi ty lepší kousky v žánru - 55 %

Za mě, ve své době, byl Call of Duty 1 a 2 včetně datadisku United Offensive tou nejzábavnější a nejautentičtější střílečkou z prostředí druhé světové války, ať se propadnu do Východního Německa jestli bych lhal. V pátém dílu se po předchozícm moderním bojišti opět vracíme do prostředí druhé světové a to především v Pacifiku, Německa a jednou i do Stalingradu.  

V celkem patnácti misích je potřeba buď vykostit rákosníky vyskakující ze zaklopených děr, hemžících se ve vykopaných tunelech, nebo skrývající se jako ostřelovači v palmách, mají za úkol jednotky vojína C. Millera na Palau, Okinawě, a v  jedné misi jako poddůstojník Locke bombardující konvoje Japonců v bojovém hydroplánu, nebo v těle vojína Dimitrije Petrenka rakvit nácky ve výše zmíněném Stalingradu, Braniborsku a Berlínu, kde proběhne závěrečná mise ( stejně jako v jedničce ).  

Kvalit prvních dvou či čtvrtého dílu ( trojku jsem nepotkal ) pětka nedosahuje, grafika už by na svou dobu mohla být lepší, dynamika předchozích dílů taky trochu chybí – tak nějak jsem u většiny misí měl pocit, že už to tady všechno někdy bylo, naopak ale zase přibilo létajících ustřelených končetin po palbě ze zbraně těžkého kalibru  a plamenometem seškvařených torz no a samozřejmě docela povedená extra mise na závěr se zombíky. Pořád ale mě to hraní si na vojáčky v rámci CoD baví, takže dávám zase lehký nadprůměr a těším se zase na vlny Modern Warfare 2 – 75 %

Little Samson je pro mě další neznámou plošinovkou, kterou jsem objevil až v pokročilém věku na retro konzoli.  Hrdina bojuje ve světě, který kdysi terorizoval král démonů Ta-Keed, dokud nebyl zapečetěn bohy, jejichž síla byla rozptýlena v podobě čtyř zvonů. Samozřejmě jednoho dne blesk zvon uvolnil a císař Hans povolal čtyři válečník, aby darebáka vykostili.  

 Každý ze čtyř hrdinů má své specifické vlastnosti a v průběhu hry mezi nimi lze libovolně přepínat. Little Samson umí házet jakési zvonky a umí lézt pro zdech a stropech, drak Kikira dovede krátce poletovat, chrlit oheň a na zledovatělém povrchu neklouže díky neostříhaným drápům, třetí postavou je něco jako golem - Gamm může chodit po hrotech a útočit v libovolném směru a tryskomyš K. O je ultrarychlá, dokáže se vejít úzkými průchody, umí lézt po stěnách a stropech a útočí shazováním bomb.[

 V úrovních průběhu bojujete s nepřáteli a vyhýbáte se překážkám, přičemž sbíráte předměty a vylepšení, včetně extra životů, srdcí, které doplňují zdraví, křišťálových koulí, které zvyšují život postavy a samozřejmě nesmí chybět bossové – no je to ve stylu Mega-mana, pokud hráli některý díl(y), čekejte podobný styl – 55 %

Jakožto velký fanoušek Tomb Raidera, Uncharted a podobně ladených adventurek a samozřejmě i filmového Indyho jsem nemohl odolat a otálet se vrhnout na očekávanou herní podobu s nejslavnějším archeologem v klobouku ve velkém konzolním formátu – no a byl jsem rozhodně nadšený.

Profesorovo dobrodružství se tentokrát točí kolem pátrání po Velkém kruhu, který odkazuje na tajemná místa kulturního významu po celém světě, která, když jsou spolu na mapě, tvoří dokonalý kruh a vytvoří teleportační vyfikundaci. No a samozřejmě po něm touží Führer, pro kterého chce toto zařízení získat nacistický archeolog and okultista Herr Emmerich Voss. Společně s Indym, ke kterému se časem přidá fešná Gina, začíná pátrání, při kterém postupně navštíví v rámci rozlehlých lokací Vatikán, Gízu a Thajsko a také na skok do Himalájí a Číny.  

Pátrání, které zmiňuju, zahrnuje v každé lokaci hlavní misi a spoustu vedlejších kdy jde o zdokumentování a získávání indicií, záhadných relikvií a artefaktů, a pokud se rozhodnete jako já, posbírat a vyřešit všechno, vylevelovat archeologa a prošmejdit kde co,  čeká na Vás spousta herního času v otevřených lokačních mapách     Hra má výborný příběh, jednoho z nejlepších záporáků v herním světě za poslední dobu, vymazlenou grafiku, nesmí chybět typický humor z filmové série a prostě baví. Mám jen jednu výtku k chabé “inteligenci“ nácků a za mě trochu zbytečnou boxovací hru, ale to jsou jen malé škrábance, jinak za mě pecka, doufám v další podobný díl v brzkém budoucnu a myslím, že se dočkáme i filmové verze – 95 %

Tak nějak víceméně náhodou jsem narazil na tuto střílečku a zlákaný místním hodnocením jsem se do ní nedočkavě pustil. 40 misí, taktická akce, různorodé prostředí a mariňáckou nakládačku slibovali solidní zábavu.

Leč vystřízlivění bylo kruté jak sobotní kocovina, grafika mizerná když vezmu dobu vzniku – opakující se poloprázdná planina s různým podbarvením, stereotypní snipování a dorážení schovávajících se týpků, kteří prvotní ostřelování přežijí, zničit základnu, sebrat data nebo zachránit rukojmí a tak pořád dokola. Což znamená, že příběh taky prakticky neexistuje,  inteligence protivníků na úrovni pacientů po prodělané lobotomii – za mě lehký podprůměr, v žánru se rozhodně najdou daleko povedenější a zábavnější kousky i v podobném roce vydání, toto mi hrubĕ nesedlo– 45 %

Zrada Jimmyho je prvním DLC k povedené Maffi 2, kterou jsem odehrál s velkou chutí. Hlavní postavou je chlapík Jimmy, považovaný v Empire Bay za jakéhosi “čističe Viktora“, prostě úklidovku, když potřebují hlavouni někoho odstranit, stačí zavolat. No jednoho dne ve čtvrtek ale někdo ušije na Jima levárnu …

V celkem 25-ti časově omezených misích plníte různé arkádové úkoly s hlavním cílem sběrem bodů, takže především krádež aut, rozstřílení obchodu, postřílení bandy gangsterů. Takže je nutné připravit se na spoustu ježdění z jednoho konce města na druhý, nekonečné se vyhýbání se fízlům, protože většina úkolů probíhá na veřejných místech no a příběh nikde, bohužel. Ve výsledku stejně jako Jimmyho vendeta působí pocitem zbytečnosti – 55 %

Základním prvkem DLC Jimmyho Vendetty je sbírání bodů za kdejakou blbinu v takovém arkádovém stylu – zničení káry, kulka mezi oči, rychlá jízda atd, které ale slouží nanejvýš k umísťování v žebříčku nejlepších hráčů.

 Kolem třiceti misí je v rámci alespoň nějaké motivace obaleno sice slabým, ale aspoň nějakým příběhem, jak už název napovídá, pomsty dvěma gangsterům za zaprodání a poslání do lágru. Takže Vás zjednodušeně čeká spousta krádeží aut a vraždění a pokud jste fanoušci tunningu, dá se pohrát si s vybavením jako třeba přidání turba nebo různé pytlovinky v rámci vzorů a polepů na kapoty. Za mě ale tohle všechno je málo pro pořádný příběh a proto dávám jen průměr – 55 %

Tento DLC k Mafii 2 vypadal nejnadějněji, pokračovat s využitím baculatého a přisprostlého Joea mohlo slibovat opětovné se ponoření do zkaženého města ve chvili, kdy je Vito zatýkán, no bohužel se to povedlo jen z malé části.

Z celkem čtyř misí, je povedená jen ta první, poté se hra mění v rychloplnění nenápaditých úkolů, které vám ani nezadávají žádné známé postavy – střílení, ježdění v časovém limitu a následný sběr bodů, které lze získat za cokoliv -  střelbu, mlácení, rychlou jízdu a ideálně řetězení s výsledkem násobení skóre. Není to úplně bída, z těch třech DLC je asi nejpovedenější, přesto to stačí jen na průměr – 60 %

První díl Mafie je srdcovkou a rozhodně patří u mě mezi ty nejpovedenější a nejoblíbenější a konečně jsem se dostal k tomu, abych s velkým zpožděním ochutnal dvojku a musím říct, že nezůstala o moc pozadu a opět jsem si tu mafiánskou jízdu většinu času užil.  

Na svého sice předchůdce hra nenavazuje a měštečko Empire Bay, kde se odehrává vše podstatné, je podobně pěkné jako City of Lost Heaven, se všemi hemžícími se lidmi, domy, vozidly a dopravní infrastrukturou. Ze Sicílie se vrací domů z války hlavní postava hry Vito Scaletta, který najde rodinu v dluzích a jediný způsob jak vydělat krupici je napojit se na starého známého Joea Barbaru. Postupem času proniká více a více do podsvětí gangsterské mafie a jejich špinavých praktik a musí sem tam někoho odkrouhnout, něco ukrást nebo zničit a tak si pomalu buduje jméno v celkem 15-ti různorodých misích – takže hráče čeká staré známé ježdění městem a plnění úkolů pro bosse.  

Vypíchnul bych hlavně 2 věci, o které se v mých očích hra opírá a to jsou výborné dialogy spojené s českým dabingem a skvělý příběh, kde se gangsteři chovají tak, jak by se od nich čekalo – nekompromisně, falešně a prospěchářsky. Vzestupy a pády Vita jsou uvěřitelné, Joe hláškuje jako o život a jeden má pocit, že sleduje variaci na Scorseseho nejlepší fláky. Vytknul bych možná jen 3 věci – časté ježdění sem a tam přes celé město, otravné jednotky sboru Protect and Serve a layout ovládání, ale jinak velká spokojenost a uvidíme, kdy vesmír dovolí pokořit trojku – 85 %

Tak jsem vyzkoušel Konu, docela pozitivně hodnocenou, survival walking simulátor z kanadského vývojářského studia. Nemůžu říct, že by mě bůhvíjak uchvátila, nicméně je to zajímavá záležitost. Příběh se soustředí na soukromé očko Carla Fauberta, přijíždějícího do opuštěného zasněženého města Nord-du.Québec, kam byl povolán k vyšetření poměrně banálního případu zdemolování domu zazobaného podnikatele Hamiltona, no ale postupem času zjišťuje, že to nebude jednoduchá prácička.  

Podstatné věci se odehrávají v zimě a sněhu a také v budovách roztroušených na mapě, které mohou ukrývat indicie nebo nástroje potřebné k dalšímu postupu ve hře a nebo slouží jako úkryt. Mezi hrozby patří ukrutná zima, která může Carlovi utnout tipec, bránit se jí může topením v budovách nebo v oh ništích při nich, hladoví vlci a sem tam se při snaze o úkryt v chajdě objeví překvápko, které detektiva rozruší, ještě že se může uklidnit cigárkem nebo lahváčem.  

Vše je proloženo hledáním předmětů, jak zmiňuju výše, a také hádankami, z nichž některé můžou potrápit závity. Co se týče grafiky tak to není bůhvíco, lepší je hudební stránka, ale co mě zklamalo nejvíc bylo zakončení, takže jen lepší průměr, dvojku ale určitě zkusím – 70 %⁷

Zajímavý nápad přidat taky nějaké zo vzdělávání se v rámci povedené hry série. aneb učení historie hrou. A že je to bohatá a úžasná záležitost - nástroj pro průzkum tohoto starověkého světa, kterému vývojáři Ubisoftu opět vdechl život.

Navíc nabízí i pohled na mezery v historických záznamech - a na to, jak vývojáři Assassina mezi těmito mezerami kormidlovali. Tým návrhářů zde předstupuje a vysvětluje, jak se dozvěděli to, co věděli - a občas mluví o tom, co nevěděli a co nemohli zjistit, holt je vidět, kolik práce při vývoji hry padlo - opravdu povedené - 75 %

V mém případě je AC Origins teprve druhým dílem série ( po úvodním ), který jsem si zahrál a můžu naprosto jasně prohlásit, že šlo o nejdelší a nejrozsáhlejší hru, kterou jsem kdy hrál a dohrál, protože podobné desítky a desítky hodin, které jsem u ní strávil, nebyly nikdy věnovány ničemu jinému. Velkou zásluhu na tom má i snaha odkrýt kompletní lokace na mapě s tím spojené nalezení všechny pokladů, vyhubení divé zvěře, vykoštění nepřátel a splnění veškerých questů, ještě že se při cestování dají používat odkryté teleporty a koně s velbloudy na kratší vzdálenosti.

Děj se odehrává pár desítek let před narozením mesiáše a hlavní herní postavou je Bayek, poslední člen bratrstva Medjay a zakladatel celého asasínského řádu, který pochází ze  Síwy a který chce najít a pomstít se vrahovi svého syna. Při tomto pátrání musí plnit různé vedlejší a hlavní úkoly a likviduje tak jednoho lumpa za druhým až k finálnímu padouchovi. Při tom si při získávání dovednostních bodů leveluje svoje schopnosti a vylepšuje výstroj a výzbroj.  

Za největší klad považuju rozhodně grafickou stránku, hlavně Egypt, to je pastva pro oči, jako bych tam byl u těch pyramid byl, a za druhé solidně postavený příběh a vložené souboje na moři. Záporem je za mě repetetivnost lokací a z toho plynoucí herní délku– najít poklad, zabít zvíře, vyčistit camp vojáků a tam zabít velitele – já se vydal cestou likvidace všech i někdy v předstihu před questy, bohužel mě tam pak několikrát poslal příběh znovu a samozřejmě šmejdi byli zase tam v plné polní. Kolem a dokola lepší nadprůměr, ale ke konci už jsem skřípal zubama – 75 %

Tak konečně se našel časoprostor pokořit chválenou hororovku Outlast a po dokončení panuje vcelku spokojenost. Pokud se líbí atmosférické lekačky včetně dusivé přitemnělé atmosféry a krvavých detailů, rozhodně nebudete litovat, nabízí se srovnání se sérií Amnesie kde panovalo podobné nadšení.

Ústřední postavou je investigativní novinář Miles Upshur, který se rozhodně udělat reportáž o znovuotevřené psychiatrické léčebně Mount Massive Asylum někde v Coloradu a společně tedy začínáme odkrývat tajemství tohoto komplexu a zjišťujeme, že se udály moc nepěkné experimenty a musíme se vypořádat jen pomocí důvtipu a holých rukou s pronásledujícími chovanci a entitami pasoucími po jeho krčku jelikož nezbývá se ukrývat a utíkat.

Ve výsledku opravdu originální a povedená záležitost, kdy to s Vámi několikrát pěkně cukne, možná časem se trochu zají systém úkryt, útěk a následný postup, ale jinak spokojenost a jsem zvědavý, kdy vyplodí Holywood nějaký ten snímeček – 80 %

Za mě ve své době byl Call of Duty 1 a 2 včetně datadisku United Offensive ( ke trojce jsem se doteď nedostal ) tou nejzábavnější a nejautentičtější střílečkou z prostředí druhé světové války, ať se propadnu do Východního Německa, jestli bych lhal. Jak už napovídá motto za za dvojtečkou, bitevní pole světové války byly opuštěny a vše se odehrává v současném 21. století a akce probíhá v „moderním“ hávu a zážitek z akce je luxusně autentický a věrohodný.  

Hra je rozdělena tři části a hlavní tématem je občanská válka v Rusku a nepokoje v nejmenované zemi na středním Východě, kde proběhne státní převrat a vychází najevo, že ruští rebelové a separatisté jsou jedna klika a chystá se zřejmě něco ve stylu jaderného holocaustu. S výjimkou dvou misí v části druhé, kde jste kůži poručíka Price v retrospektivně vyprávěné misi v okolí Černobylu, hrajete za seržanty Johna McTavishe nebo Paula Jacksona.  

Od úvodní mise s potápějící se lodí, k akčně nabušené misi na středních Východě, nebo sniperské dobrodrúžo v opuštěném městě Pripjať či závěrečné souboje s opětovným dobýváním a pohybováním se ve městě v horách je to jízda a já byl prostě nadšený a musím konstatovat, že své současníky v žánru převyšuje o pořádný parník. Výzbroj je parádní, od pistole, po automaty s tlumičem, sniperky až po protitankové rakety – dá se střílet přes ploty nebo tenčí kovy, no prostě autentičnost – 85 %

Crysis – hodně chvály jsem o této sérii slyšel, no konečně se dostal na řadu pilotní díl a společně s hlavním hrdinou Jackem Dunnem, z jednotky Delta Force, jsem se ocitnul na Lingshanových ostrovech v Tichém oceánu, kde Korejská armáda evakuovala veškeré obyvatelstvo a probíhajícímu archeologickému výzkumu se vypaří vědci.

Mariňák má k dispozici vymakaný nanooblek – což je náramná vyfikundace, která umožňuje časově omezenou neviditelnost, mocnou sílu nebo megarychlost a samozřejmě je vybaven slušným arzenálem, takže může vyrazit na zachrránu archeologů. Už během prvních pár chvil na ostrůvku je zřejmé, že se tam vyskytují mimo rákosníků i jiné podivné entity a začíná pořádná invaze, která nabízí spoustu zvratů.

Dál nebudu prozrazovat, příběh je povedený jak to ostatně parta vývojářů v Cryteku umí, grafika v remasterované verzi vymazlená, akce solidní, takže za mě hodně slušný nadprůměr – 80 %

Tak nám autoři kozaté Lary Croft alias Tomb raiderky představili v pořadí šestý díl z původní klasicke řady, a jakožto milovník této archeologicky-adventurské série jsem nemohl odolat a konečně zapsat poslední zářez na pažbu, který v mém případě znamenal prozatimní pokoření všech zatím vydaných kousků ( říjen 2024 ).  

Příběh je hodně povedený ve srovnání s předchozími díly – krasavice, která je obviněná z vraždy staříka Van Croye, se musí skrývat a jejím cílem je díky Wernerovým deníkovým poznámkách vypátrat získat 5 maleb utajených v Evropských městech ( dostaneme se i do Prahy ) , samozřejmě předtím, než se jich za pomocí biblické rasy Nephilim zmocní tajná organizace, které kupodivu touží po světové nadvládě a nesmrtelnosti v postavě hlavního záporáka alchymisty Péti Va Eckhardta.  

Konečně došlo k posunu v grafice oproti předchozím dílům ve smyslu 3D enginu – takže obličeje vypadají “lidsky“ a lokace vizuálně potěšily. Nicméně já jsem nadával jako špaček u ovládání, které musím hodnotím jako nejslabší článek – za všechny časově omezený vis a ručkování na čímskách a nebo skoky, manipulace s předměty až k přestřelkám z bezprostřední blízkosti, kdy střílíte skrz týpka a  další vymazlenosti, které nedovolí dát víc než lepší průměr – 65 %

No jo Bruce Lee, stařešinová plošinovka z první poloviny devadesátek, která ale s postavou nebo filmy nejslavnější rubající rákosky nemá moc společného. Účelem hry je postup v celkem 20-ti komnatách, kde hráč sbírá jakési lucerny, které jsou zavěšeny v různých místech komor. Většinu z nich stráží dva nepřátelé – Nnja a přerostlý sumo bojovník.

 Postupně cestu komnatami ztěžují další překážky jako miny, pohyblivé stěny a jakýsi zubatý povrch, kde se prohání elektrická jiskra, takže hráče čeká chozeníčko, lezeníčko a skákáníčko a až dojde na finální souboj s ohnivým čarodějem, který moc složitý není, za mě lepší průměr, u mě to srdcovka nebyla – 60 %

Tak nám autoři kozaté Lary Croft alias Tomb Raiderky představili už dvanáctý díl a jakožto milovník této archeologicko-adventurské série jsem nemohl odolat a konečně zapsat zářez na pažbu opět v podobném vizuálu ve smyslu izometrického pohledu shora jako v předchozím dílu Gurdian of Light. Vzhledem k tomu, že jsem se už minule s touhle novinkou tak nějak sžil, tak jsem už tušil, co můžu očekávat, no klasika je za mě povedenější, v tomto díle jsem navíc neskutečně jako špaček nadával na ovládání.

Co se týče příběhu, je slabší - archeoložka se, jak název napovídá, ocitá v Egyptě, kam se vydala společně se sokem z branže Carterem Bellem. Společně probouzejí k života pradávného a ne zrovna dobře naladěného boha Setta, který se za odměnu rozhodne přivést zkázu na matičku Zemi. Ještě že vykradači kromě nakrknutého Setta proberou k životu další členy famílie a a hurá vyvolat Osirise k finálnímu souboji při sběru jednotlivých částí Osirisova brnění buď sólo nebo v kooperaci až se čtyřmi parťáky.

 Za protivníky má obří brouky ( skarabey), krokodýlí může a posluhovače bohů všech různých velikostí a tvarů, arzenál je podobný jako v GOL včetně trhavin, novinkou je mocná magická berla, která otevírá magií znepřístupněná místa, aktivuje čarovné mechanismy a slouží i jako zbraň. Herní délka je podobně dlouhá jako Lařiny šortky, pokud budete sbírat artefakty a plnit výzvy,  prodlouží se tak do půlky stehen, za mě lepší průměr – 65 %

Soupeření miniautíček ( angličáků ) v prostředí rodinného domu včetně interiérové domácnosti, minimálně vizuálně, prošlo před očima záplavy devadesátkových pařmenů. V hlavě mi utkvěl hlavně pády z jídelního stolu, souboje na kulečníkovém stole nebo ve vaně s pěnou. Zábava byla zaručena díky soubojům o body,  autíčka se nikdy nezničila, jakmile se jeden z aktérů dostal mimo obraz, bodík se připsal a začalo se od začátku. S odstupem času samozřejmě působí jednoduše, ale tenkrát převládalo nadšení – 70 %

Tak nám autoři kozaté Lary Croft alias Tomb Raiderky představili už desátý díl a jakožto milovník této archeologicky adventurské série jsem nemohl odolat a konečně zapsat zářez na pažbu, tentokrát v rámci nového vizuálu v podobě izometrického pohledu shora. Zpočátku jsme k tomu přistupoval s ohrnutým nosem, postupem času jsem tomu krapet přišel na chuť až jsem zžil s ovládáním, no nicméně klasika je za mě povedenější.

Co se týče příběhu, archeoložka se ocitne v Mexiku pátrající o legendě, která se před tisíci lety odehrála bitva mezi božskými strážci světla a temnoty. Poražený Xolotl byl uvězněn v zrcadle a právě jej se snaží Lara najít, naneštěstí tlupa žoldáků ji při zkoumání zrcadla přistihne a neopatrným zacházením osvobodí záporáka. Kamenná socha Toteka, strážce světla, jí optimisticky sdělí, že musí porazit Xolotla než vyjde Slunce a tak roba musí vyrazit za nápravou věcí. Nemusí na to být sama, v novém kooperačním módu lze přizvat válečníka Toteca.

Arzenál mimo klasické dvou pistole obsahuje i jiné palné zbraně, oštěp, hák na překonávání překážek a neomezeným množstvím trhavin, které se dají libovolně odpalovat a likvidovat různorodé nepřátele. V rámci každého levelu jsou k dispozici jak cesty hlavního příběhu tak hrobky k prozkoumání, některé s hádankami. Za mě ta arkádovka nebyla úplně marná, dávám silný průměr a další díl Temple of Osiris si ujít nenechám – 70 %

Balloon fight je další klasickou ( ale pro mě neznámou ) arkádovkou vydanou po roce 1980 a já se s ní potkal až nedávno v rámci pořízení retro konzole. Ovládáte v ní nejmenovaného balónového stíhače, k jehož helmě jsou připevněny dva balónky a jeho jediným úkolem je propíchnout balónky nepřátelských aeronautiků a samozřejmě chránit své vlastní balónky. Mimo letců ztěžují hrdinovi život povětrnostní podmínky, blesky a hladové piraně v dolní části obrazovky.

 Hra obsahuje celkem 12 úrovní, které se po zvládnutí poslední začnou opakovat do doby, než to jednoho přestane bavit nebo dojdou životy. Hra nabízí možnost hrát sám, v kooperaci s číslem 2 nebo mód sběru balónů a vyhýbání se bleskům. Zábavná, nenáročná blbinka, na nějakou dobu zabaví – 60 %

Tak nám autoři kozaté Lary Croft alias Tomb Raiderky představili už desáté pokračování a jakožto milovník této archeologicky adventurské série jsem nemohl odolat a konečně zapsal zářez na pažbu v rámci nové survival trilogie, kterou jsou hrál jaksi pozpřeházeně – nejdříve Rise pak Shadow a první díl až na konec – no ale vadilo mi to snad  ? Pokud se stejně jako já rozhodnete, že najdete všechny dokumenty, relikvie, GPS cache, splníte veškeré volitelné challenge a hrobky, čeká na Vás spoustu herního času – ostatně se stejným principem pokračují i další dva výše zmíněné díly.  

Krasavice je na své první výpravě a ocitá v oblasti zvané Dračí trojúhelník na palubě lodi Endurance, která se rozlomí v bouři a ztroskotání je nevyhnutelné a Lara se po pádu do moře ocitne na ostrově Yamatai u japonského pobřeží, ale bez přátel, s kterými cestovala. V podzemní svatyni, kde se následně ocitne zjistí, že má místní obyvatelstvo zvláštní zálibu uctívat svou bohyni Himiko mrtvolami a vydá se za záchranou skupinky přátel v různých lokalitách tohoto ostrova.  

Poprvé se tak setkáte s postupným levelováním dovedností Lary, upgradem zbraní a cestováním mezi dílčími částmi ostrova za pomoci base campů. Můžete tak zpětně navštěvovat lokace, do kterých Vám byl zamítnut vstup kvůli chybějícímu vybavení – šípy s háky, brokovnice nebo třeba karabina pro jízdě na laně. Kosit nepřátele se dá různě, ze zálohy, lukem s šípy, střelbou do nich samých nebo s využitým kolem stojících výbušnin – všechny tyto pohybové a střelecké dovednosti byly v následujících dílech ještě vytuněny. Grafika super stejně jako hudba, příběh solidní, prostě o zábavu postaráno – jak to ta Lara dělá, že pokaždé o fous unikne v detonujících nebo hroutících se okamžicích  - 85 %

Contra Force je spinoffem série Contra, kdy tentokrát na rozdíl od předchůdců Contra a Super Contra jsou za padouchy teroristé z řad homo-sapiens nikoliv Mzáci. Za klaďase si hráč může vybrat mezi čtyřmi postavami – Burnse, Irona, Smithe a Beans, z nichž každý je expertem různého arzenálu – od  bouchaček po výbušniny a každý z nich má také různou rychlost a schopnost skoku, výhodou je, že se mezi nimi dá libovolně přepínat.  

Celkem se musíte prosekat přes 5 levelů z nichž každý je zakončen typicky soubojem s bossem. Ovládání je podobné jako u předchůdců, střelba do všech osmi směrů, stejně jako pohyb vyjma skoku v sudých levelech, kdy se pohybujete nahoru a dolů. Postavy se dají vylepšovat pomocí power-upů v podobě kufříků, zábavný je kooperační mód, kdy se dá při vykoštění povolat pomoc v rámci dovedností. Slušná zábava v lepším průměru, předchozí Contry mě ale bavily víc, možná i proto, že mě tento díl v mládí minul – 65 %

Tak nám autoři kozaté Lary Croft alies Tomb Raiderky představili už páté pokračování a jakožto milovník této archeologicky adventurské série jsem nemohl odolat a konečně zapsat další zářez na pažbu po povedeném čtvrtém dílu The Last Revelation, na který navazuje.

Lara je událostech v Egyptě stále pohřešována a předpokládá se, že zemřela po konfrontaci s bývalým učitelem Wernerem Van Crovem. Obřad u pomníku krasavice na panství Croftů přivádí dohromady tři staré přátele Lary: Winstona, Charlese Kanea a pátera Dunstana, kde rojice nostalgicky vzpomíná na předchozí dobrodružství Lary. Mezitím, Van Crov koordinuje šílené vykopávky hledajíce odpovědi pohřbené hluboko pod Egyptskou pouští.

Hra je rozvrstvená do čtyř vzpomínkových příběhů z nichž první se odehrává v Římě, kde se pokouší najít Kámen mudrců. V druhém díle se dostane na ruskou námořní základnu, a následně v ponorce hledá Kopí osudu na mořském dně. Třetí nám představí teengerku Laru, která společně se s Dunstanem snaží osvobodit tajemný irský ostrov od magických sil strašidelných bytostí. No a v posledním se vydává do budovy Van Crov Industries, kde je touží šlohnout staříkovi Van  Croyovi artefakt Iris.

Co se týče novinek moc toho není, ze zbraní se představilo omámení chloroformem, vystřelovací hák a možnost kombinace laserového zaměřovače a revolveru pro získání efektivního pomocníka, a v rámci pohybu přitančila chůze po laně , skok na tyč a šmejdění po policích, jinak celkový herní koncept je totožný jako předchozí dobrodrůža. Bohužel nějak jsem cítil, že kouzlo z předchozích dílů se trochu vypařilo, lokace jsou takové nijaké, s výjimkou ponorky žádný adrenalin při honičkách, takže tentokrát jen lepší průměr – 65 %

Dlouho trvalo než jsem se dostal k dalšímu pokračování legendy Half Life a je třeba říct, že se rozhodně čekání vyplatilo. Gordon Freeman, jakožto uznávaná celebrita po úspěšném vyřešení incidentu ve výzkumném centru Black Mesy přijíždí tramvají stavící ve východoevropsky omšelé metropoli City 17, kde v úvodní sekvenci vědce fotí hlídkující sondy, nad jeho cestou dozorující hlídky s náckovskými manýry a s obrazovek promlouvá jakýsi šedovlasý prorok.  

Gordonovo putování je rozděleno do jednotlivých misí v celkovém počtu 14, ve kterých musí projít různorodými lokacemi jako jsou stoky, opuštěné rozsáhlé komplexy, vyschlé vodní kanály za pomocí stylových vozítek jako například vznášedlo. Častokrát to není jen o tom svištět a kosit, tvůrci nasadili i různé překážky, které nutí hrdinu sesednout a tam odstanit překážky v cestě, případně najít způsob jak otevřít vrata průplavu třebas. Co se mi opravdu líbilo bylo že každý předmět se dá uchopit a má své fyzikální náležitosti a smysl – opět dám příklad  a to je zatížení plošiny.  

Vizuálně moc pěkné – panelákové siluety v pozadí s vraky trabantů, co se týče zbraní, tak antigravitační udělátko bylo moc fajn, kdy se daly metat po protivnících různé předměty, jinak se arzenál spíš zúžil vhledem k předchozímu dílu. Hodnotím stejně jako předchozí kousky a nic nebrání se pustit do Epizody One a Two – 80 %

Tak nám autoři kozaté Lary Corft alias Tomb Raider předsstavili už dvanácté pokračování a konečně jsem se jako milovník této archeologické adventurské série dostal k pokoření posledního dílu survival trilogie. Jak se už stalo zvykem v předchozích dílech, Crystal Dynamics se zase hecli s vizuálem, který je vymazlený – lokace jsou dechberoucí, tentokrát bych řekl, že hlavní příběh je povedenější než v Rise Of The Tomb Raider a pokud se jako já rozhodnete, že všechny lokace 100 % prosmejčíte a půjdete hledat všechny dokumenty, survival cache, relikvie, vyřešit všechny hádanky a rozlousknout hrobky a krypty, čeká na Vás spousta herního času.  

Tentokrát se Lara vydává do tropických oblastí Mexika a Petu nalézt skryté město Paititi, kde se opět střetává a snaží se zastavit polovojenskou organizací Trinity, která se snaží rozpoutat mayskou apokalypsu. Archeoložka má pro konfrontaci k dispozici palné zbraně, luk se šípy a kudlu s cepínem k přepadávání ze zálohy – z vody, maskovaná blátem v křoví nebo skokem z vyvýšených míst. Za plnění různorodých úkolů získává dovednostní body, díky kterým může levelovat své dovednosti ve třech oblastech a sběrem surovin po cestě také upgradovat svoje zbraně.  

Ve srovnání s dílem předchozím došlo i k několika vylepšením – v rámci plavání pod hladinou má Lara možnost nadýchnout se ve vzduchových kapsách čímž pádem je schopná vydržet déle ve vodním živlu, dále může nově slaňovat pomocí cepínu a lana a dokonce i lézt díky vytuněným botkám vzhůru ve zlomených skladních převisech. Hrobky, challenge a hádanky jsou rozvětvenější a náročnější na rozluštění, nicméně se mi vyloženě nestalo, že bych se někde dlouhodobě zasekl, za mě je to opět silně nadprůměrná zábava, být ještě trochu lepší hlavní příběh, mohlo být ještě veseleji – 85 %

Jestli nebyla Call Of Duty 2, stejně jako předchůdce či data datadisk United Offensive, ta nejzábavnější a nejautentičtější střílečka z prostředí druhé světové války, tak ať se propadnu do Východního Německa. Třeba taková bitva ve Stalingradu, obrana tuniského města Toujane, útok na Pointe Du Hoc a dobytí Hill 400 to byl opravdu zážitek, hrálo se to s intenzivní radostí a autentickým prožitkem.  

Jako ústřední nepřátelé tu samozřejmě figurují nacisté, proti nimž je opět vedena trojkampaň prostřednictvím tří spojeneckých armád – sovětské, britské a americké a hráč plní povedeně postavené mise z pohledu tří hrdinů výše zmíněných národností. Vojín Vasili Kozlov bojuje po celém Stalingradu po celou dobu prosince 1942, kde mimo střelby opětovně zapojuje přerušené telefonní dráty, pomáhá dobýt vlakové nádraží a v závěrečné misi v ruské kampaňi znovu dobývá Stalingradskou radnici rámci závěrečné sovětské ofenzivy.  

Se seržantem John Davisem ze 7. obrněné divize bojujete v Severní Africe, kde nejdříve likviduje německé zásobovací stanice, ničíte tankové brigády, poté svedete zákopovou válku v bitvě o El Alamein, ničíte dělostřelce v El Dabaa. Poté se s takovým velitelem Davidem Welshem vydáte do Lybie a v neposlední řadě třetí následuje znovudobytí tuniského Toujane až k bitvě o Caen v rámci operace Overloard.  

Amerického zástupce představuje desátník Bill Taylor z 2. praporu Rangerů a začíná ve velké stylu v rámci Dne D. při útoku na Pointe Du Hoc, kdy po vylodění je nutné zničít útesové dělostřelecké bateriie. Dále operuje jako ostřelovač proti posádkám minometů až k monumentálnímu útoku na bunkry na Hill 400.  

Vše doplňují skvělé zvuky válečné vřavy ať z pohledu střelby, explozí nebo křiku a povelů vojáků. Potěší přítomnost různorodých zbraní a vložených historických videí, obtížnost je tak akorát, prostě za mě i po těch letech skvělá zábava, už se těším na čtyřku – 85 %