Komiksově laděná adventurka z prostředí první světové války a čtyřmi postavami a hafanem, se kterými nás hra provedeme samostatnými příběhy ovšem s jedním posláním – dopomoci německému vojínovi k setkání se s milovanou ženou. Už jsem několikrát zmiňoval, že podobně laděné adventurky si u mě našly velkou popularitu, a Valiant Hearts se dostaly na žebříčku hodně vysoko.

V celkem čtyřech epizodách se hlavní hrdinové protloukají válečným konfliktem, řeší místy nápadité hádanky na cestě vpřed ( častokrát je nutné využít schopnosti čmuchala Walta ) a hráč poznává některé (smutné) zajímavosti válečné vřavy, a pro fanoušky achievementů je přípraven sběr relikvií a potěšili mě i vložené minihry na cestách mezi jednotlivými lokacemi.  

Herní čas není moc velký, takže i přesto, že se hádanky svým mechanismem opakují, jsem se nedostal do nějakého velkého pocitu stereotypu. Takže v rámci plusů rozhodně dávám palce nahoru za originalitu, hudbu a příběh, který má nečekaný konec, tady mě vývojáři dostali. Jen houšť a větší kapky takovýmto záležitostem – 80 %

Doposud jsem ještě nikdy nehodnotil DLC a asi bych se k tomu ani nikdy nedostal, nebýt toho že po dohrání Assassins Creed 2 na mě v rámci vyhledání pro hodnocení vyskočily další dva tituly v rámci tohoto dílu, které jak jsem si poté vzpomněl byly součástí hry samotné hry.  

Rozhodně bylo Bonfire of the Vanities o fous povedenější než to první, tady jde o to nenápadně skolit 9 pobočníků záludného mnicha Savonarola utlačující lid, což místy byla trochu fuška, ale dal jsem to – 75 %

Doposud jsem ještě nikdy nehodnotil DLC a asi bych se k tomu ani nikdy nedostal, nebýt toho že po dohrání Assassins Creed 2 na mě v rámci vyhledání pro hodnocení vyskočily další dva tituly v rámci tohoto dílu, které jak jsem si poté vzpomněl byly součástí hry samotné hry.  

Battle of Forli, jak už název napovídá znamená znovudobytí hradu v jedné z lokací, který zabrali bratři Orsiové, najatí templáři. A to znamená spoustu soubojů a navíc je třeba postarat, aby ti šmejdi nesejmuli spřátelenou duši – 70 %

Jak už jsem zmiňoval u hodnocení trojky, nějak se k těm začátkům asasínské série dostávám zpětně a konečně nastala příležitost pokořit chválenou dvojku. A bylo to věru povedené zastavení v renesanční Itálii, umocněné i tím, že nedávno jsem navštívil Benátky a byl jsem potěšen, že poznávám některá zákoutí města na vodě a to nejen ty nejznámější památky v centru.  

V kůži Desmonda Milese se ponoříme do DNA jeho předka Ezia Auditore da Firenze a vydáváme se příběhem, který se věnuje pomstě jeho zrazené rodiny a také odhalením spiknutí v nejvyšších kruzích. Takže se připravte na spoustu parkuru v celkem šesti hlavních lokacích, likvidací cílů a všudypřítomných vojáků na různý způsob, hledáním pokladů, peříček a různých questů včetně závodů na čas nebo nakládaček záletným manželům. Nesmí chybět vyřešení drobných hádanek v assassínských hrobkách, restaurace sídla Eziova chráněnce v Monteriggioni a samozřejmě obvyklé levelování zbroje.

Hlavní devízou byl příběh, který mě vtáhnul ( kvituju začlenění legendárního da Vinciho ) a grafickou stránku na svou dobu. Původně jsem chtěl skončit se 100%-ním sběrem a vyřešením všeho, no nakonec mi zůstalo nenalezených pár peříček a ke kompletnímu vyřešení mystiky na pozadí jsem se už taky nedostal, ale i tak jsem absolvoval slušnou porci hodin. Už na mě čeká postava Ezia v Brotherhood, takže nezbývá jen doufat, že bude podobně povedeným dílem, výtky mám snad jen k už ke zmíněné velké porci sběratelských předmětů a místy kostrbatému ovládání, jinak dvojce dávám nadprůměrných - 85 %

Tak se mi dostal do rukou remaster původních třech dílů skákajícího vačnatce tentokrát na konzoli. Vizuál je načančaný, jinak je víceméně vše zachováno při starém v smyslu příběhu a herních mechanik i docela vyšší obtížnost hlavněi prvních dvou dílů.  

Vzhledem k tomu nemá smysl se moc rozepisovat, díly jsem hodnotil jednotlivě už dříve. Pokud máte rádi plošinovky a s původními díly jste zažili utěšené chvilky, s touto verzí tři v jednom nemůžete sáhnout vedle – 80 %

Vždycky když narazím na novou survival plošinovku, která slibuje hororové motivy, nemůžu odolat, abych ji nevyzkoušel. Tyhle kousky jsem si fakt oblíbil a Little Nightmares se klidně mohou zařadit mezi povedené až výborné záležitosti typu Shady part of me, Inside, Limbo nebo oba Unravely.  

V postavě dívenky Six ve žlutém pláštíku jsem se vydal za únikem z temné lodi The Maw, kterou obývají podivní humanoidé a pár taky cosi jako hlenovití červi. Samozřejmě touží po tom hlavní hrdinku polapit a pozřít, takže je děvče v neustálém úprku, může využívat temná místa na schování a naštěstí dokáže i šplhat na různé předměty a tím se dostat z dosahu rychlých a lačných pařátů. Hlavně zafačovaný dědula a řezník Krkovička v první polovině byli děsiví, bizarní sbírka cestujících, tlačících do hlavy potravu včetně marnivé vládkyně už tolik ne.  

Při prchání musí hrdinka řešit i drobné hádanky, zejména hledání klíčů a možností další cesty a vyžadovány jsou i rychlé prsty hráče. Příběh jako takový je poutavý, i když bez nějakého vyprávění, atmosféricky moc pěkné, škoda, že základní hra obsahuje jen 6 úrovní a brzy je konec a ovládání i když je jednoduché, častokrát při skocích hrdinka skončí mimo prostor dopadu. Za mě další nadprůměrný kousek, a doufám, že zase na něco brzy kápnu – 75 %

Tak jsem se dostal už ke čtvrtému dílu skákajícího vačnatce sbírajícího ovoce a likvidujícího bedničky. Byl jsem zvědavý, s čím vývojáři přijdou v rámci vylepšení a nebyl jsem zklamán, bylo toho docela hodně.  

Celkem jsem napočítal 40 hlavních levelů bez bonusových v rozmanitých prostředích ostrovů, postava dostala nové pohyby jako třeba běh kolmo po stěnách, nové masky měnící gravitaci nebo fázující objekty a tím pádem přináší větší nároky na koordinaci v rámci ovládání. Je tam i několik doplňujících režimů jako časovky, různé výzvy a alternativní herní módy – taky je možnost vybrat si mezi moderním a retro herním módem – což je výběr mezi tím, jestli v levelu máte neomezený počet životů a nebo standart ve smyslu po vyčerpání životů začínáme od začátku levelu.  

Graficky moc pěkné, příběhově horší, obtížnost levelů mi přišla dost velká, až se stydím přiznat kolikrát jsem zahučel a rozhodně jsem nebyl kandidát na 100 % sběr a dokonce jsem přesvědčen,  že není v silách standardního hráče projít levely pod ztrátu 2 životů. Takže ve výsledku dávám nadprůměr, zábava je to povedená – 75 %

Tak jsem zase posunul nechtěně časem, kdy jsem měl v úmyslu zahrát si pokračování Modern warfare a omylem jsem sáhl po rebootu, tudíž bez znalosti původní verze. Díky podezřele kvalitní grafice jsem brzy odhalil chybku, no už jsem u toho zůstal a nelituju, ta akční nadupaná filmová jízda mě bavila.

Prříběhově hra navazuje přímo na dvojku a společně s Task force 141 a starými známými Pricem, McTavishem, Ghostem a Gazem, kteří čelí fanatikovi a teroristovi Makarovovi, toužícím rozpoutat světovou válku. Pronásledování opět zahrnuje několik různých lokací v Evropě nebo Blízkém Východě a jde o infiltrace, sabotáže, záchranné operace a samozřejmě likvidace šmejdů buď v individuální formě nebo v open combat stylu. Arzenál zbraní opravdu rozmanitý, mise se mi líbily, třeba ta na továrnu s chemikáliemi s povedeným intrem ve smyslu seskoku nebo útok na noční základnu u přehrady mi zůstaly v paměti.  

Možná to není příběhově úplně pecka, ale mám ten pocit že se vývojářům daří dělat to, co dělá CoD nejlepším a nejautentičtějším počinem na poli akčích vojenských kousků, drží tempo a nenechá hráče vydechnout, za mě silný nadprůměr, ale pro klid duše si zkusím dát i originál – 80 %

Tak jsem konečně dorazil i třetí díl plošinovky se skákajícím vačnatcem Crashem a tentokrát přibyla možnost zkusit pár levelů i s kámoškou Coco a troufnul bych si tvrdit, že zatím byl tím nejzábavnějším a nejpestřejším kouskem v sérii.  

Princip hry zůstává stejný, k dispozici je pět světů, každý s pěti podúrovněmi z nichž každá dokončená odemyká následující a v posledním levelu čeká souboj s bossem. Takže opět sběr jablek a krystalů, ničení bedýnek a likvidace různorodých protivníků. Crash má možnost nových pohybů jako je dvojitý skok, delší spin nebo třeba plíženi .Také se dostalo v rámci zpestření levelů na závod na motorce, leteckou bitvu nebo jízdu na dinosaurech nebo na tygru a navíc byl přidán i time trial mode. V rámci levelů mě nejvíc bavil vodní svět a možnost ovládání ozbrojeného vodního skůtru a egyptské lokace, vcelku jsem měl dojem, že jsem celkově těch diamantů a relikvií nasbíral víc než v předchozím díle, přesto pořád ani zdaleka ne všechny.  

Nezbývá než tomu vrazit silný nadprůměr a vrhnout se na čtyřku,snad se taky povede, plošinovky mě prostě baví – 80 %.

Kolem vánočního času jsem pátral, který kousek vyberu k pokoření a narazil jsem v game passu na tématicky vyladěnou záležitost – likvidace upířích šmejdů v prostředí Divokého západu a nebyl jsem tou akční jízdou zklamán.  

Hráč ovládá chrabrého lovce a eliminátora vampírské invaze Jesseho Rentiera, který má jiný arzenál než česnek, svěcenou vodu a krucifix. Vousáč se totiž pomocí mocné elektrické rukavice a různorodých zbraní a jejich vyfikundací mazlí s hordami nepřátel, od běžných pěšáků, k odolnějším potvorám až k samotných bossům v hierarchii krvesajského spiknutí. Nesmí chybět hojně používaný systém tunění arzenálu a schopností a povedený bestiář a nějakým tím povídáním.  

Hodně se mi líbilo grafické zpracování jak prostředí tak samotných xindlů, souboje s nimi efektní včetně závěrečných “finišů“. Díky tomu, že se v průběhu soubojů zbraně dobíjí, stejně jako se dá po určitě době dobít i zdraví či speciální schopnosti a opakovaně je použít, dá se s tou sebrankou vypořádat vcelku obstojně, určitá monstra mají své vlastní útočné schopnosti a zabrat dají hlavně bossové – na těžší úroveň je to fakt oříšek. Hrál jsem na PC a ovládání nebylo úplně topka, nicméně postupně jsem si nějak zvyknul. Příběhově je to takové slabší, dokázal bych si představit méně zběsilé akce a nějaké ty hádanky třebas a šel bych ještě výš než lehký nadprůměr ( třeba jako v Evil Within ), tipuju, že by studio mohlo přijít s pokračováním – 75 %

Tak jsem si zase po dlouhé době střihnul rubačku zombíků, tentokrát takový mix survival strategie uprostřed zombie apokalypsy. Hlavním cílem mimo přežití při střetnutích se shniláky, je vedení malé skupinky přeživších, doplňování zásob a budování základny.  

Zvláštností je to, že každý ze skupinky má své osobité vlastnosti, a pokud ho hladovci dostanou, postava definitivně končí. Co se týče prostředí a příběhu je víceméně komorní – pár menších městeček s opakujícími se vzorci, munice, vybavení nebo lékárničky se většinou nacházejí v nich – dá se volit mezi plížením a přímou akcí, ta ale většinou nedopadá dobře, protože těch šmejdů se vyrojí pořádná horda. Arzenál se po čase opotřebuje, stejně jako vozidla, která se při bouračkách poškodí a tím pádem potřebují údržbu. 

Kolem a dokola je to zajímavý kousek, ale díky tomu, že nemá pořádný příběh, tak mě to tolik nechytlo, dávám lepší průměr – 70 %

V rámci série jsem zabrousil někam k začátkům a vrhnul se na titul označený trojkou a se značkou remasteru a dostal jsem do 18. století kdy probíhá americká válka za nezávislost a hlavní hrdinou je většinou mladík Connor– půlkou Brit, půlkou Mohawk – ze kterého se postupně stává asasín, jehož osud je vtažen do konfliktu mezi asasíny a templáři a navíc se snaží ochránit svůj kmen.  

S ním se pohybujeme v rozsáhlých lokacích v rámci měst v  historickém Bostonu či New Yorku a nebo v divočině a usedlostech. Hlavní mise jsou standartní a zahrnují hlavně klasické atentáty, infiltrace, výslechy, honičky a samozřejmě bitevní scény a skriptování historické momenty. Obsaženy jsou i námořní bitvy a nechybí levelování výstroje a výzbroje, pokud jsem dobře zapamatoval hra má celkem 12 sekvencí + další 3 v rámci DLC Tyranny of King Washinghton.  

Gameplay byl vcelku ucházející, ovládání ne úplně perfektní, slušný příběh – ale působí tak nějak komorně - ty velkolepější lokace teprve přijdou v pozdějších vydáním, dávám solidní lehký nadprůměr, ještě to není tak časově roztahané jako u nových titulů – 70 %

Při zpětném plnění restů, které kolem roku 2000 nebyly možné na mém tehdejším stroji rozjet, došla tentokrát řada na chválený Silent Hill v mém případě rovnou k dvojce, jedničku jsem zatím nesehnal. Vzhledem k tomu, že je to už stařeček, bylo nutné počítat se shovívavostí i k té záplavě her a remaků ( remasterů ) v atraktivním grafickém hávu.  

Tak jsem se s očekáváním vydal s hlavním protagonistou Jamesem Sunderlandem do mlžného městečka Silent Hill poté, co obdržel liebesbrief od své zesnulé manželky. Víc než klasický horor na mě působil spíš jako snaha o jakési temné psychologické drama, kdy hlavní roli hrají pocity viny a popírání. Příběh hráče zavede do města, kterým musí postupně procházet a do doslova kolikrát v budovách místnost po místnosti, vyšetřovat, plnit hádanky a čelit monstrům, které vyplodila hrdinova psychika – které se dají likvidovat buď manuálně dřevěnou nebo ocelovou tyčí a samozřejmě také municí. Nesmí chybět obligátní lékárničky a občasná kombinace nalezených předmětů.  

K pozitivům rozhodně patří námět, atmosférická hudba a samotný příběh, negativně hodnotím těžkopádně ovládání s kterým jsem se po celou dobu hry pořádně nesžil, samozřejmě grafické zpracování ( ale pokud bychom se setkali v roce 2001, zřejmě bych moc nenamítal ) a celkově takové pomalejší tempo. Každopádně u mě silný nadprůměr, určitě si střihnu další kousek, protože nejspíš položil základy modernějších hororových kousků ( Amnesia, Dead Space, novější Resident Evil ) – 75 %

Takmám ten pocit, že se s těmi remastery roztrhnul pytel a v některých případech to po pár letech snad ani není nutné, no ale chápu, že je potřeba přitáhnout ke značce CoD nové duše, přeci jen jde o business v první řadě.  

Nebudu hodnotit příběh, ten jsem vnímal tak nějak na pozadí a nebyl bůhví co,  ale musím vyzdvihnout tu nespoutanou jízdu v rámci téměř filmové kampaně, to má opravdu jeden pocit, že je vtažen přímo do děje. K tomu napomáhá luxusní ztvárnění vizuální věrnosti detailů a hlavně rozmanitost jednotlivých misí – boj na blízko, taktické operace, ostřelování, ústupy, sestavování pastí nebo výbušnin, navigace kumpána pomocí kamer – nápadů opravdu hodně. Škoda jen, že některé z misí jsou krátké a celkově se kampaň dá sfouknout v krátkém čase.  

Za mě pořád panuje spokojenost, líbí se mi, jak značka expanduje do různých prostředí a nevěnuje se jen WW2 – Black Ops nebo právě MW, těším se co přinese třetí pokračování - 80 %

Pokračování plošinovky s hlavním hrdinou vačnatcem Crashem je určitě poveděnější než to první – v hratelnosti, obtížnosti a v ovládání, které je citlivější a kdy skoky líp sedí, navíc přibyly nové pohyby – slide a body slam.  

Celkem jsou levely rozděleny do 5-ti warp místností, každá z nich má 5 podúrovní, které jsou rozmanité – zasněžená oblast, kanalizace, džungle, polární level a dokonce i vesmírný prostor. K dokončení každého levelu je potřeba získat drahokam a samozřejmě nesmí chybět tajné cesty. Jinak herní mechanika je samozřejmě zachována – hopsání, úniky, demolice, sběr jablek a náhradních životů.  

Nejvíc mi dal zabrat level s vosími hnízdy, tam padlo teda požehnaných k…v Za mě rozhodně silný nadprůměr a vzhůru k zakončení trilogie – 80 %.

První díl série Assassin’s Creed od studia Ubisoft představoval v době svého vydání revoluční akční adventuru, která položila základy jedné z největších herních značek současnosti. Já se k jejímu dohrání dostal až o 15 později po dohrání novějších kousků, přesto je to i z dnešního pohledu zajímavá záležitost.  

Samozřejmě tento předchůdce víceméně nastavil herní principy pro budoucí hojná pokračování – kombinaci akce, plnění úkolů a putování otevřeným světem. S tím je spojená podobná struktura misí – kapsářství, výslechy, likvidace nepřátel -v tomto díle postupně 9 cílů, kdy je potřeba očistit samotný řád a odhalit větší konspirace.  

Dá se říct, že modernější, výpravnější díly už jsou roztahány pomalu na větší desítky herních hodin – kdy to opakování začne vynikat ještě více, začátky byly skromnější, dávám lehčí nadprůměr – 70 %

Tak mám ten pocit, že se s těmi remastery roztrhnul pytel a v některých případech to po pár letech snad ani není nutné, no ale chápu, že je potřeba přitáhnout ke značce CoD nové duše, přeci jen jde o business v první řadě.  

Nebudu hodnotit příběh, ten jsem vnímal tak nějak na pozadí a nebyl bůhví co,  ale musím vyzdvihnout tu nespoutanou jízdu v rámci téměř filmové kampaně, to má opravdu jeden pocit, že je vtažen přímo do děje. K tomu napomáhá luxusní ztvárnění vizuální věrnosti detailů a hlavně rozmanitost jednotlivých misí – boj na blízko, taktické operace, ostřelování, ústupy, sestavování pastí nebo výbušnin, navigace kumpána pomocí kamer – nápadů opravdu hodně. Škoda jen, že některé z misí jsou krátké a celkově se kampaň dá sfouknout v krátkém čase.  

Za mě pořád panuje spokojenost, líbí se mi, jak značka expanduje do různých prostředí a nevěnuje se jen WW2 – Black Ops nebo právě MW, těším se co přinese třetí pokračování - 80 %

Lov kachen v televizi, kdo by to byl řekl, že je možné v bláznivých devadesátkách. Vidím to jak dneska, jak jsme vyžadonili od rodičů k Vánocům konzoli z Rákosnické tržnice za tehdejších závratných 500 Kč !!! Po rozbalení jsme zjistili, že obsahuje ještě bouchačku a mimo jiné jsme vyrazili na lov opeřenců.

V jednoduchosti je krása, v jednotlivých levelech je za úkol odkráglovat určitý počet ptáků za štěkotu NPC psiska, které se zlomyslně řechtal, bohužel sejmout se nedal, a tím pádem byla možnost posunout se do dalšího kola, no a to je tak celkem vše. Nicméně soutěžení s celou famílií o to, kdo je nejlepším střelce a spousta srandy u toho byla k nezaplacení, nostalgických – 70 %

Jaksi jsem se dostal k tomuto datadisku v převráceném pořadí, dávno po odehrání The New order, ale čert to vem, švihákovi s ostře řezanými rysy Blazkowiczovi se prostě nedalo odolat a zavzpomínal jsem jak Return to Castle Wolfenstein, tak i stařičkého původního “Wolfíka“.  

Herní mechaniky a styl jsou podobné jako New order o tom žádná, tentokrát je herní čas kratší a nácky kosíme jen v přímém okolí nebo ve zdech a nádvořích samotného hradu, příběh vcelku jednoduchý, což tak nějak patří k sérii, protože jde o řežbu a té se dostane vrchovatě. Třeba mise úniku z vězení mě bavila hodně, střety s hladovými robopsy a mechasoldiery daly zabrat, ale tak akorát.  

Za mě dobrý přírůstek do rodiny, pořád mi ale v hlavně zůstává nezapomenutelný starouš s nezaměnitelnou atmosférou – 75 %

Poté, co jsem s nadšením pokořil remake druhého a třetího dílu, bylo nevyhnutelné vrhnout se na další kousek, i když tentokrát do vousatějšího originálu. Zavýsknul jsem si, jakmile se objevil starý známý z dvojky Leon Kennedy, kde se potýkal se shniláky v Raccoon City, leč tentokrát čistokrevné zombíky nekosí, musí se při záchraně prezidentovy dcery Ashley ( která nestydatě ukazuje místy spoďáry ), která byla unesena záhadným kultem do španělské vesnice, vypořádat s místními domorodci oddanými neznámému kultu, ovládanými parazitem Las Plagas, a dokonce se na scéně objeví i šťabajzna Ada Wong.  

Co se týče hratelnosti, musím říct, že hlavně ovládání je velký oříšek, zažil jsem na PC různé druhy ovládání, ale tohle bylo hlavně zpočátku na pěst, než jsem si jakž takž zvykl a společně s tím, že hra obecně plodí spoustu nepřátel jsou tyto dvě věci asi těmi hlavními výtkami. Celkem hra rozdělená do 5 hlavních kapitol s 19-ti podúrovněni, čeká na Vás mimo lidských protivníků spousta jiných různorodých šmejdů ( namátkou jakýsi jezerní dunkleosteus nebo jeskynní troll ). Ale většinu času jsem se bavil, od temné vesnice přes hrady a zámky až k finálnímu ostrovu mě příběh držel v napětí a byly chvilky, kdy jsem se nemohl odtrhnout. Samozřejmě je zachován už zažitý vizuál inventáře, arzenál zbraní rozmanitý, novinkou je sběr zlata a peněz, a také hledání šperků, které se dají u všudypřítomného veksláka směnit za arzenál a levelování bouchaček. Nesmí chybět ani klasické hádanky, tentokrát jich ale není tolik a ani moc závity nepotrápí.  

Když to shrnu, na 20 let starou záležitost je to opravdu moc povedené, v rámci série u mě sice pořád vede remasterovaná dvojka, ale to se může zlomit, třeba hned u dílu číslo pět, na který se těším, tahle značka mě prostě baví – 80 %

V posledních letech jsem našel zalíbení v logických plošinovkách typu Limbo, Inside, Maxnebo Unravel a ještě se ke mně dostalo několik kooperačních jako druhý díl Unravelu nebo The Cave. Shady part of me je takovou poetickou novinkou od malého francouzského studia a její mechanika je právě založena na spolupráci dvou postav s rozdílnými potřebami ( dívku bojící se světla a její stín )  

Na první pohled zaujme vizuál, kdy je použit skicovaný až téměř akvarelový design s jemnými detaily a hrou světla a stínu, kdy každý z nich má různé podmínky ve smyslu pohybu ( později se přidá i gravitace ) . Postavy při cestě vpřed musí zvládnout hádanky, z nichž většinou jde právě o vyžívání světla a stínu a obě mají možnost sběru papírových origami, které odkrývají artworky a trofeje.  

Příběh a atmosféra ale nedosahují kvalit výše zmíněných kousků, audio komentář dívek mi dost trhal uši, ale ve výsledku hodnotím jako lehounký nadprůměr, není na škodu vyzkoušet sem tam něco ne v mainstreamu – 70 %

Za mě, ve své době, byl Call of duty 1 a 2 tou nejzábavnější a nejautentičtější střílečkou z prostředí válečné vřavy, ať se propadnu do Východního Německa, jestli bych lhal. Už v sedmém dílu této série se tentokrát ponoříme do období studené války a ve vzpomínkách agenta CIA Alexe Masona a dalších tajných a bojujeme proti rudochům především v komunisticky laděných zemích – mimo Sovětského svazu taky na Kubě, Vietnamu, Laosu ale samozřejmě i USA a Kanadě.  

Ve hře vystupuje mnoho historicky známých postav – JFK, Robert McNamara nebo  Fidel Castro, mise jsou různorodé od špionážních, k záchranným až samozřejmě k těm ofenzivním kdy je třeba pokosit zástupy rusů nebo rákosníků. Greafika se povedla, včetně zpracování bojových stroj, ozvučení včetně hudby tak slušné, akce vypadá efektně a realisticky. Moc mi ale nesedělo ovládání, přehršel zbraní a munice ( srovnání s novými Wolfensteiny ), herní doba mohla být delší a spousta nemuselo tam být tolik videí.  

Takže nakonec mi z toho vyšel skoro nadprůměr, ale pořád je to COD a baví, nevidím důvod proč se nepustit do dalšího kousku Modern Warfare III – 70 %

Crash bandicoot je legendární plošinovkou, kterou málokdo nezná - hlavní hrdinou je geneticky upravený vačnatec – který uprchnul z laborky šíleného vědce Nea Cortaxe, který netouží po ničem jiném, než vytvořit armádu různorodých mutantů. Rovněž Crashovi uzmul kostičku Tawn a tak se vačnatec vydává na cestu tropickými ostrovy, aby ji zachránil.  

Na celkem třech různých ostrovech a různorodých prostředí ( džungle, chrám, laborka ) je nutné se v několika sublevelech proskákat a probít se přes překážky a nesmí chybět ani finální různorodí bossové. K dispozici je omezený počet životů ( který se dá navýšit sběrem jablek ať už volně ležících nebo schovaných v bednách, či v bonusových části levelů ) a některé části jsem opakoval několikrát, něž jsem se posunul dál, to bylo k uvztekání a vůbec se v mém případě nedalo uvažovat o nějakém získáním diamantů za bezchybný průchod levelu.  

Na svou dobu určitě povedený kousek, vyžadující velkou zručnost prstíků a hlavně trpělivost, nicméně to, že jsem u ní vydržel až do konce značí, že mě bavila a to vlastně především jde – 70 %

Při hledání po něčem neznámém jsem narazil na tuhle plošinovkovou adventuru, která slibovala originální zábavu a nakonec jsem se po výběru ze sedmi postav vybral s vyvolenou trojicí do magické Jeskyně a přidružených tunelů.  

Každá z postav má jednu zvláštní schopnost, jinak je to klasické klasické skákání běhaní a lezení s bonusem plnění různorodých hádanek, některé lehce morbidní jako třeba ta hned z kraje o princezně, králi a drakovi Postupem ve hře se zpřístupňují další tunely a komory jeskyně a hlavním prvkem hry je spolupráce vybrané trojice. Výběr správných charakterů je podstatný, protože některá místa v jeskyni jsou přístupná jen určitým postavám.  

Ve výsledku hodnotím lepším průměrem, v rámci žánru existují lepší kousky jako třeba Limbo, Inside nebo Unravel, ale vcelku je to zajímavá záležitost, dala vzpomenout to slavnou retro trojici Lost Vikingů – 70 %

Po tom, co jsem s nadšením dohrál remake dvojky, bylo nevyhnutelné dostat se k dalšímu dílu survival hororovky RE a ponořit se do soubojů shniláky v kouzleném městečku Racoon city. V ději příběhu se posunuje časem zpět o 24 hodin před událostmi v dílu druhém a dokonce se v rámci příběhu vrátíme na místa známá, to mě moc potěšilo.  

Tentokrát je většinu herního hlavní postavou příslušnice jakéhosi útvaru speciální jednotky S.T.A.R.S. Jill Valentine, menší prostor dostane Carlos Oliveira z organizace Umbrella, který společně s hlavním padouchem plánují záchranným metreovlakem evakuaci civilistů ze zamořeného města. Herní mechaniky se ve srovnání s remakovanou dvojkou prakticky nezměnily, opět nějaké ty hádanky, trochu přibylo protivníků a rozmanitých potvor mimo zombíky ( např.  parasiti nebo obojživelníci ve stokách ), ale i munice a ozdravných prostředků a ten tísnivý pocit plížení se temnotou je díky zvýšené akčnosti děje lehce upozaděný. Tajemného Mr. X nahradil vylepšený tyrant Nemesis, který se bohužel v mých očích ke škodě objevuje neustále a vstává z mrtvých jako Lazar.  

Grafika je moc vymazlená, příběh solidní a prostě ten gameplay baví, takže nezbývá než konstatovat spokojenost a počkat na další kousek – 80 % .

Kdo nezná Age Of Empires, jako by ve světě her neexistoval, protože byla unikátní v mnoha věcech a není divu, že se rozhodlo o remasteru do modernějšího hávu / rozhraní. V kampani je na výběr z několika národů o Egypťanů po Římany a jsou poměrně variabilní a ne vždy se jedná o klasické stavění a budování základny se začátkem v době kamenné.  


Uživatelské rozhraní je přizpůsobeno dnešní době, takže je kompaktnější a celkově hezčí a do hry byl přidán bojový příkaz, útok při přesunu. Zajistí, že pohybující se jednotky se budou bránit při zmerčení nepřítele a nenechají se umlátit. Zlepšovákem je i rychlé znovuzaložení farmy nebo ukazatel lelkujících vesničanů, což jsem shledal velice užitečným.  

Bohužel much má hra pořád dost, očistcem jsem shledal hlavně při přesunech jednotek přes mapu, jedince dokáže zastavit osamocený strom nebo louže vody a k cíli nakonec došla tak možná třetina a třeba naloďování se někdy stalo úkonem vyžadujícím značnou trpělivost. Takže nakonec bych řekl, že se ten remaster povedl tak nějak napůl, pro nostalgiky příjemné zavzpomínání, pro nováčky asi těžkopádnější kousek – 65 %

River Raid, no jo klasika to mydlená doma na jakési konzoli 1000 her v jednom a nedávno i na PC, kdy jsem i slzu nostalgie zamáčknul  – kličkování s letounem při vyhýbání se překážkám, sestřelování lodí, letadel a vrtulníků a by byla celkem rutina ale nad ní ji povyšuje dotankovávání paliva s typicky nezaměnitelným zvukem.  

Skrznaskrz pohodová záležitost, která sicei může působit monotónně, ale některé pasáže byly oříškem, prostě pro pamětníky má svou hodnotu, howgh ! – 70 %

Když už jsem pokořil předchozí dva kousky, bylo nasnadě pustit se i do třetice s Prophetem porazit technologicky vyspělou mimozemskou rasu a samozřejmě i sejmout šmejdy z masa a kostí. Měl jsem trochu obavy, jak to dopadne, recenze byly takové smíšené a nakonec i já musím říct, že nerozhodné jsou i ty moje.  

Samozřejmě herní mechanika ve smyslu pohybu v Nanoobleku zůstává stejná, teď si nevybavím jestli byla ve dvojce k dispozici i termokamera s označováním pozic nepřátel, to byla taková pěkná predátorská vyfikundace, kterou jsem používal s potěšením. Arzenál je pestrý a různě kombinovatelný, vylepšený o rambovský luk i s explozivními hlavicemi ale největší změnou jsou velké otevřené lokace, zarostlý, apokalyptický New York byla grafická pastva pro oči.  

Takže když to shrnu, grafika fakt skvělá, ozvučení tak povedené, příběh bohužel nic moc, všechno je podřízeno akci a nakonec z toho všeho mám pocit, že ten první díl byl prostě nejlepší, trojce dávám lehký nadprůměr, ale bylo to o prsa korejské ženy – 70 %