Tak jsem jednoho dne brouzdal a hledal náměty na nějakou povedenou adventurku a padl mi zrak na tuto záležitost, která slibovala neotřelé řešení logických rébusů. Neodolal jsem a překvapeně zíral pak celou dlouhou dobu, než jsem ji pokořil. Přiznám se, že s opakovanou pomocí návodu, protože hádanky jsou místy — a hlavně později ve hře — opravdu tuhým oříškem.  

Bez jakéhokoliv úvodu či vysvětlení pravidel jsem se ocitl na pestrobarevném ostrůvku bez mapy a při postupném objevování začal chápat, jak řešit logické panely rozeseté po okolí, propojené kabely ubírajícími se různými směry kolem i uvnitř opuštěných staveb s prapodivnými technologiemi. Celé to působí trochu jako interaktivní galerie moderního umění. Každá část ostrova má svůj vlastní vizuální styl a hádanky fungují na odlišných principech – světlo a odrazy, zvuky a rytmy, stíny a perspektivy, symetrie… prostě opravdu rozmanité.  

Přesto jsem spíš na příběhové záležitosti a tady jde opravdu hlavně o opakované řešení hádanek. Sice nápadité a originální, ale asi ne úplně pro každého. Dávám silnější nadprůměr — kdo si libuje v logických puzzlech a hádankách, určitě nesáhne vedle - 70 %

Kvůli nedostupnosti navazujících dílů jsem musel v sérii přeskočit několik částí a v rámci Game Passu se ponořit do čtrnáctého dílu série. A musím říct, že šlo o jeden z nejautentičtějších Call of Duty titulů zasazených do druhé světové války ( stejně jako první 2 díly a World at War, ať se propadnu do Východního Německa, jestli to tak není ).

Po dlouhé době jsem se tak mohl vrátit do prostředí největšího konfliktu historie a bylo to velmi příjemných několik hodin.   V singleplayer kampani se ujímáme role vojína Ronalda Danielse z americké 1. pěší divize. Příběh začíná ikonickým vyloděním v Normandii a postupně nás zavede přes Francii, Belgii až do Německa. Kampaň nabízí 11 hlavních misí a krátký epilog. Jednotlivé mise působí velkolepě, filmové cutscény mají silnou atmosféru a bojové sekvence podtrhuje kvalitní ozvučení – od zvuků zbraní až po masivní exploze. Potěšil i návrat k absenci automatické regenerace zdraví, díky čemuž dávají větší smysl spolubojovníci zásobující municí, granáty i lékárničkami.

Zamrzí jen kratší herní doba a lehce hollywoodský příběh s důrazem na bratrství mezi vojáky, ale v rámci žánru to příliš neruší.   Po všech moderních odnožích jako Modern Warfare nebo Black Ops pro mě byl návrat do prostředí druhé světové války vítanou změnou.

WW2 není nejdelší ani nejoriginálnější díl série, ale jako návrat ke kořenům a do prostředí druhé světové války funguje výborně. Za mě příjemně strávených několik hodin a solidních 80 %.“

Při hledání nějaké starší adventury jsem narazil na tohohle spagetti-westernového ručně kresleného stařečka v devadesátkách oblíbené formě point´n click a hned si nejde nevzpomenout na všechny ty Monkey Islandy nebo Indiana Jonesy, které jsem pokořil. Samozřejmě nesmí chybět ani větvené dialogy z nichž každá otázka vyvolává různé druhy odpovědí, a řešení puzzlů včetně kombinování předmětů - no prostě takové retro se vším všudy.  

Hlavním hrdinou je mladík Fenimore Filmore ( taková obdoba Limonádového Joea ), který se připlete k přepadení jednoho staříka přesilou banditů a když je zažene, vyslechne od umírajícího  legendu o Třech zlatých lebkách, které po nalezení odmění hledače obrovským bohatstvím. No a pak už nezbývá nic jiného než se pustit do dobrodružství, plusem je možnost save gamu ( protože některé úseky jsou proklatě nepříjemné ) a především povedená čeština, což se ocení hlavně při žvanění, kterého je bohužel až příliš a je až otravné se pořád dokola ptát na to stejné. Bez uzardění se přiznávám, že klasické plošinovky mě baví víc, vůbec nemluvě o těch novějších, ale pokud si někdo hoví v tomto specifické žánru, určitě se mu hra bude líbit, za mě jen lehký nadprůměr – 65 %

Když na mě vykoukla z game passu nabídka další logické plošinovky, nedalo se odolat, protože tenhle žánr jsem si opravdu oblíbil a ještě mi zůstaly vzpomínky na podobně tématicky laděnou Somerville. Vizuál je ručně kreslený což se hodně povedlo, nicméně na rozdíl od Limba, Inside nebo třeba Little Nightmares chybí ta hororovější atmosféra, i proto jsem zvolil jen hodnocení v lepším průměru, ale určitě si najde i příznivce, kteří temnější atmosféru nevyhledávají.  

Co se týče příběhu, po napadení a zničení domorodé vesničky robotickými vetřelci, se přeživší Lana vydává za záchranou své sestry. Při pátrání musí klasicky šplhat, skákat a řešit logické hádanky, které ale nejsou nijak extrémně složité, spíš jde o správné načasování. Velkou část herního času jí dělá společnost jakési kočkovité stvoření jménem Mui, které je tak inteligentní, že v rámci příkazů třeba pomůže se shazováním lan z vyvýšených pozic, funguje jako vábnička pohybu pro roboty nebo třeba pomůže s aktivací funkčních tlačítek.  

Herní doba je víceméně tak akorát, cesta vpřed je proložena cutscénami, ale trochu mi vadilo, že některé sekvence bylo vyloženě nutné projít i několik desítek vteřin bez nějaké interakce, ale jinak jde o slušný kousek i přes pomalejší tempo, který zabaví a určitě si pokračování střihnu, dávám lepší průměr – 70 %

Druhé, podstatně kratší DLC v Bratrstvu, jsem opět odehrál v rámci celé hry a jak už název napovídá, odehrává se kolem historické postavy Mikuláše Koperníka. Ezio na něj narazí v době, kdy zrovna hlásá své astronomické teorie a tím se samozřejmě stává osinou v zadku pro Vatikán a templáře.  

Asasín ho musí tedy nejdříve ochránit před vojáky, poté doručuje dopisy, zachraňuje ostatní učence před atentáty a nakonec se opět vše při zatmění Měsíce ukončuje ochranou Koperníka. Vidím to tak na lepší průměr, DLC k da Vincimu bylo rozhodně povedenější, nápaditější a rozmanitější – 65 %

DLC The Da Vinci Disapperance rozšiřuje hlavní příběh dílu Bratrstva a kde Ezio zjistí, že Leonardo nebyl jen „unesen“, ale zapleten do hledání tajemství První civilizace – konkrétně starověkého chrámu, který má skrývat mocné poznání. Únosci jsou z kultu Hermetistů, kteří jsou posedlí starověkými znalostmi a věří, že božský Leo jim pomůže najít Pythagorův chrám.

Ezio musí postupně likvidovat členy kultu, infiltrovat, sledovat Leonardovy stopy přes katakomby, tajné skrýše , řešit hádanky a mechanické puzzly a taky samozřejmě čeká spousta toho parkouru a tak se postupně propracovávat k da Vincimu a zastavit aktivaci chrámu – do příběhu to sedělo a já hrál verzi hry, ve které bylo toto DLC bylo obsaženo – 75 %

Po velmi dobrém dílu jsem nečekal dlouho a vrhnul se na pokračování v příběhu Ezia Auditore da Firenze, protože Brotherhood přesně navazuje tam, kde předchozí díl skončil – v rodinném panství Auditore, který obsadí a zničí Cesare Borgia, synáček předchozího padoucha Rodriga toužícím po mocném jablíčku. Při útoku padne strýc Mario a no tím je zaděláno na další trestnou výpravu a boj s templáři tentokrát v samotném Římě a nejbližším okolí.  

Vzhledem k tomu, že všechno vybavení zůstalo ve vile Montergiorni, musí si Ezii znovu vybudovat respekt a v roli jeho rádce a pomocníka je tentokrát Niccoló Machiavelli. Postupně s plynoucím příběhem pomáhá Římu zbavovat se vlivu Borgiů ničením jejich strážních věží a kupuje obchody a památky, kterými posiluje svůj vliv a vydělává floriny. Peněž pak postupně přibývá ještě více, protože se objeví možnost vybudovat si vlastní bratrstvo zabijáků, které lze posílat na různé mise na pozadí, po jejichž splnění štědře přibývají prašule. Nesmí chybět typické hledání peříček, vlajek a truhel, nějaké ty hádanky, tajemné hrobky, zbroj a zbraně se samozřejmě dají pořídit postupně a příběh hry se točí opět okolo Jablka moci.  

Brotherhood je prostě nadprůměrný kousek ze začátků série, kdy ještě nebyla hra tolik rozsáhlá co se týče herního světa s neustále opakujícími se misemi a protivníky. Příběh mě bavil a těch několik dní, které jsem s ním v součtu strávil, bylo příjemných. Jediný zákys jsem zaznamenal opět při letu s Leonardovým vynálezem, musel jsem se poradit s youtubem a změnit nastavení, protože jinak se ten krám nedal ovládat. Takže nejspíš naposledy s Eziem v Revelations v brzké době, Brotherhood dostává stejně jako díl předchozí - 85 %

I přesto, že když jsem osudy pana Winterse a jeho rodinky ochutnal nejdříve v pozdější Village, nemohl jsem odolat když na mě v game passu mrknula možnost stáhnout si sedmičku a doplnit si vzdělání v rámci této jedinečné série. A musím říct, že jsem byl nadšený, dá se říct, že je to povedený návrat k těm prvním dílům ve smyslu toho, že akce není až tolik a víc se pracuje s atmosférou.  

Tentokrát Ethan pátrá po své zmizelé manželce, která se mu ozve a on jako správný chrabrý manžel neváhá a vydá se jí najít. Po prvotním nalezení se ale milá choť jaksi šprajcne a jde mu po krku ( nebo spíš po ruce ) no a pak už se nám to celé rozjed(b)e. Výborné prostředí rozpadající se barabizny v močálech, kterou obývá pošahaná famílie Bakerů, nakažená virusem z biologické zbraně v podobě dívky Eveline, která z nich udělá vyšinutou, místy zmutovanou skvadru obludek, bylo osvěžující, stejně jako pozdější putování ztroskotanou bárkou.  

Samozřejmě mechaniky zůstávají stejné jak jsme zvyklí, tentokrát se ale zbraně nelevelují – jen vylepšení nábojů nebo výbušnin, dají se jen nalézt jejich lepší verze, naopak přibyla pro mě zajímavá možnost využit analgetika pro nalezení maskovaných předmětů v podobě klasických nábojů, kytiček atd., které se dají někdy minout, protože chybí typické značení vyčištěním místností nebo lokací z červené na modrou, ale to zase tolik nevadilo. Hádanek moc není a když už, tak nejsou příliš složité, líbily se mi ty, kdy se pomocí stínohry otevíraly tajné dveře a několik dobrých nápadů – hmyz, motorovka v Jackovi nebo Molďáci na loďce. Výtku mám vlastně jen jedinou a to je takový slabý konec ve smyslu jednoduchosti a uspěchanosti, ale všechno přebíjí ta hutná survial atmosféra, zařazuju si sedmičku v mém žebříčku hned za remaster dvojky ( ale o prsa korejské ženy ), tahle série je fakt žrádlo, chybí mi už jen díl 5 a 6 a samozřejmě ten aktuálně poslední Requiem, sedmičce dávám - 90 %.

Po velmi povedeném prvním díle bylo jen otázkou času, kdy narazím na další díl této hororové survival plošinovky a opět jsem dostal hodně slušnou porci zábavy. Herní mechaniky zůstaly stejné, pokračování dá se říct navazuje na předchozí díl i když je v jiném prostředí a opět je plné symboliky a bizarní abstraktností.  

Novým hrdinou je postavička Mono, kterému často sekunduje Six z minulého dílu, snaží se eliminovat tajemnou Signal Tower, která deformuje svět a lidi kolem zejména pomocí televizních přístrojů. Herní mechaniky samozřejmě zůstávají stejné – což znamená spousta lezení, šplhání, stresujících úprků a řešení rébusů a tentokrát může hrdina použít i nějakou tu zbraň na obranu v podobě tyče nebo kladiva. Herní délka se prodloužila a tím i logicky svět a prostředí je pestřejší, ale působilo to na mě víc akčně a méně děsivě než předchůdce. Ale za co bych poslal vývojáře do nejhlubšího pekla shnít byl způsob ovládání baterky při eliminaci útoků figurín ( to jsem myslel, že se vzteky odmocním ), ale ze všech pronásledovatelů mě nejvíc zaujala babizna s tím dlouhým krčiskem.  

Jinak ale rozhodně záležitost nadprůměrná, fakt jsem si tyhle podobně laděné kousky oblíbil – Inside, Limbo, Unravel, Shady part of me atd …, určitě zase na něco podobně povedeného narazím – 80 %

Po poměrně slušném díle druhém, jsem se pustil do čísla 4, ale tentokrát jsem úplně nadšením nevrkal. Námětově je to zase schíza s dobrý nápadem dvoupokojáče, do kterého je nutné opakovaně se vracet a čelit děsům.  

Hlavní postavou je jakýsi introvertní frajer Henry, který v novém bejváku utrousí hned zkraje „Kde to sakra jsem“ a pak už začíná bloudit pěti lokacemi sem a tam dokola. Za protivníky má jakési nesmrtelné spirituální bytosti, šakaly zkřížené bůhví s čím a lump podobný Panu X ze série Resident evil, obvyklé bossy nepotkáte, což ale nebyl problém, stejně jako příběh, který se mi zamlouval. S ovládáním ( a kamerou ) jsem se celou dobu nebyl schopný pořádně sžít – strašně nekomfortní, pomocnice v podobě řetězu na krku, o kterou je třeba dbát – opruz a ten klasický adventurní feeling jsem jaksi postrádal – hádanky prakticky nebyly.  

Mimo to mě taky vytáčelo, že inventář je minimalistický a častokrát jsem se musel vracet pro předměty a taky trochu zamrzelo, že ač nápadité lokace, pořád jsem byl nucen se v nich opakovaně courat. Výsledný dojem je takový lepší průměr, budu zvažovat jestli se k sérii ještě vrátím, fanoušky série nepotěším, ale u mě jen 65 %

Co říct k legendárnímu kousku série a nebylo by notoricky známé ? Ač jsem nikdy nebyl a nejsem fanouškem multiplayeru v žádném žánru, můžu bez uzardění tvrdit, že Aréna je jedinou výjimkou, kterou jsem kdy udělal. Brutální rychlá řežba, se soundtrackem třeba od devítipalcových hřebíků, kdy jde o to sejmout zvoleným arzenálem všechny protivníky ( ať v bitvách proti všem nebo v týmech )  v různých Arénách a být v neustálém pohybu.  

V rámci singleplayeru jde jen o jakýsi trénink bez příběhu a nějakých levelů, což je trochu škoda, pár kampaní bych uvítal, i když chápu, že byla primárně poslána na svět s jiným posláním. Samozřejmě na hru už padl prach a předpokládám, že už není moc živá, před pomalu už čtvrtstoletím to byla řežba – 70 %

Už uplynula nějaká chvilka kdy jsem si dal poslední RE kousek a zčista jasna se objevila v rámci game passu xbox pokořit Village a to se prostě nedalo ignorovat. Sice jsem se od poslední čtyřky posunul rovnou už k desátému dílu v pořadí, ale svět RE a herní mechanika mě prostě baví, takže v tomto případě kašlu na chronologii.

I díky tomu skoku v sérii, pro mě byla postava Ethana Winterse s jeho příběhem neznámá, společně jsme se ocitli ve Vesnici ( nechtěně zase po čtvrtém dílu ), kde jsme začali pátrat po unesené dceři. V mému překvapení na mě po pár minutách místo klasických zombíků či pomatených vesničanů nastoupila smečka Lycanů – to jsem nečekal, stejně jako pupkatého šmelináře s povozem o kousek později. Celkem na mě čekalo pět hlavních lokací ( vypíchnu určitě samotnou vesnici a zámek Dimitrescu ) a k tomu stejný počet hlavních bossů.  

Graficky výborné, atmosféra a příběh mě taky vtáhnul, problém jsem měl s tou značně zvýšenou akčností, nepřátel je hodně až zbytečně příliš, a kupodivu jsem nikde moc nestrádal s municí – dá se hojně nacházet, dokupovat a samozřejmě vyrábět – pokud na protivníky použijete rozmanité zbraně, dá se v pohodě vyžit, tady prostě to kouzlo starších dílů zmizelo. Další výtku mám k hádankám, kterých je málo a nevyžadují bůhvíjaké přemýšlení a i boss fighty jsou takové nevýrazné. Přesto pořád zábava a jak jsem už psal výše svět Resident evil se mi hodně zamlouvá, takže jsem si nachystal jako další kousek remake prvního dílu – 80 %

Komiksově laděná adventurka z prostředí první světové války a čtyřmi postavami a hafanem, se kterými nás hra provedeme samostatnými příběhy ovšem s jedním posláním – dopomoci německému vojínovi k setkání se s milovanou ženou. Už jsem několikrát zmiňoval, že podobně laděné adventurky si u mě našly velkou popularitu, a Valiant Hearts se dostaly na žebříčku hodně vysoko.

V celkem čtyřech epizodách se hlavní hrdinové protloukají válečným konfliktem, řeší místy nápadité hádanky na cestě vpřed ( častokrát je nutné využít schopnosti čmuchala Walta ) a hráč poznává některé (smutné) zajímavosti válečné vřavy, a pro fanoušky achievementů je přípraven sběr relikvií a potěšili mě i vložené minihry na cestách mezi jednotlivými lokacemi.  

Herní čas není moc velký, takže i přesto, že se hádanky svým mechanismem opakují, jsem se nedostal do nějakého velkého pocitu stereotypu. Takže v rámci plusů rozhodně dávám palce nahoru za originalitu, hudbu a příběh, který má nečekaný konec, tady mě vývojáři dostali. Jen houšť a větší kapky takovýmto záležitostem – 80 %

Doposud jsem ještě nikdy nehodnotil DLC a asi bych se k tomu ani nikdy nedostal, nebýt toho že po dohrání Assassins Creed 2 na mě v rámci vyhledání pro hodnocení vyskočily další dva tituly v rámci tohoto dílu, které jak jsem si poté vzpomněl byly součástí hry samotné hry.  

Rozhodně bylo Bonfire of the Vanities o fous povedenější než to první, tady jde o to nenápadně skolit 9 pobočníků záludného mnicha Savonarola utlačující lid, což místy byla trochu fuška, ale dal jsem to – 75 %

Doposud jsem ještě nikdy nehodnotil DLC a asi bych se k tomu ani nikdy nedostal, nebýt toho že po dohrání Assassins Creed 2 na mě v rámci vyhledání pro hodnocení vyskočily další dva tituly v rámci tohoto dílu, které jak jsem si poté vzpomněl byly součástí hry samotné hry.  

Battle of Forli, jak už název napovídá znamená znovudobytí hradu v jedné z lokací, který zabrali bratři Orsiové, najatí templáři. A to znamená spoustu soubojů a navíc je třeba postarat, aby ti šmejdi nesejmuli spřátelenou duši – 70 %

Jak už jsem zmiňoval u hodnocení trojky, nějak se k těm začátkům asasínské série dostávám zpětně a konečně nastala příležitost pokořit chválenou dvojku. A bylo to věru povedené zastavení v renesanční Itálii, umocněné i tím, že nedávno jsem navštívil Benátky a byl jsem potěšen, že poznávám některá zákoutí města na vodě a to nejen ty nejznámější památky v centru.  

V kůži Desmonda Milese se ponoříme do DNA jeho předka Ezia Auditore da Firenze a vydáváme se příběhem, který se věnuje pomstě jeho zrazené rodiny a také odhalením spiknutí v nejvyšších kruzích. Takže se připravte na spoustu parkuru v celkem šesti hlavních lokacích, likvidací cílů a všudypřítomných vojáků na různý způsob, hledáním pokladů, peříček a různých questů včetně závodů na čas nebo nakládaček záletným manželům. Nesmí chybět vyřešení drobných hádanek v assassínských hrobkách, restaurace sídla Eziova chráněnce v Monteriggioni a samozřejmě obvyklé levelování zbroje.

Hlavní devízou byl příběh, který mě vtáhnul ( kvituju začlenění legendárního da Vinciho ) a grafickou stránku na svou dobu. Původně jsem chtěl skončit se 100%-ním sběrem a vyřešením všeho, no nakonec mi zůstalo nenalezených pár peříček a ke kompletnímu vyřešení mystiky na pozadí jsem se už taky nedostal, ale i tak jsem absolvoval slušnou porci hodin. Už na mě čeká postava Ezia v Brotherhood, takže nezbývá jen doufat, že bude podobně povedeným dílem, výtky mám snad jen k už ke zmíněné velké porci sběratelských předmětů a místy kostrbatému ovládání, jinak dvojce dávám nadprůměrných - 85 %

Tak se mi dostal do rukou remaster původních třech dílů skákajícího vačnatce tentokrát na konzoli. Vizuál je načančaný, jinak je víceméně vše zachováno při starém v smyslu příběhu a herních mechanik i docela vyšší obtížnost hlavněi prvních dvou dílů.  

Vzhledem k tomu nemá smysl se moc rozepisovat, díly jsem hodnotil jednotlivě už dříve. Pokud máte rádi plošinovky a s původními díly jste zažili utěšené chvilky, s touto verzí tři v jednom nemůžete sáhnout vedle – 80 %

Vždycky když narazím na novou survival plošinovku, která slibuje hororové motivy, nemůžu odolat, abych ji nevyzkoušel. Tyhle kousky jsem si fakt oblíbil a Little Nightmares se klidně mohou zařadit mezi povedené až výborné záležitosti typu Shady part of me, Inside, Limbo nebo oba Unravely.  

V postavě dívenky Six ve žlutém pláštíku jsem se vydal za únikem z temné lodi The Maw, kterou obývají podivní humanoidé a pár taky cosi jako hlenovití červi. Samozřejmě touží po tom hlavní hrdinku polapit a pozřít, takže je děvče v neustálém úprku, může využívat temná místa na schování a naštěstí dokáže i šplhat na různé předměty a tím se dostat z dosahu rychlých a lačných pařátů. Hlavně zafačovaný dědula a řezník Krkovička v první polovině byli děsiví, bizarní sbírka cestujících, tlačících do hlavy potravu včetně marnivé vládkyně už tolik ne.  

Při prchání musí hrdinka řešit i drobné hádanky, zejména hledání klíčů a možností další cesty a vyžadovány jsou i rychlé prsty hráče. Příběh jako takový je poutavý, i když bez nějakého vyprávění, atmosféricky moc pěkné, škoda, že základní hra obsahuje jen 6 úrovní a brzy je konec a ovládání i když je jednoduché, častokrát při skocích hrdinka skončí mimo prostor dopadu. Za mě další nadprůměrný kousek, a doufám, že zase na něco brzy kápnu – 75 %

Tak jsem se dostal už ke čtvrtému dílu skákajícího vačnatce sbírajícího ovoce a likvidujícího bedničky. Byl jsem zvědavý, s čím vývojáři přijdou v rámci vylepšení a nebyl jsem zklamán, bylo toho docela hodně.  

Celkem jsem napočítal 40 hlavních levelů bez bonusových v rozmanitých prostředích ostrovů, postava dostala nové pohyby jako třeba běh kolmo po stěnách, nové masky měnící gravitaci nebo fázující objekty a tím pádem přináší větší nároky na koordinaci v rámci ovládání. Je tam i několik doplňujících režimů jako časovky, různé výzvy a alternativní herní módy – taky je možnost vybrat si mezi moderním a retro herním módem – což je výběr mezi tím, jestli v levelu máte neomezený počet životů a nebo standart ve smyslu po vyčerpání životů začínáme od začátku levelu.  

Graficky moc pěkné, příběhově horší, obtížnost levelů mi přišla dost velká, až se stydím přiznat kolikrát jsem zahučel a rozhodně jsem nebyl kandidát na 100 % sběr a dokonce jsem přesvědčen,  že není v silách standardního hráče projít levely pod ztrátu 2 životů. Takže ve výsledku dávám nadprůměr, zábava je to povedená – 75 %

Tak jsem zase posunul nechtěně časem, kdy jsem měl v úmyslu zahrát si pokračování Modern warfare a omylem jsem sáhl po rebootu, tudíž bez znalosti původní verze. Díky podezřele kvalitní grafice jsem brzy odhalil chybku, no už jsem u toho zůstal a nelituju, ta akční nadupaná filmová jízda mě bavila.

Prříběhově hra navazuje přímo na dvojku a společně s Task force 141 a starými známými Pricem, McTavishem, Ghostem a Gazem, kteří čelí fanatikovi a teroristovi Makarovovi, toužícím rozpoutat světovou válku. Pronásledování opět zahrnuje několik různých lokací v Evropě nebo Blízkém Východě a jde o infiltrace, sabotáže, záchranné operace a samozřejmě likvidace šmejdů buď v individuální formě nebo v open combat stylu. Arzenál zbraní opravdu rozmanitý, mise se mi líbily, třeba ta na továrnu s chemikáliemi s povedeným intrem ve smyslu seskoku nebo útok na noční základnu u přehrady mi zůstaly v paměti.  

Možná to není příběhově úplně pecka, ale mám ten pocit že se vývojářům daří dělat to, co dělá CoD nejlepším a nejautentičtějším počinem na poli akčích vojenských kousků, drží tempo a nenechá hráče vydechnout, za mě silný nadprůměr, ale pro klid duše si zkusím dát i originál – 80 %