Jakožto fanouška seriálových baletících zhniláků od AMC ( hlavně první 3 série ) a úspěšnému dohrání první, druhé i sérii New Frontier, stejně jako spin-off o Michonne ( kteroužto si pamatuji jako skvělé zjevení se svým němým, osekaným doprovodem v závěru tuším druhé nebo třetí seriálové série, kdy to ještě mělo grády ) bylo nevyhnutelné poprat se se závěrečnou ( snad ) sérií.

Jak obálka napovídá, setkáváme se opět s Clementine, která se po událostech v New Frontier ujme malého AJe a snaží se protloukat mrtvolným světem, jak to jde a vštěpuje malému černouškovi pravidla přežití. V poslední epizodě, která má opět 3 acty, první je věnována útěku z explodující lodi, druhá vzájemnému shledávání se ostatními výrostky a následnému pokusu o návrát do internátní školy a poslední … to už musíte zjistit sami, jen napovím, že zakončení je víceméně očekávané.

Kolem a dokola je tato poslední sezóna víc akční ( kvituju ), ale nové postavy mi zajímavé nepřišly ( James. Minnie, Louis a další ) a hlavně celková nosná myšlenka kolem budování vztahu AJe a Clementine nepříliš atraktiviní a povedená, takže za mě lepší průměr, jak pro tuto poslední epizodu, tak pro celou hru, nápad TT originální, ale další podobný asi už nezkusím – 70 %

Jakožto fanouška seriálových baletících zhniláků od AMC ( hlavně první 3 série ) a úspěšnému dohrání první, druhé i sérii New Frontier, stejně jako spin-off o Michonne ( kteroužto si pamatuji jako skvělé zjevení se svým němým, osekaným doprovodem v závěru tuším druhé nebo třetí seriálové série, kdy to ještě mělo grády ) bylo nevyhnutelné poprat se se závěrečnou ( snad ) sérií.

Jak obálka napovídá, setkáváme se opět s Clementine, která se po událostech v New Frontier ujme malého AJe a snaží se protloukat mrtvolným světem, jak to jde a vštěpuje malému černouškovi pravidla přežití. V epizodě třetí, která má opět 3 acty, kdy se skupiny ujme chrabrá Clementine, která naplánuje odvetu proti skupině vedenou starou známou Lilly.

Pasáž útoku na plovoucí pevnost ve třetím aktu bylo to nejzajímavější v této epizodě, kdy se především plkalo a plkalo, konec se blíží, věřím že to závěrečná epizoda zvedne – 70 %

Jakožto fanouška seriálových baletících zhniláků od AMC ( hlavně první 3 série ) a úspěšnému dohrání první, druhé i sérii New Frontier, stejně jako spin-off o Michonne ( kteroužto si pamatuji jako skvělé zjevení se svým němým, osekaným doprovodem v závěru tuším druhé nebo třetí seriálové série, kdy to ještě mělo grády ) bylo nevyhnutelné poprat se se závěrečnou ( snad ) sérií.

Jak obálka napovídá, setkáváme se opět s Clementine, která se po událostech v New Frontier ujme malého AJe a snaží se protloukat mrtvolným světem, jak to jde a vštěpuje malému černouškovi pravidla přežití.

V první epizodě narazí při hledání zásob na partičku výrostků, kteří obývají opuštěnou školu a zdá se, že by to mohl být vhodný přístav k zakotvení. V epizodě druhé, která má opět 3 acty, se pro minele AJe ocitají mimo skupinu, dojde ke konfrontaci se známou tváří i jednou novou z řad Whisperů, nicméně jak se dalo tušit k teenagerům se opět dostanou a půjde o život všem. Akce hutná, příběh se pomalu rozjíždí, jen těch emocí kolem AJe a skupiny bylo na mě až moc - 75 %

Jakožto fanouška seriálových baletících zhniláků od AMC ( hlavně první 3 série ) a úspěšnému dohrání první, druhé i sérii New Frontier, stejně jako spin-off o Michonne ( kteroužto si pamatuji jako skvělé zjevení se svým němým, osekaným doprovodem v závěru tuším druhé nebo třetí seriálové série, kdy to ještě mělo grády ) bylo nevyhnutelné poprat se se závěrečnou ( snad ) sérií.

Jak obálka napovídá, setkáváme se opět s Clementine, která se po událostech v New Frontier ujme malého AJe a snaží se protloukat mrtvolným světem, jak to jde a vštěpuje malému černouškovi pravidla přežití.

V první epizodě narazí při hledání zásob na partičku výrostků, kteří obývají opuštěnou školu a zdá se, že by to mohl být vhodný přístav k zakotvení. Jak už to tak bývá, realita je jinde a mimo Chodců je Clem nucena se vypořádat i s tajemstvím jedné z postav a společně s AJem to vypadá, že s Done Running to nebude tak žhavé. Epizoda má 3 akty, pokud jste hráli některý z předchozích dílů, nic moc nepřekvapí, jede se ve starých kolejí ovládání, grafika, styl skládání příběhu a leccos se už dá odhadnout, snad se příběh pořádně rozjede - 75 % .

Téměř po 30-ti letech od vydání jsem dostal do rukou pokračování praotce Bombermanů s retro konzolí zakoupenou v roce 2022. Políbený jsem byl dosud jen starším Dynablasterem, který samozřejmě pracuje se stejnou myšlenkou labyrintu, překážky se dají odstranit nakladenými doutnajícími dělovými koulemi a nesmí chybět prapodivné entity branících v cestě za dalšími úrovněmi.

S pomocí vylepšení ( časovač je naprostá BOMBA ), skrývajcími se pod určitými překážkami se dají průchody urychlit, protože levelů je úctyhodných téměř 50 a ke konci jsou protivníci už ve značném počtu – 70 %

Třetí dobrodůžo jednotky Delta a celého COGu, které se opět vrhá do bitvy s rasou Lambent, zmutovaných to kříženců hmyzáků a homo sapiens. Poslední bašta odporu Jacinto byla ve dvojce byla obětována a spláchnuta do hlubin a tentokrát se lidstva ubírá k ostrovu Vectres, kde se plánuje obroda lidské rasy.

Akce je stále přímočará a nekompromisní a její  opravdu hodně – přibylo několik nových stvůreček, pár zbrání ( plamenomet třebas ), hlavní postavy mají potřebu tentokrát hodně si povídat, člověk se až místy ztrácel v tom, co řeší, jinak se jede v zajetých kolejí krytí se za vším možným a palbou za vším, co se kolem jen šustně. Víceméně se vše točí kolem Marcuse, ale v pár levelech byl hlavní postavou jiný osvalenec, což nebylo na škodu. Celkově mi přišlo, že obtížnost šla dolů a nepamatuju si, že bych někde dlouho opakoval bitky, a to ani v rámci bossů. Prostředí trochu zesvětlalo a už se jednotka neplouží jen tmavými tunely, za což jsem i rád, vizuálně je to na svou dobu pořád slušná podívaná, pěkná intra nebo vložená videa.

Těžko říct, jestli tento díl bude finálním vzhledem k zakočení, nicméně díky slušné zábavě a příběhu si myslím, že se nějakého toho prequelu, sequelu nebo spin-offu v rámci vyždímání značky ještě dočkám, ale pokud na něj narazím, půjdu do něj, i trojka byla solidní, lehce nadprůměrná zábava – 75 %

Mega man je další z plošinovek 90. Let, které pamatuju z Nintenda, ale dohrál jsem ji až teď na starší kolínka na telefonu. Chrabrý robot Rock je z vůle dr. Lighta vyslán potlačit vzpouru doktora Willyho zosobněnou 8 různými roboty reprezentujícími jak zemské živly tak živelné moci spoustané člověkem.

6 robotů znamená šest úrovní, které je třeba prostřílet a proskákat až právě k jednotlivému bossovi(robotovi) dané úrovně. Po ukončení každého z nich je Rock obdařen jeho zbraní a tudíž je možné si nejen pro různé bossy vybrat tu správnou munici. Jakmile jsou všichni plecháči na zemi, dostane se na souboj se samotným doktůrkem. Novinou je Quickmanův bumerang a jakási přenosná lékarnička.  Veskrze průměrná záležitost, za hodinku, dvě není co řešit, pracuje se stejnými principy jako v předchozí jedničce – 60 %.

Po solidním první dílu jsem šáhnul po pokračování a musím konstatovat, že se povedlo laťku zdvihnout. Marcus a jeho parťáci z jednotky Delta ( s nově přidanými Taiem a Dizzym ),  se po uspěšné likvidaci generála Raama ( ale bohužel už ne tak účinnému vyhlazení Locust rasy díky bombě, která s tím hmyzím balastem skoncovala jen okrajově ) mají opět prácičku, aby ochránili poslední zbytky llidské rasy ve skalní pevnosti Jacinto.

A že jé tè fušky pěkně Hromada … osvalenci jsou vystavení konfrontaci neustále, k dispozici proti protivníkům mají slušný arzenál různých zbraní – nově tuším přibyl plamenomet, raketovat a minomet, ale nakonec konzervativec jako já se spolehnul na osvědčenou kombinaci automatu a ostřelovačky sem tam proloženou nějakým tím granátem pro urychlení přestřelek, kdy samozřejmě nechybí benchmark této série – krytí se za vším možným.

Co se týče protivníků take se objevilo pár nových inventářů ale co především, některé z větších kousků dostane jednotka k dispozi, takže je možnost se na nich proletět nebo nasednout a dokonce navštívit útroby jednoho červíka. V damotném závěru si pak kluci osedlají jednoho z těch největších krasavců. Musím se přiznat, že po jedničce jsem si říkal tuctový nápad s pěkným prostředím, ale z dvojky mám rozhodně daleko lepší pocit a možná se podaří vytvořit povedenou ságu, pokoření trojky je nevyhnutelné - 80 %

Mega man je další z plošinovek 90. Let, které pamatuju z Nintenda, ale dohrál jsem ji až teď na starší kolínka na telefonu. Chrabrý robot Rock je z vůle dr. Lighta vyslán potlačit vzpouru doktora Willyho zosobněnou 6 různými roboty reprezentujícími jak zemské živly tak živelné moci spoustané člověkem.

6 robotů znamená šest úrovní, které je třeba prostřílet a proskákat až právě k jednotlivému bossovi(robotovi) dané úrovně. Po ukončení každého z nich je Rock obdařen jeho zbraní a tudíž je možné si nejen pro různé bossy vybrat tu správnou munici. Jakmile jsou všichni plecháči na zemi, dostane se na souboj se samotným doktůrkem. Veskrze průměrná záležitost, za hodinku, dvě není co řešit – 50 %.

Další pokračování   série   Adventure Island v podobě třetího dílu, opět pod hlavičkou Hudson Soft. Človíček Higgins je opět nucen zapojit se do akce a zachránit milou Tinu, kterou tentokrát unesl záhadný létající talíř.

Hra opět představí stejné prostředí, ovládání a pravidla – opět může neandrtálec zvolit na pomoc průchody jednotlivými levely jednoho z pěti prehistorických ještěrů, nově přibyla nová zbraň bumerang a dokonce i možnost zvolit na začátku levelu jakýsi diamant, který zaručí časově omezenou nesmrtelnost. Dávat pozor je nutné na ubíhající čas, který se dá doplnit průběžným sběrem ovocných plodů.

Cesta za záchranou se odehrává opět v osmi hlavních ostrovních levelech, z nichž každý má své podlevely a na konci každé lokace čeká rozmanitý boss (pokud se vám v průběhu podlokací nepodaří narazit na secret room, kde se dá “vyhrát“ možnost se bossovskému souboji vyhnout) - 65 %

Adventure Island II je plošinovkou vydanou společností Hudson Soft a vyhotovenou pro Nintendo v roce 1991. Jde o pokračování předchozího dílu a tentokrát jde o záchranu princezny Tiny, která byla unesena.

V osmi různých ostrovních lokacích a jejich podlokacích čelí hlavní hlavní hrdina různým protivníkům - ať už poletujících, skákajících nebo utocích a za pomocí zbraní v podobě vrhací sekery a čtyř druhů spřátelených dinosaurů se může probít a proskákat až ke konfrontaci s bossy jednotlivých ostrovů.
Cestou je nutné sbírat ovocné ikony, doplňující si odpočítávající čas pro pokoření levelu a objevovat skrytá vejce skrývající zmíněné dinosauří pomocníky, dostat se do bonusových levelů, projet se na skateboardu nebo si pomoci nesmrtelností.

Novinkou oproti předchozímu dílu je možnost si před každým levelem vybrat vhodného plaza, který může pomoci na cestě levelem - já hodnotím o kousek lépe než předchozí díl, ale je to o prsa korejské ženy - 65 %

Stejně jako předchozí dílko Limbo je i Inside povedenou, miloučkou a atmosférickou plošinovkou, která ač v nenáročném,minimalistickém prostředí bez vytuněných intro videí a našlapené grafiky, nabízí skvělou zábavu. Černobílý svět předkládá před putujícího hrdinu, kterého objevíme v pustém černočerném lese jak v jedné z povedených epizod X.files, jak je nucen prchat před podivnými týpky s dobrmany v patách. V dalších lokacích vymění přírodní scenérie především industriální prostředí.

V cestě mu opět stojí mimo těchto protivníků z masa a kostí překonávání  mechanických či gravitačních překážek, častokrát je nucen povolat na pomoc ztracené, zprátelené duše a hráč musí používat své mozkové závity a správné načasování, jinak čeká na panďuláka mnohdy drsná, ale vždy okamžitá smrt. Některé pasti a nástrahy se dají intuitivně vyřešit, u některých si chudák poutník několkrát protrpí pády ze strázů, zamordování ppodvinými vodními nymfami či třeba rozmašírování jakýmsi tektonickým třeskem, než přijde na správný tah, a třikrát jsem musel použít nápovědu a až po ní jsem si řekl no jó, jasně, takhle to mělo být.

Trochu jsem se obával, že stejně jako  u Limba bude zakončení chabé a nevýrazné, což se víceméně naplnilo i díky velké bizarnosti v závěrečných levelech a otevřený konec víceméně nenadchnul, nicméně musím tedy vyzkoušet alternativní konec, který kolegové přispívající nadhodili, jinak spkojenost - délka je akorát a atmosféra nezaměnitelná a přesně podle mého gusta, celkově o fous povedenější Limba, víc takových počinů – 85 %

Světe div se, tato mariňácka rubačka ve stylu Hvězdné pěchoty mě naprosto minula a povědomí o ní jsem dostal až z nabídky Xbox Game Passu, kdy jsem přemýšlel, kterou další starší hru ztrestám. Padla tedy volba na tuto ( v roce 2023 ) už vykopávku, a tak jsem se vydal na planetu Sera, kde se vylíhlá podzemní rasa Locust vydrápala zpustošit obyvatelstvo, které raději zničilo svou rodnou hroudu, než se by se podřídilo vetřelcům.

Ještě že, má přeživší Koalice nouzi o vojáky a vyžádá si odsouzence Marcuse, který se přidá k dalším osvalencům Domovi, Bairdovi a Coleovi a takto vytvořený Delta tým dostane za úkol vyčistit planetu od této krvežíznivé pakáže. K dispozici jako správní mariňáci mají vytuněné automaty, brokovnice, sniperku,  výbušné hlavice k luku, granátomety a jakési tektonické vychytávky. V celkem pěti rozsáhlých levelech bojujete s poskakujícími tvory v apokalyptickém, depresivním světě – někteří z nich mají milou vlastnost explodovat po zasažení, jiní vás s radostí kropí výše uvedenými zbraněni – naštěstí hra nabízí možnost zakleknout do krytu za různé stavební překážky, nábytek, dveře nebo bariéry a Marcus má možnost si na ty stvůry počkat, ve většině z nich na Vás čeká boss(ové), které je nutné zlikvidovat speciálním přístupem.

Hra na konzoli má celkem pět rozsáhlých levelů, dá se říct, že víceméně plynule odsýpá jak se hromadí vrsty sejmutých šmejdů až k poslední záveřečné lokaci zběsile uhánějícího rychlovlaku. Příběhově to není bůhvíco, ale herně jsem se bavil, ovládání ok, grafika průměrná a co mě štvalo bylo někdy necitilivé umístění checkpointů. Nicméně do pokračování půjdu a jedničce dávám silný průměr – 70 %

Adventure Island je další vykopávkovou plošinovku ve stylu pozdějšího Prehistorika, kdy postava připomínající Neandrtálce musí pokořit 32 levelů, aby zachránil krasavici Tinu.

Skákání přes překážky, vrhání obsidiánových seker později ohnivých koulí po protivnících, případně trocha arenalinu při možnosti skočit na « skejt « a pokusit se na něm prosvišet levely, které se bohužel opakují včetně bossů.

Hrál jsem na retro konzoli i na mobilu ( kde je ale ovládání docela na pěst ) – existují ale povedenější věcičky – 60 %

Arkádovka Double Dragon 2 je dalším z “rubaček“ 80-desátek, která se vydávaly po úspěšch bojových kousků filmového plátna. Lehce vylepšené pokračování hry, ve které jde opět staré známé bratry Leeovi, kterí musí napravit členy pouličního gangu Black Warrior, kteří odpravili Miriam, zachráněnou v díle předchozím.

Ve čtyřech levelech nemusí spoléhat jen na své končetiny, ale mohou vymlátit z protivníků třeba nůž, baseballku, šutráky či biče a ulehčit si nesnadný úkol. Hra nabízí možnost bojovat za jednoho z bratrů nebo společně se spoluhráčem nelítostně kosit darebáky. 

Hodnotím v lepším průměru, dodáni byly noví protivníci ( bossové ) i pár nových hmatů, ale v podobném žánru kolem 90-tých let bylo vydáno pár povedenějších ( Streets of Rage např. ), ale i horších – 60 %

A Plague tale : Requeim je povedeným pokračováním předchozího Innocence - akční adventurou odehrávající se v temném období Francouzského království 14-tého století zmítaného morem ve které hlavní hrdinka, dcera šlechtického rodu Amicia de Rune a její mladší bratr Hugo s alchymistickým učněm Lucasem pokračují v nalezení léku pro záhadnou nemoc kterou trpí mladší ze sourozenců. 

V patách jim jsou hordy krys roznášející nákazu černého moru a dvojice se jim musí za pomocí lstí, luštení hádenek, likvidací vojáků už známými alchymistickými přísadami nejlépe prakem a později v ději i novou kuší. Navíc postupně i díky Hugovu ovládání žravých hlodavců se dá v bezvýchodných situacích zachránit středověké krčky. Grafika je dechberoucí – většina lokací je do detailů vymazlená a navazuje pocit reálna, podobně hezkou jsem viděl asi jen zatím v Uncharted a samozřejmě nezapomenout i na povedený ( ikdyž notně nastavovaný ) příběh. Horší je to už s akcí jako takovou - bohužel se nepodařilo IQ UI upgradovat a vojáci působí při pátrání po ukrývajících se hrdinech jako pro prodělání lobotomie - i nezkušený pařan nebude mít problém procházet jednotlivými levely, částečně to kompenzuje možnost se akci vyhnout a proplížit se kolem či využít hlodavce k likvidaci a nebo vojákům zhasnout svíčku zhášením luceren a loučí, protože se světlem a ohňem se myšky nekámoší.

Většina levelů je hodně rozsáhlá s opakujícími se prvky, akce vývojáři už je už na můj vkus přespříliš moc a působí až otravně – Amicia kosí těžkooděnce jako na běžícím pásu, ale to je asi daň těch dnešních akčních kousků. Ve výsledku hodnotím podobně jako předchozí díl, nejspíš se díky titulkové scéně dočkámě dalšího pokračování a bylo i zřejmé v jaké době – 75 %

Segovský Sonic pamatuju jako harant u kámošů na Sega MD, kdy to valili jako život, sbírali prsteny, ničili roztočenými bodlinami nepřátelské entity a snažili se prokousat jednotlivými zónami. Těch je o několik víc než v předchozím dílu, nicméně rozvětvené industriální prostředí s třemi podúrovněmi bylo za mě častokrát hodně nepřehledné.

Já se k pořádnému zažrání dostal až teď na mobilu a za týden ve volných chvilkách bylo hotovo s vyjímkou dvou zón ke konci a finálnímu souboji s bossem dr. Robotnikem se dalo projít celkem svižně. Pravdou je, že ovládání vyžaduje maximální přesnost v rámci skoků na plošiny, které mají zálibu mizet, propadat se nebo skrývat další různou havěť a v tomto díle dokonce i zlomyslného Metal Sonica, kterého porazit v rychlosti byla docela fuška což může ústit v utrousení nějakých těch nehezkých slovíček .-)

Hodnotím jako podobně laděného Jazze, pohodička na odreagování – 70 %

Secret Agent je prakticky klonem podobně založené Apogee plošinovky Commander Keen s primitivní grafikou. Pokud se dostanete k plné verzi, čekají Vás 3 ostrovní mapy, na kterých se v 16-ti koly ( domečky ) na každé z nich musíte prokousat přes protivníky v podobě z masa a kostí, robotických nosorožců, kyborgů nebo zařízení ohrožující 3 životy chrabrého agenta svými smrtícími paprsky.

Aby toho nebylo málo, v cestě stojí I různé další nástrahy v podobě mizejících a znovu se objevujících bodců, zařízení odpalující rakety, nášlapné miny ( asi ), ostny a dokonce hladoví zubounci ve vodních přikopech. V přůběhu jednotlivého levelu musíte najít barevné kliče, odemykající další místnosti, kde se většinou nachází další nezbytné předměty pro dokončení daného kola – disketa k deaktivaci laserového pole, likvidace hlavní paraboly, rentgenové brýle k odhalení skrýtých můstků a konečně nálož k odpálení únikových dvěří.

Staré arkády měly prostě svoje kouzlo, u této naštěstí nehrozilo, že bych někde dlouze opakoval levely nekonečným procházením a některé z nich jsem  prošel na první dobrou – suma sumarum solidní, jednoduchá záležitost a další odškrtnutý kousek – 70 %

Konečně jsem se dostal k poslednímu austronautovu dobrodrúžu, který ale tentokrát nezachraňuje galaxie jako v předchozích dílech, ale bojuje proti zmutované zelenině ve spánku. K dispozici nemá laserový blaster ale šutráky sbírané cestou, které plodiny nezničí, jen na chvilku omráčí, takže cesta levely je někdy dost krkolomná a bohužel chybí klasická pogo tyč z předchozí trilogie.

Jinak není moc co vytýkat, vše ostatní víceméně ve stejném duchu, možná s lepší grafikou, ale mně přeci jen bavilo víc ničit emzáky – 65 %

Druhý díl Monkey Islandu přináší opět další adventurskou honbu za pokladem, tentokrát jde o Big Whoop v hlavní roli samozřejmě Gaybrush - “slavný, a od poražení LeChucka, bohatý pirát”. Na ostrově Scubb ho připraví o love šméčko Largo Lagrande, který má celý tento kus země pod palcem a Gaybrush se vydává za jeho zneškodněním.

K ostrovu Scubb přibudou ještě další dva ostrovy, aby se mladík nenudil a mohl bádat v hádankách, což častokrát přijde hodně otravné, kdy se ocitnete v pasti a lítáte z lokace na lokaci, abyste našli řešení hádanek Nesmí samozřejmě chybět několik takových, které z části nebo úplně postrádají logiku a bez rady s návodem bych na jejich řešení nepřišel – opice nebo soutěž v plivání. 

Ve výsledku bych to viděl ve stejné kvalitě jako první – lepší grafika, hudba i animace I dávky humoru, ale zase nebylo šermířských soubojů a dialogy byly misty opravdu zbytečné obsáhlé – 70 %

Na Streets of Rage si ze Segy musím přiznat vůbec nepamatuju, nějak mě minula a napravuji až teď na mobilní verzi. Pouliční rubačka, kdy je úkolem hrdiny z policejních řad vyčistit město od zlovolných živlů a ostatní šepledi. 

Protivníci jsou různorodí od obyčejných polonahých týpků, k pankáčům, ninjům, dominám, bossům až k tlostoprdovi chrlícímu oheň, který si lítá celou obrazovkou a dává slušný damage, někteří z bossů mají své předefinované formy útoků, které se s trochu trpělivosti dají předvídat. Stejně jako v jedničnce se utkáte s protivníky v osmi levelech, druhý díl, jak to tak bývá, přinesl bohatší dávku různorodých protivníků a jednotlivých bossů stejně jako jejich počet v jednolivých úseccích levelů, až se prorubete k samotnému panu X, který má v pazourech AKčko a nechce se nechat jen tak pokořit.

Hratelnost trochu drhne, stejně jako gameplay, kdy šmejdi mají zálibu mizet z obrazovky a častokrát vás dokáži zasáhnout i když nejsou v přímé linii a snažíte s jim vyhnout ve snaze najít si prostor pro vlastní útok. Hodnotím v lepším průměru - 70 %

Pac-Man je klasilkou všech klasik, věřím že každý z hráčů, který aktivně prožil 80desátky a 90desátky s joystickem nebo klávesníci se s ním potkal ať už v původní verzi nebo s jedním z jeho pozdějších klonů. Nemá smysl se moc rozepisovat, všechny levely jsem neprošel, ale pár hodin jsem s tím žlutým požíračem dukátků a při vyhýbání se čtveřici entit strávil - 55 %

Na Streets of Rage si ze Segy musím přiznat vůbec nepamatuju, nějak mě minula a napravuji až teď na mobilní verzi. Pouliční rubačka, kdy je úkolem hrdiny z policejních řad vyčistit město od zlovolných živlů a ostatní šepledi. 

Protivníci jsou různorodí od obyčejných polonahých týpků, k pankáčům, ninjům, dominám, bossům až k tlostoprdovi chrlícímu oheň, který si lítá celou obrazovkou a dává slušný damage, někteří z bossů mají své předefinované formy útoků, které se s trochu trpělivosti dají předvídat V celkem osmi levelech si jich užijete dostatek, když už jste v úzkých můžete si na pomoc přivolat hlídkový vůz vyzbrojený bazukou, která dokáže prořídnout nepřátelské síly.

Hratelnost trochu drhne, stejně jako gameplay, kdy šmejdi mají zálibu mizet z obrazovky a častokrát vás dokáži zasáhnout i když nejsou v přímé linii a snažíte s jim vyhnout ve snaze najít si prostor pro vlastní útok. Za mě lepší než třeba podobný Double Dragon, lepší průměr - 60 %.

Arkádovka Double Dragon je dalším z “rubaček“ 80-desátek, která se vydávaly po úspěšch bojových kousků filmového plátna. Kratinká hra, ve které jde o bratry Leeovi, kterí musí napravit členy pouličního gangu, protože unesli sličnou Miriam. 

Ve čtyřech levelem nemusí spoléhat jen na své končetiny, ale mohou vymlátit z protivníků třeba nůž, baseballku, šutráky či biče a ulehčit si nesnadný úkol. Hra nabízí možnost bojovat za jednoho z bratrů nebo společně se spoluhráčem nelítostně kosit darebáky. 

Hodnotím v čistém středu, v podobném žánru kolem 90-tých let bylo vydáno pár povedenějších ( Streets of Rage např. ), ale i horších – 50 %

Zábavná záležitost, která sežrala spoustu času, protože některé levely designoval a navrhoval nějaký mimozemšťan, protože u louskání hlavolamů bludiště by jeden rozflákal klávesnici na hadry, když
si zabolokujete cestu nebo Vás zničí kulaté bomby v honbě za disketami.

V mládí jsem daleko nepokročil, teď se povedlo dostat se podstatně dále ale někde kolem stého levelu už jsem nebyl schopný pokračovat a končím – Soko-ban se mi líbíl ale víc. Nicméně obdivuju ty, kteří 
dokončili všechny levely – 75 %

K devadesátkové kultuře akčních přestřelek patřily i následné pokusy o převedení na herní pole a námět detroitského důstojníka Murphyho zabitého při přestřelce a následně přetvořeného v kyborga RoboCopa musel nutně následovat.  Stejně jako ve filmu je i zde povolán vyčištit nejen ulice města automobilů od všelijaké verbeže v podobě lidí, psů a robotických protivníků.  

Levely jsou časově omezené, lze si trochu času koupit sběrem cestou stejnou jako pár hranolků života při poškození. Po úspěšně misi vás hra posune na střelnici, kde se dá vystřílet vylepšení. Hra mě kupodivu v mládí minula, dal jsem ji až teď na retro konzoli, ale musím říct, že znám povedenější kousky – lepší průměr 60 %

Segovský Sonic pamatuju jako harant u kámošů na Sega MD, kdy to valili jako život, sbírali prsteny, ničili roztočenými bodlinami nepřátelské entity a snažili se prokousat jednotlivými zónami. Těch je o několik víc než v předchozím díů, drtivá většina obsahuje jen 2 podúrovně.

Já se k pořádnému zažrání dostal až teď na mobilu a za týden ve volných chvilkách bylo hotovo s vyjímkou dvou zón ke konci a finálnímu souboji s bossem se dalo projít celkem svižně. Pravdou je, že ovládání vyžaduje maximální přesnost v rámci skoků na plošiny, které mají zálibu mizet, propadat se nebo skrývat další různou havěť, což může ústit v utrousení nějakých těch slovíček .-)

Hodnotím jako podobně laděného Jazze, pohodička na odreagování – 75 %

Časohrátky jsou jedním z mých nejoblíbenějším tématem, ať už jsou v podobě filmových obrázků nebo tištěných stránek, v rámci herního světa byl Quantum Break pro mě první zkušeností. Očekávání byla velká nejen díky tomu, že studio Remedy stojí za vznikem legendárního Maxe Payna, výsledek bohužel přinesl lehké zklamání hlavně z nevyužitého potenciálu.

Příběh jako takový byl za mě v pořádku – vynález stroje času, jeho následné zneužití a přichází pátrání hrdinů v různých časových rovinách a nestabilním častoprostoru. Děj obohacuje vložený hraný seriál se známými hereckými tvářemi, to si myslím byl hodně povedený nápad. Ve hře samotné se hlavní kladná postava Jack dostane ke schopnostem, který mu mohou pomoci ulehčit si průchod dějem při střety s protivníky – přemístění se krátkém časovém intervalu, ochranný štít nebo čas stopující “bublinu“ . Hodně cool vypadají přestřelky nebo úprky ( hroutící se dok nebo most ), kdy do hry vstoupí časová trhlina. Nekteří z UI kousků jsou fakt nekompromisní, navíc vybavení různými vylepšeními, ať už v rámci zbraní nebo schopností a Jack má co dělat, aby přežil do dalšího checkpointu, protože klíčem je být v pohybu. Autoři nabídli i možnost zvolení si varianty příběhu a jeden si může zvolit, kudy se bude další děj ubírat, resp. v čí moci . 

Vizuálně je hra opravdu povedená, místy jsem registroval lehké nedodělky vývojárů, ale byla to pro mě pastva pro oči. Ale teď ty negativa – čekal jsem od hry více bádání a hádanek a docela mě zamrzelo, že se zní stala víceméně “střílečka“. Další výtku mám k tunám vložených otravných secretů ve smyslu e-mailů a poznámek-to byl opruz se tím prokousávat a za třetí akce jako taková má postupně tendeci stereotypu – což ale je nemoc akčních kousků – většinou. A abych nezapomněl umístění některých checkpointů bylo na pěst, nechápu, proč bylo nutné sledovat videosekvence před akcí s bossem například ...

Pozitiva ale nakonec rozhodně převažují, dokázal bych si představit pokračování – 75 %

Dohráním devátého dílu kozaté Lary alias Tomb Raidera jsem si splnil další rest, což je s podivem, protože tenhle druh archeologicky laděných adventur prostě můžu, leč v jinošských letech mě minuly, což se teď na starší kolena snažím dohnat.

Nový háv od Crystal Dynamics přinesl povedený vizuál s kterým jsem byl spokojený, tentorkát i včetně cut scenes. Ovládání ( kamera ) sice pořád není stoprocentní, častokrát se nepovedlo hupsnout tam, kam bylo zamýšleno, přesto hra se vyznačuje intuitivním, přímočarým hraním s průběžným ukládáním v checkpointech a především se jeden neztrácí v nepřehledných lokacích a nezakysne na místě, protože přehlédnul přehodit mazaně ukrytnou páku nebo podobný mechanismus, tak jako v předchozích, starších dílech z dílny Core.

V devítce roba putuje za nalezením legendárního a mocného Thorova kladiva od Thajska, přes Jižní Mexiko až k Antarktidě, kde se ukrývá Valhalla a kde stojí v cestě stará známá Natla. Tentokrát se Lara projela motorkou jen v džungli a jedné interiérové lokaci, naopak se hodně potápělo, více se musely zapojit mozkové závity při louskání hádanek, vývojař dodali sonar s mapou a především odpadly souboje s bossy, což velice kvituji.

Za mě spokojenost v rámci těch předchozích třech kousků z díly Crystal Dynamics se mi Underworld líbil nejvíc, lokace byly povedené, není důvod proč se nevrhnout na Guardian of Light - 85 %

Segovský Sonic pamatuju jako harant u kámošů na Sega MD, kdy to valili jako život, sbírali prsteny, ničili roztočenými bodlinami nepřátelské entity a snažili se prokousat jednotlivými zóny. Těch je celkem 6, každá z nich rozdělená do tří podepizod a po jejich pokoření nastává finální sobouj s bossem. 

Já se k pořádnému zažrání dostal až teď na mobilu a za týden ve volných chvilkách bylo hotovo s vyjímkou dvou, tří podzón Labyrint a Scrap zóny se dalo projít celkem svižně, Pravdou je, že ovládání vyžaduje maximální přesnost v rámci skoků na plošiny, které mají zálibu mizet, propadat se nebo skrývat další různou havěť, což může ústit v utrousení nějakých těch slovíček.

Hodnotím jako podobně laděného Jazze, pohodička na odreagování – 75 %

Téměř po 40-ti letech od vydání jsem dostal do rukou praotce Bombermanů s retro konzolí zakoupenou v roce 2022. Políbený jsem byl dosud jen starším Dynablasterem, který samozřejmě pracuje se stejnou myšlenkou labyrintu, překážky se dají odstranit nakladenými doutnajícími dělovými koulemi a nesmí chybět prapodivné entity branících v cestě za dalšími úrovněmi.

S pomocí vylepšení ( časovač je naprostá BOMBA ), skrývajcími se pod určitými překážkami se dají průchody urychlit, protože levelů je úctyhodných 50 a ke konci jsou protivníci už ve značném počtu – 70 %

Dohráním osmého dílu kozaté Lary alias Tomb Raidera jsem si splnil další rest, což je s podivem, protože tenhle druh archeologicky laděných adventur prostě můžu, leč v jinošských letech mě minuly, což se teď na starší kolena snažím dohnat.

Nový háv od Crystal Dynamics přinesl povedený vizuál s kterým jsem byl spokojený, tentorkát i včetně cut scenes. Ovládání ( kamera ) sice pořád není stoprocentní, častokrát se nepovedlo hupsnout tam, kam bylo zamýšleno, přesto hra se vyznačuje intuitivním, přímočarým hraním s průběžným ukládáním v checkpointech, hádanky nejsou příliš složité a hlavně se jeden neztrácí v nepřehledných lokacích a nezakysne na místě, protože přehlédnul přehodit mazaně ukrytnou páku nebo podobný mechanismus, tak jako v předchozích, starších dílech z dílny Core.

V osmičce ( remaku prvního kousku ) roba putuje za kompletací artefaktu Scionu přes různé lokace až k možné tajemné Atlantidě. Tentokrát chyběly adranalinové jízdy džípem nebo motorkou jako v předchozách dílech, nechyběla ale prověřená pomůcka v podobě příručního navijáku. UI nepřátel je bohužel dost chabá, jsou to víceméně jen takové cvičné terče ze zvířecí říše, bossů ubylo, přesto ti dva kentaurové mi dali zabrat až jsem se musel poradit s youtubem a aplikovat zajímavý cheat.

Za mě spokojenost, bavil jsem se i lokace byly povedenější než u Legend, není důvod nezkusit Underworld - 80 %

Vzhledem k omu, že jsem letos pokořil jak Evil Within tak A Plaque Tale mi připadá Dishonored jako povedená kombinace těchto dvou kousků i přesto, že vyšly později. Na první dobrou hned zaujme povedeným steampunk světem. v kulisách Londýských čtvrtí 18.-tého století se středověkými krysími rozsévači moru.

Hlavní hrdina, zneuctěný Corvo, se po fingovaném zatčení, dostane za pomoci odboje v vězení a pomalu plní úkoly v misích za obnovení řádu věcí. Ovládá boj s mečem, střílí z pistole a lukostřílu, vrhá granáty a umí zabíjet ze zálohy a když se k tomu ještě přidá možnost ovládání magie ( mražení času nebo teleportace ), stává se z něho schopný Asasín. V celkem devíti misích musí kromě plnění úkolů i zaloupit, protože munice a jednotlivé upgrady vybavení a schopností něco stojí - takže nejen sbírat mince, ale třeba i obrazy a alchymistické výrobky,

Corvo se může rozhodnout, jestli z něj bude nenápadný zvěd, burtální zabiják nebo využije třeba vtělení se do hlodavce, nicméně UI protivníku je velmi chabá, jako po prodělání lobotomie, takže zásadní problém v postupu vpřed neznamená. Hra je povedená i když postupem času stereotypní, hodnotím v lepším průměru a druhý díl si určitě střihnu - 80 %

Jakožto fanouška seriálových baletících zhniláků od AMC ( hlavně první 3 série ) a úspěšnému dohrání první, druhé i sérii New Frontier bylo nevyhnutelně sáhnout po trojdílné sérii s Michnne, kteroužto si pamatuji jako skvělé zjevení se svým němým, osekaným doprovodem v závěru tuším druhé nebo třetí seriálové série, kdy to ještě mělo grády.

Tentokrát se krátká série točí, jak už název napovídá, o bad-ass Michone, oháněící se svou krutopřísně ostrou katanou / mačetou na cestě za svým osudem mimo návaznost na předchozí série. Bojuje nejen proti Muertos ale i vlastním představám a nepřátelské komunitě vystřižené z Vodního Světa.

Třetí závěrečná série, stejně jako další dvě, obsahuje 7 krátkých kapitol, které utečou velmi rychle a dá se říct, že nanabízí vesměs nic z toho, co tu už v předchozích vydáních nebylo, bohužel tentokrát se hodně plká a s výjimkou vzájemné konfrontace komunit akce pomálu, zatím u mně Season Two, Final Season si určitě ujít nenechám, Michone dostává 70 %

Jakožto fanouška seriálových baletících zhniláků od AMC ( hlavně první 3 série ) a úspěšnému dohrání první, druhé i sérii New Frontier bylo nevyhnutelně sáhnout po trojdílné sérii s Michnne, kteroužto si pamatuji jako skvělé zjevení se svým němým, osekaným doprovodem v závěru tuším druhé nebo třetí seriálové série, kdy to ještě mělo grády.

Tentokrát se krátká série točí, jak už název napovídá, o bad-ass Michone, oháněící se svou krutopřísně ostrou katanou / mačetou na cestě za svým osudem mimo návaznost na předchozí série. Bojuje nejen proti Muertos ale i vlastním představám a nepřátelské komunitě vystřižené z Vodního Světa.

Druhá série, stejně jako další dvě, obsahuje 7 krátkých kapitol, které utečou velmi rychle a dá se říct, že nanabízí vesměs nic z toho, co tu už v předchozích vydáních nebylo, pozitivem bylo méně plkání a více Michone v akci. Výše zmíněné osekávání doprovodných Chodců předvedeno v praxi, vedlejší postavy padají jako hrušky - 70 %

Jakožto fanouška seriálových baletících zhniláků od AMC ( hlavně první 3 série ) a úspěšnému dohrání první, druhé i sérii New Frontier bylo nevyhnutelně sáhnout po trojdílné sérii s Michnne, kteroužto si pamatuji jako skvělé zjevení se svým němým, osekaným doprovodem v závěru tuším druhé nebo třetí seriálové série, kdy to ještě mělo grády.

Tentokrát se krátká série točí, jak už název napovídá, o bad-ass Michone, oháněící se svou krutopřísně ostrou katanou / mačetou na cestě za svým osudem mimo návaznost na předchozí série. Bojuje nejen proti Muertos ale i vlastním představám a nepřátelské komunitě vystřižené z Vodního Světa.

První série, stejně jako další dvě, obsahuje 7 krátkých kapitol, které utečou velmi rychle a dá se říct, že nanabízí vesměs nic z toho, co tu už v předchozích vydáních nebylo, pozitivem bylo méně plkání a více Michone v akci - 70 %

Legendární Doom jsem v mládí hrál hlavně jako náplň tehdejší výpočetní techniky v rámci siťového masakru, kdy učitel přimhuřil očko a přidal se k nám a mastili jsme první level.

Nápravu jsem sjednal až teď na ! konzoli ! a po dprvních dvou dílech jsem se vrhnul i na kontroverzní Trojku, která se odhrává na základně na Marsu, kde začně jít vše do kytek a náš mariňák si to přes černočernou tmu ve svitu baterky musí vyříkat se starými známými pekelnými zplozenci v novém hávu v celkovém počtu 27 levelů až k finálnímu Bossovi.

Graficky a atmosféricky je to na úrovni, třeba pavouci byli skvělí, ale nedostatky bych viděl hlavně v často až zbytečné tmě, po pár levelech přichází stereotyp s nízkou interakcí a minimální rozmanitostí prostředí - ti kdo hrálli skvělý Alien Isolation, ví.

Stejně jako u prvního dílu to vidím na silný průměr, Peklo nikdo nespí - 70%