Jackie Chan's Action Kung Fu je další z devadesátkových plošinovek, která mi unikla a objevil jsem ji až s retro konzolí. Hlavní hrdinou je postava Jackieho Chana – herce a kaskadéra z akčních filmů, který se v pěti úrovních ( každá klasicky zakončená bossem ) vydává zachránit svou sestru.
    
Na rákosku čekají na této cestě různorodí protivníci, doplňovat zdraví lze pomocí misek ( předpokládám, že s rýží :-) lze vymlátit z občasně se vyskytujících žabích obojživelníků. Krome pěstí a nohou má Jackie k dispozici speciální útoly v omezeném počtu opakování. Nepřátelé po terminaci zanechávají zelené koule, po 30-ti nasbíraných se dobíjí život a speciální útok.

Pokud se Vaše energie vyčerpá, všechny nasbírané koule a vylepšení jsou ztraceny a musí se začít se sběrem od nuly. Prostřednictvím bonusových fází v průběhu hry, což jsou úrovně spouštěné rolničkami v úrovních, které dopraví Jackieho do těchto bonusových úrovní, se dají nakoupit další životy nebo útočná vylepšení. Každá z nich má půlminutový časový limit a obvykle zahrnuje skákání do mraků nebo narážení soch a po uplynutí této doby se body sečtou. Za mě průměrná záležitost, ve svém žánru jsou k dispozici povedenější kousky - 55 %.

Po povedeném prvním dílu Amnesie The Dark Descent bylo nevyhnutelné vyhledat další počin ze série, která už od vzniku dost nabobtnala, nicméně v případě Justine se nejedná o plnohodnout hru, ale jen rozšíření v podobě DLC, které je vcelku krátké a dá se prosvištět za hodinku, maximálně dvě. Hlavní hrdinkou je dívka Justine, která se probouzí v potemnělé cele bez vzpomínek a s gramofonem, který obsahuje nahrávku týkající se začátku podivného experiementu.

Pokud jste hráli první titul, hra pracuje se stejnými principy – adrenalin a strach z nečekaného, nemožnost bojovat proti příšerákům, zapalování svíček, rozžíhání lucerny – přesto je tu jeden zásadní rozdíl a tím je nemožnost průběžného uložení hry což v případě vykostění monstrem znamená šupky dupky rovnou zpět do cely s gramcem – což by mohl být celkem opruz být hra delší – takto se procházíte jakýmsi sklepením ve kterém máte za úkol zachránit pár nevinných duší ale také si vyzkoušet mučicí nástroje, překonávat nástrahy a luštit hádanky, samozřejmě s několika potvorama v patách.

Příběhově je to docela povedené, s touto krátkou verzí jako takovou nemám problém v rámci jednohubky to beru, nicméně se těším na plnohodnotný díl č. 3 – A Machine For Pigs – 70 %.

Po pokoření prvních dvou dílu bylo nevyhnutelné popasovat se s třetím dílem trilogie Ninja Gaiden, ve kterém se události odehrávají mezi prvními dvěma hrami v sérii, Tentokrát je Ryu Hayabusa, obviněn z vraždy Irene Lewové a vyšetřuje okolnosti za její smrtí. Nakonec objeví plán agenta CIA Fostera a dalšího týpka jménem Clancy využít interdimenzionální trhlinu k vytvoření a ovládání rasy nadlidských mutantů. 

Hra nabízí podobnou hratelnost jako její předchozí dva tituly a zase se povedlo přidat chrabrému ninjovi některé nové funkce, jako je schopnost vyšvihnout se na plošiny spodem a vyčkat na ideální okamžit pro vytáhnutí se a vykoštění padoucha, meč doznal vylepšení a je to fakt krutopřísnej nástroj a hlavně se nepřátelé po posunu směrem zpět znovu nevynoří. Bohužel zůstala ninjova nemoc, kdy se s po zásahu protivníka s chutí vrhá do nejbližší propasti a obtížnost ( aspoň měl jsem ten pocit ) zase vývojáři ještě víc vytunili, přidaly se pohyblivé písky, vysunovací bodce, mizejí plošiny a poletující havěť všeho druhu.

Celkem se hráč “baví“ v sedmi úrovních, každá z nich opět zakončená bosem, v té finální sedmé čeká boss ve třech podobenstvím jako v díle předchozím – k poražení je potřeba mít dost energie a hlavně času, protože pokud Vám dojde jedno z nich tak smolík, protože budete muset začít od začátku této sekce, no bomba těch sprostých slovíček padlo vydatně, ale nakonec se podařilo a už nechci Ryua dlouho vidět ani slyšet, hodnotím stejně jak díl druhý – 65 %.

Po dohrání Somy, jsem si poznačil do deníčku, že další hororově laděnou adventurou, kterou vyzkouším bude Amnesia – The Dark Ascent, v nabídce Game passu na Xbox byla k dospozici společně s Justine a Machine for Pigs. Laťku mám nastavenou díky Alien Isolation vysoko, očekávání jsem tedy v tomto případě neměl přehnaná a výsledné hodnocení mi vychází v oranžových číslech.

Lovecraftovsko – Barkerovsky ( při hraní jsem si několikrát vzpomněl na Undying ) laděný příběh hlavní postavy putující starým hradem, hledající důvod své přítomnosti v něm, čelící přízrakům bez možnosti postavit se jim, jen odkázaný na skrývání se  před nimi. Postupným luštěním hádanek a sledováním indicií rozplétá pavučiny záhad a doplňuje temná místa své paměti. 

Pozitivní bylo, že dávkování výskytu přízraků bylo rozumné, mně se dařilo se jim ve většině případů vyhýbat, ještě než mě úplně zmerčili – když se mi podařilo vklouznout za otevřené dvěře, nebo se schovat do výklenku za zdí, dal pokoj a oddupal rámusit jinam a často zmizel úplně. Oceňuju to, že když se uniknout nebo skrýt nezdaří nemusíte začínat znovu a můžete pokračovat většinou prakticky ze stejného místa. Graficky jsem čekal trochu větši zapracování na detailech, textury jsou slabší, nejvíc to vyniklo když se na mě duch sápal nebo při stmívačkách, zvuková stránka naopak povedená a sedí do prostředí.

Škoda, že vývojáři nezapracovali na survival stránce věci a prakticky nebyla možnost se přízraků zbavit vlastní snahou – někam je nalákat a zavřít, paralyzovat, takže co ze začátku může jednoho vylekat, postupem času ztrácí na intenzitě až prakticky vyprchá. Jinak ale jde o přímočarou záležitost, lokace nejsou nijam zvlášť rozlezlé, hádanky víceméně logické, zasekl jsem se prakticky jen s lávkami, ale jen proto, že jsem pořádně nezajistil ventil ve strojovně. Poslední větší výtku mám k závěru, který byl opravdu banální i přes tři alternativy a tím posunul moje hodnocení jen do lepšího nadprůměru – 75 %.

Ninja Gaiden II: The Dark Sword of Chaos ( v Evropě také známý jako Shadow Warriors II ) pokračuje v dobrodružstvých chrabrého ninji Ryu Hayabusa. Děj začíná rok po událostech v prvním díle a padouchem je tentokrát zlý císař Aštar, který poté, co se doslechl o Jaquiově porážce, vymyslí plán, jak ovládnout svět a pohltit jej temnotou prostřednictvím zlého meče zvaného Temný meč chaosu. Agent US Army Robert T. Sturgeon naverbuje hlavního protagonistu s tím, že on je jediný, který ho může zastavit  a zlikvidovat a co čert nechtěl, je zajata i roštěnka Iris - rubání v Bludištícch temnot a Bráně Temnoty může začnout.

Pokračování pracuje na stejných principech ovládání jako předchozí díl, jednotlivé levely se opět skládají z podúrovní zakončených bossy až finálnímu, kterého ale Ryu musí porazit ve třech různých podobách. Jako správný ninja Ryu skáče, leze po stěnách ale tentokrát může lézt v obou směrech a dokonce i přichycený na stěnu či žebříku útočit pomocí Power Boosting Items – což jsou spociální ninjovské vyfinkundace, které lze sbírat ničením lamp a koulí cestou levely, ze kterých někdy vypadne i dobíjení energie, 1UP nebo dokonce jakýsi dvojník, který helfne.

Mimo různorodé protivníky musí hráč čelit časovému limitu, ve kterém je nutno level dokončit, a tentokrát i tvůrci přidali protivítr, mizející světlo a zledovatělý/ kluzký povrch. Obtížnost je těžká, naštěstí zůstala zachována výborná věc a tou je při smrti nemusíte začínat od úplného začátku, vrhne Vás to jen na začátek daného levelu/sublevelu. Nesmí chybět ani na svou dobu povedeně podaná vložená anima s dějem, celá série patří rozhodně mezi to nejlepší ve svém žánru v devadesátkách, dávám o fousek lepší hodnocení než prvnímu dílu – 65 %.

Ninja Gaiden, v Japonsku známý jako Ninja Ryūkenden a v Evropě jako Shadow Warriors, akční plošinovka devadesátek, pamatuju si z té doby, že to byla těžká záležitost, kterou jsme valili s kámošema a podařilo se mi jí znovuobjevit a dokončit na retro konzoli.

Příběh sleduje ninju jménem Ryu Hayabusa, který cestuje do Ameriky, aby pomstil svého zavražděného otce. Tam se dozví, že osoba jménem Jaquio plánuje převzít kontrolu nad světem vypuštěním prastarého démona prostřednictvím síly obsažené ve dvou sochách. Na svou dobu má Ninja Gaiden propracovaný příběh s použitím “filmových“ anime a je poměrně rozsáhlý a nápaditý.

V celkem šesti hlavních úrovních ( s 20-ti podúrověními ), kdy každá z nich je zakončena soubojem s bossem má Ryu pro souboje k dispozici primárně katanu a sekundárně  šurikeny, a různé typy vrhavých koulí, a také duchovní sílu, který se dá navyšovat sběrem magických předmětů, která se dají sbírat v lampách a lucernách. Ryu také umí jako pravý ninja šplhat po překážkách, sloupech  a pokud Vás třeba nepřítel zdolá nebo vyprší časový limit, dá se začít znovu restartem dané úrovně.

Podle mě patří k tomu nejlepšímu, co se v daném žánru v devadesátkách objevilo, viděl jsem, že jsou k dispozici další pokračování a dokonce i jakýsi renake pro Xbox – 60 %.

Završení novodobé trilogie zakázkového holohlavého Asasína bylo samozřejmě po povedených předchozích dílech nevyhnutelné. Opakoval bych se, ale přesto jsou to vizuální orgie, většina lokací je krásně vykreslená se spoustou detailů jak exteriérových tak interiérových a ty rozsáhlejší lokace by zabraly spoustu herního času jen pro samotné kompletní prozkoumání – nejpovedenější byly za mě Dubaj, Britský venkov a finální dvojitá čínská se vstuoem ke zdroji.

Herní gameplay zůstává samozřejmě stejný (stále je to běh a plížení mezi lokacemi, likvidace cílů různými způsoby a vrůzných převlecích, zahlazování stop v podobě ukrývání mrtvol a dalších zahlazování stop, plnění výzev a hledání únikových cest ) možná lehce ubylo samotné akce a více se dá v jednotlivých Mission story pracovat bez hromadné likvidace, nicméně to mi vůbec nevadilo. Potěšily mě různé varianty likvidace jako třeba postrčení cíle z plošiny, náhodná nehoda padajícího cementového bloku zavšeného na jeřebu či likvidace střelou přes plynovou bombu. Vývojáři se opět vrátili k vloženým “filmovým“ sekvencím mezi lokacemi, ve dvojce byly jen statické, palec nahoru, hru to rozhodně obohacuje. 

Škoda jen, že herní čas je docela krátký podobně jako ve dvojce - misí mohlo být více, jednička byla za mě nejrozsáhlejší, druhá výtka směřuje stále k chabému chování a IQ umělé inteligence rovnající se prodělání lobotomie a panikařícím NPI postavám, což je ale problém nejen celé série a častokrát i v jiných hrách … a třetí výtku mám k zakončení, čekal jsem něco epičtějšího, no uvidíme třeba se za čas zase Hitman znovuzrodí – 80 %

Třetí pokračování rubačky Double Dragon nese název The Sacred Stones, a samozřejmě opět hlavními hrdiny jsou Billy a Jimmy Leeovi, kterří musí zase zachránit Marion, kterou unesla tajná organizace ( nevím teda co na ní pořád kdo vidí ). Jediný svědek jejího únosu, Brett, zemře dříve, než mohl prozradit pravou identitu jejich vůdce.

Věštkyně jménem Hiruko informuje bratry Leeovi, že Marionini únosci pátrají po třech posvátných kamenech moci, které byly rozesety po celém světě, a že jediný způsob, jak ji zachránit, je získat je dříve, než to udělají únosci. Po počáteční bitvě v “Úesej“ se bratři Leeové vydávají na celosvětovou cestu za kameny, která je zavede do Číny, Japonska a Itálie, kde se střetnou s mnoha impozantními bojovníky v každé zemi. Poslední fáze se odehrává v Egyptě, kde bratři Leeovi odhalí pravdu o Marionině zmizení a setkají se tváří v tvář skutečnému vůdci nepřítele.

Jako i v přechozích dílech se dá hrát bud single nebo za oba bratry společně, pracuje se s podobnými gameplay jako v dílech předchozích, přibylo pár nových hmatů a zbraní, ale v podobném žánru kolem 90-tých let bylo vydáno pár povedenějších ( Streets of Rage např. ), ale i horších, opět dávám takový solidnější průměr - 60 %

Je zajímavé kolik neznámých plošinovek jeden objeví na retro konzoli,  Wacky races me samozřejmě naprosto minuly v devadesátkách. V této ne moc rozsáhlé hře hrajete za psisko Muttleyho, který se musí proskákat překážkami a probojovat přes nepřátele v třech mapách představujících závodní okruhy. 

Po dokončení každého z nich čeká na Muttleyho boss levelu, kterého je nutné porazit pro další postup, nicméně i když titul říká, že se jedná o závody, tyto souboje se na ní neodehrávají, jedná se o krátký souboj, kde se hlavně skáče a metá munice. Cestou levely doporučuju sbírat “diamanty“, po jejichž 100 kusovém nasbírání dostanete život, extra zdraví a kosti, které vylepšují Muttleyho útok. Skrznaskrz průměrná záležitost, dá se profrčet za pár okamžiků – 55 %

Snow Brothers jsou devadesátkovou plošinovkou, která jsou byl opět nepolíbený a objevila ji pro mě až retro konzole. Dva bratři Nick a Tom mají za úkol zachránit dvě princezny uvězněné ve střeženém hradě, před nimi je celkem 50 úrovní, ve kterých je za úkol eliminovat protivníky za pomoc sněhových koulí. Úrovně jsou rozděleny na 9 + 1bossovská, po dokončení se nabízí možnost navýšit skóre nebo dobít si životy v pákovém automatu. Životů je k dispozici celkem 21, po nepřátelském zásahu pokračujete v dané úrovni dál bez nutnosti začínat ji od začátku.

Každý level má určitý vymezený čas pro likvidaci entit, pokud se jich nepodaří rychle zbavit, nastoupí přízraky, kterým nejde uniknout. Naštěstí je k dispozici pár vylepšení jako delší střely, vyšší rychlost amožnost dočasně se nafouknout a zabít protivníky prostým přesunutím se kurzoru. V poslední bossovské úrovni bojujete naráz s dvěmi dračími hlavami chrlícími příšery, po jejich zdolání jsou princezny osvobozeny a jako v pohádce se z tloušítků stanou, světě div se, krásní princové a chystá se double veselka :-) . Nápaditá zálěžitost na vyblbnutí pro pár odpolední, dávám lepší průměr - 60 %

Pokračování zakázkového holohlavého Asasína bylo po povedeném díle prvním nevyhnutelné. Vizuálně je to opět pastva pro oči, většina lokací je krásně vykreslená se spoustou detailů jak exteriérových tak interiérových a ty rozsáhlejší lokace by zabraly spoustu herního času jen pro samotné kompletní prozkoumání např. rozsáhlého Miami nebo Indického slumu a jeden ani nakonec nemá odvahu koukat za každý roh, aby se neztratil, nicméně lokací je oproti jedničce méně.

Doufal jsem, že druhý Hitman by mohl být více zapracovat na příběhu - mezi jednotlivými lokacemi sice opět krátké vložené sekvence ( v tomto případě statické a tím pádem působící odfláknuté ) věnující se především minulosti zakázkáře a Stínovému klinetu, ale jinak je to stále běh a plížení mezi lokacemi, likvidace cílů různými způsoby a vrůzných převlecích, zahlazování stop v podobě ukrývání mrtvol nebo mazání kamerových záznamů, plnění výzev a hledání únikových cest – bez výzev, bonusových Escalation a souvisejích úkolů v Mission stories by hra spadla do stereotypu – potěšil nově přidaný mód Sniper Assassin.

Výbava zabijáka je pestrá od klasického lanka, přes pistoli s tlumičem, nůžek, páčidla, katany, jedů, výbušnin až k automatickým zbraním, všechyn tyto nutné potřeby jde schovat do kufříku a tak se NPC postavy nemusí hned děsit, když držíte v ruce jablko nebo plechovku coly. Bohužel ale inteligence protivníků je stále většinou jak po prodělání lobotomie, hošani třeba v maximálně střežené lokaci zvesela tahají pytle s mrtvolama a žádná panika se neděje 

Za mě opět nadrpůměrná zábava, třetí díl hlasitě klepe na dveře – 80%

Přišel čas setkat se znovu s holohlavým Asasínem a v novém hávu přineslo studio IO Interactive další pokračování kontraktového zabijáka, Vizuálně je to pastva pro oči, většina lokací je krásně vykreslená se spoustou detailů jak exteriérových tak interiérových a ty rozsáhlejší lokace, jako třeba Italské Středomoří by zabraly spoustu herního času jen pro samotné kompletní prozkoumání.

Doufal jsem, že tento Hitman by mohl být vice příběhová hra, mezi jednotlivými lokacemi sice beží krátké vložené filmové sekvence popisující pozadí zakázkového prostředí, ale jinak je to běh a plížení mezi lokacemi, likvidace cílů různými způsoby a vrůzných převlecích, zahlazování stop v podobě ukrývání mrtvol nebo mazání kamerových záznamů, plnění výzev a hledání únikových cest – bez výzev a bonusových Escalation by hra spadla do stereotypu a celkově bych asi ohodnotil méně procenty.

Výbava zabijáka je pestrá od klasického lanka, přes pistoli s tlumičem, nůžky, páčidla, katany, jedů, výbušnin až k automatickým zbraním ve chvíli kdy se vynoří halda nepřátel a neměl jsem chuť opakovat level, tak jsem si stoupnul do koupelny  a kosil jsem jednoho nakouknuvšího zvědavce za druhým, až jsem celou osádku lokace zlikvidoval ve stylu nezanechání živáčka/svědka To bohužel ale umožňuje inteligence a chování UI protivníků, která je místy jak po prodělání lobotomie, stejně jako chování NPC postav, které vyděsí i to, že 47mička chvilku v ruce drží plechovku Coly nebo nožík na dopisy – za mě to trochu sráží celkový dojem.

Nakonec jsem se dobře bavil a těším se na další díl, který předpokládám pojede v podobném stylu,, za mě v připadě prvního Hitmana rozhodně nadprůměrná záležitost – 80 %

Návrat netopýřího muže je další herní adaptací, já šel do verze studia Konami pro verzi na NES. Podobně jako první díl zde Batman kromě rubaček také obsluhuje ve vložených levelech části, kde se projíždí Batmobilem a Batskiboatem, celkově ale prakticky s dějem filmu nemá hra nic společného.

Celkem se jedná o šest levelů, kdy v V beat 'em up sekcích musí Batman porazit velké množství nepřátel ( členů cirkusového gangu Penguin) a jak bývá zvykem na konci čeká silnejší protivník v podobě bosse až k finálnímu souboji se samotným Penguinem. Netopejr má prakticky stejný rozsah útoků jako  dílu předchozím pěstičky, klouzavé útoky, kopy a silný 360° útok s otočkou, který ale vyčerpá Batmanovu zásobu zdraví. 

Mezi gadgety, které se mají použít, patří omezený počet batarangů a hák. Hák je užitečný k mnoha věcem: dokáže sundat létající nepřátele, vytáhnout Batmana na vyšší úrovně a umožní mu lézt do otevřených oken. Místy v úrovních jsou v předmětech na pozadí umístěna vylepšení, včetně srdcí, která doplňují ukazatel zdraví a batarangů navíc. Batmobil je vyzbrojen kulomety a netopýřími disky, které se používají ke zničení nepřátelských aut. Level s Batskiboatem je podobný, až na to, že zde nejsou žádní nepřátelé a jediným cílem je sbírat mince za extra body, kolem a dokola podobně jako jednička – 60 %

Indiana Jones samozřejmě nemohl uniknout hernímu světu, vypadá to že má několik verzí, já hrál NES verzi od Ubisfotu a stejně jako ve stejojmenném filmu má Indy za úkol najít Svatý grál.

Ve třech prvních provních je potřeba najít Coronado Cross, Šťít rytíře První křížové výpravy a Deník Grálu. První level v jeskyních pod Utahem, druhá v Benátsýkch katakombách a třetí v Německém Zeppelinu. Hrdina s bičem má v cestě různé terénní překážky v podobě stoupání nebo sestupů po žebřících a průzkumu jednotlivých oblastí, samozžejmě nesmí chybět protivníci do kterých se lze pustit jak bičem, tak I po staru pěstmi. V posledním úrovni na Vás čekají pasti v podobě pilových kotoučů a pro znalce filmu podlahu s písmeny, kde je nutné zadat správné Božské jméno. Za mě slušné představení v lepším průměru – 60 %

Dal jsem na místní pochvalné recenzce a vzhledem k tomu, že jsem hororovku už nějaký čas nedal, padla volba na Somu. Příběhově a prostředím je to zajímavé, nápadité a přímočaré a možná je to ten největší klad celé hry, protože herně mě to až tolik nenadchlo.

Ve valné většině postupného odkrývání tajenky se především plížíte kolem kovových monster a jste nuceni se raději nepouštět do konfrontace – i když vlastně Vás rozzlobení androidi víceméně jen pocuchají a dá se obratem vyléčit, tudíž cesta je vlastně stále volná, po čase si najdete způsob, jak se z různými monstry vypořádat. Většinu herního času hrdina Simon tráví v hlubokomořském těžebním komplexu, kdy při procházkách po ztemnělém mořském dně narážíte na chuchvalce řas nebo na robotickou lákačku, která se červeným světýlkem snaží vábit.

Při bádání pomáhá hlas Catherine, pro vyznění a pochopení příběhu je nutné sledovat a poslouchat zvukové nahrávky nebo jiná papírová vodítka, chyběla mi možnost zaznamenávání si aktuálního úkolu a dost mě zarazila možnost vzít do končetin každou ptákovinku, která se ocitne v dosahu. Když si vzpomenu a srovnám se  žánrovkou Alien Isolation, musím objektivně přiznat, že Soma je v několika parametrech o kus zpátky, takže ve výsledku dávám lehký nadprůměr – 70 %

Filmový třetí díl xenomorfní série nelítostných zubounků dostal do režisérských rukou do té doby mistr videoklipů David Fincher. S hladkým vojenským sestřihem se Ripleyová pouští do boje s Vetřelci na plně testosteronovém Vězeňském komplexu planety Fiorina 161 – možná nejdepresivnější díl z celé Alienské ságy.

Herní podoba představí Ellen snažící se Vetřelcům, kteří jsou sakra rychli, zhasnout svíčky, případně před nimi prchnout – útok může přicházet z boku i ze stropů ventilačních šachet a výtahových plošin. K dispozici má bouchačku, plamenomet a granátomet a mimo xenomorfa je hlavním sokem neúprosný čas učený danému levelu, ve kterých je nutné osvobodit daný počet vězňů uvězněných ve sliznatém sekretu před facehuggery, čekajícími na vylíhnutí, 

Na závěr čeká chrabrou Rip královna matka nasraná z toho, že poddaní to mají za sebou – obtížnost je docela slušná jak už to bývalo u většiny devadesátkových her, za mě lepší průměr – 60 %

Dlouho tady nebyl další kousek z tenisové rodiny, naposledy pamatuju mnou velmi milovaný a oblíbený Tennis Elbow 2011, což byla naprostá pecka. Čas samozřejmě běží neúprosně dál a po více než dekádě jsem natrefil na konzoli na novinku Matchpoint Tennis Championships, která slibovala mnohé, leč reallita je úplně jinde a výsledku je to velké zklamání.

Anotace slibovala maximální kontrolu nad údery ... mno, to by ale nesmělo být ovládání strašně krkolomné a strany ototčené ( vlevo je vpravo z pohledu podávajícího ), žebříčkově jste schopni porážet hráče top10 celkem na hladko v rámci pár výměn a že bych nějak měl reálně využít slabé stránky se říct nedá, protože se víceméně jen objeví poznámka, že soupeř má slabší forehand, ale klidně od něj dostanete winner v další výměně. Vylepšovací body je možné získat v minihrách kdy do zblbnutí opakujete jeden typ úderu, mód kariéry Vám sice umožní střetávat i s některými reálnými hráči, ale ani tvář Kyrgiose nebo Alcaraze z UI lepší hráče nedělá, takže po čase soupeři zestereotypní. 

Jediné co má koule je online multiplayer, kdy se dají vyzkoušet mače s ostatními pařany, tak se dá narazit na těžké oříšky, jinak hodnotím v průměru a přál bych si aby se na tomto poli urodila zase brzy nějaká povedená, hratelná a reálná zálěžitost – 50 %

Pokračování osudů jeskyňočlověka Big Nose opět ve formě plošinovky vychází rok po dílu prvním. Tentokrát Velký Frňák není hladový a nehoní pterodaktyla, ale touží dopadnout šamana Leroye, který ho omráčil a okradl o těžce vydělané prehistoprašule, které si šel zrovinka uložit do prehistobanky Úspory a Kosti. Spravedlivě naštvaný jeskyňák ihned po procitnutí naskočí na plošinku pohybující se po opracovaném kole a vydává se na stíhačku.

K cíli se musí dostat přes pět levelů zobrazujících ostrovy, z nichž každý z nich má čtyři podúrovně. V cestě mu stojí nejen zdolávání terénních překážek, ale samozřejmě i nepřátelské prehistorické havěti za pomocí své sukovice a přesným házením kamenů, které sbírá cestou. Jak už to bývá u podobných her na konci každého levelu čeká boss v podobě většího a zákeřnějšího monstra, pokud lovíte skóre, dá se navýšit sběrem kostí – za mě pořád v průměru – 55 %

Devadesátky byly na plošinovky plodné a Big Nose je další z těch, které jsem minul a střihnul jsem si ji až teď na retro konzoli. Příběh je jednoduchý – hladový jeskyňák s velkým frňákem poslechne kručení hladového žaludku, po vykouknutí z jeskyně zahlédne pterodaktyla, popadne svůj sukovatý kyj a hurá za ním.

Musí přitom překonat čtyři prehistorické ostrovní lokace, na každém z nich se střetává nejen s překážkami v podobě jiných prehistorických tvorů ( v jednotlivých podúrovních těchto ostrůvků čeká na konci boss ), ale také překážky terenní, kterým je třeba se vyhnout skokem. Mimo svůj mocný klacek může pračlověk postupem času získat jiné mocnější zbraně či kouzla– k tomu slouží průběžný sběr kostí, a za tyto je možné je u dávnověkých šamanů zakoupit a zajistit si tak snadnější průchod levely při konfrontaci s nepřátelskými entitami, protože čas ubíhá a limit se nemůže překročit. Za mě veskrze průměrná záležitost v čistém středu – 50 %

Jako každý komiksový superhrdina se samozřejmě musel i Batman objevit v nějaké herní adaptaci a jednou z těch prvních byla tato verze Batmana, i přes to, že se úplně nedrží filmové adaptace z roku 1989. V devadesátkách frčely plošinovky a tak se nám netopýři muž, jakožto ochránce Gothamu, vydává po stopách děsivého Jokera, který jakožto bohabojný občan Jack Napier nad sebou ztratil kontrolu po pádu do nádoby s chemikáliemi a začne terorizovat město jedovatým plynem.

Další motivací k Jokerově eliminaci je fakt, že v něm Batman rozpoznal vraha svých rodičů, takže nejen záchrana města, ale i pomsta vedou Batmana k Jokerovi přes hordy protivníků ( Deadshot, KGbeast, Maxie Zeus, Nightslayer a další ) a teréních překážek. Naštestí má schopnost skákat na zdi, na nich se přidržet a takto se posunout kolmo vzhůru a v boji s nepřáteli má v arzenálu k dispozici batmanovská udělátka batarang, batdisk a batspeargun. 

Ve hře se musí pokořit celkem 5 levelů – Gotham City, Axis Chemical Factory, Underground Conduit, Laboratory Ruins a poslední Cathedral, z nichž každá z nich končí finální bitkou s bossem popsaným výše, v případě posledního levelu se samotným ďábelsky se usmívajícím Jokerem – za mě průměrná záležitost, která neurazí ani nenadchne – 60 %