Ninja Gaiden III: The Ancient Ship of Doom

Pro Ninja Gaiden sérii na NES mám slabé místečko v srdci. Roztomilá grafika, značná variabilita úrovní i bossů, nakopávací soundtrack, prostě řádný platformer ze staré školy. Co mě však vytáčelo u prvních dvou dílu, bylo retardované zvyšování obtížnosti skrze vyloženou šikanu hráče – mimo jiné měl nindžův základní útok mečem slabou výseč, což dali pocítit především miniaturní oponenti; nepřátelé se s chutí respawnovali přímo na obrazovce; nindža disponoval super schopností uskočit pří jakémkoliv utrpěném zranění do nejbližší propasti. Dohrát se to dalo, ale bylo to často laciné a občas přímo k vzteku.

Když jsem se konečně dostal ke třetímu dílu, překvapilo mě, že žádný z obvyklých faulů zde nebyl přítomen  – meč je solidní, navíc se v každé úrovni nachází vylepšení, které z něho dělá doslova zbraň hromadného ničení; jednou zabitá potvora už se znova neobjevuje a hlavně do propastí už se nindža nevrhá se zdaleka tak velkou pravidelností. K tomu je ovládání po čertech dobré, přesné. To všechno působilo výborně. Nicméně jsem si říkal, jak těžká hra bez všech těch šikan svých předchůdců vlastně může být? Ukázalo se, že hodně.

První úroveň je směšně snadná a přehnaně zvyšuje hráčovo sebevědomí. Avšak už u druhé pouštní jsem se docela potrápil a třetí bažinatá je naprostý masakr. Náročné skoky střídají hordy nepřátel, respektive je oboje přítomno sadisticky zároveň. Dostat se přes třetí úroveň je malá zkouška nervů, která vás naučí nenávidět ryby, žáby, vodu. Čtvrtá až šestá úroveň jsou náročné.  Aby člověk nabyl potřebný grif, musí se dost natrápit a nindža dostkrát umřít. Tou dobou už jste si ale zvykli.

A pak přijde sedmý, finální level. Je to monstrozita rozdělená do tří sekci, kde skáčete po hýbajících se plošinkách mezi dráty elektrického vedení (co je pod vámi? samozřejmě propast!), abyste se pak dostali k sekci s plošinkami, které pro jistotu po doteku začnou mizet úplně. A na konec toho všeho vás čekají souboje s bossem o třech formách, mezi kterými se vám samozřejmě nedoplňuje zdraví ani časový limit (ano, úrovně mají časový limit). Když umřete, hurá na začátek sekce. Když přijdete o životy, vracíte se na začátek úrovně. Když vyčerpáte (pět!) pokračování, konec. Můžete si to sjet celé od znovu. Je to bestiální.

Bylo mi to těžko k uvěření, ale ta kombinace frustrace a satisfakce, když polomrtvého nindžu konečně dostanete na konec úrovně, je strašně návyková. Epická hudba podtrhuje odhodlání. Jasně viditelné jsou vaše pokroky v ovládání nindži.  Když konečně sejmete finální formu finálního bosse, je to čirá euforie. Nad závěrečnou scénou jsem takřka uronil slzu. Ne kvůli příběhu, který je naprostá slátanina (nějací generičtí zlouni, alternativní dimenze, mimozemská loď… prostě všechny zabít a všechno zničit). Euforie se dostaví prostě proto, že se vám to konečně po stovkách pokusů podařilo dohrát.

Třetí Ninja Gaiden je obtížný NES platformer z těch dobrých důvodů. Poctivě od začátku do konce jsem ho dohrál jen párkrát, naposledy dnes. Nějakou dobu ho nechci vidět. Staromilcům doporučuji.