Hitman 3

Hned na úvod tohoto zhodnocení musím transparentně přiznat, že budu asi trochu nefér. Edice Hitman: World of Assassination mi ležela v knihovně několik roků, konkrétně dva, a nyní nastal čas si ji zahrát a zhodnotit. A ačkoli Aristoteles, ten řeckej chytrák, kdysi prohlásil, že celek je víc než součet jednotlivých částí, v tomto případě to tak úplně neplatí. Právě odtud bude plynout ona zmiňovaná neférovost. Hodnotit totiž budu všechny tři díly najednou.

Začneme příběhem, který ve hře...je. Hrajeme, jak je již notoricky známo, za agenta 47, chladného zabijáka, pracujícího pro organizaci ICA, která mu zadává zakázky na zlikvidování cílů po celém světě. Postupně vyjde najevo, že za nitky v pozadí tahá organizace Providence. Neplést, prosím, s Provident, protože zatímco první organizace vás bude chtít zabít, druhá vás chce jenom okrást. Ačkoli je příběh striktně lineární, líbí se mi, že jediné rozhodnutí, které může hráč učinit, si nechali tvůrci na závěr celé trilogie, byť ono rozhodnutí lze za nějaké dilema asi jen těžko nazvat. Kromě agenta 47 se v příběhu vyskytuje ještě několik postav, které jsou tak ploché, že na ně zapomenete prakticky hned poté, co dokončí větu. Velmi tomu napomáhají dialogy postav, které jsou záživné a kreativní asi jako rozhlasový přenos golfu. Působí genericky a v hráčích prakticky ani nemůžou vyvolat nějaké emoce. V tomto bodě si neodpustím poznámku ohledně motivace. Nemyslím motivace ve smyslu, že vám Marčus „double“ Revolta poradí, jak správně žít, makat a založit třicet firem za tři roky. Mám na mysli motivaci k likvidaci určitých cílů, protože ta je někdy velmi vágní a několikrát to na mě působilo skoro dojmem, že daného cíle je třeba se zbavit, protože někomu zabil psa. Ne, příběh v Hitmanovi dobrý opravdu není a o tom, jak moc ho měli samotní vývojáři na párku nejlépe svědčí druhý díl, ve kterém už ani nejsou klasické filmečky ale jen statické, mluvící obrázky. Příběh je však pouhých lepidlem celé hry, aby ji něco drželo pohromadě, takže možná už tady jsem trochu nefér, když kritizuji něco, na co samotní vývojáři okázalé kálí.

Nosným pilířem celé série není příběh ale samozřejmě gameplay a level design. Téměř každá lokace, kterou navštívíte, je otevřený sandbox, ve kterém je nespočet způsobů, jak splnit zakázku. Jestliže v Dishonored jste měli volnou ruku při kreativním likvidování cílů, v Hitmanovi máte volné ruce obě a k tomu systém, který vás za vaši kreativitu bohatě odmění. Budete zlý a cestu ke svému cíli si prostřílíte? Nebo budete tichý a pokradmu se proplížíte celou lokací až k vytyčenému objektu? A co být třeba hodný a svůj cíl nezabít, ale jen pohnout figurkami na šachovnici tak, aby mu na palici spadnul stokilovej lustr? To všechno a mnohem víc je tu k dispozici. Lokace mají obrovské množství interaktivních prvků, které můžete zahrnout do svých plánů a pokaždé, když jsem zakázku splnil tak, že jsem cílový objekt jen suše zastřelil, měl jsem pocit, že jsem selhal. Tento pocit pak umocnil pohled do nabídky „výzvy“, ve které se běžně nacházelo i přes dvacet různých způsobů, jak se zbavit cíle. Destinace misí jsou také rozmanité a napříč trilogií se podíváte do všech možných koutů světa. V těchto aspektech hra naprosto exceluje.

Nyní je ale čas vysvětlit, proč jsem na začátku hodnocení předeslal, že budu možná trochu nefér. A taky proč u zhodnocení Hitmana zmiňuju přes 2000 let mrtvýho filozofa. Aby byl zážitek z hraní co nejlepší, je, dle mého, nutné, hrát celou trilogii jednotlivě. Tím myslím po dílech a s velkými rozestupy. Pokud ji totiž hráč bude hrát v celku, dost možná si začne všímat věcí, kterých by si jinak všimnout nemusel. Například toho, že mustr, jak splnit mise je vlastně pořád stejný. Vstoupím do lokace, zlikviduji první oběť, za kterou se následně převléknu, tím se dostanu dál, kde toto zapakuji a následně to budu opakovat tolikrát, dokud se nedostanu až k cíli zakázky. Nebo do místa, kde potřebuji být. A ano, je možné celou lokaci projít třeba v klaunským obleku, ve kterém jsem se například při misi v Kolumbii mezi členy kartelu obzvlášť vyjímal, ale na zábavnosti by to nepřidalo. Paradoxem je, že jsem si toho všiml až ve třetím dílu, tedy asi až po dvaceti hodinách hraní. Do té doby jsem byl tak pohlcen gameplayem, že na nějaké kritické myšlení nebyl čas.

Ve výčtu neduhů však pokračujeme. A tentokrát budu kritiku směřovat převážně na poslední díl trilogie. Ony lokace, které navštívíme, jsou zajímavé a atraktivní, ano, ale většinou pouze názvem. Mise v Dubaji? Ne, je to mise v honosném mrakodrapu, který se nejspíš nachází v Dubaji. Tu totiž vzhledem k tomu, v jakých patrech se pohybujeme, ani neuvidíme. Takže je klidně možné, že se pod těmi neprůhlednými mraky dole nachází chánovské sídliště. Mise v Anglii? Vůbec ne, je to mise na panském sídle, které...jo, to asi opravdu v Anglii bude. Ale opět, je to v podstatě mise v budově, byť samozřejmě velmi propracované. Argentinská Mendoza? Exteriér mise tvoří vinice jinak se budeme opět drtivou část mise pohybovat v budově. Tímto výčtem chci říct, že poslední díl Hitmana ustoupil v poměru exteriérů a interiérů výrazně k tomu druhému, což, minimálně mně, na zábavnosti hraní nepřidalo.

Co se naopak táhne napříč celou trilogií je její těžkopádné ovládaní. Hra je dizajnovaná tak, aby hráč zkoušel různé možnosti, což s sebou nese nutnost častých savů a loadů. Ty se však za sebe řadí tak neintuitivně, že se mi často povedlo si je přepisovat, aniž bych chtěl. Nehledě na to, že z náhledu nepoznáte, o jaký save se jedná, takže se musíte řídit časem uložení, který ale není vidět, když na daný save najedete, takže musíte zpět na jiný save, zkontrolovat čas a pak na ten správný. Podobný chaos pak panuje i v inventáři. Hledat něco v něm, to je jako třetí okruh Danteho pekla. Dám vám několik příkladů. Dva. Při hraní jsem si celkem oblíbil strategii, kdy jsem v ruce držel plechovku s pitím, kterou jsem pak házel na své cíle, abych zbytečně nestřílel a nevyvolával rozruch. Problém je, že jakmile někde vezmete jinou věc, v ruce už držíte to, co jste právě vzali. Takže jestli chcete zpátky plechovku s pepsinou, musíte do inventáře a skrolovat. Vzhledem k tomu, kolik prvků, které můžete sebrat, se v lokacicích nachází, byla tohle jedna z mých nejčastějších kratochvílí. Podobný voser je to i když musíte projít skrz nějakou kontrolu, ale máte u sebe nelegální předměty. Musíte skočit za roh, proskrolovat celej inventář a hledat červenej vykřičník, abyste mohli danou věc zahodit. Tohle děláte tolikrát, kolik nelegálních předmětů máte. A jelikož vaše vybavení není tradiční mobil, klíče, peněženka, děláte to často. Hledat potom koše a elegantně si nepřípustné předměty nechávat v nich, je úplně zbytečné, jelikož se tam vejde pouze jedna věc. Takže agent 47 může v klidu po kapsách nést tři banány, pět plechovek, stříkačku s jedem, páčidlo, kladivo, šroubovák a dálkově odpalovací zařízení, do koše na odpadky se však současně nevejde pistole a prášky s krysím jedem.

Poslední věc, kterou je třeba zmínit, je umělá inteligence. Ta je naštěstí konzistentní a po celou trilogii si udržuje naprosto katastrofální standard. Je těžké mít radost z nějakého kreativního zneškodnění cíle, když víte, že vám to umožnilo NPCečko, které se už tři minuty rozhlíží po nikláku, který jste hodil do rohu místnosti. Zneškodnili jste strážného, ale zapomněli po sobě „uklidit“. Není problém, druhý strážný přijde a zbraň svého mrtvého kolegy odnese do úschovny. Ty dva litry krve vedle ní přejde mlčením. Zabili jste cíl přímo před očima jeho zaměstnanců? Jejich reakce? „Sakra, taková věc mi vážně dokáže pokazit odpoledne. No nic, jdu na kafe.“ Já tomu rozumím, lokace jsou velké a živoucí, ale tupost umělé inteligence je zkrátka až příliš do očí bijící.

Co se týče technického stavu je na tom hra poměrně dobře. Jistě, grafika v prvních dvou dílech není nejlepší, především u cutscén, ale lokace jako takové určitý standard mají. Zvlášť třetí díl, který je na pohled, nebál bych se říct, vyloženě krásný. Navíc se mi za celou dobu hraní nestalo, že by hra spadla, sekla se nebo měla jiný technický problém, který by mi znemožňoval hrát. Hudba je pak taková, jakou byste asi čekali. Navozující atmosféru, ale zároveň není rušivá a dává spíše vyniknout zvukům z prostředí.

Ačkoli to z předchozích odstavců mohlo vyznít, že Hitman snad není dobrá hra, opak je pravdou. V rámci svého žánru je stále prakticky bezkonkurenční. Nabízí sandboxové hřiště s obrovskou mírou interaktivity a možnostmi, které jen málokterá hra dokáže napodobit. Jenže právě tady se vrací ten mrtvej Řek se svojí myšlenkou, že celek je víc než součet částí. V případě Hitmana to totiž úplně neplatí. Jednotlivé momenty jsou mnohdy brilantní, ale jakmile je poskládáte dohromady, začnou se až nepříjemně často opakovat. Těžko přehlédnout stejný mustr, když během třiceti hodin odehrajete tři hry ze stejné série, na kterých vývojáři strávili deset let. Možná Hitman nemá tolik nedostatků, kolik jsem mu přisoudil. Možná je to jen hra, která funguje nejlépe ve chvíli, kdy se na ni nedíváte jako na celek. A nebo možná jsem při svém hodnocení prostě jenom nefér.