Bonfire of the Vanities je druhé ze dvou rozšíření hry Assassin's Creed II, která měla původně být obsažena již v rámci původní hry. Bohužel se však nestihla do vydání dokončit a vydala se nakonec v podobě placených DLC. Na Xbox 360 a PlayStation 3 se prodávala samostatně, při vydání na PC už však byla přítomna i se základní hrou. Události tohoto DLC jsou ve hře zařazené jako třináctá sekvence a skládají se ze dvanácti vzpomínek. Společně s nimi rozšíření obsahovalo i tři templářská doupata, která byla předtím k dispozici pouze ve speciálních edicích Assassin's Creed II.
Příběh se odehrává devět let po znovuzískání hradu Forlì, které končilo tajemnou figurou v mnichovském oblečení, jež jablko ráje odnášela od raněného Ezia. Mnichem je Girolamo Savonarola, který nyní ovládá za pomocí jablka ráje Florencii. Předtím, než bude možné zburcovat nějakou revoluci, musí Ezio nejprve zavraždit všech devět pobočníků utlačujících lid. Teprve poté se uvidí, jak moc si lid cení své svobody.
Druhé rozšíření druhého Assassina je stejně jako to první zasazeno do hry celkem nenásilnou formou a plynule navazuje na děj předchozího DLC a to i když se odehrává devět let po něm ve Florencii. Začátek příběhu naznačuje jeho podobný průběh, protože začíná uprostřed hromadné bitvy, kde je třeba zajistit, že Niccolo Machiavelli přežije. Nicméně po tomto úvodu se dozvídáme, že je potřeba provést 9 vražd významných pobočníků mnicha Savonarola, který Eziovi ukradl jablko ráje.
Samotné vraždy pro mě nebyly až na pár výjimek zase tak problémové. Vždy jsem se nenápadně připlížil po střeše nebo v utajení v davu, daný cíl rychle napadl, zlikvidoval a pelášil pryč. Horší byly ty vzpomínky, u kterých jsem skutečně nesměl být nikým spatřen. Největším oříškem pak byla vzpomínka Port Authority, kdy jsem musel nepozorovaně zabít schovaného obchodníka na dobře hlídané lodi. Strávil jsem opravdu hodně pokusů, než se mi podařilo potichu zlikvidovat všechny stráže, co mi stáli v cestě.
Toto rozšíření mne bavilo o něco více než to první, hlavně díky zmíněné nutnosti stealthu u některých vzpomínek. Díky tomu se jednotlivé vraždy nedostávaly do zbytečného stereotypu.
Samotné vraždy pro mě nebyly až na pár výjimek zase tak problémové. Vždy jsem se nenápadně připlížil po střeše nebo v utajení v davu, daný cíl rychle napadl, zlikvidoval a pelášil pryč. Horší byly ty vzpomínky, u kterých jsem skutečně nesměl být nikým spatřen. Největším oříškem pak byla vzpomínka Port Authority, kdy jsem musel nepozorovaně zabít schovaného obchodníka na dobře hlídané lodi. Strávil jsem opravdu hodně pokusů, než se mi podařilo potichu zlikvidovat všechny stráže, co mi stáli v cestě.
Toto rozšíření mne bavilo o něco více než to první, hlavně díky zmíněné nutnosti stealthu u některých vzpomínek. Díky tomu se jednotlivé vraždy nedostávaly do zbytečného stereotypu.