Kdyby New Vegas mělo příběh emotivně silný jako Fallout 3(prosím, ale delší) a hlavní hrdina měl kořeny jako ve F3, splnilo by mé očekávání a jistě bych si jej kvůli propracovanějšímu světu a velkému množství nápaditých vedlejších úkolů užil více než trojku.

Jelikož je hlavní dějová linka nejasná,(nevíte, kdo jste, odkud pocházíte a za co máte bojovat, nemáte pádný důvod přiklonit se na stranu některé z frakcí) stalo se pro mne New Vegas jen málo motivujícím pobíháním po rozlehlé Pustině.

Bad Company 2!!!

Co je tohle za hru?! Právě prožívám nějakou euforii a asi nejsem schopný racionálně uvažovat, protože myslím jen na ni. Víceméně poprvé jsem se pustil do vod multiplayeru a jsem nadšen. Přestal jsem hrát dvě rozehrané hry, které mě hodně bavily. Jen střílím. Skilluju, zkouším variabilitu tříd a těším se, až poprvé zkusím s někým koordinovanou řež pomocí "teamspeaku".
Když zavřu oči stále vidím blikající croshair, tanky, výbuchy, vrtulníky, bortící se budovy... Bitevní vřavu prožívám bohužel na velice nízké detaily a v okně. Athlon 64 X2 6000 na plnou krásu grafiky a zvuků nestačí, ale to se změní jen co upgradnu hardware, na který si vydělám otročením na stavbě. Fyzická brigádka mi aspoň rozhýbe zatuhlé tělo od počítače a já budu moci bez bolesti bojovat.
Óoo vysněné 4 jádro, kdy už budeš mé, kdy už pocítím krásu Frostbite enginu v plném rozlišení s úžasným zvukem a bez lagů. Kdy si vymazlím úrovně a nádobíčko svých vojáků? Čeho všeho se ještě budu muset vzdát? Playstationu? Dívky? Piva? Jsem normální?

Tuto hru jsem si užil! Od začátku do konce mě se zaujetím držela u monitoru. Opět jako v prvním díle jsem byl nadšený z variability zbraní, co se jejich funkčnosti týče. Podobně jako se zbraněmi je to s auty. Velice záleží, do čeho nasednete, vůz od vozu se liší ve svých vlastnostech, rychlost, zničitelnost, popřípadě jakými zbraněmi je vybaven.

Hlavní příběhové mise tohoto "sandboxu" byly též různorodé a proto nezačaly nudit. Častokrát mi přišly až adrenalinové.

Příběh byl jednoduchý a spíše v pozadí, ale atmosféru udržoval guerrilový boj za dobrou věc. Bylo příjemné se zadostiučiněním pozorovat jak se pomalu, ale jistě narušuje pevné a sebevědomé postavení militaristické EDF terorizující obyvatelstvo Marzu a jak odboj Red faction nabývá na síle, aby smetl utiskovatele. Viva la revolution!!!

Motivace k plnění vedlejších misí byla vcelku velká, protože vám dávaly bonusy k sympatiím v sektoru. Marťané pak mnohem raději a empatičtěji přikládali ruku k dílu, tedy prst ke spoušti a to přicházelo velmi vhod. Vedlejší mise především snižovaly míru důležitého ukazatele - kontroly sektoru Edf. Klesla-li na nulu, odemknula se příběhová mise osvobozující sektor a mohli jste vnést revoluci do sektoru dalšího.

Model destrukce teprve v tomto dílu dostává svému názvu. On samotný zvyšuje přitažlivost a zábavnost hry. Můžete si ho užívat ne jen tak, ale na nepřátelských budovách, což má samozřejmě smysl. Je to další způsob snížení kontroly EDF. Zároveň fakticky snižujete počet vojáku v sektoru - není budova = nejsou vojáci*. Také si tak připravujete půdu pro jednodušší plnění (hl. vedlejších) misí.(diskutabilní) Nebo alespoň pro klidnější pohyb v sektoru.

Je úžasné, že volnost není jen v tom, v jakém pořadí budete mise plnit, ale hlavně které budete plnit. Rozhodně nemusí být hotovy z valné většiny všechny. Netýká se příběhových.

Stěžejním nástrojem ve hře je těžební kladivo. Opravdu platí: "Když tě všechno zradilo, vem si větší kladivo!" Díky němu se obejdete beze zbraně, bez výbušnin. To je samozřejmě nadsázka. Ale přeci jen je v určitých případech lepší protivníka rozdrtit těžebním kladivem např. kvůli potřebě šetřit náboje. Doporučuji se s ním sžít, už jen proto, že se ho nemůžete zbavit.

Z hlediska hratelnosti mě potěšilo chování jednotek EDF, když je chcete srazit autem, kotoulama uskakují, kryjí se, jejich tělo reaguje na zásahy a ruší ho v pohybu či míření, fyzika EDF po nárazu vyhodí ze střílny v obrněnci, jestliže kolegové nepřítele vidí jeho smrt, jdou to omrknout. Naopak při tajném zabití se nevzruší. Jestliže protivníka zabijete tajně, či z veliké dálky nestoupne level poplachu. Takto si jde, alespoň ze začátku mise užít stealth pocit.

Někdy se může zdát, že je hra občas zběsilá a jedinou nadějí je zdrhnout než vás zaplaví vlny naspawnovaných vojáků. Avšak celkem funguje, že jde oblast vystřílet, zklidnit tak vřavu a postupovat obezřetně. (máte-li poplach nejvyššího stupně, jde to hůř)

Kolikrát ve hrách zbytečný trend sbírání všelijakých nesmyslů, zde nabývá na významu. Sbíráte totiž "salvage", který slouží jako platidlo-surovina a to se vyplatí. Zároveň je spousta možností jak se k němu dostat (i momoděk). Proto tento prvek nenudí.

A! Koukám, že už je můj koment nějaký dlouhý, tak ho utnu.

Red Faction Guerrilla je podle mého velice slušná, otevřená akce s dobrou hratelností a má hodně pák jak vás udržet u monitoru.


*aspoň v některých případech

V roce 2012 dohraná hra z roku 2001 co teď s tím. Grafiku je nutné ponechat stranou a hodnotit jiné aspekty.

Co mě zaujalo a potěšilo? V prvé řadě to nebyl revoluční geo-mod, ale zbraně. Pocit z nich jsem měl úžasný. Je jich celkem přehršel, ale každá z nich má něco do sebe a od ostatních se velice liší, takže je zábavné a hl. účinné je střídat. Zničitelnost prostředí je docela fajn prvek, ale nijak zvlášť jsem ho nevyužíval. Všímal jsem si ho jen proto, že raketomet dělal "prohlubně". Hudební doprovod je povedený. Prostředí se mění. Nepřátele jsou silnější a silnější, postupem času se bez účinnějších zbraní neobejdete. Hra příjemně graduje, zpestřily ji i stealth pasáže (podle mého nepříliš povedené). Přesto je beru jako +.

Je tu klasický nešvar starých her - žebřík. Můžete střílet, nabíjet, jakoby se nelezlo a taky kdykoli spadnout. NPC vám někdy zabrání v pohybu, př. projít dveřmi.

Klady hry rozhodně převážily nad nedostatky a čert vem vizuální stránku. Příjemně jsem se pobavil i u jedenáct let staré hry. Paráda.

PS:Upgrade compu ještě počká. Vzhůru do historie:)

Tapír! Ty jo! Tapír, tady opravdu kráčí tapír a druhej. Na mém krásném slunném palmovém ostrově si jen tak vykračuje, dokonale ztvárněný (jako vše) a asi ho vůbec nezajímají moje starosti.

Nevím kam dřív skočit. Jakou plodinu pěstovat dřív. Jakou surovinu těžit, nebo raději netěžit, abych nezničil přírodní bohatství mého ostrova a on zůstal atraktivní pro turisty. Ti by mi přinesli profit! Stejně jako plodiny nebo suroviny.

Pak bych mohl konečně postavit ten kostel, abych uklidnil náboženskou frakci nebo tu nemocnici, aby mi nenadávali komunisti. Ale vždyť lidi nemají pořádné bydlení, safra, rychle jim postavit pár trochu dobrých baráků, jinak mi vyběhnou do džungle a zahájí gerilu. To teď vůbec nepotřebuju! Ať ještě chvilku vydrží! Já jim to všechno zajistím, jen co bude hotová logistická struktura. Na té to stojí.

A už protestujou!!! Kdo je to tentokrát zelení, komouši, náckové, nebo kapitalisti? Raději je poběžím uklidnit. Jsou to nacionalisti a nelíbí se jim zahraniční politika, že prý nám přistěhovalci berou práci. Vždyť to je nesmysl! Potřebuju je na farmy a doly, ať mohu postavit ten podělanej kostel a zalepím hubu flanďákům.

Už jich mám dost!! Já je zakážu a bude! Jestli mě nenechají v klidu vybudovat ekonomiku, utáhneme opratě, posílíme armádu a ať si revoltujou. Já jsem tady El PRESIDENTE!!! Vy budete tančit, jak já pískám.....

Tak. Vždyť jsem to říkal. Už to vypadá dobře. Zpracováváme cukr na rum, konzervujeme ananas, doutníky z tabáku jsou prvotřídní a exportní ceny stoupají. Zbraně ze železa nám sice trochu kazí mezinárodní vztahy, ale to spraví pár pochvalných projevů. Turisté s naditými prkenicemi se povalují na plážích a jen co dostavíme letiště, bude jich ještě víc. Pánbíčkáři jsou spokojeni nejen v kostele, ale i v katedrále a až pozvu papeže tak budou chrochtat blahem. Lidem brzy do bytů poteče elektřina a komoušové dají taky pokoj. Pak pár buržoustskejch podniků pro kapitalisty, ať v nich můžou mávat penězma a budeme tu mít ráj na zemi. Dílo se daří! Mám radost.

Možná vyhlásím amnestii pro ty nedočkaví nevděčníky, kteří v nejtěžších chvílích našeho rozvoje zahájili rebelii a chtěli zničit naši budoucnost. Neměl jsem jinou možnost než povstání utopit v krvi. Neměl! Možná dřív postavit ten kostel. Nebo zajistit nehodu Chuanu Alvarezovi, než proti mně poštval poddané, myslím voliče. To je však minulost.

Tajná policie nehlásí žádný velký neklid. Prosperujeme. Národ je spokojen. Brzy snížím stav armády. Ještě dva náklady lodi našeho proslulého rumu a zvednu všem platy, pak bude po ideologických bojích. O to stejně všem jde. Peníze až na prvním místě. A kdyby se náhodou něco zvrtlo mé Švýcarské konto to jistí.

Ach, koukněte na ten západ slunce.

To byla krása, pokoukání, klídek, uvolňující milý zážitek. Velice příjemná hra. Úplně mi hladila nervy a po celou dobu hraní mi kouzlila mírný úsměv na rtech. Párkrát se sice vytratil do sveřepého rtů sevření, když jsem se snažil někam vyskočit, ale přesně tak to má být. Hudba příjemnou atmosféru jen domalovávala.

Byl jsem nadšen z úžasné hratelnosti, která je úžasná díky třem různorodým cooperujícím charakterům, skvělé fyzice a možnosti projít lokace mnoha různými způsoby.

Možnost vylepšovat schopnosti jednotlivých aktérů příběhu, za ukryté lahvičky, mě stale udržovala v pozornosti, kde se ukrývají ony, víceméně, skryté kádinky a truhly. Hlavně jich co nejvíc neminout.

Závěr "Trine" pohádky málem popřel první odstavec, ale nakonec jsem ho zvládl v přijatelném čase, takže vše platí.

Chcete-li se příjemně naladit, odpočinout, odreagovat běžte hrát Trine.

Já jsem se bavil.
Jak hrou samotnou, tak autentickými videi mezi misemi i slovním doprovodem.
Kdo nadává na koridorovost a skripty - vy jste je snad nečekali?
Tuto hru jsem si zahrál po mé oblíbené Modern Warfare na druhou nejtěžší a nyní jsem ji dohrál na nejtěžší úroveň. A obě dvě hraní jsem si užil.
Přišel mi dobrý level desing a šikovně prostřídané mise za Amíky a Rusy.
Na druhé hraní, světe div se, i v té nadiktované koridorovosti jsem párkrát postupoval kapku jinak než napoprvé. Bojoval o každý kousek levelu s pocitem, já tě stejně pokořím. A dalo se to.

Návrat do druhé světové mně vůbec nevadil. Po nedávno hraném Pacific Assaultu jsem si uvědomil, co všechno by mohlo být horší.
Chování zbraní mi sedělo.

Bez žádných velkých očekávání a s náladou na tento styl hry jsem si pěkně zastřílel.

No tak panové s tímhle jděte do prdele!

Přece to nemůže být tím, že je ta hra už staršího data nebo ano? To dřív bylo normální?

O čem mluvím?! O tom, že hru jsem si nastavil na těžkou obtížnost a nesmím dělat chyby. Ale aby bylo možné si hru užít a zachovat si příčetný stav, tak ani ona nesmí dělat chyby!!!

A v této střílečce jsou chyby tak hratelnost zničující, že by to toho jeden kop!

Nuže:
Skripty - japončíci se objeví mávnutím kouzelného proutku kolem mě! Nebo tam kde nebyli, dalekohled nedalekohled!
Přestože mám zcela jasný výhled (jasnou mušku), kulky lítají do kmenu, zábradlí, kapradí atd.
Ony kapradí kolikrát ani neprostřelí!!!!
Zbytečně řvu na medika, že chci obvázat. Cintá si pentli 2 metry ode mě.
Neustále se zasekávám o banální nebo žádné překážky!

Těchto pár výše psaných skutečností mi hru kousek po kousku otravovalo, až ve mně převážil negativní zážitek.

Těchto pár řádků se mi vybaví, když se řekne Medal of Honor: Pacific Assault. Proto víc nepíšu.

Bohužel.

Ps: na nižší obtížnost a s ukládáním podle sebe by ty chyby asi šly přežít, ale to není můj styl:)

SPACE MARINES "Žijící zbraně císařství" prostě žeru. Udatní válečníci, kteří se ničeho nebojí, protože oni jsou strach. Hustý. V této akční RTS budete mít na starost právě tyto zabijáky beze strachu, bez pochyb. V mysli mající jen slávu císaře, impéria a smrt v jeho službě. Svět Warhammeru je sice takovej klerofašismus, ale mě uchvacuje. Líbí se mi síla spacemarines, jejich přímost a hromady mrtvol u jejich nohou. "Objeví-li se nepřítel, běžte!! - směrem k němu."

Minulé Warhammery Dawn of war byli přesně o tom, o zástupech nepřátel, o téměř permanentním boji, bitevní vřavě, krvi a odhodlání. V tomto dílu tomu není jinak, ba co víc na tento aspekt je kladen ještě větší důraz, protože nemáte na starost budovy základny, ale opravdu jen taktiku samotného boje.

Ten kdo DOWII bere jen jako přímočarou klikačku bez strategického prvku, ji bezpochyby hrál na nižší obtížnosti než primarch. Poté si dokážu představit znechucení takového stratéga, který se jistě těšil na nějaké taktizovaní a místo toho se mu dostalo jen "akce bez nutnosti přemýšlet", protože jeho vesmírní mariňáci byli jak vlci v ovčím stádu. To opravdu není velká zábava.

DOWII je další z her, kde jiná obtížnost vyvolá pocit, jako byste hráli hru jinou. Respektive odhalí mechanismy, které jsou na nižší obtížnost přehlédnutelné nebo nedůležité. Vyšší obtížnost způsobí nejen, že to bude tužší, ale donutí vás hrát jinak. Budete sakra přemýšlet jaké vybavení dát tomu kterému mariňákovi, jaké vlastnosti navýšit jednotlivcům, aby jako celek byli nejefektivnější. Zdali na tuto misi poslat stejné družstvo, jako na minulou nebo ho trochu pozměnit posilami, které čekají na výsadek z Armagedonu, vaší mateřské lodi na orbitu planety.

Samotné mise jsou opravdu řežba, zabírání strategických cílů, využití: (zničitelného) terénu ke krytí, vybavení, granátů, náloží, bomb, přehradné palby, zapálení oblasti, obranných štítů, jetpacků, teleportů, orbitálního bombardování atd., i pastva pro oko.

Hutnou atmosféru apokalyptické války nastartovalo již úvodní video, které považuji za jedno z nejlepších, co jsem kdy viděl. Pěkně zpracované jsou i další kraťounké animace během hry. Tento nádech udržuje také HUDBA, jež je opravdu skvostná, silná, veliká, naléhavá a k rubání nepřátel ve jménu vyšší moci velice vhodně zvolená. Když na mě během misí působila, měl jsem opravdu pocit, jako by za mnou stála neochvějná síla a moc císaře, který nedopustí, aby jeho "zbraně" padly.

Drsné hlášky vašich svěřenců vás utužují v odhodlání: "Kupředu zpátky ni krok". Padnete-li, tzn., všichni z vašeho družstva nejsou schopni dalšího boje, přichází nouzové vyzvednutí z Armagedonu a vy přicházíte o cenný den. I když vlastně nemůžete zemřít (těžko zabít vesmírného mariňáka:)) ztrácíte tak drahocenný čas, během něhož roste zamoření vašich třech světů "vetřelci". Dosáhne-li určité úrovně, je konec. Vaše kapitula přestane existovat. Hra nejde ukládat, proto vám zbývá jediné, v nastávající misi se opravdu snažit, provést ji "bezchybně" a vysloužit si tak další výsadky za den. Získat tak čas a napravit vaše neomluvitelné selhání. Hra vás tak nutí hrát co nejlépe - více výsadků = více splněných misí, zkušeností, vybavení. Nemožnost ukládání podle vaší libosti udržuje správný druh napětí.

Nyní důležitý spoiler k předchozímu odstavci. Kdo nehrál nečíst! Možná to s tím snažením, hrát co nejlépe, nebude tak horké. Zrovna testuju (nově rozehráno), zda je možné kampaň zcela prohrát. Kazím, co se dá, všechny tři planety zamořeny na maximum a stále nový a nový výsadek... . Jestli kampaň nejde úplně pokazit, jak se zdá, je to jednoznačně mínus a vědět to předem, hra mě tak nebaví.

Vychytaná je i změna průvodní obrazovky podle vašeho postupu kampaní - pohled na tři planety, které bráníte.

DOWII je atmosféricky hutnou akčně-taktickou RTS….

PS:na nižší obtížnost je hra o NIČEM! Hru skoro nemůžete pokazit.
příklad: Během obranné mise, kterou jsem chtěl schválně prohrát (viz. spoiler), jsem si odešel udělat sváču. Vrátím se, a mise splněna!!!! No tak co to je???

No ty vole. To bylo hustý. Teď mi dojely titulky. Fuj to bylo něco. Tahle hra má "koule". Přesně to jsem po bezpohlavním GTA 4 a Far Cry 2 potřeboval. Pořádnou atmosféru a příběh. Ty Japonci jsou pěkný úchyláci (to je obecně známý) a na týhle hře je to vidět. Perfektní obraz fakt strašný noční můry. Časem si člověk trochu zvykne, ale celkově opravdu silný dojem - při tmě ve dvě ráno v prázdným baráku. K tomu skvěle se hodící hudba podkreslující příběhové scény a sympatická hl. hrdinka. Super.

PS: i to "podělaný" ovládání nakonec dodávalo na atmosféře.

PS: myslel jsem, že si hned sjedu další Silent Hilly, ale asi si dam chvilku oraz a půjdu hrát něco, kde nebudu "kořistí" já, ale ostatní. Třeba Assassina Creeda.

Fuj to bylo dobrý.

Tahle hra není pro mě. Jako příznivec tahových strategií trpím u RTS, u které se nedá snížit rychlost. To by se dalo ještě přežít, kdyby bylo možné hru alespoň" zapauzovat" a rozdělit příkazy, jak jsem to zažil u všech předešlých RTS. Když jsem toto zjistil, říkal jsem si, že ji ani nebudu rozjíždět. Bylo mi však líto vynaložených dvou kilek, proto jsem RA3 vzal ještě na milost.

Říkal jsem si, když už nic, aspoň bych se mohl juknout, co mi během misí povědí ty "kožený" kočičky. Hraná videjka v sérii C&C mě hodně baví a ani zde jsem zklamaný nebyl.

Každopádně, jak jsem čekal. Ze samotného hraní jsem nadšen nebyl. Hra má zběsilé tempo a možná je tak dobrá jako treningový trenažér pro toho, kdo si to chce v budoucnu rozdat s živým protivníkem, kde se na žádnou rychlost a save nehraje. S vypětím všech sil jsem se snažil starat o základnu a ještě nějak takticky rozmisťovat jednoty k pozdějšímu útoku. Avšak síly stačí pořádně spíše jen na to, či ono. Nakonec jsem rezignoval a převážně jsem se staral o základnu sobě a svému kooperativnímu "computerkolegovy"(kterého máte v každé misi), bezhlavé útočení jsem nechával na něm. "Mission complete". Nic moc.

U obrazovky mě držel spíš jen pocit "a stejně vás dostanu" i když styl postupu mě rozčiloval.

Jo a ještě jedna věc. Při prvním spuštění, jsem si myslel, že se mi snad rozbila grafická karta, ale nakonec jsem si celkem zvykl.

Mám to za sebou. Právě jsem dohrál Bioshock a zase takovej shock to nebyl. Možná mu křivdím, protože jsem ho asi hrál v "pařmenské krizi" - období, kdy nevím, jestli mám hrát to či ono a nebo nehrát vůbec. Byl-li to právě on, který krizi vyvolal, už nejsem schopen přesně určit. Tak či onak mě nechytl, jak jsem očekával. Je to přece, nebo spíš byl, podle recenzí "hit".

Přemýšlím čím by to mohlo být, protože během hraní jsem si kolikrát říkal: " Tý jo, tohle je dobrý." Fakt originální. Tohle využiju. Hle, další novinka, kterou jsem ve FPS nezažil a ani bych nečekal. Opravdu jsem oceňoval spoustu nových prvků a x-krát si říkal dobrý nápad, ten tu hru dělá zajímavou. Tak proč safra výsledný dojem není těmto dílčím kladným pocitům adekvátní? Právě teď mi to vrtá hlavou, zkouším na to přijít, co že mi to teda vlastně vadí.

Tím, že jsem Bioshock hrál se zpožděním 3 let od jeho vydání jsem si nesedl na zadek z jeho hlavní a vychvalované devizy - grafického zpracování. Je opravdu zajímavé, ale jeho ladění mě spíše rušilo, nežli vtahovalo. Upozorňuji, že mám rád "horrorovou" atmosféru (Dead Space, Doom 3, FEAR, System shock..), ale u Bioshocku se spíše jednalo... sakra jak to vyjádřit ... o zvláštní, barevně zvukovou divnost (já vím Art Deco) , která nevyvolává vůbec žádný strach, žádný intenzivní zážitek spíše jen tak nějak divně po těle a po duši. Takovej pomalej podprahovej psychosen, po kterém se cítíte zvláštně. Ne vystrašeně, užasle..., ale zvláštně.

Další věcí, která mě celou hru rozptylovala byly zbraně. Walome to pod mým komentářem trefně vyjádřil cituji: "Jejich zvuk, zpětný ráz, všechno je takové nemastné neslané. Neměl jsem pocit, že bych v rukou svíral nějaké železo, ale spíše gumové plivátko."
Brzy jsem si však uvědomil, že jejich "neúčinnost" je patrně odůvodněná plasmidy a nutí nás si jimi pomáhat při likvidaci nepřátel. Po nahlédnutí z tohoto úhlu, jsem naopak ocenil vynikající vyvážení zbraně vs. plasmidy, respektive zbraně + plasmidy.

Taky mně přišlo divný, že v celém městě není jediná příčetná osoba. Všichni jsou zmutovaní totální magoři. A "tři" vaši průvodci příběhem taky nejsou rozhodně psychicky fit. (Snad aby si hrdina na den dva někam zalezl a počkal až se všichni pozabíjí.)

Dalším mínusem jsou oživovací komory. Po prvních dvou smrtích jsem si řekl, ty to mají šikovně vymyšlené. Opět zdání klame. Komory jsou na každém kroku = nemůžete umřít = nesnažíte se hrát opatrně. O nic vlastně nejde, ono mě to oživí = atmosféra v prdeli. I když si řeknete budu hrát jak nejlíp můžu, abych neumíral, povědomí o komorách vám bere adrenalin ze hry a hrát to s vypnutými komorami je HARDCORE. Aspoň na nejtěžší úroveň. Na tu jsou vaše plivátka opravdu málo účinná. Na rozdíl od zbraní protivníků, jejichž muška je kolikrát až nepřirozeně přesná!

Co dál? Nabourávání. To mě taky zprvu potěšilo. PIPEMAN v moderní hře cool:) Avšak po několika (hodně) nabouráních: "Sakra já chci hrát Bioshock ne Pipemana." atd.

Tak jaká ta hra vlastně je?

Bioshock je hra s obrovským množstvím originálních prvků, za které si zaslouží pochválit. Ty však jsou namíchány v divném koktejlu, skládajícího se z mixu chutných, čerstvých, svěžích, ingrediencí, které však dohromady příliš neosvěží. Je, až nadmíru hustý, v pěkné, ale zbytečně velké sklenici a kupodivu chutná, jak kdyby byl z minulého dne.

Jak Bioshock nakonec ohodnotit? Spousta kladných dílčích pocitů nakonec udělá špatný celkový dojem? Je to možné? Nebo mně nějak podprahově nesedlo "barevné" ladění? Nebo jsem ho hrál ve špatný čas na špatném místě? Já fakt nevím. 50 - 60 % ?????

Co se ti vybaví, když se řekne Civilizace IV? (+ datadisky)

Strategie, úžasná, neuvěřitelně komplexní, obrovské možnosti voleb, více možností vítězství podle zvolené strategie. Velký vliv diplomacie. Tahová. Ještě jeden, tah ještě jeden… cože ono svítá?!!! Výzkum, náboženství, špionáž, kultura sakra na co mam klást důraz. Nekonečná znovuhratelnost a to jako fakt. Závod ve výzkumu, zbrojení, boj o zdroje, pakty… Snaha pokořit vyšší a vyšší úrovně obtížnosti, ale to už je třeba hlubší ponoření do principů hry a studovat, špekulovat co, kdy, kde stavět, bádat a hl. měnit taktiku podle situace – takže se mi vybavuje zápisník vedle klávesnice plný postřehů a návrhů taktik, zkušeností stále doplňovaný, proškrtaný, upřesňovaný… Pocit příště to zkusím jinak. Nebo od tohoto uložení to po dohrání zkusím mírovou cestou. Dobrá inteligence protivníků. Zklamání, když soupeř postaví světový div dřív nebo dokáže, že je země kulatá a má pak z toho výhody, které jsem já prošvihnul….

Uspokojení, že mezi nynější záplavou „nenáročných her pro masy“ existuje hra takto inteligentní pro fajnšmekry, která je stále aktuální.

Geniální.

Crysis je podařená FPS akce a to především díky nanoobleku.

Na střílečkách co jsem doposud hrál, mě vždycky přišlo divné, že jen co zavadím o lékárničku „puf“ zavázáno, vyléčeno, zranění pryč. Někteří supermani se dokázali klidně obvázat i během urputného boje. Jen zmáčknout klávesu přiřazenou lékárničce a hotovo. Nebyly – li lékárničky (př. Call of Duty) stačilo se, po schytání pár kulek, jen na chvilku schovat za roh a vše bylo v pořádku jako bychom snad jen chytali dech. Tato nelogičnost mi vždy trochu kazila zážitek ze hry.

V Crysis výše popsaný nešvar geniálně řeší tzv. Nanooblek , který vás pomocí nanotechnologie vyléčí, zrychlí, zesílí, „zneprůstřelní“ a „zneviditelní“. Tím navíc vysvětluje „oneman army“ neboli , jak je možné, že jeden smrtelník postřílí tak obrovskou přesilu. Právě díky tomuto faktu jsem se mohl do hry mnohem více ponořit a užít si ji jako žádnou jinou.
Dále Nanooblek umožňuje projít stejnými oblastmi různým způsobem. Dovoluje řešit situace pokaždé jinak. Nebo, chcete-li, dostat se ze situací pokaždé jinak. Jeho mody vnášejí do hry větší prvek taktizování, variabilitu, dynamiku a neumožňují tak stereotyp.
Ještě druhá věc způsobila, že jsem si hru výborně užíval. Tou věcí byl pocit Predátora – mimozemšťana z filmu 1987, proti němuž korejští vojáci mají malou šanci. Tento pocit již bylo možné okusit ve hře AvP a AvP2, kde jste byli opravdu Predátorem. Zde jím jste díky Nanoobleku.

Grafiku zbytečné komentovat, o té toho bylo napsáno velice hodně. Jednoduše je krásná. Prostředí také příjemné a měnící se.

Dále mne potěšila možnost nést jen pár zbraní, což přidává na realističnosti = atmosféře, která je již dostatečně obstaraná nanooblekem.

Velice milým adrenalinovým osvěžením bylo setkání s nanoobleky na druhé straně barikády.

Hodně mě bavila moderní snajperka. Fajn bylo i zpestření v podobě ovladatelných vozidel včetně tanků.

Příběh – normálka. In game animace také jsou.

Tak, tady by mohl můj komentář skončit s vynikajícím hodnocením až 100%, ale 100% to nebude a to kvůli emzákum v poslední fázi hry.

Ve chvíli, kdy přijdou na scénu, místo korejské armády, „zmrzlé“ mimozemské chobotničky, přicházím o pocit predátora a v mimozemské lodi, přichází spíš pocit „švába v láku“ nebo jak to nazvat, mě hra přestává bavit.
Abych nebyl tak přísný: „Už mě nebaví tolik“. Nejde jen o ztracený pocit Predátora, ale i o celkem násilnou změnu atmosféry. Nechci tvrdit, že je to úplně špatně, protože něco do sebe to jistě má, avšak při opětovném hraní je to ta fáze, kdy hru předčasně opouštím. Hra si proto ode mne nezaslouží 95 - 100% a při ignoraci emzácké části je na 100% zase příliš krátká. Takže že by 85?

Každopádně Crysys je hra kvalitní a do emzácké části se dá říct, že perfektní.

Často jsem schopen hru, která mě několik dnů hrozně baví z ničeho nic opustit a se stejnou vervou se k ní vrátit třeba po měsíci. (Je to spíš mnou než hrou) Nicméně je pár her, u kterých se mi to nestalo a to už o něčem svědčí. Starcraft 2 je jednou z nich.

Starcraft 2 je podle mého starý skvělý Starcraft v novém kabátě. Pěkném kabátě. Je tomu už drahně let co jsem „jedničku“ dohrál, takže mi „jen“ tento nový kabát zcela vyhovoval, protože pár vylepšení zde je. Vylepšení na skvělé hře? No paráda.

Jelikož si potrpím na podání příběhu kampaně, byl jsem u Starcraftu v sedmém nebi. Celý příběh podaný pomocí úžasných „cinematics“ se skvělou hudbou byl „strhujícně-vtahující“. K tomu menší animace před-po každé misi a možnost rozhovorů s aktéry příběhu. Perfekt.

Nevěřil jsem, že by opravdu bylo možné udělat každou misi „jinou“. Spousta her se tím holedbá a na konec skutek utekl. U Starcraftu tomu tak opravdu je, každá mise je specifická tzn. zábavná. Stereotyp nehrozí. Nicméně mému stylu chybělo více klasiky. Vybuduj základnu a v klidu pomaloučku polehoučku znič všechny ostatní. Spousta misí je - udělej tamhleto tohleto dosáhni tohoto bodu bum bum za 20 minut hotovo. Taky fajn.

Vytuněný starý dobrý Starcraft, mě velice pobavil.



PS: jen taková poznámka k ovládání jednotek. V nějakém komentáři jsem se dočetl o dementním chování jednotek (v některých případech souhlas). Podle mého je tomu spíše naopak. Za dementní by možná šla označit nemožnost společného výstřelu z yamato ganu a neutočení nepřátel na opraváře, což není 100%ní a na vyšší obtížnost to možná ani neplatí. (hrál jsem na normal)

Taky jsem se kolikrát rozčiloval, že by bylo logičtější, kdyby se některé jednotky v určité situaci chovali „jinak“, pak jsem si je ale představil v situaci odlišné, ve které by mě jejich „jiné“ chování rozčílilo úplně stejně.

Např. by mě štvalo: samostatné skládání artilerie, když na ni nepřítel utočí zblízka a přitom má rozkaz rozložená střílet na konkrétní cíl, nemožnost těžařů vypořádat se s malou hrozbou když ostatní bojovníci jsou mimo oblast, kdyby medici nešli při rozkazu attack společně s bojovníky do bojové vřavy, i když neútočí, tak u bojového pole léčí atd.

Sečteno podtrženo inteligence jednotek mi přijde dobrá.

Při uklízení skříně jsem objevil hru za 199 korun FABLE.

Tak jsem zavzpomínal. O co, že v ní vlastně šlo.

Jo to byla ta fantasy s konzolovým stylem (což pro mě Pcčkáře bývá milé zpestření), která mě bavila, která mě HODNĚ bavila, vzpomínám… a vybavují se mi různě zpracované lokace s vynikající atmosférou a je mi jasno. Ta hra byla pecka. Záleží samozřejmě na tom, jací jste „snílci“ a jak se dokážete vžít do příběhu a atmosféry. Mně se to podařilo dokonale.

Jelikož tento komentář píši 3-4roky po dohrání, patrně nebude úplně objektivní, protože si na vše nevzpomenu. Avšak právě proto by mohl být můj komentář přínosný. A člověku je přirozené pamatovat si kladné dojmy a záporné zapomínat.
Takže na co si vzpomínám kromě skvělé atmosféry:

V průběhu hry stárnete a to od dítěte po kmeta, avšak okolí ne, což kladný dojem z tohoto prvku samozřejmě kazí. Právě proces stárnutí vám umožní se s hrdinou ztotožnit mnohem lépe, než kdybyste se sním, setkali už v dospělosti. S charaktery z dětství či puberty se setkáte později i v dospělosti, což atmosféře jedině přispívá.

Jak postupujete v úrovních a rozvíjíte své bojové či kouzelnické umění, rostete i fyzicky +kouzelníkům se začíná tělo pokrývat magickými-energetickými znaky. Bojovníci se mohou nechat potetovat. Vaše vzezření ovlivňuje i chování – padouch * dobrodinec. Docela vychytávka.

Dále si vybavuju velké bossy, které jsem zdolal, v určité lokaci „nadupanej“ meč, který šel ze skály vytáhnout, jen když jste měli posílené ty pravé schopnosti. Svatbu, ano svoji svatbu a jak jsem se opil s výčepní ve své rodné vísce :) Kostlivce a vlkodlaky. Obrovské stráže v jedné zasněžené vesnici, a že mě štvalo, proč taky nejsem takový „obr“, avšak po pár úrovních jsem byl taky chlapák. V určitou noční hodinu v určitých vsích „klub rváčů“, možnosti volby, mezihry…
Nakonec ještě jednou zdůrazním skvělou atmosféru jednotlivých lokací, kdy jsem se těšil, až budu mít za sebou misi v „záhrobní“ oblasti a zabojuji si zase v tom „slunném lese“. Nekecám a vzpomínáním, při psaní tohoto komentáře, na mě dojem z atmosféry opět dýchl.

Možná teď, když už mám s hrami více zkušeností, by mě Fable tolik neuchvátila a nedal bych jí tak vysoké hodnocení. Ostatně, vypadá to, že se o tom půjdu přesvědčit. Že by instal….?

Tento komentář píši, až po přečtení stávajících. Většinou to dělám naopak, ať nejsem ovlivněn. Souhlasím s komentářem Pookyho, až na to že u mě se žádný pocit stereotypu nedostavil.

V prvé řadě chci upozornit ty, co dead space ještě nehráli – začněte hrát na těžkou obtížnost. Jinak, jak to podle některých komentářů vypadá, se ochudíte o tu pravou atmosféru hry a to by byla opravdu veliká škoda. Někdy nastavení obtížnosti může opravdu razantně změnit pocit ze hry a styl hraní (např. Far Cry).

Podobně jak píše Pooky, někdy jsem si říkal jestli by nebylo jistější si svoji herní mašinu přestěhovat na záchod.:) Atmosféra opravdu hustá, horror rozhodně není vytvářen jen litry krve. Kolikrát jsem si říkal no ty vole fuj, to jsem se lek, mam já tohle zapotřebí a odcházel jsem od počítače na sluníčko nebo poslouchat Boba Marleye, abych se uklidnil. A takovéto pocity určitě nepramenily jen z úleků, ale z celkové všudypřítomné atmosféry strachu, psychostrachu – v hlavě slyšíte hlasy, které NEJSOU VAŠE + „kurva co asi udělám s dvěma nábojema v řezačce, dejte mi náboje, prosím náboje prosííím áááá kurva – load." (těžká obtížnost-silnější zážitek) Postupem hry po určitých upgradech se přeci jen můžete trochu uvolnit – díky Bohu.

Co se týče ovládání – pohledu Isaaca, které bývá hodně kritizováno. Sám jsem při prvním spuštění hry a po prvních krůčcích stále lez do nastavení a snažil se něco udělat s tím, ať Isaac nechodí tak divně a míří rychleji a přesněji. (+nejsem konzolista)Nic. Tak jsem rezignoval, odůvodnil si to tuhostí obleku a tím pádem mě to i přestalo rušit atmosféru. Při FPS zobrazení, se kterým by se nám lepe mířilo, by jsme jednodušeji likvidovali potvory a tím pádem bychom se méně báli a to by byla škoda.

Po dohrání hry jsem ocenil, že vám zůstanou dosáhnuté upgrady a dostanete dost kreditu na další. Takže tentokrát na Ishimuru už nepřilétá slabý inženýr Isaac, který umírá „na každém rohu“ a podle mě má v obleku ještě jiný upgrade.:) Ale protřelý likvidátor, který ví, co a jak a vy si můžete hru dohrát ještě jednou s úplně jiným pocitem.Teď to budou příšery, které by se měli bát! Ne vy!!!!! HO HO HO!
K těmto třem aspektům hry jsem se chtěl vyjádřit, ostatní ponechávám stranou, ostatně jsou v jiných komentářích.

PS: volba obtížnosti, kolikrát mění celkový zážitek a pocit ze hry a i styl hraní.

PS2:teď si tak říkám, jestli zahráním dead space jsem se neochudil o horrorové emoce u jiných her, jestli se vůbec můžu ještě něčeho bát:) například: POP:Warrior within - podle recenzí jsem se těšil na temnou až horrorovou atmosféru, ale po dead space mi to přišlo jako procházka růžovým sadem.
Čůz.

Far cry 2
Možná je brzy na to komentovat hru, kterou jsem ještě nedohrál, ale myslím, že už mě nepřekvapí, jestli ano, doplním komentář. Far Cry 2 mám prozatím uloženou „k ledu“ neodinstalovanou a myslím si, že si ji ještě rad dohraju. Asi jen potvrdím to, co se této hře vyčítá a co se na ní chválí.

Pozitiva:
Je to krásná podívaná a ve hře je perfektní volnost pohybu. Ted jsem chtěl pokračovat v dalších kladech a nic mě nenapadá. To snad abych ještě snížil hodnocení. Přeci jen - vozidla, miny a taková maličkost, a to je realistické nastupování a přesedání ve vozidle, kdy je vidět přehmatávání rukou.

Takže jdeme na negativa.
Výběr postavy:
s žádnou jsem se nemohl ztotožnit, protože po přečtení jejich životopisu jsou to většinou pěkný grázlové, ale ono je to stejně úplně fuk, jelikož na hru to nemá absolutně žádný vliv.

Příběh (dělá zážitek):
Jaký? Mate zabít Šakala dodavatele zbraní pro dvě znepřátelené strany. Howgh. Pak chodíte od jedný frakce ke druhý pro úkoly, střílíte na všechny všichni střílej na vás dopokavaď je všechny nepostřílíte. Ani nevím pro koho vlastně ten či onen úkol dělám. Schrnuto:o hovně.

Přestřelky:
kolikrát se mi stalo, že po jediném výstřelu okamžitě všichni protivníci věděli od kud jsem přesně střílel kamufláž nekamufláž. (s tichýma zbraněm to bylo o chlup lepší)

Ukládání:
Ve hře dobýváte tzv. ukryty – chatrče, ve kterých si můžete hru uložit. PROČ? Když si ji můžete uložit kdykoli během hry.

Přátelé:
během hry se můžete skamarádit s ostatními postavami ve hře, které vás, mate-li s nimi dobrý vztah, zachrání, když nezvládnete situaci a umíráte. K ČEMU? Když si hru můžete kdykoli uložit.

Respawn nepřátel:
ve všech recenzích si na to stěžují a je to tak. Vystřílíte stanoviště, kousek odjedete a čary máry fuk černoši někde v Africe ovládají teleportační technologii. Proč ne??!Fuck.

Volnost:
psal jsem, že se mi líbí, ale jdete- li za „příběhem“ tak se v ni utopíte a začne vás otravovat, protože za jednotlivými úkoly jezdíte většinou přes celou mapu + výše zmíněný respawn.

Proč mám vlastně v plánu se k Far Cry vrátit? Tento fakt vysvětluje i kolikrát rozdílná hodnocení této hry. Ten kdo nebude nikam spěchat (tzn. nebude chtít plnit jeden úkol za druhým, aby postupoval „rychle v příběhu“ a hru rychle dohrál) a bude si chtít jen tak zastřílet, bude spokojen. Hru bude hrát po kouskách, solidně si zastřílí v krásném volném prostředí, respawn nerespawn a jeho počínání nebude úplně nesmyslné, protože při něm asi splní nějaký ten úkol a vlastně se posune dál…a dál… takový hráč dá klidně vyšší hodnocení jinak myslím, že 60 % je až až.

Pravě jsem dohrál trilogii Písky času, Válečník, Two Thrones.

Zanechala ve mně silný dojem díky příběhu, skvělým animacím a možností vžít se do hl. hrdiny. Právě možnost vžít se do hrdiny a „žít“ příběh, na hrách oceňuji, člověk si tak udělá výlet ze své reality a to se této trilogii povedlo dokonale.

Během prvního dílu se ocitnete v pohádce-příběhu, který se díky vám stal, vámi je vypravován a v podobě postavičky prince, vámi ovládané uskutečňován.

V druhém dílu spadnete do drsné depresivní reality, kterou je nutnost vaší smrti, tu jste vyvolali hrátkami s časem v „Pískách času“.S pocitem marnosti se tuto nutnost snažíte ve tmě a krvi odvrátit.

V posledním dílu se návrat do pohádky nekoná, i když to tak na první pohled vypadá. Ztvárnění je milejší, než ve „Válečníkovi“, avšak pocit marnosti přetrvává, lidé umírají.

Two Thrones

- princ zvládl nemožné, přelstil osud a konečně se vrací domů a ne sám, ale s krásnou Khaileenou
Domov však je v troskách, Khaileena unesena a jestliže jste se s princem v předchozích dílech sžili tak ani nevnímáte milejší grafické zpracování než ve „Válečníkovi“ a chmurná atmosféra a pocit marnosti ve vás přetrvávají.

Já osobně prince litoval a chtěl jsem se jako on pomstít dobyvatelům a cítil jsem k nim nenávist a přál jsem mu už klid a Khaileenu. K tomu mu dopomáhej Bůh a Gamepad v mých rukou, komba naučená ve „Válečníkovi“ a tzv. SPEED KILL. Právě ten dodává odstraňování nepřátel nový rozměr a velice mě bavil. Ve chvíli, kdy o vás nepřítel neví, můžete ho potichu bez možnosti obrany zlikvidovat několika stisky tlačítka ve správný čas – barva obrazovky a zář díky jej ukáže. Velice efektní. + budete ho potřebovat pro boj s Bossy. Samotné souboje nejsou tak zběsilé jako ve „Válečníkovi“, přijdou mi jako mix prvního a druhého dílu což je podle mého ku prospěchu věci.

Dramatický příběh opět umocňují krásná videjka.

Bude-li se vám zdát, že není kam skočit stačí se pořádně rozhlédnout.

S kamerou a skoky do prázdna jsem měl v tomto dílu nejmenší problémy ale asi proto, že jsem byl poučen z nezdarů v předchozích dílech.

Skvělé zakončení skvělé trilogie.

Pravě jsem dohrál trilogii Písky času, Válečník, Two Thrones.

Zanechala ve mně silný dojem díky příběhu, skvělým animacím a možností vžít se do hl. hrdiny. Právě možnost vžít se do hrdiny a „žít“ příběh, na hrách oceňuji, člověk si tak udělá výlet ze své reality a to se této trilogii povedlo dokonale.

Během prvního dílu se ocitnete v pohádce-příběhu, který se díky vám stal, vámi je vypravován a v podobě postavičky prince, vámi ovládané uskutečňován.

V druhém dílu spadnete do drsné depresivní reality, kterou je nutnost vaší smrti, tu jste vyvolali hrátkami s časem v „Pískách času“.S pocitem marnosti se tuto nutnost snažíte ve tmě a krvi odvrátit.

V posledním dílu se návrat do pohádky nekoná, i když to tak na první pohled vypadá. Ztvárnění je milejší, než ve „Válečníkovi“, avšak pocit marnosti přetrvává, lidé umírají.

Válečník:
a to ne ledajaký. Drsný zachmuřený zabiják s dvěma čepelemi, který kosí hromady nepřátel a topí je v krvi na mnoho způsobů. (potemnění příběhu jsem osobně přivítal)

Není podmínkou ovládat všechny komba, kterých je možná zbytečně hromada, avšak v bojích různé kombinace pomáhají a zvládnete – li je, je to pastva pro oči vidět jak se princ skrze nepřátele efektně prořezává.

Oproti prvnímu dílu se souboje zrychlily, nejsou tak „fázovitě taktické“ jde o to v pravé chvíli zmáčknout pravou kombinaci pro správné kombo a občas se bránit. Zvýšil se počet nepřátel – mrtvých nepřátel:)

Přibyli bossové, což jsem ocenil. Ale v určité fázi boje s bossem dojde např. na přetlačování, kdy musíte rychle, OPRAVDU RYCHLE mačkat tlačítko jinak jste v háji. Toho jsem palcem nebyl schopen. Pořešil jsem to přinastavením tlačítka na rychlejší ukazováček.

Při postupu hrou jsem občas trpěl nejistotou, jestli jsem se nezamotal v přítomnosti-minulosti. Čas se totiž mění v časových portálech a procházíte ty samé lokace v různých časech.

Vaše námaha bude během hry několikrát odměněna výbornými in-game videi, která perfektně dokreslují temnou atmosféru a vtahují do příběhu.

Problémem jsou opět skoky do prázdna, za které většinou nemůže hra, ale hráč, proto pracujte s kamerou.

Potěší objevení „skrytých“ místností s upgradem života, právě proto, že nejsou tak před nosem jako v „Pískách“.
Celá trilogie je super zážitek.

Pravě jsem dohrál trilogii Písky času, Válečník, Dva trůny.

Zanechala ve mně silný dojem díky příběhu, skvělým animacím a možností vžít se do hl. hrdiny. Právě možnost vžít se do hrdiny a „žít“ příběh, na hrách oceňuji, člověk si tak udělá výlet ze své reality a to se této trilogii povedlo dokonale.

Během prvního dílu se ocitnete v pohádce-příběhu, který se díky vám stal, vámi je vypravován a v podobě postavičky prince, vámi ovládané uskutečňován.

V druhém dílu spadnete do drsné depresivní reality, kterou je nutnost vaší smrti, tu jste vyvolali hrátkami s časem v „Pískách času“.S pocitem marnosti se tuto nutnost snažíte ve tmě a krvi odvrátit.

V posledním dílu se návrat do pohádky nekoná, i když to tak na první pohled vypadá. Ztvárnění je milejší, než ve „Válečníkovi“, avšak pocit marnosti přetrvává, lidé umírají.

Písky Času
- čas od času si potřebuji odpočinout od „svých“ strategií chopím se gamepadu, šáhnu po nějaké akci a s radostí si zahraju na konzolistu. A princ je na toto to pravé ořechové. Na klávesnici prince nehrajte.

V porovnání s ostatními díly se mi na jedničce líbí jeho „jednoduchost“ v soubojích.(přehršle comb v dalších jsou také fajn). Zdůrazňuji uvozovky u slova jednoduchost – ta neznamená, že by souboje sami o sobě byli jednoduché, ale „comba“ jsou jednoduchá. Jde jen o úder dýkou a mečem, v kombinaci s pohybem – výskokem popř. odrazem, bránění. Hotovo. V jednoduchosti je síla a těchto pár pohybů budete muset ŠIKOVNĚ kombinovat, abyste vyhráli. Když k tomu připočteme schopnost dýky vracet a zpomalovat čas. Nuda-stereotyp nehrozí.
Další věc, co se týče soubojů, je jejich tempo. Je pomalejší, je nutné se mu přizpůsobit, chce to nic neuspěchat. Díky bohu neplatí, že čím rychleji budu mačkat tlačítko tím dřív a jednodušeji zvítězím. Nazval bych to jakýmsi taktickým šermem. Útok-bránit-bránit-vyčkat-útok – nevyšlo- tak znovu ale trochu jinak. Kdo nikam nespěchá, jistě to ocení.

Prince obdivuju jaký je to artista, kam všude vyleze, vyskočí a vypadá, že se vůbec nebojí ani v závraťových výškách.:)

Farah – princezna přeživší zkázu vyvolanou vypuštěním „Písků času“, která vás, ne stále, doprovází příběhem, je velice příjemným zpestřením ve hře. A je příjemné sledovat její postupné sbližování se s princem – vámi.

Do teď to vypadá, že je vše v pořádku, příjemně se to hraje, lehce se do příběhu vžije a vy si užíváte příjemný pohádkový příběh artistické výkony prince, ale pozor váš počítač je ohrožen!!! A může za to kamera, respektive se to na ni jednoduše svádí. Ukládat se dá jen na určitých místech proto, když po několika úspěšných skocích jste blahem bez sebe, že vás čeká jen poslední jednoduchý skok do bezpečí, zmačknete joypad oním směrem a…!!!! DO PRDELE! DO PICI KURVA! UZ ZASE …počítač vás pošle opačným, než si myslíte. No a chce se vám do něčeho praštit a co je po ruce – počítač. Takže pozor. Pokud to jde a je na to čas natočte si kameru, změňte pohled, ať skončíte, kde chcete.

První hra co jsem hral na mém "silnějším počítači"kdysi. Přišla mě jako uplna pecka.
Miluju tahove taktické strategie.
Mel jsem bandu vesmírnejch vojáků, kteří se nebáli takovejch strašnejch potvor!!!Pokud si vzpomínám šlo(a bylo potřeba)si každýho vojáka zaměřit jinak a pak šlo sqele kombinovat postup a zvítězit.Duležite dobře volit zbrane kombinovat s lečením, ale už je to dlouho. Každý solider mel akční body jeden je spotřeboval na otevření dveří, druhej střílel, třetí je zavřel, 4 ostatní vyléčil. To je co si matně pamatuji.
Každopadně to, že si stale po letech pamatuju silný herní zažitek svědčí o kvalitě hry.

(i když je pro mě duležitá hratelnost - v dnešní době by mě grafika asi odradila, i když jak to ted píšu možná ji zkusím někde vyhrabat a znova zahrát)

Jen tak na rychlo bez velkého přemýšlení: Pro mě milá hra a příjemná změna od mých žánrů (FPS,Strategie)kterou jsem chtěl jen tak zkusit a s radostí vydržel až do konce. Krásně animované, kochal jsem se prostředím, těšil jsem se vždy co se stane, až vyřeším hadanku - co zase robůtek komu provede s kým se potká... a taky jsem mu přál, aby to už měl za sebou...nebavily mě občasné zakysy, ale to je otázka mého mozku...