Pravě jsem dohrál trilogii Písky času, Válečník, Dva trůny.
Zanechala ve mně silný dojem díky příběhu, skvělým animacím a možností vžít se do hl. hrdiny. Právě možnost vžít se do hrdiny a „žít“ příběh, na hrách oceňuji, člověk si tak udělá výlet ze své reality a to se této trilogii povedlo dokonale.
Během prvního dílu se ocitnete v pohádce-příběhu, který se díky vám stal, vámi je vypravován a v podobě postavičky prince, vámi ovládané uskutečňován.
V druhém dílu spadnete do drsné depresivní reality, kterou je nutnost vaší smrti, tu jste vyvolali hrátkami s časem v „Pískách času“.S pocitem marnosti se tuto nutnost snažíte ve tmě a krvi odvrátit.
V posledním dílu se návrat do pohádky nekoná, i když to tak na první pohled vypadá. Ztvárnění je milejší, než ve „Válečníkovi“, avšak pocit marnosti přetrvává, lidé umírají.
Písky Času
- čas od času si potřebuji odpočinout od „svých“ strategií chopím se gamepadu, šáhnu po nějaké akci a s radostí si zahraju na konzolistu. A princ je na toto to pravé ořechové. Na klávesnici prince nehrajte.
V porovnání s ostatními díly se mi na jedničce líbí jeho „jednoduchost“ v soubojích.(přehršle comb v dalších jsou také fajn). Zdůrazňuji uvozovky u slova jednoduchost – ta neznamená, že by souboje sami o sobě byli jednoduché, ale „comba“ jsou jednoduchá. Jde jen o úder dýkou a mečem, v kombinaci s pohybem – výskokem popř. odrazem, bránění. Hotovo. V jednoduchosti je síla a těchto pár pohybů budete muset ŠIKOVNĚ kombinovat, abyste vyhráli. Když k tomu připočteme schopnost dýky vracet a zpomalovat čas. Nuda-stereotyp nehrozí.
Další věc, co se týče soubojů, je jejich tempo. Je pomalejší, je nutné se mu přizpůsobit, chce to nic neuspěchat. Díky bohu neplatí, že čím rychleji budu mačkat tlačítko tím dřív a jednodušeji zvítězím. Nazval bych to jakýmsi taktickým šermem. Útok-bránit-bránit-vyčkat-útok – nevyšlo- tak znovu ale trochu jinak. Kdo nikam nespěchá, jistě to ocení.
Prince obdivuju jaký je to artista, kam všude vyleze, vyskočí a vypadá, že se vůbec nebojí ani v závraťových výškách.:)
Farah – princezna přeživší zkázu vyvolanou vypuštěním „Písků času“, která vás, ne stále, doprovází příběhem, je velice příjemným zpestřením ve hře. A je příjemné sledovat její postupné sbližování se s princem – vámi.
Do teď to vypadá, že je vše v pořádku, příjemně se to hraje, lehce se do příběhu vžije a vy si užíváte příjemný pohádkový příběh artistické výkony prince, ale pozor váš počítač je ohrožen!!! A může za to kamera, respektive se to na ni jednoduše svádí. Ukládat se dá jen na určitých místech proto, když po několika úspěšných skocích jste blahem bez sebe, že vás čeká jen poslední jednoduchý skok do bezpečí, zmačknete joypad oním směrem a…!!!! DO PRDELE! DO PICI KURVA! UZ ZASE …počítač vás pošle opačným, než si myslíte. No a chce se vám do něčeho praštit a co je po ruce – počítač. Takže pozor. Pokud to jde a je na to čas natočte si kameru, změňte pohled, ať skončíte, kde chcete.
Zanechala ve mně silný dojem díky příběhu, skvělým animacím a možností vžít se do hl. hrdiny. Právě možnost vžít se do hrdiny a „žít“ příběh, na hrách oceňuji, člověk si tak udělá výlet ze své reality a to se této trilogii povedlo dokonale.
Během prvního dílu se ocitnete v pohádce-příběhu, který se díky vám stal, vámi je vypravován a v podobě postavičky prince, vámi ovládané uskutečňován.
V druhém dílu spadnete do drsné depresivní reality, kterou je nutnost vaší smrti, tu jste vyvolali hrátkami s časem v „Pískách času“.S pocitem marnosti se tuto nutnost snažíte ve tmě a krvi odvrátit.
V posledním dílu se návrat do pohádky nekoná, i když to tak na první pohled vypadá. Ztvárnění je milejší, než ve „Válečníkovi“, avšak pocit marnosti přetrvává, lidé umírají.
Písky Času
- čas od času si potřebuji odpočinout od „svých“ strategií chopím se gamepadu, šáhnu po nějaké akci a s radostí si zahraju na konzolistu. A princ je na toto to pravé ořechové. Na klávesnici prince nehrajte.
V porovnání s ostatními díly se mi na jedničce líbí jeho „jednoduchost“ v soubojích.(přehršle comb v dalších jsou také fajn). Zdůrazňuji uvozovky u slova jednoduchost – ta neznamená, že by souboje sami o sobě byli jednoduché, ale „comba“ jsou jednoduchá. Jde jen o úder dýkou a mečem, v kombinaci s pohybem – výskokem popř. odrazem, bránění. Hotovo. V jednoduchosti je síla a těchto pár pohybů budete muset ŠIKOVNĚ kombinovat, abyste vyhráli. Když k tomu připočteme schopnost dýky vracet a zpomalovat čas. Nuda-stereotyp nehrozí.
Další věc, co se týče soubojů, je jejich tempo. Je pomalejší, je nutné se mu přizpůsobit, chce to nic neuspěchat. Díky bohu neplatí, že čím rychleji budu mačkat tlačítko tím dřív a jednodušeji zvítězím. Nazval bych to jakýmsi taktickým šermem. Útok-bránit-bránit-vyčkat-útok – nevyšlo- tak znovu ale trochu jinak. Kdo nikam nespěchá, jistě to ocení.
Prince obdivuju jaký je to artista, kam všude vyleze, vyskočí a vypadá, že se vůbec nebojí ani v závraťových výškách.:)
Farah – princezna přeživší zkázu vyvolanou vypuštěním „Písků času“, která vás, ne stále, doprovází příběhem, je velice příjemným zpestřením ve hře. A je příjemné sledovat její postupné sbližování se s princem – vámi.
Do teď to vypadá, že je vše v pořádku, příjemně se to hraje, lehce se do příběhu vžije a vy si užíváte příjemný pohádkový příběh artistické výkony prince, ale pozor váš počítač je ohrožen!!! A může za to kamera, respektive se to na ni jednoduše svádí. Ukládat se dá jen na určitých místech proto, když po několika úspěšných skocích jste blahem bez sebe, že vás čeká jen poslední jednoduchý skok do bezpečí, zmačknete joypad oním směrem a…!!!! DO PRDELE! DO PICI KURVA! UZ ZASE …počítač vás pošle opačným, než si myslíte. No a chce se vám do něčeho praštit a co je po ruce – počítač. Takže pozor. Pokud to jde a je na to čas natočte si kameru, změňte pohled, ať skončíte, kde chcete.
Dead Space 2
Pro: pohádková atmosfera, akrobacie, tempo a jednoduchost souboju, farah, příběh
Proti: kamera, kamera = skoky do prazdna, o nervy (da se naučit)