Třetí rozšíření nabízí jednu novou úkolovou řadu, kde se z příběhového hlediska dozvíme něco málo o dřívějších činech pana Ptáčka, které vedou k jednomu velkému sporu. 

Přídavek je na můj vkus celkem krátký, nabízí jen několik na sebe navazujících questů a za tu dobu mi vlastně celá ta Kunova banda ani moc nepřirostla k srdci. Asi nejvíce zábavnou ale současně později tak trochu frustrující věcí je neustálé hledání, okrádání a předávání Bakchova prstenu. Koncept zajímavý, ale když pak neúspěšně čtvrt hodiny hledám místo, kam ho zrovna mohl někdo schovat, to moc zábavné není. Nehledě na to, že si pak ani nemůžu pořádně užít aspoň tu hospodu na Kunův účet.

Další questy pak nabídly především hromadné bitky, které ale nejsou tak promakané a zábavné jako ty v hlavní hře. Potěšila mě cutscéna, kde všichni zpívají píseň ze základní hry. Poslouchat to v originálním dabingu s anglickým přízvukem na mě působilo kupodivu úsměvně v dobrém slova smyslu. Pak mě taky bavilo mučení Kubajse, když jsem ho nechal přivázaného ke stromu celou noc, aby si mohl dobře rozmyslet, jestli mi všechno prozradí. Příběhový konec pak byl pro mě až moc předvídatelný, proto pro mě nebyla Kunova zrada nijak šokujicí. Ale jsem rád, že se mi ho nakonec podařilo ukecat.

A to je vlastně všechno. Pár questů které neurazí, ale nijak zvlášť přehnaně nenadchnou. Určitě bych uvítal třeba dvojnásobnou délku, abych se s celou skupinou mohl více sžít.

Druhé rozšíření Kingdom Come tentokrát hraje především na příběhovou notu, kde budeme sekundovat panu Ptáčkovi v jeho námluvách. Celkově by se dalo říct, že se jedná o 3 nové větší questy. 

Nejprve je potřeba získat Ptáčkův rodinný prsten. Vystopovat tábor lapků bylo snadné, obtížnější pak bylo prsten získat. Při prvním průchodu hrou jsem byl celkem dobrý karbaník i rváč, takže jsem prsten v pohodě vyhrál. Při druhém průchodu už to bylo horší, takže jsem se nakonec uchýlil ke krádeži klíče a vykradení truhlice.

Druhému úkolu se lze jistým způsobem zcela vyhnout, ale to bych nikomu nedoporučoval, protože úkol spočívající ve strašení obyvatel Ledečka je hodně povedený. Zvláště pak, když Jindra začne přidávat ruku k dílu i mimo rady od Vetešníka, kdy se i zmíněný Vetešník začne obávat, že to zachází až nějak moc daleko.

A finále je už kratší, ale zase hodně vtipné. Od napovídání z křoví s tím, že to pan Ptáček řekne pokaždé jinak, přes předstíraný opilecký zpěv až po absurdní konec, kdy to vše bylo vlastně jen kvůli tomu, aby si Ptáček užil jednu noc.

Za mě tedy povedené rozšíření, které rozhodně stojí za zahrání. Jej mě trochu naštvalo, že je jako jediné z ostatních rozšíření povinné pro dohrání hry. Když jsem s velkou úlevou dokončil v mém druhém průchodu hrou na hardcore a bez zabíjení hlavní příběhovou linii a odjížděl s Ptáčkem na východní kraj mapy, tak si najednou vzpomene, že se chce ucházet o dívku svého srdce a já tak musel bez fast travelu zase na druhou stranu mapy, kde se první quest odehrává.

Je libo si obnovit středověké městečko? Hlídat si zdroje či prosperitu? Zrenovovat kostel? No úplně snadné to nebude, protože všechny stavby budou financovány z Jindrovy kapsy a není to zrovna levná záležitost.

Od prvních okamžiků hraní jsem si vzpomněl na rozšíření pro TES V: Skyrim - Hearthfire, kde se podobným způsobem budovalo hrdinovo sídlo. Nicméně zde je vše takové lepší. Nutnost objíždět okolí a shánět zdroje s možností vyjednávání ceny dovozu nebo přemlouvání starých známých z předchozích questů, aby se přestěhovali do Přibyslavic a dali ruce k dílu. Konečně je ten arogantní Kuneš k něčemu dobrý.

Samotné stavění je okořeněné nutností skillu čtení, avšak jeden z achievementu hry spočívá v kompletním, postavením města právě bez znalosti čtení, takže procházení nečitelné knihy a zjišťování nedostatků k postavení toho či onoho je celkem zážitek. Líbí se mi i nutné procházky s lokátorem Martinem po městě, před stavěním dané budovy. Nutí mě to tak projít již postavené části města, kam bych se asi jinak ani nepodíval. V poslední řadě je někdy celkem zábava rozhodovat v místních sporech.

Celkově se nejedná o rozšíření, při jehož hraní bych se nějak významně zvedl ze židle. Nicméně je to celkem příjemné zpestření hraní a vlastně i dělání zase trochu něčeho jiného.

Ani nevím, proč jsem se ke Kingdom Come dostal až po dlouhých 7 letech od vydání. Nejspíš se mi do toho nechtělo kvůli původní absenci českého dabingu nebo protože jsem tušil, že ve hře strávím hodně moc času a tak jsem dával přednost jiným, kratším hrám.

Mé první momenty ve hře měly znaky okouzlení, hra mi moc nešla, i v tak malém městečku jako je Skalice jsem se na první dobrou trochu ztrácel, od Kuneše jsem dostal pořádnou nakládačku, no škoda mluvit. I tak mě tato tutoriálová část hrozně moc bavila. Do teď nechápu, jak se mi nakonec podařilo ujet všem těm Kumánům až na Talmberk. Když jsem se po nějakém čase probral v mlýně u Ratají, udělal jsem na první pohled hloupý krok, že jsem nevědomky vstoupil do DLC příběhu Terezy. Zpětně to považují za dobrý postup, protože právě s ní jsem v klidu pochopil základní nebojové mechanismy hry a nemusel se stresovat, že mě snadno zapíchne nějaký náhodný lapka.

Po návratu k Jindrovi jsem se tak mohl soustředit na onen pověstný soubojový systém. Rozhodl jsem se tedy v Ratajích co nejvíce farmit všechno možné a trénovat s panem Bernardem v kolbišti. Po pár hodinách mi přišlo, že už to celkem zvládám a tak jsem se přihlásil na ratajský turnaj, kde jsem samozřejmě dostal slušnou nakládačku. Dal jsem si několik questů ve městě a nějaký ten trénink se zaměřením na obranu a parry a pak už to začalo pomalu jít. Probil jsem se prvním turnajem a začal si víc věřit. Už jsem začal pobíjet i bandy lapků a pak jsem narazil na náhodné setkání s bandou sedláků a zase to byl můj ksicht, který se ve finále válel v bahně.

Nicméně už jsem byl připraven pořádně postupovat hrou a za sebe musím především ocenit podobu většiny questů. Jsou tu klasické věci typu zabij lapky, ukradni prsten, apod. Ale je tu celá řada questů, které mají kolem sebe hodně zajímavou dobovou příběhovou omáčku, což vede k dobré zábavě při jejich plnění. Třeba "Ve vší počestnosti", kdy musím shánět panu Ptáčkovi víno a kytky, kde zazní i dost vtipná píseň. Nebo když musím zesměšnit popravu cizího kata. Vyzdvihnout musím i questy pro paní Štěpánku nebo chlastačku s knězem v Úžicích, o kterou jsem ale v prvním průchodu hrou přišel kvůli hodně nafarmené schopnosti řečnictví. Těch questů jsou zde mraky. Zajímavé byly i hromadné bitvy, i když je jasně vidět, že je jejich obtížnost oproti normálním soubojům značně odlehčená. Ale abych jen nevychvaloval, nejvíce mě nudila pasáž úkolů v Sázavským klášteře, který byl zajímavý, avšak hrozně zdlouhavý a všechny ty povinné činnosti byly slušný vopruz. Také mne zklamal samotný závěr hry. Celou dobu jsem si myslel, že dojde i na Sira Markvarta, ale tvůrci si tímto nechali otevřená příběhová vrátka pro dvojku.

Dobře na mě působí systém vylepšování všech statistik a skillů, prostě je potřeba dělat danou činnost, abych se v ní zlepšoval. Asi nejzajímavější je zpracování alchymie a čtení. Tvorba elixírů podle receptů (které bez znalosti čtení nejde snadno přečíst) je na začátku zábavná, avšak po čase začne opakovaná činnost dost nudit, obzvlášť když dělám už několikátou sejvovici za sebou. Čtení je zase třeba se naučit a trénovat pochopitelně četbou knih. Zde se mi líbí, jak u toho musím trávit nějaký čas a často tu knihu ani nemohu přečíst najednou kvůli únavě. A právě únava společně s jídlem je další věcí, která je na začátku zajímavá, ale po čase dokáže slušně otrávit. Neustálá nutnost něco shánět pro sebe a pro psa mě časem dost nudila.

Audiovizuální zpracování je skvělé, vše vypadá i dnes dobře, zde nemám výtek. Melodie písniček v hospodách jsou také super, akorát jich teda mohlo být více, dost se mi to oposlouchalo. Velkou část dobré atmosféry pak doplňuje fanouškovský český dabing, kde se většina dialogů fakt dobře poslouchá. Dokonce to u mě vedlo k tomu, že jsem všechno poslouchal bez přeskakování hezky od začátku do konce. Jen mi vadí, že se dabing často rozchází s titulky. A pak mi paradoxně přišlo podivné znění hlasu Hanuše z Lipé v podání Dana Vávry, podle kterého je tato postava i vymodelována. Barva hlasu byla pochopitelně v pohodě, ale ta intonace mi tam prostě neseděla. Dan holt není herec, takže se to dá odpustit.

Jako obvykle jsem se po dohrání hry pustil do dalšího průchodu hrou, abych získal všechny achievementy. A rovnou jsem si naordinoval kombinaci hardcore obtížnosti s milosrdným, kdy jsem s jednou konkrétní výjimkou nesměl nikoho zabít. A bylo to fakt hardcore. Asi nejhorší je absence kompasu a zobrazení pozice na mapě. Je potřeba se orientovat pomocí slunce, vzdálených objektů, cest, řeky a nebo taky smírčích křížů. I tak jsem se nejednou velmi snadno ztratil v lesích. Nejhorší to bylo na lovu s panem Ptáčkem. Vtipný je pak perk, kdy se ze spaní probudím někde úplně jinde na seně. Naštěstí to obvykle nebylo nikde daleko. Hraní bez zabíjení má pak své výhody i nevýhody. Questovým bojům se jde obvykle celkem v pohodě vyhýbat, horší je to v případě náhodných setkání a hlavně u hromadných bitev. Stálo mě to hodně pokusů a nervů, ale dá se to.

Na konec jsem si nechal i několik věcí, které mi tolik nevyhovovaly. Často jsem měl problém vylézt z řeky nebo potoka. Prostě se Jindra zasekl na kraji a nechtěl vylézt. Stejně tak jsem se několikrát zasekl i mezi stromy v lese, jednou i s koněm. Také je pitomé, že není možné přerušit rychlý přesun. Když cesta vedla přes Rataje a dostal jsem se tam v noci, stalo se, že hned po mně šli strážní, protože jsem neměl louč. Trochu jsem bojoval s inventářem, ale to jsem si zvykl. Na hardcore pak bylo po čase až otravné, že jsem často musel jezdit přes celou mapu tam a zase zpátky.

Celkově jsem se hrou velmi spokojen. Příběh mě bavil, stejně jako mechaniky hry i na první pohled těžší soubojový systém. Moc se těším na dvojku, ke které se snad dostanu dříve než za dalších 7 let.

V pořadí třetí videohrou podle úspěšného animáku Tlapková patrola je hra Tlapková Patrola: Adventure City Calls, která by dle popisu od autorů měla kopírovat prostředí z celovečerního filmu Paw Patrol: The Movie, u nás známé pod názvem Tlapková patrola ve filmu. Je to už nějaký čas, kdy jsme byli s dětmi na tomto filmu v kině a tak jsem byl zvědavý, jestli je hra ještě bude bavit. A tentokrát to bohužel nevyšlo, děti si prošly jednu misi a pak už o hru neměly žádný zájem. Přeci jen už trochu povyrostly a tento seriál už není nějakou dobu u nich v kurzu. Aby koupě této hry nevyšla vniveč, prošel jsem si hrou v rychlosti alespoň sám.

První věcí, která bije do očí, je vylepšení grafiky. Vše vypadá zase o něco lépe, štěňata jsou zase o něco více chlupatější a roztomilejší. Prostě takoví cute plyšáčci. Horší je to s hudbou. Ta během misí dobře podkresluje atmosféru, avšak během dlouhého načítání hry z nepochopitelného zmlkne a tak je dost času ticho. Stejně tak i zvuky samotných štěňat je nějaká ořezaná. Několikrát je vidět, že Tlapka štěká, ale přitom hra nevydává žádný zvuk štěkotu. Škoda.

Hra nabízí v prvé řadě 8 misí, které v případě normálního průchodu hrou utečou velmi rychle. V každé misi pak štěňata využívají své schopnosti, které byly oproti předchozím dílům značně zjednodušeny na pouhé mačkání tlačítka či pohyb páčky na gamepadu. Divné jsou i schopnosti některých tlapek. Např. Chase má hák, pomocí kterého se dostane na střechu budovy. Vtipné ale je, že ihned po jeho doskoku už tam je i druhá Tlapka, která je s Chasem na misi. Schopnost Liberty je pak orientace v prostoru města, kde je vidět šipka, kterým směrem se má vydat. Vzhledem k tomu, že mise mají čistě lineární průběh, tak vlastně stačí jít prostě dál.

V každé misi vždy dojde i na jednu větší minihru, která je ale až na jednu výjimku vždy v podobě jízdy vozidlem jedné z nasazených tlapek a spočívá v přejíždění mezi jízdními pruhy a vyhýbání se překážek. Jinými slovy, neustále opakující se stereotyp. Velmi hloupé pak je, že když se snažíte získat všechny achievementy a současně v této minihře minete některý z pamlsků, musíte pro další pokus opakovat celou misi. Zvláště to naštve, když je tato minihra obvykle až na konci mise.

Zmíněnou výjimkou jsou minihry se Zumou, vodní tlapkou. Je to teda okopírovaná minihra z předchozích her, ale pro mě asi nejvíc zábavnější varianta ze všech. Jen je škoda, že není při prvním setkání s touto minihrou vůbec vysvětleno, proč musí jít štěně do vody a co v ní vlastně hledá. Stejná minihra se pak nachází i na konci mise, kde to vysvětlené je, takže si myslím, že tuto první variantu do hry zařadili až později, aby uměle natáhli misi a pozapomněli to smysluplně začlenit do příběhu.

Dalším zklamáním je příběh. Hra měla být podle filmu a tak jsem očekával, že jednotlivé mise budou vycházet ze scén filmu, nebo že se bude něco řešit s vedlejšími postavami z filmu. Zde je akorát tak městské prostředí, nové štěně Liberty a jen malá zmínka v poslední misi. To je vše.

Dobrým zpestřením předchozích dílů byly samostatné minihry. Zde jsou ale jen 4 typy, z toho jedna je opakovačka závodů, které byly v misích. Vtipné je, že jsou tam vedeny pod jménem Time Trial, ale ve skutečnosti jsou na čas jen tři ze sedmi závodů. Nejzábavnější pak byl překážkový běh a hlavně Pop Pop Buggie. Ale ani to už mé pocity ze hry moc nezachrání.

Celkově jsem ze hry dost zklamaný. Chápu, že cílovkou jsou ty nejmenší děti a právě pro ně je obtížnost přizpůsobena. Ovšem v porovnání s předchozími díly mi hra přijde kratší a o dost jednodušší. A to je možná škoda.

Adventury jsou jedním z mých oblíbených videoherních žánrů. What Remains of Edith Finch však inklinuje spíše k walking simulátoru, podžánru adventur, který zase tak často nehraji. Byl jsem tak velmi zvědavý, jestli mě bude hraní bavit.

Na začátku jsem měl trošku problém s herním zpracováním. Hrál jsem to totiž spíše jako klasickou adventuru a snažil se prozkoumávat okolí. Hra ale neumožňuje běhání, takže procházení některých lokací bylo až moc zdlouhavé. Ovládání ve stylu Fahrenheita, kde je potřeba myší dělat správné pohyby tomu taky moc nepřidalo. Několikrát se mi tak stalo, že jsem nějaké dveře či dvířka skříně neotevřel dostatečně, jak po mně hra chtěla. Po čase mne ale více pohltil příběh a tyto malé problémy jsem zcela přestal vnímat. Naopak se mi velmi líbilo, jakým způsobem se zobrazují dialogy a nápovědné texty.

Příběh mi tak trošku připomíná některé druhy filmů, kde některé scény vypadají na první pohled nudně a nezajímavě, ale z nějakého důvodu mne drží přilepeného na obrazovce a hltat každou vteřinu. Zde mne teda moc nebavilo prozkoumávání opuštěné vily, ale o to více mi přišly zajímavé příběhy jednotlivých členů rodiny Finchových těsně před jejich smrtí. Většina z nich je hodně smutná, některá zase podivná. Chudák Gregory, který se jako mimino utopil ve vaně nebo Molly, která umřela na otravu toho, co snědla, když jí máma nechtěla dát najíst. Život Waltera, který strávil 30 let ve sklepě, pak byl hodně ujetý. Stejně tak jako jeho smrt, kdy ho ihned poté, co vyleze ze sklepa srazí vlak.

Hodně se mi líbí vizuální zpracování. Zatímco průzkum vily je řekněme normální, tak některé příběhy členů rodiny mají různá stylistická zpracování. Prostě jeden z nich je dětský příběh plný proměn, další je hororový komiks a jiný zase jedna velká minihra. 

Jak už jsem zmiňoval na začátku, od walking simulátoru očekávám především kvalitní příběh a přesně to jsem zde dostal. Až byla škoda, že to relativně rychle uteklo.

Poté, co jsme s dětmi zhlédli Lego Movie v televizi a já se mezi řečí zmínil o tom, že existuje stejnojmenná videohra, bylo o další zábavu postaráno. Pro mě to byla druhá lego hra, kterou jsem si později prošel i sám za sebe.

V prvé řadě hodně potěšilo, že hra celkem věrně kopíruje děj filmu včetně některých scén. Děti tak tušily, co od hry očekávat a užívaly si každou scénu z filmu. Současně se dcera hodně těšila, až bude moct hrát za jednorožce Unikitty, jehož reálná lego postavička dělala dětem při hraní povinně společnost. Za mě je příběh jednoduchý a přitom stále zábavný. 

Hratelnost je stejně jako u Jurského světa jednoduchá a zábavná. Děti nemají problém pochopit, co jaká postavička umí a dokáže. Až na pár výjimek na všechen postup v misích přišly samy. Akorát je můj synek typický kluk a často si místo postupu hrou chce jen tak zablbnout. A pohled na rozpadající se panáčky na kostičky je tak zábavný! Horší to bylo mezi misemi při volném pohybu v Lego světech. Dost často nebylo jasné, kam je potřeba se vydat a zelené navigační lego ťuplíky nebyly moc vidět. Po čase jsme si ale na každý svět zvykli a další mise a tajné úkoly v pohodě nacházeli. Potěšila i přítomnost tří miniher v podobě tančení, výběru vhodné kostky při stavění a jednoduchého systému hackování.

Trochu nepříjemná je nutnost myslet na to, že se hra primárně ukládá jen na začátku a konci mise a výjimečně na terminálu uprostřed mise. Několikrát se tak stalo, že mise děti v půlce přestaly bavit, tak jsme hru vypnuli. Avšak další den se děti divily, že to musí jet znovu. 

Ústřední návyková píseň nám říká "Everything is Awesome", avšak během hraní jsme narazili na několik problémů. Především často zlobí kamera, kdy se není možné na gamepadu vytočit tak, jak bych zrovna potřeboval. Nehledě na to, že na split screenu na ten výhled není ani moc místa. Bohužel se nám několikrát také stalo, že se nějaká postava zasekla při pádu mimo herní oblast bez možnosti opětovného spawnutí. Museli jsme tak danou misi jet znovu od začátku.

Ale jinak to bylo celkem zábavné hraní, které mohu doporučit. Obzvláště dětem, které si oblíbily film.

První díl adventury Lost Horizon jsem ohodnotil jako lehce nadprůměrnou hru. Příběh byl značně předvídatelný, ale i tak napínavý a zábavný. Podobná očekávání jsem měl i od druhého dílu. Jenže ten se už od prvních okamžiků malinko zadrhává.

Jako první do očí bije grafické zpracování, které je tentokrát 3D render, který není tak pěkný, jako grafika prvního dílu. To se ještě dá odpustit, horší je to s celkovou těžkopádností při ovládání. Když někam kliknu, nějakou dobu to trvá, než se postava začne hýbat. Často je vidět, že animace úplně nesedí nebo se postava někde zasekne. Toto všechno dokážu překousnout, pokud mi hra nabídne dobrý příběh a hratelnost.

Jenže ouha, příběh se také moc nepovedl. Je o hodně kratší a jsou zde celkem 3 hratelné postavy, takže si hlavní postavu, Fentona Paddocka, ani moc neužijeme. Horší ale je, že v příběhu jsou značné díry. Předně mi vadí, že vůbec není řečeno, co se stalo s Kim, postavou z prvního dílu a matkou Gwen. Naznačuje se, že pravděpodobně umřela, ale nic se neřekne narovinu. Pak zde jsou zase situace, kdy se někam dostaneme, střih a jsme jinde. Například když se Anna složitě vloupá do budovy, pak se schová před Rusy, dozví se informace a střih: už je v jiné lokaci. Pak má hledat bunkr, jehož lokace je zřejmá pomocí mapy. Takže místo, aby šla rovnou na místo, o což jsem se s ní snažil, musela nejprve vytvářet jakési balonky nebo lampiony, věšet je na výchozí body a pak lozit na rozhlednu aby viděla přesně to místo, které už bylo na mapě. Facepalm. 

A do třetice. Anna zmizí z vlaku, zatímco Fenton spí. Ten po probuzení vůbec neřeší, kam zmizela. Dost složitým a hloupým způsobem se dostane do tajné střežené laboratoře, kam je vstup přímo u rakví Stalina a Lenina v Mauzoleu. Přitom se stačí dostat k rakvím, na hledání vstupu se nějak zapomnělo. Následně se proplíží až ke své vězněné dceři, najednou se objeví soudruh a schovává se za Annu, kterou má jako rukojmí. Fenton neváhá, hází skalpel a trefuje schovávajícího se soudruha do oka! Anna mu pak řekne, že se plížila v jeho stopách. Ale že se vůbec nezajímá, jak se dostala na základnu, když se tam sám dostával dost složitým způsobem. Následně střih a všichni tři jsou ve vlaku a jedou zpět do Evropy. Jak se z té vojenské základny dostali? Ještě se spící Gwen. Uznávám, že se to trochu později vysvětlí tím, co je Anna ve skutečnosti zač, ale i tak, ten průběh prostě nedává smysl.

Hratelnost dostala taky slušně zabrat. Asi nejvíc mě štve, že některé předměty je potřeba aplikovat na větší oblast obrazovky a bez jakékoliv interakce. Tím mám na mysli nanášení roztoku na obrazy nebo čištění rzi na tabuli pomocí kartáče. Na to, že se něco skutečně děje jsem v prvním případě přišel náhodou, v tom druhém bohužel až z návodu. Taky dojde i na klasický mor všech adventur: stealth pasáže. Zde navíc okořeněné nepovedeným ovládáním, kdy se Fenton nezastaví na daném místě nebo se naopak nehýbe, když je to už potřeba. Moc to nezachrání ani minihry, pokud mě paměť nešálí, tak je tu jen pitomý útěk na motorce plný quick time eventů a naopak zábavný průchod na plošince v bludišti, který je až v závěru.

Z předchozích odstavců nejspíš plyne, že jsem si hraní tentokrát moc neužíval. Když se snažím vzpomenout na pozitivní věci, napadá mne asi jen celkem příjemná hudba, jedna narážka na Indiana Jonese a hlavně celkem povedená poslední kapitola. Ostatně nebýt ní, šlo by hodnocení minimálně o další desítku dolů.

Sérii adventur Secret Files od Animation Arts jsem si celkem oblíbil. Žádná z nich nebyla taková, že bych si z ní sedl na zadek, avšak současně mě její příběh bavil a tak hraní celkem odsýpalo. A podobná očekávání jsem měl před hraním Lost Horizon od stejných tvůrců.

V prvních chvílích mi přišlo, že je vše takové uspěchané. Prostě objevím se v nové lokaci, tam si chvíli pokecám s důležitou postavou a bez možnosti si danou oblast projít a prozkoumat se hra přesouvá jinam, kde se celá situace opakuje. Než dostanu Fentona konečně pod pořádnou kontrolu, nakecá se toho na můj vkus až moc. A tak to je prakticky na začátku a konci každé kapitoly.

Příběh je takový "Indiana Jonesový": Závod s nacisty o to, kdo vystopuje a následně objeví artefakty dřív. Do toho nějaký ten útěk, infiltrace či únos. Jinými slovy, pořád se něco děje a je to zajímavé. Potěší, že se několikrát za hru na chvíli ujmeme i postav Kim a Richarda. Naopak se mi moc nelíbilo, když jsem se v rámci kapitoly celkem složitě dostal do nesnadno přístupného místa, tak po dosažení potřebného cíle byl najednou střih a najednou jsem někde jinde. Určitě bych uvítal, kdyby se jednou či dvakrát třeba něco přihodilo i po cestě zpět. To se bohužel týká i závěru. Kim si vystřihne karate scénku s hraběnkou v Shambale a bez nějakého většího vysvětlování je najednou konec.

V prvních kapitolách mi bylo sympatické, že způsoby řešení problémů dávaly celkem i smysl, později jsem se však začal chytat za čelo. Například to, že cestuje letadlem či vlakem po celém světě, ale nemá pár franků na nákup na tržnici v Marakeši nebo ani jen pár mincí na telefonní hovor. Nebo už vidím, jak v Německu na první pokus přesně trefí špuntem ze šampusu potřebné tlačítko a jak v tom vířícím vzduchu, který odnáší pryč německé techniky, hodí přesně hadicí, po které se pak přesune do potřebných dveří. Se nedivím, že se ta scéna následně přeskočí a Fenton se objeví přímo v té místnosti. A když na sebe lákal tygra, tak už jsem jen říkal jen WTF.

Graficky vypadá hra na svůj věk fajn, zde nemám co vytknout. Ovládání je intuitivní a potěšily mne i minihry, akorát jich mohlo být klidně víc.

Lost Horizon je pro mě mírně nadprůměrnou adventurou. Má své chybky, ale na těch pár hodin dobře zabaví.

Ah shit, here we go again. S definitivní verzí GTA3 jsem byl celkem spokojený, graficky vypadala dobře a hratelnost byla prakticky stejná. Vice City u mě zanechalo o něco horší pocity kvůli častějším glitchům a drobným změnám k horšímu v hratelnosti. Před hraním San Andreas jsem tak byl hodně zvědavý, jak se podařilo vývojářům "vylepšit" můj oblíbený díl z této trilogie.

V prvé řadě bije do očí grafika. Prostě vyšší rozlišení, hezčí modely, lepší textury, super odlesky. Prostě vše, co bych očekával. Současně zmizel i ten vlnící se horký vzduch v Los Santos, který jsem nikdy neměl nijak zvlášť v oblibě. Během hraní jsem však na pár grafických glitchů narazil, jako když pneumatiky občas "zajedou" do silnice, mrtvoly zaseknuté ve vzduchu nebo divné pohyby v posilovně. Celkově těch chyb nebylo nijak přehnaně moc, jak se mluvilo po vydání této edice hry. Vývojářům se tak pravděpodobně podařilo to nejhorší již opravit.

U definitivní verze Vice City jsem hodně chválil, jak oproti trojce vydrží dlouho auta na svém místě. Někde jsem naboural své auto a na dané místo se vrátil třeba po pěti minutách reálného času a to rozflákané auto tam stále bylo. Podobná očekávání jsem tak měl i zde. Hra mě v tomto ale zklamala, protože se chová podobně jako původní hra. Tedy auto jede proti mně, na chvíli se ohlédnu jinam a při pohledu zpět jsou tam úplně jiná auta.

Stejně jako u předchozích definitivních dílů je zde přítomna GPS v auto mapě. Bohužel mi ale přišlo, že často ukazuje cestu, která není nejvýhodnější a občas navrhla i dvojnásobně dlouhou okliku. Co mi ale vadilo více bylo, když se zobrazila na mapě značka cíle úkolu poblíž jiného symbolu, třeba Pay 'n' Spray, který tu značku překryl a tak jsem přímo neviděl, že mám jet právě tam.

Hodně se však změnila obtížnost hry a bohužel směrem dolů. Pamatuji si, že jsem měl vždycky problémy s vedlejšími misemi za hasiče nebo za sanitku, tady naprosto bez problému. Mnohem jednodušší jsou i tancovací mise včetně low rider "tance". Těch šipek je mnohem míň, což je fakt škoda, zvláště když mi přišlo, že u původní verze ty šipky vycházely krásně do rytmu. Také závody mi přijdou snazší, především ty na stadionu: 8-Track. Dřív jsem měl co dělat, abych vyhrál, teď jsem bez problému dal všechny o kolo. 

Na druhou stranu mi přijde, že pár misí bylo i obtížnějších. Především policejní mise mi v pozdějších úrovních dělaly problémy, takže jsem je dokončil až s vrtulníkem Hunterem. K naštvání pak bylo, když jsem půl hodiny zabíjel zločince, aby mi následně auta další úrovně naskočila na ostrově Las Venturas, kam jsem ještě v té době neměl přístup. Nejvíce mi ale zatopila legendární vlaková mise s Big Smokem. Nevzpomínám si, že bych s ní měl dříve nějaké větší problémy. Tentokrát jsem si poslech hlášky "All we had to do, was follow the damn train, CJ!" užil až až.

Celkově mám z definitivky smíšené pocity. Na jednu stranu to vypadá dobře, ale hratelnostně je to trochu zklamání. Trilogii jsem si koupil především kvůli achievementům, které se mi povedlo celkem snadno zkompletovat. Vzhledem k rozsáhlosti hry a toho, kolik se toho tam dá dělat, jich však mohlo být mnohem víc. Např. Samostatně za všechny tagy, fotky, podkovy, apod. Otázkou je, jestli za pár let, až budu mít chuť se zase vrátit k San Andreas, tak jestli sáhnu po původní verzi a nebo té definitivní. Asi nakonec zvolím tuto, ale budu u toho hodně skřípat zuby.

Z prvních dvou dílů Falloutu jsem byl velmi nadšený, dvojku považuji jako jednu z mých nejoblíbenějších her vůbec. A tak jsem se těšil na další pokračování. A místo plnohodnotného dílu přišel spin-off Fallout Tactics, který přináší trochu jiný koncept hry. Mnoha hráčům se tato změna moc nelíbila, ale to naštěstí nebyl můj případ.

Stále je tu hlavní postava, avšak tentokrát dostáváme pod plnou kontrolu dalších až 5 postav. To vybízí k plížení, taktickému rozmísťování a koordinovanému útoku. A přesně o to se vždycky v prvních misích snažím. Tento přístup je ale trošku zdlouhavý a tak po několika misích tuto taktiku opouštím a hraji především se svou hlavní postavou, která se specializuje na boj z dálky a druhou, nejčastěji si pro ni vybírám deathclawa, která si nepřátele podává zblízka. Zbytek pak plní roli nosičů vybavení obraného z mrtvol nebo sem tam pomohou s lockpickem či odstraněním nějaké té pasti.

Příběh je zde osekaný na minimum a bohužel to nezachrání ani malá linka s generálem Barnakym. Líbí se mi ale, že si tvůrci alespoň sem tam udrželi smysl pro humor jako třeba u hlášení při výbuchu nukleární bomby, nebo když má Calculator připojené geniální mozky jako doktora, vědce či právníka, ale taky game designera nebo porno hvězdy. 

Průběh hry je především o jednotlivých misích spočívajících v pozabíjení všech nepřátel v převážně městských oblastech. Zde je často potřeba splnit různé jednoduché úkony typu zničit generátor nebo zachránit rukojmí. Hodně mě to bavilo jezdit s hummerem v Macombu, první setkání se super mutanty ve St. Louis, obrana ghoulského města v Kansas City, odrážení vlny Reaperů v Junction City či likvidace zlodějů v Cold Water. Dobrým zpestřením jsou mise s dopravními prostředky, které se pak dají využívat i na přesun mezi lokacemi v rámci herního světa. Bohužel je jejich ovládání celkem nepřesné a těžkopádně.

Určitě musím pochválit přizpůsobení Falloutích mechanismů pro potřeby taktického boje. Tím mám na mysli možnost se plazit či módy útoků. Stejně tak se zde mnohem více využívá skilly jako plížení či pasti, které jsem v původních hrách zase tolik nepoužil. Co naopak zamrzí je časté zasekávání běžících postav o překážky nebo také když některý velmi rozměrný nepřítel po zničení zabere celý prostor dveří a tím pádem se přes něj není možné dostat, což může vést i k loadu dříve uložené pozice.

Světová mapa je opravdu obrovská, až je škoda, že se do velké její části v rámci příběhu ani nepodíváme. Náhodná setkání s nepřáteli jsou až na výjimky nezáživná a otravná, zvláště když se vracím z mise na základnu. Naštěstí není problém u jedné z postav vybudovat slušnou úroveň zálesáka a všemu se úspěšně vyhýbat. Problém ale je v tom, že i tak je těch setkání skutečně hromada a odklikávat klidně i 20 nabídek možnosti se setkání vyhnout po cestě ze základny na misi je děsná otrava. 

V původních hrách se mezi náhodnými setkáními občas narazilo i na speciální a často dost vtipné situace. Ty jsou i tady, ale přijde mi, že jich je zbytečně moc a mnohé z nich jsou doslova o ničem. Příkladem za všechny může být Uprising připomínající návštěvu Bratrstva Oceli v prvním dílu, tedy vstup do bunkru chráněný dvěma paladiny. Problémem ale je, že to je všechno. Nejde s nimi mluvit, nejde se dostat dovnitř, prostě nic. Abych ale hře úplně nekřivdil, setkání s B1000 či Brahmin Armor mě pobavilo. Také je divné, že speciální náhodná setkání nejsou náhodná, ale vždy na přesně daných místech.

Vizuální stránka hry vypadá pořád dobře. Prostě starý dobrý vzhled původních her s vyššími detaily a ve vyšším rozlišení. Za mě palec nahoru. Horší je to s hudbou, která dříve utvářela dobrou atmosféru. Zde je bohužel často ticho, případně je slyšet vítr či zvuky padajících trubek. A do toho opravdu zřídka kdy zahraje jen nějaká krátká melodie. A to je celkem škoda.

Fallout Tactics není klasickým Falloutem, při hraní vždy pociťuji super atmosféru prvních dílů, ale ani zdaleka ne tak intenzivní. I tak mě hra vždy dobře baví a rád se k ní vracím.

Need for Speed Underground přinesl světu akční arkádové závodění a zábavný tuning aut. Co očekávat od pokračování? Naštěstí to, co fungovalo dříve tu zůstává, navíc však přibyla jedna velká novinka v podobě volného pohybu ve městě Bayview, kde se hra odehrává.

Poprvé v sérii se tak hra nesoustředí jenom na závody samotné, protože se hráč musí dopravit na místo startu. Současně je vhodné postupně objevovat a navštěvovat nejrůznější servisy pro modifikování auta nebo obchody s prodejem aut. Ty naštěstí není nijak složité najít, protože stačí si všímat určitých světel. Současně dojde na několik sprintů, kdy je potřeba se v krátkém čase dostat ve městě na určité místo. Několik časových limitů je pak až krutě náročných. Je zde i možnost vyzvat kolemjedoucí závodníky k duelu přímo ve městě, což zní na první dobrou zajímavě, avšak mně to moc nebavilo. Už jen proto, že to bylo často celkem na dlouho a nebylo za to moc peněz. 

To vše dává volnému pohybu celistvý feeling, že jsme skutečně v nějakém městě, kde probíhají nelegální závody. Za mě obrovský palec nahoru.  Když to trošku přeženu, dala by se hra přirovnat k odlehčenému GTAčku bez násilí, kde se jen závodí. 

Co se typů závodů týče, jsou zde klasické okruhy či závody z místa na místo. To vše obvykle za provozu, ale ta kolem jedoucí auta obvykle nejsou žádnou náročnou překážkou. Jsem moc rád, že zde zůstal můj oblíbený Drag spočívající ve vhodném řazení rychlostí a driftovací okruhy. Přibyly speciální turnajové závody na izolovaných okruzích a pro mě nejtěžší drifty z kopce dolů. Teda přesněji nejtěžší do té doby, než jsem přišel na to, že si stačí na drifty vytunit vhodnější auto. Pak už to zase šlo bez problémů.

Auta jsou skvělá, tunit se dá skoro vše, co mě napadne. Jen jsem úplně nepobral ukazatel prestiže, který spočívá v tom, mít všechny prvky co nejdražší. Ve výsledku jsem musel pro vyšší hodnotu nasázet přes sebe různé vinyly, které jako celek nevypadaly vůbec hezky. Oproti tomu můj stávající promyšlený design pak nebyl dostatečně dobrý.

Příběh je vyprávěn pomocí pohledů na komixové stripy, což vypadá fajn. Avšak příběh samotný je vcelku jednoduchý a kdybych ho během hraní nevnímal, o nic bych nepřišel. Co mi ale vadilo byl okamžik, kdy jsem vyjezdil všechny dostupné závody a žádné další se mi už nenabízely. Hra mi přímo nenaznačovala, že je potřeba získat určitou úroveň zmíněné prestiže, což je jen napsáno v jedné nabídce u mapy. Ale upřímně, dokud jsem se nedostal do tohoto zákysu, ani jsem netušil, že tam něco takového vůbec je. Pak mě zklamal závěrečný souboj s Calebem. Čekal jsem něco jako průřez všemi typy závodů, ale dostal jsem jen jeden velký pětikolový závod jeden na jednoho.

Umělá inteligence ostatních závodníků se přizpůsobuje aktuální situaci. Jinými slovy, pokud jsem první, ostatní jsou rychlí. Pokud udělám chybu a ostatní mi ujedou, najednou jezdí pomalu a já nemám problém je během chvíle dojet. Tento způsob však nemám moc rád, protože když jedu celý závod hodně dobře a v posledním kole nebo ještě hůř v posledním úseku udělám chybu, můžu závod opakovat. A stejně tak i obráceně. Pokud někde v prvním kole udělá soupeř chybu a ztratí klidně půl minuty, je za pár kol zase kousek za mnou a to i když jedu naplno a bez chyb.

Graficky hra vypadá i dnes úžasně, hlavně všechen ten tuning aut. Jen mě občas vadil efekt kapky na kameře, což je na první pohled super fíčura, ale když ji vidím podesáté, tak mi spíš kazí rozhled, než aby způsobila znovu wow efekt. Opomenout samozřejmě nesmím ani soundtrack, kterému vévodí skladba Riders of the Storm. Jen škoda, že se nejedná o původní verzi od Doors, ale o remix se Snoop Doggem. I další skladby lahodí mému uchu, takže soundtrack čas od času rád poslouchám i při práci. 

Za mě jsou druhé Undergroundy druhým vrcholem celé série Need for Speed. V mých očích jsou jen malinko horší než můj oblíbený, avšak jinými hodně opomíjený čtvrtý díl. Až na pár krátkých chvilek jsem se při hraní velmi dobře bavil a to i dnes, po více než dvaceti letech od vydání.

Jaké to je být baristou v kavárně? Asi to bude chtít umět uvařit dobrou kávu či jiný teplý nápoj. Ale když kavárna nese název Coffee Talk, bude to chtít si se zákazníky i dobře popovídat a třeba vyřešit nějaký jejich problém. A nebudou to jen tak nějací zákazníci, protože se nacházíme v alternativním moderním světě, kde společně žijí lidé, vlkodlaci, upíři a další bytosti.

Princip hraní je prakticky jen o tom vnímat příběh, kecat s návštěvníky a sem tam připravit nápoj. Zvláštní pak je, že zde není možné příběh ovlivňovat, protože příběh postupně plyne dál, aniž bych jako hráč měl možnost třeba volit nějakou variantu odpovědí. Jediné, co mohu dělat, je vhodně volit tři hlavní ingredience do objednaných nápojů. Pokud je zvolím špatně, host o tom akorát prohodí jednu či dvě věty a následně všichni pokračují v rozhovoru a na vývoj příběhu to má nulový vliv. Jen ve finále nezískám některý z achievementů. Zajímavá je i možnost dělat na nápoje latté-art. Jsem ale rád, že to na hru nemělo žádný vliv, protože zrovna tyto obrázky mi absolutně nešly.

Chápu, že tento druh hratelnosti může být pro mnoho hráčů značně nudný, pro jiné to pak může zase být fajn, protože se budou soustředit prakticky jen na příběh. Já naštěstí patřím do té druhé skupiny a hru vnímám podobně, jako kdybych se koukal na film či četl knihu s bonusem v podobě jednoduchých animací postav a jejich emocí.

Hlavní úlohu zde tedy hraje příběh a charaktery jednotlivých postav. Osobně mi byli nejsympatičtější plachá mořská víla Aqua, vlkodlak Gala, kočkoholka Rachel a samozřejmě štamgastka Freya. Dost mě překvapilo, když se ve hře objevil (nebo objevili?) mimozemšťan Neil. Osobu ze vzdálené galaxie jsem fakt nečekal. Příběhy se pak pochopitelně točí kolem životů návštěvníků, plus hodně o psaní Freyi. Zde mě celkem pobavilo povídání o námětu, kdy na světě žijí jen lidé a přitom je v něm rasismus. Jinak doporučuji po dohrání rozjet hru ještě jednou od začátku. Průběh je po většinu času stále stejný, avšak pár odlišností se občas najde a hlavně to vede k trošku jinému závěru a zajímavým informacím o jedné důležité postavě. Víc už ale raději nebudu ani naznačovat.

Audiovizuální podoba hry mi přišla dost sympatická. Zasazení do pixel artu mi v tomto případě přišlo jako zásah do černého. Všechny postavy vypadají dobře, dá se říct i roztomile. Jejich animací zobrazující emoce není nijak přehnaně moc, až by se dalo říct, že v tomto případě méně rozhodně znamená více. Do toho všeho hraje parádní hudební soundtrack, který do kavárny perfektně zapadá. Jen škoda, že mi prakticky žádná skladba neutkvěla v paměti.

Pokud by si hráč neužil dostatek zábavy v přípravě teplých nápojů, je zde k dispozici challenge mód, kde je potřeba v časovém limitu připravit požadovaný nápoj s tím, že v případě správné receptury hráč získá pár vteřin do časomíry navíc. Ze začátku hosté přímo zmiňují, jaké ingredience by měl nápoj mít, avšak později už chtějí něco ve stylu: Něco extra horkého, mírně sladkého a jemně hořkého. V tom okamžiku teprve začala ta pravá výzva. A popravdě, bez taháku bych achievement za 50 správných nápojů jen tak nedostal.

Jak už jsem zmínil výše, tato hra není pro každého. Mně ale sedla hodně dobře, takže mé vyšší hodnocení berte s rezervou. Ač sám kafe nepiji, překvapilo mě, jak zábavné může být hrát za baristu v kavárně. A taky kolik různých zajímavých nápojů se dá s několika surovinami nakombinovat.

Osmý díl série Might and Magic je posledním titulem, který běží na stejném enginu jako šestka a sedmička. Dohromady tak tvoří trilogii, kterou jsem si v velmi oblíbil a rád se k těmto hrám čas od času vracím. Osmý díl tak na první pohled vypadá velmi podobně jako jeho předchůdci.

Asi největší novinkou v tomto díle je ta, že si na začátku dobrodružství nevybíráme celou partu, ale jen jednoho hlavního hrdinu. Další až čtyři členy party je možné si najmout a případně zase propustit, když je potřeba uvolnit místo pro někoho jiného. Čím je naše parta slavnější, tím silnější hrdinové se k ní chtějí připojit. Nicméně, já nikdy nedám dopustit na partu, se kterou jsem skoro od počátku. Prostě není nic lepšího, než si každého hrdinu vypiplat od první úrovně. I proto nejsem zrovna fanouškem této novinky.

Druhou novinkou je to, že výběr povolání nahradil výběr rasy s tím, že každá rasa je v některých schopnostech lepší než jiná. Některé rasy pak mají ještě svá specifická kouzla či schopnosti. Osobně si vždycky jako prvního beru Necromancera, jehož portrét se při povýšení na Liche změní na kostlivce a zhrubne mu hlas. Zajímavá pak může být možnost si v pozdější fázi hry skoro celou partu nahradit draky, kteří mohou používat dračí dech a dávají možnost létání celé partě. Ale jak už plyne z předchozího odstavce, já raději hraji se svými původními hrdiny.

Jinak je to prakticky stále stejný Might and Magic. Grafika je prakticky stejná, systém trénování a zkušenostních bodů taktéž. Celkově mi hra přijde o něco kratší a hlavně o dost lehčí, oproti předchozím dílům. Vzpomínám si, jak jsem v šestce i sedmičce dostával na frak od titánů či draků a to jsem byl na celkem vysokém levelu. Zde si s draky dokáži poradit se svoji základní partou bez větších problémů. Obtížnost šla dolů i v jednotlivých dungeonech. Na žádný obří Hrad Darkmoor, Hrobku Varn, či rozsáhlé doly zde prostě nenarazíme. Co mě naopak velmi těší je to, že zde není konec s blastery, který mi ten skvělý fantasy feeling předchozích her v závěru vždycky pokazil.

Příběh je fajn a prakticky se drží stylu předchozích dílů. Nejvíce mě to bavilo na Souostroví Dýky, Alvaru a v Zemi stínů. Zajímavé pak byly i sekvence v jednotlivých Rovinách elementů, kde byly celé řady elementálů a stvoření pocházejících z daného živlu. Samotný závěr v Escatonově krystalu a Paláci mě naopak celkem zklamal.

Celkově jsem se u osmého dílu bavil, nicméně přišel mi o něco horší než díl předchozí. I tak se k němu vždycky rád vracím.

Stejně jako u definitivní edice třetího dílu jsem do hraní definitivní edice Vice City šel bez zvláštních očekávání. V době vydání byla plná chyb a zcela oprávněně hodně hráčů doporučovalo hrát spíše původní verzi hry. Od té doby však již uplynula nějaká doba, dost věcí je již opraveno a tak jsem se do hraní této verze vrhnul i já.

Mé první pocity jsou opravdu dobré, protože vše vypadá o dost lépe. Auta se krásně lesknou, postavy také vypadají dobře a mají i další detaily jako vousy, chlupy na hrudi apod. Potěší i fakt, že si hra opravdu hodně dlouho pamatuje, kde jsem nechal nějaké auto. Například když jsem šel dělat vedlejší mise, tak i po nějaké čtvrthodině ježdění sanitkou po celém ostrově bylo mé auto, kterým jsem přijel původně k nemocnici, stále na stejném místě.

Občas jsem narazil na nějaký drobný grafický glitch, kdy postava blbě držela nějaký předmět nebo když auto zůstalo zaseklé ve stromě. Občas také divně problikávala světla lamp. Během pobíhání ve Vice City jsem také vrazil i do několika neviditelných zdí, které jsem prostě musel obejít. Sem tam se i stávalo, že pomalu jedoucí auta najednou z ničeho nic šílenou rychlostí zatočila na křižovatce a rychle odjížděla pryč.

Bohužel jsem ale narazil i na problémy, které ovlivňují hratelnost. Něco se dá v pohodě překousnout, jako například cílová plocha v rámci úkolu, kde je potřeba stát přesně na určitém bodě. Avšak v misích se mi často stávalo, že někteří nepřátelé prostě jen stáli jako nehybní panáci. Naopak zase mise, kde jsem s Lancem bojoval v Diazově vile zase probíhala tak, že Lance bezhlavě nabíhal přímo do střelby a často zbytečně umíral. Zde uznávám, že je klidně možné, že AI spolubojovníků byla taková už i v původní verzi hry, jen si to prostě nepamatuju. To vlastně mohu říct i o celkové obtížnosti, protože mi zde všechno přijde o dost lehčí než dřív.

Celkově jsem se při hraní definitivní verze bavil prakticky stejně jako u původní varianty hry. Avšak těch chyb a problémů je zde o něco více než u definitivní trojky. I tak si ale říkám, že za pár let, až budu mít chuť si hru zahrát zase znovu, tak sáhnu spíš po této definitivní verzi.

Kdo by neznal legendu jménem Doom? Za více než 30 let, co je tu s námi, se kolem hry a jejího druhého dílu vytvořila obří komunita, která vytvářela celou řadu nových úrovní a kampaní. O těch oficiálních jsem často slýchával, avšak nikdy jsem se k nim pořádně nedostal. Až díky této kompilaci obsahující standardní i prakticky všechny oficiální rozšiřující kampaně a megawady pohromadě jsem si tím vším mohl projít.

Jako pamětník původní dosové verze jsem vždy hrával Dooma jen pomocí klávesnice na šipkách. Zde tato možnost standardně není, naopak se nabízí moderní varianta pomocí myši a klávesnice s rozložením wasd. Ukápla mi při tom malá nostalgická slza, ale zvykl jsem si celkem rychle a nyní na toto ovládání už nedám dopustit.

Za tech třicet let od vydání prvního Dooma vyšlo několik dalších dílů a u těch posledních dvou jsem si obzvláště oblíbil metalový soundtrack. Bylo tak pro mě příjemným překvapením, že kompilace obsahuje přepracovaný hudební soundtrack, který je nyní v metalovém duchu. Původní midi hudbu mám hodně rád, ale ten metalový nádech tomu sluší mnohem víc. Během hraní jsem se tak hodně těšil, až uslyším mé oblíbené skladby Sign of Evil, Running from Evil a Opening to Hell. Zklamaný z jejich poslechu jsem v daných úrovních rozhodně nebyl.

Kromě zmíněného je zde i nová kampaň jménem Legacy of Rust, ta nabízí novou hudbu, nové grafické prvky, ale je specifická ještě ve dvou dalších věcech. Tou první je to, že během hraní nenarazíme na plasma gun a BFG, které nahradí na ohni postavené zbraně Incinerator a Calamity Blade. U nich je potřeba si dávat pozor, kam oheň letí, protože oheň na postiženém místě nějakou dobu zůstává a ubírá hráčovy životy. Druhým specifikem je šestka nových nepřátel. Vyzdvihl bych určitě skoro všude přítomné Ghouly, kteří mi často až nečekaně zavářeli, když jsem měl problémy je pořádně trefit. Pak bych ještě vyzdvihl Shocktroopery, kteří dokáží střílet až nebezpečně rychle a také oheň metající Vassagy.

Level design je ze začátku celkem příjemný a snadný, ale postupem slušně přituhuje. Když jsem v jedné úrovní viděl v popisku u automapy, že na mě čeká 552 nepřátel, jen jsem kroutil hlavou. Na druhou stranu, zabití doslova hordy impů na jeden výstřel z Calamity Bladu je velká satisfakce. Finále, kde je potřeba se utkat s hromadou Tyrantů a tunou Arch-vilů bylo slušně řečeno maso.

Snad jedinou výtkou je to, že mi hra v kampani Plutonium dost padala. Pomohlo až vypnutí Steam overlay. Jinak jsem s celou kolekcí nad míru spokojený. Je zde prakticky vše, co může klasický Doom nabídnout. Trvalo docela dlouho, než jsem se tím vším prokousal, ale přitom stále nepociťuji, že bych byl "předoomován".

Super Solvers je další z řady her, na které rád vzpomínám hlavně proto, jak jsme ji se spolužáky hodně hrávali na základce. Tehdy jsem tedy vůbec neznal celý název, ale jen jako SSA, pod kterým tato hra ve třídě na disketách kolovala. Vzpomínám si, že jsem hru tehdy určitě dohrál, avšak úplně si nevzpomínám, jestli jsem s ní měl nebo neměl problémy.

Nyní jsem si po letech zopakoval všech 20 úrovní a základní obtížnosti s názvem "Explorer" jsem proletěl jako nůž máslem. Oblíbil jsem si hlavně oblast v Egyptě, kde jsou úrovně založeny na střílení paprsků do zrcadel a vhodného odrážení a pak také Řecko a Řím, kde je potřeba aktivovat symboly ve správném pořadí. Celkově se mi hodně líbí, že že jsou tlačítka či páky a jejich efekty vždy v rámci jedné obrazovky, stačí se tak soustředit na vše, co je aktuálně vidět. Nikdy se nestane, že by nějaké tlačítko otevíralo plošinku na druhé straně úrovně.

Na závěr každé úrovně je potřeba vyřešit puzzle, kde je vždy nějaký obrázek, socha či předmět z dané doby na daném místě i s krátkým popiskem. Po puzzle pak následuje IQ test, kde je potřeba odhadnout jaké symboly pokračují v řadě. Hra tak má i mírný edukativní dopad.

Pokud je hra pro někoho až příliš snadná, je možné si ji zahrát i na obtížnost "Expert". Prvních 16 úrovní jsou prakticky stejné, ale nepřátele jsou o něco rychlejší, pohybují se trošku jinak, apod. Stejně tak je zde mnohem méně jablek doplňující životy. Každá sebemenší chybka pak může zamrzet. Korunu tomu nasazují poslední 4 úrovně, které jsou zcela odlišné od základní obtížnosti. Náročnost těchto úrovní je již skutečně hodna svému názvu "Expert" a neustálé opakování prvních místností kvůli pozdější blbé chybě pro mě bylo často dost frustrující.

Celkově jsem se hrou spokojen. Určitě mi zahrála na nostalgickou notu, která mi vyvolala řadu vzpomínek a současně mě i trošku potrápila. Naštěstí to trápení nebylo nijak dlouhé, takže vůbec neubíralo na zábavnosti.

Na novou sadu levelů od jednoho z otců původní hry, Johna Romera, jsem se hodně těšil a rozhodně jsem nebyl zklamán.

Hned od prvního levelu je jisté, že průchod všemi devíti levely nebude procházka růžovým sadem. Hned na začátku jsem tak hodně umíral, než jsem si našel tu správnou cestu lávou. Nepřátel zde nejsou hordy, ale nábojů taky moc ne, proto je potřeba kalkulovat s každým výstřelem. No a ten následný spawn Cyberdémona v okamžiku, kdy jsem měl jen pár nábojů do brokovnice a rotačáku mne donutil vyslovit ona tři písmena: WTF. No naštěstí je zde zajímavá finta, kdy ho je možné zabít tím, že se do něj teleportuji. Doposud jsem ani netušil, že něco takového v Doomu funguje.

Celá epizoda si drží zajímavý styl level designu. Úrovně nejsou nijak zvlášť rozsáhlé, avšak obsahují spousty úzkých chodbiček, kde není moc snadné manévrování proti letícím nepřátelským projektilům a ve kterých se dá celkem snadno ztratit. Osobně mi tento styl úplně nevyhovuje, ale na druhou stranu je to po předchozích megawadech Final Doomu a No Rest for the Living příjemná změna. Zajímavé jsou také zvláštní střílecí spínače v podobě oka, které je někdy šikovně skryto. Dost často se mi tak stávalo, že jsem se v úrovni zasekl a nevěděl jak dál jen kvůli tomu, že bylo potřeba vystřelit do nějakého výklenku, kde se oko nacházelo.

Hra vychází a navazuje na původní první Doom, proto se zde nenachází žádná monstra z dvojky a současně zde chybí ikonická dvouhlavňová brokovnice. Na jednu stranu je to fajn, protože mně ty hromady Chaingunnerů a Revenantu už doslova lezly krkem, stejně tak i opakující se závěry s Icon of Sin, kterými jsem už fakt přesycen. Nic z toho tady skutečně není, ale na stranu druhou mi ta dvouhlavňovka fakt chybí.

Celkově jsem s touto novou epizodou spokojený. Chvílemi jsem se sice při hraní trápil, ale po čase jsem se vždy nějak dokázal prokousat ke konci každé úrovně a ve výsledku celou epizodu dokončit. U toho jsem si rád poslechl novou hudbu, která ke hře opět padne jako ulitá. Časem si určitě budu chtít zahrát i druhý díl.

Šestý díl je opět stále stejnou hrou, jako předchozí díly. Opět se vezme stejný koncept, přeskinují se úrovně, vytvoří se noví bossové a nové zbraně, doplní se jednoduchý příběh a voilà, nový díl Mega Mana je na světě. Ani se mi to nechce pojmenovávat jako nový díl, beru to už jen jako další rozšíření, nebo chcete-li: datadisk. A ruku v ruce s tím jde i příběh, kde je hlavním padouchem tentokrát tajemný Mr. X. To, že je to ve skutečnosti opět Dr. Wily je fakt obrovské překvapení, které jistě nikdo nečekal.

V tomto díle se mi líbila především první úroveň Blizzard Mana na sněhu a zamrzlých klouzajících plošinkách, kde na mě roztomilí robotičtí tuleni házeli sněhové koule. Pak i následný boss na lyžích působil celkem vtipně. Zajímavá byla i úroveň odehrávající se v ropné rafinérii, kde se nacházely nádrže s ropou, kterou následně zapalovali létající roboti házející oheň. Celkem vtipně působilo odstřelení nepřítele na ropu, abych z něho udělal jednoduchou lodičku. Zůstali zde i mí oblíbení Mimoni, teda Metallové, i s mini bossem v podobě jakéhosi automatu na tyto roboty. 

Z bossů mě zaujal zmíněný Blizzard Man, pak také Kentaur Man, který umí i zastavit čas. Pak byl celkem fajn i obří robotický dinosaurus. Naopak mě hodně zklamal Plant Man, který má naprosto stejný typ zbraně, jako měl Star Man v minulém dílu. Asi už i tvůrcům začaly docházet nápady a tak ho jen přeskinovali. Co se zbraní týče, drtivou většinu hry jsem prošel s tou základní, bohužel zde nezůstala novinka z minulého dílu se speciální bonusovou zbraní. Naopak vítám změnu u "zbraně" na výskoky, která se tentokrát dobíjí automaticky. Současně se musí hodně využívat ve finálních úrovní, což je taky fajn.

Poslední šestý díl z kolekce mám za sebou a s ním i kompletně dokončenou sérii těchto her z Retro klubu pro tento měsíc. Současně jsem se dopracoval do okamžiku, kdy už je to louhování stále stejného pytlíku čaje dost i na mě. Původně jsem se chtěl pustit i do plnění výzev ze všech šesti her bez možnosti vracení času, ale po několika pokusech a dokončení dvou z nich na zlato jsem to nakonec vzdal. Ta zábavnost už z toho hraní bohužel vypršela. Ze stejného důvodu se již ani nechystám na sedmý díl, ale jak se říká: "Nikdy neříkej nikdy".

Jak už je v této sérii zvykem, hra je postavena na stále stejném principu. Hlavní nepřítel, tentokrát bývalý spojenec Proto Man, proti Mega Manovi postaví osm nových robotů, ke kterým je potřeba se dostat přes celkem krátký level a následně je porazit. Poté se otevře cesta k Proto Manovi, kde je potřeba porazit pár speciálních bossů a následně se odhalí, že tím Proto Manem byl ve skutečnosti převlečený Dark Man a že za vším stojí jako vždy Dr. Wily. Cesta k němu pak vede přes opětovné pobití všech osmi základních bossů, tentokrát však na jeden život a teprve poté je možné se utkat se samotným Dr. Wilym. Jinými slovy, stále stejná písnička. Ale na několik vylepšení v tomto dílu přeci jen došlo.

V prvé řadě se mi líbí pár inovací v level designu úrovní vedoucích k prvotním robotům. Zaujal mě především level Gravity Mana, kde dochází k otáčení gravitace. U této featury mě ale mrzí, že není dále ve hře nikde použita. V závěrečných úrovních by se na nějaký jednoduchý puzzle jistě hodila. Dále se mi líbila úroveň s Wave Manem, ať už díky různým nasávajícím rourám, stoupajícím bublinám a nebo jízdě na vodním skútru.

Z nepřátel mě už klasicky baví všude přítomní Metallové, které jsem si interně přejmenoval na Mimoně. Nejvíc se mi líbili na lokomotivě. S bossů mi pak první Stone Man svým vzhledem připomínal Bena Grimma z Fantastické čtyřky.

Hra navíc obsahuje speciální zbraň, kterou je možné mít po získání všech bonusů ze slova Megaman V. Bohužel jsem jedno písmenko někde minul, takže jsem si ji nakonec ani nevyzkoušel a znovu se mi to procházet už nechtělo. Jsem ale rád, že tu není podobný fuckup jako v jedničce, že by to bez ní nešlo dohrát.

Celkově jsem s dalším pokračováním celkem spokojený. Na obtížnost a časté vracení času jsem již zvyklý, takže mě zde prakticky nic zvlášť nepřekvapilo. Zábavnost z hraní stále toho stejného se už ale začíná pomalu vytrácet.

No Rest for the Living je další z mnoha sad rozšiřujících úrovní. Já jsem se k ní poprvé dostal před několika lety díky bonusu k Doom 3: BFG Edition a nyni znovu v rámci edice DOOM + DOOM II.

V prvé řadě je škoda, že se jedná jen o devět úrovní. Oproti předchozím dvěma třiceti úrovňovým megawadům ve Final Doomu se tak jedná o dost kratší herní zážitek. Na druhou stranu je potřeba uznat, že si hra drží laťku obtížnosti celkem vysoko. Především je to velkým množstvím nepřátel, kterých je ve většině úrovní přes stovku, v některých pozdějších i přes stovky dvě. Do toho ještě hází vidle absence backpacku umožňujícího nosit dvojnásobek munice, respektive je ho možné získat až v poslední úrovni, kde už je skoro k ničemu. Kvůli tomu je fakt potřeba šetřit náboji a také zbytečně nebrat velké balíky nábojů, pokud na ně není místo. Současně mě to nutí často používat i jiné zbraně než dvouhlavňovku, u které ty náboje mizí fakt rychle.

Hraní těchto nových úrovní bylo zábavné stejně jako u zmíněného Final Doomu. Nejvíce se mi líbila úroveň Baron's Banquet a finální Tomb of Malevolence s hromadou impů a nahánějícím Cyberdémonem, asi hlavně proto, že mi přišly jako nejtěžší. Jen je velká škoda, že těch devět úrovní uteče hrozně rychle.

Další Mega Man za mnou, tentokrát s jiným záporňákem. A už se budu opakovat, když řeknu, že se v principu nic nezměnilo. Osm základních úrovní, co jsou vždy zakončené jedním bossem a pak několikadílná finální sekce s vlastními bossy, opakovačkou s původními osmi bossy postupně za sebou a závěr s malým zvratem a velkým návratem.

Ze základních úrovní bych vypíchl jejich obtížnost, ta je totiž dosti kolísavá. Zatímco jsem u té hned první, včetně bosse Ring Mana, prakticky nepouštěl tlačítko backspace pro přetáčení času, jiné úrovně jsem procházel jako nůž máslem. Někteří nepřátelští robůtci mi pak opět způsobovali hezké flashbacky na hraní některých dílů Castlevanie. Například nesmrtelní kostlivci, kteří jen na chvíli "omdlí" nebo ozubená kolečka, co se pohybují dokola kolem některých plošinek. Pak mi přišly docela vtipné robotické kobylky, které mě ladným skokem převedou přes propast nebo mumie házející svou hlavu.

Co se bossů týče, nejvíc jsem se zapotil u zmíněného Ring Mana a taky u Skull Mana a pak ještě u finálního Wiliho, kde mi chvíli trvalo, než jsem přišel na to, jak správně používat charged útok. Jinak se mi hodně líbil design bossů Square Machine a Metall Daddy.

Ve výsledku je můj herní zážitek prakticky totožný, jako u předchozích dílů. Žádná výraznější změna, jen úrovně a bossové navíc.