Trend videoher se zombie tématikou zasáhl i divoký západ. Osobně nejsem odpůrcem této myšlenky, avšak je potřeba, aby vše zapadalo do konceptu světa a hlavně příběhu. A to se zde tak úplně nedaří.
 
V prvé řadě příběh už z prologu působí béčkově a ve výsledku je zde jedna příběhová linka s klišé koncem s prokletým pokladem a nic víc. Jako zasmál jsem se při scéně z tanečního večírku u Setha, ale to je tak nějak málo. Zbytek se točí prakticky jenom kolem soubojů se zombíky a zombie zvířaty, avšak ty po čase začnou nudit. Navíc je potřeba čas od času opětovně bránit již osvobozená města ve stylu GTA San Andreas. Myšlenka zajímavá, jednou dvakrát to zabaví, ale pak zase nuda.
 
Naštěstí jsem si našel pár věcí, co mě alespoň trochu bavily. V prvé řadě to byl nedostatek munice, který mě minimálně ze začátku hry nutil zbytečně s náboji neplýtvat. Naštěstí to jistil celkem účinný tomahawk, kterým se dají v pohodě vyčistit i celá města, minimálně ta na sever od Mexika. Na chvíli také zabavilo likvidování zombíků pomocí gatlingů nebo kanonů. Nakonec mě asi nejvíce bavily výzvy, kterých ale bohužel bylo celkem málo. Lovení unikátních koní apokalypsy a na závěr i bájného jednorožce bylo také fajn.
 
Celkově mám z rozšíření pocit, že tam ti zombíci prostě nesedí. Kdyby místo toho rozšířili příběh, přidali pár postav nebo nějaké dějové odbočky od původního příběhu, bylo by to pro mě mnohem zábavnější.

Po dohrání druhého dílu Red Dead Redemption jsem se hned začal poohlížet nad možnostmi, jak si zahrát dějově navazující první díl. Nakonec jsem ale vyčkal na port na PC a po necelých 3 letech jsem se mohl vrátit zpět do světa, který jsem si tak oblíbil. I když vrátit, příběh se tentokrát odehrává o něco více na jihozápad.
 
Asi nejvíce jsem byl zvědavý na příběh, který je mnohými považován za velmi povedený. Já mám sice trochu jinou výchozí pozici, protože již znám několik hlavních postav z druhého dílu a tak dokážu odhadovat, jak se asi zachovají. I tak musím uznat, že se opět povedl, obzvláště první část v New Austinu. Po přesunu do Mexika mi bylo prakticky ihned jasné, že to bude celé určitě od plukovníka Allendeho podraz. Závěr ve West Elisabeth mi pak přišel tak trochu uspěchaný, klidně bych tu uvítal ještě pár hodin plnění zajímavých misí. Finále v podobě dopadení Dutche pak bylo dobře vygradované. Další zradu v závěru, tentokrát od Edgara Rosse, jsem taky očekával. Jsem však rád, že jsem si mohl alespoň chvíli užít pocit šťastného setkání a následného života rodiny Marstonových. Pomsta od Jacka o pár let později pak byla dobrou satisfakcí.
 
Z postav, jsem si asi nejvíce oblíbil Nigela West Dickense a jeho mise s propagováním jeho zázračných elixírů. Mimochodem, dost jsem se bavil při návštěvě kina, kde je vysílán vtipně zpracovaný film varující právě proti podvodníkům, jako je on. Dále svéráznou Bonnie, která mi vzdáleně připomínala takovou klidnější Sadie z dvojky. Pak mě až překvapilo, jak zničeně a ošuntěle oproti dřívějšku vypadal Dutch, ale dává to smysl vzhledem k tomu, kým se stal.
 
Klasikou jsou potom různé další nepovinné aktivity. Hodně mě bavilo být lovcem odměn a chytání různých banditů pokud možno do lasa. Poker a Black Jack je takovou klasikou, ale třeba krocení koní bylo fajn. Hlídání ranče bylo spíš nudné a házení podkovami mi pak moc zase nešlo. Taky dochází na spoustu náhodných setkání, avšak přišlo mi, že se až příliš často opakují. Hodně mě bavilo plnění nejrůznějších výzev. Různé to sestřelování klobouků či specifické zabíjení zvěře bylo fajn, ještěže není potřeba použít pro jejich ulovení specifickou zbraň jako ve dvojce. Nejvíc mě ale bavilo hledání pokladů, avšak na rovinu se přiznám, že bych asi všechny bez občasné pomoci na internetu nenašel.
 
Na grafické stránce hry je vidět, že už má řadu let za sebou. Škoda, že pro PC nějak více nevylepšili textury a modely postav. I tak ale vše působí pořád dobře a stylově. Atmosféra divokého západu je stále strhující. Tu doplňuje i povedený soundtrack. Jen ten Wilhelm scream nemusel být při soubojích slyšet až tak často.
 
Celkově jsem se při hraní královsky bavil. Příběh je povedený, atmosféra skvělá, hratelnost parádní, k tomu spousta zábavy při plnění vedlejších aktivit. Avšak mé hodnocení trpí tím, že jsem nejdřív hrál dvojku, která je podle mě ve všech ohledech o něco dotaženější nebo jednoduše řečeno lepší.

S posledním rozšířením se uzavírá celý příběh trilogie Dark Souls. A už od začátku dokazuje, že to nebude žádná procházka růžovým sadem.
 
Nová oblast je rozdělena do dvou velkých částí. První ruinovitá a bažinatá část mě přesvědčila v tom, že i má nalevelovaná postava s těžkým brněním umí velmi rychle běhat, aby se mohla skrýt před laserovými paprsky andělů. Následné boje s bažinnými obry a pyromancerkou zapříčinily nemálo mých smrti. Ale to nebylo nic proti tomu, co nastalo později v samotném Ringed City. Tam si mě všichni mazali na chleba bez větších potíží. Od obrů, přes rytíře, obří kobylky až po želvoidní mnichy.
 
Rozšíření nabízí 4 nové bossy. Souboj s dvojicí démonů následovaný zrozením Demon Prince není nijak náročný a průběh je celkem fajn. To Halflight mi přišel naopak dost divný. Dle infa, co jsem se dozvěděl na internetu, to měl být speciální boss, do kterého se vtělí jiný hráč. Avšak vždy když jsem s ním bojoval já, tak asi nikdy nebyl nikdo dostupný, takže proti mě stála klasická AI. Slave Knight Gael pak byl se svými 3 fázemi slušnou výzvou a stál mě opravdu hodně pokusů, než se mi podařilo správně číst jeho pohyby a dobře časovat protiútoky. A pak už zbýval jen nepovinný drak jménem Darkeater Midir, za mě nejtěžší boss celé trilogie. Na jeho pokoření jsem při prvním průchodu potřeboval pomoc od phantoma, ale teď jsem se pochlapil a odhadem asi na 89. pokus ho sám pokořil.
 
A je to za mnou, celá trilogie je pokořena a tohle DLC zhmotňuje vše, co mám na Dark Souls rád. Vysoká obtížnost, skvělá atmosféra, strach, že mě nějaký náhodný nepřítel sejme a já přijdu o své nahromaděné duše, tajemný příběh a taky povedený level design a rozumná délka.

S prvním DLC dochází v sérii Dark Souls k malé revoluci. Zatímco v dřívějších dílech bylo až na jednu výjimku poněkud obtížnější se do oblasti rozšíření vůbec dostat, tady se do něj dostaneme, aniž bychom zatím chtěli. Stačí si pokecat s podivnou postavou v Cathedral of the Deep, ani se člověk nenaděje a je uvnitř malovaného světa. Moje první okamžiky pak byly plné nadšení, hlavně z nového zimního prostředí, teda do té doby, než mě místní "vikingové" totálně rozprášili. A když se mi po spotřebování všech estusek podařilo jednoho porazit, dostal jsem krásnou odměnu v podobě základního titanite shardu. Naštěstí zde není zablokované cestování přes bonfiry jako v jiném malovaném světě v prvním Dark Souls, takže není problém se vrátit zpět do normálního světa a zde pokračovat o nějaký čas později.
 
Když jsem se do oblasti vrátil po porážce finálního bosse základní hry, byl jsem o dost silnější, avšak i tak jsem dostával slušně nařezáno, ale už se to dalo zvládat. Oblasti jsou celkem rozsáhlé a nabízející celkem různorodé zážitky a atmosféru. Od ponuré pustiny plné vlků, oblast pokrytou ledem, rozpadající se vesnici, až po na první pohled bezpečnou kapli. Všude jsem opět s radostí prozkoumával každý kout, abych o něco nepřišel. Jen jsem se tam nemusel tak ztrácet. Souboje s nepřáteli jsem si také užíval plnými doušky, obzvlášť když jsem opakovaně umíral se zmíněnými vikingy a velmi rychlými Corvian Knighty.
 
Samozřejmě dojde i na souboje s bossy. Když nepočítám jednoho mini bosse v podobě Sira Vilhelma, rozšíření nabízí jen dva a z toho jeden je nepovinný a popravdě i nudný. A přesným protipólem je pak finále se Sister Friedou, který patří k mým nejoblíbenějším z celé série Dark Souls. Souboj svými fázemi dobře graduje až po nejnáročnější třetí fázi, kde je jen minimum času na jakýkoliv oddech. Do toho hraje vynikající hudba a pochopitelně tím vrcholí i povedený příběh Friedy a Otce Ariandela.
 
Celkově jsem s DLC spokojený. Hraní mě bavilo, snad jen bych uvítal třeba ještě jednoho bosse navíc.

(Poprvé dohráno v roce 2018)

K sérii Dark Souls se vrací její duchovní otec Hidetaka Miyazaki, aby třetím dílem příběh trilogie uzavřel. A vzhledem k nárůstu kvality hry oproti druhému dílu je právě jeho přítomnost na pozici directora hry znát.
 
Přijde mi, že se hra svou atmosférou opět vrací k jedničce, čímž si mě hra opět získala a držela přikovaného u obrazovky. Těšil jsem se na každou novou lokaci, každý nový předmět, abych si přečetl jeho lore a každého nového bosse, kterému jsem se musel postavit. Dokonce dojde i na několik návštěv starých známých lokací, což vede k nostalgickým momentům. Jen škoda, že výchozí lokace, Firelink Shrine, není do světa napojena přímo, ale je potřeba se pomocí warpu přesouvat do potřebné oblasti.
 
Hratelnostně hra působí živěji, plynuleji, rychleji, zkrátka pohodověji. Současně však i jednodušeji. Ano, stále jsem umíral jak na běžícím páse, ale obvykle to bylo spíše se základními nepřáteli v oblastech než u bossů. Neříkám, že jsem dal každého bosse na první pokus, ale s jednou jedinou výjimkou mi nedělali téměř žádné větší potíže, včetně toho finálního. Tou výjimkou je samozřejmě Nameless King, jehož souboj bohužel trochu trpí ne příliš zdařilou kamerou v boji v první fázi. Ale nejtěžší je stejně až jeho druhá fáze a tam se už na kameru vymlouvat nemohu. Už se mi ho podařilo sólo porazit dvakrát, ale dodnes si myslím, že to bylo pokaždé spíše dílem náhody, než že bych měl nad ním v souboji převahu. Z dalších bossů jsem si oblíbil Curse-Rotted Greatwooda, Abyss Watchers a High Lord Wolnira, toho obzvlášť.
 
Graficky hra působí skvěle, zde nemám moc co vytknout. Často jsem se přistihl, že jen tak stojím na kraji útesu a civím do dálky na oblasti, kam se nejspíš v budoucnu podívám. Hudba během hraní hraje opět především u bossů a v lokacích jen opravdu výjimečně. A když hraje, tak opravdu skvěle sedí k danému prostředí nebo bossovi.
 
V rámci plnění všech achievementů jsem musel získat vyšší ranky v některých covenantech, takže došlo i na souboje s jinými hráči. Zde jsem se často utkával s těmi zkušenějšími a tak často mé invaze ostatních světů končily spíše mou smrtí. Ale nakonec se zadařilo.
 
Třetí díl se za mě hodně povedl. Skvělý příběh, skvělá atmosféra, skvělá hratelnost. Má i své chyby, kdy jsem občas dostal ránu přes zeď nebo někdy zlobila kamera, ale nic závažného. První díl na mě zapůsobil o něco víc, ale ten měl výhodu v tom, že to byla moje první souls hra. Nicméně i hraní tohoto dílu stálo za to, užil jsem si každou minutu, každý postup, každou smrt a každou porážku bosse.

(poprvé dohráno v roce 2018)

U všech předchozích rozšíření prvního i druhého dílu Dark Souls jsem v prvním odstavci vytýkal, že není zrovna snadné se do nové oblasti dostat. Třetí DLC druhého dílu tento trend konečně mění, protože do nové lokace je možné se podívat prostřednictvím teleportu ve svatyni stojící na cestě k Drangleic Castle, po které se hráč během hlavní linky musí vydat. Navíc není potřeba žádný speciální klíč.
 
A první okamžiky nabízejí originální zážitek. Vidím bílou mlhu, tak jsem natěšený, jak se hned poperu s prvním bossem. Ale chyba lávky, tygřík je tak trochu neviditelný, takže jsem prakticky bez šance. Tak jsem si místo toho prošel celou novou velkou oblast, jejíž game design se velmi povedl. Obzvlášť v kombinaci s tím, že později dojde k rozmrazení ledů a tím se oblasti ještě značně rozšíří. Nepřátelé pak nabízí všehochuť, od rytířů, kouzelníků, golemů, zombíků až po ledové ježečky s podobnými útoky jako nenávidění kostlivci v kolech a taky dojde na pár bossů ze základní hry.
 
To bossové jsou opět jiná liga. I po zviditelnění mi tygr Aava dělal značné problémy a souboje na blízko se mi s ním nakonec protáhly hodně přes hodinu. Zlatý Darklurker. Další dva nepovinní mazlíčci jsou naštěstí o něco lehčí, ale jejich porážka se mi taky časově protáhla. Tentokrát za to mohla oblast Frigid Outskirts, kterou považuji za nejpitomější oblast z celé série Dark Souls. Každý pokus mi tak trval klidně přes čtvrt hodinu jen proto, aby mě nakonec sejmul po cestě další pitomý kůň nebo jsem se dostal k tygrům s několika málo estusy a ty už mi na vítězství nestačily. Finální Ivory King také přináší originální zážitek, protože se na mou stranu mohou přidat zachránění rytíři, kteří mohou pomoct především s jeho předvojem. Tento boss fight se hodně povedl.
 
I poslední DLC je tedy povedené. Hodně jsem si oblíbil design hlavní oblasti, ale ta Frigid Outskirts je fakt za trest. Boss fighty jsou opět velmi náročné, což se u Dark Souls očekává.

Druhé rozšíření Dark Souls 2 nabízí novou oblast schovanou za obřími zamčenými dveřmi, umístěnými tentokrát kousek od primal bonfire v Iron Keepu. Avšak klíč od těchto dveří střeží ne zrovna moc přátelské ohnivé ještěrky v jedné z prvních lokací hry. Po průchodu dveřmi, jízdě výtahem a několika schodech se pak naskýtá nádherný pohled na impozantní věž Brume Tower pokrytou sněhovou pokrývkou? To jsem si teda nejprve myslel.  Ve skutečnosti se jedná o hromady spáleného popela.
 
Hned na začátku je představen mechanismus Smelter Wedge, což je jakýsi rituální klín, kterým je možné zničit Ashen Idol, jakousi modlu obsahující úlomek duše bytosti jménem Nadalia, která posiluje okolní nepřátele a některým dává i nesmrtelnost. Tyto Idoly se vyskytují v několika exemplářích různě po tomto světě. A jeho design se celkem povedl, je zde systém výtahů, který hráče dopraví z vrcholu věže až do jeho centra, kde na něj čeká hlavní boss. V závějích popela se pak skrývají nejrůznější monstra, která není zase tak snadné porazit i se zkušenější postavou. Zákeřný červený fantom se pak zase po chvíli běží schovat k Idolu, aby si mě vychutnal společně s hromadou nabuffovaných nepřátel. Prostě "paráda", kterou mám na Dark Souls rád.
 
Ale paráda končí, jakmile dojde na souboje s bossy. Ten hlavní, Fume Knight, je jedním z nejtěžších bossů z celé hry a jeho druhá fáze mi dala opravdu hodně zabrat. Obzvláště, když jsem vyčerpal všechny dostupné Smelter Wedge, takže zbylý Idol stojící poblíž arény pak bosse ještě léčil. Děkuji pěkně. Druhý, již nepovinný boss, Sir Alonne nebyl o nic lehčí a to jsem se ještě musel k němu probojovat přes hordu jeho rytířů. Zde poprvé jsem byl rád za mechanismus DS2, kdy se po určitém počtu zabití nepřátelé přestávají oživovat. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak Blue Smelter, který si mě mazal na chleba úplně stejně, jako ti předchozí dva.
 
Stálo to za to? Za mě určitě ano, náročnost boss fightů je tu prakticky na nejvyšší možné hladině, ale ten pocit vítězství při jejich porážce opět stojí za to. A o tom to hlavně je.

Rozšíření z prvního Dark Souls je nechvalně známé tím, že je velmi snadné jej kompletně minout a hru dohrát bez návštěvy nového světa. Nejinak je tomu i u druhého dílu. I když, samotný vstup je možné najít celkem snadno, protože teleport do dané lokace se nachází poblíž primal bonfiru v Black Gulch. Horší je to s tím, že je potřeba se dostat za velké zamčené dveře a umístění potřebného předmětu pro otevření není zrovna snadné najít.
 
Do nové oblasti jsem vstoupil až po dokončení základní hry, takže moje postava nebyla zrovna ořezávátko. I tak jsem ale prakticky od začátku umíral až příliš často, což je ve výsledku vlastně dobře. První oblast je zajímavá svou architekturou a systémem výtahů. Druhá část ve svatyni je zase plná malých chodbiček a hlavně nejprve nesmrtelnými nepřáteli. Ti mi nadělali spoustu problémů, než jsem přišel na to, jak je udělat smrtelnými. Krátká venkovní část pak vede do finální oblasti se dvěma bossy, kteří byli svou obtížnosti relativně v pohodě, teda dokud Elana vyvolávala jen kostlivce a ne Velstadta. Jeho přítomnost pro mě prakticky znamenala konec boss fightu. Drak Sinh byl na první pokusy obtížný, ale když jsem se naučil jeho pohyby a útoky, byla jeho porážka jen otázka času.
 
Další bonusová oblast se sochami "plivajícími po mně zkamenění" pak byla nepříjemnou vzpomínkou na Black Gulch a vrcholem pak byl Gang boss fight. Dark Souls se obvykle snažím až na výjimky hrát bez pomoci od phantomů, takže boj s triem nabíhajících NPCs byl hlavně o utíkání a vhodném útočení. Souboj trval až nezvykle dlouho, ale nakonec se zadařilo.
 
Celkově je toto DLC povedené. Zabaví na slušnou dobu a je obtížné, což se od Dark Souls očekává.

Moje první zkušenost s Dark Souls byla v rámci Prepare to Die edice hry, jehož je toto rozšíření již součástí. I proto mě nenapadlo nějak více pátrat o jeho detailech. A nakonec se mi stalo to stejné, co řadě dalších hráčů a vstup do nové oblasti jsem nejprve zcela minul. Naštěstí jsem si před bitvou s finálním bossem základní hry zobrazil seznam všech bossů a tak jsem si mohl hraní o něco prodloužit i v mém prvním průchodu hrou.
 
A nové lokace jsou skutečně povedené. Nejvíc se mi líbilo v oblasti Royal Woods, která odpovídá Darkroot Garden z minulosti, když ještě byla plná života před pohlcením Abyss. Také se mi zamlouvá jedna teorie, že ty podivné rostliny v současnosti jsou ve skutečností původní zahradníci z minulosti. Další mou oblíbenou lokací je pak závěrečné Chasm of the Abyss, který působí hodně depresivně a nabízí také rozšíření příběhu Sif, kde je možné ji osvobodit, což potom vede ke krátké bonusové filmové sekvenci v hlavní hře.
 
Průchod lokacemi je na první dobrou i s nabušenou postavou vskutku náročné, obzvláště mě vždy dokážou naštvat obyvatelé města Oolacile, kteří mě buď zruší kouzly a nebo prostě spadnu do propasti. Třešničkou jsou potom bossové. Guardian se celkem dá, horší je pozdější nepovinná konfrontace dvou Guardianů najednou, to už tak snadné nebylo. Následující Artorias už mi pak dal slušně zabrat, než jsem si zvykl na jeho mírně opožděné útoky. Zatímco finální Manus už mi obvykle zatápí slušně, nepovinný drak Kalameet mi zase tak moc problémy nedělal, protože jsem se rychle naučil rozpoznávat jeho útoky.
 
Celkově se jedná o povedené rozšíření, má slušný design lokací, těžké nepřátelé i bossy. Asi jedinou výtkou tak zůstává to, že je velmi snadné tohle všechno minout.

Velmi krátké rozšíření Walking Dead spočívá v několika krátkých epizodách, které představí postupně 5 nových postav, jejichž příběhy mají větší či menší spojitost s budovou u odpočívadla.
 
Z příběhů mě nejvíce zaujal Vince, když jsem nečekaně musel rozhodnout, komu ze svých spoluvězňů musím ustřelit nohu, a Russell a jeho přepadení. Závěrečná scéna, kde dojde k nalezení celé pětice postav mi pak vyvolala spoustu otázek. Třeba proč a jak se vlastně dali tito různorodí lidé dohromady. Třeba se to dozvíme v druhé sezóně.
 
Na jednu stranu je zajímavé si takto představit postavy, které se asi objeví v druhé sérii, zvláště když svým rozhodnutím mohu něco kolem nich ovlivnit. Ovšem na druhou stranu nepředpokládám, že tato rozhodnutí ovlivní něco významného. Současně jsou epizodky až příliš krátké, aby mě postavy nějak významně zaujaly nebo bych se s nimi sžil.

Videoherní série Walking Dead od Telltale Games se těší slušné oblibě, i proto jsem byl zvědavý, jak zaujme i mě. Tedy někoho, kdo neviděl stejnojmenný seriál či nečetl původní komiksovou předlohu. Mé zážitky ze všech 5 částí shrnu v tomto jednom komentáři, takže spoilery obsahují i děj z ostatních částí.
 
Ze začátku mi přišlo, že je to celé takové rychlé, jakoby chybělo pomalejší budování příběhu a sžití s hlavními postavami. Zpětně mi ale přijde, že tento příběh nic takového ani moc nepotřebuje. Kdo jsou hlavní postavy a jaké jsou asi jejich cíle je celkem jasné hned od začátku. Prostě přežít. Navíc, řada vedlejších postav se zde prostě objeví a pak zase zmizí. Ať už tím, že nepřežije nebo se rozhodne se od skupiny oddělit. Čas od času pak záleží i na mých rozhodnutích, jestli daná postava přežije nebo nebo ne. Někdy je potřeba se rychle rozhodnout, jestli pomoct jednomu nebo druhému, to je pak ještě těžší. Otázkou je, jak moc se příběh rozvětví, řekl bych, že zase tak moc ne.
 
Příběh jako celek si po celou dobu drží vysokou zajímavost. Prakticky kdekoliv může být schovaná zombie, která může kohokoliv odsoudit k jisté smrti. Do toho je z jednotlivých postav cítit stále větší a větší ponorka, takže nálada ve skupině se neustále zhoršuje. Z epizod mě nejvíc bavila dvojka. Že je na farmě něco divného bylo naznačováno již od začátku, ale že jsou to kanibalové jsem úplně nečekal. Úplně jsem si tak vzpomněl na román Cesta od Cormaca McCarthyho. Dále pak čtyřka a pětka, kde už to celkově pořádně graduje. Že nás podrazí ta parta důchodců, kterým jsme celou minulou epizodu pomáhali, jsem taky nečekal. Následné řezání ruky pak bylo opravdu drsné, ač ve výsledku k ničemu. Ale divil jsem se, jak se Lee dokáže s pahýlem pohybovat, jak už po žebříku nebo při skocích na střeše. Nicméně nejvíce bolestivý je samozřejmě úplný závěr a loučení se s Leem.

Mezi hlavní postavy považuji prakticky jen Leeho, Clementine a Kennyho. Já jsem za Leeho volil ta nejvíc správňácká rozhodnutí, ale věřím, že jiné volby by z něj mohly udělat sobeckého parchanta. Clem je osmiletá holka, pro kterou je život v zombie apokalypse opravdu drsnou realitou. Tak trochu naivně doufá v nalezení rodičů, což bylo od začátku prakticky marné. Rozhovory Leea s Clem pak byly těmi nejtěžšími volbami. Nastávaly otázky, jestli k ní být upřímný nebo jí dávat naději. Já jsem často volil první možnost. No a Kenny, ten se většinou chová jako kretén, protože s jeho náhlými rozhodnutími je často nepředvídatelný a úplně s ním nejde vždy morálně souhlasit, když nemá problém kohokoliv obětovat. Na druhou stranu je to obvykle ve prospěch ochrany celé skupiny v čele s jeho rodinou. Karma ho však bohužel dožene a pokousaného Ducka ochránit nedokáže. Bylo pro mě hodně těžké odkliknout jeho zastřelení. Jeho následné zdrcené chování je pak pochopitelné, o to více se pak cení jeho finální obětování pro celou skupinu při hledání Clementine.

Během hraní jsem si pak říkal, že se určitě vysvětlí nebo alespoň naznačí, co se vlastně ve světě stalo. K tomu nakonec nedošlo, což mi ze začátku mrzelo. Na druhou stranu jsou tu další díly a i kdyby to ani tam vysvětleno nebylo, tak vlastně proč ne. Hra je prostě o tom, že je potřeba přežít, což v tomto světě není zrovna moc snadné. Jsem zvědavý na další části.

Herní zpracování odpovídá spíše interaktivnímu filmu než adventuře. Těch hádanek tam zase tak moc není, naopak je zde řada quick time eventů, což nemusí vyhovovat každému. Mně to naštěstí tolik nevadí, protože se díky tomu mohu plně soustředit především na příběh a atmosféru.

Celkově jsem s celým prvním dílem spokojen. Příběh je hodně povedený, postavy i dialogy jsou také fajn. Komiksový vzhled pak vzdává hold původní předloze a dobře dotváří atmosféru. Těším se na další díly.

Poslední rozšíření je příběhově od ostatních zcela odlišné. Neodehrává se totiž v žádné oblasti v pustině nebo ve virtuální realitě, ale na palubě obří mimozemské lodi. A právě tam byl hráč unesen vetřelci.
 
V prvních okamžicích jsem si hlavně říkal, že jsem blbec, že jsem DLC začal se vším svým standardním vybavením. Strach z jeho ztráty je naštěstí celkem rychle zažehnán, protože jsem vše nalezl během prvních pár minut hraní v jednom kontejneru, což je možná tak trochu i škoda. Nicméně během chvíle jsem se zmocnil zajímavých a výkonných mimozemských energetických zbraní, které jsem následně využíval po velkou část zbytku základní hry, než mi do nich došly náboje.
 
A to je z toho zajímavého vlastně všechno, zbytek je bohužel jedna velká nuda. Prostě postupně pobíhám po lodi a vždy je potřeba se někam dostat a zničit tam generátor energie, což mě pustí zase někam dál. Cestou musím pozabíjet všechny emzáky a jejich roboty. Zajímavé pak mohlo být finále, kde bylo nutné sestřelit druhou vetřelčí loď. Ale ve výsledku šlo jen o to postupně mačkat tlačítko na panelu a vždy zlikvidovat spawnuté nepřátele. Čili opět velká nuda.
 
DLC mělo svým námětem slušný potenciál, ale bohužel je především jen o nudným zabíjení nepřátel, což mě přestalo bavit asi po čtvrt hodině. Zbytek jsem pak tak nějak protrpěl.

V pořadí čtvrté rozšíření nabízí zcela novou mapu, kam je potřeba se dostat pomocí lodě kotvící v jižní části mapy kousek od Citadely Bratrstva Oceli. Samotná mapa je celkem rozsáhlá a nabízí hned několik větších questových linií a pár menších.
 
Zaujaly mě především čínské špionážní mise, se kterými jsem se setkal hned na začátku. Bylo potřeba postupně sbírat důkazy a skončilo to výbuchem ponorky a samozřejmě pak došlo o snahu se zbavit svědků, tak jsem musel unikat z pasti v tajném bunkru poblíž vily.
 
Další zajímavá a dlouhá sada questů pak byla se starým ghoulem Desmondem a jeho sokem Calvertem, ze kterého už zbyl pouze mozek napojený na svou utajenou základnu. Rozhodnutí komu následně pomoct bylo opravdu těžké, protože oba dva byli neskutečně namyšlení a chovali se ke mně se značným despektem. Nakonec jsem zvolil mozek a užil si scénu zničení Desmondovy vily. Nicméně i Calvert se mnou neměl moc dobré úmysly, takže když se mě pokusil zabít, skončil mimo své akvárko.
 
Zajímavou tečkou je pak úplný závěr, kde zjistíme, že řidič lodi je magor odřezávající kousky mozku. Bleh.
 
Určitě bych také měl zmínit znatelně zvýšenou obtížnost soubojů. Do této oblasti jsem se dostal někdy v polovině základní hry, takže mi některé souboje dávaly slušně zabrat. Jsem však toho názoru, že je ta vyšší obtížnost trochu nesmyslná. Já mám totiž nějakou zbroj, zbraně a výcvik, proti mně jde doslova domorodec v jakýmsi sešlém oblečení. Já mu napálím několik kritických zásahů z bojové brokovnice do hlavy a on ztratí  jen několik čárek v ukazateli života. On mě mezi tím asi 4x zasáhne obyčejným nožem a jsem mrtvý. Kdyby měli nějakou lepší výbavu, tak to beru. Tady jsou dejme tomu zdrogování, tak vydrží o něco víc, ale i tak je tohle až moc.
 
Celkově mě toto rozšíření hodně bavilo. S obtížností jsem se vyrovnal a užíval si jak hlavní, tak i drobné questy. Škoda, že ostatní DLCčka nejsou tak zábavná jako toto.

Třetí rozšíření tentokrát navazuje na samotný konec základní hry. Po velkolepém dobytí čističky je potřeba porazit zbytky Enklávy v pustině. Avšak je tu jen několik misí, kde je potřeba prakticky bezmyšlenkovitě vymlátit vše, co se hýbe. Vojáci enklávy jsou přeci jen trošku tužšími protivníky, na druhou stranu jsme až na konci příběhové linky hry a tak je již k dispozici to nejlepší vybavení a také jsem se již vytrénoval na maximální úroveň a vymaxoval všechny důležité skilly. Ve výsledku byly souboje celkem snadné a bohužel i zdlouhavé a moc mě nebavily.
 
Příběh nenabízí nic převratného. Zajímavá byla snad jen scéna, kdy došlo ke zničení velkého robota, s jehož pomocí jsem se dostal k čističce na konci původní hry. A taky je fajn, že je zde možnost zrádně poslat finální raketovou salvu na Citadelu Bratrstva.
 
A to je vlastně všechno. Za necelou hodinu nudného stereotypního střílení jsem měl hotovo. Možnost levelovat až na 30. úroveň je fajn, stejně jako nové vybavení, ale celkově mám takový pocit z hraní nuceného přídavku, který mi moc zábavy navíc nepřinesl.

V pořadí druhé rozšíření pro třetí Fallout tentokrát sází na jiný přístup než to první. Místo podivné virtuální reality se tak dostáváme do zcela nové industriální lokace, která je postavená na otrokářství. Do toho všeho se zde šíří nemoc, která ubohé otroky postupně mění na divoké zombíky zvané Wildmen.
 
Je zde dobře vyřešeno, proč přicházím o všechno vybavení, protože předstírám, že jsem jen otrok. A ten s sebou jistě nepotáhne v batůžku takový arzenál zbraní, jak mám ve zvyku. Je tedy potřeba si ze začátku dávat pozor na nedostatek nábojů, což naštěstí řeší speciální motorová pila, se kterou jsem si užil spoustu zábavy.
 
Příběh pak byl fajn, bavily mě hlavně souboje v aréně a také velké morální rozhodnutí v závěru příběhu. Lékem je totiž ve skutečnosti mimino, které se narodilo s imunitou vůči této nemoci a je tedy klíčem k vytvoření protilátky, což zadavatelé questu jaksi zapomněli zmínit. Takže je menší zlo odebrat dítě vůdci otrokářů a spustit velkou revoluci nebo se naopak přidat k otrokářům? Já zvolil první možnost a upřímně doufám, že bylo o holčičku ve výsledku nějak postaráno.
 
Celkově mě toto rozšíření bavilo, celá nová lokace má zajímavou ponurou atmosféru. Avšak přišlo mi, že to všechno nějak hrozně rychle uteklo. Dokázal bych si představit třeba i dvojnásobnou délku příběhu.

První DLC třetího Falloutu nabízí dvě krátké úrovně, které se odehrávají ve virtuální realitě. Hráči zůstávají jen naučené skilly z předchozího hraní, vybavení je potřeba postupně hledat nové. Nechápu ale, proč nepřátelé po smrti ihned zmizí, takže nemůžu získávat to jejich. Alespoň že jsou po úrovních rozmístěny boxy doplňující zdraví nebo náboje na maximum. I tak celý tento princip působí poněkud divně.
 
Příběh je zde prakticky nulový, prostě jen vstoupíme do virtuální reality, kde je potřeba se nejprve probojovat skrze koridorový level a následně v druhé části splnit několik jednoduchých úkolů a zabít nepřátelského generála. Asi nejvíce zajímavá byla možnost velet malé jednotce vojáků a poslat je na potřebné místo, aby mohli krýt můj postup. Ve výsledku jsem se k cílům stejně probojoval prakticky sólo, takže nic, co by mě zvedalo ze židle.
 
Průběh hraní je pak celkem snadný. Prakticky jediný problém mi dělali neviditelní nepřátelé, kteří se mi z ničeho nic objevili v zádech. Graficky je pak aljašská oblast příjemným osvěžením oproti klasické pustině, ale opět nic převratného. 
 
Celkově nemám z tohoto rozšíření moc dobré pocity. Příběh ani průběh mne nijak extra nezaujal. Asi jedinou věcí, proč se tomuto vůbec věnovat, je odměna za dokončení. Rozšíření není nijak extra dlouhé, takže bylo naštěstí rychle za mnou.

První dva díly Falloutu jsou moje srdcovka a jedny z mých nejoblíbenějších her vůbec. Pamatuji si, jak jsem hltal plnými doušky každou uniklou informaci o původním vývoji třetího dílu nesoucí krycí název Van Buren, abych se nakonec dozvěděl o zrušení celého projektu. Útěchou pak bylo odkoupení licence na značku Fallout Bethesdou, ale přeci jen jsem pak měl obavy, aby se z izometrického RPG nestal Oblivion s bouchačkami. Po pár letech se tyto obavy bohužel naplnili, máme tu mix RPG a akce z pohledu první osoby. Otázkou však zůstává, jestli tento počin Falloutu pomohl nebo mu spíše uškodil.
 
První okamžiky hraní jsou celkem fajn. Fallout feeling, hudba, hlas Rona Perlmana, vše je super. Také se mi líbí zpracování dětství a vyrůstání ve Vaultu, do čehož je zakomponována tvorba postavy, volby talentů, atd. Později samozřejmě dojde na očekávaný zvrat, který nás z idylky života v izolaci přesune do divoké pustiny. První město Megaton postavené kolem nevybuchlé nukleární hlavice, první questy a první souboje. Vše je zábavné a zajímavé, hlavně morální rozhodnutí, zdali bombu nakonec zneškodnit nebo naopak odpálit. Obvykle hraji za klaďase, takže volím první možnost a jdu dál.
 
Hlavní linka mě pak navedla do trosek velkého města a jeho systému podzemního metra. Podzemních tunelů je zde ale až přehnaně moc, není úplně zřejmé, kam mě metro zavede, je zde řada nepřátel a zbytečně dlouhých soubojů. A zábava se pomalu začíná měnit v nudný stereotyp. Při prozkoumávání asi desátého metra si začínám říkat, zda to má vůbec cenu důkladně prohledávat nebo tím zkusím raději nějak proběhnout? To samé se týká i většiny budov v této oblasti. Obvykle ani nemám důvod do nich vstupovat a tak často koukám na internetu do interaktivní mapy a volím jen ty lokace, kde se dá najít něco zajímavého, především Bobblehead figurky permanentně zvyšující některou vlastnost nebo skill. I tak jsem se v bludištích trosek několikrát ztratil a nemohl najít cestu dál a někdy i cestu zpět. Zbytek světa už naštěstí není lokacemi tak nahuštěný, ale i tak mě to už tolik procházet nebavilo.
 
Co se týče úkolů nebo i zajímavostí některých lokací, tak řada z nich jsou spíše tuctové, avšak několik málo z nich vyniká. U těch vedlejších mě nejvíc zaujalo setkání se starým známým mutantem Haroldem, který chudák tak trochu zakořenil, hledání skrývajícího se androida, který si vymazal paměť a tak uvěřil, že je člověk. A nebo taky lokace, kde žijí jen děti. U hlavní příběhové linky mě pak zaujalo hledání otce v simulaci a rozhovor s prezidentem v Enklávě. Úplný závěr pak byl značně nemastný neslaný. Dále mě zamrzelo, že ve hře není možné získat auto pro rychlejší přesuny pustinou, přeci jen to chození je až příliš pomalé. Také jsem nenarazil na nějaká vtipná náhodná setkání, jako v původních hrách.
 
Před hraním jsem měl trochu strach, jakým způsobem dojde k zapracování klasických skillů, perků a dalších mechanismů z původních her. A za mě se to celkem povedlo. Hodně mě bavilo páčení zámků a hackování počítačů. Perky se tentokrát dostávají každou úroveň, což je možná zbytečně moc, ale budiž. Nabídka je naštěstí dostačující. Souboje pak probíhají v reálném čase s možností přerušení času pomocí systému VATS a následnému zaměření nepřátel. Za mě je toto kombo celkem povedené. Horší je to s animacemi zásahů a odlétávajícíma hlavama při zabití nepřítele. Ze začátku je to super efekt, ale když takto zabíjím padesátého supermutanta, tak ta samá animace jen zbytečně zdržuje a protahuje souboje, které tak brzy začnou spíše nudit.
 
Jak už z mého hodnocení a předchozího textu asi plyne, třetí Fallout si mě moc nezískal. Je zde několik věcí, které se hře povedly, dokonce mi ani tolik nevadí opuštění izometrického pohledu. Avšak nějak zde postrádám kvalitní hlavní linku a také tu klasickou atmosféru původních her. Tu se podařilo navodit jen v několika prvních hodinách hraní.

Survival hry nejsou zrovna mým oblíbeným žánrem. Na Subnauticu jsem však slyšel celou řadu pozitivních ohlasů a tak jsem zkusil překousnout můj strach z plavání pod vodou, kterým trochu trpím již od setkání s krokodýlem v prvním Tomb Raideru, hru si pořídil a zkusil rozehrát. A začátek byl trochu rozporuplný.
 
V prvé řadě jsem byl uchvácen grafickým zpracováním. Celý podvodní svět vypadá vskutku nádherně a živě. Spousta rostlin, roztomilých malých rybiček, tajuplných jeskyní, atd. Prostě nádhera. Pozdější setkání s nepříliš přátelskými podvodními živočichy už tak nádherné teda nebylo. Při potápění do větších hloubek a prozkoumáváním různých jeskyní, kde je potřeba si svítit, pak dobře vyniká i částečná ponurost, což hodně dobře tvoří atmosféru hry.
 
Ale zpět na začátek. Při prozkoumávání nejbližšího okolí mého záchranného modulu jsem začal tak nějak přemýšlet, co vlastně asi tak musím dělat, abych se dokázal zachránit. Po chvíli jsem pochopil, jak se dá vyrábět vybavení a to, že hledání a těžba nejrůznějších surovin bude mou hlavní činnosti ve hře. Postupně přišel stres z nedostatku potravin a vody, než jsem se naučil odchytávat ty správné ryby. Potom bylo potřeba se potápět do větších hloubek a s tím přišel stres z nedostatku kyslíku v kombinaci se stresem z neznáma a výše zmíněného stresu ze setkání s neznámou a hlavně agresivnější faunou. To vše vyvažovalo napětí při prozkoumávání nejrůznějších vraků ponorek a základen a scanování všeho možného, co bych mohl později sám replikovat. S tím pak přišel zase stres z nedostatku vzácnějších zdrojů.
 
A později přišla ta nejvíce zábavná část a to stavění základny a dopravních prostředků. Postupně jsem si "vymazlil" základnu všemi možnými místnostmi a zařízeními. Hlavně jsem ocenil akvárium pro množení rybiček a nabíječku baterií, což potlačilo můj další stres z docházející energie. Když došlo k neočekávanému překročení nosnosti a zatopení základny, lekl jsem se, že jsem o základnu přišel, ale naštěstí to šlo opravit. Velkým milníkem bylo postavení obří ponorky Cyclops potřebné k ponoru do největších hloubek. Ale to přineslo další stres v podobě těžkopádného ovládání a poškozování při nárazech.  Ne nadarmo záznamy říkaly, že na její ovládání jsou potřeba minimálně 3 lidi.
 
Na závěr jsem si nechal nezvykle hlavní příběh. Ani ne proto, že by byl nějak nudný, právě naopak. Prostě všechno to prozkoumávání a stavění mě prostě hodně bavilo a tak jsem se k němu obvykle vracel až když nebylo co dál prozkoumávat či vyrábět. Asi nejzajímavější scénou byl pokus o moji záchranu, když došlo na sestřelení evakuační lodě obří tajemnou zbraní. Pozdější prozkoumávání základen v největších hlubinách pak bylo také dost napínavé. Jen to hledání správných ingrediencí pro finální látku pro líhnutí vajíček bylo dosti nudné. Plus se mi také stalo, že jsem po vyléčení a deaktivaci planetární zbraně nevěděl, co dělat. Často je totiž snadné něco minout a přesně to se mi stalo v tomto případě. Při prozkoumávání ztroskotané lodi Aurora jsem si myslel, že se přes jedny krabice už nedá dostat dál a později jsem tomu již nevěnoval pozornost. A právě kvůli tomu jsem se nedostal ke kajutám posádky a nezískal plány na únikovou raketu Neptun. Hra mi pak nijak nenaznačovala, kde bych měl hledat a tak jsem musel další postup hledat na internetu.
 
Jak už bylo výše několikrát zmíněno, hraní bylo pro mě poněkud stresující. Ale všechen ten stres byl tak nějak pozitivní a vedl k velmi dobré zábavě. Strachu z plavání pod vodou ve hrách jsem se asi stále nezbavil, ale i tak jsem si Subnauticu užil plnými doušky.

Na hraní A Vampyre Story jsem se docela těšil, přeci jen je to pro mě konečně zase po dlouhé době stará dobrá point and click adventura v klasickém stylu.
 
V prvé řadě se mi líbil úvod do příběhu ve formě obrázků v knize, které byly součástí úvodních titulků. Po chvíli jsem se mohl ponořit do příběhu ubohé upírky Mony a jejího věrného hláškujícího netopýřího společníka Frodericka. Ostatně právě jejich rozhovory a trefné narážky jsou hlavním pilířem zábavy při hraní. Někdy mi však přišlo, že originální hláška v anglickém jazyce byla vtipnější než její počeštěný text. Ale to už je klasický těžký úděl překladatelských oříšků.
 
Hlavní příběh hry by se dal rozdělit na dvě části. První se odehrává v hradu upíra Shrowdyho, druhá část pak v nedalekém městečku. Osobně jsem se nejvíce bavil při procházení různých zákoutí hradu a vtipných rozhovorech s některými obyvateli hradu (Gargoyle, myší gang, mučící nástroje, atd.) a také se mi líbilo, jak Mona neustále nehodlá Froderickovi uznat, že je upírkou. V druhé části mě zase nejvíce bavila scéna, kdy se jedna kurtizána na můj popud začala hádat s kapelníkem. Tolik urážek "na úrovni" jsem snad neslyšel ani v Monkey Islandu. Rozšíření anglické slovní zásoby je pak příjemným bonusem.
 
Asi nejvíc zamrzí závěr příběhu. Že bude konec otevřený jsem bohužel během hraní netušil, o to více mě to pak naštvalo. Čekal jsem nějakou spojitost se Shrowdyho mámou, o které jsme se dozvěděli spoustu věcí, ale nic o tom, kam zmizela. Dlouhou dobu jsem si říkal, jestli to nebude Madame Strigoi, která Moně pomáhá v druhé půlce hry. Ale závěrečná scéna tomu moc nenasvědčovala. Na pokračování se už čeká nějakých 17 let, snad se ho nakonec dočkáme a nedořešené části příběhu budou dovyprávěny.
 
Hratelnost je dobře zpestřena Moninou schopností se proměnit na netopýra. Bohužel jsem ale trpěl dosti záseky, takže jsem několikrát musel nahlédnout do návodu. Musím pochválit řešení klasického problému většiny adventur, kde v případě nalezení užitečného ale objemnějšího předmětu Mona jen poznamená, že o něm ví. V případě potřeby si pro něj dojde. Bohužel je toto docházení značně zdlouhavé a pokud to nevede k úspěšné akci, tak to jen zdržuje.
 
Ke grafickému zpracování jsem si musel chvíli hledat cestu, avšak ve výsledku musím uznat, že svým karikaturovým nádechem ke hře perfektně sedí. Dabing hlavních postav se také dobře poslouchá.
 
Celkově jsem se hrou spíše spokojený. Příběh mě bavil, situace a dialogy jsou zábavné, délka tak akorát. Za mě příjemně strávený čas.

Jak by to asi mohlo vypadat na divokém západě, pokud by na světě existovali upíři a další děsivá monstra a mezi lidmi se pohybovali badass lovci upírů? Přesně tohle můžeme vidět ve hře Evil West.

Příběh se točí kolem klasického klišé, kdy si upíři chtějí zotročit lidstvo a převzít kontrolu nad světem a my tomu musíme zabránit. Rozvíjení příběhu pak probíhá především mezi misemi a jediný příběhový zvrat v podobě přeměny otce Jesseho v mocného upíra je od začátku značně čitelný, takže nijak nepřekvapí. Nicméně příběh zde prim nehraje, bude to především o akci.

A ta je skutečně povedená. Hlavně se mi líbí celkem slušná variabilita, čím vším je možné nepřátelské stvůry zabíjet. Je tu pistole, puška, brokovnice, boxování rukavicí, plamenomet, elektřina, atd. To vše se dá kombinovat a postupně zapojovat do bojového stylu. Osobně se mi nejvíce zamlouvalo pomocí rukavice přitáhnout nepřítele, dát mu sadu pěstmi a nakonec ho odhodit uppercutem. Nicméně jen tohle na hru pochopitelně nestačí, pokud se zrovna nehraje na nejlehčí obtížnost, je potřeba útoky vhodně kombinovat se silnějšími zbraněmi, které ale zase není možné používat kdykoliv se hráči zlíbí kvůli jejich cooldownu.

Větší zábava pak přijde při boji s mini bossy, obzvláště když jich je později v aréně více najednou. Osobně jsem měl nejraději ty s obřími štíty a vyšší upíry. No, nejraději. Později mi doslova pili krev, zvláště na začátku poslední mise při hraní na nejtěžší obtížnost, kde jsem musel nejprve porazit 4 monstra se štítem a následně bez checkpointu jít na 3 upíry. Zabralo mi to celou řadu pokusů a ve výsledku několik hodin opakovaného bojování. Ve hře pak dojde i na velké bossy, kteří mohou i na nižší obtížnosti slušně zatopit. Nicméně mají mezi svými fázemi checkpointy, díky kterým se souboj s nimi dá v pohodě zvládnout i na nejtěžší obtížnost, kdy se prostě jen stačí naučit jejich typy útoků.

Level design je naprosto intuitivní, ve výsledku je to čistě lineární koridorovka, kde jsou úrovně zaplněny bojovými arénami a přechody mezi nimi. V nich je často i nějaká slepá odbočka, kde je možné najít různé bonusy či peníze, za které si lze koupit vylepšení vybavení. Jen škoda, že když se nejprve vydám tou hlavní cestou, příběh postoupí dál a k předchozí odbočce se už nedá vrátit. Občas také působí divně, když cesta vede třeba do dolu, který má zatarasený vchod, přes který jsou vidět obrovské díry, kudy by se v pohodě protáhl i třikrát tlustší člověk. Nicméně já musím místo toho hledat do dolu jinou cestu. Nebo jindy musím složitě spouštět padací mosty, přitom stačí u prvního spínače doslova přelézt několik krabic.

Hra nabízí spoustu akce a zábavy, avšak po čase dojde na stereotyp, který jsem začal pociťovat zhruba v polovině hry. Potěší drobné odreagovačky jako jízda ve vozíku ala Indiana Jones nebo řešení drobných puzzlů. Za mě tedy celkem spokojenost. Hru jsem dříve vůbec neznal, ale narazil jsem na ni náhodou v rámci Humble Choice, takže ve výsledku je pro mě příjemným překvapením.

Life is Strange je moje oblíbená adventurní série. Když jsem se dozvěděl o návratu Max v novém dílu, byl jsem na rozdíl od řady jiných nadšený. Hra po vydání dostávala spíše jen průměrná hodnocení, avšak ani to mě neodradilo od touhy si hru pořídit a ponořit se do ní. Přeci jen, podobně to bylo i s druhým dílem nebo s rozšířením Wavelengths, ale já jsem se při jejich hraní dobře bavil. Ale zpět k Double Exposure. 

Myslím, že se dobře povedl začátek příběhu v první epizodě. Nikam se nespěchá, všechno se pomalu rozjíždí, seznámíme se s většinou postav, sžíváme se s Max a Safi. Celkově se tímto pomalým tempem navazuje potřebná atmosféra pro následný hlavní zvrat. Po projevení se Maxiiny superschopnosti pak přichází sranda v podobě věcí, které jsou v obou realitách jinak. Ať už samotná (ne)přítomnost Safi, nebo třeba i jen to, co jsem někomu v jedné realitě řekl, ale v té druhé o tom nemá páru. Zvrat na konci druhé epizody byl tak nějak očekávaný. Celou dobu jsem si myslel, že je to Max z druhé reality, o to více jsem byl později překvapený tím, že je to tak trochu jinak a že se tu sešlo více osob se superschopnostmi. 

Od druhé půle hry mi však přišlo, že příběh tak nějak začíná ztrácet své grády, jako by už neměl moc co nabídnout a celé to působí natahováním na pět epizod. I samotné epizody jsou oproti těm prvním o dost kratší, dokázal bych si představit klidně i dvojnásobnou délku, ale muselo by se to také vyplnit něčím zajímavým. Postrádal jsem zde nějaká větší rozhodnutí, co by ovlivnily zbytek děje. Vlastně i samotný závěr pro mě postrádá nějaké větší morální dilema jako u jedničky nebo dvojky.

S průběhem hraní jsem pak spokojen. Je to klasické Life is Strange, které mám rád. Maxiina schopnost je trochu jiná, avšak stále nabízí zajímavé možnosti řešení problémů. Také mě hodně bavilo sledovat drobné příběhy méně důležitých postav a trochu jim třeba i pomoct pomocí schopnosti.

Hned po spuštění hry jsem byl okouzlen povedeným vizuálem. Postavy vypadají fakt skvěle, takový mix realistického vzhledu v kombinaci s částečnou komiksovou stylizací. Třešničkou na dortu pak je mimika obličejů a přirozeně působící pohyby a animace postav. Vzhled okolního prostředí pak vypadá taky dobře, jen škoda, že těch míst, kam nás příběh zavede není zase tolik. 

Prakticky každý díl Life is Strange u mě bodoval atmosférou všedního života, prostě možnost si na chvíli sednout, zaposlouchat se do hudby a jen tak pozorovat okolí. Nejinak je to i tady. Výběr hudby mi jako vždy dobře sedí. Nejvíc je pak slyšet povedená skladba "Illusion" a "Someone Was Listening", avšak i ostatní skladby jsou fajn na poslech a rád si je pouštím v práci nebo při jízdě autem.

Jak už je u mě zvykem, ve hrách se snažím získávat všechny achievementy. Zde mi udělalo radost, že některé z nich jsou celkem zapeklité a je potřeba postupně udělat něco specifického ve více kapitolách. Avšak slušnou podpásovkou jsou achievementy spojené s kočkami, které jsou dostupné pouze po zakoupení ultimátní edice hry. Kdyby tato edice nabídla nějaký další kratší příběh, jako třeba Wavelengths, tak bych měl pochopení. Zde však za krásných 20 euro dostanu několik oblečků a možnost nacházet kočky. Děkuji nechci, tedy minimálně ne za tuto cenu.

Celkově chápu ta mrzení z recenzí hry. Příběh není tak dobrý jako jednička, stejně tak bych si dokázal představit o něco delší stopáž či více lokací. Avšak já jsem se hrou více méně spokojen. Prostě jsem dostal to, co mám na Life is Strange rád a zase se při hraní velmi dobře bavil. Jsem ale smutný z toho, že ten závěrečný Marvelovský text "Max Caulfield will return" se možná neuskuteční a to je fakt škoda. Ale kdo ví? Třeba se časem dalšího dílu znovu dočkáme.

Na hru jsem narazil v rámci balíku remasterovaného třetího dílu série. A hned po prvním spuštění mi bylo jasné, že hra staví na stejných principech, avšak liší se v různých drobnostech. Především je hned vidět trošku jednodušší vizuál, což je pochopitelně způsobené tím, že se jedná o port z PlayStation Vita, na který hra původně exkluzivně vyšla.
 
Hlavní příběh mi byl i přes jeho kratší délku sympatický. Kromě klasického konfliktu mezi asasíny a templáři, ale také o hledání svobody a pochopitelně také o samotné Aveline. Je zde spousta dialogových sekvencí a celkově to působí o něco více upovídavě, což vítám. Narazil jsem však i na pár hloupých situací. Jako když se setkala se svou matkou. Místo dlouhého vyprávění a radosti ze shledání dojde jen na pár vět a sekvence je utnuta doslova uprostřed matčiny věty a ona si pak beze stopy zmizí. Divné. Celkem mě zaujal závěr, nějaký plot twist jsem čekal, i tak mě hlavní záporák v podobně macechy jako velitelky templářů v New Orleans příjemně překvapil.
 
Zajímavá je i mechanika v možnosti se převlékat do tří různých oblečení, ve kterých je možné používat trochu jiné akce. Asi nejzajímavější byl převlek dámy, kdy bylo možné okouzlit některé vojáky a používat foukačku šipek schovanou v deštníku. Plížení se mezi strážemi jako otrokyně bylo taky celkem zábavným prvkem. A převlek asasínky je pak klasika, ve které mě to ale bavilo asi nejméně.
 
Provedení misí je pak klasický Assassin's Creed. Některé mise byly úplně v pohodě, některé nuda a stereotyp a našlo se i pár "osin v zadku". Některé byly těžké jen v případě nutnosti plné synchronizace, jiné zase kvůli ovládání. Tím mám na mysli jízdu v kánoi na divoké vodě, která byla prakticky neovladatelná. Proud šel doleva a se snažil v něm držet loď mírným pádlování vlevo, ale ona se z ničeho nic otočí o 90 stupňů doprava. Naštěstí se mi podařilo najít na internetu, že je potřeba držet LT a RT současně (nechápu proč), což vede k tomu, že je kánoe ovladatelnější.
 
Narazil jsem i na celou řadu chyb. Několikrát jsem propadl texturou, nebo jsem se v ní zasekl. Také jsem měl zabít a okrást cíl, jenže po zabití mrtvola cíle doslova uletěla. Kromě výše zmíněného ovládání kánoe mi často Aveline skákala jinam, než jsem zamýšlel, nebo místo vytažení foukačky jen tak stála a nechala se zbytečně odhalit. Také jsem narazil na jednu logickou chybu ve hře, kdy jsem měl nepovinně někoho zabít v personě dámy, jenže misi jsem začal jako otrokyně a nikde v dosahu nebyla možnost se převléci. Když jsem se vzdálil, mise skončila neúspěchem. A pak klasické podivnosti, kde třeba člověka v mokřadech nakaženého horečkou "vyléčím" tím, že ho zbiju pěstmi.
 
Celkově mám ze hry lehce kladné pocity. Má řadu chyb a problémů, avšak v jádru je zde celkem fajn příběh a ve výsledku to není ani nijak přehnaně dlouhé, takže to nezačne nudit.

Po dvou malých a jednom exkluzivním DLC, které přidávají jen několik málo questů nebo čistě jen multiplayerový obsah, přichází na řadu první větší rozšíření, které je pro změnu zase rozděleno na tři části. Já je zde shrnu jen v jednom samostatném komentáři.

Asi nejvíce do očí bijící věcí je příběh, který je jakousi alternativní verzí Connorova příběhu, která je tak nějak obrácená vzhůru nohama. Přátelé a spojenci jsou najednou nepřátelé a původní oponenti jsou zase spojenci. DLC jsem hrál prakticky ihned po dokončení základní hry a tak mi tohle všechno nějak nešlo pobrat. I proto jsem se začal soustředit spíše na samotné úkoly a příběh vnímal tak nějak okrajově.

Každá ze tří části rozšíření se odehrává v jedné ze tří původních map, kde ale došlo ke značnému navýšení obtížnosti. Minimálně v první části odehrávající se v oblasti Frontier jsou nepřátelé doslova na každém kroku a samotné souboje celkem tuhé. Po několika smrtích jsem se tak snažil soubojům pokud možno vyhýbat. Naštěstí po čase dojde na získání speciálních schopností, které souboje o dost usnadňují, takže to už není tolik stresující.
Co se misí týče, na začátku jsem dost trpěl. Například jsem si chtěl před spaním dát ještě jednu misi a doslova jsem ji dělal na 100% synchronizaci více jak hodinu. Bylo potřeba potichu zabít 5 strážných, což jsem dal asi na 10. pokus. V druhé části jsem pak musel kanonem střílet po vojácích, kde jsem spálil asi 30 pokusů, když kvůli nepřesné střele vždycky nějaký voják utekl a dostal se do města. V poslední části mise jsem pak musel pobíhat po napadeném městě, ignorovat bojovníky a rychle likvidovat jen ty, co chtějí zapálit nálože. Časový limit zde byl značně neúprosný, plus mi samozřejmě skoro pokaždé někdo utekl. No fujtajbl, jen když si na tu misi vzpomenu. :) Další mise už díky zmíněným schopnostem byly snazší, ale ta jedna s tichým zabíjením pomocí schopnosti orla taky stála za to.

Celkově z toho rozšíření nemám úplně dobré pocity. Divný příběh, stejné lokace, po čase stereotypní mise. Jedinou inovací jsou tři speciální schopnosti, ale i ty po čase nudí. Občas jsem narazil i na bugy, jako když naskakoval progres ve zlodějské výzvě, který je ale jen v základní hře. Jak mě základní hra hodně bavila, tady jsem rád, že to už mám za sebou.

Jedná se o speciální rozšíření, které původně vyšlo se základní hrou exkluzivně jen na PS3. Po čase se ale přidalo mimo jiné i do Remastered edice hry, ve které jsem si všechny čtyři nové vzpomínky prošel.
 
Celý příběh je mimo hlavní linku základní hry, avšak celkově s ní celkem dobře koreluje. Líbí se mi, že je to celé postavené na skutečné historické postavě generála Benedicta Arnolda a jeho velení v pevnosti West Point a hlavně i závěru, kde nedojde k jeho dopadení a pravděpodobně i popravě, ale jeho útěku na britskou stranu, tedy jako ve skutečnosti.
 
Samotné mise byly celkem fajn, došlo i na trochu mého neoblíbeného stealthu v podobě odposlouchávání hovoru ostatních. Naštěstí to nebylo nijak náročné. Celkem povedená byla závěrečná mise, kde jsem musel bránit pevnost West Point proti Britům.
 
Celkově jsem s přídavkem o něco málo spokojenější než v případě The Hidden Secrets Pack. Přeci jen ten příběh více zapadá do konceptu hry a zase jsem se dozvěděl něco zajímavého z historie Spojených států. Potěšily i nové vedlejší výzvy.

První DLC k třetímu Assassin's Creed je maličký balík 3 misí, který nabízí krátkou vedlejší příběhovou linku mimo hlavní příběh. Za jejich plnění je pak možné získat několik nových zbraní a oblečků použitelných i v hlavní hře.
 
Mise jsou celkem dvojího typu. Nejprve dojde na dvě námořní bitvy, za které jsem rád, protože jsem si je v základní hře celkem oblíbil. K misím jsem se dostal až po slušném vyupgradování lodě Aquila, takže jejich dokončení mi nedělalo žádné problémy. Poslední mise pak spočívá v hledání Mayského chrámu, ve kterém by se měl nacházet poklad kapitána Kida. Tedy mise plná parkouru, kde je až na jednu kratičkou pasáž celkem jasně vidět, kudy bych měl jít dál. Takže nic náročného.
 
Celkově však z rozšíření moc nadšený nejsem. Žádná ze 3 misí neobsahuje nic mimořádného nebo zapamatováníhodného. Jsem rád, že je toto DLC dnes již pevnou součástí Remastered edice základní hry, protože platit víc jak jedno euro za několik nevýrazných misí, které sfouknu během necelé hodiny bych opravdu nechtěl.

Série Assassin's Creed je známá svou stereotypní hratelností, neboť každá hra jede podle stále stejného scénáře. Desmond si v současnosti v úkrytu pomocí Animu prochází vzpomínky svého předka. To doprovází příběh plný nejrůznějších spiknutí mezi Templáři a Asasíny, souboje, parkour a spousta opakujících se questů. Tento popis pochopitelně platí i pro třetí plnohodnotný díl.
 
Základem tedy je, aby mne zaujal příběh a to se třetímu Assassinovi celkem povedlo. Hlavně prospěla změna prostředí, které se přesunulo do kolonizované Ameriky. Líbí se mi, jak na začátku hraji v kůži Haythama Kenwaye, ze kterého se během pár misí vyklube vysoce postavený templář a jedna z hlavních záporných postav. S Connorem pak opět sledujeme, jak se z mladého ucha pomalu stává klasický Asasín. Dojde i na setkání se známými osobnostmi z historie Ameriky z doby vzniku Spojených států.
 
Mise jsou pak klasika, některé z nich jsou hodně zábavné, jiné zase nudné. Bavilo mě třeba hraní na schovávanou, kdy malý Connor hledal ostatní z kmene poschovávané v lese pomocí hledání stop. Naopak jednu misi, kdy jsem musel tajně umísťovat nálože na lodích, jsem si "užíval" asi hodinu, než se mi to konečně povedlo bez prozrazení se. Zajímavé jsou i pozdější hromadné bitvy.
 
Dost jsem si oblíbil vedlejší mise, kde jsem postupně pro statek získával nejrůznější lidi a pak jsem jim sem tam pomáhal a současně zkoumal jejich každodenní aktivity. Zde mi ale přišlo, že je to celkově tak nějak urychlené. Např. Myriam si není jistá svatbou a utíká. Já ji doženu, ona si stěžuje, že nechce být žena v domácnosti. Já na to, že nemusí. Střih a už ji odvádím k oltáři. Ani si neřeknou ano a rovnou si dají polibek. Celkem zajímavé je i vyšetřování místních legend, avšak s podobným závěrem. Např. Zjistím, že je legenda o bezhlavém jezdci pravdivá, uvidím ho, ale to je vše. Proč ho nemůžu chytit a konfrontovat ho?
 
Ze začátku jsem měl trochu problém s misemi na lodi, kde se mi některé z nich nedařily plnit se stoprocentní synchronizací. Pak jsem ale zjistil, že jsem přehlédl možnost loď za peníze vylepšovat. Po zakoupení několika vylepšení se to už dalo a naopak mě to začalo hodně bavit. Taky se mi líbí, jak je ve městech zpracovaný fast travel, kde je potřeba procházet podzemním bludištěm a po vyřešení hádanky či odemknutí dveří se zpřístupní nový přístup v jiné části města. Také mne bavilo sbírání collectibles v podobě pírek schovaných vysoko ve větvích, odlétávající kousky almanachu nebo i klasické lezení na výškové budovy a zde nově i na vysoké stromy.
 
Dojde i na několik misí v současnosti v kůži Desmonda. Jeho příběhová linka však nikdy nepatřila mezi mé oblíbené, obzvláště v minulém díle. Tentokrát toho naštěstí není nijak moc, takže to nestačí začít moc nudit.
 
Dále je fajn, že je možné si zahrát několik druhů miniher, avšak zde to někdo až moc přehnal s jejich obtížností. Mlýn a dáma proti nejtěžším soupeřům ještě tak nějak vyhrát šla, avšak vyhrát bowls a hlavně fanoronu se mi i přes velké úsilí nedařilo. Tak jsem si musel k vítězství pomoct malými podvůdky, které se mi podařilo najít na internetu.
 
Bohužel došlo i na bugy. Čas od času se mi stalo, že nešlo zabít zvíře nebo se někde zaseklo NPC. Pak klasický problém se skákáním, kdy Connor skákal jinak, než jsem předpokládal a tak jsem zbytečně padal na zem. Ovládání koně také není úplně vychytané, protože se mi sem tam někde zasekl, apod. Došlo i na chyby v příběhu, například že bylo jméno Connor zmíněno dříve, než mu ho Achilles dal, nebo když horník mluví o Big Davovi dříve než jsem ho vůbec přivedl na statek. Také je divné, že místním obyvatelům vůbec nevadí, když si čas od času ukradnu skoro jakéhokoliv volně stojícího koně, nebo že se NPC nedají na útěk, když někde začne bitka. Několikrát se mi tak stalo, že krev lítala všemi směry a o metr dál si někdo v klídku štípal dřevo.
 
Celkově mám z hraní především dobré pocity. Věta z prvního odstavce ohledně stereotypní hratelnosti zde platí stejně jako u předchozích dílů. Dal jsem si ale zásadu, že si budu dávat mezi jednotlivými díly přibližně roční pauzu, takže mi to zde nijak zvlášť na nervy nelezlo a celou hru jsem si dobře užil.

Jakým způsobem se hackují počítače můžeme vidět v řadě filmů a sem tam i ve hrách, kde má často podobu nějaké jednoduché minihry. Teda až na to, že dané hackovací scény působí obvykle nereálně a bohužel často až směšně. Proto jsem rád, že existují hry jako Hacknet.
 
Teda ne že by bylo možné pomocí několika programů jednoduše prolomit firewall dešifrováním hesla nebo přes smtp či web server snadno získat úplnou kontrolu skoro každého napadeného počítače. Přeci jen, hra musí být pořád zábavná, tak i techniky musí být značně zjednodušené.
 
První pocity z hraní mi vyvolaly vzpomínky na moje studia informatiky, kde jsem v linuxovém bashi trávil prakticky každý den. Až je trochu škoda, že zde jsou jen základní příkazy, což na druhou stranu chápu, protože hra musí být přístupná i pro laiky. Ale minimálně Vim editor by se zde šikl.
 
Hra představuje své "techniky" hackování postupně, takže obvykle není problém vše pochopit a následně postupy vhodně kombinovat. Bohužel po čase přichází stereotyp, který je občas obohacen časovým limitem, nedostatkem operační paměti nebo nutností zapojení více počítačů, ale i tak jsem se od cca druhé poloviny hry u hackování spíše nudil než bavil. Asi nejlepší misí pak bylo, když jsem byl hacknut já a následně jsem musel obnovovat systém v nouzovém režimu.
 
Zajímavé bylo i pročítání soukromých dokumentů a souborů. Je super, že když vyedituji zdrojový soubor webové stránky, tak se to skutečně projeví. Sem tam jsem narazil na různé reference, třeba na Ufo: Enemy Unknown nebo KFC.
 
Grafické zpracování na mě působí přesně tak, jak bych od hackovací hry očekával. Jen terminál a dalších pár oken. Potěší možnost měnit barvy a rozložení, ale ve výsledku jsem zůstal u toho výchozího. Jen mapa všech počítačů by mohla být přehlednější, protože po několika misích je známa hromada počítačů a v druhé polovině hry je to už slušný moloch.
 
Celkově jsem spokojený. Hackování je jednoduché a zábavné. Jen v té druhé půlce trochu dochází zábavě dech.

O existenci této hry jsem neměl ani tušení, zakoupil jsem ji jako součást bundlu Humble Choice. Hra si ale získala mou pozornost poté, co jsem zjistil, že za vývojem stojí game designerka, která stála za mými oblíbenými adventurami Heavy Rain nebo Beyond: Two Souls.
 
Po spuštění hry ihned bije do očí vizuální zpracování vycházející z natočeného materiálu s reálnými herci, které bylo následně převedeno do komiksové podoby. V prvních okamžicích mně tento styl moc nevyhovoval, ale postupem času jsem si zvyknul. Docela potěšilo zapojení herce Sama Douglase, kterého znám jako jednu z hlavních postav z Heavy Rain a zase hraje slušně řečeno pěknýho parchanta.
 
To příběh, ten mě pohltil prakticky od začátku. Obzvláště první kniha plná napětí z toho, co všechno se ještě stane během loupeže má výbornou a napínavou atmosféru. Líbí se mi, jak jsou jednotlivé scény proloženy krátkými flashbacky, které pokrývají příběhy hlavních postav a pomáhají se s nimi sžít. Na druhou stranu je v příběhu řada děr, které mi nedávají úplně smysl. Například když si na místě přepadení objeví máma Holtová a bez problému nakráčí přímo do obklíčené budovy, nebo i ten jejich útěk z motelu.
 
Druhá kniha mi pak přijde o něco slabší, ale s celkem silnými osudy jednotlivých postav, které jsou závislé na průběhu hry. Asi nejdrsnější mi přišla poprava Jaye, která byla naštěstí v poslední chvíli zastavena. Také se mi líbí, že když jsem si hru zahrál podruhé a volil jiné možnosti, tak jsem se dozvěděl i několik věcí, o kterých jsem v prvním průchodu neměl ponětí.
 
Trochu mě ale zklamal závěr, který mi přijde tak nějak na sílu ukončený nebo snad úmyslně otevřený? Těžko říct. Nicméně, když se všechny linky uzavíraly a najednou přišel cliffhanger v podobě vraždy dědy, říkal jsem si, že právě začíná kniha 3. Jenže to byl už konec. Každopádně o dědovi si z jeho chování a několika dialogů myslím, že má něco společného s Sharon. Že by to byl otec Jaye? Těžko říct.
 
Určitě musím vyzdvihnout hudební složku. Líbí se mi hudba v menu a ta na konci první knihy, která mi svým stylem připomínala písně od Johnyho Cashe. Později jsem zjistil, že je to cover jedné jeho písně.
 
Nulová očekávání, výborný zážitek. Tak nějak bych ve zkratce shrnul mé pocity z hraní této hry, která je pro mě prozatím největším kandidátem na překvapení roku.

Naštěstí se na rozdíl od základní hry nemuselo na obě rozšíření hry nijak přehnaně čekat. Zatímco se první DLC soustředí především na multiplayer, čímž se zcela distancuje od mých zájmů, ten druhý kousek nabízí novou kampaň, kterou jsem si naopak nemohl nechat ujít.

A příběh byl zase celkem fajn. Nejvíce se mi líbila samotná továrna s naklonovanými Duky. Fajn byla i opětovná jízda zmenšeným Dukem v autíčku. A nakonec jsem ani nepředpokládal, že někdo může být ještě víc namachrovaný a sexistický, než samotný Duke. No, Dukea asi nakonec nepředčí, ale velmi dobře mu sekunduje jeho kolega Dylan. Jeho dialogy jsou pak dobře zesměšněny silou okamžiku, kdy ty nejpitomější hlášky říká jako zmenšený trpaslík. Dost mě bavila i poslední sekvence na Měsíci, kde jsem čekal, že za vším bude opět Dr. Proton, ale i tak je závěr fajn. Akorát je teda divné, že ten Dr. Proton je skutečně poražen v polovině kampaně, když je po něm vlastně ono celé DLC pojmenované.

Rozšíření hratelnostně oproti hlavní hře ničím extra nepřekvapí. Je tu však pár nových nepřátel, nové vozidlo a pár zbraní. Jinak mi přišlo, že to až příliš rychle uteklo. Na můj vkus zde bylo zbytečně složité uskakování před lasery a tak trochu mi haprovala i umělá inteligence, kdy si třeba společnicí nesmyslně stoupali před hlaveň mého střílejícího kulometu. Ještěže byli nesmrtelní.

Celkově DLC hodnotím jako průměrné, které nenadchne ani nezamrzí. Určitě by mu neuškodila i dvojnásobná délka a trochu více soubojů.

Duke Nukem Forever je trochu jiná FPS střílečka než předchozí díl, přeci jen už není rok 1996 a je potřeba mít vedle hry alespoň trochu toho vyprávění příběhu. I když jsem si myslel, že Duke je neskutečně namachrovaná macho postava a jen tak mě u něj něco nepřekvapí, tak tato hra mi předvedla, že se to dá přívést ještě do většího absurdna, sexismu a kýče, než jsem si dokázal doposud představit. A světe div se, ono to funguje. Ať už jsou to lokace v Dukově stylu, reakce všech lidí okolo na přítomnost jejich idolu, nejrůznější narážky a reference na všechno možné, až po nejrůznější hlášky vycházející z Dukových úst. Tohle všechno mi dokázalo vytrvale udržet dobrou náladu během hraní celé hry.

Nebýt té omáčky okolo, byla by to asi jen další tuctová střílečka. Původně jsem očekával, že to budou klasické úrovně, kde budu mít možnost volného pohybu, kam se mi zlíbí. Zde však je většina úrovní postavena na tom, že se prostě jde skrze takové koridory dál a dál, což mi ve výsledku možná vyhovovalo i víc, protože jsem se málokdy zasekl. To se mi nakonec stalo jen jednou, když jsem čekal, až jeřáb přesune kontejner. Po pár minutách jsem zjistil, že se ve skutečnosti zasekl a pomohlo až zapnutí vsync v menu a restartování úrovně.

Co se hratelnosti týče, přišlo mi to značně zjednodušené. U boss fightů, ale často i během úrovně, jsou dostupné boxy, které automaticky doplňují všechny náboje, takže prakticky žádný stres z jejich nedostatku. Stejně tak životy jsou nahrazeny Dukovým egem, které se v klidu automaticky doplňuje. Trochu to vyvažuje nutnost mít u sebe najednou pouze 2 zbraně. Na normální obtížnosti se to v pohodě dá zvládat, avšak na té nejtěžší se stres z nedostatku nábojů vrací. Naštěstí je možné v menu rozšířit počet zbraní na 4.

Repertoár zbraní obsahuje vše klasické, na co jsme zvyklí, včetně oblíbeného zmenšovacího paprsku. Boss fighty jsou pak celkem zábavné, přituhuje prakticky jen při hraní na nejtěžší obtížnosti. Čas od času je hraní okořeněno nějakou jinou aktivitou, takže dojde na střílení všeho možného z obřího kulometu nebo jízdu v monster trucku. Celkem zábavné jsou i úrovně, kde je Duke zmenšený, zvláště ta, kde zachraňuje uvíznutou prodavačku v místnosti s vodou pod proudem. Ale přišlo mi, že těch úrovní se zmenšením je zbytečně moc. Potěší i přítomnost několika miniher v podobě hraní videoher na automatu a docela náročný pinball. Co mě ale moc nebavilo, byly mise pod vodou a s tím nutné hledání bublinek kvůli vzduchu. 
 
Celkově mi hra přijde jako tuctová střílečka, kterou lehce pozvedává zmíněný kýč a hlášky kolem hlavní postavy, to však nemusí každému vyhovovat. Hraní bylo fajn a rychle to uteklo, avšak nemyslím si, že by mě hra nějak zvedla ze židle nebo že bych měl v budoucnu nutkání si ji projít znovu. Stál ten hype a dlouhé čekání na vydání za to? Za mě bohužel spíše ne.

Duke Nukem se vrací a vzhledem k tomu, že plošinovky už nejsou pro "Ďůka" dostatečně mužné, mění se i žánr celé hry na FPS střílečku. A rozhodně mu to prospělo, protože se díky tomuto úspěšnému titulu dostal do povědomí většiny hráčů, kteří o existenci prvních dvou dílů pravděpodobně ani nemají tušení.

V době vydání jsem na tom byl hodně podobně, o hře jsem se doslechl od spolužáků na základce ve stylu: "Mám super hru, kde střílíš jakási prasata, hláškuješ a dáváš peníze striptérkám." Hru jsem si samozřejmě zahrál, ale vzpomínám si, že jsem se v té době moc daleko nedostal, protože mi nedělaly moc dobře určité pohyby kamery, obzvláště v úzkých prostorách, jako jsou větrací šachty. Po čase jsem se ke hře vrátil v době, kdy jsme si s kamarády užívali především multiplayer a k plnohodnotnému single návratu jsem se odhodlal až teď, konkrétně v rámci edice 20th Anniversary World Tour.

A první dojmy hraní po dlouhé době byly především dvojího typu. Zaprvé, pořád se mi z toho dělá trošku blbě a za druhé, to už tehdy bylo takto těžké? Na kameru jsem si po čase zvykl, ale hru jsem si nakonec zjednodušil tím, že jsem ji rozehrál na normální obtížnost a bohatě mi to stačilo.

Můj průchod jednotlivými mapami byl také různého charakteru. U první epizody a hlavně v jejím prvním levelu jsem nostalgicky vzpomínal na má dřívější hraní. Bloudění v úzkých jeskyních nebo plavání pod vodou už mě tolik nebavilo. Několikrát se mi i stalo, že jsem ani nevěděl jak dál a nějakou dobu mi trvalo, než jsem našel další postup. Mapa úrovně taky není zrovna dvakrát přehledná, jako třeba ta v Doomu. Pak mi moc nevyhovuje, když se objevují noví nepřátelé v již prostřílené oblasti, když se skrze ně vracím zpět. Ale to se dá ve výsledku v pohodě překousnout.

Jinak z map bych rád vyzdvihnul již zmíněnou první mapu Hollywood Holocaust, tajný level Tier Drops, kde se mění celá oblast včetně typu nepřátel podle toho, jaký vstup si zrovna vyberu. Také se mi líbila úroveň Going Postal, kde jsem byl v mini bunkru a odolával nájezdům hromady nepřátel. A nakonec ještě Mirrage Barrage parodující Pátý Element s očekávaným rozuzlením.

Arzenál zbraní je také uspokojivý. Nejčastěji jsem používal klasickou brokovnici, ripper a raketomet. Celkem sranda je pak zmenšovač, který se obzvlášť hodil na silné nepřátele typu Assault Commander. V nové epizodě jsem pak ještě hojně používal Incinerator střílející oheň. 

Celkově jsem se s Dukem často bavil, i ta troška nostalgie byla fajn. Avšak narazil jsem i na nudnější pasáže, u kterých jsem byl po chvíli rád, že je mám za sebou.

Čtvrté a poslední rozšíření Kingdom Come: Deliverance nabízí možnost přibrat k sobě psa Vořecha a také dvě nové příběhové linky. V jedné budeme hrát za Jindru, ve druhé si projdeme flashback Terezy probíhající těsně před a těsně po vypálení Skalice.

V prvé řadě musím ocenit přínosnost psa pro základní hru. Jak mi ze začátku moc nešlo bojování, bylo povolání Vořecha do boje součástí většiny mých bojů. Často tak dokázal rozptýlit nepřítele, kterého jsem pak mohl následně snadno udeřit bez nutnosti překonávat jeho obranu. Taky mi hodně pomáhal při lovu, když mé schopnosti s lukem vedly ke krásnému úspěchu cca jeden zásah na 10 střel. Jediné, co mi vadilo byla nutnost ho pravidelně krmit. Na začátku jsem si říkal, jak je to super, po čase to ale bylo dost otravné. Ale snažil jsem se ho neustále chválit a krmit, protože jsem se bál, že mi uteče. Při druhém průchodu hrou jsem to už vesele ignoroval a ve výsledku mi holt někdy v boji nepomáhal, žádná tragédie.

Na první příběhové rozšíření je možné narazit velmi brzy a, jak už jsem zmínil v komentáři k základní hře, jsem velmi rád, že jsem si tuto část hry omylem spustil hned při prvním rozhovoru s Terezou po probrání se u mlynáře. Nejprve je to takový fajn doplněk k tutoriálu, kdy si postupně projdu většinu nebojových mechanik ve hře. Celkově vzato mě to za Terezu hodně bavilo, líbí se mi dobré propojení se vším, co jsem předtím dělal s Jindrou ve Skalici. Počátek vpádu Kumánů pak byl slušně depresivní. A taky jsem se celkem zapotil při plížení se v dolech, útěkem před Kumány a při orientování se ve tmě v lese.

Druhý příběh o Johančiných vizích pak ukazuje krásný příklad toho, jak se v té době církev mohla stavět k čemukoliv odporujícího jejich výkladu víry. Ačkoliv se mi podařilo Johanku osvobodit, v druhém průchodu hrou jsem ji ze zvědavosti nechal odsoudit a scéna s bičováním a vyříznutím jazyku byla depresivně nepříjemná, i když toho vlastně moc nebylo vidět. Z questů byla docela zábava se opíjet s ševcem a s pomocí fingování proher a trochy toho alkoholu ho nakonec obrat o všechno. Celkem zajímavý byl i okamžik, kdy Johanka vyčetla Jindrovy všechny jeho dosavadní hříchy a přinutila ho vykonat pouť do Úžic.

Celkově je tohle za mě must have rozšíření, které přidává dva kvalitně zpracované příběhy, které nejsou do hry nijak na sílu dolepeny. Rozhodně to stojí za zahrání.

Třetí rozšíření nabízí jednu novou úkolovou řadu, kde se z příběhového hlediska dozvíme něco málo o dřívějších činech pana Ptáčka, které vedou k jednomu velkému sporu. 

Přídavek je na můj vkus celkem krátký, nabízí jen několik na sebe navazujících questů a za tu dobu mi vlastně celá ta Kunova banda ani moc nepřirostla k srdci. Asi nejvíce zábavnou ale současně později tak trochu frustrující věcí je neustálé hledání, okrádání a předávání Bakchova prstenu. Koncept zajímavý, ale když pak neúspěšně čtvrt hodiny hledám místo, kam ho zrovna mohl někdo schovat, to moc zábavné není. Nehledě na to, že si pak ani nemůžu pořádně užít aspoň tu hospodu na Kunův účet.

Další questy pak nabídly především hromadné bitky, které ale nejsou tak promakané a zábavné jako ty v hlavní hře. Potěšila mě cutscéna, kde všichni zpívají píseň ze základní hry. Poslouchat to v originálním dabingu s anglickým přízvukem na mě působilo kupodivu úsměvně v dobrém slova smyslu. Pak mě taky bavilo mučení Kubajse, když jsem ho nechal přivázaného ke stromu celou noc, aby si mohl dobře rozmyslet, jestli mi všechno prozradí. Příběhový konec pak byl pro mě až moc předvídatelný, proto pro mě nebyla Kunova zrada nijak šokujicí. Ale jsem rád, že se mi ho nakonec podařilo ukecat.

A to je vlastně všechno. Pár questů které neurazí, ale nijak zvlášť přehnaně nenadchnou. Určitě bych uvítal třeba dvojnásobnou délku, abych se s celou skupinou mohl více sžít.

Druhé rozšíření Kingdom Come tentokrát hraje především na příběhovou notu, kde budeme sekundovat panu Ptáčkovi v jeho námluvách. Celkově by se dalo říct, že se jedná o 3 nové větší questy. 

Nejprve je potřeba získat Ptáčkův rodinný prsten. Vystopovat tábor lapků bylo snadné, obtížnější pak bylo prsten získat. Při prvním průchodu hrou jsem byl celkem dobrý karbaník i rváč, takže jsem prsten v pohodě vyhrál. Při druhém průchodu už to bylo horší, takže jsem se nakonec uchýlil ke krádeži klíče a vykradení truhlice.

Druhému úkolu se lze jistým způsobem zcela vyhnout, ale to bych nikomu nedoporučoval, protože úkol spočívající ve strašení obyvatel Ledečka je hodně povedený. Zvláště pak, když Jindra začne přidávat ruku k dílu i mimo rady od Vetešníka, kdy se i zmíněný Vetešník začne obávat, že to zachází až nějak moc daleko.

A finále je už kratší, ale zase hodně vtipné. Od napovídání z křoví s tím, že to pan Ptáček řekne pokaždé jinak, přes předstíraný opilecký zpěv až po absurdní konec, kdy to vše bylo vlastně jen kvůli tomu, aby si Ptáček užil jednu noc.

Za mě tedy povedené rozšíření, které rozhodně stojí za zahrání. Jej mě trochu naštvalo, že je jako jediné z ostatních rozšíření povinné pro dohrání hry. Když jsem s velkou úlevou dokončil v mém druhém průchodu hrou na hardcore a bez zabíjení hlavní příběhovou linii a odjížděl s Ptáčkem na východní kraj mapy, tak si najednou vzpomene, že se chce ucházet o dívku svého srdce a já tak musel bez fast travelu zase na druhou stranu mapy, kde se první quest odehrává.