Adventury jsou jedním z mých oblíbených videoherních žánrů. What Remains of Edith Finch však inklinuje spíše k walking simulátoru, podžánru adventur, který zase tak často nehraji. Byl jsem tak velmi zvědavý, jestli mě bude hraní bavit.

Na začátku jsem měl trošku problém s herním zpracováním. Hrál jsem to totiž spíše jako klasickou adventuru a snažil se prozkoumávat okolí. Hra ale neumožňuje běhání, takže procházení některých lokací bylo až moc zdlouhavé. Ovládání ve stylu Fahrenheita, kde je potřeba myší dělat správné pohyby tomu taky moc nepřidalo. Několikrát se mi tak stalo, že jsem nějaké dveře či dvířka skříně neotevřel dostatečně, jak po mně hra chtěla. Po čase mne ale více pohltil příběh a tyto malé problémy jsem zcela přestal vnímat. Naopak se mi velmi líbilo, jakým způsobem se zobrazují dialogy a nápovědné texty.

Příběh mi tak trošku připomíná některé druhy filmů, kde některé scény vypadají na první pohled nudně a nezajímavě, ale z nějakého důvodu mne drží přilepeného na obrazovce a hltat každou vteřinu. Zde mne teda moc nebavilo prozkoumávání opuštěné vily, ale o to více mi přišly zajímavé příběhy jednotlivých členů rodiny Finchových těsně před jejich smrtí. Většina z nich je hodně smutná, některá zase podivná. Chudák Gregory, který se jako mimino utopil ve vaně nebo Molly, která umřela na otravu toho, co snědla, když jí máma nechtěla dát najíst. Život Waltera, který strávil 30 let ve sklepě, pak byl hodně ujetý. Stejně tak jako jeho smrt, kdy ho ihned poté, co vyleze ze sklepa srazí vlak.

Hodně se mi líbí vizuální zpracování. Zatímco průzkum vily je řekněme normální, tak některé příběhy členů rodiny mají různá stylistická zpracování. Prostě jeden z nich je dětský příběh plný proměn, další je hororový komiks a jiný zase jedna velká minihra. 

Jak už jsem zmiňoval na začátku, od walking simulátoru očekávám především kvalitní příběh a přesně to jsem zde dostal. Až byla škoda, že to relativně rychle uteklo.

Poté, co jsme s dětmi zhlédli Lego Movie v televizi a já se mezi řečí zmínil o tom, že existuje stejnojmenná videohra, bylo o další zábavu postaráno. Pro mě to byla druhá lego hra, kterou jsem si později prošel i sám za sebe.

V prvé řadě hodně potěšilo, že hra celkem věrně kopíruje děj filmu včetně některých scén. Děti tak tušily, co od hry očekávat a užívaly si každou scénu z filmu. Současně se dcera hodně těšila, až bude moct hrát za jednorožce Unikitty, jehož reálná lego postavička dělala dětem při hraní povinně společnost. Za mě je příběh jednoduchý a přitom stále zábavný. 

Hratelnost je stejně jako u Jurského světa jednoduchá a zábavná. Děti nemají problém pochopit, co jaká postavička umí a dokáže. Až na pár výjimek na všechen postup v misích přišly samy. Akorát je můj synek typický kluk a často si místo postupu hrou chce jen tak zablbnout. A pohled na rozpadající se panáčky na kostičky je tak zábavný! Horší to bylo mezi misemi při volném pohybu v Lego světech. Dost často nebylo jasné, kam je potřeba se vydat a zelené navigační lego ťuplíky nebyly moc vidět. Po čase jsme si ale na každý svět zvykli a další mise a tajné úkoly v pohodě nacházeli. Potěšila i přítomnost tří miniher v podobě tančení, výběru vhodné kostky při stavění a jednoduchého systému hackování.

Trochu nepříjemná je nutnost myslet na to, že se hra primárně ukládá jen na začátku a konci mise a výjimečně na terminálu uprostřed mise. Několikrát se tak stalo, že mise děti v půlce přestaly bavit, tak jsme hru vypnuli. Avšak další den se děti divily, že to musí jet znovu. 

Ústřední návyková píseň nám říká "Everything is Awesome", avšak během hraní jsme narazili na několik problémů. Především často zlobí kamera, kdy se není možné na gamepadu vytočit tak, jak bych zrovna potřeboval. Nehledě na to, že na split screenu na ten výhled není ani moc místa. Bohužel se nám několikrát také stalo, že se nějaká postava zasekla při pádu mimo herní oblast bez možnosti opětovného spawnutí. Museli jsme tak danou misi jet znovu od začátku.

Ale jinak to bylo celkem zábavné hraní, které mohu doporučit. Obzvláště dětem, které si oblíbily film.

První díl adventury Lost Horizon jsem ohodnotil jako lehce nadprůměrnou hru. Příběh byl značně předvídatelný, ale i tak napínavý a zábavný. Podobná očekávání jsem měl i od druhého dílu. Jenže ten se už od prvních okamžiků malinko zadrhává.

Jako první do očí bije grafické zpracování, které je tentokrát 3D render, který není tak pěkný, jako grafika prvního dílu. To se ještě dá odpustit, horší je to s celkovou těžkopádností při ovládání. Když někam kliknu, nějakou dobu to trvá, než se postava začne hýbat. Často je vidět, že animace úplně nesedí nebo se postava někde zasekne. Toto všechno dokážu překousnout, pokud mi hra nabídne dobrý příběh a hratelnost.

Jenže ouha, příběh se také moc nepovedl. Je o hodně kratší a jsou zde celkem 3 hratelné postavy, takže si hlavní postavu, Fentona Paddocka, ani moc neužijeme. Horší ale je, že v příběhu jsou značné díry. Předně mi vadí, že vůbec není řečeno, co se stalo s Kim, postavou z prvního dílu a matkou Gwen. Naznačuje se, že pravděpodobně umřela, ale nic se neřekne narovinu. Pak zde jsou zase situace, kdy se někam dostaneme, střih a jsme jinde. Například když se Anna složitě vloupá do budovy, pak se schová před Rusy, dozví se informace a střih: už je v jiné lokaci. Pak má hledat bunkr, jehož lokace je zřejmá pomocí mapy. Takže místo, aby šla rovnou na místo, o což jsem se s ní snažil, musela nejprve vytvářet jakési balonky nebo lampiony, věšet je na výchozí body a pak lozit na rozhlednu aby viděla přesně to místo, které už bylo na mapě. Facepalm. 

A do třetice. Anna zmizí z vlaku, zatímco Fenton spí. Ten po probuzení vůbec neřeší, kam zmizela. Dost složitým a hloupým způsobem se dostane do tajné střežené laboratoře, kam je vstup přímo u rakví Stalina a Lenina v Mauzoleu. Přitom se stačí dostat k rakvím, na hledání vstupu se nějak zapomnělo. Následně se proplíží až ke své vězněné dceři, najednou se objeví soudruh a schovává se za Annu, kterou má jako rukojmí. Fenton neváhá, hází skalpel a trefuje schovávajícího se soudruha do oka! Anna mu pak řekne, že se plížila v jeho stopách. Ale že se vůbec nezajímá, jak se dostala na základnu, když se tam sám dostával dost složitým způsobem. Následně střih a všichni tři jsou ve vlaku a jedou zpět do Evropy. Jak se z té vojenské základny dostali? Ještě se spící Gwen. Uznávám, že se to trochu později vysvětlí tím, co je Anna ve skutečnosti zač, ale i tak, ten průběh prostě nedává smysl.

Hratelnost dostala taky slušně zabrat. Asi nejvíc mě štve, že některé předměty je potřeba aplikovat na větší oblast obrazovky a bez jakékoliv interakce. Tím mám na mysli nanášení roztoku na obrazy nebo čištění rzi na tabuli pomocí kartáče. Na to, že se něco skutečně děje jsem v prvním případě přišel náhodou, v tom druhém bohužel až z návodu. Taky dojde i na klasický mor všech adventur: stealth pasáže. Zde navíc okořeněné nepovedeným ovládáním, kdy se Fenton nezastaví na daném místě nebo se naopak nehýbe, když je to už potřeba. Moc to nezachrání ani minihry, pokud mě paměť nešálí, tak je tu jen pitomý útěk na motorce plný quick time eventů a naopak zábavný průchod na plošince v bludišti, který je až v závěru.

Z předchozích odstavců nejspíš plyne, že jsem si hraní tentokrát moc neužíval. Když se snažím vzpomenout na pozitivní věci, napadá mne asi jen celkem příjemná hudba, jedna narážka na Indiana Jonese a hlavně celkem povedená poslední kapitola. Ostatně nebýt ní, šlo by hodnocení minimálně o další desítku dolů.

Sérii adventur Secret Files od Animation Arts jsem si celkem oblíbil. Žádná z nich nebyla taková, že bych si z ní sedl na zadek, avšak současně mě její příběh bavil a tak hraní celkem odsýpalo. A podobná očekávání jsem měl před hraním Lost Horizon od stejných tvůrců.

V prvních chvílích mi přišlo, že je vše takové uspěchané. Prostě objevím se v nové lokaci, tam si chvíli pokecám s důležitou postavou a bez možnosti si danou oblast projít a prozkoumat se hra přesouvá jinam, kde se celá situace opakuje. Než dostanu Fentona konečně pod pořádnou kontrolu, nakecá se toho na můj vkus až moc. A tak to je prakticky na začátku a konci každé kapitoly.

Příběh je takový "Indiana Jonesový": Závod s nacisty o to, kdo vystopuje a následně objeví artefakty dřív. Do toho nějaký ten útěk, infiltrace či únos. Jinými slovy, pořád se něco děje a je to zajímavé. Potěší, že se několikrát za hru na chvíli ujmeme i postav Kim a Richarda. Naopak se mi moc nelíbilo, když jsem se v rámci kapitoly celkem složitě dostal do nesnadno přístupného místa, tak po dosažení potřebného cíle byl najednou střih a najednou jsem někde jinde. Určitě bych uvítal, kdyby se jednou či dvakrát třeba něco přihodilo i po cestě zpět. To se bohužel týká i závěru. Kim si vystřihne karate scénku s hraběnkou v Shambale a bez nějakého většího vysvětlování je najednou konec.

V prvních kapitolách mi bylo sympatické, že způsoby řešení problémů dávaly celkem i smysl, později jsem se však začal chytat za čelo. Například to, že cestuje letadlem či vlakem po celém světě, ale nemá pár franků na nákup na tržnici v Marakeši nebo ani jen pár mincí na telefonní hovor. Nebo už vidím, jak v Německu na první pokus přesně trefí špuntem ze šampusu potřebné tlačítko a jak v tom vířícím vzduchu, který odnáší pryč německé techniky, hodí přesně hadicí, po které se pak přesune do potřebných dveří. Se nedivím, že se ta scéna následně přeskočí a Fenton se objeví přímo v té místnosti. A když na sebe lákal tygra, tak už jsem jen říkal jen WTF.

Graficky vypadá hra na svůj věk fajn, zde nemám co vytknout. Ovládání je intuitivní a potěšily mne i minihry, akorát jich mohlo být klidně víc.

Lost Horizon je pro mě mírně nadprůměrnou adventurou. Má své chybky, ale na těch pár hodin dobře zabaví.

Ah shit, here we go again. S definitivní verzí GTA3 jsem byl celkem spokojený, graficky vypadala dobře a hratelnost byla prakticky stejná. Vice City u mě zanechalo o něco horší pocity kvůli častějším glitchům a drobným změnám k horšímu v hratelnosti. Před hraním San Andreas jsem tak byl hodně zvědavý, jak se podařilo vývojářům "vylepšit" můj oblíbený díl z této trilogie.

V prvé řadě bije do očí grafika. Prostě vyšší rozlišení, hezčí modely, lepší textury, super odlesky. Prostě vše, co bych očekával. Současně zmizel i ten vlnící se horký vzduch v Los Santos, který jsem nikdy neměl nijak zvlášť v oblibě. Během hraní jsem však na pár grafických glitchů narazil, jako když pneumatiky občas "zajedou" do silnice, mrtvoly zaseknuté ve vzduchu nebo divné pohyby v posilovně. Celkově těch chyb nebylo nijak přehnaně moc, jak se mluvilo po vydání této edice hry. Vývojářům se tak pravděpodobně podařilo to nejhorší již opravit.

U definitivní verze Vice City jsem hodně chválil, jak oproti trojce vydrží dlouho auta na svém místě. Někde jsem naboural své auto a na dané místo se vrátil třeba po pěti minutách reálného času a to rozflákané auto tam stále bylo. Podobná očekávání jsem tak měl i zde. Hra mě v tomto ale zklamala, protože se chová podobně jako původní hra. Tedy auto jede proti mně, na chvíli se ohlédnu jinam a při pohledu zpět jsou tam úplně jiná auta.

Stejně jako u předchozích definitivních dílů je zde přítomna GPS v auto mapě. Bohužel mi ale přišlo, že často ukazuje cestu, která není nejvýhodnější a občas navrhla i dvojnásobně dlouhou okliku. Co mi ale vadilo více bylo, když se zobrazila na mapě značka cíle úkolu poblíž jiného symbolu, třeba Pay 'n' Spray, který tu značku překryl a tak jsem přímo neviděl, že mám jet právě tam.

Hodně se však změnila obtížnost hry a bohužel směrem dolů. Pamatuji si, že jsem měl vždycky problémy s vedlejšími misemi za hasiče nebo za sanitku, tady naprosto bez problému. Mnohem jednodušší jsou i tancovací mise včetně low rider "tance". Těch šipek je mnohem míň, což je fakt škoda, zvláště když mi přišlo, že u původní verze ty šipky vycházely krásně do rytmu. Také závody mi přijdou snazší, především ty na stadionu: 8-Track. Dřív jsem měl co dělat, abych vyhrál, teď jsem bez problému dal všechny o kolo. 

Na druhou stranu mi přijde, že pár misí bylo i obtížnějších. Především policejní mise mi v pozdějších úrovních dělaly problémy, takže jsem je dokončil až s vrtulníkem Hunterem. K naštvání pak bylo, když jsem půl hodiny zabíjel zločince, aby mi následně auta další úrovně naskočila na ostrově Las Venturas, kam jsem ještě v té době neměl přístup. Nejvíce mi ale zatopila legendární vlaková mise s Big Smokem. Nevzpomínám si, že bych s ní měl dříve nějaké větší problémy. Tentokrát jsem si poslech hlášky "All we had to do, was follow the damn train, CJ!" užil až až.

Celkově mám z definitivky smíšené pocity. Na jednu stranu to vypadá dobře, ale hratelnostně je to trochu zklamání. Trilogii jsem si koupil především kvůli achievementům, které se mi povedlo celkem snadno zkompletovat. Vzhledem k rozsáhlosti hry a toho, kolik se toho tam dá dělat, jich však mohlo být mnohem víc. Např. Samostatně za všechny tagy, fotky, podkovy, apod. Otázkou je, jestli za pár let, až budu mít chuť se zase vrátit k San Andreas, tak jestli sáhnu po původní verzi a nebo té definitivní. Asi nakonec zvolím tuto, ale budu u toho hodně skřípat zuby.

Z prvních dvou dílů Falloutu jsem byl velmi nadšený, dvojku považuji jako jednu z mých nejoblíbenějších her vůbec. A tak jsem se těšil na další pokračování. A místo plnohodnotného dílu přišel spin-off Fallout Tactics, který přináší trochu jiný koncept hry. Mnoha hráčům se tato změna moc nelíbila, ale to naštěstí nebyl můj případ.

Stále je tu hlavní postava, avšak tentokrát dostáváme pod plnou kontrolu dalších až 5 postav. To vybízí k plížení, taktickému rozmísťování a koordinovanému útoku. A přesně o to se vždycky v prvních misích snažím. Tento přístup je ale trošku zdlouhavý a tak po několika misích tuto taktiku opouštím a hraji především se svou hlavní postavou, která se specializuje na boj z dálky a druhou, nejčastěji si pro ni vybírám deathclawa, která si nepřátele podává zblízka. Zbytek pak plní roli nosičů vybavení obraného z mrtvol nebo sem tam pomohou s lockpickem či odstraněním nějaké té pasti.

Příběh je zde osekaný na minimum a bohužel to nezachrání ani malá linka s generálem Barnakym. Líbí se mi ale, že si tvůrci alespoň sem tam udrželi smysl pro humor jako třeba u hlášení při výbuchu nukleární bomby, nebo když má Calculator připojené geniální mozky jako doktora, vědce či právníka, ale taky game designera nebo porno hvězdy. 

Průběh hry je především o jednotlivých misích spočívajících v pozabíjení všech nepřátel v převážně městských oblastech. Zde je často potřeba splnit různé jednoduché úkony typu zničit generátor nebo zachránit rukojmí. Hodně mě to bavilo jezdit s hummerem v Macombu, první setkání se super mutanty ve St. Louis, obrana ghoulského města v Kansas City, odrážení vlny Reaperů v Junction City či likvidace zlodějů v Cold Water. Dobrým zpestřením jsou mise s dopravními prostředky, které se pak dají využívat i na přesun mezi lokacemi v rámci herního světa. Bohužel je jejich ovládání celkem nepřesné a těžkopádně.

Určitě musím pochválit přizpůsobení Falloutích mechanismů pro potřeby taktického boje. Tím mám na mysli možnost se plazit či módy útoků. Stejně tak se zde mnohem více využívá skilly jako plížení či pasti, které jsem v původních hrách zase tolik nepoužil. Co naopak zamrzí je časté zasekávání běžících postav o překážky nebo také když některý velmi rozměrný nepřítel po zničení zabere celý prostor dveří a tím pádem se přes něj není možné dostat, což může vést i k loadu dříve uložené pozice.

Světová mapa je opravdu obrovská, až je škoda, že se do velké její části v rámci příběhu ani nepodíváme. Náhodná setkání s nepřáteli jsou až na výjimky nezáživná a otravná, zvláště když se vracím z mise na základnu. Naštěstí není problém u jedné z postav vybudovat slušnou úroveň zálesáka a všemu se úspěšně vyhýbat. Problém ale je v tom, že i tak je těch setkání skutečně hromada a odklikávat klidně i 20 nabídek možnosti se setkání vyhnout po cestě ze základny na misi je děsná otrava. 

V původních hrách se mezi náhodnými setkáními občas narazilo i na speciální a často dost vtipné situace. Ty jsou i tady, ale přijde mi, že jich je zbytečně moc a mnohé z nich jsou doslova o ničem. Příkladem za všechny může být Uprising připomínající návštěvu Bratrstva Oceli v prvním dílu, tedy vstup do bunkru chráněný dvěma paladiny. Problémem ale je, že to je všechno. Nejde s nimi mluvit, nejde se dostat dovnitř, prostě nic. Abych ale hře úplně nekřivdil, setkání s B1000 či Brahmin Armor mě pobavilo. Také je divné, že speciální náhodná setkání nejsou náhodná, ale vždy na přesně daných místech.

Vizuální stránka hry vypadá pořád dobře. Prostě starý dobrý vzhled původních her s vyššími detaily a ve vyšším rozlišení. Za mě palec nahoru. Horší je to s hudbou, která dříve utvářela dobrou atmosféru. Zde je bohužel často ticho, případně je slyšet vítr či zvuky padajících trubek. A do toho opravdu zřídka kdy zahraje jen nějaká krátká melodie. A to je celkem škoda.

Fallout Tactics není klasickým Falloutem, při hraní vždy pociťuji super atmosféru prvních dílů, ale ani zdaleka ne tak intenzivní. I tak mě hra vždy dobře baví a rád se k ní vracím.

Need for Speed Underground přinesl světu akční arkádové závodění a zábavný tuning aut. Co očekávat od pokračování? Naštěstí to, co fungovalo dříve tu zůstává, navíc však přibyla jedna velká novinka v podobě volného pohybu ve městě Bayview, kde se hra odehrává.

Poprvé v sérii se tak hra nesoustředí jenom na závody samotné, protože se hráč musí dopravit na místo startu. Současně je vhodné postupně objevovat a navštěvovat nejrůznější servisy pro modifikování auta nebo obchody s prodejem aut. Ty naštěstí není nijak složité najít, protože stačí si všímat určitých světel. Současně dojde na několik sprintů, kdy je potřeba se v krátkém čase dostat ve městě na určité místo. Několik časových limitů je pak až krutě náročných. Je zde i možnost vyzvat kolemjedoucí závodníky k duelu přímo ve městě, což zní na první dobrou zajímavě, avšak mně to moc nebavilo. Už jen proto, že to bylo často celkem na dlouho a nebylo za to moc peněz. 

To vše dává volnému pohybu celistvý feeling, že jsme skutečně v nějakém městě, kde probíhají nelegální závody. Za mě obrovský palec nahoru.  Když to trošku přeženu, dala by se hra přirovnat k odlehčenému GTAčku bez násilí, kde se jen závodí. 

Co se typů závodů týče, jsou zde klasické okruhy či závody z místa na místo. To vše obvykle za provozu, ale ta kolem jedoucí auta obvykle nejsou žádnou náročnou překážkou. Jsem moc rád, že zde zůstal můj oblíbený Drag spočívající ve vhodném řazení rychlostí a driftovací okruhy. Přibyly speciální turnajové závody na izolovaných okruzích a pro mě nejtěžší drifty z kopce dolů. Teda přesněji nejtěžší do té doby, než jsem přišel na to, že si stačí na drifty vytunit vhodnější auto. Pak už to zase šlo bez problémů.

Auta jsou skvělá, tunit se dá skoro vše, co mě napadne. Jen jsem úplně nepobral ukazatel prestiže, který spočívá v tom, mít všechny prvky co nejdražší. Ve výsledku jsem musel pro vyšší hodnotu nasázet přes sebe různé vinyly, které jako celek nevypadaly vůbec hezky. Oproti tomu můj stávající promyšlený design pak nebyl dostatečně dobrý.

Příběh je vyprávěn pomocí pohledů na komixové stripy, což vypadá fajn. Avšak příběh samotný je vcelku jednoduchý a kdybych ho během hraní nevnímal, o nic bych nepřišel. Co mi ale vadilo byl okamžik, kdy jsem vyjezdil všechny dostupné závody a žádné další se mi už nenabízely. Hra mi přímo nenaznačovala, že je potřeba získat určitou úroveň zmíněné prestiže, což je jen napsáno v jedné nabídce u mapy. Ale upřímně, dokud jsem se nedostal do tohoto zákysu, ani jsem netušil, že tam něco takového vůbec je. Pak mě zklamal závěrečný souboj s Calebem. Čekal jsem něco jako průřez všemi typy závodů, ale dostal jsem jen jeden velký pětikolový závod jeden na jednoho.

Umělá inteligence ostatních závodníků se přizpůsobuje aktuální situaci. Jinými slovy, pokud jsem první, ostatní jsou rychlí. Pokud udělám chybu a ostatní mi ujedou, najednou jezdí pomalu a já nemám problém je během chvíle dojet. Tento způsob však nemám moc rád, protože když jedu celý závod hodně dobře a v posledním kole nebo ještě hůř v posledním úseku udělám chybu, můžu závod opakovat. A stejně tak i obráceně. Pokud někde v prvním kole udělá soupeř chybu a ztratí klidně půl minuty, je za pár kol zase kousek za mnou a to i když jedu naplno a bez chyb.

Graficky hra vypadá i dnes úžasně, hlavně všechen ten tuning aut. Jen mě občas vadil efekt kapky na kameře, což je na první pohled super fíčura, ale když ji vidím podesáté, tak mi spíš kazí rozhled, než aby způsobila znovu wow efekt. Opomenout samozřejmě nesmím ani soundtrack, kterému vévodí skladba Riders of the Storm. Jen škoda, že se nejedná o původní verzi od Doors, ale o remix se Snoop Doggem. I další skladby lahodí mému uchu, takže soundtrack čas od času rád poslouchám i při práci. 

Za mě jsou druhé Undergroundy druhým vrcholem celé série Need for Speed. V mých očích jsou jen malinko horší než můj oblíbený, avšak jinými hodně opomíjený čtvrtý díl. Až na pár krátkých chvilek jsem se při hraní velmi dobře bavil a to i dnes, po více než dvaceti letech od vydání.

Jaké to je být baristou v kavárně? Asi to bude chtít umět uvařit dobrou kávu či jiný teplý nápoj. Ale když kavárna nese název Coffee Talk, bude to chtít si se zákazníky i dobře popovídat a třeba vyřešit nějaký jejich problém. A nebudou to jen tak nějací zákazníci, protože se nacházíme v alternativním moderním světě, kde společně žijí lidé, vlkodlaci, upíři a další bytosti.

Princip hraní je prakticky jen o tom vnímat příběh, kecat s návštěvníky a sem tam připravit nápoj. Zvláštní pak je, že zde není možné příběh ovlivňovat, protože příběh postupně plyne dál, aniž bych jako hráč měl možnost třeba volit nějakou variantu odpovědí. Jediné, co mohu dělat, je vhodně volit tři hlavní ingredience do objednaných nápojů. Pokud je zvolím špatně, host o tom akorát prohodí jednu či dvě věty a následně všichni pokračují v rozhovoru a na vývoj příběhu to má nulový vliv. Jen ve finále nezískám některý z achievementů. Zajímavá je i možnost dělat na nápoje latté-art. Jsem ale rád, že to na hru nemělo žádný vliv, protože zrovna tyto obrázky mi absolutně nešly.

Chápu, že tento druh hratelnosti může být pro mnoho hráčů značně nudný, pro jiné to pak může zase být fajn, protože se budou soustředit prakticky jen na příběh. Já naštěstí patřím do té druhé skupiny a hru vnímám podobně, jako kdybych se koukal na film či četl knihu s bonusem v podobě jednoduchých animací postav a jejich emocí.

Hlavní úlohu zde tedy hraje příběh a charaktery jednotlivých postav. Osobně mi byli nejsympatičtější plachá mořská víla Aqua, vlkodlak Gala, kočkoholka Rachel a samozřejmě štamgastka Freya. Dost mě překvapilo, když se ve hře objevil (nebo objevili?) mimozemšťan Neil. Osobu ze vzdálené galaxie jsem fakt nečekal. Příběhy se pak pochopitelně točí kolem životů návštěvníků, plus hodně o psaní Freyi. Zde mě celkem pobavilo povídání o námětu, kdy na světě žijí jen lidé a přitom je v něm rasismus. Jinak doporučuji po dohrání rozjet hru ještě jednou od začátku. Průběh je po většinu času stále stejný, avšak pár odlišností se občas najde a hlavně to vede k trošku jinému závěru a zajímavým informacím o jedné důležité postavě. Víc už ale raději nebudu ani naznačovat.

Audiovizuální podoba hry mi přišla dost sympatická. Zasazení do pixel artu mi v tomto případě přišlo jako zásah do černého. Všechny postavy vypadají dobře, dá se říct i roztomile. Jejich animací zobrazující emoce není nijak přehnaně moc, až by se dalo říct, že v tomto případě méně rozhodně znamená více. Do toho všeho hraje parádní hudební soundtrack, který do kavárny perfektně zapadá. Jen škoda, že mi prakticky žádná skladba neutkvěla v paměti.

Pokud by si hráč neužil dostatek zábavy v přípravě teplých nápojů, je zde k dispozici challenge mód, kde je potřeba v časovém limitu připravit požadovaný nápoj s tím, že v případě správné receptury hráč získá pár vteřin do časomíry navíc. Ze začátku hosté přímo zmiňují, jaké ingredience by měl nápoj mít, avšak později už chtějí něco ve stylu: Něco extra horkého, mírně sladkého a jemně hořkého. V tom okamžiku teprve začala ta pravá výzva. A popravdě, bez taháku bych achievement za 50 správných nápojů jen tak nedostal.

Jak už jsem zmínil výše, tato hra není pro každého. Mně ale sedla hodně dobře, takže mé vyšší hodnocení berte s rezervou. Ač sám kafe nepiji, překvapilo mě, jak zábavné může být hrát za baristu v kavárně. A taky kolik různých zajímavých nápojů se dá s několika surovinami nakombinovat.

Osmý díl série Might and Magic je posledním titulem, který běží na stejném enginu jako šestka a sedmička. Dohromady tak tvoří trilogii, kterou jsem si v velmi oblíbil a rád se k těmto hrám čas od času vracím. Osmý díl tak na první pohled vypadá velmi podobně jako jeho předchůdci.

Asi největší novinkou v tomto díle je ta, že si na začátku dobrodružství nevybíráme celou partu, ale jen jednoho hlavního hrdinu. Další až čtyři členy party je možné si najmout a případně zase propustit, když je potřeba uvolnit místo pro někoho jiného. Čím je naše parta slavnější, tím silnější hrdinové se k ní chtějí připojit. Nicméně, já nikdy nedám dopustit na partu, se kterou jsem skoro od počátku. Prostě není nic lepšího, než si každého hrdinu vypiplat od první úrovně. I proto nejsem zrovna fanouškem této novinky.

Druhou novinkou je to, že výběr povolání nahradil výběr rasy s tím, že každá rasa je v některých schopnostech lepší než jiná. Některé rasy pak mají ještě svá specifická kouzla či schopnosti. Osobně si vždycky jako prvního beru Necromancera, jehož portrét se při povýšení na Liche změní na kostlivce a zhrubne mu hlas. Zajímavá pak může být možnost si v pozdější fázi hry skoro celou partu nahradit draky, kteří mohou používat dračí dech a dávají možnost létání celé partě. Ale jak už plyne z předchozího odstavce, já raději hraji se svými původními hrdiny.

Jinak je to prakticky stále stejný Might and Magic. Grafika je prakticky stejná, systém trénování a zkušenostních bodů taktéž. Celkově mi hra přijde o něco kratší a hlavně o dost lehčí, oproti předchozím dílům. Vzpomínám si, jak jsem v šestce i sedmičce dostával na frak od titánů či draků a to jsem byl na celkem vysokém levelu. Zde si s draky dokáži poradit se svoji základní partou bez větších problémů. Obtížnost šla dolů i v jednotlivých dungeonech. Na žádný obří Hrad Darkmoor, Hrobku Varn, či rozsáhlé doly zde prostě nenarazíme. Co mě naopak velmi těší je to, že zde není konec s blastery, který mi ten skvělý fantasy feeling předchozích her v závěru vždycky pokazil.

Příběh je fajn a prakticky se drží stylu předchozích dílů. Nejvíce mě to bavilo na Souostroví Dýky, Alvaru a v Zemi stínů. Zajímavé pak byly i sekvence v jednotlivých Rovinách elementů, kde byly celé řady elementálů a stvoření pocházejících z daného živlu. Samotný závěr v Escatonově krystalu a Paláci mě naopak celkem zklamal.

Celkově jsem se u osmého dílu bavil, nicméně přišel mi o něco horší než díl předchozí. I tak se k němu vždycky rád vracím.

Stejně jako u definitivní edice třetího dílu jsem do hraní definitivní edice Vice City šel bez zvláštních očekávání. V době vydání byla plná chyb a zcela oprávněně hodně hráčů doporučovalo hrát spíše původní verzi hry. Od té doby však již uplynula nějaká doba, dost věcí je již opraveno a tak jsem se do hraní této verze vrhnul i já.

Mé první pocity jsou opravdu dobré, protože vše vypadá o dost lépe. Auta se krásně lesknou, postavy také vypadají dobře a mají i další detaily jako vousy, chlupy na hrudi apod. Potěší i fakt, že si hra opravdu hodně dlouho pamatuje, kde jsem nechal nějaké auto. Například když jsem šel dělat vedlejší mise, tak i po nějaké čtvrthodině ježdění sanitkou po celém ostrově bylo mé auto, kterým jsem přijel původně k nemocnici, stále na stejném místě.

Občas jsem narazil na nějaký drobný grafický glitch, kdy postava blbě držela nějaký předmět nebo když auto zůstalo zaseklé ve stromě. Občas také divně problikávala světla lamp. Během pobíhání ve Vice City jsem také vrazil i do několika neviditelných zdí, které jsem prostě musel obejít. Sem tam se i stávalo, že pomalu jedoucí auta najednou z ničeho nic šílenou rychlostí zatočila na křižovatce a rychle odjížděla pryč.

Bohužel jsem ale narazil i na problémy, které ovlivňují hratelnost. Něco se dá v pohodě překousnout, jako například cílová plocha v rámci úkolu, kde je potřeba stát přesně na určitém bodě. Avšak v misích se mi často stávalo, že někteří nepřátelé prostě jen stáli jako nehybní panáci. Naopak zase mise, kde jsem s Lancem bojoval v Diazově vile zase probíhala tak, že Lance bezhlavě nabíhal přímo do střelby a často zbytečně umíral. Zde uznávám, že je klidně možné, že AI spolubojovníků byla taková už i v původní verzi hry, jen si to prostě nepamatuju. To vlastně mohu říct i o celkové obtížnosti, protože mi zde všechno přijde o dost lehčí než dřív.

Celkově jsem se při hraní definitivní verze bavil prakticky stejně jako u původní varianty hry. Avšak těch chyb a problémů je zde o něco více než u definitivní trojky. I tak si ale říkám, že za pár let, až budu mít chuť si hru zahrát zase znovu, tak sáhnu spíš po této definitivní verzi.

Kdo by neznal legendu jménem Doom? Za více než 30 let, co je tu s námi, se kolem hry a jejího druhého dílu vytvořila obří komunita, která vytvářela celou řadu nových úrovní a kampaní. O těch oficiálních jsem často slýchával, avšak nikdy jsem se k nim pořádně nedostal. Až díky této kompilaci obsahující standardní i prakticky všechny oficiální rozšiřující kampaně a megawady pohromadě jsem si tím vším mohl projít.

Jako pamětník původní dosové verze jsem vždy hrával Dooma jen pomocí klávesnice na šipkách. Zde tato možnost standardně není, naopak se nabízí moderní varianta pomocí myši a klávesnice s rozložením wasd. Ukápla mi při tom malá nostalgická slza, ale zvykl jsem si celkem rychle a nyní na toto ovládání už nedám dopustit.

Za tech třicet let od vydání prvního Dooma vyšlo několik dalších dílů a u těch posledních dvou jsem si obzvláště oblíbil metalový soundtrack. Bylo tak pro mě příjemným překvapením, že kompilace obsahuje přepracovaný hudební soundtrack, který je nyní v metalovém duchu. Původní midi hudbu mám hodně rád, ale ten metalový nádech tomu sluší mnohem víc. Během hraní jsem se tak hodně těšil, až uslyším mé oblíbené skladby Sign of Evil, Running from Evil a Opening to Hell. Zklamaný z jejich poslechu jsem v daných úrovních rozhodně nebyl.

Kromě zmíněného je zde i nová kampaň jménem Legacy of Rust, ta nabízí novou hudbu, nové grafické prvky, ale je specifická ještě ve dvou dalších věcech. Tou první je to, že během hraní nenarazíme na plasma gun a BFG, které nahradí na ohni postavené zbraně Incinerator a Calamity Blade. U nich je potřeba si dávat pozor, kam oheň letí, protože oheň na postiženém místě nějakou dobu zůstává a ubírá hráčovy životy. Druhým specifikem je šestka nových nepřátel. Vyzdvihl bych určitě skoro všude přítomné Ghouly, kteří mi často až nečekaně zavářeli, když jsem měl problémy je pořádně trefit. Pak bych ještě vyzdvihl Shocktroopery, kteří dokáží střílet až nebezpečně rychle a také oheň metající Vassagy.

Level design je ze začátku celkem příjemný a snadný, ale postupem slušně přituhuje. Když jsem v jedné úrovní viděl v popisku u automapy, že na mě čeká 552 nepřátel, jen jsem kroutil hlavou. Na druhou stranu, zabití doslova hordy impů na jeden výstřel z Calamity Bladu je velká satisfakce. Finále, kde je potřeba se utkat s hromadou Tyrantů a tunou Arch-vilů bylo slušně řečeno maso.

Snad jedinou výtkou je to, že mi hra v kampani Plutonium dost padala. Pomohlo až vypnutí Steam overlay. Jinak jsem s celou kolekcí nad míru spokojený. Je zde prakticky vše, co může klasický Doom nabídnout. Trvalo docela dlouho, než jsem se tím vším prokousal, ale přitom stále nepociťuji, že bych byl "předoomován".

Super Solvers je další z řady her, na které rád vzpomínám hlavně proto, jak jsme ji se spolužáky hodně hrávali na základce. Tehdy jsem tedy vůbec neznal celý název, ale jen jako SSA, pod kterým tato hra ve třídě na disketách kolovala. Vzpomínám si, že jsem hru tehdy určitě dohrál, avšak úplně si nevzpomínám, jestli jsem s ní měl nebo neměl problémy.

Nyní jsem si po letech zopakoval všech 20 úrovní a základní obtížnosti s názvem "Explorer" jsem proletěl jako nůž máslem. Oblíbil jsem si hlavně oblast v Egyptě, kde jsou úrovně založeny na střílení paprsků do zrcadel a vhodného odrážení a pak také Řecko a Řím, kde je potřeba aktivovat symboly ve správném pořadí. Celkově se mi hodně líbí, že že jsou tlačítka či páky a jejich efekty vždy v rámci jedné obrazovky, stačí se tak soustředit na vše, co je aktuálně vidět. Nikdy se nestane, že by nějaké tlačítko otevíralo plošinku na druhé straně úrovně.

Na závěr každé úrovně je potřeba vyřešit puzzle, kde je vždy nějaký obrázek, socha či předmět z dané doby na daném místě i s krátkým popiskem. Po puzzle pak následuje IQ test, kde je potřeba odhadnout jaké symboly pokračují v řadě. Hra tak má i mírný edukativní dopad.

Pokud je hra pro někoho až příliš snadná, je možné si ji zahrát i na obtížnost "Expert". Prvních 16 úrovní jsou prakticky stejné, ale nepřátele jsou o něco rychlejší, pohybují se trošku jinak, apod. Stejně tak je zde mnohem méně jablek doplňující životy. Každá sebemenší chybka pak může zamrzet. Korunu tomu nasazují poslední 4 úrovně, které jsou zcela odlišné od základní obtížnosti. Náročnost těchto úrovní je již skutečně hodna svému názvu "Expert" a neustálé opakování prvních místností kvůli pozdější blbé chybě pro mě bylo často dost frustrující.

Celkově jsem se hrou spokojen. Určitě mi zahrála na nostalgickou notu, která mi vyvolala řadu vzpomínek a současně mě i trošku potrápila. Naštěstí to trápení nebylo nijak dlouhé, takže vůbec neubíralo na zábavnosti.

Na novou sadu levelů od jednoho z otců původní hry, Johna Romera, jsem se hodně těšil a rozhodně jsem nebyl zklamán.

Hned od prvního levelu je jisté, že průchod všemi devíti levely nebude procházka růžovým sadem. Hned na začátku jsem tak hodně umíral, než jsem si našel tu správnou cestu lávou. Nepřátel zde nejsou hordy, ale nábojů taky moc ne, proto je potřeba kalkulovat s každým výstřelem. No a ten následný spawn Cyberdémona v okamžiku, kdy jsem měl jen pár nábojů do brokovnice a rotačáku mne donutil vyslovit ona tři písmena: WTF. No naštěstí je zde zajímavá finta, kdy ho je možné zabít tím, že se do něj teleportuji. Doposud jsem ani netušil, že něco takového v Doomu funguje.

Celá epizoda si drží zajímavý styl level designu. Úrovně nejsou nijak zvlášť rozsáhlé, avšak obsahují spousty úzkých chodbiček, kde není moc snadné manévrování proti letícím nepřátelským projektilům a ve kterých se dá celkem snadno ztratit. Osobně mi tento styl úplně nevyhovuje, ale na druhou stranu je to po předchozích megawadech Final Doomu a No Rest for the Living příjemná změna. Zajímavé jsou také zvláštní střílecí spínače v podobě oka, které je někdy šikovně skryto. Dost často se mi tak stávalo, že jsem se v úrovni zasekl a nevěděl jak dál jen kvůli tomu, že bylo potřeba vystřelit do nějakého výklenku, kde se oko nacházelo.

Hra vychází a navazuje na původní první Doom, proto se zde nenachází žádná monstra z dvojky a současně zde chybí ikonická dvouhlavňová brokovnice. Na jednu stranu je to fajn, protože mně ty hromady Chaingunnerů a Revenantu už doslova lezly krkem, stejně tak i opakující se závěry s Icon of Sin, kterými jsem už fakt přesycen. Nic z toho tady skutečně není, ale na stranu druhou mi ta dvouhlavňovka fakt chybí.

Celkově jsem s touto novou epizodou spokojený. Chvílemi jsem se sice při hraní trápil, ale po čase jsem se vždy nějak dokázal prokousat ke konci každé úrovně a ve výsledku celou epizodu dokončit. U toho jsem si rád poslechl novou hudbu, která ke hře opět padne jako ulitá. Časem si určitě budu chtít zahrát i druhý díl.

Šestý díl je opět stále stejnou hrou, jako předchozí díly. Opět se vezme stejný koncept, přeskinují se úrovně, vytvoří se noví bossové a nové zbraně, doplní se jednoduchý příběh a voilà, nový díl Mega Mana je na světě. Ani se mi to nechce pojmenovávat jako nový díl, beru to už jen jako další rozšíření, nebo chcete-li: datadisk. A ruku v ruce s tím jde i příběh, kde je hlavním padouchem tentokrát tajemný Mr. X. To, že je to ve skutečnosti opět Dr. Wily je fakt obrovské překvapení, které jistě nikdo nečekal.

V tomto díle se mi líbila především první úroveň Blizzard Mana na sněhu a zamrzlých klouzajících plošinkách, kde na mě roztomilí robotičtí tuleni házeli sněhové koule. Pak i následný boss na lyžích působil celkem vtipně. Zajímavá byla i úroveň odehrávající se v ropné rafinérii, kde se nacházely nádrže s ropou, kterou následně zapalovali létající roboti házející oheň. Celkem vtipně působilo odstřelení nepřítele na ropu, abych z něho udělal jednoduchou lodičku. Zůstali zde i mí oblíbení Mimoni, teda Metallové, i s mini bossem v podobě jakéhosi automatu na tyto roboty. 

Z bossů mě zaujal zmíněný Blizzard Man, pak také Kentaur Man, který umí i zastavit čas. Pak byl celkem fajn i obří robotický dinosaurus. Naopak mě hodně zklamal Plant Man, který má naprosto stejný typ zbraně, jako měl Star Man v minulém dílu. Asi už i tvůrcům začaly docházet nápady a tak ho jen přeskinovali. Co se zbraní týče, drtivou většinu hry jsem prošel s tou základní, bohužel zde nezůstala novinka z minulého dílu se speciální bonusovou zbraní. Naopak vítám změnu u "zbraně" na výskoky, která se tentokrát dobíjí automaticky. Současně se musí hodně využívat ve finálních úrovní, což je taky fajn.

Poslední šestý díl z kolekce mám za sebou a s ním i kompletně dokončenou sérii těchto her z Retro klubu pro tento měsíc. Současně jsem se dopracoval do okamžiku, kdy už je to louhování stále stejného pytlíku čaje dost i na mě. Původně jsem se chtěl pustit i do plnění výzev ze všech šesti her bez možnosti vracení času, ale po několika pokusech a dokončení dvou z nich na zlato jsem to nakonec vzdal. Ta zábavnost už z toho hraní bohužel vypršela. Ze stejného důvodu se již ani nechystám na sedmý díl, ale jak se říká: "Nikdy neříkej nikdy".

Jak už je v této sérii zvykem, hra je postavena na stále stejném principu. Hlavní nepřítel, tentokrát bývalý spojenec Proto Man, proti Mega Manovi postaví osm nových robotů, ke kterým je potřeba se dostat přes celkem krátký level a následně je porazit. Poté se otevře cesta k Proto Manovi, kde je potřeba porazit pár speciálních bossů a následně se odhalí, že tím Proto Manem byl ve skutečnosti převlečený Dark Man a že za vším stojí jako vždy Dr. Wily. Cesta k němu pak vede přes opětovné pobití všech osmi základních bossů, tentokrát však na jeden život a teprve poté je možné se utkat se samotným Dr. Wilym. Jinými slovy, stále stejná písnička. Ale na několik vylepšení v tomto dílu přeci jen došlo.

V prvé řadě se mi líbí pár inovací v level designu úrovní vedoucích k prvotním robotům. Zaujal mě především level Gravity Mana, kde dochází k otáčení gravitace. U této featury mě ale mrzí, že není dále ve hře nikde použita. V závěrečných úrovních by se na nějaký jednoduchý puzzle jistě hodila. Dále se mi líbila úroveň s Wave Manem, ať už díky různým nasávajícím rourám, stoupajícím bublinám a nebo jízdě na vodním skútru.

Z nepřátel mě už klasicky baví všude přítomní Metallové, které jsem si interně přejmenoval na Mimoně. Nejvíc se mi líbili na lokomotivě. S bossů mi pak první Stone Man svým vzhledem připomínal Bena Grimma z Fantastické čtyřky.

Hra navíc obsahuje speciální zbraň, kterou je možné mít po získání všech bonusů ze slova Megaman V. Bohužel jsem jedno písmenko někde minul, takže jsem si ji nakonec ani nevyzkoušel a znovu se mi to procházet už nechtělo. Jsem ale rád, že tu není podobný fuckup jako v jedničce, že by to bez ní nešlo dohrát.

Celkově jsem s dalším pokračováním celkem spokojený. Na obtížnost a časté vracení času jsem již zvyklý, takže mě zde prakticky nic zvlášť nepřekvapilo. Zábavnost z hraní stále toho stejného se už ale začíná pomalu vytrácet.

No Rest for the Living je další z mnoha sad rozšiřujících úrovní. Já jsem se k ní poprvé dostal před několika lety díky bonusu k Doom 3: BFG Edition a nyni znovu v rámci edice DOOM + DOOM II.

V prvé řadě je škoda, že se jedná jen o devět úrovní. Oproti předchozím dvěma třiceti úrovňovým megawadům ve Final Doomu se tak jedná o dost kratší herní zážitek. Na druhou stranu je potřeba uznat, že si hra drží laťku obtížnosti celkem vysoko. Především je to velkým množstvím nepřátel, kterých je ve většině úrovní přes stovku, v některých pozdějších i přes stovky dvě. Do toho ještě hází vidle absence backpacku umožňujícího nosit dvojnásobek munice, respektive je ho možné získat až v poslední úrovni, kde už je skoro k ničemu. Kvůli tomu je fakt potřeba šetřit náboji a také zbytečně nebrat velké balíky nábojů, pokud na ně není místo. Současně mě to nutí často používat i jiné zbraně než dvouhlavňovku, u které ty náboje mizí fakt rychle.

Hraní těchto nových úrovní bylo zábavné stejně jako u zmíněného Final Doomu. Nejvíce se mi líbila úroveň Baron's Banquet a finální Tomb of Malevolence s hromadou impů a nahánějícím Cyberdémonem, asi hlavně proto, že mi přišly jako nejtěžší. Jen je velká škoda, že těch devět úrovní uteče hrozně rychle.

Další Mega Man za mnou, tentokrát s jiným záporňákem. A už se budu opakovat, když řeknu, že se v principu nic nezměnilo. Osm základních úrovní, co jsou vždy zakončené jedním bossem a pak několikadílná finální sekce s vlastními bossy, opakovačkou s původními osmi bossy postupně za sebou a závěr s malým zvratem a velkým návratem.

Ze základních úrovní bych vypíchl jejich obtížnost, ta je totiž dosti kolísavá. Zatímco jsem u té hned první, včetně bosse Ring Mana, prakticky nepouštěl tlačítko backspace pro přetáčení času, jiné úrovně jsem procházel jako nůž máslem. Někteří nepřátelští robůtci mi pak opět způsobovali hezké flashbacky na hraní některých dílů Castlevanie. Například nesmrtelní kostlivci, kteří jen na chvíli "omdlí" nebo ozubená kolečka, co se pohybují dokola kolem některých plošinek. Pak mi přišly docela vtipné robotické kobylky, které mě ladným skokem převedou přes propast nebo mumie házející svou hlavu.

Co se bossů týče, nejvíc jsem se zapotil u zmíněného Ring Mana a taky u Skull Mana a pak ještě u finálního Wiliho, kde mi chvíli trvalo, než jsem přišel na to, jak správně používat charged útok. Jinak se mi hodně líbil design bossů Square Machine a Metall Daddy.

Ve výsledku je můj herní zážitek prakticky totožný, jako u předchozích dílů. Žádná výraznější změna, jen úrovně a bossové navíc.

Třetí Mega Man jede na první pohled ve stejných kolejích, jako jeho dva předchůdci, nicméně pár změn tu je. V prvé řadě mi přijde, že je to zase o něco náročnější. Několikrát se mi stalo, že jsem se musel kvůli přívalu nepřátel dát na taktický ústup, což ale často nebyl úplně nejlepší nápad, protože se zde stejně jako v minulých dílech znovu objevují již poražení nepřátelé, kterým tak následně musím čelit hned z obou stran. Nakonec jsem často místo jejich eliminace volil možnost se jim vyhnout a utíkal dál v dané oblasti, teda pokud to šlo s žádnou nebo minimální ztrátou na životech, protože ty je potřeba šetřit na souboje s bossy. Naštěstí to vše jistí klasická možnost vracení času.

Bossů je v základu 8 a každý z nich mi dal docela zabrat, než jsem přišel na tu nejvhodnější taktiku. Snad kromě Hard Mana jsem dokázal každého porazit se základní zbraní, nicméně pak dojde na obtížnější varianty těchto bossů s tím, že jsou v úrovni hned dva. Zde se bez okolků přiznávám, že jsem se u některých nakonec podíval na video, abych zjistil, jaká zbraň a taktika je na něj ta nejvhodnější. Samotný závěr proti Dr. Wilymu mi pak přišel snadnější než ve dvojce.

Ze získaných zbraní mě nejvíce bavilo používat Magnet Missiles, které se následně naváděli na železný cíl nepřátelského robota a pak taky Top Spin, u kterého mě chvíli trvalo, než jsem přišel, jak na něj. 

Jak už jsem řekl v úvodu, celkově je hra prakticky stejně zábavná, jako předchozí díly. Pomalu ale začínám očekávat, že se mi ta hratelnost už brzy přejí a další díly mě už tolik bavit nebudou. Uvidíme.

Po dokončení prvního Mega Mana jsem se pustil i do dvojky a popravdě jsem během hry ani nepostřehl, že bych hrál jinou hru respektive druhý díl. Herní mechaniky jsou zde tedy prakticky stejné: vybrat si úroveň, proběhnout k bossovi pokud možno s plným zdravím a porazit bosse. Ani jedno z toho není těžké dosáhnout, když je k dispozici možnost vracení času, případně ukládání hry. 

Základních úrovní je tentokrát 8, každá z nich nabízí unikátní prostředí a bosse. Z nich mě zaujala úroveň s Quickmanem, kde došlo na zhasínání světel, což mi instantně připomnělo jeden z dílu Castlevanie. Na druhou stranu mě tam ale štvaly jakési postupně narůstající lasery, takže jsem musel být fakt rychlý, abych nedostal zásah. Pak mě ještě moc nebavila úroveň s Airmanem, kde část úrovně zakrýval mrak. Bossové mi většinou nedělali větší problémy díky výše zmíněné možnosti vracet čas. Prakticky jsem neměl problém je udolat základní zbraní.

Finální sekvence je pak stejně jako u jedničky více tricky. Naštěstí se mi tentokrát nestalo, že bych v jedné ze základních misí minul zbraň potřebnou k dokončení těchto misí. Nicméně nutnost používat i jiné zbraně je zde více než žádoucí, zvláště pak těch, co dočasně vytvoří pohybující se plošinky, díky kterým je pak možné se dostat dál. Vrcholem je pak jeden z finálních "bossů" jménem Boobeam Trap, kde jsou střílny schované v různých částech obrazovky, kam je potřeba se dostat právě pomocí zmíněných plošinek a crash bomberu ničit zdi a samotné střílny. Závěrečný souboj s Dr. Wilym mi pak přišel o něco náročnější než v jedničce, ale nebylo to nic, co by se nedalo s rewindem zvládnout.

Celkově mě dvojka bavila o chloupek více než jednička, což je možná způsobené i předchozí zkušeností právě s jedničkou. Hra má stále své mouchy a je opravdu hodně těžká. Naštěstí díky rewindu nedochází k žádné větší frustraci, čemuž dobře pomáhá i její celkem krátká délka. Po dohrání jsem si zkusil i pár výzev bez možnosti rewindu a tam teprve začíná to pravé maso.

Podobně jako u master levelů jsem se k těmto dvěma megawadům dostal až v rámci letošní kolekce Doom + Doom II.

První část, TNT: Evilution, mě překvapila především větším množstvím monster v úrovních. Nezřídka jde jejich počet přes stovku a někdy i přes dvě, to se pak to probíjení o dost protáhne. Obtížnost si taky drží laťku vysoko, ale není to nic nepřekonatelného. Jen je potřeba dávat pozor a nesletět do propasti s kyselinou, protože na rozdíl od úrovní z původních Doomů z ní často není úniku. Taky mi přišlo, že je zde až moc Arch-vileů, kteří byli dříve používání méně, o to více mi byli vzácní. Dost často tu byli i ve větším počtu, tak jsem si říkal, že se určitě budu muset dříve nebo později utkat i s dvěma Cyberdemony najednou. Určitě je potřeba zmínit i novou hudbu, která si drží styl původních her a dobře se poslouchá.

V epizodě The Plutonia Experiment se pak pokračovalo v nastoleném tempu, ale přidalo i nějakolik zapamatování hodných úrovní. Asi nejvíc mě utkvěla v paměti mise Hunted, kde je obrovské bludiště s hromadou Arch-vileů. Jejich nadužívání výše kritizuji, ale zde to sedí náramně, protože tu jsou vlastně jen oni v roli lovců a já v roli utíkající oběti. I když ve výsledku je to přesně obráceně. Zajímavé na těchto epizodách je také to, že někdy kyseliny a jim podobné sajrajty neubírají život. Ze začátku jsem si myslel, že je to chyba, ale vzhledem k jejich rozsahu bez přítomnosti ochranných obleků to nejspíš bude úmysl. Je to ale matoucí.

Celkově mě obě epizody a všech těch 64 úrovní včetně skrytých dost bavily. Každou z nich jsem se snažil zkompletovat pokud možno na 100 % zabití a secretů, takže mi to procházení často trvalo celkem dlouho, než jsem všechny pobil a objevil všechna zákoutí. Avšak nejspíš jsem si při tom vybudoval nenávist k Chaingunnerům a Revenantům, kteří byli prakticky na každém kroku.

Jméno Megaman jsem v rámci videoherní historie určitě slyšel, avšak nikdy jsem neměl tu čest si tuto hru zahrát. Na první díl jsem se podíval až díky Retro klubu.

První pocity byly spíše pozitivní, zajímavá plošinovka, příjemná grafika i hudba. Avšak čím dále jsem se ve hře dostával, tím mého nadšení ubývalo. V prvé řadě mi přišlo ovládání Megamana zprvu dost těžkopádné, zvláště když může střílet jen rovné střely, zatímco nepřátelé na mě nalítávají či střílí i šikmo. Než jsem si na to pořádně zvykl, měl jsem stisknuté tlačítko pro rewind skoro pořád. A když jsem narazil na Big Eye, tedy jakousi skákající "botu" či "razítko", které mi na jeden zásah ubírá třetinu životů, to ten rewind jel v jednom kuse.

Po čase jsem narazil na finálního bosse první oblasti a i s trochou štěstí se mi ho podařilo pokořit a hurá na další level. Tou dobou jsem si už začal celkem zvykat a tlačítko rewind už přestávalo dostávat tak moc zabrat. Časem jsem se probojoval skrze všechny základní úrovně, kde mě asi nejvíc bavila zmrzlá úroveň s bossem Icemanam.

Pak přišla na řadu poslední velká oblast, kde jsem prožil jedno velké prozření. Narazil jsem totiž na slepý konec a nevěděl jak dál. Až díky zhlédnutí videa na youtube jsem zjistil, že můžu používat zbraně dříve poražených bossů! A že někteří další bossové jsou na některé zbraně celkem dost citliví. Ok, jdu dál a dostávám se do oblasti, kde nemám jak vyskočit nahoru. Kouknu znovu na video a další prozření se mění na WTF moment. V jedné z předchozích úrovní byla schovaná zbraň Magnet Beam, bez které se není možné dostat dál. No super. Naštěstí jsem nemusel opakovat celou hru od začátku, ale stačilo se nechat zabít a zopakovat příslušnou úroveň. 

Nakonec jsem se dokázal probojovat až do konce a porazil jsem Dr. Williho. Ale byl to boj. A to jak se samotným finálním bossem, tak s mými nervy. Ale na rovinu přiznávám, že bez toho rewindu bych to nezvládl.

Celkově mám ze hraní spíše negativní pocity. Z mého prvotního nadšení, že určitě pokořím všechny hry z kolekce a k tomu si dám všechny challenge, jsem zde dostal slušnou studenou sprchu a jsem rád, že se mi hra podařila vůbec dohrát. Další díl určitě zkusím a uvidíme, jestli mě to více chytne.

První dva Doomy patří mezi herní legendy, ke kterým se vždy rád vracím. Prakticky všechny původní úrovně mám tak zažité, že naprosto přesně vím, kde je nějaký secret či nečekaně spawnující potvora. I když jsem věděl, že existují oficiální či neoficiální wady, nikdy jsem neměl potřebu si je zahrát. To se změnilo s novou kompilací Doom I + II, kde jsou všechna nejznámější rozšíření hezky pohromadě.

A v případě master úrovní nejen pohromadě, ale také zasazené postupně za sebou do jedné velké kampaně. Odpadl tak pro mě jeden velký zápor tohoto rozšíření, tedy nutnost každou úroveň začínat se základním zdravím a jen s pistolí. Já jsem totiž typ hráče, co si všechny bonusy šetří vždy až na konec a co do další úrovně vstupuje ideálně s 200 % zdraví a armoru a s co největší zásobou nábojů. Začínat vždy od nuly by mě asi moc nebavilo.

Jinak je to ale klasický Doom, respektive jeho druhý díl, akorát v nových úrovních. Ty mi přišly o něco náročnější než v původních hrách, často jsem někde viděl klíč a nevěděl, jak se k němu dostat. Ale nakonec jsem si tu správnou cestičku vždycky nějak našel. Nepopírám ale, že to může být tím, že ty původní úrovně znám fakt jako své boty.

Z nových úrovní bych rád vyzdvihl Black Tower, která byla dost rozsáhlá a i náročná. Plus se mi stalo, že jsem si skoro u konce uložil pozici v okamžiku, kdy na mě letěla raketa od Cyberdémona, tak jsem musel následně úroveň opakovat zase od začátku. Pak se mi líbil i finální level Mephisto's Mausoleum s Icon of sin.

Celkově jsem si toto rozšíření užil. Pokud bych jej ale hrál v původní podobně samostatných úrovní bez navazování, šlo by kvůli tomu 5 až 10 procent dolů.

Miluji Dark Souls a jako správný fanoušek této série jsem se těšil na další titul od FromSoftware a stejně jako mnozí další jsem na začátku tvrdě narazil. I když jsem slyšel ze všech stran, že se Sekiro hraje trochu jinak, i tak jsem ty souboje zkoušel hrát mým oblíbeným uskakovacím stylem a samozřejmě jsem tak dostával slušně na frak.

Musel jsem tak jít do sebe a začít více hrát stylem, jaký se ode mě očekává. Tedy dokonale se naučit číst pohyby nepřátel a na základě jejich útoků se bránit, uhýbat nebo dělat protiútoky. Docela zásadní je pak použití mikiri counteru, na který jsem si taky musel nějakou dobu zvykat. Zajímavým doplňkem soubojů jsou pak i použití prostetických nástrojů. Oblíbil jsem si hlavně sekeru a oheň. Ty jsem používal především proti bossům.

Na prvního pořádného bosse jsem si musel nějakou dobu počkat, až jsem si myslel, že žádní velcí ve hře nebudou. Nakonec jsem si jich užil do sytosti. Asi nejhorší bylo pro mě porazit Genichira zhruba v polovině hry. Když jsem si na něj konečně zvykl a prošel prvními dvěma fázemi, přišla fáze třetí s elektřinou. Strávil jsem s ním asi 4 hodiny, než se mi ho podařilo porazit. Nejednou jsem pod vousy pronesl hlášku: "Zlatí Ornstein a Smough". Podobně dlouho jsem pak likvidoval i řezbáře v jeho skutečné podobě jménem Demon of Hatred a finálního Isshina. Dost mě bavil boss fight s chytáním 4 opic, akorát to bylo vždycky hrozně na dlouho.

Naopak se mi moc nelíbilo, že se někteří bossové opakuji. Například Monk nebo velký opičák, i když je pravda, že tam bylo při druhém setkání vždycky něco zákeřného navíc. To samé mi pak vadilo i v řadách minibossů, především Headless či Centipede.

Dalším nezvykem z dílen FromSoftware je celkem výpravný příběh. Ten mě celkem bavil a postupně jsem si vyzkoušel se dostat ke všem čtyřem koncům. A popravdě, dost dlouho jsem si myslel, že je Kuro holka.

Graficky hra nevypadá na svoji dobu nijak převratně, na druhou stranu nijak neurazí. Líbí se mi level design, často je ve velkých oblastech možné otevírat zkratku, což mi tak trochu připomínalo první Dark Souls. Nejvíc se mi pak líbilo v oblasti Fountainhead Palace a na střechách Ashina Castle, kde jsem si při opakovaném používání prostetického háku připadal jako Spiderman.

I když jsem často při hraní nadával jako špaček, hra mě hodně bavila. Probít se přes všechny nepřátele je často opravdu dost těžké, ale postupně jsem si na všechny zvykl a další průchody hrou už byly obvykle rychlé. Hru mohu bez váhání doporučit, ale často to chce mít pevné nervy.

Definitivní edice GTA trilogie nemá zrovna moc dobrou pověst, i tak jsem se rozhodl si ji koupit a postupně si všechny tři oblíbené hry zahrát. Říkal jsem si, že mi grafické glitche obvykle nevadí, pokud tedy významně neovlivní hratelnost, ale hlavním důvodem koupě byla moje posedlost achivementy, které v původních hrách nejsou.

A kupodivu byl můj herní zážitek u trojky dost podobný, jako u původní hry. Něco vypadá hůř, něco zase líp. Občas je auto mírně ve vzduchu, někdy při nasedání do auta projde postava dveřmi. Jindy zase skáče závora, jakoby to byla loutka na provázku. Taky se mi stalo, že se v jednom místě zasekla textura Clauda a když jsem misi opakoval, tak tam prostě stál. Nebo mi jednou zůstal název úrovně přes celou obrazovku. Naopak mi přijde, že prostředí vypadá o něco lépe. Lepší textury postav, lepší odlesky, lepší skla, apod. Otázkou je, jestli na něco podobného či lepšího nestačí nějaký fanouškovský mod, to jsem nezkoumal.

Potěšilo mě, že si hra déle pamatuje okolí. Nestávalo se mi tak často, že bych se rozhlédl kolem a přijíždějící auto ze strany by najednou zmizelo, když se na chvíli kouknu jinam. Naopak jsem třeba i po deseti minutách jízdy po celém městě viděl mé předchozí auto zastavené přesně tak, jak jsem ho tam předtím nechal. Také zmizely načítací obrazovky při cestě mezi ostrovy, přejezdy tak působí plynuleji. Potěší i možnost přímého opakování mise při neúspěchu. 

Co mi ale přišlo oproti originálu divné, byla jízda na vodě, kdy mi auta klouzala o něco víc, než si pamatuju. Pak také rampage mi přišly nějaké pokažené. Prostě jakoby tam někteří ti pouliční gangsteři jen stáli jako tvrdé Y čekající, až je postřílím.

Díky v úvodu zmíněné pověsti jsem od hraní neměl přílišná očekávání. Můj plán byl skočit do hry, získat všechny achievementy a jít od toho. Ty jsem celkem bez větších problémů získal, ale současně jsem nepochopil, proč do Steamu nezakomponovali všechny z RockStar SocialClubu. Každopádně jsem si hraní dobře užil a nebál bych se říct, že to byl jen o něco málo horší zážitek než za starých časů. Jsou tu chyby, ale nic, co by mi to hraní totálně zhnusilo.

Při mém průchodu prvním dílem Marathonu jsem se hodně trápil a tak jsem si nebyl jistý, jestli se vůbec pouštět do pokračování. Nakonec jsem dal dvojce šanci a dobře jsem udělal.

Hra se mi totiž hrála mnohem příjemněji hlavně díky změněnému grafickému zpracování. To je mnohem světlejší a barevnější, což mi umožňuje se mnohem lépe v úrovni orientovat. A i když mi jednotlivé mapy přišly o něco rozsáhlejší, právě díky lepší orientaci jsem jimi až na výjimky procházel jako nůž máslem.

Hlavním novým prvkem v level designu je skoro všudypřítomné potápění, ať už do vody, lávy či podivné mimozemské plazmy. Prohledávání zatopených průchodů či řešení jednoduchých puzzlů s přeléváním vody mezi nádržemi mě celkem bavilo. Horší to bylo s vylézáním, kdy jsem se často místo vyškrábání na břeh musel znovu ponořit níže a lépe vyrazit na hladinu. To obzvlášť potěší v lávě.

Co se týče nedostatku savovacích a léčících terminálů, tak o ty je stále nouze, ale přišlo mi, že jsou o něco dostupnější, než v jedničce. A taky jsou často buď na startu nebo na konci mapy.

Trochu méně oblíbenou novinkou jsou pro mě občas spawnující náboje a hlavně spawnující nepřátelé. Je tak potřeba opravdu důsledně procházet každou místnost až k jejímu konci a současně čekat, že se mi v zádech může objevit nepřítel.

Základem jejich řad jsou staří známí z jedničky, ale doplnili je především příšery z bažin a roboti. Zbraňový arzenál byl zase doplněn o dvouhlavňovou brokovnici jak vystřiženou z druhého Dooma a mimozemský samopal nahradil mimozemský plamenomet.

Hraní druhého Marathonu je pořád náročné, ale tentokrát mě to bavilo, díky čemuž mi to i rychle uteklo, až jsem se divil, že už je konec.

Kdysi dávno jsem měl možnost si zahrát oba první díly ze série Grand Theft Auto a bohužel mě tyto hry moc nenadchly. I proto jsem se o třetí díl z počátku ani moc nezajímal. To se ale změnilo poté, co jsem viděl hru na vlastní oči u kamaráda. Ten třetí rozměr a otevřený svět tomu dodal grády, které mi u předchozích dílů chyběly.

Vzpomínám si, že jsem v prvních hodinách hraní vůbec nevnímal příběh, ale spíše to, jak živě celé město působí. Pochopitelně se to musí brát s ohledem na tehdejší dobu. Asi nejvíce mě bavilo dělat vedlejší mise, především převoz lidí v taxíku, ale bavilo mě i prohledávání města za účelem nalezení skrytých balíčku. Samozřejmě jsem je ve výsledku nenašel všechny sám, ale použil jsem na to vytisknutou mapu. No a v neposlední řadě mě bavila akce, prostě naběhnout mezi gangy a střílet všechno, co se hýbe.

S hlavní příběhovou linií jsem byl spokojený tehdy i nyní, řadu let poté. Není nijak originální ani přehnaně složitá. Stejně taky není ani nijak vykecávající, přitom dokáže stručně a jasně podat aktuální děj. Moc se mi ale nelíbilo jak Claude, jehož jméno ve hře vlastně ani není zmíněno, dost často hraje na všechny strany a postupně skoro všechny ve výsledku zradí. Někdy je holt ta cesta k dosažení svých cílů trochu zákeřnější.

Průběhy misí mě většinou bavily. Našlo se ale pár kousků, které jsem obvykle zvládl dokončit až na několikátý pokus. Třeba ježdění v terénu s Patriotem na čas, nebo pozdější mise na lodi, kdy je potřeba raketometem trefit přistávající letadlo. Z vedlejších misí jsem si krom výše zmíněného oblíbil i import/export, tedy hledání konkrétních typů aut.

Grafické zpracování hry vypadalo ve své době úžasně. Jízdní model aut je arkádový, což mi maximálně vyhovuje. Velmi musím pochválit i rádiové stanice, které se zaměřují na různé žánry. Jednotlivé písně se dobře poslouchají a mezi nimi je celá řada vymyšlených reklam a to i na věci, které se ve hře vyskytují. Nejzábavnější je pak poslouchání Chatterboxu, kam volají i různé postavy, se kterými se ve hře potkáme či o nich budeme slýchávat i v dalších dílech. Třeba interview s Fernandem Martinezem či volající mafián Toni namluvený Michaelem Madsenem, teda vlastně "jakýsi anonym", stěžující si na svou matku.

Co se záporů týče, vadí mi, jak si hra nedokáže udržet blízké okolí. Prostě rozhlédnu se na křižovatce z auta doleva, vidím přijíždět auto. Podívám se doprava a následně znovu doleva a auto je pryč. Pak mi úplně nevyhovuje systém ujíždění policie. Systém hvězdiček je fajn, jsou umístěny v temných uličkách a zákoutích, což dává smysl. Jen je divné, že když mám policejní vůz přímo za zády, tak o mě po nabrání hvězdičky okamžitě ztratí zájem. Stejně tak když mě policejní složky vidí najíždět do Pay 'n' Spray. Holt je to arkáda, no.

Třetím dílem si mě značka GTA získala na svou stranu a drží si mě se všemi následujícími díly dodnes. Hra je drsná, nerealistická, někdy ujetá a při tom všem hlavně plná akce a zábavy.

Navázat na úspěch Doomu se v devadesátých letech pokoušelo několik dalších her. Jednou z nich je i Marathon, o jehož existenci jsem neměl do nedávna nejmenší tušení. Hru jsem objevil až díky Retro Klubu a následně jsem si jí prošel v její klasické verzi.

Hrát jsem začal naslepo, aniž bych si o hře zjišťoval nějaké detaily a tak na mě již od prvních okamžiků působila dost nepřehledně kvůli tmavým barvám, krátkému dohledu. První mimozemské nepřátele jsem hned interně začal přezdívat jako Jaffy podle jejich tyčových zbraní. Hned v první úrovni jsem pak trpěl na nedostatek nábojů a současně jsem se v ní dokázal ztratit. 

Nepříliš dobré první dojmy se o něco zlepšily časem, když jsem pochopil mechaniky hry. Zabíjel to ale design úrovní, který mě po celou dobu hraní moc nechytl. Hlavně mě štval systém ukládání hry, což bylo možné pouze na příslušných terminálech. Ty však často nejsou na začátku úrovně a některé z nich nemají daný terminál vůbec. Není nad to projít těžkými úseky úrovně následně umřít na nějakou blbost a pak opakovat i předchozí úroveň. Nebo když nemám na hraní moc času a po pár dnech si tu rozehranou úroveň už moc nepamatuju.

Zajímavou, avšak někdy nepříjemnou věcí, jsou úkoly jednotlivých misí. Ty jsou obvykle popsány pomocí informačního terminálu, kde se rozvíjí i příběh. Nejednou se mi však stalo, že jsem se zasekl jen kvůli tomu, že jsem dostatečně neprohledal jednu chodbičku, ve které byl jeden enemák a já tak pobíhal po úrovní a dumal nad tím, co jsem neudělal.

Pak jsem ještě nepobral smysl jedněch dveří, které se pomaličku otevírají, aniž by se v okolí něco dělo. Musel jsem si počkat několik desítek vteřin. Stejně tak zvedací plošina, co sjede dolů snad po minutě.

Naopak se mi líbila úroveň, kde nebyl kyslík a já tak musel nejprve hledat doplňovací terminály a pravidelně se k nim vracet. Také musím ocenit mise odehrávající se na mimozemské lodi, kde prostředí vypadá jinak a kde je celkem nouze o náboje, protože proč by tam vůbec byly, že?

S arzenálem zbraní jsem spokojen, jen jsem až příliš často trpěl na nedostatek nábojů. Co se nepřátel týče, možná by to chtělo jich pár druhů přidat.

Celkově mám ze hry spíše negativní pocity. Hra je těžká hlavně díky nedostupnosti ukládacích a uzdravovacích terminálů, což není vyloženě špatně, ale nemožnost ukládat hru na začátku některých úrovní je značně frustrující. Jsem rád, že to mám za sebou.

Jako PC hráč jsem se doposud s hrami ze série God of War nesetkal, avšak sem tam jsem zhlédnul nějaké to video a došel k závěru, že si to chci někdy zahrát. A naštěstí pro mě se nakonec Kratos dostává i na PC a tak se můžu vrhnout na tento již čtvrtý díl série.

Hlavní úkol příběhu je rozptýlení popela manželky na nejvyšší hoře. Na první dobrou to zní jako celkem snadný úkol, až by člověk neřekl, kolik problémů a nutných odboček při tom může nastat. Co mě ale na příběhu bavilo, byl hlavně vývoj vztahu mezi Kratem a Atreem. Na začátku až příliš chladný připomínající vztah mistra s žákem, později k sobě naštěstí nacházeli cestu, i když každý svým způsobem. Hodně mě bavila ta Atreova namyšlenost, když zjistil, že je vlastně bohem. Povedl se i závěr, kde už oba bez jakýchkoliv soubojů stoupají k samému vrcholku v zemi obrů. Klidný průběh pak už jen narušuje proroctví na stěně, i díky tomu se tak už těším na Ragnarök, kde se bude příběh rozvíjet dál.

Kromě hlavního dua a rozhovorů mezi nimi jsem si oblíbil i některé další postavy. V prvé řadě Mimir a jeho poznámky k aktuálnímu dění a vyprávění příběhů a pak taky Kratovy hlášky typu "Mlč hlavo!". Hraní pak dobře doplňovali i rozhádaní bratři kováři. Jsem také rád, že k pochopení příběhu není potřeba znát dopodrobna lore z předchozích dílů.  

Soubojový systém byl pro mě zpočátku náročný, dlouho se mi totiž nedařilo si na něj zvyknout. Obzvlášť ten první boss troll mi tak dal celkem zabrat. Hlavně mě štvalo, že jsem dostával zranění, i když jsem byl v kotoulu, holt není to Dark Souls. Časem se mi to naštěstí všechno dostalo pod kůži. Líbí se mi, že je zde několik stylů boje a není tak problém si vybrat jen některý z nich a projít s ním prakticky celou hrou. Já jsem si oblíbil hlavně hody sekerou na nepřátele z dálky.

Design jednotlivých úrovní je pak celkem intuitivní, obvykle je tak jasné, co je potřeba udělat. Bavilo mě hlavně zapojení zmrazování sekerou do řešení puzzlů. Zábavné pak bylo i hledání run od magicky zamčených truhel. Co mě naopak moc nebavilo, bylo procházení nepovinných soubojových světů. Svět zkoušek Muspelheim byl ještě celkem fajn, ale farmení předmětů v Niflheimu bylo zdlouhavé a následné boje s nepřáteli z trhlin zase až příliš náročné. Vrcholem jsou pak souboje s Valkýrami, které mi hravě dokázaly, že i po kompletním průchodu hlavní příběhové linky se ještě u soubojů pěkně zapotím. Tímto pozdravuji Královnu Sigrun.

Audiovizuální stránka hry má ode mě výbornou. Centrální svět vypadá z loďky fakt dobře, neméně pak i ostatní lokace, včetně jiných světů. Hudba se dobře poslouchá a dabing v podání Christophera Judge známého z Hvězdné brány nebo Jeremy Daviese ze Ztracených jakbysmet.

Od hry jsem očekával velký zážitek, výpravný příběh a spousty akce. A tohle všechno jsem zde dostal. Za mě tedy velká spokojenost.

Jedná se o poslední a tedy i nejnovější hru ze série Capcom Beat 'Em Up. Hra je svými mechanikami prakticky stejná jako ostatní hry ze série, ale už na první pohled je vidět, že se Battle Circuit od ostatních liší. Hra je zasazena do alternativní budoucnosti, odehrává se z části i ve vesmíru a postavy jsou přitom stylizované do takového techno fantasy. Prostě na první pohled šílený mix, který ale pohromadě funguje skvěle. 

Hratelné postavy jsou pak taky celkem vtipné. V jaké hře si můžeme zahrát za dítě na jakýmsi pštrosovi či za masožravou kytku? No nakonec jsem si ale nejvíce oblíbil jakousi žlutou variaci Na'vi z Avatara s bičem, kterou doprovází jakási veverko-kočka. Stejně tak mě bavili i někteří bossové, v paměti mi utkvěl hlavně Elvis.

Hratelnostně je to opět především o zběsilém mačkání tlačítka na útok. Zaujal mě však systém upgradů, kdy si za určitý počet bodů můžu zakoupit vylepšení některých útoků či chvatů. Hra si mě svou stylizaci získala a bavila mě po celou dobu hraní, až mi bylo líto, že jsem se celkem rychle dostal na konec. Mohu ji tak prohlásit za nejlepší kousek z celé série.

Série se opět vrací do budoucnosti, tentokrát dojde na souboje nejrůznějších robotických mechů.

Mé první pocity ze hry se nesly spíše v negativním světle. Na obrazovce je prakticky pořád velká spousta rozměrných nepřátel, všude samé výbuchy, často jsem ani neviděl, co se s mou postavou děje a proč zrovna dostala zásah. Postupně jsem si však zvykl a jako obvykle nasadil osvědčenou taktiku postavenou na zběsilém mačkání útočného tlačítka. Tomu zde dobře sekunduje i nový speciální útok ze zbraní, které je možné postupně získávat z těl nepřátel. Z nich jsem si oblíbil především plamenomet. 

Hlavní hrdinové jsou tentokrát čtyři, kteří mají různé vlastnosti. Někdo má dobré útoky na blízko, někdo má zase dobrý pancíř, apod. Já jsem si oblíbil žlutého mecha Fordyho, který vyniká především svojí rychlostí a s ním jsem hru dohrál.

Grafická stránka hry je opět fajn, roboti vypadají dobře a asi nejvíc se mi líbí, že opět mění vzhled podle toho, jaké mají zrovna nasazené vylepšení či zbraň. Ani k hudbě není co vytknout, dobře se k tomu všemu mlácení poslouchá.

Hra se drží stále stejného konceptu jako ostatní hry ze série, jen se odehrává v jiné době. Počínající stereotyp zmíněný v mém komentáři k Warriors of Fate zde cítím také, avšak nijak zvlášť se nezvětšuje, což je dáno hlavně krátkostí celé hry. Za mě to tak byla další dobře strávena hodinka plná zábavných mlátiček.

V pořadí pátý díl série Capcom Beat 'Em Up se tentokrát přesouvá do Číny, kde si můžeme prožít krátké dobrodružství v kůži některých tamějších historických postav.

Příběh mi při hraní trochu utíkal, protože titulky dialogů rychle mizely. Hlavní zábava však spočívá přeci jen v samotných soubojích, tak mi to ani nebylo moc líto. Postupně jsem vyzkoušel hrát za všechny postavy, kde mě celkem zaujal lukostřelec. Bohužel mi to s ním moc nešlo, tak jsem hru nakonec dohrál s Abakou.

Hratelnostně mi hra přišla jako zatím nejlepší ze série. K dispozici je více druhů útoků a vylepšil se i boj na koních. I díky možnosti sekat dozadu jsem tak na něm vydržel o dost déle než u předchozího titulu. Souboje s bossy mi pak přišel obdobný jako dříve. Zaujalo mě, že se několik úrovní posouvalo zprava doleva. I když je to drobnost, pomohlo to trochu zahnat stereotyp. Naopak mne mrzelo, že zde nezůstalo vylepšování postav, tedy pokud neprobíhalo nějak na pozadí. Trochu divně působila i mezihra spočívající v pojídání masa.

Hra je ve své podstatě pořád stejná jako u předchozích čtyř titulů série a tak už pomalu začínám cítit jistý stereotyp. I tak jsem si hraní celkem užil.

Série Capcom Beat 'Em Up se z fantasy světa přesouvá do Británie v době středověké, konkrétně do příběhů z legendy o králi Artušovi.

Příběh se bohužel netočí kolem nejznámějších věcí z této legendy, tedy o získávání bájného meče Excaliburu, nevěře Guinevery či putování za Svatým grálem. Zde si musíme vybrat jednu ze tří postav - Krále Artuše, Lancelota nebo Percevala a vydat se pobít muže zlého krále Garibaldiho a sjednotit Británii. 

Nakonec jsem si jako hlavní postavu vybral rytíře Percevala a jeho sekeru, se kterým se mi hrálo nejlépe. Zaujala mě možnost jezdit na koni, což vedlo k drobnější výhodě v boji. Bohužel jsem na něm obvykle moc dlouho nevydržel, protože mě nepřátelé většinou obklíčili a z koně shodili. Zajímavé bylo také to, že se společně s levelováním postav vylepšoval i jejich vzhled, respektive jejich zbroj.

Obtížnost hry mi přišla o něco více vyváženější, než u předchozích titulů. Obvykle jsem tak umíral spíše až u bossů než během jednotlivých úrovní s běžnými nepřáteli. I díky tomu tak hraní hezky utíká a nestalo se mi, že by mě nějaká část vyloženě nebavila. Za mě tedy spokojenost.

Série mlátiček Capcom Beat 'Em Up Bundle se přesouvá do fantasy světa a hlavně přináší několik zajímavých změn.

Příběh asi není potřeba moc komentovat, prostě je potřeba se probojovat hordou nepřátel a zabít draka. Tentokrát je zde 5 dostupných postav, které je možné měnit mezi úrovněmi nebo při continue. Osobně jsem si nejvíce oblíbil základního válečníka a trpaslíka se sekerou. Celkem zajímaví byli mág a hlavně lukostřelec s možností zabíjet na dálku. Bohužel jsem byl vždy během chvilky stejně obklíčen hordou nepřátel, takže to moc výhodné ve výsledku pro mě nebylo.

Další novinkou je levelování, kdy postava za zabíjení a získávání pokladů dostává body a po dosažení určité úrovně se zvětší počet životů, zlepšuje se zbroj, apod. Díky tomu mám důvod rozmlátit každý sud a truhlu, co mi přijde do cesty.

Přišlo mi, že zde šla obtížnost mírně dolů, minimálně v první polovině hry. Zde jsem sice i tak pravidelně umíral, ale zdaleka ne tak často, jako u předchozích her. Úrovně mi pak přišly o něco kratší. Celkem mě zamrzel bug před finálním bossem, kdy se hra zasekla a boss se neobjevil. Už jsem se lekl, že to budu muset hrát celé znova, ale naštěstí mě napadlo nechat vypršet čas a dát continue. Boss se následně normálně objevil. 

Celkově mě hra bavila o něco více než dvě předchozí ze série. Možná bych ji ocenil více, kdyby byla malinko delší.

Druhá hra ze série Capcom Beat 'Em Up Bundle se tentokrát přesouvá do budoucnosti, kde máme v kůži Captaina Commanda nebo jednoho ze tří jeho společníků za úkol vymlátit duši ze zločinců futuristického města Metro City.

Hratelnost je prakticky stejná, jako u předchozí hry Final Fight. Postupně jsem si vyzkoušel hrát za každou ze 4 postav, abych poznal jejich specifické útoky. Asi nejvtipnější hratelnou postavou bylo Baby Head, čili dítě sedící na robotovi, který rozdává rány nepřátelům. Nicméně nakonec jsem hru dokončil za základního kapitána. 

Zajímavou novinkou je možnost nasednout do mecha, díky kterému by měla být likvidace nepřátel snadnější. No bohužel jsem v něm obvykle nevydržel moc dlouho. Celkem mi udělala radost jedna úroveň, která spočívala v jízdě na vodním kluzáku s nutností útočit na nepřátele takto za jízdy.

Jinak je to z většiny stejná bojovka, jako její předchůdce, jen ve futuristickém prostředí. Možná mi přišlo, že jsem během hraní méně umíral, což jsem si ale vynahradil u finálního bosse, kde jsem naopak dával continue jak na běžícím pásu.

Na hry ze série Capcom Beat 'Em Up Bundle jsem se těšil, protože jsem si žánr arkádových mlátiček v poslední době celkem oblíbil. Až je mi líto, že mě v dřívějších dobách snad s čestnou výjimkou jménem Golden Axe míjel.

Příběh je takové typické klišé jak z devadesátkových hollywoodských akčních filmů, které jsem rád sledovával v době dospívání. Tedy nic nad čím je potřeba nějak přemýšlet, takže se stačí soustředit čistě jen na akci. Postupně jsem si vyzkoušel hru za všechny tři postavy, ale nakonec jsem si nejvíce oblíbil taťku starostu, bývalého wrestlera, se kterým jsem se nakonec promlátil celou hrou. No, promlátil není úplně výstižné slovo, protože jsem po své cestě dostával neskutečně co proto a někdy kolem 10. smrti jsem ty continues už přestal počítat. 

Ovládání postav je celkem jednoduché a jednotlivé postavy umí jen několik pohybů, které je potřeba vhodně a opakovaně aplikovat. Dost mi však chyběly nějaké obranné pohyby nebo úskoky, takže se mi často stávalo, že jsem se dostal do nějakého comba nepřítele, ze kterého jsem se už nedokázal dostat a můj plný ukazatel života se během chvilky obvykle zcela vyprázdnil. Dokud byli nepřátelé jen na jedné straně, tak se to ještě dalo celkem ukočírovat, ale dost často po mně šli z obou stran a to jsem dřív nebo později schytával nepříjemné rány. Jsou zde i zbraně, které souboje trochu ulehčují, ale jejich použití mělo u mě spíš kratšího trvání, protože jsem o ně často rychle zase přišel.

Na konci každé úrovně pak dojde na souboj s bossem, který je obvykle jen odolnější a silnější variantou běžných nepřátel. Nepřátel obecně je ve hře jen několik druhů a v průběhu hraní se neustále opakují, což po čase nudí.

Graficky hra vypadá dobře, zde nemám moc co vytknout. Zaujala mě blikající šipka s nápisem go, která mi i se svým specifickým zvukem připomínala tu z Golden Axe.

Celkově mám ze hry rozporuplné pocity. Na jednu stranu je to fajn mlátička, na stranu druhou je ovládání až moc těžkopádné a toho umírání bylo zbytečně moc. Něco mi říká, že kdybych tu hru hrál na skutečném automatu, tak tam projedu půlku výplaty.

Postapokaliptická open world hra s vražděním hord zombíků a se napínavým až romantickým příběhem? Na papíře to zní zajímavě, jak se to ale hraje?

V prvé řadě jsem se musel nejprve prokousat trošku pomalejším začátkem, kde jsem moc nepobíral příběh. Po takových dvou hodinách jsem se pomalu začínal chytat a také si zvykat na otevřený svět. I tak jsem ze začátku byl neustále ve strachu, že mě někdo nečekaně přepadne, nebo že mi dojde benzín a já budu muset procházet pustinou pěšky a hledat kanystry. Moje první setkání s hordou provázelo zvolání ve stylu "a do háje" a následoval úprk. 

Po další dávce hodin jsem si pak zvykl na všechny důležité mechanismy hry, především na to, že od nechtěných náhodných setkání se zombíky není problém snadno ujet a že kanystr s benzínem je skoro vždy někde po ruce. Po čase mě i mrzelo, že jsem hru nehrál rovnou na survivora bez možnosti rychlých přesunů. A co se hord týče, stačí se trošku vybavit a v kombinaci s částečným útěkem a doplňováním nábojů z motorky každá horda dřív nebo později padne.

Stejně tak jsem se po pár hodinách zažral do příběhu, který mě až na pár drobností bavil až do konce. Avšak to finále mě trochu zklamalo. Souboj se Skizzem byl až moc jednoduchý, scéna s plukovníkem pak působila divně, když se Deacon až snadno vzdal poté, co mu zlikvidoval půlku tábora. Celý závěr pak byl až moc velký happy end. Také jsem ještě čekal souboj s Nerem a lepší vysvětlení O'Brianova chování, s čímž se evidentně počítalo až do pokračování, se kterým to zatím vypadá bledě.

Ruku v ruce s příběhem jdou tradičně dialogy, které nejsou nijak přehnaně ukecané, přitom jsem se obvykle dozvěděl vše, co jsem potřeboval. Korunu tomu pak nasazuje hláškující Deacon. Naopak celkem otravné bylo poslouchání rádia Free Oregon a občas působil divně rozhovor přes vysílačku s někým, kdo stojí opodál nebo když se Deacon omlouvá Boozerovi, že ho budí, když s ním doslova před minutou mluvil.

Příběhové mise mě obvykle bavily. Občas teda působilo divně, že mise spočívala pouze ve zhlédnutí cut scény. Nejnudnější pak byly stealth mise, které mi moc nešly a kvůli stálému opakování jsem musel poslouchat některé dialogy pořád dokola. Horší to bylo ale s vedlejšími misemi, kterých je dost, ale jen několika typů, po čase tak celkem nudí. AI nepřátel taky není zrovna hitparádou, od freakerů se toho moc čekat nemůže, ale nájezdníci či vojáci se občas chovali fakt nelogicky.

Ke grafické stránce hry nemám moc so vytknout, hra vypadá skvěle. Občas jsem ale narazil na nějaké bugy a logické chyby. Například se mi stalo, že jsem byl v rámci hlavní příběhové linky zajat Rippery v jejich základně. Hru jsem přerušil, pokračoval od tohoto místa další den a ona se v mučící místnosti objevila moje motorka. Taky jsem narazil na jednu základnu anarchistů v jeskyni, kde zrovna hibernovala jedna horda. To prostě nedává smysl.

Po dohrání hry jsem se věnoval i výzvám. Souboje s hordami nebo nájezdníky byly opravdu náročné, asi nejtěžší bylo pro mě získat zlatou medaili v Ambush the camp. Dost mě ale bavily závodní mise a jedna taxikářská.

Ačkoliv jsem při hraní narazil na dost věcí, co se mi nelíbí nebo co nejsou dotaženy k mé spokojenosti, hraní mě hodně bavilo. Na začátku jsem byl celkem zmatený, ale po chvíli mě chytil příběh, stejně tak celá postapo atmosféra. Po dohrání mi tak nezbývá než doufat, že se třeba někdy v budoucnu dočkáme pokračování ve stejném duchu.

Když jsem byl malý kluk, stavění z lega bylo mou oblíbenou zábavou. S legem si rád hraji i dnes se svými dětmi. Ale hrát videohru, kde je celý svět postavený z lega? To je pro mě premiéra. Jako první lego titul jsem si vybral Jurský park, kde se odehrává děj z prvních čtyř filmů, které jsem doposud neviděl, protože mě tehdejší devadesátkový boom s dinosaury zcela minul. Pro možnost porovnávání jsem však svůj filmový rest napravil.

První pocity z hraní byly takové, že jsem moc nevěděl, co mám vlastně dělat, což je typický problém her s otevřeným světem. Na spoustu věcí jsou nápovědy od Mr. DNA, ale ne na vše. Také jsem se celkem ztrácel v množství dostupných postav, zvláště když každá postava umí něco jiného. I jednotlivé mise jsou často s jinými postavami, tak jsem byl často zmatený v tom, kdo kde je a vlastně i proč. To se naštěstí rychle změnilo hned poté, co jsem zpětně zhlédl film, kterého se daná epizoda týkala. Dokonce jsem se při sledování filmů častokrát usmíval, když jsem viděl, jak věrně se tvůrcům podařilo do hry zakomponovat celou řadu scén.

Ale zpět ke hře. Princip jednotlivých úrovní je postaven na rozbíjení všeho v okolí v naději, že se něco najde nebo že z těch kostiček půjde něco nového postavit. Během prvních úrovní je to super, ale později to začne nudit, zvláště když se někde zaseknu jen kvůli tomu, že jsem v místnosti něco malého dostatečně nerozbil. Občas mě zlobila kamera, kdy nebylo pořádně vidět přes stěnu, co je v chodbě. Jindy se mi zase stávalo, že mi ostatní postavy dost zavazely nebo rovnou padaly do propasti.

Graficky vypadá vše hezky, respektive "lego kostičkově" hezky, včetně již zmíněných zpracovaných filmových kulis do lego objektů. Na začátku jsem kroutil hlavou nad kvalitou dabingu, než jsem si uvědomil, že tam jsou použity nahrávky přímo z filmu. Nápad je to zajímavý, ale za mě to tam moc nesedí.

Celkově bylo hraní fajn, ale má míra zábavy měla trošku pomalejší rozjezd, než jsem si zvykl na vše, co se tam dá dělat. Současně vřele doporučuji již mít před hraním za sebou dané filmy, jinak mohou mise působit poněkud zmateně.