Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Star Trek: The Next Generation: Klingon Honor Guard

  • PC 55
Klingon Honor Guard jsem zkusil před léty rozehrát, protože to byl Star Trek, ale nebavilo mě to. A tak jsem se ke hře vrátil, aby ji dojel s pocitem, že by to mohlo být něco jako Elite Force. Což se tak úplně nepovedlo.

Příběh je sice ze světa Star Treku, potkáte známé rasy, jména i místa, ale přitom je naprosto nezáživný, předvídatelný a mizerně prezentovaný. Ve hře se stáváte mladým členem Klingon Honor Guard, která má za úkol chránit kancléře. A právě na kancléře Gowrona je spáchán neúspěšný atentát a Vy se povlečete vesmírem od čerta k ďáblu při honičce za pachatelem.

Protože jsem sledoval všechny možné Star Treky, vím kdo je to Gowron, Kurn nebo sestry Lursa a B´Ethor, stejně tak znám vybuchlý měsíc Praxis či vězení Rura Penthe. Ale ve hře mě to nějak nedostávalo, protože všechny místa vypadají tuctově, grafika není sice špatná, ale krásná určitě taky ne. A samotný příběh je podáván pomocí Kurna, který Vám z tepla kanclu dává mezi misemi rozkazy a občas uvidíte nějakou tu animačku letící lodi v nízkém rozlíšení. S titulkama si nikdo neobtěžoval, takže když Vám někdo něco vypráví a vedle hučí stroj, neuslyšíte nic. Vzhledem k zasažení do světa Nové generace mi přišlo zvláštní, že Klingonům kromě Nausiánů pomáhají i Andoriani, ale budiž.

Stejně neinspirativní je i leveldesign, tvořený obrovskými bludišti, kde potvrvá nějakou dobu než se zorientujete. V bludištích jsou různé zamčené dveře, klíče k nim jsou většinou někde na druhém konci levelu, občas přemýšlíte co jste vlastně aktivovali a jsou zbytečně dlouhá. A aby to bylo ještě těžší, nepřátelé se s velkou radostí respawnují do vyčištěných míst a ve dvou kolech Vám tvůrci nadělí časový limit. Na druhou stranu, abych nekritizoval, hra Vám vydrží. Kol je 20, některé jsou rozdělená a podíváte se do spousty míst. A některá nebyla úplně špatná, například ono zmiňované procházení s magnetickými botami po povrchu lodí. BTW nezkoušejte se procházet vesmírem bez skafandru jako já :)

K tomu všemu patří ještě subjektivně i samotná hratelnost. Nepřátelé jsou totiž mrštní, rychlí, přesní, trefit je je kumšt, kromě podvádění z respawnem umí i nevídanou věc - hrát mrtvé. To takhle trefíte přibližně místo, kde stojí Klingon, ten se skácí k zemi a když se nekoukáte, vstane a našije Vám to do zad. Když pominu, že to není moc v souladu s klingonskou ctí, pak mě hra nutila chovat se jak psychopat - chodit a dorážet mrtvoly. Fuj. Netrefitelní jsou i místní krabi/pavouci, kteří jsou prostě rychlejší než Vaše střely.

A jsem u jádra věci. Rychlí a chytří nepřátelé by nevadili, mít prostředky k jejich likvidaci. Jenže ty nemáte. Jednak je hrdina zoufale neohrabaný a skočit do pitomého důlního vozíku je hotová ekvilibristika. A druhak stojí většina zbraní za hovno. Klingonská pistole a kulomet jsou slabé, jejich střely letí pomalu a soupeři bez problémů uskočí. Totéž v podstatě platí pro brokovnici, naštěstí ta je ale silná, takže nejlepší taktikou je prokličkovat střelami a trefovat z blízkosti. Pak je tu vrhač disků, který než se vrátí jste bezbranní (a nezkoušejte přepnout na jinou zbraň). K celkem tradičním granátometu a raketometu se dostanete pozdě, stejně jako k skvělé Sith Har pušce, která konečně trefuje. Pak je tu ještě něco na způsob BFGčka, ale jeden výstřel Vám sežere většinu nábojů. A vzhledem k tomu, že náboje jsou společné třeba pro kulomet, brokovnici a právě "BFG", zbraň zkusíte a zase odložíte.

Průserem je i to, že zbraně dost žerou a vzhledem k tomu, kolik vyplýtváte při přestřelkách budete věčně bez nábojů, naštěstí se jich kolem povaluje spoustu a jsou tu i nějaké secrety. Nejlepší je tak čapnout bat´leth, tradiční klingonský meč, jelikož na blízko si poradíte se soupeřem raz dva.

Poslední kapitolou jsou bugy. Občas pád do Windows, občas hra nešla spustit, jednou pokažený save.

Co budu dodávat. Klingon Honor Guard není objektivně úplně špatná hra, ale k dohrání jsem se musel dost nutit, protože mě to zkrátka nebavilo.

Pro: Neurážející grafika, prostředí Star Treku, docela dlouhé

Proti: Nezajímavý příběh, nulová atmosféra, nesmyslně dlouhé a matoucí kola, těžké souboje, bugy.

+8

Sleeping Dogs

  • PC 95
  • PS4 95
Když jsem před necelými čtyřmi lety hrál Sleeping Dogs poprvé, dost se mi líbil, ale netušil jsem, že se z něj stane taková srdcovka, kterou pokořím za tu krátkou dobu čtyřikrát. Sám přemýšlím čím to je, proč si této hry osobně vážím víc než jiných městských akcí, včetně slavného GTA?

"Anything, anything happens to me, you look after our people, ok? We're a family. Family has to stick together."

Co mi ve Sleeping Dogs neskutečně sedí, je výborně odvyprávěný příběh, který neskutečně graduje. Ze začátku je policista v utajení Wei Shen obyčejný smeták plnící looserovské úkoly pro místního Red Pole Winstona Chu a snaží se získat jeho náklonnost. Jak Wei postupuje příběhem a snaží se dostat v hiearchii Sun On Yee výše, dostává pak daleko důležitější a náročnější úkoly, potkává se s důležitějšími lidmi a sám se začne zmítat mezi zákonem a životem mezi triádami. Není to na jednu stranu nic originálního, ale je to vše odvyprávěné naprosto skvěle a je zde i několik překvapivých či zajímavých zvratů.

"You're a cop. I am an undercover cop. The rules are different."

Hráč neplní úkoly jen pro triády, jsou zde i policejní případy, které hráči zadává policejní inspektorka Jane Teng. I ty jsou dobře napsané a zábavné a nabízí trochu odlišnější pohled na mafiánský Hong Kong. Na mapě je i hromada dalších aktivit, které jen dobře doplňují hru a nabízí odpočinek od hlavních misí.

Město jako takové je asi další odpovědí na to, proč mám Sleeping Dogs tak rád. Asii velmi můžu a projížďka po Hong Kongu je velmi příjemná, město žije, a přestože graficky už není rozhodně žádná špička, stále vypadá velmi slušně.

Soubojový systém je famózní, zábavný a miluji ho. Jednoduchý na naučení, ale efektivní a efektní. Je takovým kung-fu bratříčkem soubojáku v Arkhamské sérii Batmana. Celková hratelnost je na vynikající úrovni, Wei umí jak parkur, tak hacknout počítač nebo vypáčit zámek. Minihry jsou ok, ale při větším množství umí být i otravné.

"Growing up in Old Prosperity, she started down a particular road and couldn't get off of it."

Ve Sleeping Dogs jsem si oblíbil mnoho charakterů, žel některé by si zasloužili víc prostoru (třeba romancoidní postavy Not Ping a Sandra, vtipný darebák Old Salty Crab, Peggy Li).

Pochvalu zaslouží i soundtrack, našel jsem na něm i několik songů, které si rád pouštím na youtube.

Hra není dokonalá, i po letech se dají najít nějaké ty bugy, jízdní model by mohl být také daleko lepší. A hra by mohla být i delší, nějakých 50 - 60 hodin a splníte úplně všechno, včetně collectibles.

Druhý díl je sen, ale protože United Front Games už nejsou mezi námi, asi zůstane nenaplněný :/

Pro: příběh, hratelnost, soubojový systém, Hong Kong, soundtrack, úkoly

Proti: pár bugů, jízdní model, délka, druhý díl málo reálný

+38

TrackMania Nations

  • PC 90
Na tuhle hru hrozně moc rád vzpomínám. Střední škola a spousta propařených nocí u Trackmanie. Chytlavé a silně návykové formulky nás s kámošem dohnali až tak daleko, že jsme založili vlastní tým, našli několik bláznů jako jsme my a vydali se vstříc kompetitivnímu závodění. Jednoduchý koncept krátkých a záludných tratí k tomu parádní arkádový model řízení zajišťuje pekelnou zábavu a přijdou si zde na své jak amáteři tak profíci věnující se esportu, pro který byla tato Trackmanie primárně vytvořena.

Pro: Zdarma, jízdní model, stavba vlastních tratí

Proti: Dnes už asi časem zapomenutá hra, kterou překonali její nástupci.

+17

Prey

  • PC 95
Kde jenom začít? Tato hra je tak vysoké kvality, že mi těch 50 hodin, které jsem s ní strávil, připadaly jako chvilička. Je to ten vlhký sen, na který všichni fanoušci System Shock, BioShock, Deus Ex a Half-Life čekali.

Dostanete geniálně postavenou a propojenou vesmírnou stanici, kterou pomalu prozkoumáváte, zatímco následujete velmi spletitý příběh. Děj se zaobírá světem, kde je všechno možné, díky technologii Neuromodů, která je důsledkem seriózního výzkumu v neurovědách a pochybných experimentálních praktik s mimozemskými organismy Typhon. Když si odebereme mimozemšťany, tak věřím, že tohle by rozhodně mohla být vize budoucnosti za několik stovek let, kdy odemkneme potenciál lidského mozku instalací vylepšení, které jsme postavili díky datům získaným z oskenování několika vysoce nadaných jednotlivců.

Je tu ovšem ten mimozemský faktor, který je stěžejní při stavbě těchto Neuromodů. Nikdy bychom nebyli schopni je postavit, aniž bychom přišli do kontaktu s neurony požírajícími vetřelci se skvělými parapsychologickými schopnostmi, i přes podporu vesmírného programu nezastřeleným Kennedym a spoluprací se Sovětským svazem. A díky těmto vetřelcům, kteří unikli z karantény, máme Prey.

Hra samotná je tzv. "immersive sim" myslícího hráče, která byla hluboce inspirovaná System Shockem 2. Nesnaží se být příliš inovativní, jelikož to je ta samá struktura, kterou jsem viděli mnohokrát předtím. Ale pane bože ta kvalita. Strávil jsem tak 10 hodin hraním a obdivováním prvních dvou úrovní, jednoduše proto, že je ten svět proveden s takovým vytříbeným smyslem pro detail. Je to ráj sběračů všeho, co není přikované, díky systému recyklace, což znamená, že můžete prakticky sebrat a využít doslova všechno, na co narazíte, včetně šlupek od banánů a vajglů od cigaret. Je to splněný sen průzkumníků, protože každá úroveň je navržena jako téměř otevřený svět, kde ne vše je vám hned přístupné, ale postupně se vám svět odhaluje po důkladném zkoumání prostředí, poznámek, emailů na počítačích, nebo po získání nových schopností a vybavení jako opravování, hackování nebo zvýšená hybnost.

Můžete se nadopovat schopnostmi mimozemšťanů potom, co je okoukáte svým Psychoscopem, ale podobně jako v System Shock 2 mi přišlo, že tyto schopnosti sice jsou mocné a cool, ale ne tak užitečné pro přežití, jako staré dobré Lidské dovednosti. Své nahromaděné vybavení a dovednosti použijete proti mnoha formám ekologie Typhonů zahrnujíc v hrnky a další předměty se měnící Mimiky, roboty ovládající Technopaty, mysl ovládající Telepaty nebo ohromné Noční můry. Hra funguje dobře jako sci-fi horor, hlavně zpočátku, kdy se bojíte každého hrnku na kafe, protože by to mohl být Mimik.

Soundtrack se honosí jménem Micka Gordona a nezklame, protože vytváří efektivní hororovou a sci-fi atmosféru. CryEngine podává skvělé výkony a grafika mi připomněla BioShock a Dishonored. Zaznamenal jsem pár lagů, když na scéně bylo více NPC a hra občas přehraje náhodný zvuk, hlavně po načítání.

Mohl bych donekonečna psát, jak skvělý a inspirující herní zážitek to byl, a že mám nutkání to znovu zapnout, a že jsem rád, že jsem si koupil nový počítač, protože díky takovýmto hrám to stálo za to!

55.7 hrs on record, 48 of 48 (100%) achievements earned

Pro: vesmírná stanice Talos I, množství obsahu a délka hry, svoboda v hraní, grafika, zvuk a OST

Proti: trocha sekání, trocha backtrackingu ke konci

+45

F.E.A.R. 2: Project Origin

  • PC 65
Už dlouho jsem nehrál tak rozporuplnou hru. Na jednu stranu: Z FEAR 2 úplně čpí konzolizace - na každé změně je jasné, že byla udělaná v honbě za konzolovou audiencí, za mass market appealem a ve snaze, aby se to na konzolích hrálo a hýbalo stejně dobře jako na PC (na rozdíl od jedničky, na kterou byl hlavně na PS3 dost žalostný pohled). Jak jinak si vysvětlit:

- Grafický downgrade v podobě odstranění dynamických stínů prostředí a velké redukci částicových efektů při soubojích
- Svítící nepřátele při zapnutí bullet-time a celkové zesvětlení hry do té míry, že používat baterku je v 95% hry zbytečné
- Velký HUD roztažený na celou obrazovku a zvýrazňování zbraní/lékárniček modrým čtvercem
- Lineárnější a menší úrovně
- Obtížnost na bodu mrazu, předně díky lékárničkám v každé místnosti a nově lobotomizovaným nepřátelům
- QTE mash-F-to-not-die
- Zpomalení pohybu a zvýšená výdrž vás i nepřátel

A dalo by se pokračovat. Na většinu těhle bodů se dá reagovat podobným způsobem: aby to bylo utáhnutelné/líp viditelné/pohodlné/jednodušší na konzolích. Nejsem žádný PC master race purista a nemám ve zvyku při sebemenší změně k horšímu řvát, že za to můžou konzole, ale u FEAR 2 je velmi těžké se té myšlenky zbavit.

Na druhou stranu... mě to nějakým perverzním způsobem vlastně celkem bavilo. Kdyby ta hra nebyla dlouhá pět, ale deset hodin, asi budu podstatně míň shovívavý, ale takhle jsem si tu jízdu na lineární horské dráze užil. Na rozdíl od jedničky se autoři fakt snažili vyhnout se za každou cenu stereotypu - skoro každá úroveň je v jiném prostředí a dokonce i klasickou FPS hratelnost prokládají mezihrami v podobě ovládání mecha a turretových sekvencí, navíc řádně přibylo wtf halucinačních sekvencí. To plus kratší délka dávají dohromady výrazně pestřejší hru, než byl původní FEAR. Asi ne lepší, ale určitě pestřejší.

Hra je pestřejší vzhledem ke skladbě úrovní, ale i doslova. Konečně najdete v prostředí víc než pět barev, což, jestli máte původní FEAR i díky atmosféře radši než já, vás může mrzet. To chápu, ale mě tahle zvýšená barevnost vyhovovala a nepřišlo mi, že by tím nějak výrazně, či spíš vůbec trpěla hororová atmosféra. Naopak lekačky byly dle mého názoru nápaditější, jelikož tvůrci se snažili víc mísit akci a horor a celkem se jim to daří (jednou jsem se dokonce velmi solidně lekl).

Akce je naštěstí téměř stejně zábavná, jako v jedničce. Není to úplně ono, jednak kvůli zmíněné umělé demenci a pak kvůli poněkud vykleštěnému zbraňovému arzenálu, který prostě nepůsobí tak dobře, jako v jedničce. Asi kvůli kombinaci horších zvukových efektů, které zmiňují v komentářích ostatní kolegové, grafického downgradu a jejich snížené účinnosti (chudák brokovnice to odnesla nejvíc). Bullet-time to naštěstí ale pořád slušně drží nad vodou, takže to pořád má co do sebe.

Příběh asi nemá smysl komentovat, snad jen tak, že je velmi výmluvné, že ani jeden ze dvou scénáristů (podle IMDB) není za svým majstrštykem podepsaný v závěrečných titulcích.

Bavilo mě to, to jo, ale víc než těch pět hodin by nebylo vítaných, takhle to bylo tak akorát. Pokud bude FEAR série pokračovat v podobné trajektorii (a podle všeho pokračuje), tak věřím, že trojka v coopu, který mě brzy čeká, bude neopakovatelný zážitek.
+25 +26 −1

Perfect Shot vs. Spiraling Monsters

  • PC 40
Hry tohoto typu příliš nemusím a nebýt DH Masters 2017, nejspíš bych Perfect Shot vs. Spiraling Monsters nikdy nespustil. Žádné překvapení se nekonalo a ani po vyzkoušení Akheřiny prvotiny jsem střílecím arkádám na chuť nepřišel.

Mé celkové skóre se nakonec zastavilo na čísle 451, a i když bylo v mých silách dosáhnout na vyšší hodnoty, neustálé umírání mě od dalšího hraní odradilo. Musím zmínit ještě hudbu, která je hodně povedená a krásně graduje s narůstající rychlostí replikace nepřátel

Pro: hezky to vypadá, hudba

Proti: nic pro mě

+16

Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad

  • PC 85
Na doporučení uživatele Johny8x jsem se ve své kariéře online vojáka rozhodl pokračovat v hávu Stalingradské bitvy RO2. Ačkoliv v něčem hra z mého pohledu neúprosně drtí konkurenci, jinde naopak zaostává.

Audiovizuální zpracování samotných bitev je dechberoucí. Atmosféru zde vytváří nejen oku lahodící efekty (třeba kouř nebo poletující předměty), bezchybný ozvučení zbraní, ale třeba i dabing bojujících postav (hráčů), kterej při vhodném nastavení je namluven autenticky v ruském / německém jazyce. Ačkoliv obyčejně hudbu u akcí tohoto typu zásadně vypínám pro hutnější atmosféru, zde by to byl hřích! Hudba je svým zpracováním jaksi bezvýchodná, smutná, depresivní a hodí se tak skvelě k probíhajícím událostem (umírání stovek vojáků), navíc i ke konci graduje - to když se čas blíží ke konci a dochází často k nutným hrdinským činům a chrabrým útokům proti přesile.

Z nabízených možností kooperační hry jsem se specializoval pouze na ONLINE CAMPAGN, kdy se výsledek každýho zápasu (territory) promítá do strategiské mapy. Za svou mateřskou armádu jsem zvolil sověty - Rudou armádu. Všechny zápasy jsem odehrál proti živým lidem na serverech 40-1.

Každý zápas spočívá v bitvě 32 vs 32 hráčů, přičemž jsou předem určené pozice ve kterých bodou hráči vystupovat - výběr role (zbraně) tak je dosti omezený, obzvlášť když jsou k dispozici například dvě sniperské pušky pro 32 lidí. Na jednu stranu to působí vyrovnanost a realistické jednání obou mužstev, na stranu druhou jsem více jak polovinu herního času odehrál jako rifleman - tedy s pěti-rannou opakovací (nikoli samonabíjecí) puškou Mosin-Nagant, což je sice skvělá a přesná zbraň, ale možnosti útoků s ní jsou jaksi omezující a do mnoha situací se takováto zbraň prostě nehodí.

Velící hráči potom do jisté míry vedou běžné hráčstvo kupředu. Jak se mnohokrát ukázalo, kvalitní vedení je víc než potřebné. Je velmi přínosné, pakliže se i SL snaží svou jednotku vést, často se však tato role omezuje na podporu mužstva kouřovými granáty.

Velkým kladem, myslím si, je osekání zbytečnýho HUDU (realistic). Žádná minimapa, žádné zvýraznění cíle, žádnej zaměřovací kříž. Obtížnost tímto příjemně narůstá. Stejně tak autoři implemetovali i únavu (zadýchání). Specialitkou je potom nerozlišení spolubojovníků od nepřátel, střelba do vlastních je tak poměrně častým jevem, ačkoli nechtěným. Těch pár pixelů na který člověk zaměřuje prostě nejak musej prozradit o koho vlastně jde. Samozřejmě musím i vynachválit balistiku - mířit na pohybující se cíl je obtížné, zaměřovaný si musí do trajektorie jaksi vběhnout.

Bojiště jsou hezky navržena i když jich je dost málo (navíc komunita hráčů vybírá pořád ty stejné "oblíbené" BRIDGES!), ovšem, co mě zklamalo je prostor vyhrazený autory, kde se hráč může pohybovat. Například obejít nepřátele po straně a vpadnutí jim do zad není možné - GO BACK TO THE FIGHT DESERTER! :( Tato hláška se bohužel zobrazí i tehdy, pakliže jsem například ukryt v patře domu, ale protistrana dobyje nedalekej strategickej bod - z ničeho nic tedy mám 15 vteřin na to, abych se vrátil BACK TO FIGHT - hloupé řešení jak hráče držet v předurčených liniích. Taky je zde vidět, jak na okrajích těchto bojišť nahrazují objekty (strom) pouhé kulisy, přesto se mezi těmito lze úspěšně skrývat. Proč se toto nedotáhlo je mi záhadou. Často člověk narazí na levitující strom či trávu. Jindy bych nad tím mávnul rokou, ale tady - když se tudy pokaždé proplíží 32 lidí, každej den - pořád dokola, by stálo zato toto opravit. Přitom jde o prkotinu - objekt, souřadnice, šup, hotovo.

Pokud jde o BUGY, musím si výrazněji postěžovat na pohyb hráče.
1) pokud se plížím, občas se zaseknu o neviditelnou překážku.
2) pokud se plížím, občas se propadnu pod úroveň země (ostatní mě ale vidí, já je ne)
3) Pokud se pohybuju po dřevěné podlaze (u okna) má postava divoce samovolně poskakuje nahoru a dolů často se tak v okně prozradím, aniž bych to sám zavinil.
Tim ale výčet nekončí, jednou mě server vykopl za SPEED HACK - asi blblo připojení a myslel si, že cheatuju. Nezdravě často se hra sekne a padne do WIN, kde ji musím ručně zabít (přitom mám dle steamu nejnovější verzi).

PRVNÍ HRA
Pro ty kdož chtějí poprvé okusit tuto hru přiložím příběh z prvního spuštění.

Po tutorialu sem se připojil na plnej server (zmíněný 40-1) s tím, že jim ukážu, že vím co a jak, že nejsem žádnej třináctiletej jantar a že mezi nováčky budu králem. Raději jsem tedy spatříce pálící spolubojovníky moudře zalehnul a pomaličku se připlížil na horizont. Pomaličku a opatrně - "nejsem žádnej amatér, že...". Prásk - headshot v prvním okamžiku výhledu. RESPAWN. Náhoda, pomyslím si, zkusím to kousek vedle znovu. Prásk. Zkusil jsem to oklikou zprava. Prásk.
Lze bez nadsázky říci, že za první půl hodinu jsem nespatřil nepřítele, přestože jsem byl zabit mnohokrát. Okamžitě jsem věděl, že tuhle challenge musím pokořit. Kdeže běhačky a strafy... to kooperace, opatrnost a taktika teprve přinesly ovoce ve formě úspěchu. Samozřejmě ale, že orientace na mapách, kde později znáte každej šutr mnohé usmadňuje - člověk už má svý místečka a ví kde naopak má hledat nepřítele.


SUMMARY
Kdo má zálibu v realistickech simulacích, sakraobtížnejch a nerúprosnejch bojích, jděte do toho, zažijete trýzeň a zoufalství, hře potom prominete i bugy a nedostatky jako já. Pokud si však chcete večer jen tak zlehka relaxačně zastřílet, pak ruce pryč. Prvních pár hodin je spíš o neustálém umírání a pokud člověk nemá trpělivost či odhodlání uspět a hru se naučit, bude to patrně dost frustrující.

Níže dávám k nahlédnutí s statistiky, kdyby toto snad někoho zajímalo. Hrdej na ně (bohužel) nejsem...
LEVEL: 65
KILLS: 4167
DEATHS: 4758
== 0,87 K/D
ASSISTS: 841
HEADSHOTS: 742

Pro: Autentičnost, atmosféra, absence HUDU, ozvčení, hudba.

Proti: Bugy, málo map, GO BACK TO FIGHT

+10

Dishonored 2

  • PC 90
Budiž zneuctěn po druhé, řekli Arcane Studios, a tak se i stalo. Zneuctil jsem své mužství, neb jsem se ujal hrát si na ženu a náramně se mi to líbilo! Hra vás uvrhne do jakéhosi převratu království, v němž se krutopřísná Delilah chopí moci a paralyzuje jednu z hlavních postav, přičemž vy budete hrát tu druhou s jasným úkolem – svrhnout Delilah a rozkamenět taťuldu/dcerušku. Příběh v sobě neskrývá kdovíjak velkou originalitu, či sofistikovanost, avšak tvoří vhodný doplněk k jinak prvotřídní hře.

Devět misí můžete projít jak stealth způsobem, pokusit se nevyvolat jediný alarm a nezabít jediného člověka, můžete se pokusit najít všechny runy a bonecharmy, anebo se na to můžete taky pěkně vysrat a prostřílet si cestu rovnou do cíle. Od výše uvedeného se bude odvíjet, jak míra vašeho herního požitku, tak celková herní doba. Hra je samozřejmě dělaná pro ten stealth a musím říct, že v tomto ohledu se nebezpečně blíží dokonalosti. Každý level představuje část města, v které se můžete relativně volně pohybovat a užívat si neuvěřitelného množství detailů. V prvé řadě musím překvapivě pochválit i grafiku, ta zažila od prvního Dishonored obrovský skok a vypadá krásně. Engine je sice optimalizovaný jako ovčí prdel, ale když se nebudete ostýchat, vklouznete do jejího sníženého framerate jako každý správný mudžahidín. Tou největší předností je ale brilantní design prostředí. Všude kolem vás najdete spoustu relativních zbytečností, které však v souhrnu utváří úžasný, nesmírně příjemný a jaksi „reálný“ pocit z prostředí dané doby. Navíc každý kousíček města musí počítat s použitím speciálních vlastností a opravdu nikdy se mi nestalo, že bych např. pomocí Far reach nějak zneužil mechaniky hry. Prostory, které mají být střežené, jsou obtížně narušitelné i za použítí veškerého arzenálu i kouzel a to je jedině správně. Nevím, jak se chová hra na jinou než nejvyšší obtížnost, ale na Very Hard byl stealth místy opravdové labůžo hodné roztřískání klávesnice. Vojáci rozpoznávali chybějící parťáky na obvyklých místech, nedovřené dveře a občas slyšeli, i když jsem si za rohem promnul koule… Za Emily.

Dishonored 2 je ukázkou toho, jak pečlivá práce designérů dokáže hráče odměnit perfektní hratelností. Jsou části hry, které jsem si neskutečně užíval a nemusí se jednat zrovna o již zmiňované levely typu „A Crack in a Slab“ (který je ale mimochodem opravdu nejlepší). Mám na mysli určité momenty, kdy chcete dojít do vedlejší budovy pro nějakou zbytečnost a vymýšlíte, jak se vyhnout detekci, nejlépe bez užití jakéhokoli vybavení… A na tyto momenty narazíte v každém levelu. Mojí motivací k průzkumu prostředí se tedy stalo samotné prostředí, naopak všechny ty různé bonecharmy a zlaťáky jsem ani nepotřeboval. Z kouzel jsem si kromě nutného Far reach později oblíbil Domino, mno a víc vlastně nebylo třeba.

PS: Přiznejte se, vyluštili jste Jindosh Riddle? Podle mě parádní vsuvka do počítačové hry a dobrých pár (desítek) minut zábavy v Excelu. :)
+35

Jet-Story

  • Spectrum 95
Lepší střílečku jsem na Spectru nehrál, tím netvrdím že lepší nebyla.

Mapa dobývaného světa byla na poměry Spectra přímo obrovská, považte skoro 130 obrazovek, a k tomu hra obsahovala zvuky a hrála dokonce i hudba - sice krátká smyčka, ale hudba to byla! Dnes nemyslitelné něco takového ve hře vyzdvihovat a chválit, ale tenkrát v herním pravěku se to cenilo, nebylo prostě snadné nacpat celý obsah do limitních 48KB. Tolik mimochodem zabírá jeden kvalitní obrázek u hry zde v databázi!

Naučit se precizně ovládat raketu chvíli trvalo o to víc pak chutnalo vítězství nad hordou nepřátel. Pamatuji, že mi párkrát před koncem došlo palivo a já jen tupě zíral na nemohoucí vesmírnou loď. Takže restart a znovu a lépe!

Pro mě je Jet-Story top hra 8-bitové éry, navíc je to český počin na kterém pracoval i legendární Franta Fuka (Fuxoft). Ke hře jsem se díky perfektní hratelnosti často vracel, což u dnešních her, které zabírají i desítky gigabajtů téměř nedělám. Smekám před autory této hry.

Ps: originální kazetu stále vlastním.

Pro: Grafika, hudba, rozloha světa, množství zbraní, gravitace

+17

Outlaws

  • PC 75
Outlaws byl v roce 1997 tak trochu ve stínu slavnějších 3D akcí. V něčem po zásluze, v něčem neprávem. Už jej kdysi dohrál, ale bez nějakých vzpomínek.

Není divu, westernů znám jen pár a navíc největší slabina hry praští do očí hned na začátku. Je to grafika, která je ručně kreslená, velmi velmi jednoduchá a nepříliš povedená. Ani GOG remaster s ní nic moc neudělal, dá se říct že Outlaws po grafické stránce strkají do kapsy s přehledem i všechny Buildovky.

Příběh je taková westernová klasika - bohatý magnát chce stavět železnici a v cestě mu stojí farma. A protože majitel, bývalý maršál odmítá prodat, zloduch vyšle poskoky aby postrašili jeho manželku a dceru. Dopadne to tak, že farma shoří na popel, manželka umírá hrdinovi v náručí a navíc padouch unese dceru. A maršál, který už dávno odložil kolty se vydává po stopě zloduchů, nakopat jim prdel a zachránit dcerku. Je to sice klišé, ale moc hezky zpracované, po každé misi přijde nějaká krásně nakreslená animace a dá se říct, že spolu s naprosto úžasnou "Morricone" hudbou táhne hru neskutečně dopředu. Animace se navíc fakt povedly, jsou nabité akcí, osudovými okamžiky i dialogy a nechybí ani klasický odjezd do západu slunce :)

Ale ke hře. Tvůrci tušili, že s podobným námětem nemůžou natáhnout hru na 30 kol a udělal jen 9 misí. A udělali moc dobře, protože mise jsou každá z úplně jiného prostředí (pevnost, městečko, skály, doly, vlak..), většina z nich je docela dlouhá, docela složitá, plná klíčů, secretů a hlavně nepřátel. Některé mise jsou přímočaré, v jiných si pobloudíte, budete muset nějaké puzle a občas zakysnete, protože pro cestu dál je občas potřeba najít i nějakou tajnou pasáž (třeba v posledním kole). Dá se říct, že díky měnícímu se prostředí, těšení se na další filmeček a především díky heroické akci se ale určitě nudit nebudete. A samozřejmě aby to nebylo málo, po dohrání si můžete vybrat historické mise, kterých je celkem 13 v 5 tématických celcích a které Vám dají pořádně zabrat.

Co se nepovedlo jsou easter eggy. Narazit na králíka ze Sam a Max je divný, stejně jako to že pod westernovým městečkem je odporně nakreslená mimozemská loď.

A samotná akce? Paráda! Lucasové se drželi westernových reálíí, takže na Vás útočí pouze ozbrojení banditi a občas ve stoce pavouci. A zbraně jsou typicky westernové - kolťák, opakovačka, kulovnice, brokovnice dlouhá i krátká, dynamit, nože a v posledním kole i gatling. Tvůrci zařadili ruční nabíjení, takže kolťák musíte nabít po 6 výstřelech, opakovačku po desíti a ostatní pušky se nabíjí po jednom výstřelu. Ve víru akce, kde bojujete vždy aspoň s 3-5 protivníky se stávají tak některé zbraně nepoužitelné. Ale vůbec mě to nevadilo, s kolťákem a opakovačkou jsem si připadal opravdu jak na Divokém západě, navíc pro opakovačku můžete najít dalekohled a stane se z ní skvělá sniperka. Což je trochu úlet, ale budiž.

Každopádně nepřátel jsou opravdu hordy, tipl bych tak 80-100 na kolo a je tu neskutečná řežba. V každé rohu na Vás někdo vykoukne a většinou ji rychle koupí, ale pokud jich je hodně, budete mít brzo problémy. Pak se nezbývá než krýt, přebíhat a přebíjet (a nebo hrát na easy). Trošku jsem si připadal jak v akčním filmu a ne ve westernu, ale pak jsem si vzpoměl na Sedm statečných (původní) a finální akci s desítkami mrtvých a vzal jsem to. I western může být akční nářez.

Takže finální verdikt? Outlaws se skvěl hraje, perfektně se drží reálií Divokého západu a táhne ho výborný a výborně zpracovaný příběh. Jen ta grafika je fakt ošklivá a toho bloudění a hledání tajných cest je občas trochu moc.

Pro: Příběh, perfektní westernová střílečka, spousta misí navíc.

Proti: Grafika, občas bloudění a hledání jak dál.

+19

Wolfenstein II: The New Colossus

  • PC --
Příběh přímo navazuje na první díl, takže znalost The New Order je pro druhý díl zásadní (Old Blood nemá žádnou relevanci, je možné ho vynechat). I proto jsem si jedničku střihl znova pro připomenutí. A rozhodně to stálo za to, protože dvojka se nezdržuje s představováním charakterů a zdejšího universa, pouze hráči dá na výběr ze dvou linií (Ferguson vs. Wyatt) a hurá do akce. I když, né tak docela...

Stejně jako jednička, je i Colossus spíše příběhově orientovaná střílečka, takže množství videosekvencí a rozhovorů tvoří velkou část herní doby. Bohužel, v kontrast proti sobě stojí opravdu brutální scény tarantinovského stylu vs. groteskní situace, které tak nějak nepasují do celkového feelingu hry. Samy o sobě jsou obě strany zajímavé, ale dohromady netvoří zrovna kompaktní a uvěřitelný celek. Je to škoda, protože celý ten retro styl alternativní historie zvládli Machingames dobře a germanizace Ameriky je vykreslena skvěle.

Základna na Evas Hammer má šmrnc a na rozdíl od minulého kutlochu je to opravdu velká "odpočinková" zóna, navíc se spoustou legračních scének. Slouží i jako přístupové místo do vedlejších misí, které jsem ale osobně naprosto vyignoroval. Jako rozptýlení po dohrání hry to je zajímavá adice, v hlavním příběhu ale narušuje tempo hry a pokud dobře počítám, měl jsem celkem dvě příležitosti se vedlejšákům věnovat v rámci hlavní kampaně, což je, vzhledem k jejich počtu, docela málo.

Stejně jako v předchozím díle, je i tady střelba a pocit z ní dost jalový. Zbraně nekopou, za to se obrazovka při pohybu BJe houpe tak moc, že mi z toho občas bylo blivno a to hlavně při zákleku. S pistolkou lze snipovat na neskutečnou vzdálenost, těžké zbraně nejsou účinnější než BJovo arzenál a navíc je s nimi pohyb pomalý a neohrabaný a díky duel-wieldu úplně postrádají smysl. Munice je všude obrovské množství a po upgradu je i základní samopal solidní volbou až do konce hry.

Potěšilo mě, že úplně chybí otravní bossové, naopak level-designeři se příliš nevyznamenali a kromě frustrujících koridorů nám servírují i špatnou navigaci v rozbořeném New Yorku, neskutečně otravnou a nudnou část na Venuši nebo tak trochu WTF lovení rebelů v útrobách Evas Hammer.

Příšerný ID tech engine si pro mě tentokrát přichystal nepříjemné překvapení v podobě BSOD při určitých grafických nastaveních, k tomu se stále jedná o moloch, co nevypadá úplně dobře, nezvládá vyhlazování, za to má nenažrané textury, co si čas od času doskočí se zpožděním. Spousta koutů a méně detailních míst vypadá jak z minulého století a nepomáhají tomu ani zbraně, jejichž textury jsou neostré a hráč je má před nosem prakticky neustále.

Wolf II je překvapení. Takhle špatné jsem to opravdu nečekal. Navíc, příběh tak nějak plyne bez gradace a najednou je konec s vrátky otevřenými pro další nášup...

Herní doba: 18hod 39min (5/7)

Druhé dohrání:
Herní doba: 28hod 30min (6/7)

Nevím, jestli to bylo momentálním rozpoložením a čmuchem, ale hře jsem dost křivdil. Předně, mix vážných a komediálních scén mi přijde opravdu dobrý a např. Anya a její polonahý výstup ve sprše nacistické krve byl geniálně přepálený. Vůbec černý humor hře sluší a autoři se nebáli vůbec ničeho. Příběhové zvraty mají koule, s brutalitou se nešetří, zesměšnění neuteče ani Hitler. Líbilo se mi, jak autoři představili BJ a jeho rodinu, jeho démony a konfrontaci se svým otcem. Jak samotného BJe vykreslili jako anti-megastar.

Sountrack je geniální a vůbec bych se nezlobil, kdyby ho bylo více. A ta přidaná hodnota v podobě vedlejších aktivit... Elite Hans WTF! Udělat přímo ingame předělávku Wolfa 3D byl skvělý nápad. Nahánění oficírů v rámci vedlejších misí mě taky bavilo, zvláště v lokacích, které se oproti hlavní kampani docela dost změnily. Např. filmový set rodného domu BJ - geniální.

Druhé hraní jsem si prostě užil neskutečně moc a musím hodnocení zvednou o dva. Už ani to zakončení tolik nemrzelo. Zase tak velký cliffhanger to není. A credits jsem snad poprvé dokoukal do konce s tím, že by mi nevadily ještě delší. Prostě hudba Micka Gordona...

Hodnocení: ✰✰✰✰
+24 +25 −1

Pokémon Alpha Sapphire

  • 3DS 80
Alpha Sapphire je mou prvni pokemoni hrou z hlavni serie, kterou jsem po mozna deseti letech hral a dohral. Pristupoval jsem k ni trochu s obavou, protoze se mi v dobe vydani (emulovana) verze Ruby prilis nelibila a velice rychle jsem ji prestal hrat. V pripade remaku se moje obavy nenaplnily, naopak se mi dostalo neskutecne zabavneho zazitku, ve kterem jsem zatim utopil cca 60 hodin cisteho casu.

Tento komentar pisu po porazeni Elite Four vcetne sampiona a uspesnem prekonani Delta episode, ktera zpracovava nektere elementy verze Emerald. Alpha Sapphire zdaleka neni jen 1:1 remakem v lepsi grafice: krome pridani novych vyvojovych fazi drivejsich pokemonu se totiz v Hoenn po porazeni maskota (Kyogre/Groudon) zacnou obevovat desitky az stovky dalsich pokemonu z jinych oblasti mimo hoennsky pokedex, vcetne pokemonu legendarnich. Dokonce je mozne ziskat i startery z Johta ci Unova.

Osobne se mi nejvic libila moznost volneho letu nad krajinou pomoci Latiose/Latiase a potapeni. Rad bych dokoncil hoennsky pokedex, vlastne mi chybi uz jen Solrock a maskot Gourdon z Omega Ruby, vse ostatni se mi uz podarilo sam se sebou prostrednictvim druheho handeldu ci pomoci wonder trade vyziskat (mit vsechny tri startery je skvela vec, vodnimu jsem nasekal vsechny vodni HMka).

Krome toho me prekvapilo, jak relativne snadny byl muj pruchod Elite Four, trenera s ghost pokemony jsem porazil pouze s Blazikenem, aniz by se kdokoli z protivnikovych pokemonu zmohl na to, zpusobit tem mym nejake zraneni. Na druhe strane byla polovina meho tymu kolem levelu sedmdesat (slozeni Blaziken, Swampert, muj prvni startert Sceptile, pak vytradovany Alakazam, Golem a z dema prevzaty Glalie).

+9

Ratatouille

  • PC 60
Herní výzva 2017: "Kamarád doporučuje!"

Dětské hry jsem jako malý vždy hrával ať už se jednalo o Strašpytlíka, Příšerky s.r.o, 102 Dalmatinů, Kačera Donalda nebo skvělý Příběh Hraček 2. Hlavně dětské hry z přelomu století byly skvělé. Do Ratatoullie jsem šel s tím, že jsem viděl film, který byl skvělý a předčil má očekávání. Konkrétně tato hra mi byl v rámci výzvy doporučen uživatelem miCHALupka.

Příběh je jednoduchý. Jste krysa Remy, který se od ostatních liší tím, že chodí po dvou a rád vaří. Zklamalo mě, že hra je příběhově trochu upozaděna a filmu se úplně nedrží a například konec je spíchnutý horkou jehlou a nevysvětlí hodně věcí. Po úvodním venkově se dostanete do Paříže, kde se odehraje celý zbytek hry. Hra má český dabing, ale má jednu nevýhodu a to tu, že oproti filmu jsou na určité postavy jiní dabéři. Skvělého Martina Písaříka na Remyho nahradili Davidem Prachařem nebo tátu krysu Karla Heřmánka nahradili Milanem Slepičkou. Náhrady to sice nebyly příšerné, ale ve filmu se mi zdáli dabéři lepší. Jinak ale musím dabing pochválit. Lip-synch je v pohodě a intonace ve většině případů také.

Hra v době vydání vyšla na všechny platformy. Vyšly i dvě verze hry, a to pro starou generaci konzolí (PS2, XboX) a novou (PS3, X360). Tyto verze byly odlišné jak v příběhu (na konci první mise na PC ujíždíte na řece, zatímco na PS3 utíkáte před bábou po svých) a herních principech, tak hlavně v grafice. Stejný případ byl například i u Spidermana 3. Narozdíl od Spidermana, kde tvůrci portovali na počítač nextgen verzi, u Ratatoullie bohužel tvůrci použili PS2 verzi. A to je podle mě obrovská škoda. Hra nevypadá špatně. Při maximálním nastavení vypadají hlavně krysy velmi roztomile. Ale textury a například nějaké efekty byly tehdy už zastaralé. Zvuky jsou OK a o dabingu jsem se již zmiňoval. Nejlepší, co se umělecké stránky týče je hudba, kterou skládal Michael Giacchino, což je můj nejoblíbenější filmový skladatel, a například hned hudba v menu vás naladí do dobré nálady. K technické stránce bych se ještě zastavil u filmečků, kterých je 14 a jsou v hodně mizerném rozlišením, o co víc, když se ukliknete mezerníkem (skákání), tak si nechtic cutscénu přeskočíte; 3x se mi to stalo a musel jsem si ji externě pustit ze souborů hry. Dalším technickým nedostatkem je gamebreaking bug. Nikde na netu jsem řešení nenašel, ale selským rozumem jsem na to přišel. V poslední misi máte zničit pasti. Poblíž nich jsou humři v sáčcích v kýblu. Pokud hru hrajete na více než 60 fps (většina kvůli nemožnosti vertikální synchronizace či fps locku přímo ve hře) tak humři z kýblu nevyskočí. Půl hodiny jsem na to nemohl přijít, ale nakonec jsem si vzpomněl na NOLF (zrychlená hra) a Red Faction (výbuch ponorky) a problém vyřešil omezením fps.

Hratelnost je pohodová, jak byste od dětské hry čekali (teda až na nějaké vyjímky např. Příběh Hraček 2). Stačí pár tlačítek a hra se hraje sama. Máte i čichový indikátor, který vám ukazuje, kde máte jít. Animace Remyho se také povedly. Co se nepovedlo je kamera, jakmile jsem pohnul na ovladači s pravým analogem, hra se roztočila jako kolotoč na matějské pouti. Musí se posouvat po milimetrech, aby se kamera nezacyklila; velké zklamání. Hra není moc dlouhá, do tří hodin by mělo být hotovo. Navštívíte kanalizace, pařížské ulice, kuchyň, venkov. Většina misí je ve stylu heist (loupeží), kdy musíte plnit úkoly pro kamarády krysáky a až je splníte, tak musíte plnit určité minihry, abyste heist provedli. Minihry jsou vcelku jednoduché a většinou stačí stisknout včas určitou klávesu. Co se týče Remyho, tak budete skákat, bojovat i schovávat před nepřáteli. Jsou zde u části, kdy budete klouzat po trubkách, či veslovat na knížce. Nejlepším herním prvkem jsou honičky s nepřáteli, kdy vy utíkáte a nepřátele se vás snaží dostat. Je to frenetické a hlavně zábavné sledovat animace nepřátel, jak vás chtějí chytit. Jinak, pokud se vrátím k minihrám, tak některé se docela často opakovali a hlavně co se týče vaření, tak to mě nebavilo vůbec.

Ve výsledku se jedná o průměrnou dětskou skákačku s báječnou hudbou, naháněčkami a dobrým českým dabingem. Jako jednohubku bych tuto hru mohl doporučit.

Pro: pohodová hratelnost, hudba, naháněčky, český dabing

Proti: kamera, ořezaný příběh, gamebreaking bug, určité repetetivní prvky

+17

MediEvil

  • PS1 95
MediEvil je podle mě jednou z nejlepších her pro PS1, hlavně díky atmosféře, kdy došlo k promíchání gotického hororu s humorem. Jednotlivé úrovně nabízejí zajímavé prostředí, které hře dodává určité kouzlo. Za sebe můžu napsat, že nejvíc se mi líbily úrovně The Enchanted Earth a Haunted Ruins. Když vyšel druhý díl, tak mi tam toto kouzlo trochu chybělo. Hratelnost je taktéž skvělá. Bojování s nepřáteli i řešení logických hádanek si zde hráč užije až až. V pozdějších úrovních se obtížnost zvýší a hráč čelí tužším nepřátelům. Zde mám na mysli hlavně prokletou loď, i když tam mě ti nepřátelé nikdy neštvaly jako strašáci v polích a ti jejich zatracení havrani. Taky ti zlodějšíí impové mě občas štvali, tak že jsem si zuřivě vytrhl ruku a umlátil je s ní. Ještě, že ji ti zmetci nekradou :D Hodně vyplatí sbírat kalichy duší, protože tak hráč získá lepší zbraně bez nichž by byla většina úrovní o dost těžší. Navíc nové zbraně znamenají více zábavy. Obtížnost hry však nikdy nepřejde do neúnosných mezí, kdy by se mohla stát frustrující. Taktéž můžu pochválit hudbu, která ke hře dokonale sedí. Trošku horší jsou možná skákací části, naštěstí jich však tolik není.

Pro: Sir Dan, hratelnost, prostředí, "gotický humor"

Proti: Skákací časti

+10

Attack on Pearl Harbor

  • PC 80
Letecké simulátory jsou žánrem který mě vždycky regulérně míjel. Jednou jsem sice zkoušel jeden ze série Sturmovik ale víc než pár desítek minut mě nebavil. Když jsem si ale zahrál skvělou hru Aquadelic GT a zjistil že stejní vývojáři vyprodukovali i letecký simulátor z druhé světové, rozhodl jsem se dát letadlům znovu šanci.

Největším rozdílem oproti klasickým simulátorům je až na kost arkádové ovládání. Pro sváteční hráče žánru jako jsem já tedy zcela ideální. Velkým plusem je také možnost si v drtivé většině případů vybrat typ mise a to klasický dogfight, bombardování nebo torpédování lodí, které mě bavilo nejvíc. Celkově měli všechny mise správné tempo i délku a právě díky možnosti výběru úkolu se stereotyp prakticky nedostavil. Musím říct že hra má celkově dobrou atmosféru a častokrát jsem se přistihl že i když už mě odvolávali z mise kvůli poškození, pořád jsem se snažil sundat posledního nepřítele z nebe. Škoda je jen absence checkpointů u delších misí.

Pozadí hry, napadení Pearl Harboru, bitva o Okinawu atd. je všeobecně známé takže tady hra boduje hlavně u nadšenců do historie, což naštěstí jsem ;) ale nechybí ani klasický herní příběh točící se okolo dvou hlavních hrdinů Americké i Japonské kampaně. Nutno ovšem dodat že hodně klišoidní. Komixové zpracování cut scén je zato netradiční a dobře provedené a tak zamrzela jen menší úroveň detailů při přiblížení k zemi. Jinak je ale hra graficky na velmi slušné úrovni.

Attack on Pearl Harbor asi nepotěší hardcore nadšence do leteckých simulátorů ale běžným hráčům myslím sedne naprosto perfektně. Až na pár drobností se jedná o velmi kvalitní počin a k podobným titulům se určitě v budoucnu vrátím. TORA TORA TORA!
+16

Ve stínu havrana

  • PC 65
Herní výzva 2017, č. 4 - Nad Tatrou sa blýská!

Je to jen pár měsíců, co mi kamarád půjčil tuhle hru s tím, že když mám rád adventury, tak se mi bude tahle hra zaručeně líbit. Po úvodním filmečku a pár minutách hraní jsem ale hru vypnul a už se k ní znovu nedostal. Jenže pak přišlo na řadu splnit další úkol z Herní výzvy a k mému překvapení je právě tahle hra od slovenských vývojářů, tak jsem ji dal další šanci a pustil se do hraní.

Po vtipném/nevtipném filmečku se ocitnete jako mnich Severín v lese a jdete se dopátrat své vlastní cesty. Narážíte na mnohé zajímavé i nezajímavé postavy, vtipné i méně vtipné situace (bohužel podle mě se často až moc "tlačilo na pilu") až se dostanete k zajímavému konci (který si nejsem jistý, jestli jsem vůbec pochopil). Hrou provází hezký "vybrankávací" soundtrack, tradičně skvělý dabing Jiřího Lábuse a oldschoolová grafika.
Ovládání, to už je věc jiná. Překlikávání pravým tlačítkem myši jestli chcete předmět použít nebo jen prohlídnout, případně se chcete jen někam přesunout, je hrozně zmatené a při hraní mě neskutečně vytáčelo. Místy se zasekla možnost přesunu do další lokace, tak jsem se musel vrátit na předchozího místa a pak se teprve hra uráčila mě pustit dál. Naštěstí při dvojkliku postava zrychlila, takže se nemuselo čekat moc dlouho, než se dostane z bodu A do bodu B. Puzzly jsou někdy jednoduché, jindy zase nelogické, až se přechází na styl "zkombinovat všechno se vším" nebo "poklikej co můžeš".
Důležitá rada pro všechny, kdo si budou chtít tuhle hru zahrát. Ukládejte si hru! Určitě aspoň před odplutím na pirátské lodi. Ušetříte si aspoň nervy a kvůli jedné minihře nebudete muset opakovat celou hru od začátku.
No a co se délky týče, hra je vcelku krátká. Já ji zvládl za 4 a půl hodiny (i s přehráním celé hry od začátku) a to jde určitě projít rychleji, pokud se neseknete při nějakém puzzlu.
Když to vezmu kolem a kolem, tohle byla pro mě asi zatím neslabší adventura, co jsem měl možnost hrát, dávám 65%.

Pro: soundtrack, dabing

Proti: ovládání, občas nelogické puzzly, bugy, místy až trapný humor

+26

Strife

  • PC 70
Strife je velice zvláštní hra. V roce 1996, kdy si doomovky stále vystačili s nulovým příběhem a jeho nulovou prezentací přináší tak neskutečné množství novinek, že předbíhá dobu.

Už jen úvod. Neznámá rasa ovládla svět, z lidí dělají vojáky, nad vším železnou rukou dohlíží nějaký Řád. Vy se objevíte ve městě, plném po zuby ozbrojených vojáků, vyděšených lidí a nějakých těch obchodníků. Na nic nemáte peníze, většina dveří je zamčená, většina lidí se s Vámi nebaví, stačí někoho zabít a spustí se alarm a začnou se rojit posily. Stačí splnit nějaký ten úkol, dostat se k rebelům a pomaloučku polehoučku se pustit nejen do osvobozování města, ale i do protiútoku. V průběhu hry se dočkáte nejen osvobození města a nahrazení nepřátelských vojáků přátelskými ale musíte učinit poměrně zajímavou volbu komu věřit, volbu která ovlivní nejen zbytek hry ale i její zakončení.

Kromě toho můžete nakupovat různé zbraně, zbroje, lékárničky, nacházíte zkratky pomocí teleportů, můžete si vylepšovat statistiky, potkáváte obyčejné lidi, které můžete zabít, nechat být, nebo z nich získat informace. A také můžete některé mise prolítnout stylem "guns blazing" nebo si zahrát na pseudostealth a vyhnout se spuštění alarmu používání otrávených šípů. Pseudo proto,že pokud zabijete šípem strážného, kolegům vedle je to úplně ukradený.

Zkrátka, ač je Strife doomovka, má na dobu vzniku neskutečnou, skoro plnohodnotnou RPG nástavbu včetně zajímavého příběhu, doprovázeného perfektními komixovými obrázky.

Bohužel všechna ta omáčka kolem je sice fajn, ale jako střílečka mě prostě Strife nebavil. Především po vzoru Hexenu je základem hubovitá hratelnost, tentokrát ale neskutečně roztáhlá. Z jednoho města si otevíráte spoustu misí, které jsou vzájemně propojené, ovlivňují se, neustále si musíte pamatovat (nebo zapsat), kam máte jít, co máte otevřít a které kola musíte ještě projít, jestli se něco nezměnilo. V jednu chvíli jsem měl rozjetých asi 8 kol zároveň a to je prostě moc.

Navíc jednotlivé mise fungují na témže principu - obrovská, nepřehledné bludiště, plné spínačů otevírajících něco na druhé straně mapy, zkratek, tajných průchodů, cest které jsem ani nepřišel na to jak otevřít. Projdete si pár kol a jste tak vyřízení, že hru musíte vypnout a dát si pauzu.

A především jsou kola plné nepřátel, jenže právě tady mě Strife nebavil nejvíce. I na easy jsou nepřátelé strašně tuzí, přesní a tak nějak nezabitelní. Prostě do vojáka či robota střílíte a jemu to nijak extra nevadí a najednou padne. Tohle arkádové "ubírání života" nemám rád, navíc z celé palety enemíků se mi nijak extra žádný nelíbil a totéž se dá říct o zbraních.

Pěst je výsměch, stejně jako zbytečná elektrická kuše. Kulomet je slabý jak moucha, stejně jako raketomet, kterým nezabijete ani obyčejného vojáka. Navíc většina nepřátel pomalé raketě uhne. Granáty se rády odráží a většinou přímo na Vás, plamenomet je nablízko a proti většině robotů nepoužitelný. Takže zbývá parádní disruptor, kterým vypaříte většinu vojáků, bohužel u robotů vzhledem k tomu jak nepřátelé reagují na zásah (nijak) většinou netušíte zda trefujete nebo ne. A pak je tu ultimátní, zlepšující se Sigil, který ale ubírá životy a kromě boss fightů je tudiž nepoužitelný.

Zbraně, nepřátelé, pocit z boje to je to hlavní u střílečky a pokud to nefunguje, je to špatný a žádná sebelepší nástavba nepomůže. Navíc mě subjektivně přišla slabá i grafika i přes vylepšení přes ZDoom byla taková fádní, nezajímavá.

Dávám 70%, protože se mi Strife dříve líbil mohem víc a protože vzhledem k novinkám co přináší si horší hodnocení nezaslouží.

Pro: RPG prvky, příběh a jeho vývoj.

Proti: Fádní grafika, až moc bloudění, jako střílečka mě to moc nebavilo.

+17

Arcania: Gothic 4

  • PC 65
Vytáhl jsem z hromádky her, které už léta čekají na nainstalování. Nainstaloval jsem, hrál a právě dohrál. Bylo to přiměřeně zábavné, dostatečně barevné a nepříliš dlouhé (20,5 hodin na obtížnost "normal").

Co se týká té zábavnosti: zpočátku mě Arcania:G4 ani moc nebavila, ale v určitém okamžiku přišel zlom. Stejně jako "sovy nejsou, čím se zdají být" (Twin Peaks), tak ani A:G4 není tím, čím se zdá být. Když jsem přišel na to, čím Arcania:G4 ve skutečnosti je, tak jsem si ji zamiloval.

Ale o tom až za chvíli. Nejprve letmé porovnání A:G4 s G1 a G2:

- v Arcania:G4 se střídá noc a den, ale hlavní hrdina nikdy nespí. Jede jako motorová myš. Ani obyvatelé nikdy nespí. V noci i ve dne posedávají či postávají venku před putykou a je jim jedno, že na ně prší. To v G1 a v G2, jak vědí pamětníci, jste si museli sehnat nocleh (jinak jste dopadli špatně)... A obyvatelé měli svůj denní režim: snídali, pracovali (na poli nebo rubali rudu) večeřeli a v noci spali. Přesně tyhle "drobnosti" dělaly G1 a G2 tím, čím byly

- v průběhu hry probíhá hrdina jakýmisi "bublinami". Každá "bublina" je ohraničena neviditelnými stěnami, což jsou skály a voda. Hrdina sice umí povyskočit, ale nedokáže se přitáhnout. Skalní římsa, která mu sahá nad kolena, je pro něj nepřekonatelnou překážkou. Kromě toho má "vodofofii" . Do moře či do řeky nestrčí ani špičku boty, bažinami však čvachtá bez námitek. Když danou bublinu vykydlí a vyquestí, tak utíká koridorem do další bubliny a prozpěvuje si "běž, běž, běž, už se nevracej, už své okamžiky neztrácej"... a už se nevrátí... Opět rozdíl proti G1, G2, kde jste se opakovaně vraceli na určitá místa, která se občas dramaticky pozměnila, nebo v nich došlo k přelomovým událostem

- boje jsou klikací a dětinsky jednoduché. S postupem času se obtížnost zvyšuje (dosti razantně), ovšem v závěru se opět snižuje... opět rozdíl oproti G1, G2, které byly na anglickojazyčných diskuzních fórech nazývány "permanentní smrt"

- sbíral jsem vše, co nebylo přibité. Brzy jsem měl v ranečku tunu blizen, pestíků, okvětí a plodnic. A další tunu železné rudy, magické rudy, červené rudy a uhlí... 99% z toho jsem nikdy nepoužil... V G1 a v G2 je vrážení bodíků do alchymie zásadní. Výroba spešl lektvarů ze spěšl přísad pomalu zaváněla cheatováním

Ale nechme porovnávání neporovnatelného.

Někdy před polovinou hry, konkrétně při prvním setkání se zhuleným Lesterem, mě osvítilo poznání. Pochopil jsem, že Arcania:G4 je PARODIE... Samozřejmě je to NEPŘIZNANÁ parodie... ale když ji jako parodii vnímáte, tak funguje na jedničku. Jen si vezměte, co všechno obsahuje:

- absurdní řetězení questů (což hrdina ironicky i naštvaně komentuje)
- přepálený patos dabérů
- nablblé výmluvy enpécéček, proč se nemohou připojit k hrdinovu kydlení
- marná - a opakovaná - snaha hrdiny se představit, prostě říct své jméno
- některé dialogy zabíhají až do čisté komedie
- veteráni z G1 až G3 se změnili ve své vlastní karikatury
- questy typu "nasbírej 30 prastarých relikvií". Tohle snad někdo bral vážně?

No a ten "bezejmenný" hrdina, který je, zjednodušeně řečeno, "srandovní prcek". Tím nemyslím, že by byl směšný, to vůbec ne. Je sympatický, ironický, vtipný, uvolněný a tak dále, prostě cool týpek, jakým se v dobách mého dětství říkalo "kuliferda". Když posloucháte jeho vtipné a ironické řečičky, tak byste neřekli, že má duši rozervanou na kusy, mysl otrávenou nenávistí a jeho srdce žhne touhou po pomstě.

Dětinsky jsem se těšil na další praštěné questy, na další ulítlé dialogy, na další kuliferdovy ironické komentáře ... a všeho se mi dostalo vrchovatě.
+18

Uncharted: The Lost Legacy

  • PS4 --
Můj prvotní přístup k Lost Legacy byl dost chladný. Čekal jsem krátký datadiskový nášup se dvěma kopretinami v hlavní roli, co budou sypat hromady feministických hlášek a budou si hrát na děsné badassky. Chloe se ale ukáže nejen jako schopná náhrada za Drakea, ona ho dokonce i strčí do kapsy. Vtipem, chováním, motivací... a hezčím zadkem.

Pocitově bych tipoval LL na kratší záležitost, ale in-game ukazatel času byl nekompromisní - herní doba je v mém případě srovnatelná se třetím dílem a dokonce překonává díl první. Na rozdíl od nich ale neobsahuje žádné hluché místa a je to jedna velká jízda od začátku až do konce.

Už pomalý začátek v Indii jsem hrál s držkou otevřenou dokořán, s detaily interiérů si někdo opravdu máknul a odfláknutý kout aby člověk pohledal. Autoři si vyhráli s každou pídí a každým záhybem, všechno krásně lícuje a zvučí, jen těžko se hledají nedostatky. Navazuje open-space část v divočině, kde se můžu volně pohybovat s jeepem a plnit úkoly v libovolném pořadí. Navíc, hráč může splnit ještě jeden dlouhý vedlejšák, na jehož konci dostane Chloe docela užitečnou věcičku. Musím říct, že tuhle otevřenou část jsem si užil nejvíce. Scéna s jógou byla úchvatná, některé výhledy naprosto fantastické. Poté se hra přesouvá do lineárnějšího gameplaye, výhledy jsou ještě fantastičtější a level-design představuje naprostou špičku dobrodružných her. Hektické finále mě pro svou bombastičnost spíše otravovalo, ale to je možná způsobeno kombinací všech herních mechanik, se kterými se člověk v Uncharted mohl setkat.

LL je pro mě jednoznačně obrovské překvapení, nečekal jsem to ani zdaleka tak dobré a s klidným svědomím ho označím za nejlepší Uncharted so far...

Herní doba: 9hod 25min (střední obtížnost)
Hodnocení: ✰✰✰✰
+18

Infamous Second Son

  • PS4 85
Second Son je pro mě první seznámení se s herní sérií inFAMOUS a vlastně když jsem hru zapínal, tak jsem vůbec nevěděl, co od ní mám čekat. Nemůžu zde tedy rozebírat, jak moc příběhově navazuje na předchozí části, ale za to vím, že za celou dobu hraní jsem tuto skutečnost ani jednou nepocítil. Buď tam žádná návaznost není, a nebo je zkrátka příběh vyprávěn tak dobře, že mi žádné důležité informace nechyběly.

O příběhu jen krátce, však si to projděte sami. V hlavní roli je tu "rebel" Delsin, který se snaží bojovat proti systému všemi možnými prostředky. Rozuměj - jeho hlavní zbraní je sprej, kterým taguje všechno, co potká. Vzhledem k tomu, že jeho brácha pracuje u policie, jejich vztah zpočátku trochu skřípe. Jejich poklidný život ale naruší, když se stanou svědky bouračky dodávky, která zrovna převážela partu Conduitů, které státní systém zve Bio-teroristy. Všechno to nabere ještě zběsilejších otáček, když se jeden z Conduitů dotkne Delsina, čímž v něm probudí jeho supergen a Delsin získá jeho schopnosti kouře. Delsin je totiž také Conduit, jehož schopností, je možnost učit se od ostatních a věřte, že kouř není tou jedinou schopností, kterou si ve hře vyzkoušíte.

Tohle všechno slouží spíše jen jako úvod, hlavní hra se odehrává v podstatě až v Seattlu, kam se chvíli po začátku přesunete. A tím se dostávám k tomu, jak se to vlastně hraje. Seattle je otevřené město a vy tak můžete hned od začátku v podstatě kamkoli, kam se vám zamane. Výhodou je, že Delsin není jen sprejer, ale rovněž schopný parkourista. V podstatě po všem dokáže vylézt, přeskočit, což ve spolupráci s jeho schopnostmi dělá z tohoto města jedno velké hřiště a minimálně zpočátku mě bavilo jen tak běhat, skákat, a nebo dokonce létat po městě. Bohužel po chvíli zjistíte, že město toho až na pár vedlejších úkolů, které se navíc repetetivně opakují, příliš nenabízí, a tak skluznete ke slepému následování hlavní příběhové linky a na volnost pohybu po městě tak nějak zapomenete.

Abych to ale neoodbyl tak rychle - Seattle je rozdělen do sektorů, přičemž do Vašeho vstupu do města nad ním drží plnou moc státní jednotky D.U.P. V každém sektoru ale jejich vliv můžete snížovat, a to rozbíjením bezpečnostních kamer, hledáním tajných agentů, rozbíjením jejich bází, tagováním stěn apod. Jak už jsme ale říkal, tyhle úkoly jsou bohužel v každém sektoru úplně stejné. Přičemž pokud se Vám podaří snížit kontrolu v daném úseku pod 30%, můžete si zde vytvořit point, mezi kterými pak můžete rychle cestovat z jednoho sektoru do druhého, aniž byste museli volit pomalý a zdlouhavý přesun běžným způsobem.

Nyní se dostávám možná k tomu nejdůležitějšímu, a to je strom schopností. Jak už jsem říkal, Delsin během hry získá hned několik schopností, přičemž v každé z nich na něj čeká hned několik technik, které si můžete koupit a vylepšovat. Aby k tomu ale mohlo dojít, je nutné dostat se na určitý level. Teď ale nemluvím o úrovni Delsina, ale jeho karmy. Ve hře totiž nemusíte být jen hodný. Můžete být i zlý, a to tak že hodně. Popravdě - občas jsem si i říkal, že za zlého Delsina by snad ta hra byla i snadnější :) Techniky na temné straně karmy mi totiž přišly nejen efektnější, ale i efektivnější. Navíc - jednou za čas můžete použít i superschopnost, jejíž použití se Vám ale vždy otevře až v momentě, kdy například za hodného Delsina, uděláte několik dobrých skutků jako je uzdravení civilisty, omráčení nepřítele namísto jeho zabití apod. No a představte si situaci, kdy si takhle budujete karmu, chybí Vám už kousíček k možnosti použití superschopnosti a najednou se na scéně objeví vrtulník. Ten umí být hlavně zpočátku docela nebezpečný, tak ho co nejdřív sestřelíte dolů, jenže co čert nechtěl, vrtulník se po výbuchu zřítí rovnou na zalidněnou ulici Seattlu a vy jen s otevřenou pusou koukáte na stoupající počet civilních obětí a s tím ruku v ruce klesající karmu. Pravdou tak je, že pokud budete hrát zlého, zachránit někoho omylem, to se Vám příliš často nestane, ale těch nechtěných zabití, těch se mi podařilo nasbírat spoustu ...

Už jsem toho napsal dost a dost, tak to pojďmě uzavřít. Second Son je skvělá hra v otevřeném světě, kde si můžete vybrat, zda budete hodný nebo zlý, a tím si tak budovat svůj vlastní strom schopností. Pravdou však je, že mimo hlavní příběhovou linku, kterou zvládnete za nějakých 10-12h, možná i dřív, když budete hodně spěchat, tak toho nemá moc co nabídnout. Plnit vedlejší úkoly totiž po chvíli omrzí, neboť se stále jedná o jedno a totéž. Ale zejména teď, když se prodává za pár stovek, by byla škoda nedát tomuto titulu šanci.

Pro: otevřený svět, strom schopností, zajímavý příběh, minihra sprejování, efektní schopnosti

Proti: repetetivní vedlejší úkoly, hlavní příběhová linka by mohla být delší

+9