Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Sky Diver

  • J2ME 65
V roce 2003 jsem nastupoval na střední školu a jelikož jsem měl být na intru, mamka po mě chtěla, abych si konečně pořídil mobil, který jsem předtím nepotřeboval. V té době vládla trhu Nokia, takže o značce bylo jasno, ale chtělo to vybrat ještě konkrétní model. Oko mi padlo na cenově celkem přijatelný kousek 3510, a když jsem zjistil, že existuje i barevná verze telefonu s íčkem na konci, nebylo co řešit.

Ze tří dostupných her mě hned zaujal Sky Diver, protože u Backgammonu jsem moc nerozuměl pravidlům a tenis s názvem Racket mě moc nebavil. I když jsem po čase telefon na radu kamaráda hacknul pomocí nějakého polooficiálního kabelu, který se připojoval pod baterku a nahrál si do něj pár nových melodií i her, včetně Wolfensteina 3D, zůstal jsem u svého oblíbeného parašutisty s prolétáváním kruhů a mířením na cíl. Padák jsem si pak znovu vyzkoušel až v Grand Theft Auto: San Andreas, pokud si dobře pamatuji.

Stejný kamarád si bohužel jednoho dne můj mobil půjčil, a protože měl doma ten samý, Sky Divera měl celkem nahraného a podařilo se mu dosáhnout skóre převyšující hranici 10 000 bodů. I když jsem se snažil sebevíc, nikdy se mi tento rekord nepodařilo překonat a můj zájem o hru postupně uvadal, až do té míry, kdy jsem třicet pět desítku íčko používal jen jako mobil.

Soundtrack Sky Divera jsem jeden čas měl nastavený jako vyzvánění, a to původní číslo mám dodnes, ale jinak jsem si na hru už dlouho nevzpomněl. Až nedávno, ani nevím při jaké příležitosti, a jelikož na DH lze nějaký čas přidávat i J2ME hry, hned jsem tak učinil.

Pro: ve své době pecka, prolétávání kruhů a míření na cíl, bonusové úrovně s rogalem, soundtrack

Proti: aktuálně téměř nedostupná hra, nulová znovuhratelnost při dosažení vysokého skóre

+19

Resident Evil Village

  • PS5 90
Když jsem slyšel první informace o osmém dílu série Resident Evil, tak jsem jásal. Příklon ke 4. dílu, který považuji za nejlepší díl ze všech, do toho zajímavé téma vlkodlaků a upírů a naprosto dechberoucí lokace - nedalo se netěšit. Jenže s blížícím se vydáním a vyzkoušením dema jsem neměl ze hry moc dobrý pocit a ač nakonec v recenzích obstála, nějak jsem v sobě nedokázal najít odhodlání ji vyzkoušet. A tak tedy po roce, kdy jsem neměl chuť na nic konkrétního, jen jsem si akutně potřeboval zahrát něco ideálně kolem 10. hodin herního času, jsem neodolal a hru zakoupil. A byla to opravdu jízda.

Jasně, obavy se potvrdily, ta hra je v podstatě stejná jako předchozí díl, ale já si asi potřeboval připomenout, jak moc mi sedmička tehdy sednula. Znovu jsem si připomněl, jak mě baví ta extrémní videohernost série, kdy si lokace otevíráte postupně absurdním získáváním klíčových předmětů a kdy se vám vybarvují místnosti, kde jste vše sebrali... a ač jsem se snažil vysbírat vše, nepodařilo se mi to. Tento prvek objevování se mi moc líbil a to právě proto, že je hra na vyšší obtížnost příjemně těžká. Krom první hodiny hry není ani moc frustrující, je to prostě ta správná úroveň obtížnosti. Někdy se situace zvrhla skoro až v puzzloidní řešení, kdy jsem si v hlavě počítal, zda je lepší vyplýtvat desítky nábojů do pistole, nebo použít výbušniny, podobně jsem se cítil právě u čtverky a posléze i u Evil Within. Tohle u her chci. Prosím Callisto Protocol… a šel by i Evil Within 3?

Docela mě vyděsila informace, že zámek a Lady D byly jen jakýsi marketingový tah a člověk se tou lokací prodere za první hodiny hry a pak je hra jiná. To je asi ten největší klad hry, protože zejména poslední lokace hry je naprostý majstrštyk. Na začátku hry jsem si říkal, jak je fajn že hra takhle pokračuje v sérii „exotických“ lokací a po zaplivaném venkovu ze sedmičky jsme se podívali do variace na Drákulův hrad a co víc, v té samé hře se podíváme ještě do zajímavé variace na „laboratoře“. Nevím, zda se jedná o prvenství v sérii, ale střílet tamní nepřátele na mě prostě fungovalo. Samozřejmostí jsou i nějací ti over the top bossové, kteří by mi normálně i vadili, ale série je tím proslulá, takže jsem to akceptoval, navíc je tu jen jeden takový případ. Navíc mají bossové dost zajímavé pozadí, a nemyslím tím Lady D. Jsem taky rád, že se nekonalo zklamání jako na lodi v sedmém díle, a dokonce i část, kterou mnoho lidí kritizovalo, je vlastně jen velmi kratičká epizodka, která jde dohrát za 10 minut. Ano, tento díl je akčnější než sedmička, ale za mě tu vše funguje na jedničku a jsem možná i rád, že jsem se hrou rok čekal, protože teď aspoň nemusím tak dlouho čekat na další porci hry. I když pravda, tomu DLC moc nevěřím. Byl bych každopádně moc rád, kdyby pokračovali v tomto trendu, opět použili first person a vybrali zase nějakou pro sérii neotřelou lokaci a tím by v mých očích vznikla dost kvalitní trilogie, kde by nebyl žádný díl zbytečný.

Random památný moment hry: vyšel jsem zrovna z lokace, kde jsem zabil vedlejšího bosse a stálo mě to hodně nábojů. Na bosse moc nešla použít sniperka a tak mi do ní pár nábojů zbylo. Craftit se mi nechtělo, protože jsem k té možnosti sahal jen u bossů. Ale najednou se začali sbíhat lykani. V duchu jsem si řekl že fajn, dva lykany zvládnu, ale najednou vidím tak čtyři, už začínám přemýšlet nad tím, že to loadnu a na situaci se připravím, ale tak zkusil jsem si zamířit, jak střílečky moc nehraju tak mi to ani moc nešlo, ale najednou se mi v hlavě promítla hláška z temné věže.. „Nemířím rukou. Ten, kdo míří rukou, zapomněl tvář svého otce. Mířím zrakem. Nestřílím rukou. Ten, kdo střílí rukou, zapomněl tvář svého otce. Střílím myslí. Nezabíjím zbraní. Ten, kdo zabíjí zbraní, zapomněl tvář svého otce. Zabíjím srdcem.“ … a s prvním výstřelem se tři hlavy lykanů rozstřelily do krvavého obláčku a těla spadly v jedné lajně jako domino. Možná jsem si u toho nestihl přemítnout tu hlášku a pravděpodobně to bylo dílo náhody, jak my valaši říkáme „haluz“. Ale zbytek se stal a pocit to byl krásný. 

Random stížnost: Mohla by tu být pistolka podobná Red9 ze čtverky.

Pro: Rozmanití bossové a jejich lokace; hra dle mě neztrácí tah na branku, spíš naopak; obtížnost. Handcannon!

Proti: Vesnice jako hub mohla být větší a mohla se víc měnit mezi návštěvami. Tu a tam jde hra a někteří nepřátelé očůrat.

+19

Need for Speed: Undercover

  • PC 70
- Šéfe, je to v řiti. Ta hra je fakt hnusná. Tohle nemůžeme pustit.
+ Ale můžete. Hoďte tam normálně piss filtr, ne? Je rok 2008 proboha! Musí to bejt žlutý.
- Ale šéfe, to nebude stačit.
+ Boha jeho, máte tam pořádnej motion blur, aby něco bylo vidět jen úplně uprostřed?
- Jo, už jo.
+ Do psí... Tak ztrojnásobte bloom a zvyšte kontrast, jo? Ať je to jen oči vypalující záře nebo úplně temnej stín.
- To by snad šlo. Ještě nějaký nápad?
+ Jo, celý to zrychlete. Tak 1,5násobek Most Wantedů, ok? A je po problému.
- Ó šéfe, jak jste moudrý!

(Pozn. zde začíná technické okénko. Koho to nezajímá, skip o pár dlouhých odstavců níže)
Akorát že to nezabralo. Jo, hned po spuštění začnete hledat mody, abyste se na tu vanillu nemuseli dívat. A já vám bohužel po docela dlouhým zkoušení musím dát překvapivé doporučení. Vykašlete se na mody. Na Youtube najdete kotel videí s grafickými módy, jenže...
- První vypadal krásně. Ta hra měla normálně barvy! Jenže... když jsem na pátý pokus nevyhrál první závod, došlo mi, že je něco blbě. No jistě, hlava pomazaná tweakla hodnoty nastavení aut/inteligence, takže to nešlo. Bohužel jsem nebyl za boha schopen přijít na to, který soubor to dělá. No nic, tak reinstal.
- Druhý mód taky nevypadal zle. Ale abych potřeboval vidět obrázek smějícího se hovna při všech načítacích obrazovkách a v menu (jo, haha, moc vtipný, moddere), tak to nepotřebuju. Naštěstí už jsem měl backup, takže zpět k vanille.
- Se třetím modem jsem to dohrál asi do půlky. Obsahoval ale reshade, a tudíž d3d9.dll... a tím se dostáváme k dalšímu problému...

Hra trpí velkými záseky. Ale pozor, na frametimes grafu v Afterburneru je neuvidíte. Tam jsem měl rovných 16,6 ms. Takže je to něco blbě v enginu. Návody na youtube tvrdí, že je řešením dát afinitu jen na jedno jádro. U mě to problém nevyřešilo. A pak jsem přišel na překvapivé řešení - hrát v 120Hz s lockem na 120 FPS. A voiala, ačkoliv staré hry obvykle vysoké FPS nesnáší, tady to vyřešilo problém se záseky, které fakt byly při 60Hz a 60 FPS výrazné až gamebreaking. A tím se dostáváme k d3d9.dll, protože locked 120 FPS v DX9 neuděláte, možná s 12900 KS. Takže muselo přijít na řadu DXVK, díky čemuž klesla CPU náročnost a 120 FPS tam rázem bylo.

A to stále není z technických problémů všechno. V defaultním exclusive fullscreenu se hra zapne v 640×480 rozlišení a i když in-game nastavím cokoliv jiného, prostě tak nejede (mám dojem, že stejně se choval ProStreet. Naštěstí v borderless window už vše funguje. Na to budete potřebovat asi všem dobře známý general fix od ThirteenAG. Ten chcete i kvůli podpoře gamepadu a hlavně - jde v něm nastavit intenzita bloomu na 0,0, neboli jde vypnout (must have!!!).

Takže moje doporučení - hrajte v borderless window, vypněte bloom, jeďte v co největším FPS a Hz a k tomu vám dopomáhej DXVK. A vemte to z té lepší stránky - auta nevypadají špatně a ten zbytek je prostě holt umělecká stylizace a autor to tak chtěl. Prostorový zvuk fungoval a to je vše k technické stránce. Uf.
(Konec technického okénka)

Undercover beru jako třetího bráchu Most Wanted a Carbonů. A speciální vzpomínku na ně mám, protože když jsem cca. v roce 2008 měl první SVŮJ počítač, tak ve výbavě od kámoše byl i pálený Undercover. Tvl, nový nýdforspýdy! Hm... nejelo to :-D Podíval jsem se na pěknou slideshow a tím to skončilo. A teď, když už mám MW i Carbon za sebou a přišla chuť na nějakou arkádu, napadl mě ten tolik hejtěný Undercover. A víte co? Jo, je to šitý horkou jehlou, je to technicky zastaralé, je to v mnoha věcech krok zpátky, jenže... ono to furt vlastně docela dobře funguje.
- Story je úplně do počtu, ale aby tomu všemu dala nějakej smysl úplně stačí.
- Jízdní model byl divný už od MW a tady je to jen dohnané do extrému. Zatáčky projedete prakticky jakoukoliv rychlostí a brzdu použijete výjimečně. Doporučuju hood kameru, protože chase kamera vypadá vzhledem k té fyzice fakt směšně.
- Disciplíny jsou klasika, přibyly dálniční honičky, který mi přišly celkem fajn. Jen se u nich bůh ví proč vždy zapla bumper kamera, který už tak absurdně rychlou hru ještě zrychlovala.
- A hlavně, celé to odsýpá a nic vás vyloženě nevys*rá. Jedete závod za závodem, ani ty benga už nejsou tak otravný jako v MW a vlastně jsem se těšil, až to zase zapnu a "ještě jeden závod" syndrom byl každodenní klasikou.
- Výběr aut - Japonsko, Evropa, Amerika. Je tam vše, co je potřeba.

No a pár věcí zase tak dobře nefunguje...
- Soundtrack - elektronika šla, Airbourne taky, ale zbytek? Dokonce tam byl snad nějakej ambient a nějaká latino srágora... wtf?
- S tou fyzikou jsem se nějak smířil a bral jsem to prostě jako ujetou arkádu, takřka kart racing. Ale alespoň tu není "press button to enter drift mode" jako v následujících Hot Pursuitech.

Takže jo, objektivně to je jako AAA hra průser. Na druhou stranu dokáže to zabavit. Je škoda, že víc věcí nevyřešili moddeři (nevím, zda kvůli obecné nepopularitě této hry nebo nějaké uzavřenosti, když v MW šlo tweaknout všechno včetně těch tady ohavnejch stínů). Pokud ale máte chuť odškrtnout si další z NFS her jako dohranou, za mě můžu říct, že bych se toho nebál a dal tomu šanci. 70 %

Pro: Navzdory objektivním nedostatkům to baví, výběr a zpracování aut

Proti: Voser to vůbec nějak rozumně rozjet, grafika, soundtrack, fyzika z planety Ultima Adheze

+19

The Elder Scrolls Online

  • PC --
Již podruhé píšu o hře, o které nevím, co si myslet. Když jsem Elder Scrolls Online začal hrát, měl jsem od toho velká očekávání. Ze začátku mi imponovala ta rozlehlost hry, velké množství lokací a questů. Těšil jsem se na objevování toho světa. Velmi brzy jsem si ale uvědomil, že moje očekávání byla založena na představách, o kterých jsem doufal, že budou pravdivé. Bohužel se v mnoha ohledech ukázalo, že moje představy byly mylné.

Hned v úplném úvodu hry, kdy jsem byl po stručném tutoriálu vrhnut do místnosti s portály do všech koutů Tamrielu, jsem si měl vybrat, v které lokaci začne můj příběh. Hra se vám snaží vsugerovat představu, že můžete jít kam chcete, a sami si rozhodovat co a kdy budete dělat. Jenže problém je v tom, že obsah této hry vycházel v nějaké časové posloupnosti a příběhově na sebe navazuje. To znamená, že nedává smysl ty lokace navštívit jinak, než jak byly chronologicky vydány, protože pak třeba narazíte na postavy, které jste již viděli zemřít v lokaci C, jenže v lokaci B, která vyšla dřív, s nimi je celá dějová linka.

Jak jsem postupně procházel prvními lokacemi, tak se začal odkrývat druhý nešvar. Repetitivní design. Už ve třetí lokaci jsem si začal všímat toho, že některé typy budov jsou naprosto identické. Ale naprosto 1:1. Hlavní příběh každé lokace také – lidi ve vesnici X se najednou chovají divně, odhalím, že za to může kult Y, který ale ve skutečnosti ovládá démon Z. To samé vedlejší questy. Strejda po mě chce vrátit meč do kobky. V kobce je duch, který buď mluví, nebo se chce rvát. Zraněný voják chce, abych našel jeho zraněné spolubojovníky, které poztrácel v okolí. Všichni strašně moc žvaní, což je nakonec problém, přestože to na začátku vypadalo, že kompletní dabing všech questů bude ku prospěchu. Není. Zapomenutelné postavy žvaní a žvaní, ale všechno, co řeknou nebo odhalí, působí strašně mělce, nedůležitě, genericky. Postavy, které se občas znovu objeví v nové lokaci je těžké si zapamatovat, protože vypadají tak stejně. Vzhled lokací je nakonec také dost nevýrazný, docela jsem měl problém je od sebe vizuálně rozeznávat.

Po stránce herních mechanik mě hra baví, přijde mi, že v tomhle směru je dobrá, a nabízí vysokou rozmanitost činností, ale já prostě ve hře potřebuju, aby ty mechaniky byly obaleny kvalitním příběhem a světem. Uvědomuju si, že tohle všechno je pravděpodobně důkaz, že MMORPG nejsou pro mě. Protože základem téhle hry je rutina, která se ale bohužel promítá i v příběhovém obsahu. Jsem holt hráč singleplayerových her, a to co hraju v poslední době hraju jen proto, že v mém oblíbeném žánru je strašné sucho.

Mechanika, která se mi ale vůbec nezdá, je soubojový systém. Opět se prý jedná o fíčuru MMORPG. Jde o to, že fyzické interakce s prostředím nepůsobí jako skutečné interakce. Nepřítel, kterého jsem oběhl a stojím mu za zády mi dá pěstí tím, že praští do vzduchu před sebou. Vlk, který je ode mě nějakých 5 metrů mě kousne. Dveře se otevírají mávnutím rukou. Předměty se sbírají zlodušským zamáváním prsty. Vůbec to nepůsobí jako 3D prostředí.

Ještě hru hraju, nevzdal jsem to. Ale už mi začíná být jasné, že počáteční okouzlení vyprchává, a moje herní seance jsou kratší a kratší. Pořád tak nějak doufám, že až se prokousám dějovou linkou za alianci, tak se styl questů trochu změní, moc tomu ale nedávám.

Pro: rozlehlost, spousta dobrých herních mechanik, technická úroveň

Proti: opakující se styl questů a stejně vypadající herní lokace

+19 +20 −1

Ghostbusters

  • C64 80
If there's something strange
in your neighbourhood
Who you gonna call?
GHOSTBUSTERS!

Jako dítě jsem Krotitele duchů zbožňoval. V našem vesnickém kině (ano, takové věci začátkem devadesátých let stále ještě existovaly) se promítači podařilo získat v roce 1990 několik filmů, které se k nám na venkov (ve městě to možná bylo jinak) před revolucí nedostaly. V sedmi letech jsem tak viděl několik filmů, které jsem si zamiloval na celý život. Všechny tři díly Indiana Jonese, oba díly Bohové musí být šílení a hlavně oba díly Krotitelů duchů (ani u jedné série žádné další díly neuznávám, proto je schválně uvádím, jako by takto byly kompletní). A jelikož to trvalo ještě několik dalších let, než české televizní stanice začaly zmiňované snímky opakovat do zblbnutí, byla moje jediná šance, jak znovu zažít Krotitele duchů, pouze na kamaradově Commodoru 64.

Z dnešního pohledu se jedná o pořádnou vykopávku, ale podle mě byla tato hra na rok 1984 slušně propracovaná. Kupříkladu hned na úvod si můžete vybrat jeden ze čtyř vozů, jenž bude Krotitelům sloužit k přepravě po městě. Auta se liší jednak rychlostí a jednak nosností. Poté je zapotřebí osadit vůz potřebným vybavením na detekování a chytání duchů (senzor, vysavač, pasti, atd.). K nákupu všeho potřebného dostanete půjčku 10 000 dolarů a vaším úkolem je vydělat minimálně stejnou částku, než dojde ke spuštění závěrečné fáze hry. To se stane tehdy, když se ikony Strážce brány a Pána klíče setkají v Zuulu.

Herní náplň je pak vcelku prostá a monotónní. S vaším autem, jenž je znázorněno ikonou Krotitelů duchů, se pohybujete po mapě města a sledujete, zda nějaký dům zfialový nebo zčervená. V prvním případě se před takovým domem duch v blízké době objeví a ve druhém případě už je přítomen. Pokud u červené budovy zastavíte s vaším vozem, spustí se samotný odchyt ducha. Ten probíhá tak, že po prvním stisknutí tlačítka na joysticku vyběhne první Krotitel, který na zem umístí past a poté ho nastavíte do pozice. Po druhém stisknutí vyběhne druhý, jemuž rovněž vyberete vhodné místo. Ideální je, aby stáli v určitém odstupu tvářemi k sobě. Po třetím stisknutí se totiž aktivují lasery obou postav, které míří šikmo vzhůru. V optimální situaci by se měl duch v této chvíli nacházet v prostoru mezi lasery. Pokud po zapnutí laserů pohnete joystickem doleva nebo doprava, přiblíží se vaši Krotitelé k sobě a tím zmenší duchovi prostor, v němž se pohybuje. Nesmí ovšem dojít ke zkřížení laserů, protože to by pro obě vaše postavy znamenalo konečnou. Po posledním stisknutí tlačítka vystřelí z pasti paprsek a pokud jste vše udělali správně, následuje uvěznění neposedného zjevení. Jestliže se netrefíte, duch slétne na zem a jednoho Krotitele zneškodní. Vaše odměna je pak závislá na rychlosti, s jakou jste se dostavili na místo a vykonali odchyt přízraku. Když nastane situace, že jsou všechny pasti plné nebo když nemáte alespoň dva Krotitele, kteří mohou pokračovat v práci, musíte se zastavit na vašem velitelství a doplnit zásoby.

Na mapě města je uprostřed znázorněn Zuul, k němuž se ze všech čtyřech rohů snaží doletět žlutí duchové. Pokud se jim to podaří, zvýší se hodnota PK (psychokinetické energie) o sto. S rostoucí hodnotou PK se rychlost žlutých duchů zvyšuje. Tomu, aby se dostaly až do Zuulu, se dá ovšem celkem snadno zabránit. Když přes ně přejedete ikonkou vašeho vozu, ducha to dočasně zmrazí a vy pak máte při přesunu do další lokace šanci ho svým vysavačem eliminovat. Přesun jako takový je jinak dosti nezáživný, protože při něm shora vidíte vaše auto jedoucí po silnici a jediné zpestření představují právě žlutí duchové, přes které musíte přejet a stisknutím tlačítka na joysticku je vysát. Čas od času se duchové začnou velice rychle shromažďovat na jiném místě mapy než v Zuulu. V takovou chvíli je zapotřebí rychle zmáčknout klávesu (tuším, že to bylo B), čímž vypustíte návnadu, která zabrání tomu, aby se objevil Marshmallow Man. Když budete rychlí, čeká vás odměna 2 000 dolarů, pokud to ovšem nestihnete, budete muset uhradit vzniklé škody a to obvykle bývá solidní čára přes rozpočet. Když se Strážce brány a Pán klíče setkají v Zuulu, spustí se samotný závěr hry. Ten je celkem prostý. Vy máte k dispozici tři Krotitele a snažíte se pod nohami poskakující Marshmallow Mana s alespoň dvěma z nich prosmýknout na střechu Zuulu. Jestliže se vám to podaří, uvidíte animaci zavírání brány do jiné dimenze. Každopádně pokud na konci hry vaše částka přesáhne počátečních 10 000, získáte kód, takže příště budete moci po jeho zadání začínat s vyšší hotovostí.

S ohledem na to, že hra Ghostbusters vznikla v první polovině osmdesátých let, je podle mě grafika solidní a v porovnání s hrami ze stejné doby bych ji klidně označil i za nadprůměrnou. Jestli si oblíbíte hudební doprovod záleží čistě na tom, jak moc máte rádi ústřední melodii z filmu, protože ta hraje ve smyčce stále dokola. Naštěstí je herní doba někde kolem 30 minut, takže ji uslyšíte zhruba sedmkrát, což se dá vydržet. Na svou dobu nezvyklým prvkem je určitě to, že hned po spuštění se ozve: "Ghostbusters! Ha! Ha! Ha! Ha! Ha!", pokřik "Ghostbusters" uslyšíte i po každém úspěšném odchycení ducha a pokud při chytání ducha přijdete o postavičku, ta těsně před vyřazením z boje zvolá: "He slimed me!". Ani si nevzpomínám, jestli bylo možné v nějaké jiné hře pro C64 zaslechnout lidský hlas.

Ghostbusters je jedna z mých nejoblíbenějších her pro Commodore 64 a když jsem si tento počítač později od kamaráda koupil, byla i jednou z nejhranějších. Já chápu, že dnešnímu hráči už nejspíš nemá co nabídnout, ale přesto si myslím, že na to, že tu máme skoro čtyřicet let starou hru, se dá vcelku dobře hrát i dnes.
+19

Stray

  • PC 85
Jakožto majitelem 3 kocourů teda pardon já jsem JEJICH majetek, jsem nemohl odolat a samozřejmě tuto hru si pořídit a zahrát.
Takhle jednou bych si představoval že jeden z mých kocourů zachrání svět, pozná pár přátel a pak se vrátí za mnou a pomocí robůtka mi všechno povypráví... ach krásná představa.
Ke hře nemám ani jedinou výtku. Svět je nádherný, krásné cyberpunkové neonové barvy, nepřátelé přímomínající headcraby a příjemné hledačky vzpomínat v zákoutích světa. Hudba byla příjemná a nic mi na hře nevadilo. Jen ta krátkost a prosil bych i o druhý díl ale to jsou jen má přání.

Jen pro zajímavost na Steamu hrálo až v jeden okamžik přes 63 tisích hráčů - což je na novou hru a malé studio úctyhodné číslo a doufám, že vytvoří další úžasnou hru.

Pro: Cyberpunk, kocouři!, hudba, puzzly

Proti: Krátké :) ale je to akorát.

+19

Rayman Origins

  • PC 60
Původní Rayman se mi vizuálně moc líbil, ale zpětně (mnoho let po vydání) jsem do něj nedokázal proniknout, protože byl tuhý jak podrážka od bot. S moderním pojetím v Rayman Origins, všeobecně výborně hodnocené a oceňované hry, jsem si sliboval, že se konečně s touto sérií pořádně seznámím. To se sice částečně stalo, ale... navzdory předpokladům mě to nijak moc nezaujalo a nedokázal jsem se přinutit pokračovat (skončil jsem někde uprostřed druhého světa).

Celá hra je moc pěkně kreslená a rozpohybovaná. Možná až moc, protože na mě působila snad až příliš dětsky a může to být jeden z důvodů, proč mě tolik nechytla. Prostředí je hodně barevné, bláznivé, fantaskní. Chápu, že to odpovídá originálu. Ale necítil jsem se tam jakkoliv vtažen, na rozdíl například od taktéž nově přepracovaného Oddworld: New 'n' Tasty! (který měl příběh a nebyla to jen náhodná sbírka úrovní). Zároveň sbírání světlušek, růžových pidižvíků a drahokamů má v současné době pachuť mobilních her, i když to opět víceméně odpovídá originálu.

Nečekal jsem a překvapilo mě, že Rayman umírá po první chybě (s tím, že může najít dočasné srdce, které mu jednu ránu vykryje a pak zmizí). Hra se naštěstí poměrně často ukládá a neopakujete moc dlouhý úsek. Přesto mě tento přístup trochu vadil, což může být s podivem, protože např. takový Super Meat Boy jsem si strašně užil. Rozdíl možná bude v přístupu k přesnosti ovládání. Když už umírám po jediné chybě, tak chci velmi přesně umět kontrolovat postavičku. S Raymanem mi to moc nešlo. Změny směrů mu strašně dlouho trvají. Rozběhnutí mu strašně dlouho trvá. Při výskoku jsem měl problém odhadnout, kam přesně dopadnu (možná proto, že Rayman nemá spojené tělo) a ovládání pohybu ve vzduchu bylo opět těžkopádné (jakmile člověk dostane vrtulku, tak to část problémů řeší). Z menších problémů bych ještě vyčetl ovládání kamery, kdy se nelze skrčením podívat dolů, takže se člověk občas úplně zbytečně zabije.

Původně jsem si myslel, že by hra vzhledem k až přehnané roztomilosti byla vhodná pro hru s dětmi. Ale po vyzkoušení si myslím, že budou muset ještě hodně poporůst, protože navzdory vizuálu cílovou skupinou nejsou a není to pro ně uzpůsobené.

Celkově mě Rayman Origins přišla jako příjemná plošinovka, která mě ovšem nedokázala oslovit, a u které jsem poněkud bojoval s ovládáním. Vůbec se ale nedivím vysokým hodnocením od ostatních, protože zpracování je parádní, a pokud vás hra zaujme, tak určitě poskytne spoustu zábavy. Já osobně hodnotím rezervovaněji.

Celkové hodnocení: Dobrá
+19

Paradigm

  • PC 85
Tak Paradigm je pre mňa ukážka, ako to môže vyzerať, keď sa rozhodne priniesť adventúru niekto, kto má kvalitný zmysel pre humor a vie z neho vyťažiť absolútne maximum. Ja som sa na tomto nasmial tak, ako už dávno nie. A myslím si, že ešte dlho po dohraní si budem pamätať úžasnú rapujúcu chladničku, ktorej hit som si musel pustiť počas hry minimálne 20x. To je niečo tak unikátne, tak kreatívne... a navyše obohatené o vynikajúci text s vetami typu: "and I´m relaxing, the coolest of the coolest". Takže toto musím spomenúť hneď teraz.

Čo sa týka príbehu, tak sa dostávame do role nášho hlavného hrdinu Paradigma. Zmutovaného tvora, ktorý má na hlave ešte obrovský rozprávajúci nádor. Ten mimochodom slúži aj ako pomocník v prípade, že by ste sa nejako v hre zasekli. A poskytne vám nejakú nápovedu. So svojim nezabudnuteľným mrmlajúcim hlasom, ktorý ma vie celkom pobaviť. Pôsobí to, že sa s vami nechce nejako extra vykecávať a najradšej by to všetko povedal čo najrýchlejšie, aby vás mal z krku. Je to celkom zaujímavé.

Veľmi dobré sú aj vedľajšie postavy, ktoré sú podľa mňa miestami ešte pamätnejšie ako samotný Paradigm. Máme tu Paradigmov počítač John 3000, majster beatu a jeho podnájomník Doug (ktorý je baklažán zasadený v kvetináči), náš zloduch leňochod Olof, superhrdina Coneman, rytierka sektretérka, ajťák, ochladzovač vody, bojler čo túži po rodine... a mnohí ďalší.

Ako som už naznačil, hra má veľmi dobrý zmysel pre humor a prináša obrovskú dávku fórov, ktoré drvivú väčšinu času fungujú a pobavia nadmieru. Je tu toľko originálnych vtipov a nápadov, ktoré mi reálne ani nenapdli, že niekedy budem mať možnosť vidieť. A pritom to do celého tohto absurdného sveta tak geniálne zapadá. Myslím si, že časť keď sme v ajťáckom väzení (alebo escape room) alebo na vesmírnej stanici, kde v každej časti rozprávame iným jazykom a podobné vychytávky tu fungujú fantasticky.

Nechcem toho veľa prezrádzať, no každopádne je treba uznať, že či prostredia, či postavy, či riešenia problémov vás vedia často veľmi dobre pobaviť a prinesú vám niečo, čo asi žiadna iná hra v sebe nemá. Čo teda vlastne Paradigm drží vzadu? Je tu dokopy len jedna vec, ktorá mi nejako výraznejšie prekážala a to je dabing samotného Paradigma. Nemám pocit, že by to bolo vyslovene zlé, no oproti všetkým ostatným pôsobí absolútne najviac znudene a viac-menej len komentuje jednotlivé situácie. No ak by som ho mal aspoň v niečom pochváliť, tak musím povedať, že ma veľmi baví, že môžete pozdraviť úplne čokoľvek a tváriť sa, že ide o úplne normálnu vec.

Dokonca je skvelé, že na konci si môžete vybrať až 5 rozličných koncov. Pričom niektoré sú tak geniálne, až som tlieskal. A hoci skutočný je iba jeden, máte možnosť si ich pozrieť všetky. Môj osobne najobľúbnejší je, keď sa Paradigm spojí s Olofom a naplní jeho plán o spojení glam metalu s wrestlingom. To je tak úžasné zakončenie, že to vystihne snáď len slovo: Woooow. :D

Netreba asi písať viac, myslím si, že pre fanúšikov point click adventúr a kvalitného humoru je toto povinnosť. Myslím si, že vás to bude baviť.

Pro: Humor, postavy, rapujúca chladnička, originálne momentky

Proti: nie najlepší dabing Paradigma

+19

S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl

  • PC 80
Her s pořádně hutnou atmosférou je jako šafránu, proto se Stalker velice jednoduše dostává hráčům pod kůži (i těm, co střílečkám moc neholdují a jsou děsný srabáci jako jsem já). Naposledy na mě takhle snad zapůsobil Bioshock, Dishonored nebo kdysi dávno Fallout: New Vegas.
Práce s atmosférou opravdu na jedničku - ponuře zašle šedivá Zóna plná zmutovaných potvor a radioaktivního smetí, smrtících anomálií, kterým je lepší se vyhnout velkým obloukem, divné zlověstné zvuky a stresující praskání dozimetru, rychle se ničící brnění nebo nedostatek munice. Hra na zrelaxování to úplně není. 
První úkol, první nalezení artefaktu, první blízké setkání s anomálií, první setkání s Bloodsuckerem, první střílení z automatické zbraně, první návštěva každé mapy - všechny popsané situace si budu dlouho pamatovat.
Příběh si zaslouží lepší dvojku. Od začátku mě zajímalo, co se tam děje a patrání po Strelokovi mě celou dobu bavilo, byť jsem bohužel věděla, o koho se jedná (díky, What Culture gaming!). Konec/konce se mi po příběhové stránce líbily, po herní stránce to byl očistec. I na lehkou obtížnost jsem finální koridory nemohla skoro projít. Kdyby to alespoň byla zábava, tak neřeknu ani popel, ale tohle bylo zábavě na hony vzdálené. V podstatě ta otřesná konečná pasáž začala už při probíjení se Red Forestem s čestnou výjimkou v Pripjaťi - tam to bylo parádní, a trvala až do konce. V radioaktivních tmavých chodbách číhají desítky, pocitově stovky až tisíce vojáků a čekají, až přijde Stalker a začnou zdlouhavé přestřelky, které se budou opakovat za dalším rohem, i za tím dalším a za tím dalším taky, v patře pod tím taky a v tom nejspodnějším...wait for it...taky.
Hra (Steam verze) je bohužel v žalostném technickém stavu - několikrát mi to spadlo na plochu, ukazatele questů někdy neodpovídají realitě, některé questy se mi splnily několikrát, některé nikdy, jeden doprovázející quest se mi seknul v půlce a npc stálo na místě (restart hry pomohl), klikání na věci v inventáři moc nefunguje a vyhazování věcí je občas nadlidský výkon a nakonec můj nejoblíbenější bug - při nějakých přesunech z mapy do mapy (po loadingu) postava vytáhne dalekohled místo naposledy držené zbraně. Majstrštyk, hlavně při vylézání z kanálu do střeženého vojenského objektu, kdy po vás okamžitě začne střílet několik vojáků. Shoutout taky user very unfriendly práci s mapou, to sice není bug, ale v podstatě se s ní nedá efektivně pracovat.
Vedlejší questy moc invence nepobraly - zabít někoho, něco najít a přinést, zabít někoho, co něco má a to pak přinést. Navíc je většina questů načas a ve hře není rychlé cestování (zdravíme do roku 2007) a odměny za tu námahu jednoduše nestojí.
Ať nekončíme recenzi špatnou notou, tak v průběhu hraní jsem si koupila další díl, protože mě Zóna chytila do svých spárů a těším se, až se tam zase po nějaké pauze na zotavení, vrátím.
Děkuji Herní výzvě, že jsem díky ní dohnala tento herní rest, jinak by Stalker dále strašil na seznamu nedohraných her a to by byla veliká škoda - aspoň jeden happyend.

Pro: atmosféra, zasazení, příběh

Proti: technický stav, konec hry, práce s mapou, vedlejší questy

+19

Fish Fillets

  • PC 80
Tahle hra má v mém srdci jedinečné místo, protože to byla první originálka, kterou jsem si kdy koupil (navíc za vlastnoručně ušetřené peníze). A to jeste oproti klasickým big boxům měli Filleti krásnou krabici z tvrdého pevného papíru.

Bohužel, ač jsem se k ní během mnoha let často vracel, jsem jedničku nikdy nedohrál, i když jsem se dostal strašně daleko - do všech závěrečných místností, z nichž jsem vyřešil jen tři. Na ty zbylé už nemám nervy, protože hra je v podstatě "uměle" ztížena jen jedinou přepisovanou save pozicí a nemožností vracet tahy, takže když se člověk uklikl a omylem něčím pohnul o políčko navíc, čímž si to definitivně pokazil, musel kvůli tomu překlepu dělat třeba stovky až tisíce tahů znovu. V dětství jsem na to měl trpělivost, dnes už ne, obzvlášť po dohrání dvojky, která tímto netrpí. Navíc pohyb rybiček je oproti dvojce takový pomalejší a nesouvislejší, ovládá se to prostě hůř.

Přesto tuto hru hodnotím velmi vysoko a to nejen růžovými brýlemi nostalgie. Pefektní hádanky, prudce rostoucí obtížnost, nepopsatelný pocit zadostiučinění po vyřešení každé místnosti, vtipné dialogy (typický humor Vládi Chvátila), roztomilá skvěle se hodící hudba (jediný prvek, který osobně považuju za povedenější v jedničce než ve dvojce), hezká ručně kreslená grafika, rozvětvený příběh (takže když se člověk opravdu zasekl, mohl jít luštit jinou místnost). A v neposlední řadě je to rodinná hra, kterou s klidným srdcem můžete dát hrát dětem.

Pro: Skvěle vymyšlené rébusy, dialogy, humor, grafika, hudba

Proti: Dnes už nepříjemné ovládání, 1 save pozice, nemožnost vrátit po chybě tah, některé opravdu nepovedené momenty (např. místnost, kde se po chvíli zhasne a velkou část musíte udělat poslepu popaměti)

+19

Batman: Arkham City

  • PC 90
Herní výzva 2022 -  Vzhůru do oblak  

Zprvu trpké zdá se… Abych vysvětlil své pocity z této jinak úžasné hry, tak musím začít tím, že první 2-3 hodiny jsem si docela protrpěl. Nedokážu říct, jestli to bylo mým špatným rozpoložením či slabším začátkem hry, ale prostě mě to nějak nebavilo, ovládání mě spíš štvalo, příběh mě úplně nechytl. Možná ve mně ještě dřímala zkušenost z minulého dílu a posun mi přišel téměř nijaký, fakt nedokážu posoudit, ale zaplaťpánbůh, že jsem hru i přesto znovu zapnul a pak už to byla jedna velká jízda. 

Jestli se nějaké hře fakt povedlo nasimulovat to, jaké to je se prohánět v kůži Batmana nad ulicemi Gothamu, tak je to právě Arkham City. Já osobně mám načteno poměrně dost komiksů s tímto maskovaným superhrdinou a s klidným svědomím mohu říct, že Rocksteady se náramně povedlo přenést atmosféru z komiksů do hry. A to dokonce bez toho, aniž by nějakou postavu znásilnili či jinak ohnuli dle svých představ. 

Postavy, to je přesně to, co dělá Batmana. On Batman sám o sobě není zase tak dechberoucí postava, ale co ho dělá možná tím nejzajímavějším superhrdinou jsou jeho protivníci – Joker, Two Face, Harley Quinn, Ra's al Ghul, Enigma a mnoho dalších. Opravdu, co padouch, to velmi zajímavá a naprosto ulítlá postava. Nicméně tohle všechno umocňuje parádní práce dabéru. Herecké výkony jsou zde na velmi vysoké úrovni a já musím výjimečně i konkrétně jmenovat – Mark Hamill. Ostatní také odvedli skvělý díl práce, ale Mark si záři reflektorů trochu uzurpoval pro sebe… trochu víc. 

Příběh je takový klasický batmanovský, na Gotham se valí zkáza a Batman ho musí zachránit a mezi tím se utkat s velkým množstvím svých nepřátel. Ať už v rámci hlavního příběhu, tak i formou vedlejších (nepovinných) misí. Nejprve mi přišlo, že autoři zde zbytečně moc koncentrují spoustu postav a dělají z toho guláš, ale ono se to povedlo tak ideálně navařit, že to vůbec neruší, ba naopak to dává možnost se zase o kus víc seznámit se světem, ve kterém musí Bruce Wayne dennodenně tvrdě bojovat. 

Gotham je zde (opět použiji to slovo) parádně zobrazen. Přesně takhle si ho představuji. Temné, kruté místo plné vyšinutých individuí. Sic se nejedná o nějak zvlášť velkou mapu, tak je tak nějak ideálně naplněna a pohyb po městě si budete užívat. Nicméně samotná atmosféra dost táhne sama o sobě. Navíc je zde i nemálo fakt krásných výhledů, vše je doplněno rozmanitými vnitřními lokacemi, za mě opět super práce. 

Nevím, proč mi ovládání (boj a pohyb po městě) zkraje moc nesedlo, ale na konci, kdy jsem měl k dispozici většinu gadgetů, jsem si ho velmi užíval. Bavilo mě si jen tak lítat po městě a luštit Enigmovi hádanky, stejně tak jako trestat své nepřátelé. Co musím především vyzdvihnout je stealth v rámci hry. Říkáte si HA? Ne, skutečně jsem si zde plížení užíval mnohem víc než v kdejaké čistokrevné stealth hře. Především mi imponovalo to, že některé situace bez stealthu byly mnohonásobně náročnější čili vám nezbývalo nic jiného, než se skrývat ve stínu a jednoho po druhém nepřátele odrovnat. Co si budeme nalhávat, ve většině případů znamená plížení ve hrách tu těžší variantu, u Batmana je to mnohdy opak, a to je fajn. 

Další pochvalu si zaslouží gadgety. Opět, hry, ve kterých se objevuje větší množství než malé a menší množství než přehnané velké, často sklouznou k tomu, že ve finále využíváte 2-3 itemy a s tím si vystačíte většinu hry. Především v soubojích. Ne, Arkham City se skutečně snaží o to, abyste i při soubojích využívali Netopýrovi hračky a díky tomu je souboj i po celých cca 15-20 hodin zábavný. Plus, jakmile si osvojíte plachtění po městě, tak je to neskutečně uspokojivé.   

Nemůžu říct, že mě hra svou kvalitou překvapila, neboť jsem na ní povětšinou slyšel jen slova samé chvály, nicméně dobře víme, jak tohle někdy dopadá, očekávání jsou nenaplněna a díky tomu si hráč hru užije o něco méně, než kdyby na to šel s čistou hlavou. Tady se to nestalo a já mám tak na své pažbě další skvělý videoherní zážitek.

Pro: dabing, souboje + plížení, postavy, Gotham, atmosféra, gadgety, celková sonda do světa Batmana

Proti: malé rozvedení některých postav (dokonce i Catwoman mohla dostat víc prostoru)

+19

Catacomb 3-D: The Descent

  • PC 65
Po dohrání Wolfa a jeho následovníků by logika přikazovala vrhnout se na znovudohrání Dooma. Rozhodl jsem se však jít proti toku času a zkusil jsem Wolfova předchůdce Catacomb 3-D. Hra je od stejných autorů jako starý dobrý Vlk a brzy oslaví 31 let od svého vydání. Catacomb 3-D jsem nikdy nehrál, ba dokonce ani neviděl v chodu. Od hry jsem nic nečekal, mělo jít jen o další zářez na pažbě herního archeologa. Byl jsem však příjemně překvapen. Hra je přes své stáří svižná a na hratelnosti mnoho neztratila. Navíc svého mladšího bratříčka v některých aspektech překonává.

Jste kdosi a máte zachránit někoho jiného. Proto je třeba projít katakomby a zabít vše, co se hýbá. Jak vidno, na příběhu v ID Softu nikdy nešetřili. Hra připomíná klasické dungeony. Na rozdíl od Wolfa v nich tentokrát nechybí polorozpadlé listiny, čtyři druhy klíčů, něco málo sbíratelných předmětů, standardní fantasy sestava nepřátel a stylový záporák na konci hry.

Vaší jedinou zbraní je vaše ruka. Ehm... Beavis a Butthead v zadní lavici se přestanou hihňat. A skutečně, je to právě vaše ruka, která sesílá nekonečnou zásobu fireballů. Tuto základní zbraň doprovázejí sebratelný Bolt - krátkodobý plamenomet a Nuke - vystřelí firebally nazdařbůh do všech směrů a tedy na rozdíl od Boltu věc úplně k ničemu. Kromě střeliva je možné ještě sbírat modré lahvičky, které při vypití doplní životy na maximum (užitečné a je jich hodně) a také truhlice, které přidávají body do score.

Z hlediska nepřátel jsem byl příjemně překvapen. Pět kousků bylo důstojnými protivníky a ani Lich na konci nebyl zrovna přátelsky naladěn. Základními vojáky jsou orkové. Vydrží tři rány fireballem a jedná se o standardní Kannonenfutter s tím, že je jich mnoho. Druhý protivník, na kterého narazíme, je troll. Ten je silnější, větší, ošklivější, zelenější, vydrží víc, ale neobstoupí-li hráče ve skupince, příliš problémů mu nezpůsobí. V jeskyních se nacházejí notoricky provaření netopýři, kteří jsou slabí a jediné riziko u nich je, že je hráč přehlédne. Nyní již trochu přituhuje. Mágové jako jediní řadoví protivníci mají útok na dálku (fireball) a posledním řadovým protivníkem je červený démon, který je nepříjemný tím, že spolyká ohromné množství střeliva. Hlavním záporákem je Grelminar nebo Nemesis, který unesl vašeho známého Nemesis nebo Grelminara. V tom dosud nemám jasno. Jdete-li na něj se zásobou léčivých lektvarů a Boltů, nemá chudák ani nejmenší šanci. Protivníků je tady víc než ve Wolfovi, jsou vydaření a je radost je smažit firebally.

Co do použité technologie hra nepůsobí špatně. Grafika prostředí není horší než dobové dungeony, bitmapy stěn se často střídají. Zvuky jsou snesitelné. To se však nedá říct o hudbě, která hraje v několikavteřinové smyčce a po dlouhé době mě donutila uvažovat nad vypnutím herní hudby. Z hlediska hratelnosti zamrzí pomalé otáčení herní postavy a její zarážení o stěny a rohy, což při úprku před nepřítelem může být fatální. Je třeba ještě dodat, že ve druhé půlce hry si hráč sám může zvolit svou cestu výběrem z několika levelů (celkem jich je 20, což není mnoho) a dočká se i řady pastí, což je obojí příjemným zpestřením herního zážitku.

Hru Catacomb 3-D jsem neznal. Několik prvních levelů jsem k ní přistupoval se zdravou skepsí protřelého herního archeologa, ale odměnila se mi příjemným adrenalinovým zážitkem (aniž by byla přehnaně složitá) a těch pár večerů strávených v katakombách určitě nebyl ztracený čas.

Pro: Pět druhů stylových nepřátel a boss, příjemně hratelné, evokuje dungeony, nelineární postup hrou.

Proti: Hudba! Divný konec, křeč v ruce při rychlopalbě do závěrečných protivníků.

+19

Mafia: Definitive Edition

  • PS4 90
Jak asi někteří z vás ví tak já nejsem fanoušek původní mafie, sice jsem jí hrál jako malý, bylo mi asi 11 let? Ale i tak mě to nikdy nezasáhlo jako například starší adventury od Sierry nebo Lucasů, nevím proč. Snažil jsem se k Mafii dostat i jako starší hráč, ale bylo to ještě horší. A než se na mě tu spustí boomeři co mě osočí že jsem mladý a že ta hra je stará a mám jí tak brát, tak si jen tak zaflexím, že určitě na rozdíl od nich dohrávám hry co se ovládají praserem i hry z roku 1992 apod. Takže si myslím že tím že je to prostě starý to vůbec není.

I přes to mě ale remake naprosto smetl a teprve v něm mi přijde že ten originální příběh, díky schopnějším scénáristům než je Vávra, konečně zazářil. Jelikož už ale o mafii každý ví a komentářů jsou mraky, pokusím se trochu srovnat v čem mi reamake přišel lepší a proč hodně kritiky ostatních hráčů vyplívá pouze z klasického ješitného čecháčkvství.

Asi největší kontroverzní věc i do které se často obouval Vávra (kterého beru jako totálně egoistickýho dementa co se snaží na sílu být zajímavý a kontroverzní svými názory) je právě příběh. Ten konečně přidal dost potřebnou hloubku na to aby klišoidní příběh vůbec byl zajímavý. Jasný, mafianský žánr není nějak flexibilní natolik aby jste mohli přijít s něčím originálním. Právě proto je potřeba zapracovat na charakterech, dialozích, motivacích a podobně, když celková zápletka je klišé. To se bohužel originálu nepovedlo. Neříkám nic, na tu dobu to V RÁMCI OPEN WORLD HER bylo fajn (i přes to že Vávra přišel z mafiánského maratonu filmů a udělal sketche z jeho nej filmů a pospojoval je horkou jehlou k sobě). I když v jiných žánrech už byli prostě značně lepší a propracovanější příběhy. I tak ale originál byl jen směs různých mafiánských sketchů dány dohromady příběhem kde postavy byli černobílé a jejich proměny se stali lusknutím prstu.

Remake tohle slušně napravuje, nejenže během různých cutscénách už zasazuje semínka pro budoucí motivace a tím se příběh stává celistvějším, ale i dodává díky dodatečným dialogům či změnám potřebnou hloubku postávám. Taková Sára tu v příběhu už dává větší smysl, Paulie je více tragickou postavou a Samova změna dává taky smysl. Salieri není tak černobílý a naivní jako v jedničce a i finále proč se Tom rozhodne jít proti němu dává smysl. V originálu to bylo jen protože diamanty což wtf? Tady fet dává smysl protože to rozkopalo Tomovo přesvědčení v tom co dělá, do fetu nikdy nechtěl jet a ta lež ho ukřivdila.

Teď ještě protiargumenty na zdejší výtky k příběhu. Scéna se Sárou, když přijde Tom od krve, dává smysl. Nejenže on se cítil že může kdykoliv umřít a dohnalo ho to k žádosti o ruku, ale i Sára cítila že o něj může přijít a tím pádem to přijala a chtěla si sním užít co nejvíce času. Narozdíl od originálu kde Vávra říká že Sára měla být naivní a že Dona viděla jako milého strýčka, jenže pochybuju že když pracovala se svým tátou v Salieriho baru že by si ničeho nevšimla, to by musela mít lobotomii nebo vyrůstat u Vávry ve sklepě twl. Poté třeba že Tom kosí z leva a zprava a pak váhá, tím trpěl i originál a doprdele, tohle přece nejde obejít v akční střílečce, to zase jako...

Scéna s Frankem taky dává více smysl i když to prostě není tak sentimentální a pohádkově milé. A ano pořád tam zůstávají chyby ve scénáři, pořád by to šlo více překopat, ale chápu o co jim šlo a jednoduše příběh prostě lépe funguje. Je mi jedno že příběh je klišé, ale tento remake tomu přidal více do hloubky postav apod. Za mě ok. Více humoru a i dávka nereálnějších situací tomu přidalo na zábavnosti a nadsázce, což mi přijde že i remaku dost pomohlo. A co se týče dabingu tak je výborný, jde vidět že ten dabing režíroval někdo kdo to umí, nejenže Rychlý tu konečně podává kvalitní výkon oproti jedničce (kde spíš je za legendu jen díky těm hláškám které zamaskovali to že tu roli očividně nepochopil a daboval něco jiného). Tady jsou prostě všichni super, až na Vašuta, ten i když daboval dobře, je na tu roli prostě už moc starej.

Co se týče toho jak se to hraje, tak logicky je to příjemnější, je to dané dobou. Systém krytí dává smysl, pochybuji že Vávrova představa o tom že krytí je na hovno je validní. Pochybuji že Mafiáni v realitě chodí jak kačer v podřepu a schovávají se za lampama... A ano je to prostě pohodlnější, ale myslím si že to prostě k tomu sedne a chápu že někomu vadí že ta hra místy více zakčněla, i když si myslím že pořád to je málo na standart dnešních akčních her a pořád se tu najde dost misí kde je akce jen na konci a to ještě poměrně krátka. Vždyť i v originálu na vás pak ke konci naběhla miliarda nepřátel, takže kritika ve stylu že tady po vás jde celé město taky není moc pravdivá. Ano, bylo mi líto že třeba mise na parníku byla více zkrácená, ale i tak měla dobrou atmosféru, i když bych si toho adventuření jak v origu, chtěl užít více. Za to ale některé mise fungovali mnohem lépe než v originálu, jako například mise s kořalkou, diamanty nebo návštěva Luigiho. Prostě to jen zmodernizovali no :D

No nevím co dál rozpitvat, jelikož nejsem fanda originálu a tohle mě fakt chytlo. Postavy tu jsou zajímavější, příběh jde více do hloubky, změny jsou logický a mise baví. Opravdu jsem necítil stereotyp a ta větší míra cutscén mi nevadila. Vždyť je to takový akční interaktivní film i jednička byla, kdyby Vávra mohl, určitě by těch cutscén tam taky namrdal tolik.

Na závěr ještě dodám že jsem rád že jízdní model je více podobný mému top druhému dílu a nová hudba nedělá té starší ostudu. Ano je jiná, ale rozdíl je v tom že v originále to byla více "herní" hudba přitom tady se snažili dělat "filmovou" jak z akčních mafiánských filmů. Konec, mě to bavilo a jsem rád že Vávra na tom nedělal :))

Pro: Změny v příběhu, soundtrack, lepší scénář, cutscény, zábavné hlášky a dialogy, mise pořád nabízejí nějakou změnu, výborný český dabing

Proti: Vašutův dabing, zkrácení pár misí, nevyužité město (ale tak to k tomu patří)

+19 +22 −3

Hero of the Kingdom: The Lost Tales 1

  • PC 60
Herní výzva 2022 - Novinky z domova  

Jestli má nějaká hra právo nazývat se jednohubka, tak je to právě tato hra. Všehovšudy mi celé dobrodružství zabralo 3 hodiny a vůbec poprvé se mi stalo, že jsem měl splněny všechny achievementy dřív, než jsem dohrál samotnou hru.

Hra je to velmi jednoduchá a to v dobrém slova smyslu i v tom špatném. Grafika neurazí, nenadchne. Příběh je na úrovni průměrné české pohádky, žádná tragédie, ale ani nic, co by ve vás nějak výrazněji rezonovalo. Samotná hratelnost se skládá v klikání na myšku. Máte statickou mapu, kterou postupně "vyzobáváte".

Co je fajn, že ačkoliv se celá herní mechanika skládá z toho, že sbíráte jednotlivé předměty a postupně je kombinujete, abyste plnili jednotlivé questy (vedlejší i ty hlavní), tak na vás hra nevychrlí všechno hned, ale postupně to dávkuje, čili nemáte pocit absolutního zahlcení. Nicméně samotná hratelnost je možná až moc velká pohodička, klikačka, nudička. Hru v podstatě nemůžete zkazit, všeho je tu přehlšel, souboj nejde prohrát, jen musíte opět a zas, nasbíráte dostatek potřebných surovin, zbraní, životů (síly). Navíc hra nenabízí ani nějakou hádanku či aspoň malilinkatý zásek, prostě je to pořád jen o tom sbírat a sbírat, případně něco koupit, směnit.

I přes to, že hra vlastně nenabízí nic navíc, co by se do hráče nesmazatelně zapsalo, tak je to velmi příjemná oddychová adventura. Pokud máte za sebou nějakou velmi stresovou hru, jako právě já (dívám se na tebe Lví králi!), tak je to ideální na jeden uklidňující večer a vlastně musím konstatovat, že jsem se u hry ani minutku vyloženě nenudil, čili ty tři hodiny se zdají tak akorát. Kdyby vývojáři trochu posunuli hratelnost, zvýšili obtížnost (hádanky, těžší souboj) a odvázali se v příběhu, tak bych mohl být dokonce i nadšený... třeba jednou...

Pro: jednoduchost

Proti: jednoduchost

+19

Scorn

  • PC 35
Na tuhle hru jsem se hodně těšil, ale jsem zklamaný. Forma zvítězila nad obsahem. Vizuální zpracování je úchvatné, ale to je asi tak všechno. Není to pořádně ani adventura, ani střílečka, pořádně ani walking simulator. Příběh nulový, nikde nejsou žádné texty, nikde nejsou žádné rozhovory, adventurních prvků minimum. Spousta chození odnikud nikam, občas nějaké puzzly, které nejsou příliš intuitivní, občas nějaké nucené střílení. A do toho všeho tuna úchylností, nechutností a krve. Asi nejlíp by se to dalo popsat jako walking simulátor mezi nezáživnými a nudnými puzzly, kde spoustu času strávíte chozením odnikud nikam. Shrnuto - podařené umělecké dílo, ale jako hra dost špatné. Tahle hra měla velký potenciál, hodně jsem se na ni těšil, ale je z toho akorát obrovské zklamání.

Pro: Vizuální zpracování

Proti: Všechno ostatní

+19 +24 −5

Creaks

  • PS5 90
Creaks je nejlepší česká hra za... no, hooodně dlouho. Paradoxní je, že jsem se k ní kvůli žánru nesmírně dlouho odhodlával. Jestli se vám do logického skvostu od umělců z Amanita Design taky z nějakého důvodu nechce, vězte, že tohle malé dobrodružství vážně nechcete minout.

Jak už je u vývojářského studia zvykem, vypadá hra nádherně, každá scéna působí jako plátno pečlivého malíře a pocit z vizuálu (ale i audia) je jednoduše úchvatný. K menší nezávislé hře sedí naprosto perfektně a po celou hru se neokouká.

Creaks jsem neuváženě odkládal z prostého důvodu... bál jsem se, že mě budou logické hádanky frustrovat a já kvůli své striktní ignorace jakýchkoliv návodů hru nikdy nedokončím. Obtížnost je naštěstí skvěle vyvážená a snad až na jednu výjimku jsem se nezasekl na více než řekněme deset či patnáct minut. Creaks díky tomu v mých očích nechyběl tah na branku a já si jednotlivé hádanky skvěle užíval. Sice je tím pádem za nějakých pět až sedm hodin hotovo se vším všudy (platina cinkla), ale já měl vždy raději pár intenzivních hodin skvělého hraní, než násobně víc mdlého obsahu, založeného na neustálé recyklaci již viděného (dosaďme si zde takřka libovolnou současnou open world hru).

Příběh je jednoduchý a hlavně zpočátku kvůli absenci slov otevřený různým interpretacím. Hlavní hrdina dějové vsuvky sleduje mnohdy škvírou ve zdi, nebo mezi podlahovými prkny, a nemohl jsem se ubránit pocitu, že ovládám nestydatého šmíráka :). Jednotlivé úrovně příběhové pozadí spojuje zdatně, jen na úplném konci možná trochu zbytečně začne hrát prim. Na druhou stranu ale chápu, že chtěli autoři hru nějak smysluplně zakončit.

Miluji Botaniculu od stejných autorů a na Creaks budu vzpomínat obdobně. Jde o prakticky dokonalou žánrovku, ve které se zdánlivě minimalistickou hratelností zvládli autoři divy. Není přehnaně náročná, přesto dokáže mozek potrápit. V kombinaci s úchvatnou vizuální stylizací a zábavnými sběratelskými předměty (mnohdy mile interaktivními) jde o český výtvor, který si zaslouží velebit jako jeden z vrcholů současné kulturní produkce.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – " 1. Novinky z domova:  Dohraj hru od českého nebo slovenského vývojáře, která vyšla v roce 2020 nebo později." – Základní varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 85 %; 75. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Výborné hádanky; minimalistická, ale funkční hratelnost; nádherný vizuál; veselé minihry; nepřátelé; vyvážená obtížnost

Proti: Ovládání občas pozlobí; pár hodin navíc by neuškodilo

+19

Goodbye Deponia

  • PC 85
Po druhém díle Deponie plného chaosu jsem vůbec neváhal a vzhledem k neukončenému příběhu se okamžitě pustil do dílu třetího s názvem Goodbye Deponia. Zdali dojde k samotnému dokončení teď už epického příběhu, v to jsem prakticky doufal, ale zároveň se na něj hodně těšil.

A těšení nepřišlo zkrátka. Zatímco první díl Deponia byl ještě takový decentní, rozkoukávací. Druhý díl Chaos on Deponia pak hodně zašmodrchaný a zapeklitý, tak třetí díl Goodbye Deponia je přesně to, co si představíte pod pojmem finále. Epické, velikášské, prostě podařené na všech frontách. Jinak to ani nelze nazvat.

Pokud začnu u těch klasických chvál, které jsem vlastně nevynechal ani u předchozích dílů, tak prim tu má samozřejmě hudba, která je opět set sakra vydařená. Kromě hudby nicméně i dabing, jehož kvality jsou devízou této trilogie. No a v neposlední řadě náročnost, která je místy za hranicí šílenství. Hlavně proto, že celý ten svět Deponie je tak ulítlej, že pospojit cokoliv tu získává naprosto nový rozměr. I po příběhové stránce by se naši přední mistři brakové literatury - Kulhánek s Kotletou - mohli bez problémů se světem Deponie měřit.

To, co mě ale donutilo dát o pět procentních bodů více oproti předchozím dílům je především prostředí, ve kterém se hra odehrává. Jsou tu místa, která jsou ještě o chlup zábavnější, než v předchozích dílech. Především hotel Menetekel, ale pak i vysloveně vydařené sci-fi finále, které burcuje děj až do totálního extrému.

Zatímco ve druhém dílu jste ale roztrojili osobnost Goal, zde se roztrojíte Vy sám. Pravda, místy jsem se v tom už solidně ztrácel, ale nával vtipu mě nenechal v klidu a tak jsem se i tak výsostně dokázal bavit. Dokonce i minihry tu baviliy o chlup více nežli obvykle. Možná i proto, že alespoň u nich ta náročnost o ten pověstný chlup klesla, což jsem v kontextu se zbytkem hry velice rád ocenil.

Je pravda, že teď už mnoho let po vydání vím, že hra dostala do vínku ještě čtvrtý díl. Původně je ale znát, že toto mělo být finále. Finále, které po dohrání hry nepustíte z mysli. Věřte my. Objeví se tu všechny známé postavy, které máte rádi více či méně. Celé to chytne takový zajímavý přesah, že po těch desítkách hodin hraní se konečně dostáváte do fáze série, kterou rádi nezapomenete a najednou to finále...to finále. No, moc jsem nepřemýšlel nad tím, jestli si mám čtvrtý díl pustit. Být to před osmi lety, asi bych si poplakal, ale takhle se můžu s radostí činit, zběsile klikat na myšku a užívat si tenhle střelený, ale nesmírně poutavý příběh Rufuse - největšího idiota v herní branži, kterého nelze nemít rád.

Pro: Je znát, že se jedná o vyvrcholení celé trilogie. Příběh nabírá neuvěřitelných obrátek, minihry jsou hratelnější, hudba je skvělá (hlavně od barda) a atmosféra neutuchající...

Proti: ...jen ta obtížnost je na absolutní úrovni. Možností je mnoho, svět Deponie je tak absurdní, že se může stát cokoliv, a tak tu logika postrádá logiku a hlavní devizou zůstává to všechno ostatní.

+19

Happy Game

  • PC 70
Přesně rok po vydání jsem se konečně dostal k Happy Game. Čekal jsem totiž na artbook, který byl během tohoto roku ohlášen, ale jeho výroba se trochu opozdila. Chtěl jsem si hru zahrát a případně i okomentovat právě na první výročí, a to se mi, jak vidno, povedlo.

Tohle se jen tak nevidí. Veškerým postavičkám, včetně hlavního hrdiny, se neustále mění nálada z veselé na ponurou a naopak. Střídání smajlíků a hororových obličejů je tak na denním pořádku a utrhnutých hlav nebo končetin se snad ani nejde dopočítat. Jára Plachý má v hlavě asi hodně zvláštní nápady, když dokáže vymyslet takovéto šílenosti.

Jestli nějaká hra spustí skrytou epilepsii, tak je to Happy Game, protože obrazovka se často rozbliká, jak na diskotéce z devadesátých let. Autoři na to však hned na začátku sami upozorňují. Soundtrack od kapely DVA je znovu úchvatný a především ústřední song, který hrál při běhu za míčem či za psem, se mi jen tak neoposlouchá.

Určitě není překvapením, že jde o kratší záležitost, čemuž tak nějak odpovídá i cena. Délka hry však není tím hlavním problémem. Tím je to, že dochází až k příliš častému opakování herních mechanik. Ačkoli je každá ze tří nočních můr celkem specifická, nastávají v nich velmi podobné situace, což je velká škoda.

U Happy Game jsem se bavil o něco více, než u Chuchla, který je šťastné hře svým pojetím nejblíže, alespoň co se amanitího portfolia týče. Přesto však nejde o žádný světoborný počin, který by se nějak výrazně zapsal do herní historie, i když zapomenout se na něj dá jen velmi těžko.

Pro: střídání nálad všech postav, netradičně podané násilí, tři různé noční můry, soundtrack

Proti: časté opakování herních mechanik, krátké

+19

The Sinking City

  • PC 40
Jmenuji se Charles Reed. Jsem detektiv. Soukromý. Detektiv. Blbě poslední dobou spím, zdá se mi o chapadlech. Sice jsem 'četl' Sen o Rybářově Ženě, ale nemyslím si, že to může být tím. Jsem přeci jen poctivý asexouš a říkám věci jako "je čas to rozlousknout", a to se vší bezuzdnou energií píchnuté pneumatiky. Ne, tato chapadla musí mít jiný původ. A jsem sice prudce inteligentní očko, a dokonce po vzoru božského Sherlocka i já vlastním palác myšlenek, ale nevím, nějak nevidím nic zvláštního či podezřelého na té pozvánce se odpíčit do záhadného, od zbytku světa značně odříznutého, potápějícího se městečka. Hlavně ať se zbavím těch snů, nespím už třetím týdnem a je to na mně již solidně znát.

Jsem na místě a během prvních deseti minut potkávám místního kultistu, vyšetřuju zločin vraždy a šílenství, zakopávám o metrákový sliz, a narážím na komparzisty z Planety opic a chystané hrané předělávky Hledá se Nemo. Nicméně jsem až moc vyčerpán a ztrhán bezesným životem na to, abych se nad čímkoliv z toho sebemíň pozastavil a všiml si, že jsem v zemi Kutululu. Posílají mě do krámu, který podle mapy je 10m přes ulici, ale cesta je zatopená. Půlka celého města je zatopená. Plavat se mi v kvádru a se svým varlatovým báglem nechce, kór ne vodou plné nenasytných úhořů, naštěstí se zdejší obyvatelé ale opatřili loďkami poháněnými motory z Mountfieldovských sekaček na trávu, takže možná tam dorazím až za tmy, ale důležité je, že zůstanu suchý. Chm, mám chvíli čas a chuť se jen tak projít a podumat si. Nacházím další opuštěný krámek bez dveří, je krásný slunečný den, i zdejší lid si počasí užívá natolik, že kolem krámku vyšlapávají čtverce a kolečka. Ouha, v krámku mě vítá jakýsi zmutovaný buldog, v sebeobraně instinktivně tasím Colt a snažím se ho zbavit jeho trápení. Asi je to ale vyhlášený buldog, poněvadž po mě střílí i ogaři zvenčí. Na ty už ani v sebeobraně raději nestřílím, protože z toho bych se okamžitě stejně zcvoknul a zemřel, neboť jsou bezesporu nevinní. Musím alespoň vzdáleně věřit, že když už střílím, tak střílím na gaunery a kriminálníky, to je přeci pochopitelné. Rozhodně nejsem v žádné střílecí kovbojce. 

Jsem totiž v detektivce! Sbírám důkazy a dělám z nich závěry. Od toho tu jsem. Kdybych dopředu věděl, jaký zápřah zde dostanou má lejtka, byl bych si na cestu přibalil proteinové tyčinky, ale nevadí, zvládám. Kdybych byl dopředu věděl, že krom těch pustoprázdných, dokonale mrtvých ulic budu párkrát trajdat i po mořském dnu v potapěčském skafandru, byl bych se zkusil i na to připravit, ale nevadí, i toto vlastně naprosto bez problému zvládám. Jsem sice očividný ochlasta, ale minimálně v tomto ovzduší se projevuje má zcela topová kondice. Žádné monstrum mě nerozhodí, střílím s dokonalou muškou, munice je všude habaděj a i když zrovna není, jsem i čaroděj z MacGyverovy školy a stačí mi tak po kapsách nahrabat prázdnou nábojnici a trochu střelného prachu a v mžiku si dovedu zpotvořit funkční palebnou rezervu do pistolky, revolveru, tomíka, čehokoliv. A třeba z takového chlastu - buřt jakého - a spirálové pružiny s přehledem vyšlehám účinnou léčivou injekci i psychický uklidňovák. Ještě že se krom těch zmutovaných buldogů a vzbuzených potratů všude po městě právě tento matroš tak štědře válí. 

Už mi z toho fakt šplouchá na maják. Jsem já opravdu fyzicky i psychicky zdrcený soukromý detektiv ve světě nevyslovitelných hororů, nebo jsem jen trochu méně veselý, nesouložící Indiana Jones ve světě hororů naprosto obyčejných?

Pro: Atmosféru to navodit umí; za ručičku to nechytá a tak ona detektivní složka funguje vskutku dobře; mít to normální oddělené menší úrovně bez soubojů a třeba s originálním hororovým námětem, mohlo to bejt fajn

Proti: Absolutně nechápu ten game design - jako survival horror absolutně nefunkční, jako Lovecraftovka naprosto tuctové, jako open world k smrti nudné

+19

Creaks

  • Switch 65
Creaks je hra, která bohužel velice brzy vyplýtvá všechna překvapení. Přitom začátek je úžasný, kafkovská atmosféra mě hned pohltila. Nevíte nic o postavě, jíž ovládáte, ani o tajemném světě, který objevila, a do něhož se čím dál tím hlouběji propadá. Mezírkami ve zdech a v podlahách pozorujete podivné ptačí humanoidy, často se vztekající a hádající, takže má díky tomu člověk strach, co se asi stane, pokud ho odhalí. Představoval jsem si, jak mě uklovají a rozsápají na kusy:))

To přispívá k neustálému pocitu napětí, stejně jako obří monstrum, které se tuhle skrytou říši snaží zvenčí zničit. Jenže hororový vibe postupně slábne a Creaks prvotní okouzlení už ničím nepřekoná. Je to „one trick pony“, kdy napříč logickými levely, zde scénami, sice dochází k obměnám nepřátel, ale jinak je to pořád jedno a to samé dokola. Zvědavost tudíž průběžně vyprchává a asi ve třech čtvrtinách děje ji nahradí úvahy nad tím, kolik ještě schází do konce. Protože to už bezpečně víte, že vás nic nepřekvapí. Ani v příběhu, ani v herních mechanismech.

Když zmiňuji příběh, je za mě obrovská škoda, jak nevyužité zůstaly obrazy, které v průběhu hry „sbíráte“. Jsou na nich leckdy docela znepokojivé výjevy a přispívají k pocitu, že tu jde o něco zlověstného. Proto je zklamáním, že ve finále vůbec nic neznamenají. Přitom by se právě na jejich plátnech mohlo odehrát vyprávění, díky němuž bychom pochopili, co že se to děje doopravdy.

Pořád jsem čekal, že se odhalí, že je Creaks nějakou alegorií, že přijde velký zvrat. Užíval jsem si to až do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že se nic takového nestane. Pak už jsem dohrával jen z povinnosti, postrádal jsem motivaci k namáhání mozkových závitů. Ale dokud jsem byl napjatý, co bude dál, tak mě bavilo hodně.

Pro: Atmosféra, zvuk, hudba, výtvarný design

Proti: Chyběl mi výraznější příběh, ke konci už jsem těžko hledal motivaci k hraní

+19