Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Golden Axe

  • XboxX/S 95
Když se tak dívám zatím jsem nedohrál v roce 2021 žádnou hru, ale naštěstí to už je počínaje včerejškem historie. Dámy a pánové, dohrál jsem totiž Golden Axe zakoupený jako součást Sega Vintage Collection: Golden Axe na Xbox konzoli. Vybral si nejprve sličnou bojovnici, posléze lidského bojovníka, a s ním na podruhé hru pokořil za odhadem 2 hodiny!
Poprvé jsem se hrou seznámil na PC před dávnými časy, někdy okolo roku 1991 u kamarádů, kteří měli to štěstí a vlastnili svůj počítač. Trvalo neskutečných 30 let než si mě hra znovu našla.
A byla to láska na první pohled! Skvělá grafika co snad nikdy nezestárne. To snad ani není možné, jakoby se zastavil čas. Na konzoli se hra ovládá jedna báseň, výskok, sek, magie. Výborná hudba v pozadí, střídání prostředí a nepřátel. zajímavý příběh ačkoliv o ten tu tak úplně nešlo, a hlavně skvělá pařba na večer pro sluncem unaveného herního pařana. Hru jsem si po náročném prvním pracovním dnu užil, a vrátil se díky stroji času o 30 let zpět, do doby svého raného mládí, do doby kdy jsem snil o tom jaké by to bylo jednou vlastnit vlastní PC, do doby která se už nikdy nevrátí, ale kterou jsem měl tu čest zažít, abych o ní jednou, jednou v budoucnu mohl vyprávět vnoučatům.

Pro: krátké, relativně lehké, grafická prezentace, hudba a zvuk, výběr ze tří postav, draci

Proti: nižší obtížnost, krátká herní doba

+27

Saints Row

  • XboxX/S 60
Ani přes nižší hodnocení nelituji, že jsem si první Saints Row zahrál. Ne že by zastřešující příběh Saints Row ságy zrovna patřil k nějakým literárním veledílům, ale při hraní čtyřky a především dvojky mi občas trochu scházela znalost událostí, kterými to celé začalo. I proto jsem na novém next-gen Xboxu sáhl po Saints Row jako po úplně první hře. Příběh se sice dvojce ani trojce nevyrovná, ale špatný rozhodně není a občas jsem se u hlášek Johnnyho Gata a dalších slušně pobavil. Nakonec mi nevadil ani němý hlavní hrdina, protože příběh s jeho mlčenlivostí docela vtipně pracuje.

S gameplayem už to je bohužel horší. Jednička bohužel nezestárla zrovna nejlíp ani v porovnání s dvojkou a v podstatě působí jako prototyp pro zbytek série. Příběhové mise jsou ještě docela zábavné, i když absence checkpointů ve spojení s nepochopitelnými výkyvy obtížnosti v několika misích (bez diskuze jde o nejobtížnější díl série) je občas značně frustrující. Všeobecně jsou ale v rámci toho, co hra dovoluje, tedy pouze jezdit s auty a střílet, docela pestré a nápadité a doplněné zábavnými cutscénami. 

Nepříliš zábavné jsou však vedlejší aktivity. Abyste totiž mohli hrát příběh, musíte před každou misí nasbírat dostatek respektu, aby se pětihodinová hra natáhla aspoň na dvacet hodin. Bohužel až na Hijacking jsou všechny aktivity kvůli nevybalancovanosti a nedomyšlenosti velmi slabým odvarem svých ekvivalentů z dalších dílů. Jeden příklad za všechny, v Mayhem naprosto nepochopitelně kvůli kombo systému dostáváte víc peněz za demolici drátěných plotů než za ničení aut (???). Druhů aktivit je navíc cca polovina co ve dvojce, ale aby to bylo něčím vynahrazeno, každý druh má dvojnásobek úrovní. Takže vedlejší obsah je nuda, frustrace a stereotyp.

Jinak vesměs není o čem psát. Ve zkratce: mimo mise a aktivity ve městě není skoro co dělat, až na nezajímavé sbírání CD a tagování zdí. Customizace postavy je oproti dalším dílům značně omezená. Navíc ji kazí i fakt, že systém respektu vás víceméně nutí obléknout ty nejdražší hadry a šperky, abyste aspoň trochu ukrátili počet aktivit, které pro dohrání musíte absolvovat. Můj gangsta tak ke konci hry v obličeji vypadal jako slušně zásobená železárna. Přestřelky jsou prosté, ale funkční. Druhů zbraní je ale málo a třeba různé pistole mezi sebou nesdílí zásoby nábojů, což mi osobně pilo krev. Jízdní model je v pohodě, ovšem základní rozestavění tlačítek na gamepadu je absolutně nevhodné pro obtížnější pasáže (naštěstí lze změnit). Graficky to není žádný zázrak, ale kvůli grafice hru z roku 2006 dnes už asi nikdo hrát nebude. Celkově první Saints Row neurazí, ale mimo touhy po kompletaci série asi jen těžko najdete jiné důvody, proč se do něj dnes pouštět.
+22

Dungeons & Dragons: Dark Alliance

  • XboxX/S 45
Všechno špatně. Vůbec mi nevadila myšlenka udělat něco jako Warhammer Vermintide v D&D hávu, ale D&D: Dark Alliance smrděla průšvihem už od prvního traileru. Četné varovné znamení se mi však povedlo úspěšně ignorovat... a výsledek byl přesně takový, jaký se dalo čekat. I přes roční odklad působí Dark Alliance jako zcela nedodělaná hra, která sotva drží pohromadě. Herní náplň je repetitivní, nenápaditá a především plná bugů. 

Už jen samotné souboje, a to nejen v multiplayeru, provází naprosto příšerný lag. V launchové verzi jste tak například sekli do nepřítele, přehrála se animace útoku, dvě sekundy se nic nedělo a až potom se ubraly HP. To nejen vypadá hrozně, ale i značně komplikuje snahy o dodge a parry a patche vylepšily situaci jen částečně. Podobně zpomalená je i umělá inteligence. K řadě nepřátel včetně bossů můžete prostě přijít, začít do nich mlátit a než si uvědomí, že se něco děje, jsou už téměř mrtví nebo zaseknutí v stunlocku. A i když už něco začnou dělat, občas nepřátelé prostě ztratí vůli žít a zatuhnou i během boje. Nedá se jim divit – i virtuální smrt je lepší, než sloužit jako NPC v Dark Alliance. Soubojový systém by potenciálně mohl být docela dobrý, nabídka různých pohybů a komb je široká, ale v praxi působí prostě hrozně a zoufale potřeboval dalších pár měsíců vývoje.

Druhý velký problém hry je nepochopitelné škálování obtížnosti. Každá úroveň obtížnosti má v každé misi specifické doporučené gear score. Pokud budete hrát mise na obtížnost odpovídající vaší výbavě, nejspíš je projdete s prstem v nose. Pokud obtížnost zvednete byť jen o jeden stupeň, připravte se na to, že obyčejné nepřátele budete rubat několik minut a sundají vás zhruba na dvě rány. Občas. Občas to je to jen o trochu těžší než doporučená obtížnost, jak by to asi správně mělo být, a občas pro vygenerování jednodušší mise stačí i pouhý restart. Nutno dodat i to, že bonusy k statistikám, které dává lepší vybavení, rozhodně neodpovídají propastným rozdílům mezi úrovněmi obtížnosti. Jinak řečeno, hra prostě cheatuje a obtížnost zvyšuje uměle (a ještě navíc blbě).

Ve hře, kde je naprostá většina času věnovaná soubojům, nemá příliš smysl řešit cokoliv jiného, ale celková odfláknutost se projevuje i ve všech dalších aspektech. Nejvíce práce si tvůrci zjevně dali s designem úrovní, které jsou na co-op rubačku překvapivě otevřené a plné drobných hádanek a poschovávaných pokladů. Akorát trochu chybí mapa a orientace v složitějších úrovních tak působí mírně chaoticky. Ale dál už je to jen marnost. Příběh je mizerný a působí jako parodie knížek o Drizztovi (jinak si "humorné" repliky nepřátel vysvětlit neumím). RPG prvky a loot jsou nudné a troufnu si říct, že kdyby ve hře nebyly, možná by pro tvůrce bylo jednodušší vybalancovat obtížnost a hra tak mohla být celkově lepší.

Shnilou třešničkou na dortu jsou různé bugy a nedodělky, jako například textury a efekty směle konkurující Revelations 2012 (například láva), mizerné animace a můj oblíbený bug, kdy, pokud se vám povede umřít v bossfightu, tak občas loading screen prostě zamrzne a zůstane na obrazovce i několik minut, zatímco do vás boss na pozadí vesele buší. Hru jsme hráli několik měsíců zpátky, takže něco z toho, co jsem zmiňoval, už možná je vyřešené, ale zcela upřímně, nehodlám se o tom přesvědčovat. A vám bych to taky nedoporučil.
+22

Little Nightmares

  • XboxX/S 80
Jestliže jedním z cílů Herní výzvy je přimět hráče vystoupit z jeho „komfortní herní zóny“, pak Little Nightmares jsou hrou, která u mě tohoto cíle spolehlivě dosáhla. Z uvedeného přitom vyplynuly dvě skutečnosti. První, že jsem okusil zcela nový herní zážitek, za což jsem rád, avšak s tím bezprostředně souvisí druhý bod, a to sice, že mi přece jen hra žánrově tolik nesedla.

Co se samotného herního požitku týče, popsal bych LN jako hru, kde cílem je samotná cesta, tj. vnímání jednotlivých snových scén a nasávání znepokojivé atmosféry. Alespoň u mě ji hra dokázala vykouzlit zcela spolehlivě. Některé dílčí moment, jako třeba když zakousnete trpaslíka , pak určitě ještě nějakou dobu nezapomenu. Mohu proto s jistotou říci, že pokud rádi brouzdáte fantazijními „světy“ a hra je pro Vás především o atmosféře, potom si LN určitě nenechte ujít. Na stranu druhou, pokud Vás bez akčnějších pasáží hra nebaví, pak doporučuji šáhnout po jiném titulu. Ačkoliv totiž i zde najdete pár napínavých momentů, kde musíte jednat rychle, či se v nich objevuje určitá míra násilí, tak jde pouze o okrajové záležitosti, které akčně laděného hráče určitě „nezasytí“. Pokud si ovšem stejně jako já chcete touto hrou rozšířit své herní obzory, pak Vám ji mohu doporučit i přesto, že spadáte právě mezi spíše akčně laděné hráče. Jednoduše proto, že hra se netáhne a je spíše kratšího rázu, u mě cca 4:15 hod, což si myslím, že je čas, který si může každý v rámci „herního sebevzdělávání“ dovolit obětovat. Tak si to užijte.

Pro: zajímavé fantazijní obrazy/scény; schopnost vyvolat tísnivý pocit; rozumná herní doba

Proti: pokud nejste hráč, pro kterého může být i cesta cílem, pak patrně budete hrou zklamáni

+21

Mafia: Definitive Edition

  • XboxX/S 85
Je to sotva 10 minut co jsem dokončil Mafii DE a mohu s radostí říci, že pokud jsem měl před pár dny pochybnosti, zda je dobrým nápadem se do města Lost Heaven vrátit, pak nyní mohu bez jakýchkoliv pochyb konstatovat, že to dobrý nápad byl. Ačkoliv mi totiž tvůrci nepřinesli herní zážitek, který by šlo označit za bezchybný, tak si myslím, že hodnotit jej jako velmi povedený určitě lze.

Chválu je přitom nutné jednoznačně směřovat jak vůči nynějším tvůrcům remaku, tak autorům původní Mafie 1. Jestliže totiž Mafie DE něčím jednoznačně vyniká, je to jí převzatý příběh (a celková atmosféra), který by možná bylo přehnané hodnotit jako úžasný, ale za mě určitě snese přívlastky jako jsou napínavý, jímavý i uvěřitelný. Rovněž retrospektivní způsob jeho vyprávění, ačkoliv jinak nejsem příznivcem této varianty rozvíjení příběhu, je v tomto případě povedený a neubírá mu nic na zmíněné napínavosti. Příjemný je za mě přitom i (anglický) dabing, český jsem tentokrát nezkoušel, takže ten posoudit nemohu. Kladně dále hodnotím rovněž graficky update původní hry, který sice není ničím, co by vás v dnešní době ohromilo, ale na druhou stranu představuje dobrý kompromis mezi detailností grafiky a její věrností, respektive zachování atmosféry herního světa. Dále, pro někoho možná překvapivě, hodnotím pozitivně i celkovou délku Mafie DE. Ačkoliv totiž mám rád i větší open worldy, tak bylo příjemnou změnou se ponořit do cca 12-13 hodin dlouhé hry, zaměřené na příběh, bez odboček v podobě vedlejších questů. Myslím si totiž, že je to jednoznačně ve prospěch zachování již opakovaně zmiňované napínavosti příběhu, respektive jeho působivosti, který by se bočními úkoly jen zbytečně rozmělnil.

Abych však na druhou stranu pouze nechválil, přece jen určité drobné výtky mám. Jednak mi přišlo, že v několika momentech se hra, oproti jinak nastavené úrovni obtížnosti (hrál jsem na střední), stane nepřiměřeně těžkou. Například na konci mise Výlet do přírody v podobě snad nezničitelného obrněného vozu (tanku) . Dále mi v některých momentech přišly obličeje některých postav/obyvatel města z dálky jakoby „mázlé“, s tím, že se doostřily až když jsem přišel blíže. Konečně mi vadilo též to, že nepřátelé mnohdy jakoby ignorují, že je právě trefujete svou střelbou a klidně pokračuji v právě vykonané činnosti (například střelbě do vás, či v běhu), a to bez jakéhokoliv rozptýlení. Na jednu stranu lze sice poznamenat, že Mafie DE nemá být čistokrevnou střílečkou, ale i tak mě to u moderní hry/remaku vadilo.

Přes víceméně drobné nedostatky, které jsem načrtl výše, však nemohu, než se vrátit k úvodním pochvalným slovům. Mafia DE mě zkrátka bavila a nijak nenarušila, jak jsem se bál, krásné vzpomínky, které mám na původní díl. Určitě to totiž všichni známe. Případ, kdy se po mnoha letech vracíme k nějaké herní lásce, případně její předělávce, jen abychom zjistili, že námi tolik oblíbená hra zkrátka zestárla a už to není takové, jak si to pamatujeme. Zde si však myslím, že studio Hangar 13 vytvořilo remake, který je důstojný odkazu původní hry, a který uspokojí jak její pamětníky, tak hráče, kteří do města Lost Heaven vstoupí vůbec poprvé. V takovém případě vítejte do rodiny.

Pro: skvělý příběh; slušná grafika; rozumná herní doba, která zbytečně nerozmělňuje vyprávěný příběh

Proti: místy nesmyslně zvýšena obtížnost hry; občas rozmazané obličeje obyvatel Lost Heaven; nepřátelé někdy nereaguji adekvátně (ignorují) tomu, že je právě trefujete

+21

Myst

  • PC --
  • XboxX/S 70
Remake Mystu v první řadě vypadá graficky fantasticky. Od atmosféry původního Mystu se asi mírně odklonil (na první pohled je výrazně barevnější a jasnější), ale samo o sobě je to výborně odvedená práce. Každý z věků má svoji unikátní atmosféru, prostředí je plné detailů a efektů, ale nepůsobí přeplácaně. Procházet se jednotlivými věky ve VR musí být skvělý zážitek, ale i na ploché obrazovce má remake co nabídnout.

Na druhou stranu, gameplay zůstal téměř nezměněn a v moderní grafice design roku 1993 o to víc bije do očí. I když prozkoumávat jednotlivé věky a nalézat nové podivné stroje je poutavé, samotné hádanky jsou docela rozporuplné, i když ne vyloženě špatné. Myst je mezi hráči proslulý tím, že vás nijak nevede za ručičku a nedá najevo, co po vás chce, což platí i pro remake. Ovšem v momentě, kdy chvíli vytrváte, zjistíte, že to, co po vás chce, je vlastně velmi prosté.

Valná většina hádanek po vás totiž nevyžaduje logické myšlení, ale pozorné oko a dobrou paměť či pečlivé vedení poznámek. Nemá smysl snažit se přijít jednotlivým strojům na kloub – pokud budete opravdu důsledně prozkoumávat ostrov, tak kódy, které do nich musíte vložit, vám budou naservírované na stříbrném podnose. Stačí si tedy zapamatovat, kam je vložit. Nejspíše proto část hráčů odradí úvodní ostrov, který trochu paradoxně nabízí nejvíc obsahu a interaktivních předmětů, v nichž se dá lehce ztratit. Jednotlivé věky jsou o poznání menší a chudší na interakci a najít tak správný "klíč" pro správný "zámek" je o to jednodušší, až mě to u určitých věků (Mechanical Age) překvapilo.

Samozřejmě, ne každá hádanka je stejného stylu – například sestavování kódu ze zvukových efektů v Selenitic Age či vodní potrubí v Channelwood Age je příjemným zpestřením a jejich vyřešení dokáže potěšit. Najde se i několik zásekových špeků, o jejich férovosti by se dalo polemizovat – například hodinová věž, jež využívá skrytou herní mechaniku, která se nikde jinde v celé hře nevyskytuje a hra vám ji nijak nenaznačí, nebo tunely v Selenitic Age, které sice můžete zmapovat a bruteforcnout, ale nápověda/klíč pro zamýšlené řešení je schovaná v Mechanical Age. Celkově mi ale přišlo, že design hádanek značně narážel na... snad technické limitace roku 1993, nebo snahu autorů o to, aby hádanky přiblížili k realismu? Těžko říct, každopádně z námětu určitě šlo vytěžit víc, což se dalším dílům nejspíš povedlo.

Stejně tak dnes už asi nikoho neoslní příběh – ač mi osobně nevadilo, že ho ve hře vlastně moc není, tak pokud vám o něj jde především a vyžadujete ho jako motivaci k dalšímu hraní, tady vám pšenka nepokvete. Svět Mystu a jeho pokračování je sice podle všeho velmi propracovaný, ale v prvním dílu se musíte spokojit jen s náznaky. Rozhodnutí designérů schovat naprostou většinu příběhové pozadí do knihovny na začátku hry je taky přinejlepším nešťastné a nejspíš akorát odradí řadu hráčů pokračovat.

Pro někoho jako jsem já, kdo s Mystem ani žádnou jeho reedicí až dodnes nepřišel do styku (až na cca deset minut strávených s realMyst: Masterpiece Edition pár let zpátky) a pouze o něm četl jako o legendárním a vlivném titulu, je Myst z roku 2020, respektive roku 2021, poměrně zvláštní titul. Nemůžu říct, že bych se u něj nebavil, ale zub času se na něm bezesporu projevil a myslím si, že v dnešní době má hlavně historickou hodnotu, i když neustávající práce Cyanu na dalších a dalších moderních verzí Mystu je svým způsobem obdivuhodná. Řekl bych ale, že nejvíc si jej užijí lidé, co si chtějí zavzpomínat na rok 1993, kdy Myst byl fenomén na vrcholu technologií, a podívat se do starých známých lokacích v krásné nové grafice, ideálně ve VR.

P.S.: Pro srovnání jsem si znovu nainstaloval realMyst: Masterpiece Edition a osobně mi přijde, že se k této starší verzi nemá smysl vracet. Původní předrenderovaný Myst se skokovým pohybem asi pořád má něco do sebe, ale realMyst je prostě daleko ošklivější a těžkopádnější verze remaku. Jediný důvod, proč si ho zahrát, je tak bonusový věk Rime, který v remaku chybí (a v původní hře nebyl). A zcela upřímně... asi chápu, proč byl z remaku vystřižený. Celý věk se dá i s čtením nových knih dohrát asi za patnáct minut a skládá se asi ze tří puzzlů, přičemž odměnou vám je pro mě nicneříkající scéna, která asi dává smysl jen někomu, kdo už hrál Riven. Dovedu si ale představit, že v nové grafice remaku by Rime aspoň mohla být pěkná na pohled. Jednoznačně bych tak v případě, že jste Myst ještě nehráli, volil nový remake nebo původní statickou verzi.

P.S.: VR verzi jsem sice neměl příležitost vyzkoušet, ale troufnu si odhadnout, že pro někoho, kdo nezná originál, nepůjde o úplně příjemný zážitek. Pokud nemáte fotografickou paměť, valná většina hádanek vyžaduje tvorbu poznámek a nákresů na papír, což s VR headsetem na hlavě asi nebude moc pohodlné. Hra sice nabízí in-game možnost vytvářet si screenshoty, ale pochybuju, že to je plnohodnotná náhrada papíru a tužky...
+20

Doom Eternal

  • XboxX/S 75
Úvodem mého komentáře musím poukázat na dvě (vzájemně v určité míře související) skutečnosti, které mě v mém hodnocení značně ovlivnily. První z nich je, že aktuálně trpím určitým „herním blokem“, kdy mě obecně hry nebaví tak moc jako normálně. Také proto se v tomto příspěvku budu snažit oddělit ryze subjektivní dojmy z hraní od „objektivního hodnocení“. Druhou skutečností je hraní Doom Eternal relativně nedlouho (cca 1 rok) po dohrání Dooma z roku 2016 (dále jen Doom2016), kdy se tak nemohu vyhnout srovnávání herních zážitků a pocitů ze hry. Tak a teď už pojďme k hodnocení samotné hry.

Už předešlý odstavec asi do jisté míry naznačil, že mé herní zážitky z Doom2016 a Eternalu byly značně rozdílné. Doom2016 jsem cca před rokem vyzkoušel z důvodu, že co žebříček nejlepších FPS na youtube, to umístění této hry na čelních pozicích. I když tak nejsem příznivcem vyloženě frenetických akcí, dal jsem Doomovi2016 šanci. A rozhodně jsem pak nelitoval. V singlu jsem doslova vyzobal všechny bonusy, prolezl všechny úrovně skrz na skrz a neskutečně se při tom bavil. Logicky jsem pak čekal, že mi Eternal dopřeje obdobnou zábavu, neboť jsem jej v zásadě bral jako „více téhož“. Aniž bych však dokázal zcela dopodrobna rozebrat čím to bylo, tak u druhého dílu jsem se místy nudil a nakonec jej dohrával vyloženě „na sílu“. Určité důvody ale přece jen identifikovat dokážu.

Doom Eternal mi na prvním místě připadá poněkud překombinovaný, což mi u vyloženě frenetické střílečky přijde lehce na škodu. Ačkoliv totiž obsahuje jednak obdobné možnosti vylepšování postavy jako Doom2016, jde v této oblasti Eternal ještě dál. Vylepšujete si tak své zbraně, vlastnosti zbroje, zdraví/náboje/brnění, a k tomu máte dále aktivní až trojici run, které vám rovněž poskytují určité bonusy. Zmíněné položky pak zlepšujete za různé tokeny, které nacházíte během hry, případně je obdržíte za odvedený boj či splnění určitých výzev. Vím, uvedené nezní nijak komplikovaně, ale čistě subjektivně mi zpracování těchto oblastí v menu přišlo tak nějak nepřehledné/komplikované. Oproti Doom2016, kde jsem měl z každého vylepšení radost, jsem tak v Eternalu spíše prostě „na něco klikl“ a moc neřešil, co mi to vlastně přinese. 

Druhým projevem, opakuji, že jde opět o čistě subjektivní pocit, překombinovanosti byla i samotná šíře možností jak bojovat s nepřáteli. Objektivně jde vlastně o kladnou skutečnost, ale subjektivně mi možnost, vedle použití samotných zbraní, řezat pilou (za účelem získání nábojů), pálit plamenometem (zisk brnění), házet granát nebo „ledovou bombu“, použít glory kill (zisk zdraví), úder „blood punchem“ či použít meč (ultra silná zbraň) přišla až moc. Někdo může objektivně namítnout, že uvedené varianty dávají hráči více možností jak taktizovat a jak se pohybovat po bojišti, s čímž nemám problém souhlasit. Mně toto pojetí ale zkrátka přišlo až moc komplikované a vytrhávalo mě z akce.

Poslední významnou výtkou, která byla v souvislosti s Eternalem široce rozebírána, a které se tak ani já nevyhnu, bylo zakomponovaní skákacích pasáží do jednotlivých úrovní. I tato věc mě vytrhávala z jinak přímočarého boje. Skákačky sice objektivně nejsou příliš složité, ale navzdory tomu, či možná tím spíše nerozumím tomu, proč je autoři do úrovní vůbec vložili. Za mě působí spíše otravně, než že by hratelnost obohatily. Ale opět, jde jen o subjektivní pocit.

Až doteď jsem jen kritizoval, ale to by nebylo k Doom Eternal fér. V souladu s recenzemi, které jsem o hře četl, totiž musím i já vyzdvihnout objektivní kvality této hry. Mezi ně bezesporu patří zážitek/pocit ze samotného boje, kdy za zvuků nadupaného soundtracku odpravujete jednoho démona za druhým. Kladně dále hodnotím i poměrně široký zástup nepřátel, se kterými se ve hře střetáváte. Arzenál zbraní pak sice nepřekvapí, ale je dostatečný, přičemž (viz výše) si jednotlivé zbraně ještě můžete modifikovat. Konečně mi nečiní problém mezi „objektivní klady“ zařadit výše zmíněný (subjektivně negativně vnímaný) prvek poskytnutí dalších způsobů likvidace nepřátel za účelem zisku nábojů, životů, brnění, či prostě pouze odpravení daných zplozenců pekla z povrhu Zemského. 

Co říci závěrem? Mně subjektivně hra úplně nesedla, a jak jsem zmínil výše, musel jsem se k jejímu dohrání spíše nutit. Objektivně ale musím uznat její nesporné kvality, díky kterým má nepochybně milovníkům stříleček co nabídnout. Pokud byste se mě tak zeptali, zda se do Doom Eternal pustit, nezbývalo by mi než říci „dejte hře šanci“. Minimálně za to zcela bezesporu stojí.

Pro: široká plejáda nepřátel i (modifikovatelných) zbraní; skvělý pocit z boje; taktické možnosti na bojišti

Proti: překombinovanost/nepřehlednost různých vylepšení; skákací pasáže

+19

LIMBO

  • XboxX/S 90
INSIDE jsem si užil a když LIMBO přistálo do Game Pass, tak proč si ho nezahrát.

Kdybych měl použít jediné slovo ke zhodnocení hry, bude to "chytrá". Hádanky jsou různorodé, některé mi chvíli trvaly. Poté jsem si ale vždy řekl: Bože, vždyť je to tak jasné :).

Proti INSIDE je hra sice delší, ale i tak bych si dal ještě další hodinku a mrzelo mne, že už je konec. Hudební podkres hezky doplňuje grafické zpracování a celkovou atmosféru hry.

Pro: grafika, hudba, hádanky

Proti: krátké

+19 +20 −1

Grand Theft Auto V

  • XboxX/S 80
V prípade GTA V som si uvedomil jednu nemilú vec. A síce, že som na túto sériu už asi trochu starý... Nechápte ma zle, stále je to veľmi fajn hra s pôsobivo vyzerajúcim open worldom, avšak... celé mi to už príde až prehnane pubertálne a trochu detinské (aj keď sa to snaží tváriť drsne). Po stránke príbehu aj humoru. Chápem, že je to zámerne parodické, ale proste sa na to už nejako nedokážem naladiť.

Príbeh je taká gangsterská klasika, má dobre napísané postavy (hlavne psychopat Trevor) a misie sú väčšinou tiež zaujímavé a zábavné. Ale musím sa priznať, že od určitého momentu som proste išiel len hlavnú dejovú líniu a side questy v zásade ignoroval. Onen otvorený svet je síce pekne urobený a zdanlivo pestrý, ale vlastne sa v ňom nedá robiť až tak veľa, resp. dá, ale nie je to príliš zaujímavé (aspoň pre mňa). Do 99 % budov vstúpiť vôbec nemôžete, nieto ešte, aby ste v nich niečo objavili. Nemal som teda potrebu ten svet nejako hlbšie preskúmavať.

Aby som ostal v stajni Rockstaru, tak napríklad v porovnaní s Red Dead Redemption 1 a 2 proste vidno, že príbeh GTA V je strašne na efekt, jeho humor je dosť adolescentný a postavy skôr karikatúry. Jasné, môžete argumentovať, že sa to nedá porovnávať, že v prípade GTA V je to tak zámerne a že GTA vlastne nikdy nebolo iné a zrejme budete mať pravdu. Ale to nič nemení na tom, že to už ide viac-menej mimo mňa. A masakrovanie NPC civilistov a zostreľovanie vrtuľníkov bazukou ma už nebaví tak, ako keď som mal 14 rokov.

Dospelosť značky RDR skrátka preferujem viac. Nemôžem však povedať, že by ma hra nebavila, stále je to vysoký nadpriemer a chápem ľudí, ktorí z nej budú nadšení. Ja som bol aspoň spokojný, a to sa tiež počíta.

Pro: misie, plus-mínus príbeh, dialógy, dobre napísané postavy (aj keď trochu karikatúry)

Proti: až príliš pubertálne (na môj vkus), open world dosť obmedzený

+19

Gotham Knights

  • XboxX/S 65
Mám rád komiksy. Mám rád DC. Mám rád svět Batmana a jeho netopýří rodinky. Gotham Knights mě proto zaujalo na první pohled, hra, ve které se první tři Robinové a Batgirl musejí vyrovnat se ztrátou svého mistra, dál chránit Gotham před pádem do chaosu, a zároveň vyšetřovat, kdo že to za zabití Batmana může. To znělo super.

A stejně super to i začalo.

Hratelnost dobrá, soubojový systém možná ještě zábavnější než v Arkham Trilogii, díky rozličným speciálním útokům, možnost přepínat mezi jednotlivými postavami dokonce výborná (byť jsem ve výsledku používal jen svoje oblíbence Nightwinga a Red Hooda).

A čím víc jsem postupoval hrou, plnil hlavní i vedlejší mise, sbíral batarangy a artefakty z historie města, závodil s časem, odhaloval hnízda pařátů, vylepšoval schopnosti a zbraně v jednoduchém RPG systému, zkusil multiplayer a tak dál a podobně... tím víc jsem si uvědomoval, že ji hraju doopravdy jen proto, mno, jak jsem psal: že mám rád DC, svět Batmana a jeho netopýří rodinky.

Jde o to vyprávění. Hlavní příběh poměrně plyne, cestou odhalíte tajemství, o kterých nevěděl ani Batman, ale její finále působí jak fanfikce žáka páté třídy. Z trojice vetších vedlejších případů z hlediska narativu baví jenom jeden (Harley Quinn). To správné emoční naladění vytváří tak třetina z cutscén v Belfry.

A aby toho nebylo málo, to všechno je ponořeno do neuvěřitelné míry generického balastu, kterým si mnohdy dokonce musíte procházet, abyste se mohli dostat dál. Padouši padouchujou každou noc stejně, jen se vyvíjí spolu s vámi. Z hlediska scénáristiky vedlejších linií tak strašně odfláklá práce, proti které jsou poslední díly Assassins Creedů mistrovskými díly.

Ale, jak jsem psal, mám rád DC, svět Batmana...

Pro: DC Comics, Gotham, dynamika, soubojový systém

Proti: generičnost, stereotyp, lazy writing

+18

The Invincible

  • XboxX/S 100
Po mnoha letech jsem se rozhodnul napsat komentář ke hře, která mě naprosto pohltila a zaslouží si pozornost. The Invincible je krátká, ale velmi podařená hra. Series s mi po dohrání hlásilo 5:14 hodin.

Základem je hodně dobrý příběh! Řada potencionálních zájemců o tuto hru asi zaznamenala, že se jedná o adaptaci románu Stanisława Lema, který patří mezi velikány žánru a je možná největším Evropským klasikem žánru. Pokud jste někdy četli něco od Arthura C. Clarkea, Heinleina, Asimova a podobných, tak tu budete doma. Osobně jsem se při hraní cítil nostalgicky. Vzpomněl jsem si na návštěvy místní maloměstské knihovny, kde jsem zejména Clarkea tehdy dost žral:). Přestože má hra dá se říct pomalejší tempo, tak se neustále něco děje a člověk postupně odhaluje co se vlastně na kouzelné planetě Regis III stalo.

Druhou silnou stránkou hry je samozřejmě vizuál. Graficky hra asi není na úplně špičce, ale myslím teď zpracování vzdálené planety. To co se nepodařilo Starfieldu. Tedy pocit samoty ve vzdáleném vesmíru, se tu daří perfektně. Často se hře daří vyvolat pocit úzkosti nikoliv herními prvky, ale pomocí příběhu a prostředí. Nebojím se můj zážitek přirovnat ke sledování Interstellaru, původní Planety Opic, Marťana, Ad Astra, atd. 

Dalším elementem je retro futuristické ladění, které zde je tak perfektně zpracováno, že opravdu připomíná obálky klasických sci-fi knížek z mého dětství, nebo propagační materiály Vernera Von Brauna:). Pokud jste někdo měli doma obrázkovou knihu Šest dnů na Luně 1 jako my z bráchou, tak budete úplně doma.

Slabinou hry tak pro někoho může být hlavně gameplay. Hra je možná až příliš jednoduchá. Celou dobu vede za ručičku a nejsem si jistý kolik voleb je v rámci příběhu skutečných. Uvidím až po opakovaném hraní. Určitě nečekejte propracované herní prvky, případně nějaký survival. Nicméně je potřeba si uvědomit, že o tom hra vůbec není. Domnívám se, že autoři hru takto zpracovali aby neztratila na dynamice a hráč byl skutečně pohlcen příběhem a především si jej užíval. Což se podařilo na výbornou. Klasické sci-fi s hlubším příběhem jsem takto herně zpracované ještě nezažil. Je to něco čeho si velmi cením, a proto po dlouhé době dávám plné hodnocení!

Pro: Kvalitní a pohlcující příběh. Kouzelné zpracování planety Regis III

Proti: Pro někoho může být slabinou absence výzvy. The Invincible je především příběhovým zážitkem.

+18

Kingdom Come: Deliverance – Band of Bastards

  • XboxX/S 70
Měl-li bych hned úvodem ohodnotit toto DLC jediným slovem, pak bych asi použil „průměrné“. Je tomu tak proto, že sám za sebe jej hodnotím jako rozšíření, které ničím nezklame, ale ani nepřekvapí. Příběhově se stáváte členem skupiny nájemných rytířů, která má pro pana Racka Kobylu zajistit bezpečnost na cestách. Jestliže si tak něčeho užijete opravu vrchovatě, pak jsou to souboje. Jelikož přitom nejsem velký příznivce soubojového systému, tak jsem uvítal, že jde povětšinou o souboje skupinové, které je právě díky Vašim parťákům přece jen lehčí vyhrát. Lze tedy říci, že pokud jste v základní hře rádi řešili většinu konfliktů především mečem, přijdete si na své. Jinak mi ale toto DLC, jak jsem naznačil již výše, přišlo tak nějak bez nápadu. Oproti „The Amorous Adventures of Bold Sir Hans Capon“ mi nepřišlo nijak zvlášť humorné, ale ani napínavé. Co však o něm lze říci s jistotou je, že je poměrně krátké. Troufám si odhadnou, že mi jeho dohrání zabralo cca 2,5 hodiny. Suma sumárum jej tedy mohu doporučit těm, kteří dohráli KCD a stále nemají dost. Pokud však do této skupiny nepatříte, potom si myslím, že Vás rozebírané DLC nijak zvlášť nenadchne, byť, jak uvedeno výše, ani nezklame.

Pro: vhodné pro hráče co dohráli základní hru a stále nemají dost

Proti: osobně hodnotím jako DLC, které nezklame, ale ani ničím nenadchne; poměrně krátká herní doba

+17

The Darkness

  • XboxX/S --
Idea předplatit si Premium v rámci PS+ a vyzkoušet tenhle dávný rest nedopadla úplně dobře. Z nějakého neznámého důvodu byl už v době vydání TD na PS3 v mnohem horším technickém stavu, než na konkurenčním Xboxu 360. Kromě znatelně horší grafiky se potýkala PS3 verze především s poklesem framerate, odhadem někde k 15fps. Protože nám Sony, v rámci své zpětné kompatibility, přináší dobový zážitek se vším všudy, má tyto problémy i hraní na PS5 - navíc pouze ve streamované verzi, která té odezvě na gamepadu taky moc nepřidá.

Umíral jsem v jednom kuse a každá přestřelka byla spíše svízel. Pokračovat v hraní v takových podmínkách nepřipadalo v úvahu, odložení k ledu ale taky ne. Hutná atmosféra devadesátkového New Yorku mě okamžitě pohltila a ta banda skvěle nadabovaných a napsaných taliánů jakbysmet. Naštěstí jsem měl možnost si vypůjčit eSko a rozdíl byl patrný hned na první pohled - lepší odezva ovladače, méně rozpatlaná grafika, ostřejší hrany, bohatší barvy a především snesitelnější framerate.

Autoři spíchli TD mezi prvním a druhým Riddickem a stejně jako slavný pan Nafta, i postava Jackieho má svůj osobitý styl, dabing a vzezření. Obě hry spojuje také vysoký stupeň imerze z pohybu, s viditelným tělem ovládané postavy. Ruce se zbraní se přizpůsobují a natáčí podle překážky, za kterou se kryju a pokud např. klečím v zákrytu za autem, Jackie zvedá ruce s kalachem nad kapotu atp.

Samotná démonická entita Darkness postupně získává nové schopnosti a nelze ji v boji volně používat na ukusování hlav vyvředěných nepřátel. Přesto je nutné chapadla zaměstnat na maximum, protože Jackie jde k zemi velmi rychle a gunplay není nejlepší. V pozdější fázi jsem také hojně využíval čtyři malé rozpustilé gremliny, každý se svým zaměřením na jiný způsob boje. Ať už to byl berserker nebo kamikadze, je s nimi sranda.

Dvě menší stanice newyorkského metra slouží jako huby s množstvím NPC, zadávající vedlejší úkoly - to je ta skvělá část hry. Paxou tady nezáživné a otravné lineární části, odehrávající se v kulisách první světové války a i když vysvětlují podstatnou část příběhu, mohli si je autoři nechat od cesty. Jsou důvodem, proč nemůžu jít s hodnocením výše. TD není dobrá střílečka, ale rozhodně to je dobrá hra. A dobrý je za tři. Nebo za 75%.

Hodnocení: ✰✰✰
+17

Crackdown

  • XboxX/S 50
Má pouť po open-worldech exkluzivních pro Xbox 360 pokračuje zastávkou v podobě prvního Crackdown. Třetí Crackdown sice není žádná velká pecka, ale svůj účel pobavit mě bezmyšlenkovitou akcí na odpoledne dva roky zpátky splnil. A první Crackdown v tomhle úkolu, i když z hodnocení to může působit jinak, uspěl taky. V roce 2021 bych ale velmi opatrně nakládal s tvrzením, že se jedná o lepší hru.

Stejně jako u trojky, i v jedničce platí, že pobíhat v roli superhrdinského poldy po městě a bezmyšlenkovitě kosit komiksově absurdní krvežíznivé kriminálníky, skákat po střechách a sbírat jeden svítící orb za druhým a postupně nabírat na síle je prostě, ač velmi primitivní, zábava. Což je dobře, protože Crackdown 1 skoro žádnou jinou herní náplň nemá.

Po vstupu do open-worldu vám na mapě svítí seznam kontrolních bodů, které musíte dobýt, seznam cílů, které musíte zabít... a to je všechno. A ať už se jedná o kontrolní bod nebo lidský cíl, každý úkol probíhá stejně – prostřílíte se skrz dav nepřátel až na místo zvýrazněné na GPS, tam buď aktivujete značku na podlaze nebo zabijete "bosse", mírně silnějšího než jeho pohůnci, které kosíte po desítkách. Nečekejte žádné cutscény, téměř žádné skriptované momenty ani jakoukoliv snahu o ozvláštnění herní náplně. That's it. Po první hodině strávené ve hře vás v ní až do konce už nic nepřekvapí.

Crackdown 1 je tedy co do struktury hry zkrátka podobně komplexní titul jako Mega Man z NES, akorát ve 3D a zasazený do (mrtvého a zbytečného) open-worldu. K jeho cti musím uznat, že dostat se k cíli není vždy tak jednoduché a budovy, ve kterých se schovávají, jsou občas docela zajímavé svým level designem. I to je ale docela málo. Jediné ozvláštnění stereotypu, které Pacific City nabízí, jsou závody, ať už pěší nebo automobilové... a s těmi bych se radši nechlubil.

Třetí díl je tedy v porovnání s prvním variabilnější co do nabízených úkolů, nabízí širší selekci zbraní a schopností, příjemněji se ovládá a hraje, vypadá graficky lépe a má Terryho Crewse. Ovšem u všech zmíněných kladů bych mohl dodat "jen o něco málo". Dalo by se tedy zcela férově říct, že těch dvanáct let pokroku na Crackdown 3 skoro není vidět. Na druhou stranu, ať už byl Crackdown 1 ve své době vnímaný jakkoliv dobře, na přijetí téměř totožné trojky je vidět, že zkrátka nezestárl nejlíp.  Což si může každý ověřit sám.
+16

Hellblade: Senua's Sacrifice

  • XboxX/S 30
Nech mi Odin odpustí, ale Hellblade predstavuje presne ten typ hier, ktorý nenávidím. Do hry som išiel viac-menej naslepo (cez Xbox Game Pass) a to bola chyba. Zaujala ma grafika, téma, prostredie a tiež pochvalné recenzie. Čakal som však niečo úplne iné, takže si za svoju frustráciu môžem do istej miery sám. Tých pár hodín, ktoré som s Hellblade strávil som ale premýšľal, prečo toto, sakra, niekto vydával ako hru? Prečo to rovno nenatočili ako film, napríklad v réžii Roberta Eggersa (kto videl jeho Severana, tak vie)? To by sa mi páčilo a netrpel by som pri tom.

Herné prvky (myslené ako „niečo, čo hráte“) sú totiž v Hellblade s prehľadom to najotravnejšie a najubíjajúcejšie. Pozostávajú výhradne z toho, že beháte furt dokola presne naskriptovanými a zmätočnými lokáciami a riešite logické (ja by som skôr napísal „logické“) puzzly, aby ste mohli otvárať brány a dostať sa ďalej. Puzzly, ktoré sú mimochodom stále rovnaké (overené walktrough videami na YouTube). Okrem toho bojujete v nezaujímavých generických súbojoch s generickými protivníkmi. A počúvate hlasy vo svojej hlave, ktoré sú po pár minútach maximálne otravné. To je všetko.

Samozrejme, všetky puzzly musíte vykonať presne tak, ako si tvorcovia vysnívali. Nemôžete ísť na ne po svojom, nemôžete sa odchýliť od presne naplánovanej trasy, nemôžete si ani skrátiť cestu, lebo hlavná hrdinka nedokáže preskočiť ani kamienok. A samozrejme, nemôžete ani spadnúť či si nejako ublížiť, nič vás neohrozuje, len proste beháte ako zajac v pekne vyzerajúcom prostredí a snažíte sa vyznať v „logike“ puzzlov. A keď ich aj splníte, často sa ďalej aj tak nepohnete, lebo nestojíte presne na mieste, ktoré tvorcovia určili. Strašná zábava, fakt. Hoci prakticky vždy viete, čo máte urobiť, tak proces, ako k tomu dospieť je tak neskutočne frustrujúci a zdĺhavý, až to zaváňa nejakým podivným škodoradostným zámerom.

Čo súboje? Na prvý pohľad vyzerajú veľmi efektne, ale veľmi rýchlo sa ich človek preje. Ak by tam neboli, nič by sa nestalo. Vlastne, ak by v hre nebol žiadny typicky herný prvok, kde niečo ovládate, vyznela by úplne rovnako. Áno, po grafickej stránke je hra žrádlo a zaujme aj vyobrazenie psychózy, ktoré tvorcovia konzultovali s odborníkmi z oblasti psychiatrie. Ale to samo o sebe dobrú hru nespraví.

Príbeh našej hlavnej hrdinky ma vôbec nezaujímal, čo bolo spôsobené onou frustráciou z toho, že musím hrať niečo tak nekonečne nudné a primitívne. Keď som prešiel treťou či štvrtou bránou, kde sa do zblbnutia opakovalo to isté (odomkni ďalšiu bránu, bojuj s démonmi, a potom znovu a znovu), tak som si povedal, že nemienim strácať čas a hru vypol.

Uľahčila mi to sama hra, keďže moja hrdinka sa asi dvakrát za celú hernú dobu nekompromisne bugla a odmietala sa pohnúť ďalej. Asi znamenie priamo od Odina. Je mi jasné, že aj tento typ hier má svoje publikum a iste sa nájdu ľudia, ktorí budú Hellblade považovať za zaujímavý a zábavný zážitok.

Pre mňa Hellblade predstavuje pravý opak toho, prečo mám hry rád. Ak by som si pozrel nejaký walktrough na YouTube, splnilo by to účel rovnako. Vlastne by to bolo ešte lepšie, lebo by som nemusel riešiť stupídne puzzly a nudné súboje. A odvážim sa tvrdiť, že to rozhodne nebol zámer tvorcov.

Pro: grafika, zvuky, celkovo audiovizuálna stránka

Proti: všetko ostatné

+16 +17 −1

RoboCop: Rogue City

  • XboxX/S 80
Konečně se dostávám k tomu to vše pěkně sepsat. Dlouho jsem váhal jestli koupím tento počin za plnou cenu a po dohrání musím říct, že svých vynaložených peněz nelituji. Je to asi nejlepší možné béčko, nebo honosněji znějící AA titul co mohl někdo po tolika letech jako poctu Robocopovi nachystat.

Začnu vychvalováním. Rogue City vývojářům se podařilo detailně vytvořit retro low budget cyberpunk. Míra detailnosti je za mě až neskutečná a hlavně citlivě pojatá. Opravdu jím věřím, že předlohu mají hodně rádi, protože na hře je to prostě vidět. Mohli jít klidně cestou přidání řekněme high-tech kravinek, ale to se tu neděje. Hra se v podstatě drží toho co bylo v první dvojici filmů a je hodně "střízlivá". Nenapadá mě lepší slovo. Jako celek to funguje jako neskutečně atmosférická hra. Pokud vás tohle baví, tak jako mě, tak hru doporučuju na 100%.

Herní lokace jsou různorodé a opět vychází logicky z filmové předlohy. Hodnotím je víceméně velmi kladně až na dvě výjimky. Předem ale říkám, že jde o moje subjektivní hodnocení toho co mě baví a co moc ne. Už jsem tu psal v diskuzi, že mě moc nezaujala oblast továrny a k tomu přidávám ještě vězení. Chápu, že továrnu vybrali kvůli filmu. Tam je podle mě ale hlavně kvůli rozpočtu a tady za mě být nemusela. Vězení mě nebavilo už v Mafii II a nebaví mě ani tady. Za mě prostě když chce člověk hrát hru z Cyberpunkového 80s detroitu, tak to poslední co chce vidět je vězení. Naproti tomu semi-open world old Detroit je udělaný skvěle. Evokuje styl Deus Ex.

Gameplay je fajn. Mě osobně nejvíc bavily nikoliv přestřekly, které ale jsou velmi slušné, ale právě Old Detroit a vůbec nevadí, že se tam člověk několikrát vrací. Pořad je tam něco nového. Vyšetřuje se, plní se řada zajímavých vedlejších questů, kocháme se atmoškou atd. Z trochou nadsázky se taky dá řicí, že k tomu aby byl Robocop považován za RPG chybí už je inventář s předměty, protože dialogové volby tu máme, systém levlování taky, semi-open world též, co ještě chybí?

Příběh je takové solidní béčko. Není převratný, ale je skoro lepší než Robocop 2. Tady asi stojí za to říct, že nejsem úplně skalní fanoušek Robocopa. První film je ale podle mě skvělý. S druhým je to o dost horší, ale vlastně není až tak hrozný jak se o něm říká. Rád si dám akční béčko, jen fakt, že záporáků je tam až moc, takže tam žádný pořádně není je trošku problém. Na hru je příběh až překvapivě slušný, ale kvalit prvního filmu samozřejmě nedosahuje.

Doporučím lidem, které tahle tématika baví a mají chuť na hodně solidní stylovku. Pro ty ostatní to bude slušný nadprůměr imho.

Pro: Citlivě zpracovaný retro 80s kyberpunk. Za to samotné bych dal 110%:)

Proti: V podstatě jen pro mě nezajímavé lokace opuštěné továrny a vězení.

+16

BioShock

  • XboxX/S 80
K opětovnému dohrání tohoto titulu mě v zásadě „donutila“ Herní výzva roku 2020. Jak potom vyplývá z předchozí věty, Bioshock 1 jsem již jednou dohrál, a vzhledem ke stáří hry, a to i při zohlednění remastrované edice všech tří dílů, přiznávám, že bych se do jejího opětovného hraní sám do sebe patrně již nepustil. Z předestřeného důvodu k tomu nicméně došlo a bylo tak pro mě zajímavé porovnat své původní dojmy s těmi nynějšími.

Z hlediska kladů mohu s potěšením poznamenat, že i po řadě let Bioshock nadále exceluje v tom, co z této hry v době jejího vydání, alespoň podle mého názoru, udělalo takový hit, totiž v atmosféře, která z podvodního světa a „mikropříběhů“ jeho obyvatel jen sálá. Je to nepochybně tím, že na tento parametr neměl zub času prakticky žádný vliv. Jiná věc samozřejmě je, že danou atmosféru již nedokresluje krásná grafika, kterou čas naopak ovlivnil měrou nemalou. To je přirozeně zcela pochopitelné a hodí se k tomu dodate, že na uvedeném nic nemění ani vydání zmíněné remastrované edice. Grafika již prostě a jednoduše zestárla. Co se dále, tentokrát však v negativním smyslu, stejně jako atmosféra hry rovněž nezměnilo je pocit ze střelby, respektive některé herní mechanismy. Bioshock v době svého původního vydání, a tedy logicky ani nyní, nebyl a podle mého názoru ani nikdy neměl být čistokrevnou střílečkou, což je znát. Nejedná se o žádnou tragédii, avšak rozhodně nečekejte, že si budete střelbu z jednotlivých zbraní výrazněji vychutnávat. Dále podle mého mínění jsou již některé herní mechanismy využívaného tímto titulkem v roce 2020 jednoduše přežité. Typicky se podle mého jedná o nutnost absolvovat minihru v případě jakéhokoliv pokusu o hackování, tedy s výjimkou případů, kdy obětujete tzv. „hacking tool“ na to, aby Váš pokus byl automaticky úspěšný.

Při srovnání původního a nynějšího herního zážitku pro mě bylo dále zajímavé, že jsem si jednotlivé úrovně pamatoval jako velmi rozsáhlé, což mi nynější projití hry celkem rychle vyvrátilo. Ačkoliv jsem totiž dané úrovně procházel celkem svědomitě, i tak jsem hru dohrál odhadem za „pouhých“ 15 hodin. I když ono „pouhých“ je možná do značné míry ovlivněno tím, že je dnes moderní vydávat velké open-worldy, vedle nichž každá lineárně vyprávěná hra působí jako celkem krátká.

Měl-li bych na závěr učinit určité resumé, pak mohu říct, že chcete-li si v dnešní době odškrtnou Bioshock 1 ze seznamu svých herních restů a nevadí-li Vám přitom zastaralejší grafika, přičemž naopak atmosféry hry má pro Vás mnohem větší cenu, pak s chutí do toho. Současně však počítejte s tím, co jsem uvedl výše, tedy, že nejde o čistokrevnou střílečku a bylo by tedy nefér od hry očekávat dokonalý pocit ze střelby. Jste-li naopak hráč co si potrpí na nejnovější grafiku a moderní herní mechanismy, kdy sledování dílčích herních příběhů není Vaše gusto, pak doporučuji raději sáhnout po některém z novějších titulů daného či případně jiného :) žánru, protože byste jinak mohli být jednou z herních legend, mezi které Bioshock 1 bez diskuze patří, nepříjemně překvapeni.

Pro: nádherná atmosféra podvodního města; zajímavé „minipříběhy“ obyvatel daného města

Proti: bohužel již zastaralejší grafika i některé z herních mechanismů; hráč nemůže očekávat dokonalý pocit ze střelby

+15

Call of Duty 3

  • XboxX/S 80
Není to tak dávno co jsem dohrál CoD2 v rámci zpětné kompatibility na Xboxu. A díky stejnému programu dokončil i CoD3.
V prvé řadě bych chtěl zdůraznit jako PC hráč, že stejně jako předchůdce i tuto hru jsem dohrál jen na Xbox Series ovladači, a překvapivě mi pro plný požitek ze hry nechyběla myš a klávesnice!
Hra je možná o něco pomalejší, než na PC, každopádně CoD 2/3 nepodporuje na Xbox auto-aim aby bylo jasno! Nicméně na ovladači při zamíření na cíl snižuje citlivost, což skutečně pomáhá v plynulosti míření. Opravdu s ovladačem v ruce není problém i pro méně zkušeného konzolového hráče (za kterého se považuji) rozdávat head shoty, a že jsou skutečně v CoD potřeba, min. pokud se chcete efektivně ubránit velké přesile nepřátel (v obraně i útoku).

Samotná hra fakticky z historického hlediska sleduje bitvu o Normadii. Na jednu stranu to není špatné, hráč tak sleduje dění z pohledu amerických, britských a polských armádních jednotek, plus také z pohledu francouzských partyzánů, respektive britských Commandos. CoD2 nabídl v tomto ohledu přeci jen více (zejména ikonické bitvy WW2), zkrátka střídaní prostředí hře viditelně prospělo.
Na druhou stranu hráč dostane intenzivní zážitek z bojů o Normadii, které stejně jako v CoD2 docela věrně (stále se bavíme o střílečce) vystihuji specifika konkrétního bojiště ale rozumím, že některému hráči může přijít prostředí více repetitivní, což není mínus, spíše konstatování faktu.

Bavil jsem dobře, herní doba je zhruba jako u předchůdce, obtížnost místy neskutečná a stejně jako u předchůdce je to více méně hráč kdo musí zlikvidovat většinu řadových vojáků wehrmachtu, SS a bojové techniky. Ano pohybujete se stále v koridoru jako u předchůdce, občas ovládáte minomet, dělo, tank, střílíte z lafetovaného kulometu, pokládáte výbušniny nebo páčíte zadělané dveře, apod., každopádně stále je to zábavné a nechybí pocit jsem tam na skutečném bojišti v Normadii.
Autoři si dali docela práci, historické reálie odpovídají +/- skutečným bojům v Normadii a jde to poznat na každém kroku.

Přesto vše, už nemám ten fantastický pocit jaký jsem měl po dokončení CoD2. CoD3 je řemeslně dobře odvedená práce, některé z bitev byly skutečně výborné a velmi působivé, jiné jen průměrné (jak to ve skutečnosti bylo typické pro pěšáka WW2). Každopádně jako celek hra funguje stále dobře, nicméně už to není takové překvapení jako byl CoD2. A proto, i přes bezproblémové technické zpracování a ovládání na gamepadu nemohu hru hodnotit tak vysoko, jak by si dost možná ve skutečnosti zasloužila.

Pro: stále autentický pocit vojáka na bojišti WW2 + další plusy z CoD2

Proti: paradoxně hře nejvíce ubližuje fakt, že hra se odehrává jen v Normadii, je obtížné udržet kvalitativní laťku jakou nastavil předchůdce

+15

Cyberpunk 2077

  • XOne 100
  • XboxX/S --
Copak by clovek mohl napsat o hre, ktera byla tak silene ocekavana a vsude se ni psalo. Ja jsme tento hype vubec nesledoval. V dobe vydani jsem nevlastnil ani konzoli, ani pocitac, jenz by byl schopny hru rozjet, takze to slo fakt mimo me. Okolnosti se vsak vyvijely necekanym smerem a ja jsem se stal majitelem xbox one s. Tak jsem se rozhodl si jednou Cyberpunk koupit (samozrejme ve velke sleve). Hrani na xbox one s nebyl moc velky zazitek. Hra byla trhana a celkove to nepusobilo moc vesele. Graficky to taky stalo za nic a navic nacitaci casy byly silene, tak jsem se rozhodl pro koupi xbox series s a tam uz zacla jina parada.
Hru jsem napoprve projel za V v muzske podobe a spoustu ukolu jsem vynechal. I tak mi celkovy pribeh prisel velmi zajimavy a nadcasovy. nahrani lidske bytosti, jeji povahy a konecnemu zpracovani a ulozeni na nejake medium mi prijde rozhodne jako hudba budoucnosti. Moralni zasady a pocity at si kazdy ma jake chce, myslenka je to silene desiva Podruhe jsem si Cyberpunk projel za holcici V. Bylo to poprve v zivote, kdy jsem si ve hre dobrovolne zvolil zenu. A nebylo to vubec spatne. Holcici V se dala udelat opravdu hezky a nebyl jsem zadna oskliva rasple. Hru jsem projel na cca 90% (zavody a souboje v ringu me vubec nezaujaly) a jelikoz jsem mel nakonec reputaci i postavu vyskillovanou na 50, tak uz nebyl problem kohokoliv rozsekat kudlankami. Timto se dostavam k futuristickemu zpracovani hry, ktere mi prijde dost realne. Bez nejakych trapnosti a distopickych hoven. Mesto Night City je v nekterych castech opravdu prekrasne. To detailni zpracovani ulicek, zatacek, kdejake blbustky, to je fakt nadhera.
Pak se ale dostanete na smeťák a topite se v pytlech plnych odpadku a cele ty pyramidy bordelu vypadaji nekonecne, ale zaroven do NC zapadaji. Casto jsem se jen kochal temi silenymi detaily celeho mesta. Mohl bych ho furt prochazet dokola a vzdy bych nasel neco noveho. V tomhle je NC neskutecne. Dale bych chtel zminit upgrade, jenz si clovek muze nainstalovat na nebo do tela. Ku prikladu vyse zminene kudlanky bych chtel vlastnit. mit v kazde ruce schovanou jednu vyjizdejici katanu by bylo opravdu paradni, navic pri slozeni nejde tato cepel vubec videt, takze z relativne bezbranneho cloveka se muze stat brutalni sekacek na maso Docela desiva je predstava ocnich implantatu. Nechat si vyriznout oci a nahradit je elektronikou je nepredstavitelna. Tunning tela je ve hre vsak docela nevyuzity a v pozdnich castech hry se jedna uz jen o okrajovou zalezitost. Prestrelky jsou v CP takove prumerne. Pokud narazite na cloveka, ktery vlastni sandevistan, tak je docela problem ho trefit. Jinak jsem se i na ovladaci trefoval docela v pohode a nebyla nouze o kriticke zasahy a nebo headshoty. Nejvice me vsak bavilo hackovani. Slozit partu deseti maestormaku jen pomoci kamer a zkratovani, to jsem v zadne jine hre nezazil a opravdu me to chytlo. Vesmes jsem na vsechny pouzival neustale metody hackovani a delal nepriteli pekny bordel v jeho radach (spoiler spustit kyberpsychozu u toho nejsilnejsiho z party byla opravdu sranda). Bohuzel pribeh je i pres svuj sileny presah zpracovan nestastne a hrac se musi opravdu snazit do nej dostat. Jednotlive mise jsou nesourode a obcas ztraceji na sile. Tvurci nedokazali z tak sileneho potencialu vytriskat vse. Vyzdimali to tak na 60% a pak se vykaslali na vetsi spojitosti. Proste dokoncite misi a tim to hasne. Jo mise to byla skvela, ale mozna vam dojde nejaka sms a nebo telefonat a to je vse. Holt jsem tezko snasel to, ze hra neni stejne dlouha a propletena jako treba Witcher 3. Rozhodne na to mela. Avsak na druhou stranu vyvojare chapu. Lidi jsou dneska tak lini, ze nejsou schopni ani dohrat dlouhou hru, coz me desne sere, ale s masou lobotomiku jedinec nic neudela. Uzavrel bych to asi tim, ze Cyberpunk je skvela hra, mohla byt jestle lepsi, mohla to byt naprosta revoluce, ale i pres silene vychytane detaily zustala tato revoluce stat nekde uprostred a nedokazala dojit do konce. A ze na to diky postave Johnyho, brutalnimu sountracku a propracovanosti mesta mela.
PS: Johny Silvehrhand je fakt frajer!
PSS: To jak utli Jackieho (spolecny pribeh prevypraveny v deseti sekundach) jim nikdy neodpustim!!!

Pro: mesto, detaily, Keanu, sountrack, desivy pribeh

Proti: policie, nedodelanost, nevyuzity potencial 

+15 +16 −1

Call of Duty: World at War

  • XboxX/S 85
Rozehráno před rokem ale dohráno teprve včera večer. Přemýšlím jak ohodnotit COD World at War s časovým odstupem od dohrání výborného COD 2, ale již o něco méně dobrého COD3. Stejně jako zmíněné tituly jsem pátý díl dohrál opět na Xbox One S, s ovladačem v ruce na normální obtížnost a pochopitelně vypnutým autoaim.

Cesta k dokončení ovšem byla značně trnitá. I přes nesporně realisticky ztvárněné mise v Tichomoří plné japonské brutality, nervy drásajících banzai útoků, mistrné improvizace Japonců zavěšených ve stromech, maskovaných postaveních pěchoty a kulometů, neboli skrytých a do poslední chvíle vyčkávajících na postup mariňáků, jsem peklo v džungli proklínal a trpěl zhruba podobně jako tehdejší pěšák jenž byl nasazen v Pacifiku.
Ovšem to pravé peklo na zemi nastalo při čištění zákopů, bunkrů a tunelů za pomocí plamenometu. Patrně v této chvíli člověku došlo jak extrémně účinná zbraň byla na bojišti, a proč byla tak (právem) obávaná. Nakonec si mě Pacifik získal, nicméně zpočátku jsem kladl hře lehký odpor.
Jiné to ovšem bylo na evropském válčišti kde jsem s Rusy probil až do samotného srdce (v představách nacistů tisícileté) Třetí říše. Mise mě bavily od samého počátku, ovšem to absolutně nejlepší co kampaň mohla nabídnou přišlo až v samotném závěru v Berlíně. Poslední čtyři mise v Berlíně budovaly atmosféru, brutalitu, a ve finále zcela marný odpor vojáků SS, Werhmachtu a Volkssturmu, na takovou úroveň, až jsem si říkal: neuvěřitelné jakou má hra atmosféru, navíc gradovanou výbornou hudbou, a úplně jsem se vžil do pocitů obyčejných rudoarmějců co museli pro Stalina projít peklem a dobýt Berlín za každou cenu dříve než západní spojenci. Pocit satisfakce z dobytého Říšského sněmu se závěrečnou třešničkou na dortu tam prostě je, ať již máte nebo nemáte COD sérii rádi z jakéhokoliv důvodu.

Výborné byly historické vsuvky mezi misemi, naopak jsem během hry začal nenávidět granáty jenž protivníci ve velké míře používají, a které jsem se nakonec musel naučit házet zpět v rámci schopnosti přežít kritické fáze hry a úspěšně mise dokončit.
Stejně jako v COD 3, i zde na hráče nabíhají zástupy pěšáků, boje jsou tak velmi frenetické, což byl nejspíš záměr autorů jak šponovat atmosféru, a nutno dodat: tento prvek překvapivě stále funguje, jak víte z komentářů mnozí jej naopak nenávidí, a v podstatě krásně vykresluje atmosféru bojů na východní frontě. Hráč tak dostává jedinečnou možnost prožít v omezené míře pocit řadového německého pěšáka při nekonečných lidských vlnách Rudé armády.

Achievement War Hero (dohrání kompletně celé hry na jakoukoliv obtížnost) podle Xbox statistiky odemklo jen 29,93% hráčů. Koupeno za 299,50 Kč na Xbox store, za tu cenu nelze hře prakticky nic vytknout.

Pro: atmosféra, historické vsuvky mezi misemi, hudba

Proti: granáty, místy nekonečné vlny nepřátel

+15