Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Senua’s Saga: Hellblade II

21.05.2024
77
25 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

V pokračování oceňované hry Hellblade: Senua’s Sacrifice od britského studia Ninja Theory se opět ujímáme piktské válečnice Senuy, která se vrací ze své strastiplné pouti zpět domů, přičemž nachází své rodné Orkneje zpustošené vikinskými nájezdníky.

Obdobně jako v případě prvního dílu se jedná o akční adventuru, ve které klidné pasáže a hádanky střídají dramatické úprky a brutální souboje, tentokrát ještě intenzivnější než kdykoliv předtím díky nejmodernější motion capture technologii. Ty hlavní běsy si ale naše hrdinka trpící psychózou nosí stále v sobě.

Autoři dbají na pohlcující zážitek, kterého je dosaženo vyjma absentujícího uživatelského rozhraní filmovou kamerou, binaurálním zvukem, který nejvíce vynikne ve sluchátkách, a vůbec prostřednictvím celého ručně vytvořeného, skutečnými lokacemi inspirovaného a do nejmenších detailů vypilovaného světa imitujícího Island 10. století.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • XboxX/S 80
Začnu zeširoka. Primárně hraju na Xboxu (od dob X360), mám ho rád a PS 4 a PS 5 mám jako tu druhou konzoli na jejich hry. Proto jsem byl hodně natěšený, když na konci roku 2019 na Game Awards vystoupil Phil Spencer, představil tu černou ledničku, nasliboval největší line up exkluzivit a pustil trailer na Hellblade 2. Za dva měsíce začal covid, Číňan zavřel továrny na čipy a konzole a situace se velmi zkomplikovala.

Bez ohledu na covid se začaly sliby pana Spencera pomalu rozplývat a přicházely průšvihy Halo Infinite (opožděné a neúplné), katastrofální Redfall (tak "dobrá" hra, že kvůli ní zavřely studio) a rozporuplný Starfield (83% metacritic a výrazně nižší hodnocení od hráčů). Xbox nezachránily ani malé, ale vynikající tituly Grounded, Psychonauts 2 a HiFi Rush ( tak dobrá hra, že kvůli ní zavřely studio). A teď konečně po téměř pěti letech (kdy nás Ninja Theory zásobovali videi, kde si fotí přírodu na islandu) vychází Hellblade 2, kterou bych zařadil k těmto menším hrám, kde se sice Xbox může chlubit jaké dělá hry, ale nikdo si konzoli kvůli nim nekoupí. Omlouvám se za delší úvod.

Teď už tedy ke hře. Jako Xbox fan boy jsem po všech těch průserech této generace doufal, že prostě vývojáři doručí, to co celou dobu slibovali, tedy top top vizuál a práci se zvuky (hlasy) a zajímavý příběh. Po tom co jsem hru včera prošel, můžu říct, že Ninja Theory doručili.

Na začátku vyřešíme tu nejjasnější věc. Hellblade 2 je nejlépe vypadající hra na jakékoliv konzoli tečka. Nejčastěji se nacházíme v nějakých jeskyních nebo venku v noci, mlze a bouřce. Když ale asi dvě kapitoly strávíme se Senuou na sluníčku u pobřeží oceánu, tak mě prostě spadla brada, protože jsem zase po několika letech byl svědkem nějakého posunu ve ztvárnění her. Po islandské přírodě je druhým highlightem obličej a mimika hlavní hrdinky, detailních záběrů na tvář je hodně a opět je to tak dokonalé jak nikdy předtím (i díky herečce v hlavní roli). Pokud by takhle mohly vypadat hry třeba za pět let na další generaci konzolí, tak se máme opravdu na co těšit. Chápu, že nějak se tvoří grafika do této osmihodinové hry, nějak u 30 hodinového Last of Us 2 a jinak u 150 hodinového RDR 2, ale teď prostě nic lepšího ve hrách neuvidíte. Problém 30 fps na konzoli u hry, kde jenom pomalu chodíte vůbec neřeším. Nijak mě to neomezovalo, není ro Blightown na Xboxu 360 v Dark Souls. Co jsem četl recenze na českých webech (a komenty pod nimi) tak občas někdo zmiňoval nebo kritizoval filmové černé okraje, ale já musím říct, že jsem byl do grafiky a hry tak pohlcený, že jsem si vůbec nevšiml, že tam jsou, takže mě určitě nerušily.

Zvuky, primárně dialogy patří určitě také k tomu nejlepšímu ve hrách (to ostatně bylo už v prvním díle), kdy se tvůrci snaží maximálně přiblížit Senuinu psychickou nemoc a hlasy v její hlavě. Hodně se mi líbila i minimalistická podkresová hudba. Sluchátka jsou povinnost.

Z příběhu nebudu naznačovat nic, je to klíčová složka hry, snad jen že oproti minulému dílu jde Senua dost času v partě postav, které jsou hodně zajímavé a mají dobrý vývoj.

Hlavním "problémem" Hellblade 2 je podle očekávání hratelnost. Označit ji za walking simulátor může být urážka dobrých walking simulátorů (třeba v nedávno mnou dohrané SOMA je hádanek a hraní mnohonásobně víc). Jsou tady souboje, které vypadají úchvatně s nepřáteli, kteří vypadají a pohybují se úchvatně, ale herně je to nevýrazné a nezábavné - úskok/vykrytí kombinujeme s lehkým/těžkým útokem. Hádanek jsou tři druhy - hledání run v prostředí (stejně jako v prvním díle), celkem zajímavé puzzly s transformací okolí a nějaká kombinace obou. Nejsou nijak náročné, občas trošku zdrží, ale nikdy ne na nepříjemně dlouho. Posledním herním prvkem je sbírání collectiblů (běžné sbírání run z totemů a zajímavější hledání zkamenělých tváří ve skalách. Herně tedy celkem bída, ale znova, přesně podle očekávání, nikdo nám nesliboval God of War.

Kdo hrál jedničku, ví přesně co očekávat. Spíš než hra je přesnější to označit jako zážitek v bezprecedentním grafickém zpracování a pokud víte, do čeho jdete, nebudete zklamáni. Kdo chce hrát, ať nechá Senuu na pokoji a zapne třeba toho Krata.

P.S.: Omlouvám se za délku, díky všem, kdo tu slohovku dočetli až sem. Chtěl bych jenom krátce zareagovat na ty kýble sraček, co se vylily pod recenze na vortexu, games a zingu. Myslím, že zrovna autorka recenze na vortexu je aktivní i tady na databázi her. Pár z vás, jak jsem pochopil píše recenze i někam jinam na nějaké menší ne tak známé stránky/blogy. Nenechte se tím odradit a hodnoťte a známkujte jak chcete. Tady ta hlasitá menšina co obviňuje autory, že jsou uplácení, nemají koule dávat nízká hodnocení a podobně je prostě jenom menšina - bezvýznamná a nedůležitá.
+32
  • PC 60
První putování piktské válečnice Senuy byla romantická tragédie, dávající vzpomenout na Orfea a jeho pouť do podsvětí. S oddělenou hlavou milovaného Diliňáka vydala se za bohyní Hel, aby osvobodila z říše mrtvých jeho obětovanou duši. Celá hra se dala chápat jako severskou mytologií inspirovaná alegorie duševního světa hrdinky, zahaleného ve stínu šílenství či přesněji řečeno silně traumatizujícími zážitky prohloubené psychózy.

Přestože hra neposkytovala téměř žádnou interaktivitu a byla spíše walking simulatorem v pevně vymezených koridorech, kde bylo pro postup potřeba nalézt v kombinaci objektů ukryté runové symboly, případně nakopat zadek nadlidským nepřátelům v rámci jednoduchého soubojáku, hodnotím ji jako působivě sugestivní zážitek ve výrazném audiovizuálním hávu. Zábava to sice nebyla a modlil jsem se, aby to už skončilo, ale tamější zoufalství se do mě zadřelo jako tříska.

Úplně se mi tehdy nelíbilo, jak tvůrci nakládali se settingem - v level designu se přiklonili k prostorově nabobtnalé epické dark fantasy se slabými severskými prvky a nepřesvědčili mě, že by si takto představoval Helheim kdokoli žijící v raném středověku. V tomto jediném ohledu považuji Hellblade II za výrazně lepší. Bezmála fotorealistické prostředí Islandu 9. století je mnohem více ukotveno v realitě a dočkáte se všech těch příznačných lávových polí a koberců pestrobarevných mechů.

Druhý Hellblade se už totiž nesoustředí na niterný svět hrdinky, jako spíše na interakci její psychotické mysli s reálným světem. A z vyprávění přísně osobního rozměru se přesouvá ke klasičtějšímu hrdinskému eposu. Senua se odhodlá provždy porazit nájezdníky, kteří si kdysi pohráli s jejím Diliňákem jako psychopatičtí ornitologové na pervitinu, pročež se nechá zdejšími motorkářskými vikingy v kožených tílkách zajmout jako otrokyně, aby ji dopravili na svou bázi! Jaký skvělý plán pro mladou ženu, co chce změnit svět, považte! Její mesiášství je ovšem vedlejšími postavami rychle akceptováno a namísto duševními strastmi ztýrané ženy zde tentokrát máme spíše jakousi Mary Sue, jež chce zachránit všechny obyvatele Islandu před je tyranizujícími obry.

Jenźe narativně to vůbec nedává smysl a podobně jako hra různými primitivními prostorovými puzzly - mimochodem zjednodušenými oproti jedničce -  zanedbatelně znesnadňuje stoprocentně lineární postup vpřed, tak se za psychózu hlavní hrdinky nepoctivě schovává jako za kouřovými clonami, aby nebylo na první dobrou jasné, o jakou plochou pí**vinu jde. A v samotném závěru tomu nasadí úplnou korunu, když se ten kouř jakože rozprostře/nerozprostře a ještě si z prstu tvůrci vycucají naprosto nepravděpodobné dylina - pardon, dilema -, do kterého samozřejmě nemá hráč ani jak zasáhnout, tudíž je dvojnásobně irelevantní.

Nechci nic konkrétnějšího prozrazovat, ale zkrátka považuji veškeré dění této hry za oxymóron. Příště - jestli nějaké bude, o čemž vzhledem k prodejům pochybuji - by si autoři měli od začátku ujasnit, zda vyprávěji mýtus, anebo postmoderní psychologizující slátaninu; aby to třeba mělo i hlavu a patu. Paradoxně přes ony kouřové clony na efekt je hra strašně doslovná, když vnitřními hlasy Senuy nechává neustále vše, co se kolem hráče děje, omlátit mu o hlavu jako tupci.

Zážitek jinak považuji za snad ještě lineárnější než u jedničky, neboť souboják tentokrát k hráči připouští vždy pouze jednoho nepřítele najednou, čímž už tak primitivní mechaniky kastruje o to nejdůležitější, tedy dynamický boj o pozici; a to zřejmě čistě proto, aby Senua mohla v rámci finálních úderů rozjet krutopřísnou choreografii fatalit, které dosáhnou svého hollywoodského vrcholu, jakmile přestane bojovat s nahatými draugry a místo toho probodává a prosekává několik vrstev zbroje jako ženská po přechodu v kuchyni kudlou panděro pantáty s pivsonem v ruce.

A přestože jsem nenechal na Senuině sáze nit suchou, musím říci, že za zahrání, když už ne za koupi, podle mě stojí. Protože řada lokací má skvělou atmosféru a vždy je čím se audiovizuálně kochat. Skutečně jako by v případě Hellblade II forma zcela pohltila vše. Nedává vůbec smysl - jak asi znáte z traileru - toho obra zapalovat, ovšem uvařil se z toho prostě cool videoklip s hudbou Heilung. Obdobně se mi zamlouvala asi nejdelší horrorová pasáž v jeskynním komplexu hory. Avšak jedním dechem zas musím dodat, že mohla být mnohem lepší, kdyby to uchopil někdo, kdo ví, jak se dělá hra...

Senua například několikrát prolézá úzkými otvory a chodbami jeskyně - a hráč jen drží na gamepadu páčku ve směru pohybu a po chvilce překážku překonává a za odměnu svého nulového úsilí se dostává do prostorné jeskyně. Nechápu, jak si může designér nechat ujít tu příležitost hráče v nějaké jeskynní chodbě pořádně podusit. V takto lineární hře přece nemusíte řešit kdovíjaké problémy s kamerou a glitchy, ostatně proto zde nějaké průlezy vůbec jsou. Nabízela by se třeba opravdu dlouhá úzká chodba, kterou se hráč musí pomalu posouvat lokty kvedláním páčky. Dále mě z fleku napadá třeba převýšení v takovém stísněném prostoru a nutnost koordinace několika pohybů, tedy potřeba namačkání nějaké kombinace. Sesuv a tma, uhašená louče. A do toho hysterické vnitřní hlasy. Anebo naopak konečně ticho - a následně promlouvá nový hlas: „Senuo! Pojď domů!“ :-)

Aby bylo jasno, nestěžuji si na lineární koncept sám o sobě, stěžuji si na to, že jej v Ninja Theory uchopili opět zcela rigidně a nenápaditě, jako kdyby hráčova interakce byla principielně špatně. A když nefunguje ani scénář, nemohu hodnotit výše i přesto, že podobně niche „historickým“ titulům přeji vždy úspěch.
+17