Nejlépe hodnocené komentáře

Tak s Attuem jsme k sobě hodně dlouho hledali cestu. Přibližně první polovinu hry mě Feudal Alloy neskutečně rozčiloval a musel bych zalovit v paměti, kdy naposledy mě něco tolik frustrovalo. Bohužel to nebylo tím, že by byla hra férově těžká, jako spíš vyloženě frustrující a převážně blbě udělaná. Přitom úplně první dojem byl vlastně až skvělý...

Feudal Alloy táhne opravdu kouzelným vizuálním zpracováním. Tento klad však začne přeci jen blednout, když si uvědomíte, že prostředí je vlastně dost generické, vizuálně zajímavých míst moc není a prakticky celá hra je poskládána z pár typu objektů byť graficky velmi povedených. Podobný pocit ve mě zanechala i hudba. Po dohrání bych ji označil vlastně za dost povedenou, byť jednotlivých skladeb je poměrně málo a dlouhé minuty vám tak bude vyhrávat stále stejná smyčka.

Do vytáček mne však dostávala spíše hratelnost. Feudal Alloy je v jádru jednoduchou metroidvánií s hodně základním soubojovým systémem. V tom důležitém však poměrně dost selhává a neresponzivní ovládání společně s nesmyslně malými doskokovými plošinkami mne vytáčelo do běla. Attu toho v soubojích moc neumí. Vlastně se dá říci, že si celou hru vystačíte s jediným útokem a jedinou zbraní v podobě meče. Princip přehřívání je fajn, hlavně zpočátku je však také hodně limitující. Házení bomb je poté vyřešeno naprosto zhovadile a kromě použití v nutných případech ke zničení překážky se s tím nemá smysl rozčilovat. Ještě bych zmínil malé mechanické vrtulníčky, které oficiálně řadím k jedněm k nejdementnějším a nejotravnějším nepřátelům v historii videoher.

Skutečně jsem asi do poloviny hry měl pocit, že mi hra neustále hází klacky pod nohy a dělá vše proto abych ji neměl rád (a já ji přitom strašně chtěl mít rád, jako každou českou hru). Zlomilo se to někdy za prvním bossem (ze dvou, tady hra taky rozhodně neexceluje) a druhou polovinu jsem dohrál za zlomek doby poloviny první. Hodně pomohlo, když jsem si uvědomil, že absolutně nemá smysl šetřit herní měnu a ve velkém jsem začal nakupovat plechovky oleje (doplnění zdraví). Jakmile se Attu trochu zlepší, člověk si zvykne na zdejší zákonitosti a zejména strašně nepřesné a frustrující ovládání, začne to být moc fajn nenáročná zábava.

Feudal Alloy má ve své jednoduchosti a zpracování jednoduše své kouzlo, které na mne nakonec také zapůsobilo. Autorům přeji spoustu zdaru do dalších projektů, na téhle hře je totiž vidět hodně lásky, ale taky značný nedostatek zkušeností.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 46. hodnotící; digitální verze PSN

Uff. Jsem rád, že to mám po nějakých 18 hodinách z krku. To není pro hru asi dobrá vizitka, co? Ve svém komentáři na Diablo II: Resurrected jsem zmínil, že mě hra navnadila na něco podobného střihu. Volba nakonec padla na Van Helsinga a pro odlišný zážitek jsem plánoval hrát tentokrát nějaký build na blízko (tj. základní třídu "Hunter"). Teď si dám na nějaký čas od žánru asi pauzu, protože jestli jsem si v Diablu lehce stěžoval na stereotyp, ještě jsem nevěděl, co na mne chystá Van Helsing.

Moji běžnou seanci u hry bych rozčlenil do třetin řekněme po půlhodinách. Ta první mě vždycky vlastně bavila a rozpomínal jsem se, proč jsem posledně hru vypínal znuděný, další půlhodinku jsem si už spolehlivě vzpomněl a ta poslední byla už většinou tortura, kde hrozilo vypnutí hry každou minutu.

Jasně, žánr na vlastně trochu bezduchém vybíjení hord monster pořád dokola stojí. Van Helsing podle mě selhává zejména tím, jak nudné schopnosti hráči nabízí. Koukal jsem jak opařený, když každý ze tří úderů nablízko má naprosto shodnou animaci (prosté máchnutí mečem - jiné chladné zbraně hra ani nenabízí) a vlastně i ten rozdíl v efektu je dost ubohý (základní útok a "Bash" dělají prakticky to stejné s takřka shodným poškozením). Aktivních skillů je malinko a ubohé jsou všechny včetně rádoby ultimátního "Earthquake", které vizuálně působí jako pšouk. Hra je navíc designovaná tak, že jsem přirozeně kolem poloviny měl zmiňované "zemětřesení" na maximum a se znechucením jsem zjistil, že další polovinu hry prostě budu mydlit tisíce nepřátel bez jakéhokoliv zpestření. Hra vás nechá body vyresetovat a nechybí tak možnost přeorientovat se prakticky kdykoliv na dálku. Dle popisu schopností by šlo však o podobnou bídu.

Zasazení hry je potencionálně zajímavé a rozhodně nabízí spoustu možností pro autory. Zpočátku vlastně i dobře funguje. Nabíhají na vás hordy vlkodlaků, rusalek a harpyjí a váš bijec se má na vyšší obtížnosti co ohánět. Umíral jsem celkem dost, penalizace je však mizivá, takže strach z neúspěchu brzy vymizí. Hra na vás zdejší havěť posílá v tak šíleném množství až to začne být otravné. Brzy se tak začnete neustále nahánět se stády čítající desítky nepřátel, které postupně urubáte, jen aby se na vás za pár metrů vrhla podobná masa smradlavých vlkodlaků. Doporučuji zapnout v nastavení health bary nepřátel. Ti elitní totiž vypadají úplně stejně jako řadoví a bez této funkce bych se asi kolikrát hodně divil, proč ta ubohá rusalka ne a ne chcípnout. Jen mě trochu zaráží, že mezi nepřáteli zcela chybí upíři... Jediný krvesaj je nezajímavé NPC na straně těch hodných.

Nepřátelé podle všeho zvyšují úroveň společně s Van Helsingem. Což je teda taky velká paráda, protože se cítíte pořád stejně silní (nebo spíš slabí). Loot mě bavil spíše zpočátku, postupně jsem prostě sbíral všechno možné a občas koukl, jestli já nebo Katarina nemáme v inventáři něco o trochu lepšího.

Zmíněná Katarina je společnice, která hlavního hrdinu všude provází. Jde o ducha a další potencionálně fajn nápad. Můžete ji poslat prodat přebytečný loot, ale pomáhá i v boji. I přes veškerou snahu však kvůli absurdním hordám nepřátel skoro nic nevydrží a do pár sekund je po ní. Alespoň, že umí efektně explodovat a vzít s sebou i pár nepřátel. Van Helsing a Katarina se často špičkují a je zjevné, že tato společnice měla v příběhu i rozhovorech sloužit jako humorný prvek či odlehčení. Moc často se to nedaří a fóry jsou spíše trapné, hra není moc dobře napsaná a až na ústřední postavu ani nadabovaná.

Desing nepřátel, byť možná trochu nesourodý, se mi líbil. Autoři to však trochu zabili tím, že je na vás zásadně posílají v obrovských hordách. Jejich řezání je i přes nudné skilly taky zábava, bohužel však jen na krátkou chvíli a hra ukrutně rychle upadá do stereotypu, který se autorům nedaří příliš rozbíjet. Chtělo by to víc momentů jako sice trochu humpoláckou, ale přesto osvěžující tower defense pasáž. Hra je v celku chválená za bossfighty, z těch jsem ale upřímně také unešený nebyl a třeba ten poslední mi přišel za melee postavu vyloženě hrozný (kvůli nesmyslným hordám noshledů si do hlavního zlouna prakticky nemáte šanci "bouchnout").

Podtrženo a sečteno - žádná sláva. Hra baví zpočátku a poté již jen v krátkých seancích. Potenciál tu je, bohužel to vypadá, že druhý ani třetí díl, které každý vyšel jen s roční prodlevou hrají tu stejnou písničku a těžko říct, zda se k nim někdy "propracuji". Upřímně, přijít s něčím takovým větší studio, sahal bych asi někam k pětce. Takhle trochu mhouřím oči za sympatickou snahu menšího studia, které mě však po většinu herní doby nedokázalo příliš bavit.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 91. hodnotící; digitální verze PSN

Space Marine 2 se mi hodnotí jen velmi obtížně. S odstupem času od dohrání kampaně a slušné porci hodin v multiplayeru jsem už trochu polevil z toho, označovat hru za největší zklamání posledních let (byť zklamaný v určitých ohledech jsem samozřejmě stále). Závěr je takový, že mě ve hře nakonec velmi slušně bavily ty herní režimy, o které jsem původně větší zájem neměl, zatímco kampaň, na kterou jsem se těšil, je podle mě jednoduše bída.

Když jsem však se hrou začínal, první pocity byly prakticky výhradně pozitivní. Největší trable mi působilo nastavení grafiky (netušil jsem, že je něco takového na PS5 možné), nakonec jsem však problém rozlouskl a vzhled je bezesporu jedním z taháků hry (i když občasnému pocitu, že jde o AA a ne AAA hru, jsem se přeci jen neubránil). Zpočátku bavila i kampaň samotná, byť občas vystrčily růžky problémy jako občasný chaos při boji a některé nedostatky soubojového systému samotného.

Zlom (k výrazně horšímu) nastal ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že už jsem ve hře vlastně všechno viděl a zbylá větší polovina bude už prostě jen stejná. Hlavní hrdina Titus se během kampaně vůbec nevyvíjí, na začátku je přesně tak silný jako na konci. Schopnosti žádné nepřibydou, autoři vám jen v pár případech půjčí jetpack (aby vám ho zase poměrně rychle sebrali) a snad jediné oživení hratelnosti představovalo hromové kladivo, ke kterému se však dostanete stejně až relativně u konce. Kampaň se tak zvrhla sice v efektní avšak jednotvárná jatka. Za použití hodně zaměnitelných palných zbraní (a fajn zbraní na blízko… i když jen čtyř typů) se prosekáváte hordami bohužel stále dost stejně působících nepřátel, pak na vás čeká tlačítko, souboj, tlačítko, výtah (který je nutné aktivovat zmáčknutím dalšího tlačítka), souboj, tlačítko, nic moc bossfight tlačítko, konec mise…

Kampaň jsem proletěl za dva dny a druhá půlka mě regulérně nebavila. Připadal jsem si skoro jako podvedený, protože jsem snad ještě neviděl hru, ze které můžete „vystřihnout“ prakticky libovolných deset minut a vše bude vypadat skvěle, hra jako celek však taková není. Postupně mi začalo vadit snad všechno včetně absurdně stejných hlášek trojice protagonistů (jejichž jména si až na ústřední postavu dnes už ani nevybavím). Chápu, že v univerzu W40k není pro odlehčení a fórky úplně místo, scénář mi však přišel strašně plochý a příběh nezajímavý.

Skóre kampaně? 6/10. Spásu jsem překvapivě našel ve hře více hráčů a to jak v PVE, tak v PVP. PVE režim s názvem Operace je velmi šikovně napasován na (byť nezajímavou) kampaň. Mise jsou rázem kratší, přišly mi dokonce i pestřejší. Už nehrajete za Tita, ale Ultramariňáka v jedné ze šesti celkem zajímavých tříd. Každá třída má svoji fajn schopnost (ke které si v kampani ani nečichnete). V Operacích se dokonce objevují i některé v kampani nedostupné zbraně, noví bossové, scénář je odlehčenější a světe div se… najednou existuje i vývoj postavy a zbraní. Přesně toto mi strašně chybělo v kampani, která působila pořád stejně. Operací je momentálně šest, což vychází tak na 4 hodiny hratelnosti. Většinu jsem už absolvoval vícekrát. Vzhledem k dost pomalému progressu jednotlivých tříd se však k vyšším obtížnostem určitě neprokoušu.

Posledním módem je PVP multiplayer, který bohužel alespoň do vydání Gold Edice s předběžným přístupem prakticky nešlo vyzkoušet (v lobby logicky nikdo nebyl) a i proto jsem původně hru hodnotil ještě o něco hůře. Teď už je vše v plném proudu a SM 2 se díky přeci jen specifické hratelnosti v multiplayeru dokáže od konkurence odlišit. Zápasy obřích kolosů mají rozhodně něco do sebe a jednotlivé třídy se dobře doplňují. Sice jde o ty samé bijce jako v případě módu Operace, progress je ale až na kosmetické předměty oddělen. Nabídka herních módů je však jen naprosto nutný základ. Jde tedy o klasiku z nejklasičtějších v podobě Team Deathmatche a poté dobývání území (s jednou variací). Pokud jsem dobře počítal, tak v současnosti jsou k dispozici pouze čtyři mapy a pro všechny módy jsou společné. Obsahuje je tak v obou MP režimech prostě málo na to, aby se dalo na mdlou kampaň zapomenout a Space Marine 2 vnímat primárně jako hru pro více hráčů.

Je však už jasné, že můj ne úplně pozitivní názor je v menšině. Hra si momentálně drží ve světě průměr nad 80 %, což je více než slušné. Dle již vydané roadmapy má další obsah přibývat. Season pass mám k dispozici, tak se možná do hry ještě v budoucnu podívám. Jako celek jde však o zklamání. SM 2 pro mě byl jedním z černých koní letošní herní sezóny, přesto jsem od něj nečekal přehnaně mnoho. První díl se mi svého času líbil hodně a doufal jsem v něco ve stylu Evil West s větším rozpočtem. SM 2 tak vypadá nepopiratelně lépe, v některých místech je parádně epický, ale minimálně po polovinu kampaně mě ho skoro vůbec nebavilo hrát. 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 2. hodnotící (sorry, ale těch 25 % je fakt zvrácenost :/);  digitální verze PSN od webu Game Press k recenzi