Poslední komentáře

Trojku jsem rozehrál s tím, že si chci zkusit její původní verzi. Byl jsem na ni celkem zvědavý zejména kvůli systému povolání a zajímalo mě, v jaké podobě se hrály prvopočátky mechaniky, která mě v jiných hrách tak baví. Snažil jsem se k tomu přistupovat s jistou rezervou, protože jde přeci jen o jakýsi krok zpátky, nicméně i přesto mě hra v mnohém zklamala - spíše tedy ve způsobu, jakým hra hází klacky pod nohy, což mě docela mrzí.

Takže co nejdřív? Pixely nic moc, hra je vykreslena tím nejzákladnějším způsobem, což jsem ovšem čekal a nepřekáželo mi to při hraní. Příběh je taky nic moc, je to celkem to samé jako ve většině ostatních JRPG té doby; krystaly jsou zase v ohrožení, hrdinové se vydávají na výpravu za spásou světa a řeší se ty nejklasičtější epizody se zachraňováním měst a království. Celkem mě však překvapilo, že začátek hry se odehrává v biblickém popotopním prostředí (Ur, Kanán, Noe…), to jsem snad zatím jinde neviděl. I když teda kromě názvů a jmen tomu nic dalšího nenahrává.  

Hudba mi přišla kolikrát docela otravná až nehezká, musel jsem ji střídavě vypínat. Překlad hry je takový všelijaký, dialogy zjednodušené až na kost. Ústřední parta cibulových postav v podstatě bez charakteru, což je dáno asi hlavně tím, že za celou hru promluví všichni ve společném okně odhadem asi tak třikrát, a vždy to jsou jen nějaké výplňové neurčité věty typu: „Co to tam je? … Pojďme tam.“ Nicméně postavy se dají jedním kliknutím přehodit a měnit, aby je hráč libovolně řídil jakožto hlavní ovládanou postavu. Bohužel chybí jakákoli zajímavá interakce mezi nimi, a ne že by k tomu nebyly příležitosti. Na druhou stranu je fajn, že postupně vystřídají několik modelů lodí pro pohyb světem.

Tím se obloukem dostávám k jádru hry, které všechno ostatní navenek vylepšuje. Systém povolání prostě vypadá hezky. Hráč začíná s cibulovými rytíři a s každým osvobozeným krystalem se mu odemkne několik dalších povolání, která pak může libovolně měnit. Ještě po prvním krystalu situace vypadala nadějně, ale to se posléze změnilo a před půlkou hry už jsem skřípal zuby z několika důvodů.
Za prvé, inventář je hrozně moc malý a vejde se tam sotva pár věcí, takže hráč s sebou nic pořádně nemůže tahat a musí se dost rozmýšlet, co prodávat a vyhazovat. S tím se pojí potřeba změny povolání, protože při každé změně povolání se musí postava vysvléknout ze zbroje, aby se povolání vůbec mohlo změnit (tím pádem aspoň pět věcí zpátky do inventáře). Když jsem se tedy nacházel před bossem v dungeonu s plným inventářem a nechtěl jsem přijít až o pět dalších věcí jen proto, abych jedné postavě změnil povolání, tak holt smolík.
Za druhé, dungeony jsou kolikrát poměrně vleklé a několikapatrové, nelze v nich ukládat pozice, a to ani před bossem, takže odpadá jakákoli touha nějak experimentovat s povoláními, protože v případě smrti bych klidně přišel o dlouze vydobytý postup.
Za třetí, ze soubojů s bossy jsem vycítil, že hra se snaží hráče nutit do povolání tak, aby většina postav měla jedno a to samé povolání s výhodou proti bossovi (na což je ale v tu chvíli už trošku pozdě). První půlka hry je proto docela hodně obtížná, pokud se někdo jako já snaží mít variabilně zaměřenou partu (healer, kouzelník, rytíř, monk). Obvykle totiž měl soubojovou výhodu pouze jeden ze čtveřice, zatímco ostatní dva škrtali sotva několik HP nebo úplně míjeli protivníka, plus jeden léčil. Tím spíš, pokud jsem zrovna musel pobývat v dungeonu jako miniaturní trpaslík, tím pádem jediným způsobilým bojovníkem se stal kouzelník, a to navíc jen v případě, že ještě neměl vyplácaná kouzla. Naštěstí se tohle razantně změnilo v druhé půlce hry, ale do té doby mi ta kombinace všeho ozvláštňování lezla na nervy.

A jsem opravdu hodně rád, že jsem hrál na emulátoru, protože jenom díky tomu jsem to dokázal celé projít, samozřejmě jsem bohatě zneužíval ukládací funkci a rychlé přetáčení soubojů. Hrát to všechno bez toho, tak si to moc nedokážu představit. Respektive musel bych se opravdu hodně věnovat grindu v každém dungeonu a poctivě levelovat každé potřebné povolání na každé postavě, a každou chvíli se teleportovat ven, abych v nejbližším městě prodal věci, vyléčil se a uložil pozici.

Mimochodem, zajímavý je způsob, jakým se používají kouzla. Není tu nic jako ukazatel many, odkud se čerpá konkrétní hodnota energie. Namísto toho se kouzla ukládají do seznamu každé postavy (nejdřív se musí kouzlo koupit a použít jako předmět, aby mohlo být používáno), v tom seznamu se ukládají do řádků po třech a každý řádek určuje, kolikrát se dá kouzlo z té skupiny použít. Například Exit (teleportace z dungeonu), Cure2 a Wash jsou na stejném řádku a řekněme, že se tento řádek dá použít zrovna třeba desetkrát, a pokud se už desetkrát vyplácalo Cure2, tak už se Exit i Wash z toho řádku taky nedá použít. Ale tohle se mi zrovna docela líbilo a přispívalo to k taktice hry.
A je opravdu výhodnější používat k léčení kouzla, protože Phoenix Downy se tu nedají nikde koupit, takže je třeba tahat jen to, co se najde venku; a lepší HiPotiony healují jen kolem 400-500 HP, což je v pozdější fázi ukrutně málo. Každopádně počet použití kouzel se zvedá s levelováním povolání, čili žádoucí je grind.  

Hru jsem tedy prošel, ale kvůli klackům pod nohama mě to příliš netlačilo do změny povolání; celkově mě to ani nijak moc nechytlo a ani nijak zvlášť nebavilo (k hraní mě vlastně motivovalo spíš to, že jinak jsem musel trávit čas sklízením úrod a zavařováním ovoce, což je vždy ta jedna roční sezóna, která mě tuze nebaví). Za celou hru jsem změnu povolání provedl jen párkrát a souboje s bossy jsem zprvu spíš přežíval víceméně s jedním damage dealerem, až teprve v druhé půlce hry a ve finálním dungeonu to bylo znatelně lepší a lepší (čtyři bossové před tím finálním byli o něco náročnější než ten poslední).
I když nutno říct, že by se mi tam zrovna hodil jeden healer navíc - tento deficit jsem poté nahrazoval nasbíranými Elixíry (já tušil, že se někde budou hodit). Hodně mě zklamalo, že jsem nemohl efektivně používat nasyslené Shurikeny; použít za normálních podmínek jen jeden-dva za souboj bylo k ničemu.
Hru jsem končil s postavami na levelu 49 ve složení 2x Sage a 2x Ninja, dohráno za 19 hodin na chatě.
No, snad se mi budou předchozí dva díly líbit víc.

Mohu se domnívat, že obliba mangy Císař džungle (nebo jinak také Bílý lev Kimba) od Osamu Tezuky, vydávané v padesátých letech v Japonsku, se odrazila i v pozdější herní tvorbě. Pokud pominu známý Disneyho skandál s vykrádáním Bílého lva a následné transformace do Lvího krále Simby, pak se možná inspirace zatoulala i do této hry s příhodným názvem Legend of the Ghost Lion, jež vyšlo v Japonsku už v roce 1989 a tři roky poté na západě na NES. A jelikož v minulém roce pilná raisen přidala spoustu užitečných her, mohu si to tu teď vesele okomentovat. Na hru mi pak dala tip má moudrá kniha A Guide to Japanese Role-Playing Games (Ghost Lion na straně 324) a motivaci letošní výzva.  

Hra vypadá po všech stránkách zastarale a vlastně obsahuje všechny mechanismy klasického JRPG své doby; náhodná setkání, průzkum mapy, měst a dungeonů, tahové souboje ve stylu Dragon Questu a symbolické melodie jako doprovod. Asi nejzajímavějším faktem je na hře skutečnost, že v hlavní roli je mladá dívka, což tehdy tak úplně nebylo zvykem. Maria žije ve vesničce se svými rodiči, na kterou kdysi zaútočil bílý lev, což rodiče vyprávějí své dcerušce a jen tak mimochodem jí oznámí, že jdou prozkoumat, jak dopadl odvetný hon na lva. Rodiče se ale nevrátili, a tak se Maria vydává za nimi skrze fantaskní svět plný hororových nepřátel. K ruce má přitom pouze jedinou zbraň - kouzelné kopí s možností vyvolat do boje bájného válečníka.  

Toto kopí je pouze předzvěst významnějších předmětů, které na cestě Maria posbírá. Časem se její sbírka rozrůstá o mnoho dalších (typu kouzelná lampa, slimák, a podobně), které mají moc vyvolávat různé schopné válečníky, potvory a kouzelníky přímo v boji. Samozřejmě si je nejdřív musí vybojovat a nalézt v dungeonech spolu s dalšími artefakty, jež nějakým způsobem otvírají cestu přes nějaké překážky dále.  

Maria se tedy probojovává přes četné nepřátele. Nebylo to zrovna lehké, protože Maria nezískává levely, namísto toho se jí zvyšují hodnoty HP a MP, byť jsou tu jinak pojmenované, a hra se ukládá skrze návštěvu nějaké vílí bytosti, která zároveň kompletně uzdravuje. Když Maria zemře, objeví se zpět u poslední navštívené víly a jde se dál. Maria také může utéct z boje – nebo se o to pokusit, ale málokdy se mi vůbec povedlo z boje utéct, anebo taky zasahovat nepřítele. Maria velmi ráda míjí cíl, zato se všichni strefují do ní. Existuje tu nějaké RNG, které se stále mění a určuje úspěch u Marie nebo naopak u nepřítele a ještěže jsem to hrál na emulátoru, jinak by se mi hra výrazně protáhla (funkce save a load). Úplně mi pak stačilo, že jsem se asi dvakrát za hru někde zasekl a marně hledal správnou cestu vpřed. S tímto zdržením se mi hraní protáhlo asi na 7 hodin.  

Na rozdíl od jiných her, Maria si tu nemůže najít do party žádné kamarády. Všechnu tu špinavou práci obvykle odbývají oni summoni z předmětů, kteří zmizí, když jejich HP klesne na nulu (spotřebovává se i skrze jejich vlastní kouzlení a útoky). Ale poté je možné vyvolat je v tom samém boji zase zdravé ven. A navíc lze mít vyvolané i všechny ostatní bájné společníky, akorát ne vždy se to vyplatí, a navíc jedno vyvolání spotřebuje jeden tah. Proto je lepší mít vyvolané třeba jednoho-dva nejsilnější a zbytek boje podporovat skrze nějakou získanou zbraň. Prostě Maria je zdatná přebornice ve válečnictví.  

Nakonec se mi hra celkem líbila, i když ta absence levelování mě příliš nemotivovala k postupu a náhodných setkání je fůra, ze zabitých potvor pak padají jenom peníze. Působí trošku roztomile, že se malá holka probíjí skrze zástupy zombií, duchů, skřetů a jim podobných. Jen čas od času narazí na nějakého zajímavého bosse, kde pouhá zbraň nestačí. Ve finále jsem si pak užil i toho bílého lva, a nakonec… Každá voda jednou steče dolů a Maria se dostane Kubovi za ženu... Teda vlastně ne, nakonec se probudí ze snu a... japonské pohádky je konec. Tak. 

Herní výzva 2025 – 7.  Dohraj hru, která se alespoň část herní doby odehrává ve snu nebo noční můře. (Hardcore)