Nejlépe hodnocené komentáře

Do třetice všeho dobrého až špatného jsem napjatě očekával příchod posledního dílu Stadium na Switch do knihovny her N64 v rámci předplatného online Expansion packu. Dopadlo to přesně tak, jak se dalo čekat. Zase žádná podpora pro transfer vlastních příšerek, tudíž jsem hru opět musel odehrát na emulátoru, jenž se znovu ukázal být neocenitelným pomocníkem během prolézání tohoto bitevního martýria.  

Stadium 2 má pochopitelně více fanoušků nežli jeho předchozí díl, jelikož do nabídky Pokémonů přibyla celá druhá generace příšerek, a ruku na srdce, právě ta druhá je obecně hodně oblíbená, protože přišla s mnohými vylepšeními. A více příšerek znamená více zábavy, že ano? Ano, pokud máte k dispozici vlastní vytrénované týmy z her na GBC. Ne, pokud jste odkázáni na in-game rental týmy. A vy na ně bohužel odkázáni jste, pokud tedy hrajete na Switchi nebo emulátoru stejně jako já nebo většina dnešních ostatních hráčů. Ale určitě si říkáte, že s druhou generací ve hře je to jistě celkově mnohem zábavnější než minulé díly, že ano? Ano, taky ne. Protože žádný Pokémon druhé generace nemá tak dobré staty a moveset, aby stálo za to s ním hrát v týmu rentals. Jinými slovy se zase opakuje situace z minulých dílů, kde je nutné používat dokola ty samé pokeše s co nejlepšími staty a útoky, a k tomuto účelu nejlépe slouží těch pár šťastnějších jedinců generace jedna. Zase ne úplně všichni, protože někteří byli od minula nerfnutí (haha), ale v zásadě se dá dokola točit těch pár vybraných. Osobně jsem ale omrknul každého jedince z druhé generace a je to prostě zoufalost a frustrace z promrhaného potenciálu. Staty mají přinejlepším průměrné a když už dokážou občas něčím zaujmout, tak mají zase třeba jen jeden použitelný útok. Můj poznatek mi posléze potvrdil například tento žebříček oblíbenosti používaných Pokémonů. Ach jo.  

No nic, tak teď zkusím stručně popsat útroby hry. Po spuštění proběhne pěkné intro a objeví se rozcestník se třemi možnostmi vedle sebe. Marill stojící vlevo spustí nějaký náhodně generovaný souboj s náhodně zvolenými Pokémony, nic extra. Sentret vpravo umožňuje multiplayer pro dva hráče, ovšem pouze po připojení cartridgí z GB, což na emulátoru a na Switchi odpadá. Slowking uprostřed vpustí hráče do bitevního resortu White City, kde se nachází hlavní obsah hry.  

Městečko White City je dalším rozcestníkem, po němž může hráč kroužit v kruhu i v centru a vybírat si zvolené módy, turnaje a další vychytávky. Přeci jen je tu o něco více možností než dříve.
Vezmu to zleva uprostřed – laborka profesora Oaka (stejné umístění jako v předchozím díle). Tato budova slouží k interakci s vlastní GB hrou. Hráč může zkontrolovat pokédex a nasát z něj data, prozkoumat mapu Kanto a Johto, organizovat inventář a provádět výměny. Switch i emulátor verze je však v tomto případě neaktivní, původní N64 k tomuto účelu vyžaduje Game Pak s hrou (cartridge) a zařízení Transfer Pak k přenosu dat.
Pod laborkou v levém spodním rohu se nachází hráčův pokojík (převeden z GB her druhé generace do 3D). Dá se všelijak upravovat a dekorovat, ale je vyžadována cartridge hry, proto je na emulátoru a na Switchi tato volba neaktivní.
Vpravo od pokojíku se tyčí Game Boy Tower. Zde se dají hrát připojené hry první a druhé generace s rámečkem Game Boye. S dalšími dosaženými úspěchy se zde odemkne Doduo GB a Dodrio GB, postupně urychlující gameplay všech zapojených her. Druhá generace her se odemyká až v druhém kole Stadium 2. Kvůli nutnosti zapojit GB hry je tato možnost na emulátoru a na Switchi opět neaktivní.
Vpravo od GB Tower je volné místo až do doby, než hráč projde úspěšně celé první kolo hry, poté se odemkne jeskyně pro ultimátní souboj s rivalem z Johto.
Vpravo uprostřed sídlí pokémoní Akademie. Zde hráč prochází tunou různých textových přednášek jako ve škole, plní testy, úlohy a může měřit pokémoní síly s dalšími spolužáky. Kurzy vede groteskní tlouštík Earl, je to pro úplné začátečníky a otázky jsou většinou ve stylu „o čem jsem to právě mluvil?“ Přístupné na všech platformách.
V pravém horním rohu se nachází Free Battle mód pro dva až čtyři hráče nebo proti CPU. Lze si nastavit různé podmínky a pravidla pro individuální souboje. Na emulátoru a na Switchi lze spustit pouze souboj proti CPU.

Nahoře uprostřed je patrně nejoblíbenější budova celé hry zaměřená na párty minihry. Nejoblíbenější proto, že hráči chtějí mít Stadium 2 rádi, ale protože zbytek hry je téměř nedohratelný a hardcore, tak se chytají i toho nejslabšího stébla, což je v tomto případě budova s dvanácti minihrami. Ne, že by byly špatné, ale oproti všemu ostatnímu trvají jen kolem minuty a ano, dají se hrát s dalšími až čtyřmi lidmi, což může být opravdu zábava, nicméně hrát Stadium 2 jen kvůli několika krátkým minihrám se poněkud míjí cílem. Opravdu však řada hráčů tvrdí, že se vyplatí hrát hru jen kvůli minihrám – budiž, ale podle mě je to pouze snaha ospravedlnit si selhání všude jinde.
Každopádně tady je pár stručných popisků miniher: Golbati se vyhýbají v letu Magnemitům a sbírají srdíčka; Hitmontopové do sebe narážejí v aréně a snaží se v ní zůstat; Scytherové a Pinsirové se snaží přeseknout kmeny v určený okamžik; Furreti hrají miniházenou a snaží se nasbírat body z branek; Mr. Mimové hrají variaci Pongu; Pichuové závodí v nabíjení elektřiny; závody Donphanů; precizní počítání probíhajících typů Pokémonů; Togepi a jejich běh přes překážky; Delibirdí donáška dárků různé hodnoty; Chansey chytají padající vajíčka a vyhýbají se explodujícím Voltorbům; Eevee a rychlostní reflex v chytání odkrytých pamlsků.
Kromě miniher jsou tu k dispozici i vědomostní kvízy. Na emulátoru a na Switchi lze hrát pouze sólo proti CPU.

A teď se konečně dostávám k posledním dvěma hlavním atrakcím. Levý horní roh městečka zabírá Gym Leader Castle, který jsem si pustil jako první. Hráč zde musí porazit postupně všechny gym leadery světa Johto i jejich přisluhovače, také intermezzo s vpádem Rakeťáků a propracovat se do elitní čtyřky a tu porazit i s šampionem Lancem. Poté se ještě odemkne Kanto s individuálními gym leadery a po jejich porážce konečně přijde na řadu i samotný Red; hlavní protagonista, za kterého jsme hráli všechny hry první generace, i první hry série Stadium. Trochu jsem doufal, že by se mohl objevit i Ash, leč nestalo se tak.
Souboje jsou urputné, zdlouhavé a s rental týmy dost náročné. Opět platí, že bych tuto hru nechtěl ani za nic hrát za stávajících podmínek na Switchi, a opět jsem využíval funkci quick save/quick load, bez níž bych si neškrtnul. Ale i s tím je hra poměrně náročná, protože souboje jsou zřejmě předem naskriptované na rozdíl od předešlých dílů – hra nebere v potaz prvek náhody po quick loadu a všechny situace proběhnou stejným způsobem vždy tak, jak si to hra předem rozhodla, což je mnohdy úmorné, a tak není žádoucí ukládat hru vždy, pokud se jedná o situaci s nejistým výsledkem. Pořád ale ještě platí, že Gym Leader Castle nabízí tu „lehčí“ kampaň díky individuálním soubojům. Horší je situace v…  

Stadium!
Bitevní aréna pro všechny ostatní souboje a výzvy. Peklíčko pokémoních her ve své nejhorší slávě, martýrium v nejtrýznivější podobě. Zhouba nepřipravených, očistec připravených. Mlýnská kola ozubená, dehtem a peřím mazaná. A tak dále, a tak dále.

Aréna nabízí několik turnajů, každý obvykle s osmi zápasy v řadě. Každý turnaj obvykle nabídne sestavení týmu se šesti Pokémony (v našem případě rentals) a před každým zápasem si z nich hráč vybere 3, s nimiž zápas projde. Kvůli nerfnutí některých mých oblíbenců z předchozího dílu jsem byl nucen tentokrát více kombinovat a zvažovat. Zejména mí oblíbenci Electrode, Nidoking a Alakazam utrpěli velkou ránu a používal jsem je méně. Naopak se mi celkem osvědčil Arcanine, Magneton nebo podle situace i Charizard nebo Blastoise, Poliwrath mi v několika případech také zachránil kůži. Ale celkově je to velká bída. Použitelné jsou obvykle tak dva útoky ze čtyř, a to v tom lepším případě. Několik Pokémonů dostalo místo svých tradičních elektrických útoků Zap Cannon, který je sice ultra silný, ale málokdy se trefí, takže jsem tyto pokeše vůbec nepoužíval.
No co budu povídat. Strávil jsem v tom dlouhé hodiny s jazykem až na zem a na konci turnaje jsem si musel dát vždy dlouhou přestávku. Přesto se mi nakonec povedlo projít přes všechny šampionáty, a dokonce odemknout i toho zákeřného rivala, který pak na mě poslal Mewtwo, Lugiu a Ho-oha, ale to je zase jiný příběh plný nenávisti a těžce vydřené odplaty.

Stadium nabízí několik typů turnajů s různými pravidly, a vždy se stupňující se obtížností:
Little Cup – Pokémoni level 5, pouze osm zápasů v řadě. Dle mého názoru nejjednodušší.
Prime Cup – Level 100, osm zápasů v řadě. Hodně náročné.
Challenge Cup – 4x8 zápasů v řadě; obtížnosti Pokéball, Greatball, Ultraball a nakonec Masterball. Pokémoni jsou vždy náhodně vygenerováni. Extrémně náročné, zdlouhavé.
Poké Cup je hlavní šampionát – level 50-55, 4x8 zápasů v řadě, obtížnosti Pokéball, Greatball, Ultraball, Masterball. Mew, Mewtwo, Celebi, Lugia a Ho-oh jsou zakázaní. Dost náročné, zdlouhavé.

Po těchto všech se odemkne výše zmiňovaný rival, a po jeho úspěšném poražení se teprve objeví titulky. A po titulcích se odemkne druhé kolo hry pro ty, kdo si libují v sebetryzně (na druhé kolo jsem se pochopitelně vykašlal). Upřímně, hra by mě bavila, kdybych měl k dispozici vlastní vypiplané týmy z mých her, ale bohužel. Opravdu mě zlobí, že Nintendo se odváží vypustit tyto hry na Switch bez jakékoliv dodatečné podpory. Jasně, má to vyhlazené modely a působí to tam rychleji a svižněji, ale k čemu to je, když je to téměř nedohratelné?
Co se musí stát, aby se Stadium série mohla užít v maximální míře? Stále samé klacky pod nohama.
Pokud máte Nintendí Expansion pack, raději sáhněte po zábavnější karetní TCG.
Stadium 2 mi pocitově trvalo dlouhé hodiny; určitě více, než první Stadium – tipl bych si něco kolem 20-25 hodin. A bohužel bez jakéhokoliv pokeše druhé generace v týmu. Takže za stávajících podmínek never again. 
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Jsou to aktuálně cca dva měsíce od doby, kdy vyšlo na Nintendo Switch Pokémon Stadium v rámci služby Nintendo Switch Online Expansion Pack, což se stalo ve chvíli prvního ohlášení velkou senzací pro všechny pokémoní fanoušky. Aby ne; Pokémon Stadium je pro západní hráče jedna z prvních 3D her původně vydaných na konzoli Nintendo 64. Sice je to de facto druhá hra v sérii, nicméně ta první se za hranice Japonska nikdy oficiálně nedostala, a taky měla k dispozici pouze 42 Pokémonů, protože tvůrci neměli dostatek času animovat všechny příšerky z první generace – to se v Pokémon Stadium napravilo, takže ve hře je konečně všech 151 Pokémonů.
Internet je dnes plný nostalgických vzpomínek na hru. Některé pocházejí od hráčů, kteří hru zažili a hráli jako malí, a mnoho dalších zase od hráčů, kteří hru nikdy nemohli hrát, ačkoliv chtěli – do této skupiny bych patřil i já. Jenže jak už jsem psal, teď ve chvíli psaní tohoto komentáře uběhly dva měsíce od nadšeného vydání na Switchi. A nikde nejsou videorecenze, rozbory, let’s playe a ani jakékoliv jiné reakce hráčů. O hře se vůbec nemluví, prvotní nadšené ohlasy utichly. Jak je to možné? Důvody existují primárně dva, tak si je pojďme probrat.

Ten hlavní důvod uvedu hned: nestojí to za to. Pokémoni přitahují k Nintendu velkou část aktivního hráčstva, a tím pádem i přísun bohatství. Aby hráč na Nintendu Switch získal pouhý přístup ke hře Pokémon Stadium z jeho širší (ovšem zatím nevalné) knihovny her na N64/GBA, musí mít předplacenou online službu Expansion Pack. Tato částka činí nyní pro individuální účet 999,00 CZK. Anebo levnější variantu, pokud se připojí k někomu do Family Membership s osmi účty, cca 219 CZK. Zajímavé je, že na rozdíl od základní služby online členství je v Expansion Packu pouze možnost předplacení na celý rok. Základní služba nabízí možnost předplatného na 1 měsíc, 3 měsíce a 12 měsíců. A za to všechno pochopitelně hru ani nemůžete stáhnout a vlastnit ji; hru si jenom dočasně pronajímáte a kdo ví, kdy online služby skončí. To je první důvod.  

Druhý důvod je patrně ten zásadnější. Pokémon Stadium je totiž hra nesmírně obtížná. Je to hra, která je podle mého názoru schválně navržena tak, aby hráče nenechala vyhrát. Za stávajících podmínek hráče vyfrustruje, zdecimuje ho a navíc ho v tomto stavu ještě dlouho potom zanechá. Dovedu si představit všechny ty nadšené děti, které nevěda, do čeho jdou, zůstanou civět před obrazovkou, když zjistí, jak je k nim všechno zlé, nepřátelské a ony bez šance na úspěch. Hráč je totiž za aktuálních podmínek odkázán pouze na katastrofálně přednastavené týmy ve hře (rentals), přičemž původní hra na N64 počítala s tím, že si hráč do hry převede své oblíbené vycvičené příšerky z her na Game Boy, s nimiž úspěšně projde hrou; a v tom také tkví všechna ta zábava a potěšení, jež zažili tehdejší hráči, kteří hru kdy vychválili.
Aktuální port na Switchi nenabízí vůbec žádnou podporu pro přetahování příšerek ani z moderních her, ani z žádných jiných. Je to prostě jenom port bez jakékoliv péče, pokud tedy pominu jasnější barvy a krásně vyhlazené hrany na modelech Pokémonů. A proto (po zkušenostech s prvním dílem) jsem se odhodlal opět zahrát hru na emulátoru, kde mě spasila jedině neocenitelná funkce quick save/quick load přímo v těle tohoto sympatického prográmku, čímž se dá hrou projít, byť i tak s hodně odřenýma ušima.  

Jak se tedy hra hraje a jak vypadá? Od předchozího dílu v sérii Stadium se toho zase tak moc nezměnilo, jen namísto vyskakovacích oken různých módů v první hře se zde všechno přesunulo na úvodní mapku jakéhosi zábavního parku. Jen si předtím zvolíte, zda chcete opravdu vejít do tohoto bitevního resortu, anebo místo toho zvolit mód okamžité náhodné hry, či mód pro pvp multiplayer s interakcí s hrou z Game Boye (v aktuální verzi Switche neaktivní).
Na mapce parku je pak možné přeskakovat z budovy na budovu jako na rozcestníku. Stručně se je pokusím popsat.
Vlevo uprostřed sídlí v laboratoři profesor Oak. Tato budova slouží k interakci s vlastní GB hrou. Hráč může zkontrolovat pokédex, organizovat inventář a provádět výměny. Switch verze je v tomto případě neaktivní, původní N64 k tomuto účelu vyžaduje Game Pak s hrou (cartridge) a zařízení Transfer Pak k přenosu dat.
Pod laborkou stojí síň slávy, kam se ukládají pokémoní 3D modely všech vítězných týmů z hlavního šampionátu, které hráč kdy použil. Funguje na principu vyskládaných podstavců s modely Pokémonů řazených jako v pokédexu vedle sebe.
Hned vpravo od síně je zřejmě největší inovace hry – zábavní centrum zvané Kid’s Club, což je taková centrála devíti různých „minutkových“ miniher, které se zřejmě hrají na párty nebo aspoň ve dvou hráčích. Dá se tam nastavit obtížnost a kdo proti komu. Minihry to jsou spíše pofidérní, ale zřejmě si našly cestu do srdcí hráčů, kteří na ně také rádi vzpomínají: skákání s Magikarpem do stropního čidla, memorace pokynů ve třídě s Clefairy, běh a skákání přes překážky Rattaty na trati, chrápací bitva Drowzeeů se stupňujícími se údery do kyvadla, nabíjení elektrického dynama pomocí Pikachu, sushi žrací párty s Lickitungy, házení kroužků z Ekansů na Digletty, tvrzení pokémoních kukel pod padajícími šutry, a konečně poslední hrabací minihra se Sandshrewy. Minihry jsou opravdu jednoduché a jde o to, kdo dosáhne lepšího skóre nebo kdo je první.
Další budova na okraji obrazovky vpravo slouží k multiplayer bitvám s různými pravidly a úrovněmi pro až čtyři hráče. Switch verze umožňuje pouze hráče vs AI.
Hned nad ní se nachází Doduo/Dodrio GB Tower. Ta se však odemkne až výhrou v šampionátech. Principem je to stejné jako v první hře – Doduo odemyká rámeček Game Boye pro možnost hraní GB hry přímo ve hře, Dodrio poté odemyká možnost hraní GB hry v trojnásobné rychlosti. Na Switchi tato možnost hraní sice není, ale rámeček lze přesto odemknout.

Úplně vlevo nahoře na mapce se tyčí Gym Leader Castle. Hrad, jenž slouží jako prověrka pro poražení všech šampionů stadionů v původní hře hráčem (na každý odznak jsou to vždy tři random trenéři jako předkrm a následně šampion stadionu, všichni hned po sobě), po nichž přijdou na řadu elitáři z Elite four (taktéž hned po sobě). Pak se odemkne ještě bitva s rivalem. Problém je, že pokud hráč kdekoliv po cestě neprojde byť jen přes jeden jediný zápas, tak musí začít úplně kompletně od začátku (jo, hodně štěstí). Po úspěšném poražení všech se hráč stává šampionem a za odměnu získává náhodně jednoho ze vzácných Pokémonů do své původní GB hry (startéři, Eevee, fosílie nebo fighting duo), což je pro Red, Blue nebo Yellow jistě vítaný dárek. Poznámka – na rozdíl od zdejšího popisku hry se hrad nemusí odemykat a je přístupný hned od začátku hry.

No a hlavní atrakce celého parku je ono Stadium zobrazené jako velká arénová kupole. Je rozdělené na čtyři různé typy šampionátů. Pika Cup (level 15-20) a Petit Cup (level 25-30) jsou jednodušší turnaje, každý po osmi soubojích. Na rozdíl od hlavních dvou náročnějších šampionátů se dají sfouknout relativně rychle, ale vždy platí, že zhruba v půlce už rapidně stoupá obtížnost (a levely protivníků). Hlavní šampionáty jsou Poké Cup (levely 50-55) a Prime Cup (level 100). Každý z nich má čtyři různé turnaje po osmi soubojích 3vs3 s postupně stoupající obtížností a pro každého s rental týmy jsou tady absolutně za trest.
Největší problém je ten, že každý Pokémon v týmu má většinou jenom jeden-dva použitelné útoky ze čtyř a ty druhé dva tam jenom tak trollí. V jednom z Cupů dokonce bývají více užitečnější prostřední evoluce před těmi finálními evo. Víc jsem tam proto využíval Wartortla a Charmeleona. Nicméně se z rental týmů dají vybrat někteří obecně více využitelní, a ty poté pořád dokola využívat (ačkoliv skladba jejich útoků se mění pro každý šampionát). Takže moji nejosvědčenější jsou nejspíš Electrode, Nidoking, Lapras, Gengar, Alakazam, Wartortle a Dragonair, což jsou de facto stejní Pokémoni jako v první hře Pocket Monsters Stadium. Na začátku každé turnajové šňůry si hráč ustanoví tým šesti Pokémonů a z něj poté vybírá tři pro každý jednotlivý zápas. Naštěstí je vždy vidět tým protivníka.  

Zaujalo mě i ozvučení Pokémonů. Například Cubone troubí hlasem slona, Farfetch’d kváká jako opravdová kachna a snad jenom Pikachu má zase ozvučení stejné jako v seriálu. Jo a pokud vyhrajete celý šampionát s vlastním Pikachu v týmu, tak ho poté můžete naučit útok Surf a hrát s ním opět na GB.

No, a pokud hráč projde úspěšně úplně celým martýriem v tom arénovém Stadiu, pak se odemkne ultimátní zápas s Mewtwo, který jsem tedy chtěl od začátku vyzkoušet, a to se mi nakonec i povedlo. Mewtwo je badass Pokémon, na kterého se jde s plným šestičlenným týmem. Tým rentals stojí za velké kulové, ale díky tomu emulátoru se to dá jakž takž zvládnout. Fakt bych tuhle hru nechtěl ani za nic hrát na Switchi, protože celá hra je proti hráčovi spiknutá úplně stejně jako v prvním díle této herní série, čili protivníci bývají obvykle rychlejší, silnější, lépe zvládají statusové útoky a naopak rádi zneužívají svých. Klíčem k úspěchu na emulátoru je naučit se číst umělou inteligenci protivníka a využívat quick save, quick load. Jinak to prostě nejde. Takže Mewtwo jsem nakonec porazil, a tím jsem završil moji spokojenost z udolání hry. Po tomto úspěchu se jako bonus odemkne noční mapa na „druhé kolo“ pro ty sebevrahy, co by si chtěli dát repete, nicméně v Prime Cupu se tím také otvírá možnost přibrat do týmu Mew. Sice má nejlepší statistiky ve hře, ale jen jeden použitelný útok... lol.
Vážně by mě zajímalo, jaký to byl pocit projít hru s vlastními Pokémony. Muselo to být k nezaplacení. Hru tedy hodnotím s odřenýma ušima pro emulátor v základní verzi, která se kromě grafiky moc neliší od Switch verze. Budu doufat, že hra dostane na Switchi nějakou podporu pro přesun příšerek třeba z Home, protože za stávajících podmínek ji nelze doporučit. Hodnotím veskrze optikou dnešních možností a hlavně na truc Nintendu, tenkrát to bylo určitě mnohem lepší. Hra mi zabrala zdlouhavých cca 16 hodin. Komentář jsem napsal pod hřebeny Krkonoš.

No, a teď už budu napjatě očekávat ještě další díl do třetice všeho dobrého (špatného), ovšem s nabídkou i druhé generace příšerek. Co jsem slyšel, tak je ta hra kvůli obtížnosti taktéž úplný horor.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

V dřevních dobách pokémoních začátků se vyskytla hra s podobným osudem jako první Pokémoni Red a Green. Pocket Monsters Stadium (na západě později přezdíváno jako ‚Zero‘) totiž vyšlo pouze v Japonsku a někteří fanoušci Pokémonů o hře dosud nikdy neslyšeli. Jiní si zase myslí, že jde o demoverzi druhého dílu, který ovšem na západě vyšel s pomyslnou číslovkou jedna. Ti, kteří se o zahrání pokusili, rychle zjistili, že hra disponuje extrémně vysokou náročností, která byla snad ještě více překonána právě jejím pokračováním, díky čemuž si celá série vysloužila obávaný status. Největší šanci na úspěšný průchod mají hráči, kteří si do hry na Nintendo 64 mohli převést již vlastní vytrénované příšerky ze svých her na Game Boy, protože to je funkce, na kterou Nintendo s úspěchem lákalo. Zkušení hráči tedy dávali přednost vlastním Pokémonům před těmi přednastavenými ve hře - zlé jazyky navíc tvrdí (pravděpodobně právem), že právě přednastavení Pokémoni, jež si hráči vybírají do svých týmů pro průchod skrze turnaje, byli účelově oslabeni a znevýhodněni proti NPC, aby se tímto podvratným aktem dále podpořily prodeje her Red, Green, Blue a později i Yellow.  

První pokémoní hry vyšly v roce 1996 na dosluhující handheld Game Boy. V tom samém roce uvedlo Nintendo na trh novou konzoli Nintendo 64, na níž bylo vydáno postupně celkem nízké číslo 393 her (pro srovnání: PS cca 1100 her a Sega Saturn cca 600 her), z nichž šest her se týkalo Pokémonů - ovšem žádná hra z hlavní série; a z oněch šesti her pouze tato jediná vyšla pro japonské hráče. Mimochodem, právě v tuto chvíli psaní komentáře (tedy po vydání Scarlet a Violet) je na světě přes 130 nejrůznějších pokémoních her a mini hříček na různé platformy a z nich téměř 40 je exkluzivních pro Japonsko.  

Pocket Monsters Stadium jsem pochopitelně nehrál na N64, místo toho se mi jej podařilo ukořistit na emulátor - nikde jsem však nenašel ani zmínku o fanouškovské lokalizaci do anglického jazyka, takže celou hru jsem měl v japonštině, nicméně použitá japonština ve hře využívá jednodušší katakanu a orientace uvnitř není nijak složitá, čili kdo zná pokeše a má za sebou i nějaké základy japonštiny, nebude mít problém. Jedině názvy útoků jsou v japonštině nazvané zcela jinak než v mezinárodních produkcích, ale ty se prostě dají zjistit jejich používáním v boji. Verze na emulátor je samozřejmě osekána o všechny ty přídavné funkce původní hry, takže na lákavou interakci se svým Game Boyem jsem mohl zapomenout (kdybych nějakého měl). Ostatně také nejsem vlastníkem N64.

Po prvním spuštění na mě vykouklo intro představující nejznámější Pokémony první generace a start hry mě vhodil do hlavního menu, kde je možné spustit jen jedno tlačítko z několika neaktivních funkcí (což jsou ony funkce vyžadující právě tu interakci s Game Boyem). O krok dále hra nabídne dvě možnosti – Free Battle (furí battoru) a Tournament (tónamento), přičemž hrajeme opět za trenéra Reda, hlavního protagonistu všech pokémoních her první generace. Pro úspěšný průchod hrou je třeba zvolit kampaňový šampionát, takže Tournament. Dále hra nabídne možnost zápasit v kategoriích Lv 30+ a Lv 50+. Výběr Pokémonů je v obou trochu odlišný, respektive kategorie Lv 50 obohacuje původní seznam několika vybraných o pár dalších (uvítal jsem zvláště Venusaura, Charizarda a Blastoise, který doopravdy střílí vodu z kanonů, yay). Skladba útoků se také v obou kategoriích liší i v případě stejných Pokémonů. Mimochodem, hra obsahuje nabídku pouze 42 Pokémonů, protože tvůrci neměli čas zanimovat zbytek.

Jednotlivé turnaje jsou odděleny počtem zápasů. Zatímco Lv 30+ se dále dělí na PokéBall Cup, Great Ball Cup, Ultra Ball Cup a Master Ball Cup (neboli japonsky Monsutá Baru Kappu, Súpá Baru Kappu, Hjappá Baru Kappu a Masutá Baru Kappu), Lv 50+ obsahuje pouze jeden „Cup.“ Každý Cup je složen z osmi dílčích zápasů 3 vs 3 a úkolem hráče je projít jej celý bez jediné prohry, což v tom prvním 30+ ještě jde, ale obtížnost postupně stoupá, a to tak, že hodně. PokéBall Cup i Great Ball Cup se mi podařilo projít jen tak tak, ale v Ultra Ballu už mi to dál nešlo (nebo jsem měl velkou smůlu). Tady musím zmínit můj první negativní poznatek, a sice ten, že hra dost nadržuje soupeři. Většinou má rychlejší, silnější i odolnější pokeše, jejich útoky obvykle nemíjejí, zatímco ty moje často, a taky má o dost větší štěstí na criticaly. Statusové útoky od soupeře téměř vždy úspěšně zasáhnou cíl, kdežto ty moje jen někdy, což už bylo postupem hrou docela k vzteku.  

Hráč si před každým turnajem složí tým z nabídky defaultně připravených Pokémonů, vybere si jich šest. Před každým jednotlivým zápasem pak vidí i tým soupeře, načež si oba protivníci vyberou tři Pokémony pro daný souboj. Protivníci v kategorii 30+ představují náhodné trenéry, které potkáváme v původních hrách, třeba Bug Catcher, Bird Keeper, Picknicker apod. Pak se spustí souboj a v klasickém tahovém arénovém duchu proti sobě bojují dva Pokémoni. Každý Pokémon má přednastavený moveset čtyř útoků, které může použít. V této kategorii se mi nejvíce osvědčili Arcanine, Gyarados (imunita proti zemním útokům) a Nidoking (Earthquake je v první generaci stále jeden z nejsilnějších útoků). Do toho všeho hraje klasická dynamická hudba z pokémoních her i anime a po vzoru TV show v seriálu každou situaci zuřivě komentuje komentátor, takže z toho vzniká poměrně živoucí zážitek. Akorát se po čase situace opakují a komentátor začne být neuvěřitelně otravný („…ale to je opravdu smůla, útok ho minul!!!“). Brzy mi došla trpělivost, a tak jsem se uchýlil k řešení emulátoru s quick save/quick load; bez této vychytávky bych hru ani náhodou nedal, anebo jen s obrovským štěstím, ale i s tím vším mi dala hra pěkně zabrat.  

V kategorii Lv 50+ jsou dále obsaženy tři zajímavosti.
První z nich říká, že do kategorie si může hráč převést z Game Boye Pokémony tak, aby součet jejich levelů nepřesáhl 155 (tím pádem je kategorie ve skutečnosti pro rozmezí levelů 50-55), což někteří řeší Pokémony s levelem 55-50-50 a jiní 53-52-50, čímž mohou získat potřebnou výhodu.
Druhá zajímavost říká, že NPC trenéři v této kategorii jsou založeni na skutečných hráčích a jejich herních týmech, kteří se zúčastnili pokémoních soubojů Nintendo Cup v roce 1997 po celém Japonsku a hráli proti sobě na Game Boyi (tento každoroční event vyšlapal cestičku modernímu giga eventu, jakým je dnes). Vítězní hráči z prvních 15 míst tvoří soupeře ve hře a turnaj v této kategorii z nich předhodí hráčovi 8 náhodně vybraných. Jelikož je ale meta první generace limitována v podstatě jen několika Pokémony (navíc ve hře ani nejsou všichni, ale jenom 40 nejsilnějších), tak se výběr těchto Pokémonů u soupeřů podstatně hodně opakuje. Taková Starmie v první generaci jen těžko najde odolného countera mimo elektrického – musel jsem spoléhat na to, že její Blizzard někdy mine cíl – baže, ta mi nejvíc zatopila; v těsném závěsu s ultra rychlou dvojicí Gengarem a Alakazamem, jejichž silné klasické i statusové útoky nikdy neminuly cíl. Nejrychlejší Pokémon ve hře je však Electrode (naštěstí se dá vybrat do týmu), ale bohužel jeho útoky nejsou nijak moc účinné – opravdu efektivní je Explosion, jenže jeho použitím Electrode pochopitelně exne.
Třetí zajímavost se týká Pikachu. Pokud si ho hráč přenese do svého týmu pro tuto kategorii z Game Boye a úspěšně s Pikachu projde každým soubojem (což je samo o sobě téměř nadlidský úkol), může poté naučit Pikachu silný vodní útok Surf, který má ve hře unikátní animaci s Pikachu surfujícím na prkně (případně Raichu, pokud jej následně vyvine). Poté ho může přetáhnout zpět do hry Game Boye a v Pokémon Yellow spustit minihru se surfujícím Pikachu (naštěstí na virtuální konzoli je tato minihra normálně dostupná). Odměnou za úspěšné zakončení kategorie 30+ je odemčení Doduo Game Boy, což je vlastně oficiální emulátor pro zahrání původních her i s celým zobrazeným Game Boyem. Výhrou v kategorii 50+ je odemčení Dodrio Game Boye, což je to samé, ale přidává funkci pro trojnásobné zrychlení hraní.  

Kdyby nebylo vysoké obtížnosti, určitě bych hru hodnotil lépe, ačkoliv chápu tu potřebu podnítit prodej původních her. Přece jen ta živost soubojů je docela chytlavá a Pokémoni mají cartoonovitě vtipné animace, které už by si dnes nikdo do hry nedovolil vložit (Jynx vypadávají oči z důlků, natřásá se a zuřivě pusinkuje; Electrode rozšiřuje bulvy, Gengar perverzně vibruje jazykem, a tak), seriálové melodie hned nahodí nostalgii, komentátor… mno, snaží se komentovat. Arénové souboje prostě pokešům svědčí, ovšem svými dispozicemi hra již zestárla a nakonec opravdu působí jen jako demoverze svého slavnějšího sequelu Pokémon Stadium (ten se od letoška objevuje spolu s třetím dílem i na Switchi v Nintendo Online Expansion Packu – to je ta dražší verze ze dvou). A především onen výběr 40 hratelných Pokémonů působí přece jen poněkud chudě. Přitom ve hře jsou modely všech Pokémonů; ten zbytek 111 příšerek byl původně plánován na vydání s pomocí externího Nintenda 64DD (Disk Drive), ale kvůli chybě v systému k tomuto nakonec nedošlo a hru vydali v osekané verzi.
Všech 151 a následně 251 Pokémonů se objevilo postupně v pokračování spolu s dalšími funkcemi a minihrami.
Hru se mi nakonec tedy po mnoha útrapách podařilo dohrát, ačkoliv se vlastně jedná o takovou jednohubku na dvě-tři odpoledne (odhadl bych to asi na 10 hodin). Ale byl to boj. Hru bych asi nikomu zcela nedoporučoval (anebo bych ji doporučil vlastníkům Game Boye a N64 s pokémoními hrami), nicméně jedná se o poměrně unikátní zážitek, protože skutečně moderní pokémoní varianta tahových arénových soubojů prozatím neexistuje – ledaže byste chtěli zkusit ryze akční mlátičku Pokkén Tournament DX, která je sice super akční a skvěle animovaná, ale v kampani poměrně krátká. Případně můžete zkusit tahovou Pokémon Battle Revolution z roku 2006.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Herní výzva 2023 - 10. Dohraj hru, která vyšla v období deseti let před vznikem Databáze: 1998-2007