Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Star Wars: Shadows of the Empire

  • PC 70
  • N64 65
Že je podle filmu vytvořená hra, vydán soundtrack, napsaná kniha a komiks nebo vyrobena sada hraček je docela běžné. Ale když tohle všechno vznikne bez filmu, to je unikát. Multimediální projekt firmy Lucasfilm, Shadows of the Empire, je jakási epizoda 5,5 bez filmu. Hra, prvotně vydaná pro Nintendo 64, je svým způsobem také spojení několika žánrů, ale bez hlavního tahouna. Ovládání lodi střídá střílečka z pohledu třetí osoby nebo sestřelování nepřátelských lodí.

Kvalita jednotlivých úrovní / žánrů je bohužel dost různá. Ikonická bitva na Hothu s obmotáváním AT-AT je na začátku bezva a navnadí. TPS části jsou dost průměrné, je jich celkem hodně, ale mají světlé okamžiky - používání jet-pacu, level na hvězdném destruktoru. Nejvíce hru srážejí vyloženě špatně udělané části - řízení swoopu (zlatý Racer), odstřelování stíhaček ve vesmíru. Ve hře je možné získávat rebelské symboly, obvykle na tajných místech, které zvyšují počet životů. Vysbírat všechny se mi zdaleka nepodařilo, někdy jsem je prostě nenašel, někdy jsem byl rád, že jsem úroveň dokončil - natož v ní něco hledat. Příběh je také fajn, hezky zapadá mezi epizody. Až na drobnosti je shodný s knihou a komiksem, které mohu také klidně doporučit. Oboje vyšlo v češtině, komiks včetně pokračování. Prostředí je zpracováno věrně, lokace z filmů jsou krásně k poznání a potěší i přítomnost známých postav.

Co musím naopak pochválit je grafika. Na svou dobu velice slušná a i dnes koukatelná, ani N64 verze není špatná. Obecně jediná slabina Nintendo verze je nahrazení animací statickými obrazovkami s textem. Zvuky a hudba jsou skvělé, jak bývá u Star Wars titulů obvyklé. Musím pochválit i nové skladby k Shadows of the Empire, vhodně doplňují Williamsův originál. Hra rozhodně není špatná, ale pokud by neobsahovala ty 2-3 horší části, bylo by hodnocení určitě vyšší. To si koneckonců uvědomily i Lucasové a navázaly skvělou sérií Rogue Squadron.
+27

The Legend of Zelda: Majora's Mask

  • N64 100
Hrál jsem stovky až tisíce videoher, tak proč si zrovna Majora's Mask odnáší absolutní hodnocení? Důvodů může být mnoho, a také jich je v mém případě nepočítaně.

Osobně pro mě byla The Legend of Zelda docela nenápadnou sérií, která si však odnášela ty nejvyšší hodnocení především v USA a Japonsku - ale nevyšla na PC, tak i tím hasl můj zájem. O řadu let později jsem se ale dostal k emulaci Nintenda 64, a Zelda byla, jako vlajková loď platformy, jasným kandidátem na vyzkoušení. Nejdříve se této cti dostalo Ocarině, ovšem očekávání (nikterak velká) narazila. Dětinské zpracování, podivné ovládání i inventář nebo jen poměrně fádní náplň. Rozbíjení džbánů za výkřiků Linka a následný průzkumu okolí v doprovodu Linkovy víly. Není divu, že v daném věku po hodině opadl můj zájem a mohl jsem si odškrtnout další vyzkoušenou „legendu“. Nějaký čas to trvalo, ale nedalo mi to, a vyzkoušel jsem i druhý stažený soubor. Několik desítek MB zabírající Majora's Mask. A to byl začátek mé radikální změny interpretace série, kterou nyní mohu řadik ke svým nejoblíbenějším.

Ovšem Majora's Mask začínalo ještě podivnější uvedením! Pobíhající mužík s masky a snová vize? Nenadálá transformace na "dřevěného" Linka? Můj zájem si videohra z roku 2000 ihned získala. A jak to tak bývá, první dojem a prvních pár minut rozhoduje, a u mě v tomto případě tento pozitivní dojem předznamenal časovou investici v řádu desítek hodin. A musím říci, i jedněch z nejlépe naplněných v rámci videoher. Jak dokáží být zábavné explorativní adventury v otevřeném světě mi ukázal belgický titul Outcast, ovšem až Majora's Mask tuto formuli dotáhla do ideální podoby. Hry od Nintenda jsou především o zábavě a čisté formě hratelnosti, zde je to povýšeno ještě o překvapivě funkční designérské rozhodnutí. A to cestování v čase, respektive řešení 72 hodin (v reálném čase jde o 72 minut) z různých perspektiv – jde tedy o do jisté míry o rozvinutý koncept Ocariny, zde ovšem povýšený o hmatatelné ovlivnění herního světa s přímou zkušeností dopadů vašeho konání. Je to jako u druhého Falloutu nebo Thiefa. Autoři v prvních dílech svých sérii poznali možnosti vytvořeného enginu a technické stránky, a ve druhých dílech se už mohli soustředit na tvorbu obsahu a nových nápadů, které rozšíří již tak kvalitní (game)design.

Premisa titulu je jasná. Zbývají tři dny, a na svět Termine míří padající měsíc. Máme 72 hodin a možnost se s okarínou vracet v čase na začátek cyklu. V této smyčce je třeba pokusit se, ač se to může zdát zprvu nemožné, o zamezení katastrofy a destrukci království Terminy, určitého opaku k pohádkové Hyrule z minulého dílu. Omezení videoher i konzole N64 je zde předností. Máme zde jeden velký a přístupný svět, ve kterém je třeba řešit nespočet drobných i větších úkolů a především pomáhat i různým osobám nebo celým společnostím. A různým znamená zcela odlišným, ke kterým budete mít přístup skrze změnu „nošené“ masky. Hlavního to konceptu Majora's Mask. A ten se povedl znamenitě. Nejenže má hráč k dispozici rozmanitý svět hlavního města Terminy a okolních lesů, vodních ploch a zamrzlých hor, ale i může s prostředím interagovat závisle na nošené masce. Vzhledem k tomu, že většina úkolů, dungeonů a puzzlů je zábavná a motivuje sama o sobě v dalším objevování, tak je hraní Majora's Mask opravdovou odměnou a radostí. A to bohužel nejde říci o velké části dostupných videoher.

Jak je u některých her jasné vítězství formy nad obsahem, tak u Masky je tomu naopak. Obsah zde má prim, a dva roky vývoje byly především věnovány jemu (nicméně do Majory se dostalo i značné množství z obsahu zrušené definitivní verze Ocariny of Time). Prázdná místa nebo výplně na zvýšení doby hraní chybí. Celkový dojem oproti Ocarině je také dospělejší a vyzrálejší – je to cítit jak u dialogů, tak i z řeči samotných lokací. Atmosféra je silnou stránkou, a je podpořena strohým, ovšem unikátním výtvarným stylem. Hudba Koji Konda perfektně ladí s vizuálním vjemem ze hry, ovšem jako celek je slabší než v Ocarina of Time (Lost Woods, Great Fairy's Fountain). To v překladu znamená, že je skvělá (Song of Healing), ale ne dokonalá.

Hodnocení 100 procent jsem udělil zatím desítce her, a Zelda z nich byla pro mě nejméně pravděpodobná. O to více si ji tak cením, jelikož jde o titul, který přinesl něco nové (pro mě), a v tak kvalitním provedení. O tom, že je pro mnohé (a i pro mě) kultovní sérií netřeba psát. A to zcela zaslouženě, dvojici Eiji Aonuma a Yoshiaki Koizumi se povedl perfektní mix mezi čistou hratelností a komplexností jiných titulů. A není lepší volby, než se probouzet (a mít nastavený budík) na hudbu ze Zeldy!

Pro: hratelnost, cyklický koncept, masky, možnosti

Proti: možná kratší (20-25h)

+26

GoldenEye 007

  • N64 75
Pro Nintendo 64 vzniklo překvapivě dost povedených FPS a GoldenEye patří mezi ně. Hra je založena na postavě agenta Jamese Bonda, konkrétně filmu Zlaté oko a je to vidět nejen na příběhu a lokacích. V každé úrovni máte totiž hned několik cílů, které je třeba splnit. Nejde tak jen o to prostřílet se k východu, jak bylo v té době časté. Volba obtížnosti také přidává počet úkolů a užijete si tak umísťování bomb, stahování dat nebo přerušování nepřátelské komunikace. Rozhodně tak doporučuji hrát na nejvyšší obtížnost 00 Agent, jinak by vám mohlo uniknout kouzlo tohoto titulu. Za odměnu se navíc odemknou bonusové mise inspirované staršími filmy. Ale zrovna první bonusová mise je asi nejtěžší v celé hře.

Obtížnost dost záleží na opatrnosti při postupu a navíc ji dost komplikuje ovládání. Lze si na to ale zvyknout a díky krátkosti jednotlivých úrovní není problém najít nejvhodnější postup. Délka jednotlivých misí je nejčastěji kolem 10 minut, ale většinu jsem musel alespoň jednou opakovat. Občas byl také problém splnit úkol na minimalizování ztrát civilistů, nepřátelé totiž žádné takové příkazy nemají. Nechybí žádná slavná scéna z filmu a ano dočkáte se i řízení tanku.

Hudební doprovod je správně plný filmových melodií. Grafika už na dnešní dobu dost zestárla a je to vidět především na modelech postav. Naopak zbraně vypadají stále celkem slušně. Manuál je proveden hezky, ale obsah je tradiční. V závěrečných titulcích jsou dvě další překvapivé postavy, které jsem v celé hře nepotkal a dle wiki jsou dostupné pouze pro multiplayer. Škoda, už jsem doufal v další tajné mise. Multiplayer GoldenEye také proslavil, ale nezkoušel jsem ho. Celkově jde stále o povedenou hru se zajímavými nápady, která stojí za zahrání, ale je třeba překousnout nepříliš pohodlné ovládání.
+25

GoldenEye 007

  • N64 70
Předtím než se objevili Halo a Medal of Honor a v době kdy konzolové FPS pozůstávali jen z portů PC her jako Doom a Wolfenstein přišla tahle hra která zaznamenala revoluci a s kterou se porovnávají všechny ostatní James Bond hry. Speedrunneři se ji pořád dnes snaží co nejrychleji projít.

Hned ale třeba říct, že na téhle hře se výrazně podepsal zub času a není tak nadčasová jako Doom a Half-Life. Modely postav a veliké prázdné místnosti vypadají směšně, zbraně nemají reload animace, na originálním hardvéru hra často padá na úroveň 20 FPS a ten děsný N64 ovladač s jednou analogovou pákou opravdu není na FPS hry ideální. Proto hru dnes doporučuji hrát jen na emulátoru s moderním ovladačem (nebo i myší, i když ta dělá hru moc jednoduchou) anebo hrát Xbox 360 remaster, který se nedávno dostal na internet. Hudba je ale pořád dobrá napříč své jednoduchosti.

Když zanecháme technickou zastaralost, tak tady ale máme pořád solidní hru která poměrně věrně následuje děj filmu a která se vyznačuje promyšleným designem úrovní, který zaujme i dodnes. Téměř každá mise je něčim zajímavá a úvodní level na vodní přehradě patří mezi ty nejvíc ikonické FPS levely, v jedné si dokonce i zajezdíme na tanku. Na rozdíl od mnoho jiných her, kde obtížnost ovlivňuje jen sílu a odolnost nepřátel, tady vyšší úroveň přidává nové úkoly, které je potřebné splnit. A nejde jen o prosté střílení nepřítel, protože hra se snaží mít i hloubku a někdy je lepší plíživý stealth přístup nebo je třeba ochraňovat společníka. To přidává hře na znovuhratelnosti a po překonání úrovně se dají odemknout dvě extra mise, hratelné postavy nebo i cheaty jako nesmrtelnost, neomezené náboje, zlatá zbraň a veliké hlavy.

Jedním z největších taháků hry, který byl notoricky přidán až na poslední chvíli byl ale split-screen multiplayer mód až pro 4 hráče, který byl schopný narušit dlouholetá přátelství. Ten ale nemůžu nejlépe posoudit, protože jsem hrál jen Source verzi proti botům a pár náhodným lidem.

Celkově tedy jde o důležitý kus herní historie, který dnes pořád stojí za to hrát napříč nesrovnalostem, představoval veliký krok v rozvoji konzolových her a jeho vliv jde vidět dodnes. Jeho tvůrci později vyvinuli i duchovní nástupce ve formě Perfect Dark a Timesplitters.

Pro: Level design, hudba, multiplayer

Proti: Grafika, framerate, ovládání

+24

Wonder Project J2: Corlo no Mori no Josette

  • N64 90
Jen pár titulů mohu označit za opravdu překvapující, a to jak v kontextu samotné hry, tak i v kontextu jejich historie. A právě Wonder Project J2: Corlo no Mori no Josette ji má z dnešního pohledu poměrně překvapivou, nicméně v roce vydání (1996) nijak zarážející. Stejně jako první díl na konzoli SNES, Wonder Project J, i druhý díl vyšel pouze v Japonsku a i tentokrát exkluzivně na konzoli Nintenda (64). Nyní, kdy posledních dvacet let dostává japonská popkultura (manga, anime i videohry) čím dál větší pozornost i v Evropě a pojmy jako studio Ghibli, Ghost in the Shell a Pokémon jsou obvyklou kulturní znalostí, je ovšem nepublikování hry jako Wonder Project jistě zarážející. Mladá dívka na obalu v estetické rovině zmíněného Ghibli, zajímavá tématika kombinující adventurní prvky a „výchovný“ simulátor a především celá řada nápadů, které jsou právě tím, proč je Wonder Project 2 minimálně v mých očích tak kvalitní hrou.

Pro určitou představu mechanik je asi nejlépe zmínit sérii Princess Maker, nicméně v interaktivnější podobě a i s příběhem, komplexním řešením problémů a snahy o to, naučit se co nejrozličnější schopnosti a dovednosti. Síla titulu je v unikátnosti tohoto konceptu, kdy jsem ani vzdáleně podobnou videohru neměl možnost zatím hrát. Prakticky jde o klasickou „point n click“ adventuru, která ale působí daleko živěji (což je paradox) než většina jiných. Povedené seznámení s hlavní protagonistkou hry, Josette, je zábavné a ukazuje možnosti herních mechanik hned od prvních minut. Kvalitně napsané dialogy mezi vámi, určitou vyšší mocí, a robotickou dívkou Josette si půjčují dost klišé z anime produkce začátku 90. let, a je zde jasná snaha autorů o emocionální propojení mezi hráčem, který je explicitně pojat jako někdo za obrazovkou, a děním ve světě ostrovního Bluelandu. A to není vůbec špatně, k vizuálnímu stylu a příběhu se to jen hodí. Navíc vše funguje, tak jak má.

Důležitou složkou hry je učení se dovednostem. Je třeba se například naučit jak vařit, jak ovládat ponorku, vyhrát cenu za nejhezčí dívku, naučit se zpívat, pochopit koncept lásky... je toho opravdu dost. Obvykle je většina z těchto dovedností nějak spojena s příběhem, a hráč do většiny není nijak nucen, ale vyplynou z postupného hraní.

Které je po celý čas zábavou. I přes zprvu kostrbaté ovládání (v emulátoru N64) a specifický žánr i obsah hry, je Wonder Project J2 pohlcující zkušeností a jednou z mála videoher, které působí opravdu unikátně. Nicméně se vyplatí o hře vědět spíše méně než více, jelikož počin tvůrců z Givro staví na pocitu objevování nového. Vzhledem ke staří, nutnosti emulace a dalším potížím není titul jistě pro každého, ale kdo si udělá práci se spuštěním a naučením se mechanik hry, bude spokojen.

Pro: čirá hratelnost, zpracování, anime estetika 90. let, nápady

Proti: ovládání

+19

The Legend of Zelda: Ocarina of Time

  • N64 100
Ocarina of Time je pro mě hra, ke které jsem nepřistupoval s takovým nadšením, jelikož jsem Zeldu nějak moc neřešil. Nikdy jsem předtím na starším systému Zeldu nehrál, neznal jsem principy hry, nevěděl jsem skoro nic. Měl jsem jen informaci, že je to velmi dobrá hra, která bourá většinu žebříčků her všech dob.

Předem bych chtěl napsat, že jsem se ke hře naplno dostal až tak kolem roku 2005. Bylo tam sice pár pokusů již kolem roku 2000-2002, ale to jsem vždy zahrál 1-2 dny a hru odložil. Okolo roku 2005 jsem se domluvil se synovcem a hru jsme rozehráli naplno.

Ze začátku nebylo moje nadšení nijak ohromující a spíše jsem hledal cestu k tomu, abych se u hry vůbec udržel, ale po 2 dnech hraní se to celé začalo stupňovat. Začal mě bavit systém ovládání, nekonečné přecházení tam a zpět po velkém prostranství a začal jsem se plně nořit do krásného příběhu, který hra nabízí. Hru jsme samozřejmě hráli bez návodu, a proto se to také trochu vleklo. Začínal jsem vnímat hudbu a dokonce jsem měl oblíbené pasáže, do kterých, když jsme museli přejít, tak mě hudba opravdu bavila. Jeden můj nejoblíbenější hudební doprovod ve hře zazní jen párkrát a já se vždy těšil, až se k němu opět dostaneme.

Musím přiznat, že mě po několika dnech hra úplně pohltila a hrál jsem ji v úžasu, co všechno umí dobrý vývojářský tým vymyslet. Například 2 časové období, kdy v jednom ovládáte malého Linka a ve druhém se z něj stane statný mládenec. To ještě doplňuje fakt, že některé věci, které nemusíte, ale uděláte za jeho mládí, se poté projeví v jeho druhé starší podobě. Narazili jsme tak i na velké problémy mimo hlavní dějovou linii. Ale stálo to za to.

Hru čas od času opráším a pokaždé se skvěle bavím. Je dobré nechat zapomenout na většinu věcí a poté si je znovu projít. Není to pak zas tak velký stereotyp, když už nevíte, co přesně máte dělat a to jde u této legendární hry velmi dobře pro její obsáhlost.

Dalo by se toho napsat daleko víc, ale to už by byla spíše taková recenze a ne komentář, proto bych svůj komentář zakončil slovy: Kdo má přístup k této hře, určitě si ji vyzkoušejte a dejte jí více času, pokud Vás neohromí hned od začátku.

Pro: Příběh, děj, postavy, charaktery, hudba, systém hraní na Ocarinu a mnoho dalšího

Proti: prostě mě nic nenapadá

+18

Super Mario 64

  • N64 100
Super Mario 64 je dle mého názoru stěžejní hra platformy N64. Je to také jedna z prvních, co na daný systém vyšla. Pamatuji si, že jsem měl trochu strach z toho, jak dopadne přesun 2D Mária na 3D prostředí a dost jsme to tenkrát řešili. 3D prostředí z Playstationu se mi tenkrát moc nelíbilo, jelikož bylo moc kostičkované a prostě jsem tak nějak miloval 2D chodičky v čele s Máriem. Naštěstí byly moje obavy po spuštění hry velmi rychle rozehnány a nastoupil takový ten blažený pocit, znáte to, takový ten pocit, když se něco opravdu povede. Po spuštění Mária jsem spíše valil oči na to, jak to všechno skvěle funguje, na tu nevídanou grafiku a hlavně lehkost ovládání a také na to, jak vývojáři vlastně ten celý svět vymysleli.

Co se týče hudby, ta je opravdu skvělá a velmi rád poslouchám uklidňující podvodní svět. Rád také nechávám Mária déle prospat, abych se mohl zasmát nad tím, jak ze snu říká to, jak má rád špagety a jiná podobná jídla :D

Nemohu si pomoct, ale nintendo mělo tenhle žánr a převážně Mária vždy o krok napřed před konkurencí. Super Mario 64 byla a je bezesporu famózní hra, která se drží v topce her všech dob a myslím, že jí jen tak něco nesesadí. Dodnes si jí občas se synovcem pustíme a procházíme všech 120 hvězd.

Pro: Grafika, Hratelnost, Hudba, Systém ovládání, geniální producent a ředitěl hry Shigeru Miyamoto

Proti: napadá mě asi jen pár bugů

+14

Super Mario 64

  • N64 80
Super Mario 64 poměrně zásadně překopal dlouholetou šablonu 2D série a z lineárních plošinovek, zaměřených na testování hráčovy zručnosti ve překonávání stále těžších a těžších překážek, se stala skoro až akční adventura, v níž je důraz kladen na poklidnější prozkoumávání otevřených úrovní.

Na designu a variabilitě úrovní hra podobného stylu stojí a padá, v čemž Mario 64 obstojí bez problémů i dnes. Fantazie tvůrců jela na plné obrátky a téměř každý svět je unikátní nejen vizuálně, ale i co se týče hratelnosti. Najdete tu úrovně podvodní, ledové, pouštní, podíváte se do hodinové věže, do strašidelného domu či se budete teleportovat mezi dvěma různě velkými verzemi jednoho ostrova. Na svou dobu jsou úrovně velmi rozlehlé a prošpikované různými detaily, které vysloveně lákají k jejich prozkoumávání. Potěší fakt, že i když vás hra názvy misí navádí ke konkrétním cílům, máte téměř úplnou volnost a hvězdy, jejichž sbírání je cílem hry, můžete najít a sebrat bez jejího pobídnutí.

Příjemně překvapilo i pohodlné ovládání, které by Mariovi 64 mohla závidět leckterá moderní plošinovka. O těžkopádnosti se nedá mluvit a nové pohyby jako triple jump či walljump působí v Mariově repertoáru zcela přirozeně. Co už tak dobře nezestárlo, je kamera, kterou za vámi na obláčku drží dříve nepřátelský želvák Lakitu. Ten Maria očividně stále nenávidí a najít tak vhodný kamerový úhel je leckdy téměř nemožné. Podobně nikoho dnes asi nenadchne grafika. Nízkopolygonová stylizace sice má svůj šarm, ale určitě by se nikdo nezlobil, kdyby se hra dočkala podobně kvalitního remaku jako byla Ocarina of Time 3D či Star Fox 64 3D.

Je Super Mario 64 i dnes hratelný a zábavný? Nepochybně. Nováčkům série bych však spíš doporučil začít u Super Mario Galaxy či nejnovější Super Mario Odyssey, která vzala koncept Mario 64 a po všech stránkách ho vylepšila. Případně je možnost začít u původní 2D trilogie z NESu, pokračovat SNESovým Super Mario Worldem a až potom si zahrát Mario 64, abyste mohli lépe docenit, jak moc velký pokrok série v relativně krátkém čase udělala.
+13

Turok 3: Shadow of Oblivion

  • N64 70
Turok 3 má dva velké problémy. První, o něco menší problém je, že hra vyšla jen na Nintendo 64. Naštěstí na tuto konzoli, mimo jiné, existuje výborný emulátor zvaný Project64. Který v dnešní verzi řeší i problém s frameratem. V originálu hra běží maximálně na 30 fps se značným kolísáním až k někam 15 fps. Z dnešního pohledu už celkem málo hratelné. Když si v Project64 zapnete grafický modul Glide(beta), hra běží v krásných 60 fps. Není to sice klasických 60. Občas se to pořád zvláštně zpomaluje, ale je to mnohem lepší. Nevýhoda Project64 je, že je placený a po 30 dnech se bez supportu vypne. Druhá jeho (asi i ostatních emulátorů) nevýhoda je, že neřeší zásadní problém s ovládáním hry na PC.

Že si bez gamepadu neškrtnu mi bylo hned jasné, kdy jsem se hru pokoušel rozehrát na klávesnici. Možná jsem jen technický analfabet, ale myš se mi zprovoznit nepodařilo. Bez, minimálně jedné, analogové páčky se obejít nejde. Zapojit gamepad je to nejmenší. Co mě ale vytáčelo celou dobu hraní bylo, že se kurzor neustále automaticky vracel do středu. Turok 3 je 3D hra. Nějakého pomocníka při míření sice má, ale zaměřit a trefit někoho na římse nebo pod schodama je docela vopruz. Hra si nedává žádné úlevy, protože je to Nintendo 64. Takové míření je v ní na denním pořádku. Ač jsem se v tom hrabal jak jsem mohl, nepodařilo se mi to vypnout. Automatické centrování pohledu by mě hodně štvalo i na konzoli. Holt, byly to pořád začátky FPS akcí na konzolích.

Samotná hra mě mile překvapila. Pryč jsou hubovité úrovně, do kterých se můžete vracet. Design Turoka 3 se drží tehdejšího moderního trendu. A tím byl Half-Life. Hra je linéární a nehraje si na nějaké levely. Příběhově vás vede vpřed a docela často se v ní mění prostředí. Esence toho, co je na fps hrách dobré. Skripty sice skoro neobsahuje, ale obsahuje dvě hratelné postavy. Vyzkoušel jsem obě a musím říct, že průchod s nima je překvapivě odlišný a vyplatí se hrát za oba. Mě vyhovovala víc ženská, protože má lepší zbraně. Ve splitscreenu by to vůbe nemuselo být špatné.

Zbraně jsou fajn. Sice jsem nepřišel na to, jak pořádně používat vampýří zbraň, ale ultimátní zbraň stojí za to. Kam se na ní s účinností hrabe BFG. K tomu má genální nabíjení. Úplně jako fůzní kanón v Demolition Man. Jinak je to celkem klasika. Nejčastějí jsem používal rotačák. Když byli náboje. Nepřátelé jsou trošičku překvapiví. Na to, že je to Turok, je tady minimum dinosaurů. Spíš emzáci a lidští protivníci.

Ani Turok 3 nezklamal. Bossové jsou zde opět boží. Každý z nich mě dost bavil. I když se u nich framerat často dost zpomaloval. Turok 3 by byla skvělá hra nebýt ovládání. Za celou dobu hrání jsem si na to automatické centrování nezvykl. Škoda. Nicméně, můžu být možná rád, že jsem hru spustil, že šla ukládat, že jsem jí stihl dohrát za 30 dní. To jsou takové malé herní úspěchy.

Pro: dva odlišné průchody hrou, zábavní bossové, lineární design, změny prostředí, ultimátní zbraň

Proti: automatické centrování pohledu, hra vyšla jen na Nintendo 64, celkově nepohodlné ovládání

+13

GoldenEye 007

  • N64 70
Velká legenda žánru FPS, která ale zůstala u nás trochu utajená, protože Nintendo 64 tady mělo málo lidí. Konzole, která sice uměla pěknou 3D grafiku, ale už jí nebylo kam uložit. Konzole, která sice měla třetí madlo na ovladači, ale chyběla mu druhá analogová páčka. Takže ve všech 3D FPS chybělo spoustu zvuků a dabing. Zároveň se to dost blbě ovládalo. Nintendo 64 FPS žánru nepřálo a stejně na něm vznikla legenda. Díky multiplayeru, který někde jinde ve světě asi hráli. Mít tady někdo N64 a ještě k tomu čtyři ovladače. To byla solidní podivnost.

V dnešní době už (naštěstí) existují slušné emulátory. Které sice do hry nepřidají víc zvuků než výstřely a hroznou muziku. Umí ale solidně emulovat myš a dokonce nabízí polofunkční quick save/load. Takže už se člověk nemusí bát hru zapnout na obtížnost 00 agent. Ze začátku se to i výborně hraje. Jdete dopředu, střílíte nabíhající nepřátele a občas splníte nějaký úkol. Nepřátelé jsou hodně solidně rozpohybovaní. Zvláště jejich reakce na zásahy umocňuje dobrý pocit ze střelby. Zásahové zóny v roce 1997 také nebyli úplně běžné a působí svěže i dnes.

Aby to nebylo tak snadné, po pár pohodových misích přijdou mise s permanentním respawnem. Pohoda skončila. Teď najednou musím každou minutu zastřelit skupinu nepřátel za zády. Následně se musím vrátit, abych posbíral jejich munici, kterou nutně potřebuji. Plnění úkolů je najednou vopruz. Protože v hodinkovém menu se čas nezastaví. Tyto části hry mi hodně připomněly Aliens versus Predátor. Jenže o dost debilnější. Hra by také mohla s hráčem víc komunikovat. Jakmile totiž minete nějaký úkolový bod, ke kterému se už nemůžete vrátit, hra nedá nic vědět. Jako že, díky dnes už schématické grafice a žádnému barevnému odlišení kritických míst, je to častá a nemilá věc, co mě ve hře potkala.

Na druhou stranu jsou jednotlivé mise hodně krátké jejich opakování zábavu tolik neruší. Na třetí stranu to je jen 20 pětiminutových misí. Krátká hra, která sázela na nepohodlné ovládání a na opakování do zblbnutí. Ještě, že je to samotné střílení zábavné. Nikde se nebloudí a vlastně celkem dobře odsýpá.

Ježdění v tanku je fajn, ale střílení z něho velké utrpení.
Němý Bond, němá Bond girl, dynamické, ale hrozné hudební smyčky. Nintendo 64 byla fakt zoufalost.
Druhá bonusová mise je lepší.
Jestli tam má má být někde stealth, tak nevím kde. Spíš je to čistokrevná frenetická střílečka.

Před naším letopočtem

Pro: pohyby nepřátel při zásahu, zásahové zóny, pocit ze střelby, přímočarý design úrovní

Proti: častý respawn za zády (v některých misích nepřetržitý), minimum zvuků - hrozná hudba, přehlédnutelné úkoly, se zvládnutým ovládáním šíleně krátké

+12

Perfect Dark

  • N64 90
Nintendo 64 byl v Česku vyloženě exotickou konzolí - skoro nikdo ji tady neměl, takže jsem si na zahrání věhlasného Perfect Dark, který v základu vychází z mechanik GoldenEye 007, musel počkat, až si na tyto hry vzpomenu v době, kdy už bude vynalezený funkční emulátor pro počítače...

Emulace vlastně přináší mnohé výhody oproti nebohému N64, jehož technické možnosti Perfect Dark kdysi ždímalo do posledního bajtu a stejně na něm nedokázalo běžet ani těmi mizernými PALovskými 25 snímky za sekundu. Použití myši k rozhlížení už se skoro dá považovat za cheatování, neboť původní hra je dimenzovaná na krkolomné ovládání pomocí původního konzolového ovladače a ohledně přesnosti vám leccos odpustí.
Ale furt je to docela pecka.

Na rozdíl od GoldenEye, které místy vypadá jako abstraktní geometrické umění a používá celkem asi pět textur, je Perfect Dark mnohem hezčí na pohled (zvláště tedy v HD a bez rozmazávacího anti-aliasingu N64) - výtvarníkům se podařilo najít styl, který vypadá dobře i při skromných technických možnostech a který nadto otevřeně čerpá třeba z Blade Runnera nebo Ghost in the Shell.

Se svým předchůdcem pak hra sdílí širokou paletu zbraní i gadgetů a systém úkolů, které je třeba plnit (tj. nestačí se prostřílet z bodu A do bodu B).

Zároveň je Perfect Dark (společně s No One Lives Forever a Medal of Honor: Underground) raným příkladem neomarxistického feminismu ;) , neboť hlavní hrdinkou střílečky z pohledu první osoby činí ženu. A jejím pozdějším parťákem je mimozemšťan fandící americké popkultuře...

Občas to má trochu moc bludišťový level-design, občas člověk neví, jak má splnit daný úkol (tj. u jaké rozmazané textury stisknout tlačítko "action"), ale místo v FPSkové síni slávy si ta hra rozhodně zasluhuje.

Majitelům Xboxů a Game Passu rozhodně doporučuji vyzkoušet remasterovanou verzi s lepšími texturami a modely, která je dostupná v rámci kolekce Rare Replay.

Pro: grafika, gadgety, množství inventivních zbraní

Proti: bludišťové prvky level-designu, špatný výkon na N64

+11

Pocket Monsters Stadium

  • N64 60
V dřevních dobách pokémoních začátků se vyskytla hra s podobným osudem jako první Pokémoni Red a Green. Pocket Monsters Stadium (na západě později přezdíváno jako ‚Zero‘) totiž vyšlo pouze v Japonsku a někteří fanoušci Pokémonů o hře dosud nikdy neslyšeli. Jiní si zase myslí, že jde o demoverzi druhého dílu, který ovšem na západě vyšel s pomyslnou číslovkou jedna. Ti, kteří se o zahrání pokusili, rychle zjistili, že hra disponuje extrémně vysokou náročností, která byla snad ještě více překonána právě jejím pokračováním, díky čemuž si celá série vysloužila obávaný status. Největší šanci na úspěšný průchod mají hráči, kteří si do hry na Nintendo 64 mohli převést již vlastní vytrénované příšerky ze svých her na Game Boy, protože to je funkce, na kterou Nintendo s úspěchem lákalo. Zkušení hráči tedy dávali přednost vlastním Pokémonům před těmi přednastavenými ve hře - zlé jazyky navíc tvrdí (pravděpodobně právem), že právě přednastavení Pokémoni, jež si hráči vybírají do svých týmů pro průchod skrze turnaje, byli účelově oslabeni a znevýhodněni proti NPC, aby se tímto podvratným aktem dále podpořily prodeje her Red, Green, Blue a později i Yellow.  

První pokémoní hry vyšly v roce 1996 na dosluhující handheld Game Boy. V tom samém roce uvedlo Nintendo na trh novou konzoli Nintendo 64, na níž bylo vydáno postupně celkem nízké číslo 393 her (pro srovnání: PS cca 1100 her a Sega Saturn cca 600 her), z nichž šest her se týkalo Pokémonů - ovšem žádná hra z hlavní série; a z oněch šesti her pouze tato jediná vyšla pro japonské hráče. Mimochodem, právě v tuto chvíli psaní komentáře (tedy po vydání Scarlet a Violet) je na světě přes 130 nejrůznějších pokémoních her a mini hříček na různé platformy a z nich téměř 40 je exkluzivních pro Japonsko.  

Pocket Monsters Stadium jsem pochopitelně nehrál na N64, místo toho se mi jej podařilo ukořistit na emulátor - nikde jsem však nenašel ani zmínku o fanouškovské lokalizaci do anglického jazyka, takže celou hru jsem měl v japonštině, nicméně použitá japonština ve hře využívá jednodušší katakanu a orientace uvnitř není nijak složitá, čili kdo zná pokeše a má za sebou i nějaké základy japonštiny, nebude mít problém. Jedině názvy útoků jsou v japonštině nazvané zcela jinak než v mezinárodních produkcích, ale ty se prostě dají zjistit jejich používáním v boji. Verze na emulátor je samozřejmě osekána o všechny ty přídavné funkce původní hry, takže na lákavou interakci se svým Game Boyem jsem mohl zapomenout (kdybych nějakého měl). Ostatně také nejsem vlastníkem N64.

Po prvním spuštění na mě vykouklo intro představující nejznámější Pokémony první generace a start hry mě vhodil do hlavního menu, kde je možné spustit jen jedno tlačítko z několika neaktivních (funkce vyžadující právě tu interakci s Game Boyem). O krok dále hra nabídne dvě možnosti – Free Battle (furí battoru) a Tournament (tónamento), přičemž hrajeme opět za trenéra Reda, hlavního protagonistu všech pokémoních her první generace. Pro úspěšný průchod hrou je třeba zvolit kampaňový šampionát, takže Tournament. Dále hra nabídne možnost zápasit v kategoriích Lv 30+ a Lv 50+. Výběr Pokémonů je v obou trochu odlišný, respektive kategorie Lv 50 obohacuje původní seznam několika vybraných o pár dalších (uvítal jsem zvláště Venusaura, Charizarda a Blastoise, který doopravdy střílí vodu z kanonů, yay). Skladba útoků se také v obou kategoriích liší i v případě stejných Pokémonů.  

Jednotlivé turnaje jsou odděleny počtem zápasů. Zatímco Lv 30+ se dále dělí na PokéBall Cup, Great Ball Cup, Ultra Ball Cup a Master Ball Cup (neboli japonsky Monsutá Baru Kappu, Súpá Baru Kappu, Hjappá Baru Kappu a Masutá Baru Kappu), Lv 50+ obsahuje pouze jeden „Cup.“ Každý Cup je složen z osmi dílčích zápasů 3 vs 3 a úkolem hráče je projít jej celý bez jediné prohry, což v tom prvním 30+ ještě jde, ale obtížnost postupně stoupá, a to tak, že hodně. PokéBall Cup i Great Ball Cup se mi podařilo projít jen tak tak, ale v Ultra Ballu už mi to dál nešlo (nebo jsem měl velkou smůlu). Tady musím zmínit můj první negativní poznatek, a sice ten, že hra dost nadržuje soupeři. Většinou má rychlejší, silnější i odolnější pokeše, jejich útoky obvykle nemíjejí, zatímco ty moje často, a taky má o dost větší štěstí na criticaly. Statusové útoky od soupeře téměř vždy úspěšně zasáhnou cíl, kdežto ty moje jen někdy, což už bylo postupem hrou docela k vzteku.  

Hráč si před každým turnajem složí tým z nabídky defaultně připravených Pokémonů, vybere si jich šest. Před každým jednotlivým zápasem pak vidí i tým soupeře, načež si oba protivníci vyberou tři Pokémony pro daný souboj. Protivníci v kategorii 30+ představují náhodné trenéry, které potkáváme v původních hrách, třeba Bug Catcher, Bird Keeper, Picknicker apod. Pak se spustí souboj a v klasickém tahovém arénovém duchu proti sobě bojují dva Pokémoni. Každý Pokémon má přednastavený moveset čtyř útoků, které může použít. V této kategorii se mi nejvíce osvědčili Arcanine, Gyarados (imunita proti zemním útokům) a Nidoking (Earthquake je v první generaci stále jeden z nejsilnějších útoků). Do toho všeho hraje klasická dynamická hudba z pokémoních her i anime a po vzoru TV show v seriálu každou situaci zuřivě komentuje komentátor, takže z toho vzniká poměrně živoucí zážitek. Akorát se po čase situace opakují a komentátor začne být neuvěřitelně otravný („…ale to je opravdu smůla, útok ho minul!!!“). Brzy mi došla trpělivost, a tak jsem se uchýlil k řešení emulátoru s quick save/quick load; bez této vychytávky bych hru ani náhodou nedal, anebo jen s obrovským štěstím, ale i s tím vším mi dala hra pěkně zabrat.  

V kategorii Lv 50+ jsou dále obsaženy tři zajímavosti.
První z nich říká, že do kategorie si může hráč převést z Game Boye Pokémony tak, aby součet jejich levelů nepřesáhl 155 (tím pádem je kategorie ve skutečnosti pro rozmezí levelů 50-55), což někteří řeší Pokémony s levelem 55-50-50 a jiní 53-52-50, čímž mohou získat potřebnou výhodu.
Druhá zajímavost říká, že NPC trenéři v této kategorii jsou založeni na skutečných hráčích a jejich herních týmech, kteří se zúčastnili pokémoních soubojů Nintendo Cup v roce 1997 po celém Japonsku a hráli proti sobě na Game Boyi (tento každoroční event vyšlapal cestičku modernímu giga eventu, jakým je dnes). Vítězní hráči z prvních 15 míst tvoří soupeře ve hře a turnaj v této kategorii z nich předhodí hráčovi 8 náhodně vybraných. Jelikož je ale meta první generace limitována v podstatě jen několika Pokémony (navíc ve hře ani nejsou všichni, ale jenom 40 nejsilnějších), tak se výběr těchto Pokémonů u soupeřů podstatně hodně opakuje. Taková Starmie v první generaci jen těžko najde odolného countera mimo elektrického – musel jsem spoléhat na to, že její Blizzard někdy mine cíl – baže, ta mi nejvíc zatopila; v těsném závěsu s ultra rychlou dvojicí Gengarem a Alakazamem, jejichž silné klasické i statusové útoky nikdy neminuly cíl. Nejrychlejší Pokémon ve hře je však Electrode (naštěstí se dá vybrat do týmu), ale bohužel jeho útoky nejsou nijak moc účinné – opravdu efektivní je Explosion, jenže jeho použitím Electrode pochopitelně exne.
Třetí zajímavost se týká Pikachu. Pokud si ho hráč přenese do svého týmu pro tuto kategorii z Game Boye a úspěšně s Pikachu projde každým soubojem (což je samo o sobě téměř nadlidský úkol), může poté naučit Pikachu silný vodní útok Surf, který má ve hře unikátní animaci s Pikachu surfujícím na prkně (případně Raichu, pokud jej následně vyvine). Poté ho může přetáhnout zpět do hry Game Boye a v Pokémon Yellow spustit minihru se surfujícím Pikachu (naštěstí na virtuální konzoli je tato minihra normálně dostupná). Odměnou za úspěšné zakončení kategorie 30+ je odemčení Doduo Game Boy, což je vlastně oficiální emulátor pro zahrání původních her i s celým zobrazeným Game Boyem. Výhrou v kategorii 50+ je odemčení Dodrio Game Boye, což je to samé, ale přidává funkci pro trojnásobné zrychlení hraní.  

Kdyby nebylo vysoké obtížnosti, určitě bych hru hodnotil lépe, ačkoliv chápu tu potřebu podnítit prodej původních her. Přece jen ta živost soubojů je docela chytlavá a Pokémoni mají cartoonovitě vtipné animace, které už by si dnes nikdo do hry nedovolil vložit (Jynx vypadávají oči z důlků, natřásá se a zuřivě pusinkuje; Electrode rozšiřuje bulvy, Gengar perverzně vibruje jazykem, a tak), seriálové melodie hned nahodí nostalgii, komentátor… mno, snaží se komentovat. Arénové souboje prostě pokešům svědčí, ovšem svými dispozicemi hra již zestárla a nakonec opravdu působí jen jako demoverze svého slavnějšího sequelu Pokémon Stadium (ten se od letoška objevuje spolu s třetím dílem i na Switchi v Nintendo Online Expansion Packu – to je ta dražší verze ze dvou). A především onen výběr 40 hratelných Pokémonů působí přece jen poněkud chudě. Přitom ve hře jsou modely všech Pokémonů; ten zbytek 111 příšerek byl původně plánován na vydání s pomocí externího Nintenda 64DD (Disk Drive), ale kvůli chybě v systému k tomuto nakonec nedošlo a hru vydali v osekané verzi.
Všech 151 a následně 251 Pokémonů se objevilo postupně v pokračování spolu s dalšími funkcemi a minihrami.
Hru se mi nakonec tedy po mnoha útrapách podařilo dohrát, ačkoliv se vlastně jedná o takovou jednohubku na dvě-tři odpoledne (odhadl bych to asi na 10 hodin). Ale byl to boj. Hru bych asi nikomu zcela nedoporučoval (anebo bych ji doporučil vlastníkům Game Boye a N64 s pokémoními hrami), nicméně jedná se o poměrně unikátní zážitek, protože skutečně moderní pokémoní varianta tahových arénových soubojů prozatím neexistuje – ledaže byste chtěli zkusit ryze akční mlátičku Pokkén Tournament DX, která je sice super akční a skvěle animovaná, ale v kampani poměrně krátká. Případně můžete zkusit tahovou Pokémon Battle Revolution z roku 2006.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Herní výzva 2023 - 10. Dohraj hru, která vyšla v období deseti let před vznikem Databáze: 1998-2007

Pro: Tahové arénové souboje; dynamické zápasy; první generace ve 3D; interakce s Game Boyem; hudba.

Proti: Komentátor je otravný; obtížnost zbytečně vysoká; menší výběr Pokémonů; pouze pro Japonsko.

+11