Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

« Předchozí Následující »

The Legend of Zelda: Majora's Mask

  • N64 100
Hrál jsem stovky až tisíce videoher, tak proč si zrovna Majora's Mask odnáší absolutní hodnocení? Důvodů může být mnoho, a také jich je v mém případě nepočítaně.

Osobně pro mě byla The Legend of Zelda docela nenápadnou sérií, která si však odnášela ty nejvyšší hodnocení především v USA a Japonsku - ale nevyšla na PC, tak i tím hasl můj zájem. O řadu let později jsem se ale dostal k emulaci Nintenda 64, a Zelda byla, jako vlajková loď platformy, jasným kandidátem na vyzkoušení. Nejdříve se této cti dostalo Ocarině, ovšem očekávání (nikterak velká) narazila. Dětinské zpracování, podivné ovládání i inventář nebo jen poměrně fádní náplň. Rozbíjení džbánů za výkřiků Linka a následný průzkumu okolí v doprovodu Linkovy víly. Není divu, že v daném věku po hodině opadl můj zájem a mohl jsem si odškrtnout další vyzkoušenou „legendu“. Nějaký čas to trvalo, ale nedalo mi to, a vyzkoušel jsem i druhý stažený soubor. Několik desítek MB zabírající Majora's Mask. A to byl začátek mé radikální změny interpretace série, kterou nyní mohu řadik ke svým nejoblíbenějším.

Ovšem Majora's Mask začínalo ještě podivnější uvedením! Pobíhající mužík s masky a snová vize? Nenadálá transformace na "dřevěného" Linka? Můj zájem si videohra z roku 2000 ihned získala. A jak to tak bývá, první dojem a prvních pár minut rozhoduje, a u mě v tomto případě tento pozitivní dojem předznamenal časovou investici v řádu desítek hodin. A musím říci, i jedněch z nejlépe naplněných v rámci videoher. Jak dokáží být zábavné explorativní adventury v otevřeném světě mi ukázal belgický titul Outcast, ovšem až Majora's Mask tuto formuli dotáhla do ideální podoby. Hry od Nintenda jsou především o zábavě a čisté formě hratelnosti, zde je to povýšeno ještě o překvapivě funkční designérské rozhodnutí. A to cestování v čase, respektive řešení 72 hodin (v reálném čase jde o 72 minut) z různých perspektiv – jde tedy o do jisté míry o rozvinutý koncept Ocariny, zde ovšem povýšený o hmatatelné ovlivnění herního světa s přímou zkušeností dopadů vašeho konání. Je to jako u druhého Falloutu nebo Thiefa. Autoři v prvních dílech svých sérii poznali možnosti vytvořeného enginu a technické stránky, a ve druhých dílech se už mohli soustředit na tvorbu obsahu a nových nápadů, které rozšíří již tak kvalitní (game)design.

Premisa titulu je jasná. Zbývají tři dny, a na svět Termine míří padající měsíc. Máme 72 hodin a možnost se s okarínou vracet v čase na začátek cyklu. V této smyčce je třeba pokusit se, ač se to může zdát zprvu nemožné, o zamezení katastrofy a destrukci království Terminy, určitého opaku k pohádkové Hyrule z minulého dílu. Omezení videoher i konzole N64 je zde předností. Máme zde jeden velký a přístupný svět, ve kterém je třeba řešit nespočet drobných i větších úkolů a především pomáhat i různým osobám nebo celým společnostím. A různým znamená zcela odlišným, ke kterým budete mít přístup skrze změnu „nošené“ masky. Hlavního to konceptu Majora's Mask. A ten se povedl znamenitě. Nejenže má hráč k dispozici rozmanitý svět hlavního města Terminy a okolních lesů, vodních ploch a zamrzlých hor, ale i může s prostředím interagovat závisle na nošené masce. Vzhledem k tomu, že většina úkolů, dungeonů a puzzlů je zábavná a motivuje sama o sobě v dalším objevování, tak je hraní Majora's Mask opravdovou odměnou a radostí. A to bohužel nejde říci o velké části dostupných videoher.

Jak je u některých her jasné vítězství formy nad obsahem, tak u Masky je tomu naopak. Obsah zde má prim, a dva roky vývoje byly především věnovány jemu (nicméně do Majory se dostalo i značné množství z obsahu zrušené definitivní verze Ocariny of Time). Prázdná místa nebo výplně na zvýšení doby hraní chybí. Celkový dojem oproti Ocarině je také dospělejší a vyzrálejší – je to cítit jak u dialogů, tak i z řeči samotných lokací. Atmosféra je silnou stránkou, a je podpořena strohým, ovšem unikátním výtvarným stylem. Hudba Koji Konda perfektně ladí s vizuálním vjemem ze hry, ovšem jako celek je slabší než v Ocarina of Time (Lost Woods, Great Fairy's Fountain). To v překladu znamená, že je skvělá (Song of Healing), ale ne dokonalá.

Hodnocení 100 procent jsem udělil zatím desítce her, a Zelda z nich byla pro mě nejméně pravděpodobná. O to více si ji tak cením, jelikož jde o titul, který přinesl něco nové (pro mě), a v tak kvalitním provedení. O tom, že je pro mnohé (a i pro mě) kultovní sérií netřeba psát. A to zcela zaslouženě, dvojici Eiji Aonuma a Yoshiaki Koizumi se povedl perfektní mix mezi čistou hratelností a komplexností jiných titulů. A není lepší volby, než se probouzet (a mít nastavený budík) na hudbu ze Zeldy!

Pro: hratelnost, cyklický koncept, masky, možnosti

Proti: možná kratší (20-25h)

+22+22 / 0

Wonder Project J2: Corlo no Mori no Josette

  • N64 95
Jen pár titulů mohu označit za opravdu překvapující, a to jak v kontextu samotné hry, tak i v kontextu jejich historie. A právě Wonder Project J2: Corlo no Mori no Josette ji má z dnešního pohledu poměrně překvapivou, nicméně v roce vydání (1996) nijak zarážející. Stejně jako první díl na konzoli SNES, Wonder Project J, i druhý díl vyšel pouze v Japonsku a i tentokrát exkluzivně na konzoli Nintenda (64). Nyní, kdy posledních dvacet let dostává japonská popkultura (manga, anime i videohry) čím dál větší pozornost i v Evropě a pojmy jako studio Ghibli, Ghost in the Shell a Pokémon jsou obvyklou kulturní znalostí, je ovšem nepublikování hry jako Wonder Project jistě zarážející. Mladá dívka na obalu v estetické rovině zmíněného Ghibli, zajímavá tématika kombinující adventurní prvky a „výchovný“ simulátor a především celá řada nápadů, které jsou právě tím, proč je Wonder Project 2 minimálně v mých očích tak kvalitní hrou.

Pro určitou představu mechanik je asi nejlépe zmínit sérii Princess Maker, nicméně v interaktivnější podobě a i s příběhem, komplexním řešením problémů a snahy o to, naučit se co nejrozličnější schopnosti a dovednosti. Síla titulu je v unikátnosti tohoto konceptu, kdy jsem ani vzdáleně podobnou videohru neměl možnost zatím hrát. Prakticky jde o klasickou „point n click“ adventuru, která ale působí daleko živěji (což je paradox) než většina jiných. Povedené seznámení s hlavní protagonistkou hry, Josette, je zábavné a ukazuje možnosti herních mechanik hned od prvních minut. Kvalitně napsané dialogy mezi vámi, určitou vyšší mocí, a robotickou dívkou Josette si půjčují dost klišé z anime produkce začátku 90. let, a je zde jasná snaha autorů o emocionální propojení mezi hráčem, který je explicitně pojat jako někdo za obrazovkou, a děním ve světě ostrovního Bluelandu. A to není vůbec špatně, k vizuálnímu stylu a příběhu se to jen hodí. Navíc vše funguje, tak jak má.

Důležitou složkou hry je učení se dovednostem. Je třeba se například naučit jak vařit, jak ovládat ponorku, vyhrát cenu za nejhezčí dívku, naučit se zpívat, pochopit koncept lásky... je toho opravdu dost. Obvykle je většina z těchto dovedností nějak spojena s příběhem, a hráč do většiny není nijak nucen, ale vyplynou z postupného hraní.

Které je po celý čas zábavou. I přes zprvu kostrbaté ovládání (v emulátoru N64) a specifický žánr i obsah hry, je Wonder Project J2 pohlcující zkušeností a jednou z mála videoher, které působí opravdu unikátně. Nicméně se vyplatí o hře vědět spíše méně než více, jelikož počin tvůrců z Givro staví na pocitu objevování nového. Vzhledem ke staří, nutnosti emulace a dalším potížím není titul jistě pro každého, ale kdo si udělá práci se spuštěním a naučením se mechanik hry, bude spokojen.

Pro: čirá hratelnost, zpracování, anime estetika 90. let, nápady

Proti: ovládání

+16+16 / 0

Super Mario 64

  • N64 100
Super Mario 64 je dle mého názoru stěžejní hra platformy N64. Je to také jedna z prvních, co na daný systém vyšla. Pamatuji si, že jsem měl trochu strach z toho, jak dopadne přesun 2D Mária na 3D prostředí a dost jsme to tenkrát řešili. 3D prostředí z Playstationu se mi tenkrát moc nelíbilo, jelikož bylo moc kostičkované a prostě jsem tak nějak miloval 2D chodičky v čele s Máriem. Naštěstí byly moje obavy po spuštění hry velmi rychle rozehnány a nastoupil takový ten blažený pocit, znáte to, takový ten pocit, když se něco opravdu povede. Po spuštění Mária jsem spíše valil oči na to, jak to všechno skvěle funguje, na tu nevídanou grafiku a hlavně lehkost ovládání a také na to, jak vývojáři vlastně ten celý svět vymysleli.

Co se týče hudby, ta je opravdu skvělá a velmi rád poslouchám uklidňující podvodní svět. Rád také nechávám Mária déle prospat, abych se mohl zasmát nad tím, jak ze snu říká to, jak má rád špagety a jiná podobná jídla :D

Nemohu si pomoct, ale nintendo mělo tenhle žánr a převážně Mária vždy o krok napřed před konkurencí. Super Mario 64 byla a je bezesporu famózní hra, která se drží v topce her všech dob a myslím, že jí jen tak něco nesesadí. Dodnes si jí občas se synovcem pustíme a procházíme všech 120 hvězd.

Pro: Grafika, Hratelnost, Hudba, Systém ovládání, geniální producent a ředitěl hry Shigeru Miyamoto

Proti: napadá mě asi jen pár bugů

+13+13 / 0

The Legend of Zelda: Ocarina of Time

  • N64 100
Ocarina of Time je pro mě hra, ke které jsem nepřistupoval s takovým nadšením, jelikož jsem Zeldu nějak moc neřešil. Nikdy jsem předtím na starším systému Zeldu nehrál, neznal jsem principy hry, nevěděl jsem skoro nic. Měl jsem jen informaci, že je to velmi dobrá hra, která bourá většinu žebříčků her všech dob.

Předem bych chtěl napsat, že jsem se ke hře naplno dostal až tak kolem roku 2005. Bylo tam sice pár pokusů již kolem roku 2000-2002, ale to jsem vždy zahrál 1-2 dny a hru odložil. Okolo roku 2005 jsem se domluvil se synovcem a hru jsme rozehráli naplno.

Ze začátku nebylo moje nadšení nijak ohromující a spíše jsem hledal cestu k tomu, abych se u hry vůbec udržel, ale po 2 dnech hraní se to celé začalo stupňovat. Začal mě bavit systém ovládání, nekonečné přecházení tam a zpět po velkém prostranství a začal jsem se plně nořit do krásného příběhu, který hra nabízí. Hru jsme samozřejmě hráli bez návodu, a proto se to také trochu vleklo. Začínal jsem vnímat hudbu a dokonce jsem měl oblíbené pasáže, do kterých, když jsme museli přejít, tak mě hudba opravdu bavila. Jeden můj nejoblíbenější hudební doprovod ve hře zazní jen párkrát a já se vždy těšil, až se k němu opět dostaneme.

Musím přiznat, že mě po několika dnech hra úplně pohltila a hrál jsem ji v úžasu, co všechno umí dobrý vývojářský tým vymyslet. Například 2 časové období, kdy v jednom ovládáte malého Linka a ve druhém se z něj stane statný mládenec. To ještě doplňuje fakt, že některé věci, které nemusíte, ale uděláte za jeho mládí, se poté projeví v jeho druhé starší podobě. Narazili jsme tak i na velké problémy mimo hlavní dějovou linii. Ale stálo to za to.

Hru čas od času opráším a pokaždé se skvěle bavím. Je dobré nechat zapomenout na většinu věcí a poté si je znovu projít. Není to pak zas tak velký stereotyp, když už nevíte, co přesně máte dělat a to jde u této legendární hry velmi dobře pro její obsáhlost.

Dalo by se toho napsat daleko víc, ale to už by byla spíše taková recenze a ne komentář, proto bych svůj komentář zakončil slovy: Kdo má přístup k této hře, určitě si ji vyzkoušejte a dejte jí více času, pokud Vás neohromí hned od začátku.

Pro: Příběh, děj, postavy, charaktery, hudba, systém hraní na Ocarinu a mnoho dalšího

Proti: prostě mě nic nenapadá

+12+12 / 0