Do třetice všeho dobrého až špatného jsem napjatě očekával příchod posledního dílu Stadium na Switch do knihovny her N64 v rámci předplatného online Expansion packu. Dopadlo to přesně tak, jak se dalo čekat. Zase žádná podpora pro transfer vlastních příšerek, tudíž jsem hru opět musel odehrát na emulátoru, jenž se znovu ukázal být neocenitelným pomocníkem během prolézání tohoto bitevního martýria.
Stadium 2 má pochopitelně více fanoušků nežli jeho předchozí díl, jelikož do nabídky Pokémonů přibyla celá druhá generace příšerek, a ruku na srdce, právě ta druhá je obecně hodně oblíbená, protože přišla s mnohými vylepšeními. A více příšerek znamená více zábavy, že ano? Ano, pokud máte k dispozici vlastní vytrénované týmy z her na GBC. Ne, pokud jste odkázáni na in-game rental týmy. A vy na ně bohužel odkázáni jste, pokud tedy hrajete na Switchi nebo emulátoru stejně jako já nebo většina dnešních ostatních hráčů. Ale určitě si říkáte, že s druhou generací ve hře je to jistě celkově mnohem zábavnější než minulé díly, že ano? Ano, taky ne. Protože žádný Pokémon druhé generace nemá tak dobré staty a moveset, aby stálo za to s ním hrát v týmu rentals. Jinými slovy se zase opakuje situace z minulých dílů, kde je nutné používat dokola ty samé pokeše s co nejlepšími staty a útoky, a k tomuto účelu nejlépe slouží těch pár šťastnějších jedinců generace jedna. Zase ne úplně všichni, protože někteří byli od minula nerfnutí (haha), ale v zásadě se dá dokola točit těch pár vybraných. Osobně jsem ale omrknul každého jedince z druhé generace a je to prostě zoufalost a frustrace z promrhaného potenciálu. Staty mají přinejlepším průměrné a když už dokážou občas něčím zaujmout, tak mají zase třeba jen jeden použitelný útok. Můj poznatek mi posléze potvrdil například tento žebříček oblíbenosti používaných Pokémonů. Ach jo.
No nic, tak teď zkusím stručně popsat útroby hry. Po spuštění proběhne pěkné intro a objeví se rozcestník se třemi možnostmi vedle sebe. Marill stojící vlevo spustí nějaký náhodně generovaný souboj s náhodně zvolenými Pokémony, nic extra. Sentret vpravo umožňuje multiplayer pro dva hráče, ovšem pouze po připojení cartridgí z GB, což na emulátoru a na Switchi odpadá. Slowking uprostřed vpustí hráče do bitevního resortu White City, kde se nachází hlavní obsah hry.
Městečko White City je dalším rozcestníkem, po němž může hráč kroužit v kruhu i v centru a vybírat si zvolené módy, turnaje a další vychytávky. Přeci jen je tu o něco více možností než dříve.
Vezmu to zleva uprostřed – laborka profesora Oaka (stejné umístění jako v předchozím díle). Tato budova slouží k interakci s vlastní GB hrou. Hráč může zkontrolovat pokédex a nasát z něj data, prozkoumat mapu Kanto a Johto, organizovat inventář a provádět výměny. Switch i emulátor verze je však v tomto případě neaktivní, původní N64 k tomuto účelu vyžaduje Game Pak s hrou (cartridge) a zařízení Transfer Pak k přenosu dat.
Pod laborkou v levém spodním rohu se nachází hráčův pokojík (převeden z GB her druhé generace do 3D). Dá se všelijak upravovat a dekorovat, ale je vyžadována cartridge hry, proto je na emulátoru a na Switchi tato volba neaktivní.
Vpravo od pokojíku se tyčí Game Boy Tower. Zde se dají hrát připojené hry první a druhé generace s rámečkem Game Boye. S dalšími dosaženými úspěchy se zde odemkne Doduo GB a Dodrio GB, postupně urychlující gameplay všech zapojených her. Druhá generace her se odemyká až v druhém kole Stadium 2. Kvůli nutnosti zapojit GB hry je tato možnost na emulátoru a na Switchi opět neaktivní.
Vpravo od GB Tower je volné místo až do doby, než hráč projde úspěšně celé první kolo hry, poté se odemkne jeskyně pro ultimátní souboj s rivalem z Johto.
Vpravo uprostřed sídlí pokémoní Akademie. Zde hráč prochází tunou různých textových přednášek jako ve škole, plní testy, úlohy a může měřit pokémoní síly s dalšími spolužáky. Kurzy vede groteskní tlouštík Earl, je to pro úplné začátečníky a otázky jsou většinou ve stylu „o čem jsem to právě mluvil?“ Přístupné na všech platformách.
V pravém horním rohu se nachází Free Battle mód pro dva až čtyři hráče nebo proti CPU. Lze si nastavit různé podmínky a pravidla pro individuální souboje. Na emulátoru a na Switchi lze spustit pouze souboj proti CPU.
Nahoře uprostřed je patrně nejoblíbenější budova celé hry zaměřená na párty minihry. Nejoblíbenější proto, že hráči chtějí mít Stadium 2 rádi, ale protože zbytek hry je téměř nedohratelný a hardcore, tak se chytají i toho nejslabšího stébla, což je v tomto případě budova s dvanácti minihrami. Ne, že by byly špatné, ale oproti všemu ostatnímu trvají jen kolem minuty a ano, dají se hrát s dalšími až čtyřmi lidmi, což může být opravdu zábava, nicméně hrát Stadium 2 jen kvůli několika krátkým minihrám se poněkud míjí cílem. Opravdu však řada hráčů tvrdí, že se vyplatí hrát hru jen kvůli minihrám – budiž, ale podle mě je to pouze snaha ospravedlnit si selhání všude jinde.
Každopádně tady je pár stručných popisků miniher: Golbati se vyhýbají v letu Magnemitům a sbírají srdíčka; Hitmontopové do sebe narážejí v aréně a snaží se v ní zůstat; Scytherové a Pinsirové se snaží přeseknout kmeny v určený okamžik; Furreti hrají miniházenou a snaží se nasbírat body z branek; Mr. Mimové hrají variaci Pongu; Pichuové závodí v nabíjení elektřiny; závody Donphanů; precizní počítání probíhajících typů Pokémonů; Togepi a jejich běh přes překážky; Delibirdí donáška dárků různé hodnoty; Chansey chytají padající vajíčka a vyhýbají se explodujícím Voltorbům; Eevee a rychlostní reflex v chytání odkrytých pamlsků.
Kromě miniher jsou tu k dispozici i vědomostní kvízy. Na emulátoru a na Switchi lze hrát pouze sólo proti CPU.
A teď se konečně dostávám k posledním dvěma hlavním atrakcím. Levý horní roh městečka zabírá Gym Leader Castle, který jsem si pustil jako první. Hráč zde musí porazit postupně všechny gym leadery světa Johto i jejich přisluhovače, také intermezzo s vpádem Rakeťáků a propracovat se do elitní čtyřky a tu porazit i s šampionem Lancem. Poté se ještě odemkne Kanto s individuálními gym leadery a po jejich porážce konečně přijde na řadu i samotný Red; hlavní protagonista, za kterého jsme hráli všechny hry první generace, i první hry série Stadium. Trochu jsem doufal, že by se mohl objevit i Ash, leč nestalo se tak.
Souboje jsou urputné, zdlouhavé a s rental týmy dost náročné. Opět platí, že bych tuto hru nechtěl ani za nic hrát za stávajících podmínek na Switchi, a opět jsem využíval funkci quick save/quick load, bez níž bych si neškrtnul. Ale i s tím je hra poměrně náročná, protože souboje jsou zřejmě předem naskriptované na rozdíl od předešlých dílů – hra nebere v potaz prvek náhody po quick loadu a všechny situace proběhnou stejným způsobem vždy tak, jak si to hra předem rozhodla, což je mnohdy úmorné, a tak není žádoucí ukládat hru vždy, pokud se jedná o situaci s nejistým výsledkem. Pořád ale ještě platí, že Gym Leader Castle nabízí tu „lehčí“ kampaň díky individuálním soubojům. Horší je situace v…
Stadium!
Bitevní aréna pro všechny ostatní souboje a výzvy. Peklíčko pokémoních her ve své nejhorší slávě, martýrium v nejtrýznivější podobě. Zhouba nepřipravených, očistec připravených. Mlýnská kola ozubená, dehtem a peřím mazaná. A tak dále, a tak dále.
Aréna nabízí několik turnajů, každý obvykle s osmi zápasy v řadě. Každý turnaj obvykle nabídne sestavení týmu se šesti Pokémony (v našem případě rentals) a před každým zápasem si z nich hráč vybere 3, s nimiž zápas projde. Kvůli nerfnutí některých mých oblíbenců z předchozího dílu jsem byl nucen tentokrát více kombinovat a zvažovat. Zejména mí oblíbenci Electrode, Nidoking a Alakazam utrpěli velkou ránu a používal jsem je méně. Naopak se mi celkem osvědčil Arcanine, Magneton nebo podle situace i Charizard nebo Blastoise, Poliwrath mi v několika případech také zachránil kůži. Ale celkově je to velká bída. Použitelné jsou obvykle tak dva útoky ze čtyř, a to v tom lepším případě. Několik Pokémonů dostalo místo svých tradičních elektrických útoků Zap Cannon, který je sice ultra silný, ale málokdy se trefí, takže jsem tyto pokeše vůbec nepoužíval.
No co budu povídat. Strávil jsem v tom dlouhé hodiny s jazykem až na zem a na konci turnaje jsem si musel dát vždy dlouhou přestávku. Přesto se mi nakonec povedlo projít přes všechny šampionáty, a dokonce odemknout i toho zákeřného rivala, který pak na mě poslal Mewtwo, Lugiu a Ho-oha, ale to je zase jiný příběh plný nenávisti a těžce vydřené odplaty.
Stadium nabízí několik typů turnajů s různými pravidly, a vždy se stupňující se obtížností:
Little Cup – Pokémoni level 5, pouze osm zápasů v řadě. Dle mého názoru nejjednodušší.
Prime Cup – Level 100, osm zápasů v řadě. Hodně náročné.
Challenge Cup – 4x8 zápasů v řadě; obtížnosti Pokéball, Greatball, Ultraball a nakonec Masterball. Pokémoni jsou vždy náhodně vygenerováni. Extrémně náročné, zdlouhavé.
Poké Cup je hlavní šampionát – level 50-55, 4x8 zápasů v řadě, obtížnosti Pokéball, Greatball, Ultraball, Masterball. Mew, Mewtwo, Celebi, Lugia a Ho-oh jsou zakázaní. Dost náročné, zdlouhavé.
Po těchto všech se odemkne výše zmiňovaný rival, a po jeho úspěšném poražení se teprve objeví titulky. A po titulcích se odemkne druhé kolo hry pro ty, kdo si libují v sebetryzně (na druhé kolo jsem se pochopitelně vykašlal). Upřímně, hra by mě bavila, kdybych měl k dispozici vlastní vypiplané týmy z mých her, ale bohužel. Opravdu mě zlobí, že Nintendo se odváží vypustit tyto hry na Switch bez jakékoliv dodatečné podpory. Jasně, má to vyhlazené modely a působí to tam rychleji a svižněji, ale k čemu to je, když je to téměř nedohratelné?
Co se musí stát, aby se Stadium série mohla užít v maximální míře? Stále samé klacky pod nohama.
Pokud máte Nintendí Expansion pack, raději sáhněte po zábavnější karetní TCG.
Stadium 2 mi pocitově trvalo dlouhé hodiny; určitě více, než první Stadium – tipl bych si něco kolem 20-25 hodin. A bohužel bez jakéhokoliv pokeše druhé generace v týmu. Takže za stávajících podmínek never again.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.
Stadium 2 má pochopitelně více fanoušků nežli jeho předchozí díl, jelikož do nabídky Pokémonů přibyla celá druhá generace příšerek, a ruku na srdce, právě ta druhá je obecně hodně oblíbená, protože přišla s mnohými vylepšeními. A více příšerek znamená více zábavy, že ano? Ano, pokud máte k dispozici vlastní vytrénované týmy z her na GBC. Ne, pokud jste odkázáni na in-game rental týmy. A vy na ně bohužel odkázáni jste, pokud tedy hrajete na Switchi nebo emulátoru stejně jako já nebo většina dnešních ostatních hráčů. Ale určitě si říkáte, že s druhou generací ve hře je to jistě celkově mnohem zábavnější než minulé díly, že ano? Ano, taky ne. Protože žádný Pokémon druhé generace nemá tak dobré staty a moveset, aby stálo za to s ním hrát v týmu rentals. Jinými slovy se zase opakuje situace z minulých dílů, kde je nutné používat dokola ty samé pokeše s co nejlepšími staty a útoky, a k tomuto účelu nejlépe slouží těch pár šťastnějších jedinců generace jedna. Zase ne úplně všichni, protože někteří byli od minula nerfnutí (haha), ale v zásadě se dá dokola točit těch pár vybraných. Osobně jsem ale omrknul každého jedince z druhé generace a je to prostě zoufalost a frustrace z promrhaného potenciálu. Staty mají přinejlepším průměrné a když už dokážou občas něčím zaujmout, tak mají zase třeba jen jeden použitelný útok. Můj poznatek mi posléze potvrdil například tento žebříček oblíbenosti používaných Pokémonů. Ach jo.
No nic, tak teď zkusím stručně popsat útroby hry. Po spuštění proběhne pěkné intro a objeví se rozcestník se třemi možnostmi vedle sebe. Marill stojící vlevo spustí nějaký náhodně generovaný souboj s náhodně zvolenými Pokémony, nic extra. Sentret vpravo umožňuje multiplayer pro dva hráče, ovšem pouze po připojení cartridgí z GB, což na emulátoru a na Switchi odpadá. Slowking uprostřed vpustí hráče do bitevního resortu White City, kde se nachází hlavní obsah hry.
Městečko White City je dalším rozcestníkem, po němž může hráč kroužit v kruhu i v centru a vybírat si zvolené módy, turnaje a další vychytávky. Přeci jen je tu o něco více možností než dříve.
Vezmu to zleva uprostřed – laborka profesora Oaka (stejné umístění jako v předchozím díle). Tato budova slouží k interakci s vlastní GB hrou. Hráč může zkontrolovat pokédex a nasát z něj data, prozkoumat mapu Kanto a Johto, organizovat inventář a provádět výměny. Switch i emulátor verze je však v tomto případě neaktivní, původní N64 k tomuto účelu vyžaduje Game Pak s hrou (cartridge) a zařízení Transfer Pak k přenosu dat.
Pod laborkou v levém spodním rohu se nachází hráčův pokojík (převeden z GB her druhé generace do 3D). Dá se všelijak upravovat a dekorovat, ale je vyžadována cartridge hry, proto je na emulátoru a na Switchi tato volba neaktivní.
Vpravo od pokojíku se tyčí Game Boy Tower. Zde se dají hrát připojené hry první a druhé generace s rámečkem Game Boye. S dalšími dosaženými úspěchy se zde odemkne Doduo GB a Dodrio GB, postupně urychlující gameplay všech zapojených her. Druhá generace her se odemyká až v druhém kole Stadium 2. Kvůli nutnosti zapojit GB hry je tato možnost na emulátoru a na Switchi opět neaktivní.
Vpravo od GB Tower je volné místo až do doby, než hráč projde úspěšně celé první kolo hry, poté se odemkne jeskyně pro ultimátní souboj s rivalem z Johto.
Vpravo uprostřed sídlí pokémoní Akademie. Zde hráč prochází tunou různých textových přednášek jako ve škole, plní testy, úlohy a může měřit pokémoní síly s dalšími spolužáky. Kurzy vede groteskní tlouštík Earl, je to pro úplné začátečníky a otázky jsou většinou ve stylu „o čem jsem to právě mluvil?“ Přístupné na všech platformách.
V pravém horním rohu se nachází Free Battle mód pro dva až čtyři hráče nebo proti CPU. Lze si nastavit různé podmínky a pravidla pro individuální souboje. Na emulátoru a na Switchi lze spustit pouze souboj proti CPU.
Nahoře uprostřed je patrně nejoblíbenější budova celé hry zaměřená na párty minihry. Nejoblíbenější proto, že hráči chtějí mít Stadium 2 rádi, ale protože zbytek hry je téměř nedohratelný a hardcore, tak se chytají i toho nejslabšího stébla, což je v tomto případě budova s dvanácti minihrami. Ne, že by byly špatné, ale oproti všemu ostatnímu trvají jen kolem minuty a ano, dají se hrát s dalšími až čtyřmi lidmi, což může být opravdu zábava, nicméně hrát Stadium 2 jen kvůli několika krátkým minihrám se poněkud míjí cílem. Opravdu však řada hráčů tvrdí, že se vyplatí hrát hru jen kvůli minihrám – budiž, ale podle mě je to pouze snaha ospravedlnit si selhání všude jinde.
Každopádně tady je pár stručných popisků miniher: Golbati se vyhýbají v letu Magnemitům a sbírají srdíčka; Hitmontopové do sebe narážejí v aréně a snaží se v ní zůstat; Scytherové a Pinsirové se snaží přeseknout kmeny v určený okamžik; Furreti hrají miniházenou a snaží se nasbírat body z branek; Mr. Mimové hrají variaci Pongu; Pichuové závodí v nabíjení elektřiny; závody Donphanů; precizní počítání probíhajících typů Pokémonů; Togepi a jejich běh přes překážky; Delibirdí donáška dárků různé hodnoty; Chansey chytají padající vajíčka a vyhýbají se explodujícím Voltorbům; Eevee a rychlostní reflex v chytání odkrytých pamlsků.
Kromě miniher jsou tu k dispozici i vědomostní kvízy. Na emulátoru a na Switchi lze hrát pouze sólo proti CPU.
A teď se konečně dostávám k posledním dvěma hlavním atrakcím. Levý horní roh městečka zabírá Gym Leader Castle, který jsem si pustil jako první. Hráč zde musí porazit postupně všechny gym leadery světa Johto i jejich přisluhovače, také intermezzo s vpádem Rakeťáků a propracovat se do elitní čtyřky a tu porazit i s šampionem Lancem. Poté se ještě odemkne Kanto s individuálními gym leadery a po jejich porážce konečně přijde na řadu i samotný Red; hlavní protagonista, za kterého jsme hráli všechny hry první generace, i první hry série Stadium. Trochu jsem doufal, že by se mohl objevit i Ash, leč nestalo se tak.
Souboje jsou urputné, zdlouhavé a s rental týmy dost náročné. Opět platí, že bych tuto hru nechtěl ani za nic hrát za stávajících podmínek na Switchi, a opět jsem využíval funkci quick save/quick load, bez níž bych si neškrtnul. Ale i s tím je hra poměrně náročná, protože souboje jsou zřejmě předem naskriptované na rozdíl od předešlých dílů – hra nebere v potaz prvek náhody po quick loadu a všechny situace proběhnou stejným způsobem vždy tak, jak si to hra předem rozhodla, což je mnohdy úmorné, a tak není žádoucí ukládat hru vždy, pokud se jedná o situaci s nejistým výsledkem. Pořád ale ještě platí, že Gym Leader Castle nabízí tu „lehčí“ kampaň díky individuálním soubojům. Horší je situace v…
Stadium!
Bitevní aréna pro všechny ostatní souboje a výzvy. Peklíčko pokémoních her ve své nejhorší slávě, martýrium v nejtrýznivější podobě. Zhouba nepřipravených, očistec připravených. Mlýnská kola ozubená, dehtem a peřím mazaná. A tak dále, a tak dále.
Aréna nabízí několik turnajů, každý obvykle s osmi zápasy v řadě. Každý turnaj obvykle nabídne sestavení týmu se šesti Pokémony (v našem případě rentals) a před každým zápasem si z nich hráč vybere 3, s nimiž zápas projde. Kvůli nerfnutí některých mých oblíbenců z předchozího dílu jsem byl nucen tentokrát více kombinovat a zvažovat. Zejména mí oblíbenci Electrode, Nidoking a Alakazam utrpěli velkou ránu a používal jsem je méně. Naopak se mi celkem osvědčil Arcanine, Magneton nebo podle situace i Charizard nebo Blastoise, Poliwrath mi v několika případech také zachránil kůži. Ale celkově je to velká bída. Použitelné jsou obvykle tak dva útoky ze čtyř, a to v tom lepším případě. Několik Pokémonů dostalo místo svých tradičních elektrických útoků Zap Cannon, který je sice ultra silný, ale málokdy se trefí, takže jsem tyto pokeše vůbec nepoužíval.
No co budu povídat. Strávil jsem v tom dlouhé hodiny s jazykem až na zem a na konci turnaje jsem si musel dát vždy dlouhou přestávku. Přesto se mi nakonec povedlo projít přes všechny šampionáty, a dokonce odemknout i toho zákeřného rivala, který pak na mě poslal Mewtwo, Lugiu a Ho-oha, ale to je zase jiný příběh plný nenávisti a těžce vydřené odplaty.
Stadium nabízí několik typů turnajů s různými pravidly, a vždy se stupňující se obtížností:
Little Cup – Pokémoni level 5, pouze osm zápasů v řadě. Dle mého názoru nejjednodušší.
Prime Cup – Level 100, osm zápasů v řadě. Hodně náročné.
Challenge Cup – 4x8 zápasů v řadě; obtížnosti Pokéball, Greatball, Ultraball a nakonec Masterball. Pokémoni jsou vždy náhodně vygenerováni. Extrémně náročné, zdlouhavé.
Poké Cup je hlavní šampionát – level 50-55, 4x8 zápasů v řadě, obtížnosti Pokéball, Greatball, Ultraball, Masterball. Mew, Mewtwo, Celebi, Lugia a Ho-oh jsou zakázaní. Dost náročné, zdlouhavé.
Po těchto všech se odemkne výše zmiňovaný rival, a po jeho úspěšném poražení se teprve objeví titulky. A po titulcích se odemkne druhé kolo hry pro ty, kdo si libují v sebetryzně (na druhé kolo jsem se pochopitelně vykašlal). Upřímně, hra by mě bavila, kdybych měl k dispozici vlastní vypiplané týmy z mých her, ale bohužel. Opravdu mě zlobí, že Nintendo se odváží vypustit tyto hry na Switch bez jakékoliv dodatečné podpory. Jasně, má to vyhlazené modely a působí to tam rychleji a svižněji, ale k čemu to je, když je to téměř nedohratelné?
Co se musí stát, aby se Stadium série mohla užít v maximální míře? Stále samé klacky pod nohama.
Pokud máte Nintendí Expansion pack, raději sáhněte po zábavnější karetní TCG.
Stadium 2 mi pocitově trvalo dlouhé hodiny; určitě více, než první Stadium – tipl bych si něco kolem 20-25 hodin. A bohužel bez jakéhokoliv pokeše druhé generace v týmu. Takže za stávajících podmínek never again.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.
Pro: Pokémoni druhé generace; hra nabízí i rental týmy
Proti: Nepoužitelní Pokémoni druhé generace; s rental týmy je to zase hardcore