GORKY 17 je jedna z mála her, ke kterým jsem se dostal jak slepý k houslím. Po, pokud si dobře vzpomínám, prvním dohrání FALLOUTu 2, jsem přímo lačnil po nějakém dalším RPG z trochu modernějšího prostředí, žádné fantasy. A najednou, že bude příloha ke Score nějaké rpg i s českým překladem. No proč ne, řekl jsem si, a hru nainstaloval... První pokus ale hře moc nevyšel, oproti již zmiňovaném FALLOUTu mě v GORKY chybělo vše, na co jsem si zvykl a proto jsem hru odložil na poměrně dlouhou dobu. Po nějakém čase došel opět hlad po rpg a navíc i nutkavý pocit po dohrání již dříve rozehraných her. Nu.. dal jsem GORKY 17 ještě jednu šanci a dnes už s klidným svědomím mohu napsat, že jsem udělal opravdu velmi dobře.

To, že hra nevypadala ve srovnáním s FALLOUTem lépe se po pár minutách hraní vytratilo a na řadu přišla několikahodinová čistokrevná zábava s dobře zkonstruovaným a ještě lépe podaným příběhem s až hororovým nádechem, mrazivou atmosférou a hudebním pozadím, dotvářejícím výtečně stísněný pocit (podobné slýchal jsem ve hře Amaurote na Atari 800XE/XL) v detailně vykreslených lokacích. Ještě dnes si vzpomenu na vrak Trabanta nebo nákladního auta značky Ifa.

Dobře vybrané a vyvážené postavy, kterých je ve vaší partě hned od začátku trojice (postupně se přidávají další) a hráč se s nimi lehce ztotožní. Funkční je i soubojový systém, probíhající na tahy. Na eliminaci roztodivných zmutovanců disponujete různými zbraněmi, vybíraje ze širokého spektra, s možností případného vylepšování v podobě systému čím častěji danou zbraň používáte, tím lepší se stává. Tak jako se dají vylepšovat zbraně můžou se vylepšovat i postavy pod vašim velením (zkušenostní body) – štěstím, přesností či různými předměty (neprůstřelná vesta atd). K tomu si připočtěte ještě povedené renderované filmečky a dostáváme opravdu kvalitní non-fantasy rpg, neprávem zahrabané a opomíjené.

Pokračování z dob, kdy se hráč u Blizzardu ještě nemusel třepat celou dekádu, aby se dočkal rozšíření své oblíbené hry o další díly. A že šlo v tomto případě o parádní porci RTS fantasy není ani pochyb.

Graficky se nám hra překulila do pohádkového SVGA pláště a nabídla patřičná uživatelská vylepšení, přispěchala s bojišti na vodě i ve vzduch a rozšířila řadu těžitelných surovin (jen o ropu, v prvních demoverzích bylo ale ještě počítáno s těžbou kamene). Jednotky jsou sice na obě strany prakticky zdublované (určitá variabilita týká se pouze kouzel), svým výzorem (nebo hlavně díky němu) hráče od zábavy neodradí – má smysl projít si celou kampaň jak za lidi tak orky. Při hře se vyplácí jednotky vhodně kombinovat, protože ač počítač neoplývá žádnou geniální inteligencí, zareagovat na produkci jednotek jednoho druhu dokáže.

Hra vhodně rozšiřuje dění prvního dílu, příběh nabírá na epičnosti a je šperkován zajímavými postavami... Inu, Blizzard se rychle naučil, jak hráče ke svým produktům přikovat.

I já jsem využil prodlouženého víkendu a velikonočních svátků k dohrání jedné hry (padla během tří plnohodnotných nočních šicht). Volba padla na v pořadí druhý díl Call of Juarez, zasazený příběhově před události dílu prvního. Ti z vás, kteří hráli, jistě ví o co go a pro ty ostatní mám stručné zesumírování - fpska z neokoukaného a málo ztvárňovaného prostředí divokého západu s poutavým příběhem a technicky kvalitně zvládnutou podobou... To co ukázal hernímu světu první díl (a v čem vynikal a byl tolik unikátní) se podařilo přenést i do pokračování, přičemž hlavní mechanismy a technické aspekty (většina z nich ve velmi kladném přijetí) byly zdokonaleny a dárkově zabaleny do dnešních standardů.

Prvním kladem by se dal označit samotný příběh - plný funkčních zvratů a syrovosti typického westernu, který se snaží nenuceně osvětlit hráči pozici reverenda Raye (proč se nachází v takové situaci v jaké byl prezentován v “jedničce“). Změnu čekejte i při výběru “ingame“ herní postavy – je ze dvou, již zmíněného Raye a jeho bratra Thomase (jsou rozdílní svými vlastnostmi a pokud to hra umožňovala hrál jsem Raye, i když Thomas je objektivně sympatičtější) oba kvalitně nadabováni, stejně jako zbytek postav. Čeká vás tu také velmi povedený krycí systém (lepší jsem snad doposud nezažil) a pryč je doba lékárniček, na řadu přichází autohealth, což není zrovna pozitivum. Změnou prošel i tzv. systém poledního pistolnického souboje. Je sice ztvárněn atmosféricky (ruka, která naznačuje, že ještě nenadešel ten správný okamžik), ale mně více vyhovoval ten v předchozím díle - než si člověk vůbec uvědomí, jak to celé funguje, je po něm veta (ještě že se hra uloží těsně před soubojem). S likvidací dobře se pohybujících nepřátel, kteří jak už bylo všude zmíněno působí opravdu více naskriptovaně, slouží dostatečné množství dobových zbraní, chybí už sice jejich kazitelnost, ale zase je možné měnit je za lepší, označované hvězdičkami.

Co se týče technické stránky, hra si drží vysoce nastavenou laťku. Jedním slovem úžasná grafika, pohyby, jízda na koni krajinou přes pramenitou řeku, kolem stromů a skal atd... Vše v hodně rozdílných lokacích, za doprovodu podmanivých zvuků a melodií. Když dojde k náhlému napadení, vše se mění velmi plynule, bez jakýkoliv zdlouhavých loadingů, hudba je údernější a atmosféra správně zhoustne. Potom je čas tasit své dva šestirané kolty (i to jejich nabíjení je na jedničku) a prokázat trochu postřehu.

Jediná zásadnější výtky směřují z mé strany na adresu podobnosti se splašenými tunelovými střílečkami a díky konzolovým verzím zjednodušené obtížnosti. A snad ještě frustrující scény v dostavníku.

Jedna z pětice her, které byli přímo nainstalované na našem první “našlapaném“ účetním pc 286... A tak se stalo, že se Commander Keen 4 zapsal do mé životní kroniky pařana jako snad první mnou kompletně dohranou hrou.

Jedná se o klasickou plošinovou hopsačku s na tu dobu typickým ovládáním – šipky a ctrl + alt + space. V době, kdy jsem hru hrál, pro mne nebyl ani tak důležitý žánr nebo pochopení příběhu, jako spíš bezproblémová hratelnost, zábava a rivalita se sourozenci. A že to nebyli jednoduché lokace uzná jistě každý, kdo si hru alespoň jednou vyzkoušel. Tu a tam šel pořádně na nervy skákající klobouček s očima (jako by vypadl s deskové hry Kloboučku hop), typicky žalostná snaha trefit se na nějakou důležitou plošinu zase vzbuzovala nervové tiky a klasicky pokaždé “potěšil“ skon těsně před koncem kola.

Osobní poznatek: hra je více dívatelná na černobílém monitoru. Barevné orgie, po přechodu na barevný monitor, mě vcelku šokovala a nebyla úplně příjemná.

Nejsem velkým zastáncem her, které ke svému hraní potřebují materiální nástavbu. Jistou specifickou, o originál se opírající, věcičku na umocnění hráčských pocitů ve všech směrech. Ale u Guitar Hero (ve svém v pořadí třetím - prvním na pc – ztvárnění) by se onen entuziastický pocit bez tohoto doplňku – kytary - skutečně nedostavil v plné míře a každému, kdo se pro tuto hudební hru rozhodne, vřele doporučuji si tento ´lá spéciale´ ovladač zakoupit spolu s hrou.

Zcela určitě se objeví mnoho těch, kteří mají nemalé zkušenosti se skutečným hraním na tento nástroj a budou namítat, že hru samotnou to celé moc nevystihuje a budou mít částečně pravdu. Nebolí vás prsty ze strun, tíha ovladače je mnohem menší, ale i tak je zde “hafo“ podobností (hmatník, nezbytnost citu pro rytmus) a hlavní je stejně spíš myšlenka - zábava v kolektivu, poslech oblíbených songů, zprostředkování hudebního interaktivna, zlepšení postřehu a v neposlední řadě zdravé soupeření (sám se sebou nebo právě v onom kolektivu). A to se tady povedlo myslím na jedničku.

Už to, že se tento díl jmenuje Legend of Rock nasvědčuje, že kytarové party se zde budou vyskytovat ve velikém počtu. Pomalejší i ty rychlejší a k tomu jako mezihry kytarové souboje proti skutečným hráčským (myšleno na nástroj kytary) veličinám (např Tom Morello z Rage Against the Machine, Slash z Guns N' Roses aj.). Tyto souboje jsou skutečnou výzvou, nezáleží u nich jenom na správném stisku dané klapky, ale také na používání sesbíraných bonusů (povolení strun, zablokování hry nebo třeba úder blesku). I když se ve hře člověk zaměřuje především na mačkání různě barevných kláves ve správný okamžik, není to tak jednoduché jak se zdá a dostat se na konec písně na nejtěžší obtížnost je poměrně fuška. V kariéře se potom za správné zahraní vybrané písně dostávají dolárky, které je možné následně použit na vzhled svého kytarového šílence.

Do jisté chvíle se tato hra jeví jako ideální zábava, zůstává jí ale pouze tehdy, když máte ovladače-kytary - dva/ě a můžete drtit spolu či proti sobě. Jinak se po natrénování stává ze hry tak trochu jukebox s možností aktivně se na skladbách podílet.

Nemohu souhlasit s názorem, že by se jednalo o hru vyloženě podprůměrnou (nebo dokonce řádově katastrofální). Jistě, její technické zpracování moc neodpovídá roku vydání, to ale neznamená, že by šlo o apriori špatný kus. Při hraní převyšovaly kladné aspekty nad ty záporné a v konečném výčtu se Damnation zařadil mezi oddychové, lehce nadprůměrné, akční gamesky, u níž z každého koutu čouhá konzolovitost (typické ovládání, nesouměrné postavy, bojový systém) jako sláma z Dorotčina strašáka.

Pokud bych měl někomu Damnation trochu přiblížit, řeknu, že se jedná o akční hru, viděnou z pohledu třetí osoby, zasazenou (dle mého skromného pozorování) někde do období kolem války severu proti jihu, ovšem ve steam-punkovém úpravě, kde důležitou veličinou jsou technické vymoženosti a zbraně spojené s magií a přírodou. Hlavní kostra příběhu není napsána špatně, příběh o mocné zbrojní korporaci v čele s Lordem Prescottem a jeho přisluhovači (velmi hot Jack a Selena), který se za pomocí návykové chemikálie snaží podrobit celý americký kontinent. Vy v roli Rourka, jednoho z mála přeživších, musíte tuto chtivou společnost zastavit – za pomoci nemnoho zbraní (což rozhodně není zápor), několika málo sympatických parťáků a pohybů á la Prince z Persie.

Co se týče zbraní (a s tím spojené množství nábojů) je situace ve hře vcelku vyvážená i díky tomu, že je možné nést právě tři z nich, navíc na postavě jasně viditelné. Rozhodně za klad považuji také ne zcela přesné nasměrování při daných skocích, kde i větší odchylku hra vezme a Rourke se pohodlně chytá tam kde má. Další dobrou myšlenkou je systém ukládání, který vkusně vyvážen a po smrti nedochází k znovu projití celé části, bonusy, speciální vidění a dopravní prostředky v podobě futuro motorek a tříkolek, které nepůsobí špatně, pasáže s nimi jsou ale dle mého názoru zbytečné a samoúčelné. Jinak co se týče technického ztvárnění, hra opravdu není na špici, nijak zásadně ale také nevybočuje. Po grafické stránce se ve hře nachází pár míst, které vypadají velmi dobře, hra oplývá také slušným dabingem, ale co se týká třeba zvuků zbraní, ty se moc nepovedly.

Tím se ostatně dostávám k záporům hry. Typicky je to kamera a nějaké ty kolize s texturami. Některé pasáže jsou neúměrně natahované, inteligence protivníků není vysoká, hra se zasekává, level design se stává rychle stereotypní (nahoru-vystřílet,dolů-vystřílet) - naštěstí je podávaný zábavnou formou (možná jej beru na milost také proto, že nepatřím mezi striktní NO konzole hráče) - a v neposlední řadě nevelká obtížnost.

Max Payne patří k těm nemnoha hrám, které se v tomto průmyslu neustálé recyklace (se stále se opakujícím konceptem) podařilo přijít s určitou a ne nezásadní inovací. Co mám na mysli jistě každý ví, ano, je to “bullet-time“. Není to ale všechno. Max Payne má dospělé ztvárnění, s depresivními podkresy a příběhem, ze kterého má člověk pocit skutečnosti. Hra se na první pohled od jiných akčních titulů moc neliší, přece jen je jejím hlavním hnacím motorem motiv, který se neustále opakuje – pomsta – na pohled druhý už jsou odlišnosti patrné a právě ty Maxe Payna povyšují nad konkurenci.

První z nich je zcela jistě samotná postava Max Payna. Je sice fakt, že klišé o pomstě za vyvraždění rodiny je klišé s velkým “K“, postava je zde ale vykreslena nad jiné věrohodně a uvěřitelně. Do očí bijící skutečnost, že si v takovém městě jako je New York dovolí někdo vystřílet většinu podsvětí a policie dojede až nakonec, je samozřejmě žánrová úlitba, my se ale bavíme o postavě jako takové. I psychózy, které jsou zde zakomponovány jako takové minihry, pěkně ponuře dotváří už tak stísněnou atmosféru. Z většiny dalších postav pak jde cítit vlastní životnost a jejich pozice nemá odér samoúčelnosti.

Další kladné aspekty padají na vrub technické stránky. Hra je výborně ozvučena, jen si vemte ty surové smyčce, no prostě nádhera. Graficky sice nejde o úplnou špici, jde ale o natolik dobře zvládnutou práci, že pohled neuráží, má rozmanité prostředí a funkční návrhy. Výbornou myšlenkou bylo také vkládat komiksové útržky v loadovacích screenech.

Co se týče protivníků, ti nepostrádají umělou inteligenci, a i když za delfíny bych je zrovna neoznačil, zažil jsem už o dost horší. S tímto aspektem je spojená také obtížnost, kdy se ve hře nachází i momenty, které dají opravdu zabrat. Je zde naštěstí velké množství dobře navržených zbraní a již zmíněný, báječný a cool “bullet-time“, se kterým jsem zažil neskutečně vtipné, ale i akčně vyhrocené scény.

Co napsat na závěr... Pro mě osobně znamená Max “Bolest“ Payne mnoho hodin kvalitně strávených před monitorem.

Generál Zod mne kdysi zaujal svou pózou na obálce SCORE (a hra samotná svou pozitivní recenzí), než jsem se potom do hry trochu dostal, chvilku to ale trvalo. Renderované filmečky měli naštěstí dost vtipu na to, abych ve hře vytrval, přičemž mi hra poměrně přirostla k srdci.

Dohrát hru nebyla žádná procházka růžovou zahradou. Člověk musel v posledních levelech pořádně valit, aby stihl výhodně obsadit některá volná vozidla, tanky nebo děla a uzmout co nejvíce oblastí, protože čím víc územních úspěchů jste měli, tím rychleji vaše továrny produkovaly jednotky (a další).

Někdy to byla hra dokonalé náhody, že se vám podařilo dokončit misi. Jednou samotný sniper zbavil posádky třeba nepřátelský medium tank (prostřední stupeň na “tankové“ stupnici, před ním byl light tank a po něm heavy tank), ze kterého jeho obsluha zrovna neopatrně vykoukla, jindy to stejné udělal soupeř vám. Občas to byl takový zásah do vašich ozbrojených složek, že nezbylo než hru spustit znovu.

S tím, že byly pěší jednotky verbovány po skupinách, jsem se tehdy, u této hry, setkal vlastně poprvé a jejich specializace mne hodně bavily (nejzákladnější byl Grunt, nasledoval Psycho se samopalem, Pyro s plamenometem, Tough s raketometem, Laser s (překvapivě) laserem a Sniper s... ale to si domyslíte :-)). Vůbec grafika celé hry, jejích jednotek, vozidel a budov i dnes vypadá dobře.

Toto soupeření červených a modrých robotů mi doslova obohatilo pohled na žánr RTS jako takový. Vývojáři z Bitmap Brothers na hře odvedli kus dobré práce, oživily klasický systém těžby, stavby a útoku, projevily smysl pro humor dílčími nápady (při přechodu jednotek přes vodní plochy tyto může slupnou krokodýl, zahálející roboti zase jen tak pro zábavu sestřelují poletující ptactvo) a celé toto pinožení oblékly do zábavné legendy. Dost jsem se těšil i na pokračování, když ale vyšlo, hře na mém tehdejším PC nepřála hardwerová náročnost, takže do dnešních dnů jsem ji ani pořádně nezačal. Uvidíme, třeba se k tomu ještě dostanu, popravdě ale řeknu, radši bych znovu rozehrál původní hru, protože přechod do 3D v pokračování nebyl podle mne nutný... Uvidíme.

Úplně první seznámení s úspěšnou herní sérií The Need for Speed proběhlo u mne v prváku na střední, kdy jsem si domů donesl na cd rip verzi prvního dílu. Po několikahodinových (a dnes už pomalu nikomu nic neříkajících) peripetiích se spuštěním jsem se vrhl do závodění, usedl za volantem červeného Ferrari a snažil se pokořit černé Lamborghini. Od té doby už jsem prubnul jen tu a tam demo některého z následujících dílů série (Porsche 2000), a to až do roku 2003, kdy spatřil světlo světa v pořadí již 7 díl (s podtitulem Underground), oplývající dosud nevídaným pojetím nočního ilegálního závodění s velkým zástupem licencovaných čtyřkolových krasavců a s možností jejich následného tunění.

Ano, Underground sebou přivál svěží vítr a do skomírající série nalil novou krev. Pro přilákání co možná nejširšího publika změnil koncept, částečně se svezl na popularitě filmu RYCHLE A ZBĚSILE a pro mne se zapsal na seznam vynikajících arkádových simulátorů.

Na první pohled nezaujme hra jen typickým grafickým ztvárněním tuningového šílenství (barvy a neony), ale i našlápnutým soundtrackem, který při adrenalinem nabitých závodech dodává ten správný feeling z rychlosti. Hudební doprovod je v této hře brán za samostatnou kapitolu a je snad prvním soundtrackem ze hry, který jsem si sehnal.

Co se týče samotného gameplaye, stojím si za názorem, že je proveden velmi vhodně, typů závodů (drag, drift atd.) a tratí je dostatečné množství a se stoupající reputací roste úměrně i obtížnost (čti neomylnost soupeřů). Fajn myšlenkou jsou různé shopy na úpravu nebo nákup nového auta, přičemž člověk v takové lakovně stráví opravdu nemalé množství hodin. Výsledek přeci musí být oku lahodící a chlubitelný :-)

Za poslechu příhodných melodií a pohledu na spoře oděné dívky dostáváte tímto produktem na talíř přijatelně vyvážený žánrový kus, po kterém vám špatně nebude.

Když už jsem se pustil do zásadních pilířů kategorie RTS, na Dunu nemůžu zapomenout. Nejen že tu byla dřív než WARCRAFT (ne sice pro mne, ale ano, byla), navíc ve své době znamenala docela výzvu, kterou jen tak nějaký zelenáč nepokořil.

Byly to doby, kdy samostatné posílání jednotlivých jednotek nebylo ničím nemyslitelným. Nad tímto herním nepohodlím se nikdo nepozastavoval, protože takto to bylo dáno. S postupujícím časem, kdy se vynořovaly další a další klony RTS systému, docházelo pochopitelně k zlepšování a právě až v jejich světle byla znovuhratelnost Duny nebo WARCRAFTu obtížnější, nebyla ale vyloučena (naposledy jsem DUNE II dohrál někdy před jejím remakem, DUNE 2000).

S úsměvem na rtech si vzpomenu, jak se na mapě poprvé objevili Fremeni, které jsem ve své nepoučené naivitě považoval prostě a jednoduše za “free“ jednotky. Při oné dětské bezelstnosti (a chabé znalosti angličtiny) mi jaksi nedocházelo, že tam potom jedno “e“ chybí :-) Časem jsem se dostal k nesmrtelné knize Franka Herberta, která se tak zařadila mezi mé nejoblíbenější knihy vůbec, a od té doby oplývá má tvář vědoucím pohledem pokaždé, když si na Fremeny vzpomenu :-)

Ke hře jsem se dostal v období hladu, který mne přepadl po několikerém pokoření kampaní WARCRAFTu a rozhodně jsem nelitoval. Do hry se člověk velmi rychle dostal, lehce přeorientoval své vnímání RTS z fantasy na sci-fi a v závěrečných fázích vzýval božstva pro jejich mrzkou nízkost, že vás tuto hru nenechají dohrát – útoky protivníka byly v posledních levelech na hranici únosnosti. S přibývajícími hráčskými zkušenostmi jsem se nakonec dopracoval k spolehlivé taktice (co si tak vzpomenu, bylo klíčové množství kombajnů na koření a vhodné stavění obraných věží), pocitu, který mne zavalil po prvním úspěšném dohrání se ale i s ohledem k dnešním dnům dá málo co přirovnat.

Pokud jsem WARCRAFT počastoval čestnou “stovkou“, u DUNE II to nemůže být jinak. To by pak ty pilíře házely šikminu a jak je taková nerovnost zrádná by své nejlíp pověděl CML (Centrální Mozek Lidstva) a to si nevezmu na svědomí :-)

Nevím co tímto počinem chtěli autoři přesně hráčům sdělit. Hra, tedy pokud by se tato miniatura dalo takto označit, nabízí (jak už mnozí napsali) opravdu velmi rychlý speedrun s cca 10 nepřáteli v tunelu, kde i samotný pojem “tunelu“ je v kontextu jiných her proti tomuto širokou loukou. K tomu si připočteme ne zcela vtipné zpracování, kde humor supluje několik málo hlášek, a pro mě trochu nepochopitelnou reklamu na konci...

Podle mne existují i lepší způsoby jak lákat pozornost na herní tituly aneb v tomto konkrétním případě velikost souboru neodpovídá jeho zpracování.

Dnes už by si leckdo mohl ťukat na čelo, ale i tak si dovolím být procentuelně über štědrý. Když odhlédnu od toho, že je hra naprostá a nefalšovaná legenda, má pro mne tento archivní kousek ještě další rozměr. Nostalgický.

Na střední, v hodinách informatiky, se podařilo, že jsme si mohli zahrát hru po síti. Vzhledem k tomu, že doma měl člověk leda tak nějakou pseudo konzoli made by Vietcong s věčně rozlámanýma joystickama nebo účetní počítač rodičů, těchto chvílí ve výpočetce si vážil jako ničeho. První volba v takovýchto momentech padla samozřejmě na střílečku (konkrétně DOOM), ale po čase se všichni přiklonili právě k WARCRAFTu, kterýž to mě dostal až jako posledního – zato jsem u něj vydržel daleko nejdéle a mnohokrát jsem ho celý dohrál za lidi i orky.

Díky této hře jsem dokonce začal tíhnout k fantasy jako žánru, a i když je z dnešního pohledu grafika hry zastaralá (ve své době ovšem mocně vibrovala chřípím) a hře chybí podobné důležité funkce jako označování jednotek do skupin nebo možnost udělovat pokyny přímo než jen z tabletu, jedná se o nehynoucí srdeční záležitost, kterou v pozdější době doprovodila velmi zdařilá pokračování.

Samozřejmě se vynoří klasické výtky o klonu DUNE II a ti, kdo toto nemohou nechat spát, mají určitě pravdu. Herní koncept je totožný a “Duně“ její výsostné postavení na poli RTS rozhodně nechci brát (jednak opravdu nechci, protože DUNE II společně s WARCRAFTem považuji za neoddiskutovatelné pilíře RTS, a potom bych s takovým svatokrádežným názorem stejně neuspěl), já se ale z pohledu RTS stal “panenskou obětí“ právě produktu Blizzardu.

WARCRAFT je dnes značkou a pojmem. Tato hra to celé odstartovala.

Hru jsem měl před nějakým čase permanentně rozehranou, na její kampaň (potažmo kampaně) si ale nějak nevzpomínám... Žil jsem jednotlivými “šarvátkami“ a toho množství se nedokázal nabažit. Vyrábět jednotky jak na běžícím pásu, stavět je do útvarů, kochat se tou barevnou záplavou (hra má velmi příjemnou grafiku). Do té doby jsem nic tak masivního v oboru RTS (snad i celkově) nezažil.

Hrával jsem hru i s partou kamarádů v jedné herně a už dva proti dvěma to byla celkem slušná zábava. To zdrcení, když při očividné vlastní převaze, táhnoucí proti bázi nepřítele se všemi šiky, došel jsem o tu svou državu jen kvůli jednomu kozákovi (jezdec na koni s šavlí - slabá, ale rychlá jednotka) a vlastní blbosti (vlastní základna, nechaná bez dozoru, se lehce stávala kořistí nepřítele - k převzetí nebo zničení) neznalo mezí. I na pohled vyhraná bitva zvrtla se lehce v totální fiasko, kdy jste třeba podcenili vlastní zásoby a došlo vám střelivo nebo když se soupeři nečekaně vydařila salva z děl (to jste mohli přijít i o celé pluky). Štěstěna zde byla opravdu vrtkavá...

Kapitolou samu pro sebe byla pak obtížnost. Při té nejvyšší se hra nedala skoro hrát. Počítačem řízený soupeř jednotky chrlil takovým tempem, že standardními postupy nebylo možné dosáhnout vítězství. Protivník se přes vás po nedlouhém čase od započetí jednotlivého klání převalil jako povodeň. Doslova. Jediný způsob, jak na tuto obtížnost soupeře porazit, byl ten, kdy jste rychle vycvičili skupinku střelců (já používal právě je), poslali je naslepo směr předpokládaný výskyt základny nepřítele a tam buď sestřelovali nepřátele rovnou u východu z kasáren a vyčkávali na posily nebo (pokud jste byli dost rychlí) to celé ukončily jaksi “z ruky“. To pak ale samozřejmě nebyla taková zábava.

Často jsem ke hře přistupoval jako k budovatelské strategii, jen jsem místo baráčků “pěstoval“ armádu. Leckdy jsem ji vypiplal do absurdních tisícových útvarů a poté... vše začal znova, jen s jiným národem.

Jako malý kluk jsem měl naivní představy o tom co budu v dospělosti dělat. Kdo taky ne, že. Navíc mne vždy lákala doprava jako taková - ať už šlo o lodě, vlaky nebo letadla - a snil jsem tak o tom, že budu všechno tohle přepravní hemžení řídit. Jasně si pamatuji z doby, kdy na dnešní herní vyspělost člověk nedokázal ani pomyslet, že na prvním stupni základní školy jsem se dostal k brožuře BESIPu pro děti, kde byl obrázek mostu, na něm jede vlak, pod ním autobus a automobily a nad vlakem přistávalo letadlo... Transport Tyccon Deluxe tento dětský sen (a onu inspirativní “besipáckou“ brožuru) alespoň trochu virtuálně zhmotnil.

Opravdu, převedení se povedlo takřka na výbornou. Od prvotního si zvolení prostředí, prvního postavení nádraží, nakoupení vagonků a lokomotivy... I když se od určité chvíle jedná o dosti stereotypní hru, jsou ve hře momenty (a je jich hodně), u kterých zaplesá srdce malého dítěte každého v nás. Na výběr (hraní) je zde velké množství dopravních prostředků, měnících se svým účelem, vzhledem i vlastnostmi podle toho, ve kterém období se zrovna nacházíte. Jediným obsahem celé hry je přeprava - ať už se jedná o lidské pasažéry, zlato, dřevo nebo třeba ropu a vše tady souvisí se vším (např. přepravíte lidi na ropnou plošinu, z ropné plošiny ropu pošlete tankerem do přístavu atd.). Postupně, podle toho jak se o svém obyvatele staráte, se vám hra odměňuje v podobě graficky se rozrůstajících měst, kdy tu a tam vyroste nový dům, stadion či nákupní centrum.

Nejenom radostí ze stavby a přepravy čehokoliv je zde člověk živ. Sem tam se stane nějaká ta nehoda (srážka vlaků, potopení lodi, pád letadla) a řešit budete muset i finanční situaci, protože hned od začátku nebudete mít na všechno peníze a bude důležité správně nastavit strategii tak, aby přepravě rentabilně fungovala a vaši protivníci, kteří usilují o totéž, vyklidili v dané lokalitě pozice.

Posla Smrti nepovažuji za nejlepší českou hru (u žánru adventury to už může být jinak), rozhodně ale patří do pomyslného žebříčku těch výborně zvládnutých. Nejsem kovaný adventurista ani žádný anglický lingvista, tudíž že je hra dabována do našeho rodného jazyka považuji za jeden z jejich největších plusů. Když se navíc namluvení postav zhostí takové české dabingové esa jako Brzobohatý, Soukup nebo Dlouhý, hra hned získá na atraktivnosti a z mého pohledu i na samotné schopnosti plynulého postupu.

Děj v sobě neskrývá žádné výrazně originální prvky (strašlivá kletba aristokratické rodiny), v žádném případě ale neuráží, je nadmíru poutavý a vkusně a bez zbytečného protahování odsýpá ku zdárnému konci. Tu a tam přitvrdí a zrychlí tempo, ve správný okamžik zase vhodně zatáhne za brzdu a zpomalí běh. Herních lokací, ve kterých je nejdůležitější správné použití posbíraných předmětů (jak také jinak), je vcelku velké množství a patří ke kvalitní podívané, kde i ten nejmenší detail má své místo. Ruku v ruce s předměty a rozhovory (hlavní to devizou každé správné adventury) jde i obtížnost, která je nastavena v rozumné rovině.

Dění hry je příjemně dokreslováno hudbou a že se lze ve hře potýkat i se smrtí vlastní postavy považuji za její nespochybnitelné pozitivum. Jedním z nemnoha smítek na dokonalém obrazu se potom může zdát konec, kdy je někdy v poslední třetině možné zbytečně brzy vytušit, v čem že se nachází onen pověstný zakopaný pes.

Tato nesložitá a přímočará akční pecka, tlačící se ve své době na několika 3,5“ disketách, se nijak dopodrobna nezabývá prostředím a událostmi, ve kterých se odehrává, zato disponuje velmi dobrou hratelností a víc než slušnou atmosférou. Tyto dvě složky jsou zde opravdu obsaženy v míře vrchovaté. Člověk by řekl jen další lineární arkádovka jakých jsou tucty, ale chyba lávky – funkční ovládání, poctivý drive a “gigerovsky“ vetřelčí prostředí znamenaly ve své době velmi výživný herní mix, ze kterého se usrkávalo jedna radost (rozuměj rozsévala smrt všemi směry – zbraní je tu na plošinovku požehnaně).

Grafická stránka se dnes může zdát příliš temná a design level stereotypní, dle mého soudu ale tyto barvy sedí branži HC sci-fi daleko nejlíp i dnes.

Hru jsem před těmi mnoha lety dohrál, ale co si tak vybavuji, byl to docela záhul a mé vítězství jevilo se mi spíše vonící po haluzi než zlaté ratolesti.

Jako hráč sám sebe nepovažuji za nejmladšího, ale vzpomínky na první setkání s dnes už legendárními hrami, útrapami s nimi spojenými a onen pionýrský pocit, který vzbuzovaly, si vybavuji jako by to bylo včera. Tou první hrou, kterou nosím ve svém srdci (jako nostalgický předmět typu céček, čokoládové tyčinky Artemis, či žvýkačky Pedro) se stal Wolf3D. Bylo to těsně po převratu, kdy se v našem městě otevřel první obchod s kancelářskou a výpočetní technikou, uvnitř se nacházelo první PC a na něm hrál starší kluk tuto, pro mnohé žánrově průkopnickou FPSku. Chodíval jsem tam kdykoliv to čas dovolil, zanedbajíce své školní povinnosti s nadějí, že se také někdy dostanu na řadu – nikdy se tak nestalo! Naštěstí netrvalo dlouho a do naší rodiny zavítalo také jedno obstarožní PC, určené primárně k zdokonalování se ovládání stroje a naučení se účetního programu. A co čert nechtěl, krom samotného PC (bez zvukové karty) a jehličkové tiskárny, byly přibaleny 5¼ diskety a na nich i obdivovaný Wolfenstein 3D.

Hra se pro mě stala zábavou i prokletím na obrovské kvantum hodin, trávených před monochromatickým 14“ monitorem, až se sám divím, že dnes ještě nenosím brýle. Nikdy nezapomenu na zvuky jako byl štěkot německého ovčáka, otevírání železných dveří nebo zasouvání zdí při nalezení tajné místnosti, které vyluzoval PC speaker...

Ve své době poskytovala hra šílené ztvárnění pro mě nic neříkajících nacistických symbolů, mě šlo ale “jen“ o projití (pokud možno za potlesku rotačního kulometu nebo jiné ze tří palných zbraní a bodáku) šikovně navržených lokací a utkat se tváří v tvář se závěrečnými bossy daných episod (na mnou pojmenovaného “kuchaře“ (on to byl Dr. Schabbs) nebo “Helgu“ (Gretel Grosse) se opravdu nedá zapomenout).

Ovšem i tato hra se nevyhnula pár momentům, kdy by člověk nejraději přestal hrát. Jednak to byl level design některých kapitol, kde docházelo ke zdlouhavému bloudění, částečně i postupný stereotyp a pro hráče bez zvukovky i ony nezapomenutelné zvuky, které po hodinách hraní odeznívaly jen pomalu. Jinak se ale dá tento protifašistický odboj v podání B.J. Blazkowicze považovat za povedený kousek (nejen z nostalgické pozice) a pro dnešního mladého hráče cestou do začátků herní historie.

Dle mého skromného názoru se domnívám, že přídavek k Crysisu (ve své době technologicky vymazlený počin) se nadmíru povedl. Leč mnoho nového nenabízí a jen dále rozvíjí prvky již obsažené v původní hře, tak v žádném případě neuráží, výborně baví a je stand alone.

Hodnotit grafickou stránku hry by se mohlo blížit rčení o nošení dříví do lesa, na tuto gamesu je radost pohledět a já v ní našel momenty, kdy jsem jen tak bloumal, kochal se nebo zasněně koukal do dálky. Avšak co by byla vizuální stránka bez pořádného hudebního doprovodu a zvuků jako takových? Zde je to vyřešeno skvěle a v určitých částech jde cítit tak trochu inspirace z filmového Predatora, hlavně když je možnost použít maskování u svého nano obleku. A to je jen čtvrtina z toho co tento fešný obleček, typický to prvek této série, nabízí a díky němu jsem ve hře zažíval situace plné legrace a pocitu neporazitelnosti. Oproti plné hře je příběh, tedy jestli se tomu tak dá říct, spíše takovou omáčkou kolem a mnoho nového se nedozvíte, ale je zde a nepůsobí nějak nuceně. K tomu si připočtěme staré známé matrixovské mimíky, nějaké ty těžší kreaturky, ovládání vozidel, nové prostředí (vypíchnout musím starý důl), ale i to známé a Korejce, kteří mnoho té inteligence nepobrali a vůbec jim někdy nepřišlo divné, že se jeho kolega hned vedle skácel k zemi s dírou v hlavě. A tak jedinou kaňkou na téměř bezchybném datadisku je jeho délka, ale na druhou stranu není možné čekat, že bude delší než Crysis nebo snad ano?

Kde začít nebo jak mám vyjádřit pocity ze hry, která není v jádru špatná? Je jen nudná, stereotypní a velmi krátká. Ale abych na začátek jenom nehanil, po více než vydařené jedničce (určitě si to nemyslím sám), kde se zhmotnilo letité koketování s myšlenkou postavit do hlavních rolí záporné postavy protloukající se krutým světem zrady a násilí, světem, kde dilema o správném rozhodnutí není na pořadu dne (to vše zabalené do lahodného filmové stylu), přichází druhý díl a přináší možnost ovládat “toho druhého“, maniakálnějšího a šílenějšího s dvojice desperádských pistolníků. A to byla rozhodně výborná zpráva, řadící se na samotný vrchol pozitiv, pod nímž se ještě v libovolném pořadí štosuje autentická kamera, drsné čínské prostředí (jeho podání), povedená zvuky, loadovací screeny, pár výborně sehraných scén a pohybů a nový krycí systém.

Bohužel z (předpokládám) prvořadé myšlenky popostrčit kvalitu ztvárnění prvního dílu o pověstný chloupek výše zůstalo jen bohabojné přání vývojářů a dílčí (výše popsané) pozitiva a jistoty. Zbytek je na poměry dnešních her opravdu slabší. Když se budu snažit své dojmy ze hry přiblížit, napíšu, že samotný gameplay, kde jedinou kratochvílí je pobít určený počet slabomyslně nabíhajících nepřátel (kteří mají navíc okatě vyhrazené lokality) a po té doběhnout k dalším dveřím a na další místo, kde proběhne další střet - evokuje to trochu arénu. K tomu vám je samozřejmě po ruce druhý z dvojice Kane, zcela nesmrtelný a téměř zbytečný (pár krát se snad trefil), často o něco zaražený, věčně něco pořvávající (asi k utužení té správné atmošky).

A co samotný příběh? No co dodat, nereálný, málo uvěřitelný a ten konec, kde po 5 hodinovém stereotypním střílení asi každý (nejen já) očekával něco víc. Zcela zbytečně. Tužby nebyly vyslyšeny a jen nechápajíce jsem zíral na závěrečné dění, evidentně látané horkou jehlou.

Válka o Prsten neprobíhala jen z pohledu Společenstva Prstenu, její background je daleko širší (čtenáři Tolkienova díla samozřejmě vědí) a právě z něho volně vychází toto pokračování - určitá úlitba směrem k původní hře nebo filmové trilogii je samozřejmě pochopitelná. Ke slovu se tak dostávají nové postavy, hrdinové jsou verbováni z řad trpaslíků (Glóin, Dáin), elfů (Elrond, Glorfindel, Tranduil) i temné strany (Ústa Sauronova, černokněžný král z Angmaru, Odula) a ke slovu se dostane i sám temný pán Sauron nebo proměněná Galadriel (u šarvátek, když se vám podaří čapnout Prsten moci – po jeho přinesení do vaší pevnosti se vám nad ní ukáže efektní aureola onoho známého “Jeden prsten vládne všem...“. Ovšem v Černořeči Mordoru :-)

Prologem tentokrát provádí Elrond (charismatický hlas jeho filmového představitele Hugo Weavinga), znějící i nadále nejčastěji, protože doplňuje také další ingame animace. Menu je vyvedeno podobně jako v předešlé hře, jen se týká jiného monumentu, sousoší Argonath, lemující oba břehy řeky Anduiny nedaleko jezera Nen Hithoel. Neodmyslitelná hudba Howarda Shora samozřejmě nechybí.

Dál už si hráč všimne první změny, krásná plastická mapa Tolkienova světa chybí. Zůstává jen u lakonického výběru mezi lineární kampaní za zlo nebo dobro, samostatné šarvátky nebo tahového systému (tady se mapa vrací, pro ty, kteří tahovky nehrají, je ale ztracena). A ve změnách oproti prvnímu dílu se pokračuje. Hra je teď blíž klasickému RTS stylu, kdy budovy stavíte pomocí stavitelů kde je vám libo, jen prostředky získáváte stejně jako před tím, pomocí tomu určených budov (skřetí pila s přilehlou těžbou lesa je zachována). U těch nově záleží na umístění a s tím souvisejícím percentuálním příjmem.

Přibylo také jedinečných výhod, za stranu zla můžete kromě Balroga přivolat třeba i oheň plivajícího draka (jakoby ho Balrog nenaplival až až, že :-)) nebo Pozorovatele (ten chapadlatý tvor, co ho Společenstvo potkalo u Morie), u kampaně za dobro zase spláchnout nepřátele přívalovou vlnou (takovou, jakou ve filmu Arwen spláchla nazgúly při Frodově zachraně u Roklinky) nebo přivolat zemětřesení. Vylepšení dobrá, jen jsem si jich moc neužil, protože ani u jedné z kampaní jsem si je nestihl pořídit všechny.

Grafická stránka hry je ještě o trochu lepší než u dílu prvního, zůstává také u výborného hudebního doprovodu, který používá i nové motivy (některé mi připomněly geniálního Barbara Conana Basila Poledourise), co mne ale vyloženě zaráží je krátká herní doba a pouhých 8. misí za každou stranu. Kampaň za zlo (začal jsem právě jí, u předešlého dílu jsem to udělal naopak a nakonec jsem se cítil až nesvůj a provinile, když jsem vyplenil Minas Tirith a pozabíjel všechny hrdiny :-)) mi trvala jeden den, za dobro druhý. Docela málo.

Hra je také hodně lehká (i na nejtěžší obtížnost) a vrcholy obou kampaní (dobytí Dol Gulduru a zničení Roklinky) nepřispějí jedinou novou vráskou na čela svých hráčů. Celá hra je tak velmi pěkná, výzva je to ale ještě menší než první díl. Tam jste si vycvičené jednotky brali sebou do dalších kol (tady můžete nově jednotky vycvičit jen do 5. úrovně, hrdinové mají stále možnost dosáhnout desítky) a v pozdějších bitvách čelili na začátek obřímu útoku, tady se přenáší jen dosažený rank hrdinů a hráč je nějaké vyšší agrese ze strany počítače skoro úplně ušetřen.

Přesto na relaxaci nebo zabití času v práci nelze než hru doporučit. Pro fanoušky filmové trilogie navíc hra obnáší zajímavé doplnění a moci ovládat Saurona (byť jen v jediné misi) také není k zahození.