Hru jsem měl před nějakým čase permanentně rozehranou, na její kampaň (potažmo kampaně) si ale nějak nevzpomínám... Žil jsem jednotlivými “šarvátkami“ a toho množství se nedokázal nabažit. Vyrábět jednotky jak na běžícím pásu, stavět je do útvarů, kochat se tou barevnou záplavou (hra má velmi příjemnou grafiku). Do té doby jsem nic tak masivního v oboru RTS (snad i celkově) nezažil.

Hrával jsem hru i s partou kamarádů v jedné herně a už dva proti dvěma to byla celkem slušná zábava. To zdrcení, když při očividné vlastní převaze, táhnoucí proti bázi nepřítele se všemi šiky, došel jsem o tu svou državu jen kvůli jednomu kozákovi (jezdec na koni s šavlí - slabá, ale rychlá jednotka) a vlastní blbosti (vlastní základna, nechaná bez dozoru, se lehce stávala kořistí nepřítele - k převzetí nebo zničení) neznalo mezí. I na pohled vyhraná bitva zvrtla se lehce v totální fiasko, kdy jste třeba podcenili vlastní zásoby a došlo vám střelivo nebo když se soupeři nečekaně vydařila salva z děl (to jste mohli přijít i o celé pluky). Štěstěna zde byla opravdu vrtkavá...

Kapitolou samu pro sebe byla pak obtížnost. Při té nejvyšší se hra nedala skoro hrát. Počítačem řízený soupeř jednotky chrlil takovým tempem, že standardními postupy nebylo možné dosáhnout vítězství. Protivník se přes vás po nedlouhém čase od započetí jednotlivého klání převalil jako povodeň. Doslova. Jediný způsob, jak na tuto obtížnost soupeře porazit, byl ten, kdy jste rychle vycvičili skupinku střelců (já používal právě je), poslali je naslepo směr předpokládaný výskyt základny nepřítele a tam buď sestřelovali nepřátele rovnou u východu z kasáren a vyčkávali na posily nebo (pokud jste byli dost rychlí) to celé ukončily jaksi “z ruky“. To pak ale samozřejmě nebyla taková zábava.

Často jsem ke hře přistupoval jako k budovatelské strategii, jen jsem místo baráčků “pěstoval“ armádu. Leckdy jsem ji vypiplal do absurdních tisícových útvarů a poté... vše začal znova, jen s jiným národem.