Jóó, s touhle věcičkou jsem si užil mega zábavy. Nostalgicky zatlačím slzu když si vzpomenu, jak jsem bratrovi, dělíce se o jednu obrazovku i klávesnici, sestřeloval balónky na motokáře a v případě jednotlivých závodů porážel toho zatraceného čipmanka nebo veverku (titulního Skunnyho), který měl první pozici jaksi předplacenou ´no matter what´. A pokud se nedařilo, klávesnice úpěla pod mými údery a sousedi prchali před strašlivým rykem (nesoucí se v duchu sloganů o z**rvené kuně).

Nejradši jsem jezdil za krokodýla, ale zkoušel jsem i hrocha, který mi trochu špatně bral zatáčky. Otázka je, jestli nešlo o optický klam, protože se mi zpětně nechce věřit tomu, že by měl každý z motoristických živočichů (záměrně říkám živočichů, protože jedním z jezdců bylo i slunéčko sedmitečné – vidět ty červené krovky před sebou bylo potupné, indikovalo to špatnou, nemedailovou pozici) své specifické nastavení.

Tratě nebyly jen tak na sucho, byly nápadité (tropická dráha, ledový koridor...) dalo se na nich najíždět na skokánky, zrychlovat, skrze projetý fialový budík ubírat čas (a tím lámat rekordy), přes červený jej naopak zhoršovat, chytat smyka na olejové skvrně nebo sbírat rakety a pálit je po soupeřích (nejčastějším terčem byl právě věčně první Skunny).

Jednoduché, skvěle hratelné a výtečné na odreagování. Na hru vzpomínám opravdu rád.

Kdysi v době vydání jsem si Stronghold nainstaloval pln očekávání, kombinace RTS a tycoonu (budovatelské strategie) mne ale nakonec moc za srdce nevzala a hru jsem po jedné nedohrané misi odložil ad acta. Dnes, v době kdy jsou RTS graficky téměř dokonalé, jsem se k Strongholdu vrátil a v pravidelných dávkách pokořil vojenskou kampaň v přijatelné ´normal´ obtížnosti za nějakých 14 dnů (nocí) a nemohu říct, že bych se nebavil.

Hra je zasazena do středověkého prostředí, neodehrává se v žádné konkrétní zemi a její postavy mají mírně cartoonově stylizovanou podobu. Král země je zde držen barbary v zajetí, přičemž je za něj požadováno výkupné. Celé království je tak rozděleno mezi 4 zlotřilé pány: Duc de Puce řečený Rat (krysa), Duc Beauregard jako Snake (had), Duc de Truffe nazývaný Pig (prase) a v neposlední řadě závěrečný ´boss´ Duc Volpe alias Wolf (vlk). Grafickým ztvárněním nedělá ani jeden z těchto čtyř svému zvířecímu předobrazu ostudu. “Vlk“ a “Prase“ je v tomto směru úplně nejlepší a vzhledem k herní hierarchii protivníků si jich hráč užije daleko nejvíc (krátký vzkaz následuje prakticky každý proběhlý útok na vaši pevnost). Samozřejmě jste hádali správně, pokud svou postavu typujete na toho, kdo s těmito čtyřmi po právu zatočí a je to pravdou o to víc, že některých z nich stojí za vraždou vašeho otce...

Orientovat se ve hře není díky postupnému přívalu novinek nijak těžké, klasické RTS postupy mají zde své uplatnění a sledovat množství mikro procesů je jednoduše zábavné. K obživě tak slouží lov, chování krav (tady je využití i pro koželužníka) kvůli sýru, pěstování obilí (sklizené obilí přijde do skladu, tam si pro něj přijdou z mlýna, namletý pytel mouky je odnesen zpět do skladiště, kde si jej vyzvedne pekař – teprve z pekárny jde hotový chléb k spotřebě obyvatelstvu hradu) a jablek. Pěstuje se tu ještě chmel, ten má ale poté co je sklizen a svařen uplatnění v krčmě, kteráž to má účel povzbudivý (když obyvatelstvu zavedete daně, musíte jejich nespokojenost kompenzovat třeba tímto způsobem nebo zvýšením dávek jídla – tady zabírá i různorodost stravy). K výcviku vojska potom musíte postavit různé dílny, na luky a kuše zvlášť (pracovník dílny si do skladu přijde pro dřevo, z něj vyrobí luk nebo kuši a tu přinese do skladu zbraní – v kasárnách potom můžete naverbovat lučišníka nebo střelce s kuší, u toho vám koželužník musí ještě do skladu přinést koženou vestu), zvlášť na meče, zvlášť na palcáty a kopí, zvlášť na brnění. K tomu můžete časem také vařit olej (inženýři si pro něj chodí k velké varné kádi a lijí jej z hradeb na nepřátelské šiky), stavět jámy s nabodávacími kolíky (pro nepřítele neviditelné, s velkou spotřebou dřeva), rozlívat smůlu před hradbami (a zápalnými šípy je při útoku zažehávat) nebo vykopávat hradní příkop, aby se k vám nepřítel nedostal tak lehce. Je toho prostě kvantum a vše má svůj logický a nezkrácený přínos.

Většina misí z celkového počtu jednadvaceti (bavím se o militantní kampani, můžete si ale projít i ekonomickou, kterou jsem zatím nezkoušel) má obraný charakter, těch pár, ve kterých musíte sami dobývat opevněný hrad jsou ale nejtěžší a představují skutečnou výzvu. Při nich si můžete vyzkoušet to, co nepřítel tak rád prováděl vám. Stavět buchary, dalekonosné katapulty (a s nimi střílet kamení nebo zdechlé krávy pro zamoření), zakopávat výkopy (obyčejně při velkých ztrátách na životech) nebo hloubit tunely pro boření hradeb.

Za další plus považuji realisticky pojatou přesnost zásahu. Jednou se vám voják trefí tak dobře, že nepřítel padá k zemi na první dobrou (ti méně vyzbrojení jako lučišník nebo kopiník), jindy jej chvilku ostřelujete. Svou úlohu má přitom vypuštěná salva třeba i na spolustojící jednotky (nejednou se mi stalo že ty padly dřív než ta, na kterou jsem apriori mířil).

Do toho vám hraje středověká hudba, občas zaútočí králíci, vlci nebo medvědi, sem tam vám zdechnou krávy nebo ztratíte úrodu. To je ale holt středověk...

Herní grafickou stránkou dnes už tento “archivní“ kus samozřejmě moc neuhrane (vidět hru v takovém faceliftu á la Warcraft 3, to by byly orgie), k jejímu výraznému plusu ale stále patří intuitivní hratelnost, při množství procesů příkladná jednoduchost a nestárnoucí zábavnost. A kdyby se k Strongholdu měli hráči vracet jen z nostalgie (na tu je dnes, 10. let po vydání ještě samozřejmě čas), co na tom? Dune II nebo první Warcraft jsou stále milníky žánru RTS, ke kterým lze bez problému zasednout v instantním módu. Není důvod, aby i dnes neměla tato hra komu co říct. Sám jsem toho důkazem...

Díly výborně výdělečné herní série Call of Duty se točí v záhadné spirále vždy jednoho inovačního prvku a mnoha těch, které se již vyskytly v dílech předchozích. Zvláště to pak platí o těch dílech, které nebyly zasazeny do období druhé světové války a v mém posudku dostávají se do jakési analogie s filmovou trilogii Terminátor. Tak jako u prvního dílu (čistě podle mého subjektivního názoru) TERMINÁTORA i zde bylo vytvořeno vynikající dílo (Call of Duty: Modern Warfare) plné wow pasáží a dosud ne tak často vídaného pojetí fps hry - stále to ale nebylo ono i když na bezpochybný kult bylo zaděláno dostatečně. Pak přichází dvojka a mnou nejoblíbenější díl non WW2, který si bere to nejlepší z předchozího a přidává pořádnou porci výborných myšlenek na vrh (v „terminátoří“ analogii musím SOUDNÝ DEN označit za jednoznačně nejlepší). Po druhém dílu jako by ticho po pěšině, až je nakonec vydán zatím poslední díl, ze kterého jde opět cítit zapálení a snaha o udržení vysoce nastavených standardů filmové akční střílečky (a samozřejmá snaha vydělat co nejvíce na zaběhnuté značce), leč po vzoru POVSTÁNÍ STROJŮ je jistá škobrtavost patřičná...

Na první omak se dá hře téměř věřit, vše pěkně vypadá i se poslouchá. Hratelnosti nechybí svižnost, level designu nápaditost, příběhu zvraty a ovládaným postavám charisma a věrohodnost. Ale proč si člověk u toho připadá jako ve známém snu? Nu možná proto, že se v podobné situaci již skutečně nacházel. To naštěstí neznamená, že by se i zde nenašel prvek zcela inovativní a vyloženě hezky dívatelný. Prvním takovým prvkem je období ve kterém se děj odehrává (studená válka nebývá ve hrách tak masivně ztvárňována). Dalšími jsou prostředí, do kterého zavítají kroky herních postav (lahůdka a pastva pro oči je třeba mise 10 a 12) a ovládání vojenské techniky. Na tak drahý a krátký titul přesto dost málo.

Tím se dostáváme k výčtu negativ celé hry. Rozhodně k nim patří neskutečná hloupost „spolu válečníků“, kteří mezi sebe bez problému nechají doběhnout nepřátelského vojáka, on uprostřed mezi třemi mými, oni střílejí na něho, on na mě, až celou tuto úsměvnou přestřelku, kdy se střílí o sto péro, ale nikdo nikoho netrefí musím nakonec ukončit sám... Další věc, klikání určité klávesy v určitou chvíli na určitém místě = tak to mě u FPS žánru (navíc na PC) hlava nebere... A pokračujeme. Někdy násilně vložené cut scény, kterých je snad ještě více než dřív a kdykoliv nekonečné množství nábojů. K záporům také patří systém checkpoitů - nejednou se mně stalo, že hra zatuhla (bez aplikovaných patchů neskutečně špatná optimalizace) před koncem nějaké mise a musel jsem ji projíždět od znovu. Zmíním ještě jednoduchou obtížnost (díky samoléčitelnému systému) a všude přítomný americký patriotismus (patos), i když u zvoleného období se asi není čemu moc divit.

To gró, které je všude vyzdvihováno, a sice multiplayer, jsem zatím neměl možnost vyzkoušet (s dcerkou na klíně se to fakt nedá), tedy je možné, že s hodnocením ještě půjdu nahoru.

Píše se rok 2011, jmenuji se Radim J. a jsem kronikář příběhů ze života, které jsou mně svěřovány. Není tomu dávno, kdy se ke mně dostala nabídka na sepsání příběhu, situovaného do jedné z mnoha tajných operací prováděné spojenci během 2. světové války.

Den, kdy se mělo vyprávění uskutečnit nadešel a já jsem kolem 6. večerní vyrazil k domu mého hostitele. Během několika málo desítek minut jsem stál přede dveřmi, zazvonil a s představením mé maličkosti jsem byl pozván dál...

„Mé jméno je B. J. Blazkowicz, dnes již obyčejný válečný veterán, prosím posaďte se,“ navrhl můj hostitel a také se posadil, zapálil si doutník a napil se Brandy. „Dáte si také?“ zeptal se. „Ano, děkuji,“ vyhrkl jsem trochu překvapeně.

Po chvíli mlčení se naše pohledy střetly, nedalo mi to a vyřkl jsem první otázku: „Proč se s všemi těmi zážitky chcete svěřit až po tolika letech?“

„Možná proto, že bych rád po sobě zanechal varování pro další generaci… Přesně si vzpomínám kdy ta noční můra začala, vám ale bude muset stačit pouhé ukotvení do roku 1944, doby kdy Německo stálo na samém pokraji porážky, jsem při velmi tajné misi padl spolu s ještě jedním kolegou do zajetí německé armády a byl převezen na hrad Wolfenstein. Po parťákově brutálním mučení za účelem získání informaci jsem byl na řadě já sám, díky ale náhodě a tréninku (nezapírám) jsem přemohl stráž. Po získání zbraní, kterých jsem za celou operaci použil velké množství – od nože, pistole, samopalu, panzerfaustu, přes sniper puška až po experimentální tesla pušku (a až se sám divím, že jsem to tenkrát všechno unesl), byla mojí první myšlenkou snaha o spojení se s velením a popis nepříliš příznivé situace. Podařilo se mi také z velení nepřátel získat cenné informace o tom, že se nacisté uchylují k použití nových a dosud neviděných zbraní, a že byla utvořená nová divize se zaměřením na okultismus. Tím se tato záležitost pro mě stala číslem jedna, což však nebyly jediné rozkazy přiřazené nadřízenými. Jednou jsem musel najít a získat tajné dokumenty, nepozorovaně vniknout na raketovou základnu nebo doprovodit a ochránit zajatý tank.“

Starý vypravěč se zarazil a než se znovu rozhodl pokračovat na několik vteřin se strnule zahleděl jako by za mne.

„I když nebyl čas na velké exkurse, nemůžu fašistům upřít důmyslné a oku lahodící stavby ve většině lokacích, které jsem prošel. Čím dále jsem se dostával k meritu věci, tím více byly proti mně nasazovány stále lepší, vytrénovanější a ostřejší jednotky, které většinou bojovaly v početní přesile a to za překvapivého zjištěním, že všichni hovoří plynou angličtinou s německým přízvukem. Řečem ohledně nadpřirozených jevů jsem (popravdě) moc nevěřil, to jen ale do doby, než jsem je spatřil na vlastní oči - tím doznalo cel mé snažení nového rozměru. Zastavit okultní jednotku SS a překazit jejich rozkazy (ať už šlo o cokoliv) bylo jenom na mně.“

Vysloužilý voják sáhl po sklenici, aby osvěžil seschlé hrdlo.

„ Nevím, je to velmi podivné, ale při plnění úkolů mi v uších zněla někdy klidná jindy úderná melodie, jakoby ale vždy vhodně dokreslující dění a atmosféru. Díky tomu se cítil člověk skoro nezranitelný (do okamžiku, než chytil první kulku), což bylo asi následkem toho, že se téměř všude povaloval dostatek lékárniček. Častokrát se také stávalo, že jsem nacházel poklady - ano doslova poklady, ty ale pravděpodobně nakonec zabavila americká armáda (mrcha nenažraná nemá a neměla nikdy dost) a já z toho nikdy neviděl ani floka.“

Náhle se starý pán znovu odmlčel. „Stalo se něco?“ zeptal jsem se udiveně. „Jen se mi před očima odehrály všechny děsivé vzpomínky na souboje s čelními, šílenými nacisty, kteří zmutovali do různých podob,“ odvětil starý muž. „Bože, to byla výzva! A k tomu ten závěrečný Heinrich I, během celé války jsem nezažil těžšího protivníka. Sám nevím, jak jsem to celé přežil… Na to jsem byl vyzvednut naší stranou, z hlouby zoufalství a temného zla opět do poklidné civilizace… Tím byla uzavřena tajná operace, o které do dnešního dne věděl jen malý počet lidí.“

Nevím jestli jsem si všiml správně, ale stařík se jako by usmál…

„Děkuji vám, byl jste trpělivým posluchačem a prosím nezlobte se na mne, podrobnější informace vám podat nemohu.“

Rozpačitě jsem polkl…

„ Ne, ne, to já děkuji vám… Za fascinující příběh… Nashledanou,“ dopil jsem čtvrtou sklenku a vydal se na cestu domů, vstřebat a utřídit si nově nabyté poznatky, které se snad ani nemohly odehrát… Co já o tom ale vím…

Příběh Cate Archerové, zlodějky-špiónky se s trochou nadsázky dá považovat za absurdní až geniální. Osud této virtuální krasavice se začíná odvíjet po řadě neobyčejných událostí, kdy z podřadného administrativního pracovníka je nucena stát se super špiónem první linie a svými schopnostmi zabránit zlotřilé organizaci ovládnutí světa.

Do vínku je Cate dána možnost používat technické udělátka á la James Bond a velkou hromadu zbraní. Zbraně jsou klasické a známé z mnohých jiných her tohoto typu, ale serepetičky patří k onomu neokoukanému prvku, se kterým se dají zažít chvilky vyvolávající šibalský úsměv na rtech. A pokud vás tyto vychytávky nechají v klidu, určitě vás dostanou dialogy, které mezi sebou vedou záporáci nebo kterými v cut scénách disponují jiné npc postavy. Scénář, který je v hlavních bodech v podstatě jen další variací na 100x viděné, podle mého názoru musel napsat buď úplný šílenec nebo umělec na slovo vzatý, nebojící se přirozeně komponovat zcela obyčejné věci ze života (obsáhlé v rozhovorech), špičkování s možností volby odpovědi a narážky různého typu. Záporáci (a starost o ně) ve hře tvoří většinovou výplň jednotlivých misí (na dnešní poměry je jich „hafo“), inteligenci ale neviděli ani z rychlíku a jakmile vás zmerčí, stáčí vyčkat za rohem a oni si „kucí“ pro tu svou kulku doběhnou. Co však nepostrádá fištrón je nápaditost a různorodost level designu, úkoly a také částečně souboje s bossy. Díky velké barevnosti si ani nevšimnete ne zrovna pěkné grafické stránky, zato se ale více zaposloucháte do vkusně vybranému hudebnímu doprovodu.

Již klasické jsou potom některé chybky související s textury. Ty spíše rozesmějí, než aby frustrovaly hratelnost a snad jediné co vážně zamrzí je nemožnost nastavit a uložit rozložení kláves a myši s vyšší verzí hry.

Přece jenom ještě jednu poznámku (či spíše doporučení) si neodpustím, a to vyčkat nakonec závěrečných titulků....... (verze hry 1.004).

Pán Prstenů je pro mne velmi vděčná látka. Mám rád knižní sérii, miluji její filmový přepis od Petera Jacksona (opravdu génius) a líbí se mi i její herní transformace. Zařazením jde o RTS, kdo by ale čekal klasický systém spojený s těžbou surovin(y), bude zklamán. Pokud bych měl použít nějaký příměr z her, které jsem hrál, zvolím "Z". Prostředků na vylepšení a jednotky máte tím víc, čím víc máte farem (nebo, v případě rohanské jízdy v čele s Eomerem, kolik převálcujete nepřátel). Nepřítel vás potom zásobuje takovým množstvím jednotek, kolik mu dovolíte mít těžařských stanic (pily), popřípadě osad a bází vůbec.

Hned na začátek je rychle shrnut vývoj událostí, podobně jako u prvního z filmů, jen s tím malým rozdílem, že o přednes se stará Gandalf (Ian McKellen) na místo Galadriel. Vizuální doprovod jest v herně animační podobě, což sice není úplně ideální (poctivé renderované filmečky á la BLIZZARD by byly jiné žrádlo), myslím ale, že herní publikum je na tento způsob prezentace již zvyklé. Následující menu, které je ve funkčních bodech jednoduše umístěné v liště nad obrazem, jež se působivě obtáčí od základny pevnosti Barad-dûr až k Sauronově oku, je za zvuku oscarové hudby Howarda Shora moc pěkné (skoro bych řekl že až majestátní). Krásně je vyvedena i herní mapa, na které se posouváte (za stranu dobra z drtivé většiny bojujete buď pod vlajkou Gondoru nebo Rohanu), přičemž dobré je, že pro posun k poslednímu kolu (Černá brána Mordoru) nemusíte projít doslova každou misí – ale můžete (potom se dostanete třeba až na bojiště Haradu nebo Rhûnu)

Hra samotná víceméně kopíruje děj celé filmové trilogie. Je samozřejmě osekaná na nejdůležitější momenty a třeba Boromir s vámi bojuje až do konce. Hrdinové, stejně jako jednotky můžete povýšit až do 10. úrovně a piplavá práce (stejně jako starost o přežití vojenských jednotek) to s nimi není marná (hrdinové i jednotky si svůj rank berou do dalších kol). Takový Gandalf při úrovni 10. je už pěkná ultimátní figura s několika pěknými funkcemi, nejužitečnější se mi ale nakonec jevil Legolas, u kterého jsem v posledním kole měl přes 6000 zářezů na luku. Špatně si nevede ani skupina vyšlechtěných lučištníků nebo poctivě vybudovaná jízda, která si při vyšším levelu přejíždí po šicích přízemních nepřátel bez ztráty kytičky. Nezanedbatelné nejsou ani výhody, které si vybíráte podle dosažených bodů (např. povolání skupiny elfích lučištníků, rohanské jízdy, entů, orlů, především ale armády mrtvých z Černoboru – před jejich zásahem se nezachrání ani olifant).

Grafické ztvárnění hrdinů i jednotek mi sedlo dokonale, stejně jako navržené prostředí a architektura budov. Co mne ale zaráží, je nízká obtížnost i na nejtěžším stupni a vyložená hloupost nepřítele vedeného počítačem. Ten útočí většinou nesmyslně a nesoustředěně (nepočká, až má více jednotek, ty ale posílá průběžně, nijak nebrání katapulty). Problémem tak nejsou ani kola, ve kterých musíte ubránit Helmův žleb (ve vašich rukou se skřeti nedostanou ani k vyhození hradeb do luftu, i když se chudáci snaží), Minas Tirith (záchrana rohanskou jízdou není ani potřeba) nebo odolat útokům před Černou bránou Mordoru (tady, v posledním kole, jsem při nejtěžší obtížnosti neztratil jedinou jednotku!)

Hra tak sice pro HC stratégy není žádnou výzvou, neznamená to ale, že výtečně nepobaví. Na odreagování je to jak dělané a pro fanoušky pestrého Tolkienova světa o to víc. Dohrál jsem již podruhé a ani na okamžik nepochybuji, že se ke hře ještě několikrát vrátím.

PS: Je jakýmsi pravidlem, že hry podle filmů nebývají moc dobré (mírně řečeno). BATTLE FOR MIDDLE-EARTH je ale potom tou nejčestnější výjimkou.

Za málo peněz hodně muziky, platí u této hříčky víc než u jiných (trefně se o hře vyjádřil Isair, který hru označil za technologické demo). Pro představu si stačí místo muziky dosadit bezproblémovou hratelnost, hutnou atmosféru, zajímavou myšlenku nebo dvojí zakončení a místo mála peněz doplnit pojem “zadarmo“. Na tomto střípku hororové miniatury jde vidět cit pro detail a talent, i když jak napsali jiní, doba se opravdu smrskává do 10-15minut čistého času (podle šikovnosti). Jediné, co ve hře musíte, je najít 4 klíče a jeden předmět... Doufám, že autor neusne na vavřínech a i nadále bude pokračovat v obdivuhodně započatém díle.

Druhý přídavek pro původního Half-Life s označením Blue Shift už svým názvem trochu napovídá, že se zde jedná o příběh z pohledu účastníka třetí strany, sekuriťáka Calhouna. A zažíval jsem s ním vcelku pohodovou zábavu, né že né. Určitě mě především těšil fakt, že se doslova třikrát setkáte s Freemenem – při každém z těchto setkání se uvnitř mě dostavil takový ten hřejivý pocit známého, ono zprostředkované deja vu, kdy jste danou situaci zažily, ale v kůži někoho jiného.

Nic nového tato nástavba sice nenabízí, ale protože vše, co jsem považoval za skvělé v původní hře, se nacházelo i zde, tak mi to ani v nejmenším nevadilo. Hlavní hrdina není žádná mluvka, zbraně jsou stále velmi kvalitně ztvárněny, prostředí a level design stagnují na své úrovni a herní ozvučení se již v klidu zařadily mezi staré známé. Možná bych jen uvítal větší délku, možnost pokořit nějakého bosse a z dnešního pohledu snad i těžší přestřelky.

Nemůžu dojít na to, co přesně se honilo hlavami vývojářů a jaký odkaz chtěli vtisknout do této hry. Snad sarkazmus, parodii, či nechtěný vtip? Nebo snahu o vážné pojetí akční střílečky z již tak provařeného tématu druhé světové války?

Pokud se budu přiklánět k první variantě, tak to jsem určitě během hraní ztratil smysl pro humor, protože v samotné hře snad není ani jediný prvek, který by způsobil sebemenší záchvěv v koutku mých úst. Jde-li tedy o vtip, kouzlo nechtěného nemá takovou razanci, aby herní zážitek prorazil stěnu mého močového měchýře (nebo libovolného pacienta trpícího inkontinencí). U druhé varianty se hra jeví o něco lépe, ale žádná hit paráda to také není. Jedinými klady z mého pohledu je zasazení do bojů nejkrvavějšího vojenského konfliktu 2. světové války, což je prostředí, které mám velmi rád i přes svoji herní zprofanovanost. Začátek příběhu, alternativa co by se mohlo stát po nevydařeném atentátu na Hitlera v roce 1944 Clausem Schenkem von Stauffenbergem, hlavním hrdinou FPSky. V kolonce kladů se ještě objevuje zvuková složka, rezonující v pozadí rykem válečné vřavy.

Tím výčet kladů končí a začíná se kupit jedna šílenost za druhou. Stručný popis gameplaye hry, rozprostřeného ve 20 kapitolách a na oko zasazen do různých prostředí, kde vesměs hnusné textury střídají jiné, ještě horší (to prosím podotýkám, že hra byla vydána v roce 2005 a nejvyšší rozlišení je zde 1280 x 1024), se vleze do jediné věty “co nejrychleji se tunelem dostat na konec kapitoly“ - tak trochu speed run. Já chápu, že v podobných hrách je koridor běžně vídaným faktem, ale zde není absolutně žádná volnost. Třeba ve výběru dveří, kterými můžete projít, ty které mají vystouplou kliku z textury se dají otevřít. Další zhovadilostí jsou nepřátelé, dající se popsat slovy “my tě zastřelíme až k tobě doběhneme“ a postup při odpravování skopčáků, kdy je většinou nutné jít, zastřelit dva až tři z nich, otočit se a opět zastřelit jednoho až dva, jako by vyskakovali z mezi dimenzionálních děr. Ano, je to zvláštní, ale protivníci se objevují za zády i když dveřmi nejde projít. O kolizích s předměty se myslím ani netřeba zabývat, jen podotknu, že takovýchto situací je ve hře požehnaně. S nepřáteli jsou přímo spojeny i zbraně, kterých je poměrně velké množství, ale všechny stejně znějí, chovají se podobně a nejsou pěkně ztvárněné. Viz. panzerfaust, kterým zničíte tank jedním zásahem, ale jindy je těchto výstřelů třeba 5-6 nebo stačí dávka z kulometu MG 34 (!).

No, možná jsem masochista, ale byl jsem rozhodnut, že vyzkouším i MP, který se ve hře nachází. Bohužel (nebo možná bohudík) jsem žádnou funkční hru nenašel. Snad si vývojáři řekli, že vše ze svého umu již naservírovali ve hře pro jednoho hráče. Na druhou stranu musím uznat, že i snaha se (leckdy) počítá, jen by každý z nás (a v tomto případě především ten, který je odpovědný za vydání tohoto díla) měl mít soudnost a něco takového uvolnit pouze jako freeware.

Druhý díl (a nebojím se napsat) dnes již kultovní české akční pecky Mafia celosvětové publikum dělí na dva tábory hráčů. Na ty, kteří hráli první díl a přistupují ke dvojce jako ke hře, jenž by měla svého předchůdce v lecčem překonávat, a ty, stojící na straně druhé, nezasažené původním dílem, srovnávající Mafiu 2 s podobnými hrami, vydanými v roce minulém nebo současném, hodnotící hru bez návaznosti po stránce technického zpracování, příběhu či žánru.

Nevím zda jsem schopný přiklánět se čistě k jedné z těchto dvou stran, svůj dojem proto beru jako takový průsečík z obou táborů. První díl jsem hrál a patří mezi mé nejoblíbenější hry, ale také si uvědomuji, že druhý díl si z původní hry bere už jen námět, zasazení, žánr a pouhopouhý jeden jediný střípek, připomínající první díl. Tímto způsobem jsem ke hře přistupoval a jako ti, kteří se nenechali ovlivnit sliby, hypem nebo živou myšlenkou na Mafii, mohl jsem si dopřát mnoho hodin výborné herní zábavy.

Své hodnocení začnu plusovou stránkou hry. Opět jsem sáhl po kusu, který je velmi výborně graficky a hudebně udělán. Podmanivě libý hudební doprovod se skvěle trefil do zasazeného období. Každé ze čtyř ročních období je zde nadmíru pěkně vykresleno a je to prvek, který atmosféře hodně pomáhá. Po začátečním válečném intermezzu se jako první představí zima, plná poetiky, vánočního shonu, ale i deprese a marastu. Jako válečný veterán přijíždíte do Empire Bay, města vašich dětských lumpáren, města, které jste opustil svým odjezdem na frontu (a vyhnul se tak jistému kriminálu). První, kdo přichází Vitovi Scalettovi (hlavní hrdina) naproti k vlaku, je starý známý výlupek z pubertálních let Joe. Joe, chlapík kterému v podstatě “vděčíte“ za svůj odchod z města, vás nyní bude zasvěcovat do dění celého systému hierarchie podsvětí.

Dostáváme se tak k dalším výrazným pozitivům hry. Jsou jimi příběh, atmosféra a hratelnost. Uznávám sice, že v prvních dvou třetinách hry vystrkuje nuda a jednotvárnost sem tam své růžky a nechápu, proč seznamování se s principy hry museli autoři roztáhnou do 5-6 kapitol, ale poslední třetina vše naplno vynahrazuje a ze hry se stává dílo, které právem patři nálepka “ještě jednu kapitolu drahá a jdu opravdu spát“. V ději se začnou odehrávat funkčně překvapivé zvraty, kdy jsem se nejednou přistihl, že hledím na monitor jako tele na nová vrata. Další povedenou části, která se až tak často ve hrách nevídá, je nechtěný pobyt v nápravném zařízení a přechod do jarního období, kdy vše pučí a z monitoru jde až cítit příjemné šimrání slunečních paprsků. V tuto chvíli začínáte pomalinku šplhat po pomyslném žebříčku mafiánské rodiny, kde neúspěchy a strádání střídají dny blahobytu, užívání si krásných aut a kvalitních obleků.

Ano i taková materiální fixace je zde možná a kromě již zmíněných oděvů nebo kvalitního vozového parku, lze i upravovat dopravní prostředky (velmi trpí arkádovým stylem řízení), pořizovat rozmanitý proviant nebo nakupovat zbraně. S dopravou jako takovou a bděním nad dodržováním zákonů jsou spojeni i muži zákona, kteří mnoho inteligence nepobrali. Pokud dojde ke sváru s policií ve většině případů se to dá vyřešit včasným úprkem. Město je v tomto výborně uděláno, plné života a věrohodného chování obyvatelstva. Po nějakém čase si sice začínáte všímat stereotypu a nic vás nepudí jen tak se procházet, celistvost takového rozměru je ale potřeba ocenit.

Zbraní je ve hře v celku velké množství, po nějaké době ale začnete používat pouze dvě, Colt 1911 a Thompson 1928. Ty byly na můj vkus přeci jen až moc účinné a přesné. Se zbraněmi souvisejí i samotné přestřelky a nový krycí systém, který mně zrovna moc k srdci nepřirostl. Nutnost opětovného stisknutí klávesy pro odpoutání se od překážky mě vysloveně vadila. Také díky tomuto a zbraním jako takovým se souboje staly sice atmosférou prosycené, ale ve výsledku velmi jednoduché.

Další výtka směřuje k českému dabingu, i když určitě musím vypíchnou kvalitní namluvení Joeho a Hanryho panem Šťastným a Zavřelem (část, kdy jsem musel zakopat mrtvolu a Joe byl zlitý na krupici, sedící a chrlící své hlášky, mě málem sesunula smíchem ze židle). Namluvení více postav jedním hlasem je možná v anglické verzi lehce přeslechnutelná maličkost, v české ale ne.

Má posledním záporná poznámka směřuje k zdlouhavým přejezdům po městě. Jistě, chápu, že když už si s tím vývojáři dali takovou práci, tak v tom chtějí hráče pořádně “omáchat“, nevím sice jak ostatní, mě už to ale pěkně iritovalo.

Pozadí příběhu této „obranné“ hry by mohlo začít tímto úvodem: Byla nebyla jedna chemická laboratoř postavená na dávném pohřebišti... Tak jak to většinou chodí v amerických béčkových hororech, i zde se jeden pokus proklatě vymknul kontrole, laboratoř vyletěla do luftu a sajrajt z ní vytekl do útrob nebohých zesnulých a ti se posléze proměnily v zombie, lačnící po čerstvém masu. Co čert nechtěl, laboratoř stávala přes cestu naproti vašemu domu a zrovinka vy, jako chutná přesnídávka, jste první na řadě. Zombie se začínají přibližovat a jakmile vstoupí na trávník vašeho pozemku zjišťujete, že mrtví nebyli jediní, kteří byly zasaženi neznámou chemickou sloučeninou, a že z květin, vysázených původně pro potěchu ducha, jsou jako jediné schopné živé-mrtvé poslat zpět kam patří. Pod drn.

Hra samotná je vytvořena velmi jednoduše, při tom ale funkčně a komplexně. Po stránce grafické je líbivě (až dětsky) malovaná, každá zombie nebo plodina (a že jich není málo) je skutečně hezky vyvedena. Místa, kde dochází k odražení zombíků jsou celkem tři (na zahradě, na zahradě s bazénem, na střeše), přičemž se ještě střídá den s nocí. Hudební doprovod je ze začátku pěkný, u podobně návykové hry, kde se počítá s několika hodinovým hraním, se ale postupně stává stereotypním až otravným (raději jsem ho nakonec vypínal). Obtížnost je koncipována pro široké publikum a tudíž po zjištění principů a systému na jakého zombie platí jaká rostlina se stává vyváženou, i když se objeví i chvíle, které dokáží pozlobit. Hratelnost je zábavná a ovládání jednoduché (pouze myš a levé tlačítko).

Díky nástavbě v podobě třech módů (Survival, Puzzle a Mini-Games), achievementům a zen zahradě se čas ztrávený u této hry sice prodlužuje, ne vždy je to ale k dobru. Pro hráče, který musí mít vše na 100% odehrané, jsou některá rozšíření vyloženě zbytečná.

Chameleon je zářným příkladem hry, kdy i s menším rozpočtem může vzniknout kvalitní kousek, nejen schopný konkurovat dražším projektům, v lecčems je ale i navíc předčit. Našince také potěší fakt, že tato hra, patřící do skupiny tichých a plíživých akcí, byla vytvořena v česko-slovenské koalici. Na začátek ještě zmíním, že jsem Chameleona dohrál opět na doporučení člena Databáze-her (dotyčný jistě ví). Tímto mu děkuji, chybu jsem rozhodně neudělal.

Nevím, nějak si nemůžu vybavit jméno hlavní postavy (snad ani nezaznělo) a proto mu budu říkat No Name... Vše u této stealth akce se točí kolem vraždy rodičů hlavního hrdiny, odkrývání pravdy a potřeby odhalit osobu, za tyto události odpovědnou. Náš No Name od násilné ztráty rodiny celý svůj život prahne po odplatě, nikdy nepřestává hledat a každé informace se chytá jako vlk raněné srny. Proto se také nechává zaměstnat u americké vládní organizace CIA, díky svým osobním pohnutkám je ale propuštěn. V tento okamžik se dostává do situace, kdy mu již nic nebrání, aby se plně ponořil do soukromého vyšetřování a za pomocí informací, získávaných od svého zdroje (a kamaráda) v CIA, udělat i nějaký pokrok.

První, co opravdu stojí za upozornění, je grafické detailní zpracování, kde jde z každé textury cítit smysl pro drobnosti (schody, poklop, klika, sklo ve dveřích atd.) a oblastní kolorit, typický pro každou z misí. Irsko je deštivé, ponuré a chladné, s klasickými hospůdkami, ale také všeobjímajícím pocitem neustálého nebezpečí ze strany IRA. Přesným opakem je Bejrút, horký až vyprahlý terén s polorozbořenými domy, s lidmi, kteří se nechtějí s cizinci bavit a ozbrojenými patrolami na každém kroku. Spolu s tak typicky graficky ošetřenými různými kouty naší Země jde ruku v ruce i výborně vybraná hudba a zvuky v pozadí. Ve věznici se rozléhá řev a nadávky vězňů, v argentinském přístavu šplouchají vlnky, v Libanonu slyšíte modlící se muslimy...

Většina ze 17 misí jde projít dvěma způsoby, přičemž záleží na každém z vás, jaký druh boje si vyberete. Já většinou čekal na správnou příležitost a útočil zezadu (lékárniček je přece jen žalostně málo), což také skýtá více možných cest k dosažení cíle. Jsou zde ale také mise (asi 3), kdy jen správně dávkovaný potlesk kulometu dobře vyřeší danou situaci. Plíživé a tiché momenty, ve kterých tkví kouzlo této hry, spočívají v nepozorovaném průniku do týlu nepřítele (na vojenskou základnu nebo policejní stanici) a v získání důležitých předmětů a informací. Musíte být ostražití před strážemi, kamerami, vlastním hlukem a co nejvíce se držet v temných a stinných prostorách. Tady se dostavují první herní potíže - stráže jsou buď bystrozraké nebo úplně slepé a hluché. Jeden příklad za všechny: jdu přikrčen tiše za stráží, musím (což je velmi divné) přeskočit koleje, jinak bych nemohl dále, ale přesto mě neslyší a v klidu jej uškrtím, naproti tomu jdu přikrčen ve stínu, stráž je tak daleko ode mne, že musím použít dalekohled, ale přesto mě zahlédne a spustí alarm... Z toho plyne další kámen úrazu - neschopnost No Nameho přeskakovat vyšší než naprogramované překážky (ale také přímo superhrdinská schopnost zastřelit protivníka přes evidentně vyšší překážku).

Plusem jsou naopak zbraně a technické vychytávky z dílny každého správného špióna. Zbraní je nadprůměrně, s možností dodatečného vylepšení a s realistickým zpětným rázem (samozřejmě, většina z hráčů si najde jednu dvě oblíbené a s těmi si vystačí). Z vychytávek jsem nejčastěji používal paralyzér, kamerku a noční brýle, zbylé si sebou v podstatě berete kvůli jednorázovému využití v určité misi.

Za další kladný aspekt hry považuji samotný příběh, který je sice trochu klišovitý, je ale výborně prezentován a vyprávěn, má funkční zvraty a výborné závěrečné rozuzlení.

Nevím, možná se to začne stávat pravidlem, že simulaci závodů budu vždy začínat druhým dílem :-) Po DiRTu 2 jsem tedy dohrál i druhý díl tohoto arkádového závodění, které se nedá označit jinak něž šílenější nad samotnou šílenost, připomínající mi nejvíce Destruction Derby, jež svého času bylo také ultimátní zábavou a lunetikem na kolečkách v jednom. Hlavním důvodem proč jsem se rozhodl tuto hru hrát bylo doporučení uživatele Chucka (ano, z naší drahé Databáze her – důkaz, že systém funguje) a multiplayerová klání, která jsou samostatnou kapitolou hry (a oproti singleplayeru také nesrovnatelnou zábavou).

Sigleplayer, kde jen začít. Hudba = výborně vybraný soundtrack, který podkresluje skvělý pocit z rychlé jízdy, ženoucí správný adrenalin do žil. Na druhou stranu se ale po nějaké době oposlouchá a začne trochu vadit, hlavně tedy při disciplínách. A tu je podstatné plus Flatoutu 2 - neskutečně výborně promyšlené disciplíny, kdy musíte tlačítkem vystřelit řidiče svého auto skrz přední sklo do karet, kuželek nebo koše, a které jsou na tolik k nasrání, že jsem je tak dlouho opakoval, než jsem dosáhl na příčku nejvyšší. Samotné závody se dělí do tří obtížnostních skupin, kde první slouží spíše jako trénink, je jednoduchá a po určité době nudná, protože stále bez problémů vyhráváte. Ve druhé začíná přituhovat, ale ve většině případů je to boj proti dvěma - třem soupeřům (Jacku Bentonovi, Jasone Walkerovi a Sofie Martinezové). Martinezová je ve třetí skupině snad neomylná, velmi obtížně porazitelná a v podstatě skutečná výzva. Tady se konečně dostávají na řadu um a zkušenosti, které se nejlépe zužitkují v multiplayeru. Po grafické stránce je hraní lahůdkou a spolu s rozmanitými tratěmi a destrukčním modelem plynule dotváří to nejlepší, co se ve hře vyskytuje. Chování závoďáků je (jak jinak) arkádové, někdy plavou, nedotáčí, přetáčí a chvilku potrvá, než si člověk zvykne.

Pár vad na kráse přesto ještě musím doplnit. Po nějaké době prudí stereotyp a také je tu možnost infarktu, když vedete poslední kolo do cíle a ejhle tu tam kláda, špulka nebo i ten blbý kužel. Ale jinak je to masakr, především s živými protivníky a kolegy zde na DH.

V pořadí druhý přídavek pro hororovou akční střílečku F.E.A.R. s podtitulem Perseus Mandate... Ok, podíváme se jí na zoubek. Od úplného začátku skrývá v sobě tento datadisk nespornou výhodu nemuset mít nainstalovanou původní hru (oproti Extraction Point). V podobném duchu se potom nese celá herní náplň, kdy označení “stand alone“ dá se vztáhnout i na celý příběh.

Tentokráte se mrkneme pod sukně zlotřilé organizaci Armacham, politickým praktikám, šílenému pokusu a v neposlední řadě (a z tak trochu jiného pohledu) i děsivé holčičce Almě. Tento náhled zprostředkovává pozice druhého týmu F.E.A.R., který je vyslán souběžně s týmem, známým z původní hry. Hned ze začátku si hráč všimne, že na všechno nebude sám jak kůl v plotě, a že má k ruce další dva parťáky. Jak už to ale u podobných her bývá, nebudou po ruce stále a vždy se najde naskriptovaná scéna, kdy vás musí opustit. Dalším plusem (a podle mě asi největším) je nový protivník - najatí žoldáci The Nightcrawlers. Souboje proti nim a hlavně komunikace mezi samotnými protivníky posunují již tak skvělý soubojový systém o další kus dopředu. Také přibylo pár protivníků z řad paranormálních jevů a nové zbraně na jejich deratizaci.

Zbytek hry už je stará dobrá (částečně, viz níže) známost. Stále je zde skvělá atmosféra, ničím neurážející grafika, funkční lekací scény i zvraty v příběhu, dokonalá hudba i zvuk(y), ale také chudý level design a předvídatelnost (po osvojení si hry), což už jsou položky spadající do kolonky nedostatků. Je zde také výrazný příklon k akčnější složce (víc si zastřílíte), přičemž si dokáži představit, že se najdou i tací, co tuto sérii rozehrají právě tímto dílem a budou daleko více nadšeni, než jsem byl po dohrání já.

Během hraní jsem se několikrát přistihl, že čekám na něco nového, leč má touha zůstala nevyslyšena. Kouzelník se opět nedostavil a z mého pohledu zůstalo tak “jen“ u výborné FPSky se skvělou hratelností. Jistě, není to zrovna málo, ale...

Hra z westernového prostředí, není to ale adventura ani strategie. No nakonec proč ne, pomyslel jsem si a ponořil se do hraní... Na první pohled mě zaujala hodně surová atmosféra a ztvárnění alá TENKRÁT NA ZÁPADĚ. Vše je takové oprýskané a z každého póru jde cítit, že to v té době nebyla žádná procházka růžovou zahradou. Tak jako se dnes dělí svět na bohaté a chudé, i zde je tomu stejně, ale snad ještě v intenzivnějším módu.

Během hraní se ujmete dvou rolí, což nebývá moc zvykem. Indiánského mladíka Billyho Candla, prchajícího před spravedlností za zločin, který nespáchal (pomalý a tichý postup) a reverenda Raye s temnou minulostí (akční pasáže), který Billyho pronásleduje. Příběh je sice velmi kvalitní a vyšperkován funkčními zvraty (s tím je spojená ideální délka hry), kde se střetnete s proradnými mexikány, dětmi, ženami lehčích mravů i muži zákona, právě tady však nastává první kámen úrazu – od samotného začátku jsem měl pocit, že se ne a ne sžít s ovládanými postavami. Chápu, že kdyby se odehrála kampaň za Billyho a pak až za reverenda, tak by se ztratila návaznost na příběhovou linii, problém ale je, že vím, že je Billy nevinný, ale i přes to ho musím v roli Raye chytit a potrestat. Toto dilema se sice časem poněkud vytrácí a já si začal plně užívat kvalitně zpracovanou fpsku, ale i tak.

Když se vrátím k zmíněné kvalitě, jde skutečně poznat, že si vývojáři dali záležet na každé prkotině. Herní svět je rozlehlý a téměř bez koridoru (ne jednou jsem se přistihl, že jen tak cválám na koni lesy, loukami a úžasně zpracovanou vodou a přitom se zaposlouchávám do nádherné hudby a zvuků okolí). Pochvalu si také zaslouží uchu lahodící hlas dabérů a celkové animace pohybů s možností střílet obouruč. Jasným příkladem v tomto směru je jízda na koni nebo šplhání na skalní výběžek, kdy jsou jasně vidět ruce. Dalším plusem jsou zbraně, kterých není sice mnoho (dvě pistole, brokovnice, winchesterovka, luk s šípy a více účelový bič), ale o to jsou lépe zpracovány - od zvuků, přes nabíjení, až po samotné zničení. Zničení, ptáte se? Ano je to tak, palné zbraně nevydrží věčně a po nějaké době střílení vám explodují v rukou a již nejsou k užitku. Někdo by mohl namítat, že taková novinka je pěkně na pytel (jemně řečeno), ale dle mého názoru to přidává na autentičnosti. Se zbraněmi je spojen i tzv. polední souboj, známka každé správné westernovky. Při zaznění zvuku musíte tasit pohybem myši dolů nahoru a po té vystřelit na protivníka z řad (většinou) šéfů banditů.

Další věc, co hru trochu sráží, je v některých částech nuda a jednotvárnost, u reverenda potom nemožnost přeskakovat vyšší překážky. A také poslední pasáž, než si člověk uvědomí, co má vlastně udělat.

Výborný přídavek, který přímo navazuje na příběh původní hry a o malý kousek jej posunuje. A to je právě kámen úrazu. V době, kdy tento datadisk vyšel by mě hodně vadilo, že jsem se po dohrání zase tak mnoho nedozvěděl, ale jelikož vím, že je v přípravě již třetí díl, tak by od vývojářů bylo špatné prozrazovat více než je obsaženo zde. Klady této hry jsou téměř totožné z původním kouskem, zůstala zachována skvělá atmosféra i ty tzv. baf scény, ruku v ruce spojené se zvuky a nejednou ve mně zamrazilo (hlavně ve 2 v noci), se mně líbily a byly dobře načasované, po grafické stránce to bylo taky bez námitek. Jako ve správném datadisku přibilo pár novinek. Hlavně nepřátelé a souboje s obrněnci, které jsem si více užil, nové zbraně (luxusní rotačák a laser rifle) a nový předmět v podobě kulometných věžiček u granátového inventáře. Taktéž, alespoň podle mě přibyl nový pohyb při otvírání dveří.

Jak jsem psal dříve, záporem pro někoho může být ne mnoho objasňující příběh a tak trochu s tím souhlasím. A ještě dodám cca poloviční délka, větší příklon k akčnější formě, leč výborné a v jedné části neschopnost vylézt z vody, i když to mohlo být chybou mezi klávesnicí a židlí.

Tak jako prodělal změnu filmový Bond, tak se zachoval i ten video herní. Šlo stranou skoro vše co dělá agenta jejího veličenstva 007 technokratem a místo toho je naservírován přímočarý, tvrdý a hrubý způsob jednání, čím více mrtvol, tím lépe. A já se musím přiznat, že jsem z tohoto přechodu či totální změny nebyl dvakrát nadšen, elegán za tvrďáka? No nevím nevím Bond bez těch všech udělátek, to snad nebude ani on, ale po shlédnutí Casina Royale v hlavní roli s Danielem Craigem musím svůj názor zcela změnit a říct, že se mně snad líbil ještě víc.

A stejné je to i u této hry, děj hry mě provázel skrz shodné scény s těmi filmovými, a ač je název jenom Quantum of Solace myšlenkami se vrátíte i do dílu předešlého, Casina Royale se všemi zloduchy, Bond Girls a pomocníky s jejich skutečnými hlasy, a to je velmi potěšující. Ano, možná jsem trochu zaujatý, ale mě tato hra bavila a velmi dobře se mě hrála. I když je jasné, že se jedná jen o tunelovou FPSku s ne moc chytrými nepřáteli, tak některé pasáže jsem si užil. Patří k nim třeba sniper část ve vědecké komplexu nebo parkur a těchto momentek je ve hře povíce a fanoušci Bonda si rozhodně přijdou na své, jako já.

Technická část celé hry je na velmi vysoké úrovni, u grafiky se počítalo s každým detailem, Benátky. Nádherná je, jak už bývá zvykem, úvodní píseň, intro a typickým „ta ta da tá“ a taktéž zvuková stránka, jak samotného namluvení, tak i dopravních prostředků, zbraní nebo okolního ruchu. A jelikož jsem věděl, že se jedná o port z konzolí, s povděkem jsem přivítal, změnu v klikacích scénách (stiskni v pravý čas správnou klávesu), zde je to šalamounsky vyřešeno pomocí myši a ten starý způsob je ponechán jen v jediné minihře, dá-li se to tak dá nazvat, v otvíraní elektronických zámků. Po vzoru dnešních trendů je zde zakomponován také krycí systém, který je podle mě o něco lepší než v Mafii II, s malými chybkami v ovládaní.

A jediné co hře ubírá body je fakt, že se jedná jen o střílečku, s téměř nulovou interakcí, mohla tu být možnost, třeba zahrát si Texas holdem poker proti Le Chiffrovi atd.. A určitě by nevadilo, kdyby každý filmový díl měl svou hru + chyběly v ní automobilové honičky. Další iritující věcí je velmi citelný koridor, kdy Bond není schopný přeskočit kdekoliv zábradlí, ale jen na místě, které určí samotná hra.

Poslední hrou z prostředí automobilových závodů rally, byla, už si ani nepamatuji název, někdy ve druháku na střední. Musím se přiznat, že hry s touto tématikou se od té doby držely ode mě trochu stranou a ač je to zvláštní i přes to, že arkádové závodění mám docela rád. I první díl Dirtu jsem tak nějak přešel bez povšimnutí a rovnýma nohama skočil do druhého dílu. A jaké bylo mé překvapení, když jsem hru poprvé spustil?

Co mě zcela uchvátilo je hudební doprovod, který je ideální ve spojení s tímto moto sportem. Dále jsou to zvuky závodních speciálů, kdy jde opravdu cítit ta síla pod kapotou, hlasy navigátorů či jiných jezdců. Po grafické stránce si myslím, že také není co vyčítat, úchvatná podoba vodní hladiny, západ slunce nad skálami v Utahu, džungle v Malajsii nebo rýžová políčka v Číně. Rozhodně za klad považuji destrukční model, široké spektrum automobilů a jejich podoba, tratí a druhů závodů a výborně vyvedené základní menu v podobě interiéru karavanu. Také potěší maličkosti typu zavěšené ozdoby na zpětném zrcátku, potisk nebo klakson. Klasicky už je zachován flashback a arkádové jízdní vlastnosti.

To co mě po určité době začalo hodně vadit je po závodové rozhlížení v depu, nudnost některých závodů a postupně začínající stereotyp, hlavně když si osaháte řízení a zjistíte jak na to, a že v podstatě žádný závod už není výzva a zůstanou pouze achievementy na Livu, které mě trochu popoháněly dál.

Dirt 2 považuji za výborně zmáknuté, a v současnosti asi nejlepší arkádové rally závody, u kterých jsem se královsky bavil a potěšující byl i medailonek zesnulého vynikajícího závodníka Colina McRaee.

Na první pohled se může zdát, že tento přídavek k původní hře nepřináší mnoho nového, dvě nové postavy a jeden level. Avšak, ti kteří tento datadisk hráli a přenesli si svou postavu z Diabla 2 ví, že opak je pravdou. Nejen, že zachovává skvělou hratelnost a atmosféru této pekelné rpg rubanice, ale jak už bylo řečeno dvě herní postavy Assassinku a Druida, nový level s novým finálním bossem Baalem (posledního z trojice ďábelských bratří) a tudíž i zakončení příběhu, nějaké ty nové předměty a monstra, ale hlavně runy a runová slova, které ve spojení s Horadric Cube vytváří neskutečné kombinace zbraní a brnění.

Grafická stránka hry prodělala také svoje obrození v podobě rozlišení vyššího 800x600 a k již tak skvělým renderovaným filmečkům přibyl zcela nový v závěrečném aktu. Po stránce ozvučení vše zůstalo při starém a pří hraní se výborně poslouchá, stejně tak hratelnost, ale i drobné chybky z Diabla 2, které byly postupně opravovány novými patchy.

Díky obrovské fanouškovské základně se toto hack and slash rpg stále hraje a netrpělivě se vyhlíží jeho nástupce Diablo III.

Ve své době výborné technologické demo, ukázka toho co vše dokáže nový Source engine, na kterém běží Half-Life 2. S trochou nadsázky by se mohlo říct, že tahle hříčka, původně vytvořena jako plnohodnotný level, určovala sílu hardwaru a některé z nás nutila ke koupi nového železa. Hlavně, absolutně úchvatné ztvárnění vody, fyziky, her světla a stínů a mrazení v zádech při prvním kontaktu vojáků Combine a jejich chrapláku v jejich komunikaci.