Chameleon je zářným příkladem hry, kdy i s menším rozpočtem může vzniknout kvalitní kousek, nejen schopný konkurovat dražším projektům, v lecčems je ale i navíc předčit. Našince také potěší fakt, že tato hra, patřící do skupiny tichých a plíživých akcí, byla vytvořena v česko-slovenské koalici. Na začátek ještě zmíním, že jsem Chameleona dohrál opět na doporučení člena Databáze-her (dotyčný jistě ví). Tímto mu děkuji, chybu jsem rozhodně neudělal.

Nevím, nějak si nemůžu vybavit jméno hlavní postavy (snad ani nezaznělo) a proto mu budu říkat No Name... Vše u této stealth akce se točí kolem vraždy rodičů hlavního hrdiny, odkrývání pravdy a potřeby odhalit osobu, za tyto události odpovědnou. Náš No Name od násilné ztráty rodiny celý svůj život prahne po odplatě, nikdy nepřestává hledat a každé informace se chytá jako vlk raněné srny. Proto se také nechává zaměstnat u americké vládní organizace CIA, díky svým osobním pohnutkám je ale propuštěn. V tento okamžik se dostává do situace, kdy mu již nic nebrání, aby se plně ponořil do soukromého vyšetřování a za pomocí informací, získávaných od svého zdroje (a kamaráda) v CIA, udělat i nějaký pokrok.

První, co opravdu stojí za upozornění, je grafické detailní zpracování, kde jde z každé textury cítit smysl pro drobnosti (schody, poklop, klika, sklo ve dveřích atd.) a oblastní kolorit, typický pro každou z misí. Irsko je deštivé, ponuré a chladné, s klasickými hospůdkami, ale také všeobjímajícím pocitem neustálého nebezpečí ze strany IRA. Přesným opakem je Bejrút, horký až vyprahlý terén s polorozbořenými domy, s lidmi, kteří se nechtějí s cizinci bavit a ozbrojenými patrolami na každém kroku. Spolu s tak typicky graficky ošetřenými různými kouty naší Země jde ruku v ruce i výborně vybraná hudba a zvuky v pozadí. Ve věznici se rozléhá řev a nadávky vězňů, v argentinském přístavu šplouchají vlnky, v Libanonu slyšíte modlící se muslimy...

Většina ze 17 misí jde projít dvěma způsoby, přičemž záleží na každém z vás, jaký druh boje si vyberete. Já většinou čekal na správnou příležitost a útočil zezadu (lékárniček je přece jen žalostně málo), což také skýtá více možných cest k dosažení cíle. Jsou zde ale také mise (asi 3), kdy jen správně dávkovaný potlesk kulometu dobře vyřeší danou situaci. Plíživé a tiché momenty, ve kterých tkví kouzlo této hry, spočívají v nepozorovaném průniku do týlu nepřítele (na vojenskou základnu nebo policejní stanici) a v získání důležitých předmětů a informací. Musíte být ostražití před strážemi, kamerami, vlastním hlukem a co nejvíce se držet v temných a stinných prostorách. Tady se dostavují první herní potíže - stráže jsou buď bystrozraké nebo úplně slepé a hluché. Jeden příklad za všechny: jdu přikrčen tiše za stráží, musím (což je velmi divné) přeskočit koleje, jinak bych nemohl dále, ale přesto mě neslyší a v klidu jej uškrtím, naproti tomu jdu přikrčen ve stínu, stráž je tak daleko ode mne, že musím použít dalekohled, ale přesto mě zahlédne a spustí alarm... Z toho plyne další kámen úrazu - neschopnost No Nameho přeskakovat vyšší než naprogramované překážky (ale také přímo superhrdinská schopnost zastřelit protivníka přes evidentně vyšší překážku).

Plusem jsou naopak zbraně a technické vychytávky z dílny každého správného špióna. Zbraní je nadprůměrně, s možností dodatečného vylepšení a s realistickým zpětným rázem (samozřejmě, většina z hráčů si najde jednu dvě oblíbené a s těmi si vystačí). Z vychytávek jsem nejčastěji používal paralyzér, kamerku a noční brýle, zbylé si sebou v podstatě berete kvůli jednorázovému využití v určité misi.

Za další kladný aspekt hry považuji samotný příběh, který je sice trochu klišovitý, je ale výborně prezentován a vyprávěn, má funkční zvraty a výborné závěrečné rozuzlení.