Nevím, možná se to začne stávat pravidlem, že simulaci závodů budu vždy začínat druhým dílem :-) Po DiRTu 2 jsem tedy dohrál i druhý díl tohoto arkádového závodění, které se nedá označit jinak něž šílenější nad samotnou šílenost, připomínající mi nejvíce Destruction Derby, jež svého času bylo také ultimátní zábavou a lunetikem na kolečkách v jednom. Hlavním důvodem proč jsem se rozhodl tuto hru hrát bylo doporučení uživatele Chucka (ano, z naší drahé Databáze her – důkaz, že systém funguje) a multiplayerová klání, která jsou samostatnou kapitolou hry (a oproti singleplayeru také nesrovnatelnou zábavou).
Sigleplayer, kde jen začít. Hudba = výborně vybraný soundtrack, který podkresluje skvělý pocit z rychlé jízdy, ženoucí správný adrenalin do žil. Na druhou stranu se ale po nějaké době oposlouchá a začne trochu vadit, hlavně tedy při disciplínách. A tu je podstatné plus Flatoutu 2 - neskutečně výborně promyšlené disciplíny, kdy musíte tlačítkem vystřelit řidiče svého auto skrz přední sklo do karet, kuželek nebo koše, a které jsou na tolik k nasrání, že jsem je tak dlouho opakoval, než jsem dosáhl na příčku nejvyšší. Samotné závody se dělí do tří obtížnostních skupin, kde první slouží spíše jako trénink, je jednoduchá a po určité době nudná, protože stále bez problémů vyhráváte. Ve druhé začíná přituhovat, ale ve většině případů je to boj proti dvěma - třem soupeřům (Jacku Bentonovi, Jasone Walkerovi a Sofie Martinezové). Martinezová je ve třetí skupině snad neomylná, velmi obtížně porazitelná a v podstatě skutečná výzva. Tady se konečně dostávají na řadu um a zkušenosti, které se nejlépe zužitkují v multiplayeru. Po grafické stránce je hraní lahůdkou a spolu s rozmanitými tratěmi a destrukčním modelem plynule dotváří to nejlepší, co se ve hře vyskytuje. Chování závoďáků je (jak jinak) arkádové, někdy plavou, nedotáčí, přetáčí a chvilku potrvá, než si člověk zvykne.
Pár vad na kráse přesto ještě musím doplnit. Po nějaké době prudí stereotyp a také je tu možnost infarktu, když vedete poslední kolo do cíle a ejhle tu tam kláda, špulka nebo i ten blbý kužel. Ale jinak je to masakr, především s živými protivníky a kolegy zde na DH.
Sigleplayer, kde jen začít. Hudba = výborně vybraný soundtrack, který podkresluje skvělý pocit z rychlé jízdy, ženoucí správný adrenalin do žil. Na druhou stranu se ale po nějaké době oposlouchá a začne trochu vadit, hlavně tedy při disciplínách. A tu je podstatné plus Flatoutu 2 - neskutečně výborně promyšlené disciplíny, kdy musíte tlačítkem vystřelit řidiče svého auto skrz přední sklo do karet, kuželek nebo koše, a které jsou na tolik k nasrání, že jsem je tak dlouho opakoval, než jsem dosáhl na příčku nejvyšší. Samotné závody se dělí do tří obtížnostních skupin, kde první slouží spíše jako trénink, je jednoduchá a po určité době nudná, protože stále bez problémů vyhráváte. Ve druhé začíná přituhovat, ale ve většině případů je to boj proti dvěma - třem soupeřům (Jacku Bentonovi, Jasone Walkerovi a Sofie Martinezové). Martinezová je ve třetí skupině snad neomylná, velmi obtížně porazitelná a v podstatě skutečná výzva. Tady se konečně dostávají na řadu um a zkušenosti, které se nejlépe zužitkují v multiplayeru. Po grafické stránce je hraní lahůdkou a spolu s rozmanitými tratěmi a destrukčním modelem plynule dotváří to nejlepší, co se ve hře vyskytuje. Chování závoďáků je (jak jinak) arkádové, někdy plavou, nedotáčí, přetáčí a chvilku potrvá, než si člověk zvykne.
Pár vad na kráse přesto ještě musím doplnit. Po nějaké době prudí stereotyp a také je tu možnost infarktu, když vedete poslední kolo do cíle a ejhle tu tam kláda, špulka nebo i ten blbý kužel. Ale jinak je to masakr, především s živými protivníky a kolegy zde na DH.
Pro: grafika, hudba, auta, hratelnost, multiplayer
Proti: stereotyp, někdy obtížnost