Přemýšlel jsem, jaká z her by mohla dosáhnout té pocty (berte samozřejmě s trochou nadsázky) a stát se mou stou, na kterou napíši komentář. Na konec se žádné velké překvapení nekonalo, volba padla na druhý díl, z mého pohledu nejlepší herní série všech dob - METAL GEAR SOLID - v hlavní roli s bouchačem numero uno, Solidem Snakem. Tato herní postava (i samotná hra jako taková) mě učarovala už v dobách PSX svým prvním dílem natolik, že to dokonce vedlo ke koupi právě této konzole. Když jsem se na to dozvěděl, že bude i díl druhý, mé očekávání nebraly konce. Došlo to tak daleko (jelikož PS2 nebyla zrovna levnou záležitostí), že jsem byl nucen začít experimentovat s emulátorem na tuto novou konzoli. S výsledkem viz pojem katastrofa :-) Mé natěšení po tomto neúspěchu samozřejmě nijak neopadlo, právě naopak. Hledal jsem vše, co jen trochu souviselo s tímto herním klenotem a do doby, než se v některém herním magazínu objevila informace, že METAL GEAR SOLID 2: SUBSTANCE bude portován také na mou primární platformu PC, si prošla má nervová soustava svým soukromým očistcem. Ihned po vydání jsem hru zakoupil (za nekřesťanský peníz), pustil se do hraní a s menšími přestávkami (jen pro nezbytné potřeby jako jídlo a kapka spánku) hru pokořil.

Hra oplývá neskutečně promyšleným a přesně dávkovaným příběhem, plným nečekaných zvratů, vyvolávajících u hráče až heroismus a pocit skutečného boje za něco většího. Zde odvedl tým kolem Hidea Kojimi nadčasový kus práce. Hideo se ostatně nikdy netajil touhou přibližovat hry filmovému průmyslu co to jen jde a zde se mu to nadmíru povedlo (stejně jako v díle prvním).

Ve výborně napsaném scénáři, s téměř dokonalými dialogy i monology, dostali roli jak postavy z předchozího dílu, tak i ty nové, v čele s postavou Raidenem. Ano, téměř celou hru je nutné projít s Raidenem a nebudu se tajit tím, že to byl pro mě ze začátku docela šok. Po úvodní misi, které předchází intro s vynikajícím hudebním doprovodem, kde se chopíte role Solida Snaka, se tento špičkově vybavený a trénovaný zabiják odebírá na odpočinek a na jeho místo, dva roky po událostech v úvodním levelu, nastupuje právě Raiden. Postava z temnou minulostí, ztrátou paměti a nejlepším hodnocení v tréninku VR. Po eliminaci většiny členů z bývalého Foxhoundu se objevuje nová teroristická skupina Dead Cell, vedená Solidusem Snakem, dokonalým klonem původního Bigg Bosse, který se díky novému obojživelnému prototypu Metal Gear RAYe snaží získat obrovskou moc...

Technická stránka celé hry byla ve své době na nejvyšší úrovni. Líbivá grafika v nevšedním a dobře navrženém prostředí, s pěknou animací postav a plně dostačující umělou inteligencí, s působivou hudbou (excelentní soundtrack) a dokonalými zvuky. Hra také nabízí velké množství zbraní, technických vymožeností (typických pro tuto sérii) a atmosfericky a originálně ztvárněné závěrečné boje s Bossy (s velkým B). Každá jen trochu důležitější osoba, kterou potkáte ve hře, disponuje svým vlastním příběhem, ten je nenuceně předkládán v jasně daných dávkách a dohání hráče k dychtivosti po všech odhaleních. I častá výtka ohledně portu a ovládání šla mimo mě, snad i proto, že nemám problém s gamepadem a způsob takového herního vedení mně maximálně vyhovoval. Jediným mínuskem se tak pro mne stala občasná nedokonalá kamera v 3rd pohledu.

Tento díl jsem hrál poprvé na PC i když jsem stejně pak pro třetí díl série pořídil i ono PS2 a následně i PS3 (pro díl čtvrtý). Díky novému dobrodružství jsem nakonec musel sáhnout i po PSP, pro díly Peace Walker a Portable Ops. METAL GEAR SOLID mě totiž neskutečně bere.

Moonbase Alpha není klasickou hrou v pravém slova smyslu, jde spíš o technologické demo... nebo snad ani to ne... je to prostě takový hybrid mezi simulaci a arkádou (nebo simulace s kapkou arkády). Tak jako je napsáno v popisu hry, vše důležité se vměstnalo do jedné mapy, s jedním hlavním úkolem, v jednom prostředí - na tělesu, ovlivňující mnohé na této planetě, včetně mysteriózních věcí, satelitu naší rodné hroudy, Měsíci.

Je zde možnost splnit zadaný úkol v osamění, což jistě přináší do morku kosti zalézající atmosféru a pocit vyděděnce v neokoukaném prostředí, které je samo o sobě dobře technicky zvládnuté. Ale, podle mého mínění, důvodem proč vlastně tento kousek vznikl, je něco jako snaha naučit hráče vzájemné spolupráci a správné koordinaci, kde i jedna chyba může znamenat smrt kohokoliv z týmu.

Zvolený vedoucí bere tak na svá bedra velkou zodpovědnost, za "podřízené", ať už na úseku svařování nebo ovládání lunárního vozítka, že dokončí svůj úkol včas a bez chyby, popřípadě vypomůžou tam, kde je zrovna třeba. V tom je nakonec opravdu celý vtip této herní miniatury, zvládnout ve spolupráci opravu základny do časového limitu, stále se zdokonalovat a tím se stát nejlepším astronautem.

Možná bych i rozuměl, proč vlastně tento typ her vůbec vzniká. Hra, vydávaná spolu s premiérou a doplňující právě promítaný film, je jistě velmi výhodným reklamním artiklem a každý dolar se nakonec počítá, že. U animovaných bijáků je to snad i nutnost (no nevydělejte na tom, když je to pro děti) - jdete na film s dětmi a ty se nenápadně dozvědí, že vyšla také hra napříč platformami. A samo že takové dítě chce takovou hru hned hrát a nebohým rodičům, v potřebě oprostit se od lítostivých očiček (popřípadě paviáního skřeku) svých ratolestí, nezbude nic jiného, než draze zakoupit. Mají to nakonec dobře vymyšlené, kluci jedni ušatí...

Film jsem u tohoto konkrétního případu sice neviděl, ale nepochybuji, že to, že tato hra spatřilo světlo světa, nic dost dobře neomluví. Jde o prachobyčejný chudý klon CALL OF DUTY, zápletku má mnohokrát provařenou (s klasickými přísadami o patriotismu USA a jejich neohrožených vojácích, kteří jsou schopni porazit kohokoliv). Tento počin by měli dávat zadarmo, jako reklamní předmět, za peníze nestojí. Nějak mi uniká, proč se do toho namočilo zrovna Konami...

Jediné co tady opravdu stojí alespoň trochu za řeč, je audiovizuální přednes, ovšem o žádné hitparádě také nemůžeme mluvit. A vůbec, když už byla poptávka po spojení hry s filmem, proč screeny, osvětlující děj, udělali tak komiksově komickým způsobem?

Jedním z velkých neduhů hry je vůbec samotná hlavní postava. Na to, že jde o mariňáka (mimochodem mizerně nadabovaného), neuběhne ani 50m a hned se zadýchá, nedokáže cokoliv přeskočit a ještě nemá ani dost síly, aby snesl veškerý herní arzenál (spíše arzenálek - samopal, bazuku, odstřelovačku). Ten alespoň dobře vypadá i zní (arzenál) a dokonce zachovává autentické nabíjení.

Gameplay se skládá z jediného - doběhnout (či spíše dojít), vystřílet přesně daný počet emzáků (tady dokonce možné sundat nepřítele skrze tělo vašeho živého spolubojovníka) při neměnném poměru jeden emzák na cca jeden zásobník, občas se skrýt a tak pořád dokola až do konce - s celkovou délkou hraní 45min (!) a při lehučkém finálním souboji.

Tato hra ukazuje, že když se dosadí padouch nebo jakákoliv záporná postava do hlavní role hry, může se to při trochu té dobré vůle i povést. Dokonce tak dobře, že z nesympatického zabijáka, který okradl své snad ještě horší “kamarády“ pracující pro zločineckou organizaci, se rázem stane člověk - postava, která si vás získá, jejíž motivy pochopíte, ztotožníte se s nimi a dokonce začnete takové postavě i fandit. Přesně taková podání popohání hráčovu nutkavost dohrát dějovou linii a zjistit jak nastíněné osudy vůbec dopadnou, zda se bude žít nebo zemře ve strašlivých mukách v pařátech pronásledovatelů, lačnících po pomstě.

Takovou postavou je Kane, není ale na všechny ty nastíněné peripetie sám. Jako hlídací pes je k němu přiřazen psychopat Lynch, svou labilností přesně doplňující dvojici (svou povahou se postará o několik pěkně horkých chvilek). Hlavní zápletka není originální, ale je prezentována ukázkově, ve filmovém feelingu, s dobře vykonstruovanými zvraty a dvěma možnými konci. Děj je dobře doplňován během načítání misí ale i přímo ve hře, kdy na sebe častokrát tito dva šílenci pořvávají a tím dávají zakusit atmosférickým pocitům skutečnosti.

Ta přímo sálá z každého prostředí, ve kterém se hra zrovna nachází. Již útěk v první misi ve mně evokoval zběsilou přestřelku á la HEAT (Nelítostný souboj) a přesně tímto tempem se ubírá celá hra, s občasnými prvky, holdující klidné a tiché eliminaci protivníků. K tomu zde slouží obsahově dostatečné množství zbraní všeho druhu, získávané po padlých, kde jsem si asi nejvíce oblíbil M4. Klasickým neduhem spojeným s kupou nepřátel zůstává umělá inteligence (náznaky občasného krytí nebo snaha protivníka dostat se vám do týlu tu jsou), která je ztvárněná stylem “nás mnogo“. To neplatí o jednoduše ovladatelných spolu neřádech, kteří mě svou AI vcelku překvapili.

Technická stránka hry je plně vyhovující a nadprůměrná. I když grafika není na úrovni nejlépe vypadajících her té doby, určitě vše vynahrazuje audio složkou, level designem, obsahem i všeobecným vymodelováním akce (až tedy na pár na nervi jdoucích momentů).

Návyková ultimátní záležitost a zábava ve vice hráčích. Hra je svým jasně daným stylem humoru zcela ojedinělá a značně odlišná oproti jiným hrám stejného žánru, jejichž hlavní výplní je soubor miniher. Tam kde jiné tvoří slepenec několika málo druhů her, zde je jich zastoupeno na několik desítek, s notně originální myšlenkou - od střelby s plastovou pouťovou pistolkou s přísavkovými náboji (což je level ukončující epizodu), přes takové šílenosti jako je malování obrysu jídla pro nasycení věčně nenažraného králíka, až po tanec za zvuku vkusně vybraných skladeb.

Dokonce je zde zastoupen a vtipně podáván i jakýsi příběh této celosvětově známé postavičky a ač neobsahuje nic převratného, rozhodně výborně baví (jak během hraní disciplín, tak i mezi nimi). Podle něj jste zde chycen tlupou šílených králíků a vsazen do žaláře, do místnosti, která plní svou funkci jako nedílná součást hry a tu je možné dále zvelebovat a upravovat. Postupně si tyto “krvelačné bestie“ budete získávat na svou stravu a ty se podle toho budou k Raymanovi chovat. Jasně znázorněné je to potom v hledišti kolosea.

I tato hra se však neobešla bez někdy docela ubíjejících problémů. V tomto světle se třeba divím, že je hra od 3+, přitom některé disciplíny dělaly problémy i mně (hlavně v oblasti ovládání a občasně nepřesné interakce - třeba v minihře se zavíráním vylézajících králíků ze záchodu).

Pokračování brutální bojovky může v očích osoby neznalé nepřinášet nic nového. Opak je ale (částečně) pravdou. Samotný koncept, či přímo základní stavební kámen, zůstal nezměněn. Stále je to ta výborně hratelná, krvavá záležitost, plná useknutých končetin (ne zřídka i té koule na krku), a stále jde také o nepokořeného krále tohoto žánru. Také je to jedna ze dvou her, okupující ve své době 7 (!) kusů disket (a běda, jestli měla některá z nich chybu integrity dat).

Ke změnám tady patří líbivější grafika a o něco lepší zvukové podaní. I animace pohybu doznala změny k lepšímu a celkově je hra stabilnější. Příběh, rozehraný v předchozím díle, tady pokračuje, i když v době mého prvního hraní této hry byl pro mne zbytečnou složkou, které jsem začal věnovat pozornost snad až se stejnojmenným filmem.

Z mého pohledu bylo zde nejzajímavější změnou přidání nových postav. Hlavní devizou hry potom ovšem zůstávají fatality, ke kterým přibily ještě babality a friendship.

Hra si svou zábavnost zachovává i dnes. Chuť, zahrát si za mou oblíbenou postavu Sub-Zera opět pár kol, zůstává prakticky konstantní.

V pořadí šestý díl o dobrodružstvích neohroženého kosmonauta Keena mnoho nového nenabízí. Stále je to ten dobře známý, dobře hratelný, stejně vypadající (i barevně) a stále připravený zachránit celou galaxii (nebo konkrétní osoby).

Jediné co se opravdu změnilo je, že místo kapek ve čtvrtém díle se tady sbírají mouchy, ale účel je stále stejný, za 100 much jeden život. Změnou ještě prošli nepřátelé, kteří dostali novou podobu, ale další už jsou vyloženě z roviny kosmetických úprav. Z mého pohledu je to tak dobře.

Vše podstatné zůstalo zachováno. Hratelnost (za použití klasické trojkombinace kláves), skákadla a phaser (či co to vlastně je), vyvážená obtížnost, levely v podobě domečků, skrz které se je nutné prokousat na konec a ve kterých je nutné sbírat diamanty čtyř barev a přehazovat páčky. Také zůstal typický pocit a nervy na pochodu při špatném doskočení na přijíždějící/odjíždějící plošinku s posledním životem... Ještě že hra obsahuje save/load systém, což na plošinovku té doby nebývalo úplně zvykem.

Pro jedny příjemné prodloužení oblíbené hry, pro jiné tak trochu nastavovaná kaše – obojí názor je přípustný.

Jedna z nejkontroverznějších her, co kdy spatřila světlo virtuálního světa. Někde to došlo dokonce tak daleko, že byla zakázána úplně. V dobách kdy světu vládly "našlapané mašiny" za statisíce a první PSX byla v té době snad jen na papíře, vydalo dnes již zaniklé studio Midway jednu se svých nejslavnějších her Mortal Kooombaaat, kterému se na kobylku nedostal ani v budoucnu vydaný TEKKEN.

Hra nebyla ve své době unikátní jen svým brutálním ztvárněním, ale i pohybem postav, audiovizuální složkou a také, dnes již pro mnohé ze světa divů, protipirátskou ochranou (napiš číslo v daném řádku a sloupci, naleznete v manuálu). Je sice fakt, že nabízí v podstatě pouze a jen jedinou činnost - vyhrát buď hlavní turnaj nebo proti živému soupeři - o to více ale člověk přizvukoval zpracování. Všechny ty komba, chvaty, speciální útoky a v neposlední řadě samotné gró celé hry, fatality, na které se snad každý těšil daleko nejvíc (přesně si vzpomínám na jednu z nejtěžších, v podání Liu Kanga, hotový prstozlom). Hra má také slušnou obtížnost, tedy až na strážce finálního bosse Gora, u kterého to bylo vždy o pověstný první chlup na prsou. Mou nejoblíbenější figurou se stal Sub-Zero a jeho ledové útoky.

Jedinou podstatnější výtku bych směřoval k občasnému padání na některých konfiguracích (dá-li se tomu dnes tak nadávat). V souboji proti skutečnému hráči (mé mladší sestře třeba) byl také docela opruz, pokud ten (ta) uměl rychle používat stále ten samý útok, přes který se jen těžko dostávalo a dokázal si mě tím držet od těla, dokud nevyprší čas - to bych ale spíše řadil k mé vlastní neschopnosti, než k nevýhodám hry.

Ještě mám v živé paměti, jak jsem se skupinkou vyvolených sedávali v páteční ranní dvouhodině dílen u jedné pc plečky, na kterou nějaký dobrodinec nainstaloval (k radosti nás a nevoli učitelů) tuto na oko infantilně vyhlížející sportovní hru. Mnoho z mých spolužáků by tehdy ráda patřila mezi onu čtveřici vyvolených, jiní zase ale s despektem sledovali, proč vlastně tak živě povykujeme...

V dnešní době téměř graficky dokonalých her, mající skutečný obraz reality na pouhý dosah ruky, člověk jen těžko pochopí, jaké vlastně kouzlo skrývá se za tímto na ovládaní jednoduchým fotbálkem. Pokud jen tak zběžně proletím jiné simulace tohoto sportu, většinou je vytýkáno následující: next gen grafika, malé procento pohybů, pohyb s míčem, brankáři a samozřejmě tuny dalšího... To zde absolutně nehrozí, vyberete tým, určujete taktiku, střídání, trejdujete hráče, hrajete různé ligy a mistrovství, jednoznačně ale nejzábavnější jsou mače proti živým oponentům, byť jen na jednom pc.

Samotná hra si vystačí se směrovými šipkami a jedním tlačítkem pro střelbu i obranu. Než se člověk naučil šajtle, točeňáky nebo loby, hodně vlasů slezlo z čela a přestěhovala se na záda. Také vést 2:1 a prohrát 2:3 byla krásná terapie vztekem:-)

Jednoznačně hra plná emocí a té správné fotbalově archaické atmosféry.

Upřímně, na poslední ztvárnění eskapád Jamese Bonda jsem se velmi těšil. Můj zájem potom ještě vystupňovalo zjištění, že tato herní adaptace nebude jen doplněk k filmu a další licenční produkt, ale především (a “jenom“) hra. S nadějí jsem sledoval všechny indície, doufaje, že se vývojáři vytáhnou, kór, když je netlačí žádné šibeniční datum filmové premiéry (film byl po krachu studia MGM odložen a pro následnou další realizaci byly problémy s právy). Že mé modlitby nakonec nebyly úplně vyslyšeny bylo pro mne trochu překvapením. Jsem velký fanoušek “dabl ou sevn“ a v žádné případě netvrdím, že by tato hra byla úplně špatná, mé pocity po dohrání dají se ale spíše popsat slovem zklamání...

Pokud se první podívám na technickou stránku, je ještě vše na poměry dnešních her v pořádku. Po grafické stránce není moc co vytknout, prostředí je vykresleno přesně, dopravních prostředky, zbraně i postavy odpovídají svým předobrazům. Dlouhodobě vysoký standart si zachovává i zvuk, ať už jde o vozidla, lodě, letadla nebo všeobecný ruch v lokacích, kde se děj odehrává (nemožné je nepřipomenout hudební pozadí, variující typický Bond theme). Nikde žádný zádrhel ohledně kolizí, padaní atd, jediná výtka v tomto směru míří k dabingu - tam, kde je Judy Denchová a Joss Stonová perfektní, je Daniel Craig trochu bez emocí.

Co se týče samotného dění a gameplay, ty už tak růžové nejsou. Chápu, že nový bondovský trend je někde jinde, přesto ale laboratoře Mr. Q se svými technickými vymoženostmi dělají Bonda Bondem. A právě všechny tyhle věcičky a serepetičky se smrskly na pouhopouhý jeden mobil (ok tedy, Smartphone), se který probíhá veškerá interakce. Té je i tak jako šafránu. Tento mobilek dokáže odhalit i všechny protivníky v dané lokalitě (s veškerým zbrojním arzenálem), tudíž o momentu překvapení si nechejte zdát. Tedy ne že by tato funkce bylo nějak zásadně potřeba. Nepřátelé jsou bezmozkové, s pevně danou dráhou postupu a přesně daným počtem v kolika se na vás povalí.

Dalším záporem jsou lokace. Ty, i když jsou výborně graficky ztvárněny, jsou vymodelovány podle jasně daného půdorysu, s většinou následující honičkou v některé z dopravních prostředků. Tento prvek je sice vítaným zpestřením, v žádném případě ale u něj nejde ovlivnit dění a jede si vlastním skriptem. Podobně je tomu u soubojů s "bossy", kde se hra přepne do animačky a vy se můžete s popcornem v puse v klidu posadit a “vychutnat“ si triumf.

Alespoň že je dobře podán příběh a zápletka se vcelku slušně rozplétá - včetně závěrečného zvratu. Potěší i možnost projít si hru striktně stealth způsobem, s efektní pacifikací nepřátelských pohunků – tady si přesto dovolím tvrdit, že většina hráčů stejně sklouzne do “bum bum, kryt, bum bum, kryt“ stylu.

Bond, jako fiktivní postava (ať už jde o film nebo videohru) pro mě zůstává borcem číslo jedna, patří tedy mezi mé vůbec nejoblíbenější. Suverénní způsob vystupování, téměř prořezaná pažba (za mrtvoly i děvčata) a samozřejmě všechny ty technické serepetičky... V poslední době sice postava Bonda prodělala trochu přerod, z distingovaného elegána na excelentního ranaře, na oblíbenosti mu to ovšem neubralo...

První plně licencovanou hrou ze světa Jamese Bona, neomylného agenta Jejího Veličenstva, se pro mne stala právě tato fpska a hned se zapsala jako nadprůměrná (Bondovu tvář měl tehdy rezervovanou Pierce Brosnan). Na úvod zaujme typickým a do značné míry trademarkovým intrem, plným siluet krásných dívek s patřičně podmanivým a úderným hudebním podkresem. Také se dá vypíchnout výborně napsaný příběh (i když s klasickou zápletkou o padouchovi, který se snaží ovládnout celý svět), typická dvojice Bond girls a vhodně vybraná a navržená výbavička (luxusní hodinky nebo kreditní karta). Z tech. stuff si přičtěte ještě obsahově velký arzenál zbraní, mise rozeseté po celém světě (i ve vesmírném prostoru), s tím spojenou optimální herní dobu, kvalitní nadabování, víc než slušnou atmosféru a plnění různorodých úkolů za doprovodu všeobecně známé bondovské melodie a hned máte ideální titul pro všechny příznivce stealth, akce (a Jamese Bonda)...

Není bohužel nakonec všechno zlato co se třpytí. Hra oplývá nehorázně slabomyslnou AI, průměrnou grafikou, mizivým množstvím stealth misí, technickými problémy typu kolize s předměty, záseky nepřátel o překážky nebo také některé nedodělky spojené s užíváním Bondových udělátek, které srážejí a hlavně frustrují jinak výbornou hru.

Z mého pohledu ještě zábavnější než COMMANDER KEEN 4, další to počin firmy Apogee. Jasně si vybavuji, že i tato hra byla “součástí“ našeho prvního pc... Popravdě v té době mě vůbec nezajímalo, co je nutné k běhu počítače, nějaký operační systém, ram, XMS, EMS a mnoho dalšího, hlavně, že se na černobílém monitoru vyskytovala položka AGENT a v ní agent.exe. Po té už stačilo stisknout enter a chrochtal jsem blahem při zvuku vyluzovanému pc speakerem (tá tů ta ta tu).

Koncept hry se mnoho neliší od právě zmiňovaného Keena, také zde je mapa “domečkových“ levelů, do kterých můžete vlézt a splnit v nich úkol - většinou se prohopsat až na konec. Během skákání bylo nutné sbírat různé předměty (tu a tam sloužící k dalšímu postupu, jinak bodově ohodnoceny), tak jako to bylo běžné v jiných plošinovkách. Také ovládání je klasické a typické: ALT + CTRL + MEZERNÍK.

Oproti Keenu pracuje AGENT s lépe uchopitelným prostředím špionážního světa, s čímž souvisí i známé předměty, rozeseté po úrovních. Také protivníci byli (pro technicky založené dítě) přijatelněji ztvárnění a jedním z nejvtipnějších prvků bylo vytvoření hrobečku po usmrceném protivníkovi a následné získání bodů z jeho náhrobku.

Co se týče grafiky i tady to byl poměrně šok po přechodu na barvu a i tady je použito zbytečně mnoho barevného odstínu pro snad každou věc ve hře. Když bych se měl potom bavit o zvuku, ještě dnes bych si ze svých mozkových závitů vydoloval vzpomínku na “libozvučně“ chrčící a kvákající pc speaker. Jinak ale výborná hratelnost i zábava.

Během posledních dní se mi řízením náhody (nebo osudu?) naskytla zajímavá příležitost k dohrání dvou akčních her, které jsou si svým ztvárněním, přibližností roku vydání, prostředím a námětem příběhu velmi podobné. Jedním z nich se stal DOOM 3 a tou druhou KREED. Na první pohled se může zdát, že je nesmysl porovnávat a bilancovat mezi tituly s tak rozdílným rozpočtem, z mého pohledu však nikoliv. Obě hry jsou opravu v mnoha ohledech stejné, svým způsobem ale originální...

Oproti DOOMu jde na to KREED z poněkud jiné stránky. Hra působí více sci-fi, nikoliv hororově a drží si svůj star-trekovský feeling. Už během úvodního intra vychází na povrch, že se bude jednat spíše o budget titul, což se v samotné hře potvrzuje. Po technické stránce to není velká sláva, a i když rozhodně patřím mezi poslední, kteří by úmyslně hanili, zde to jinak nejde. Co se týče grafiky, hra toho mnoho nenabízí, vše je hodně podobné (tedy až na epizodu na Burgu), matné a takové vyblité. Hudba není vyloženě špatná, ale po zvukové stránce jsou hlavně zbraně bídou a měl jsem dokonce pocit, že hodně z nich vydává stejný zvuk. Zbraní je plně dostačující množství, jsou kvalitně futuro ztvárněny, nemají ale vyváženou účinnost. Dalším záporem je jistě level design, který častokrát nesmyslně inklinuje k bloudění, a neskutečně nevyvážená obtížnost, kde by jeden počítal s tím, že bude mít stoupající tendenci, téměř opak je ale pravdou. Do posledních dvou episod je boj proti malému počtu nepřátel čajíček, jakmile se dostanete do předposlední episody, obtížnost stoupne strmě nahoru a dochází i k takové vypečenosti, že mě nepřítel viděl přes celou mapu a přesně se uměl trefit hned jak jsem vstoupil do dveří - smrt nastala okamžitě, i když mi zbývalo ještě 50% života.

Co naopak považuji za velmi slušně provedeno, je podání příběhu - podobně jako v DOOMovi 3, pomocí PDA, kde také nechybí narážky (hlavně ty na vývojáře), ženský hlas na lodích a atmosféra. Za pozitivum se může považovat také samotná postava hlavního hrdiny, který působí hodně silově a rozhodně se s ničím nepáře.

Během posledních dní se mi řízením náhody (nebo osudu?) naskytla zajímavá příležitost k dohrání dvou akčních her, které jsou si svým ztvárněním, přibližností roku vydání, prostředím a námětem příběhu velmi podobné. Jedním z nich se stal DOOM 3 a tou druhou KREED. Na první pohled se může zdát, že je nesmysl porovnávat a bilancovat mezi tituly s tak rozdílným rozpočtem, z mého pohledu však nikoliv. Obě hry jsou opravu v mnoha ohledech stejné, svým způsobem ale originální...

Pojem herního světa, DOOM, šel až do dohrání tohoto zatím posledního dílu nějak mimo mě (nepočítám občasnou multiplayerovou pařbu ve výpočetce) i když rozumím, že právě multiplayer je hře značnou oporou a prakticky výchozím bodem každého fanouška této série. Pro mne jsou pocity z třetího dílu téměř neposkvrněným dotykem herních bojů proti samotnému Peklu, a že tyto boje nebyly špatným zážitkem, musím uznat hned od začátku...

Hra, oplývající výbornou atmosférou a působivým pocitem stísněnosti výzkumné stanici na planetě Mars, schovávající více než se na první pohled zdá, je prezentována opravdu brilantně. Samotný příběh je sice poskládané klišé amerických sci-fi/horor filmů, co velice jiného dá se s tímto tématem nového vymýšlet? Na každém kroku jsou nacházeny PDA se záznamy ze života nebohých členů posádky (s někdy docela vtipnými narážkami na skutečný svět, sloužící k odlehčení velmi ponurých pocitů), které slouží také ke zjištění správných kombinací kódů skříní s municí a zdravím. Dalším opravdu kladným prvkem jsou zbraně a objemný bestiář (výborně ozvučeno a vykresleno, stejně jako zbytek hry). Zbraně jsou od první pistole až po Soul Cube vybalancovány nadmíru dobře, přičemž na každou, v dobrém slova smyslu, hnusně vypadající pekelnou stvůru a bosse platí jiný deratizační prostředek.

Časté výtky jiných hráčů směřují na přílišnou předvídavost, ztrátu udržení pozornosti, level design a tunelovitost. S některými musím souhlasit. Po projití první třetiny hry si člověk zapamatuje jakým způsobem fungují herní mechanizmy a ví odkud přiletí střela nebo fireball, to však nemění nic na akční složce hry, jejíž souboje patří stále k tomu nejlepšímu z ní. Prostřední třetina hry opravdu spadává do stereotypu, ten ale naštěstí vykoupí Hell a následná poslední část. K tunelovitosti a level designu, jistě jde tu o koridor s typickými skripty, ale tento prvek zrovna v této hře je nesmyslné brát jako zápor. Jak jinak by to mělo vypadat na výzkumné stanici na Marsu (která má působit technicky industriálně), po událostech předložených v této hře?

Pro mne zde platí jediná významnější výtka, a to že pokud je lidstvo schopné kolonizovat Mars, vybudovat na něm výzkumný komplex a zkonstruovat tu nejmodernější technologii (jako třeba teleport), tak přitom není schopné vymyslet spojení svítilny a zbraně nebo night vision? Taková výbava by měla být v základním seznamu každého mariňáka. Jistě, má jít o prvek, který zesiluje pocit strachu a umožňuje hru světla a stínů (hodně povedenou), je ale spíše uživatelsky na obtíž, protože se ve hře nachází nemalé množství lokací, kdy je s prominutím vidět velké kulové.

Jsou hry, které se berou strašně vážně, jsou ale také hry, které si naopak ze všeho dělají srandu (vyloženou prdel). Takové se ne vždy povedou, často totiž vtip do nich vkládaný působí nuceně, rádoby zábavně a v konečném důsledku vyznívá spíše trapně a nezábavně. Theme Hospital není tímto příkladem. V době, kdy jsem hru poprvé hrál, nezaznamenal jsem v tomto ranku originálnější titul. Už bylo simulováno kde co, i nemocnice, ale tak, jak je to ztvárněno zde, rozhodně ne.

První co zaujme je přehledné a user friendly uživatelské prostředí. Vždy máte přehled co, kde a jak se musí udělat (přechod mezi levely je udělán pomocí deskové hry). Po stránce grafické si myslím, že také není moc co vytýkat - většina věcí, personálu či pacientů je dobře naanimována a detailně vykreslena. Co je však v této hře nad grafikou je zvuková složka, bez které by to klidně mohla být poloviční hra - typický rozhlas, vyvolávající kam se má dostavit ten či onen doktor, zavírání/otevírání dveří, polknutí léku nebo prasknutí nafouklé hlavy. Ano i tato nemoc je ve hře ztvárněna a podána roztomile poťouchlým způsobem (tak jako dlouhý jazyk, neviditelnost a spousta dalších vtipných onemocnění). Pěkně jsou vymyšleny i přístroje, díky kterým nebohé pacienty stižené těmito vzácnými chorobami léčíte. K tomu je možné zařizovat chodby, WC, kanceláře nebo čekárny.

Pro každou místnost je důležitý kvalitní personál, který disponuje svými “dny“ - ten je možné vykopnout a najmout nový nebo souhlasit s případnými požadavky (zvláště v pokročilejších kolech je zaměstnanecká politika vyloženým oříškem). Během 12 levelů je nutné plnit předem dané úkoly a kvóty tak, aby jste si zajistili další postup (jednou je to finanční strop, jindy zase počet vyléčeným pacientů nebo společenský kredit), v každém případě je to celé někdy tak hektické, že vám z toho půjde hlava kolem.

Za sebe můžu hru s klidným svědomím doporučit. Všem, bez rozdílu vyznání žánrů nebo věku.

Další z cca pětice her, která si na našem (mém a sourozenců) prvním pc usurpovala velmi vzácné místo na velkokapacitním disku Seagate 40MB. Také další z her, jejíž stěžejní výhodou je hratelnost a vše ostatní, jako je technická stránka nebo příběh, jest odsunuto do pozadí. Ne, že by tedy technická stránka byla nějak odfláknutá, naopak, na hru se příjemně dívá, i když barev by mohlo být méně (co se týče zvukových efektů, “akut“ výbuchu bomby musel být dostačující - ti, kteří v té době vlastnili plnohodnotnou zvukovou kartu, si jej jistě užili daleko více). Nakonec ani ten příběh není zlý, je podáván kresleným komiksovým stylem mezi kapitolami, v celkovém měřítku nevyniká a poctivě plní úlohu kulisy.

Jak jsem již zmínil, nejpodstatnějším plusem hry je hratelnost. Hrací doba sice není z nejdelších (přibližně 4 min. na kolo, 8 kol v kapitole, 8 kapitol), může se dostavit i stereotyp (prostředí se svým pojetím mnoho nemění), také ale díky určitému typu check pointů (po každém kole se vypíše příslušný kód) hra neprudí a zabaví. Prostředků k eliminaci je mnoho, zástupy nepřátel jsou nemalé a na konci každé kapitoly čeká boss - jako ta pověstná třešnička na dortu.

Samotnou kapitolu tvoří multiplayer (na jednom pc až pro čtyři hráče) – vyzkoušen na vlastní kůži, kdy šlo vždy o “krvavé“ šarvátky, pro trochu toho ostřejšího slova nešlo se daleko, a klávesnice byla najednou proklatě malá :-)

Jedna z nejzábavnějších her mého počítačového dětství. Ono upřímně, her, kde forma převládá nad obsahem mnoho není, takže není moc z čeho vybírat... Jako mnozí přede mnou i já jsem začínal s demem a poté až pořídil plnou hru, kde na první pohled zaujme trefné intro v jehož duchu se nese i náplň celé hry.

Na výběr je zde z plně dostačujícího množství ztřeštěných bouráků - k mým nejvíce oblíbeným patřil policajt, autobus a tahač. Tady není ale čas ani prostor ptát se kdo je kdo, přesněji řečeno hra se nezajímá, jaké auto jste si vybrali, a v konečném důsledku všechny jezdí stejně a stejně se i ovládají. Jedinou možností, jak se dobrat ke zdárnému cíli, je správné využívání nitra (s rozdílným zvukem pro každou závodní káru) a využívání všech možností a nástrah daných tratí a hry jako takové. A to je přesně ona originální složka hry - tratě jsou navržené vtipně a důmyslně a vždy obsahují prvek, který vykouzlí úsměv na rtech. Ať už to je souboj před roklí, přejezdem, zkratkou s traktorem a mnoho jiných.

Problém nastává v délce samotné hry, tratí není velké množství a dohrání šampionátu zabere jedno odpoledne. Postupně přibývající nudu v singleplayeru zachraňují tak pouze multiplayerová klání, jenž jsou tím opravdovým gró celé hry.

A pak že to nejde, udělat kvalitní hru podle námětu kreslené pohádky. V tomto případě měli vývojáři sice práci hodně usnadněnou, protože kostra příběhu byla již vytvořena (výborně vytvořena) a stačilo se jí jen moudře držet, ale i tak. Disney filmy vždycky táhly celé generace a podobné je to i s tímto videoherním zpracováním, které doprovodilo kouzelný filmový svět Aladdina, jeho krásné princezny a kamarádů – výřečného džina s opičkou Abuou.

První herní setkání s tímto kresleným pojetím příběhů Aladdina bylo na tehdejší dobu velmi rozšířené a také poměrně drahé – šlo o verzi na Amize 1200... V tomto případě jde o klasické a na první pohled nijak nevybočující dílo z Disney univerza (záchrana toho či onoho, v tomto případě záchrana princezny Jasmine spolu s celým královstvím - před zlotřilým Džafarem, rádcem panovníka), co už však tak typické není, je vyloženě líbivá grafika, trefné zvuky, slušná hudba a hlavně zdařilé (a častokrát i obtížně navržené) levely s bujarým smyslem pro humor. Pro samou obtížnost jsem byl nejednou blízce fyzické eliminaci nedalekých, volně ležících předmětů v mém pokoji - když opakujete stále dokola tu samou část (většinou doskok) a vždy zhebnete přesně tam, kde před tím, to už by ztratil sebekontrolu i nejotrlejší shaolinský mistr. A že to byla panečku výzva, překonat takový zásek. Nebo ten následný hřejivý pocit, že je to už za mnou... abych se mohl začít nervovat zase u jiné pasáže :-)

Co se týče samotného gameplaye, hra má vlastní check pointy a na konci každého levelu možnost vylosovat si život, diamant či jablka. Jablka jsou ekvivalentem granátů a diamanty slouží jako měna k obchodování u potulného hokynáře, kde je možné zakoupit velmi důležité životy.

RTSka od vývojářů COSSACKS, to se mi musí líbit, říkal jsem si. Věru ale nelíbilo. Nebo ne mnoho...

Animace jsou zde řešeny chaotickými prostřihy z filmu Olivera Stonea ALEXANDER VELIKÝ, s Colinem Farrellem v ústřední roli (hru tak i podle obalu lze brát jako licenční produkt, s filmem má ale hra společného jen pramálo – postavu a Vangelisovu hudbu) a mimo to “oplývá“ otřesně vedenými in-game cut scénami, které nabízí téměř strnulý pohled na izometricky vyvedené jednotky hovořící mezi sebou a textové provedení rozhovoru. Je to velmi nudné a bez nápadu.

Samotná izometrická grafika a provedení jednotek i budov patří k tomu lepšímu ve hře. Jednotky jsou verbovány do patřičně masivních formací (jako u COSSACKS), ale chybí tomu něco navíc (“Kozáci“ měli do formací bubeníka s důstojníkem, tak proč u jednotek Alexandrových šiků taky nepostavit zvýrazněnou figuru?).

Celá hra je vedena spíše stylem tunelového tažení. Ve větším množství misí se ani nestaví, ale jen postupujete s armádou, která vám byla dána do počátečního vínku. K tomu se obyčejně řadí některá “osvícená“ jednotka, která nesmí podlehnout. Tento přístup by snad ani nevadil, kdyby každý pochod nebyl tak pevně nalajnovaný a k uzívání fádní. Hra se navíc nedá zrychlit, takže často jen pozorujete jak jednotky táhnou z jedné strany obrazovky na druhou a v opačné serpentýně zase zpět. Otřesné je toto zpomalení především u loďstva, naštěstí si ho tu moc neužijete. Bitvy potom probíhají tak, že se stohlavé šiky seběhnou do jednoho mlýna a tam potom probíhá mazanec na druhou, totální změť bez potřeby taktizace. Vítězí ten, kdo má vícero panáčků... Udílet pokyny v takové holomajzně je potom nemožné (v mlýnu se ztratí i katapulty, kterých je z nějakého neznámého důvodu možné vyrobit jen 5 kusů). Špatně se označují i jednotlivé jednotky a nezřetelně působí i ukládání do skupin nebo zjišťování stavu nepřátelských budov.

Dost mne pobavila mise, u které jsem měl jízdou zlikvidovat osly s nákladem, mířící všemi směry z opevněného města. Jezdil jsem dokola jak blbec, likvidoval skupinky hlídek (ty se pak znovu zjevovaly jako při zázraku) až mi došla trpělivost a dal jsem cheat na odkrytí mapy. A ejhle ho, oslíci se točí v klubku na jednom místě uvnitř hradeb... Ale já katapulty dostanu až ty proklatá zvířata pobiju! Hmm, toš to by nevyřešil ani Alexandr Veliký... Následuje cheat pro vítězství v misi.

Hra už v době svého vydání nebyla konkurenceschopná a právem zapadala prachem zapomnění...

V současnosti na poli filmově zběsilých akčních stříleček vévodí, co do počtu prodaných kopií a samotné oblíbenosti, série CALL OF DUTY. Její kvalitu si každý hráč přebírá samozřejmě po svém. Před nějakou dobou s tímto dnes už typicky ztvárněným subžánrem přišlo (myslím si) jako první studio 2015 Inc a jeho MEDAL OF HONOR. Více či méně se vezlo na vlně popularity blockbusteru ZACHRAŇTE VOJÍNA RYANA., a že to svezení bylo setsakramensky výborné naznačuje i mé hodnocení. Dle mého skromného názoru tuto věčnou a dlouhotrvající bitvu mezi oběma herními sériemi vyhrál snad právě jedinkrát MEDAL OF HONOR prvním dílem (s podtitulem ALLIED ASSAULT) - jeho rival zůstal v tomto případě ve stínu.

Pro svou masovou rozšířenost je zcela zbytečné zdlouhavě popisovat o co vlastně ve hře jde (nošení dříví do lese bylo by oproti tomu vyloženě logickou aplikací). Po technické stránce mistrovsky zvládnuté dílo přibližující nejkrvavější řež novodobé historie, Druhou světovou válku (jedno z mých nejoblíbenějších témat). Slovem “mistrovsky“ je myšleno, že vše co se ve hře vyskytuje, má svůj přesně daný funkční smysl, ať už jde o líbivou grafiku, údernou i podmanivou hudební (hlavní theme smyčce a trubka - naprosto dokonalé) a zvukovou kulisu v pozadí (zbraně: typické cinknutí prázdného zásobníku u M1 Garand, střelka z Thomsonu, výbuch granátu, smrtelný zvuk MG 42, žbluňknutí lahvičky, přidávající zdraví a mnoho a mnoho dalšího). Dalším výbornými prvky jsou vyvážená obtížnost (tedy až na hodně frustrující poslední level), nápadité úkoly, dobře navržené lokace (Ardeny, vylodění v Normandii, ponorkový přístav) a stoprocentně (již v té době) zakomponován jakýsi druh achievementu v podobě medailí, získaných za dosažení určitého a předem neznámého cíle – jednoznačně palec nahoru. Jasně si vybavuji chvíle, kdy jsem obdržel medaili v levelu, kdy přijíždíte vlakem spolu s jinými vojáky a kolem jsou čtyři věže se sniperama...

Někdo by mohl namítnout, že to, nad čím se tady blaženě rozplývám, obsahuje mnoho jiných her a obsahuje snad i lépe, a že jde jen o koridorovou střílečku, kde primárním úkolem je se prostřílet na konec. Může to být pravda, ale Medal všechno co jsem popsal dělá s bravurně vytříbeným vkusem, s hutnou, do morku se zavrtávající atmosférou a s do té doby nevídaným pocitem, že jste součástí něčeho většího a přímo se podílíte předkládaných bojů. Podobný pocit mě v dnešní době zprostředkovává snad jen RED ORCHESTRA: OSTFRONT 41-45, to už je ale na jiný komentář.