Breath of Fire dnes již představuje stařešinku mezi jRPG, však se první vydání pro SNES řadí do roku 1994, ale i přes svůj pokročilý věk mě dokázalo zaujmout a pobavit více než leckteré moderní sterilní kopie alá Pier Solar and the Great Architects. Samotnou náplní se příliš od jiných zástupců žánru neliší, i tady hráč většinu herní doby šmejdí po mapě, ať už ve vsích, všelijakých kobkách či jen tak po loukách a lesích, utkává se v nespočetném množství soubojů s roztodivnými potvorami, zlepšuje své atributy a postupně rozkrývá pozadí příběhu, do něhož byl událostmi uvržen. Tím, co zabraňuje stereotypnosti převzít nad hrou vládu, jsou pestré proměny prostředí a vtipné vedlejší příběhy. Hráč se tak musí dostat ze zajetí snového světa poražením zlé osobnostní složky spícího nešťastníka, část hry se odehrává pod vodou, kde je průvodcem chamtivý rybí společník, jindy zase musí vyřešit problém táhnoucí se z minulosti vedlejších postav a podobně. Podobná proměnlivost hry mi je sympatická, když se k tomu přidá i nepřestřelený počet náhodných soubojů (zdravím Final Fantasy I), hra se mi tak nezvládla vyloženě omrzet a i přes určité slabší pasáže mě vydržela slušně bavit až do konce.

"Coffe-break Heroes" napsal o Braveland na Gogu uživatel Breja a trefně tím vystihl pocit, který jsem při hraní měl. A i jinak hru popisuje přesně, až by se jednomu chtělo jeho komentář prachsprostě vykrást. Ano, Braveland je jednoduchou variací na veškeré tahové fantasy strategie v čele s Heroes of Might & Magic, kde po ohlodání na kost zůstaly pouze souboje, občasné rozhodnutí, zda jít nahoru, doleva či dolů, a lehký management skupiny. Jednotek na výběr tu příliš mnoho není, pasáčci s vidlemi, obligátní lučišníci, rytíři, léčitelé, na druhé straně pak stojí bandité, vlci, golemové, prostě tradiční to sorta z fantasy světů. Příběh pro kraťoučkou hru je logicky jednoduchý a slouží jen k zdůvodnění, proč se z levé strany mapy prosekat na pravou. A ano, i přes tu jednoduchost a neoriginalitu hra dokáže na kratší dobu (dohráno za cirka 2 hodiny na normální obtížnost s vybojováním všech soubojů) solidně zabavit, celé je to takové příjemné, svižné, hezky se na to kouká, jen hudbu bych ocenil pestřejší. Až někdy v budoucnu další dva díly spadnou do slev, nejspíš si je pořídím a dohraji též.

Jednoduchá adventurní hříčka dohratelná za chabých 5, maximálně 10 minut, co sprostě „zneužila“ mého sluníčkového rozpoložení a svým ňuňu stylem si vybojovala vyšší hodnocení, než by ji asi mělo právoplatně náležet. Grafikou mi to lehce evokovalo hry Bena Chandlera, hudba mým rozmazleným slechům vcelku lahodila, medvídci patří spolu s prasátky a hrochy k mým nejoblíbenějším zvířátkům, konec je přijatelně sladký. Inu, proč vlastně ne, prostě taková milounká hra pro zamilované.

Mám Dylan Doga rád. Mám rád jeho krásně pulpové příběhy s nekomplikovanou zápletkou, pokleslou poetikou a neotřelým využíváním tradičních hororových postupů. A ano, mám také rád Groucha a jeho pitomoučké vtípky. To jen tak na úvod, abych ozřejmil, co mě k tomuto titulu přitáhlo a nakonec i donutilo dotáhnout ho až do konce.

Bohužel, s výjimkou jednoduché zápletky, točící se kolem vraždy lorda Foulkese, ukradeného Necronomiconu, Bermudského trojuhelníku a jedné dávné archeologické výpravy, se tu nic jiného výše zmíněného pořádně nenajde. Pár okamžiků ujde (pohupující mrtvola v tajné místnosti má styl), občas Groucho vystřelí slušný vtip, Dylan se tu jako obvykle zamiluje do klientky, ale jinak kde nic, tu nic. Jednoduchý adventurní styl založený na statických obrazovkách, kombinování předmětů/postav v rozhovorech a přesném pořadí lokací, které člověk musí navštívit (občas to odhadnout je vzhledem k nedostatku indicií peklo vedoucí k velmi vulgárním výrazům směřujících na hru a její tvůrce), pro vykreslení roztomile brakové atmosféry komiksové předlohy není dvakrát vhodný, navíc je svou častou zmateností značně frustrující a za určité momenty by si tvůrci zasloužili sekerou po palici. Na takový zásek u střílení zombie na hřbitově jen tak nezapomenu, že bude potřeba přesně mířit, to by mě skutečně při tomhle stylu nenapadlo. Určitý nepříjemný faktor komplikující hru je i to, že je občas vyloženě zlá a v určitý moment je k dalšímu postupu nutné "přečíst" několik knih z domácí Dylanovy knihovny (má vkus, to se musí uznat, Poe, Lovecraft či Douglas Adams se nachází i v té mé). Přijít ale na to, že je to nutné zrovna teď a že se jedná o tyhle konkrétní tituly, se ovšem ze samotné hry dle mě prostě nedá. Člověk je tak při každé návštěve bytu nucen proklikávat pro jistotu všechny tituly, aby mu náhodou něco neuniklo, což je činnost věru otravná. Podobných špeků je tam ale víc, staré hry holt hráči pomocnou ručičku moc nepodávaly...

Bylo to frustrující, bylo to často otravné a ano, několikrát jsem už přemýšlel i o tom, že začínat zase znovu a snažit se zjistit konkrétní moment, kde jsem něco přehlédl či vybral jinou lokaci, než bych měl, mi za to nestojí. Přes to všechno jsem to ale vždy udělal a nakonec hru i úspěšně pokořil. A nostalgické pocity směrem k Dylanovi fungují, jelikož nakonec to nehodnotím vlastně tak zle. Hráči bez vztahu k předloze by se tomu ale měli vyhnout, čas s hrou strávený by jim za to věru nestál.

Shivers jsem si chtěl zahrát už od té doby, co jsem kdysi četl recenzi ve Score. Dostal jsem se k ní až po letech a nyní, pár dní po dohrání, které mi i kvůli mému specifickému přístupu k jejímu hraní (ve zkratce, zapínal jsem ji pouze jednou za čas při určitém psychickém rozpoložení) trvalo několik měsíců, jsem stále ještě maličko na rozpacích, co si o hře vlastně myslet.

Hned na začátku musím s lítostí přiznat, že pro úspěšné dokončení jsem byl nucen použít návod. Hra totiž bohužel postrádá výraznější dějovou linii a v průběhu hry nabízí minimum informací potřebných k uvědomění si, kam má člověk vlastně pokračovat. S postupujícím časem, počtem vyřešených puzzlů a chycených duchů se tudíž čím dál častěji stane, že hráč zmateně bloudí po muzeu, snaží se všelijak kombinovat kousky sošek, nutných k polapení elementálů a po náhodném úspěšném zkombinování následně pro změnu bloudí snaže se nalézt místo, kde se konkrétní duch skrývá. Těch je konkrétně deset, každý představuje element určité látky a dle toho se dají nalézt. Bohužel muzeum je celkem rozsáhlé, přeplněné objekty a nalézt tak v něm například ducha dřeva představuje dosti obtížný a nepříliš zábavný problém. Navíc se tam nachází několik háčků, které se ze samotné hry nedají nijak vydedukovat a osobně bych bez návodu neměl možnost hru nikdy dokončit. Ve zkratce se prostě dá říct, že s postupujícím časem zábavnost hry postupně klesá a v konečné fázi pak hraní spíše otravuje než baví. Před ukončením kritického odstavce ještě doplním, že z nějakého mně neznámého důvodu i po vyřešení lehkého puzzlu u dveří do promítací místnosti jsem pokaždé, když jsem tam chtěl znovu vejít, byl donucen puzzle správně poskládat znovu. A jelikož se tam nacházely dvě části sošek, tak jsem tam musel vstoupit ještě mnohokrát a skládat znovu stejné obrazce třeba po desáté mě nijak nebavilo, pouze nehorázně frustrovalo.

Dost bylo kritiky, Shivers si za mnoho aspektů zaslouží i chválu. Největší devizou hry je atraktivní prostředí muzea, plného mystických tvorů, rituálních předmětů ze všech možných i nemožných končin a i díky povedené grafice krásných zákoutí, kde pro mě vrchol představovalo planetárium, na čemž má zásluhu i vhodně zvolená a opravdu povedená hudba. Opravdu mě těšilo prohlížet si vystavené exponáty, číst si informační štítky a prostě se jen tak kochat prostředím. Ocenění si pak zaslouží i různé texty, které kromě praktického účelu, kdy předávají hráči stopy k řešení puzzlů, nabízí i zábavnou četbu. Zejména hlavní příběh, vysvětlující původ zdejších duchů, působí jako skutečný mýtus a vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych na něj narazil ve sbíce mýtů pocházejících z končin Jižní Ameriky. Atmosféra se tak povedla na jedničku.

Základem hry jsou ale všelijaké puzzle, které pro úspěšný postup ve hře musí hráč vyřešit a zde se to povedlo tak nějak napůl. Na jednu stranu je fajn, že u většiny z nich hra nabízí fakta nutná k jejich vyřešení, na druhou stranu mnohdy jich nabízí až příliš a tak je vyřešení mnoha z nich vyloženě triviální záležitostí. Zbylé puzzle, jako je třeba v popisu zmiňovaná variace na Go, nápovědu nepotřebují, ale právě ony mě dokázaly zaujmout nejvíce, jelikož jejich řešení bylo spojeno s vyloženým intelektuálním potěšením a pocit po tom, co se to už konečně povedlo rozlousknout, je opravdu příjemný. I když pravda, zrovna u Go variace to byla spíš záležitost náhody a obávám se, že nebýt jí tak se s tím možná trápím ještě dnes. Ale na to se historie neptá, že :-)

Vzato kolem a kolem se mé pocity převažují spíš na pozitivní stranu. Přece jen frustrace bude časem zapomenuta a zůstanou spíš vzpomínky na krásné prostředí, povedenou hudbu či některé nápadité puzzle. Ale asi zůstane i pocit, že Shivers mělo o dost větší potenciál než předvedlo. Třeba se to povedlo ve druhém díle, který bych časem taky rád vyzkoušel. Bylo by to pěkné...

V určitém ohledu bych mohl vzít svůj komentář k Dirty Split a s několika minimálníma změnama ho zde s klidem na duši použít. Jak The Goat in the Grey Fedora, tak i předchozí díl totiž představují stejný typ hry jak DS či třeba The McCarthy Chronicles: Episode 1. Hráč dostává pod kontrolu klasický typ soukromého detektiva, co nemá moc štěstí, ještě méně peněz a co veškeré dění komentuje s patřičným cynismem. Ve všech případech se jedná o velice jednoduché hry, kdy není kde se výrazněji zaseknout, čímž získávají až takřka filmový nádech, který je podporován krátkou délkou zhruba do jedné hodiny hraní i mnoha snadno rozeznatelnými odkazy na klasická žánrová díla, zde konkrétně třeba Casablancu či Maltézského sokola. Dle filmových předloh stylizují autoři i grafiku a hudbu a kdo má styl noir filmů rád, tak si přijde na své (pouze by mě zajímalo, zda to, že zde u NB vypadají postavy v animacích jako lego panáčci byl záměr či se jedná o náhodnou podobnost). Samozřejmě že určité rozdíly se mezi mnou jmenovanými hrami nacházejí, každá z nich například inklinuje k lehce jiné oblasti detektivního žánru, přesto všechny představují jednotný herní styl, z čehož plyne i jednoduché doporučení. Komu se tento typ her líbí, ten si užije i oba případy Nicka Bountyho. Kdo je rád nemá, ten ruce pryč.

Sympatická adventurní jednohubka, která úspěšně převádí do herního prostředí příběhové schéma klasických krimi filmů. Hráč tak v roli detektiva postupuje od ujmutí a seznámení se s případem přes výslechy do případu zapletených osob, "kočkování" se s policejním náčelníkem, což je nikterak překvapivě bývalý šéf hlavní postavy, až k postupnému odhalení pozadí případu, který je nakonec mnohem zamotanější a překvapivější, než se na první pohled zdálo (což samo o sobě není vůbec překvapivé, že). Dokonce dojde i na klasický motiv tajemně se vynořivšího dvojčete! Filmový nádech hře pomáhá uchovat i nízká obtížnost, díky které hra rychle utíká, hráč se nikde nezasekává a vychutnává si tak i povedeně stylizovanou grafiku, kvalitní dabing či několik vtípků, sázejících na hráčovu znalost popkultury či historie. Takže pokud máte volnou hodinu času a nevíte, co s ní, Dirty Split je velmi dobrá volba. A pokud stejně jako já máte rádi detektivky, pak už vůbec není co řešit.

Dračí historie představuje relikt doby, kdy tvůrci z našich končin tvořily bez patřičného zázemí hry z čistého nadšení a dle toho to většinou taky vypadalo. Ať už si člověk vybere jakýkoli herní aspekt, technickým zpracováním počínaje a hratelností konče, vždy bude DH pozadu i za staršími představiteli adventurního žánru. I přes pokus vykřesat v sobě trochu toho nacionálního cítění musím tak chtě nechtě tento pokus označit za zapomenutíhodný a krátkým vylíčením herních peripetií, kterými jsem během jednoho dne hraní prošel, varovat případné potencionální hráče.

Jak je v popisu zmíněno, hráč se ujme role malého dráčka a v jeho kůži se pokusí jednak nalézt ztraceného otce, který zmizel neznámo kam, jednak musí potrestat zlotřilou kouzelnou hůlku, která se z nudy rozhodla ovládnout svět a Berta si původně vybrala za spolupracovníka. Ve výsledku ovšem hráč plní jednotlivé, na hlavní dějové linie nenavazující úkoly jaké představuje oprava stroje na házení buchet lenochovi do pusy či léčení šipkovníku a samotný příběh se tak s výjimkou úvodní animace a minima lokací vůbec nedostane na přetřes. Což by samo o sobě na škodu nebylo, jelikož hry tohoto typu nestojí na propracované zápletce, nýbrž zejména na humoru plynoucího z vtipného používání předmětů, jejich popisu a zejména v dialozích s ostatními postavami. Ovšem zde nastává hlavní kámen úrazu.

Hra prostě přes veškerou snahu autorů není vtipná. Ano, je zřejmé, že autoři znají jako každý správný Čech pohádky a orientují se v jejich stereotypech, ale k čemu jim to je, když to neumí zajímavě využít? Křečovitá snaha o rozesmání hráče každou pronesenou větou, každým popisem předmětu či vlastně libovolnou interakcí s prostředím se mění postupem času v křeč a nakonec dospěje do bodu, nutícího mě při představě dalšího rádobyvtipného řádku textu k trpitelským povzdechům a touze po záverečné animaci. K té naštěstí není až tak těžké se dopracovat, neboť samotná hra je krátká až běda a těch několik zákysů, které díky nelogické aplikaci předmětů zde vyvstanou, se dá naštěstí vyřešit obligátním zkoušením všeho na vše. To zde není tak frustrující jako jinde díky malému počtu předmětů, které má hráč ve všech chvílích u sebe (maximum u mě bylo snad 9 a to pouze po velice krátkou dobu). Závěrečné titulky se pak člověku líbí ani ne kvůli kvalitě, která je kdesi blízko nulové hranice, nýbrž díky pocitu úlevy, že už je konec a je možné bez výčitek svědomí hru smazat z disku a zapomenout.

Krátkou zmínku zaslouží technické zpracování. Ani ne grafika, vypadající celkem zachovale a v rámci hry plně funkční, ale zejména hudba. Ta je totiž hrozná. Několik otravných melodií, každá spjatá s určitou lokací pak vede až k tomu, že jsem měl tendence určitým oblastem se vyhýbat a lézt do nich pouze v případě nutnosti. Spolubydlícího pak dohnala až k mnoha výtkám a poznámkám na adresu mého herního vkusu a nespokojenému bručení si pod vousy až do doby, kdy byla hra vypnuta. Jinak pod ScummVM hra šlape jako hodinky, za celou dobu mi spadla pouze jednou.

Před napsáním komentáře jsem DH ocenil 40%. Byl jsem v tu chvíli nasycen dobrého jídla a pití, s čerstvě udělaným hrnkem kávy a vizí posezení v hospodě s přáteli, které me naštěstí stále ještě za moment čeká. Ovšem káva je vypita, pocit nasycení se pomalu vytrácí a po kratší rekapitulaci herních chyb a pořádného znovuvybavení si utrpení, které pro mě DH představovalo, musím hodnocení razantně snížit. Ne, 40% je prostě moc, polovina bude adekvátní. A to jsem ještě dnes velmi milosrdný...

Dark Seed je přísná hra, dávající nový význam pojmu znovuhratelnost. Jinde to znamená možnost si hru znovu zahrát a zažít při tom něco odlišného od minulého hraní(hodně volný výklad, vím), zde to představuje nutnost, bez které nemá hráč možnost dobrati se úspěšného konce. A tak je nucen procházet stále dokola několik lokací a zkoušet vše možné, dokud nenalezne ten správný postup umožňující postup ve hře. A zde se projevuje herní přísnost. Vezmeš předmět dřív, než si měl? Zemřeš ve vězení, cha. Nevšimneš si předmětu a tím pádem ho v určité chvíli u sebe nemáš? Znova umřeš. Neprozkoumal si prostor v přesně daný moment? Máš smůlu, předmět už tam později není. A tak dále. Prostě žádný krok zde nezůstane bez odezvy a několikrát jsem z frustrace nad nějakým přehmatem hru vypnul a s nadávky na rtech a zlým pohledem koukal na složku a uvažoval o smazání. Což by ovšem z mnoha důvodů byla škoda.

DS má totiž mnoho aspektů, kterými vyniká nad průměr a díky nimž opravdu stojí se s obtížností porvat. Počínaje příběhem, jenž možná není výjimečný, ale rozhodně dokáže zaujmout natolik, abych chtěl znát konec, přes paralelní prostředí a koncept vzájemného ovlivňování obou světů, kladoucí tak větší zátěž na hráčovu pozornost v dobrém slova smyslu až po technické zpracování, které obstojí i přes své stáří a vhodně podporuje tíživou atmosféru. Navíc lokace v paralelním světe jsou vytvořeny na základě tvorby H.R.Gigera a i přes můj nepříliš kladný postoj k autorovi musím uznat, že to celé vypadá značně působivě. A ona i ta obtížnost nakonec není tak hrozivá, až na iritující výjimky se postup dá odvodit z indicií, které hra nabízí. Pouze je nutné být dostatečně pozorný.

Ve výsledku jsem byl spokojen. Dostalo se mi herního zážitku ve formě, kterou mám rád a je mi jasné, že až budu po čase na hru zpětně vzpomínat, tak i momenty provokující mě k vzteklému brblání a mnohdy i vulgárním výrazům na adresu tvůrců hry budou zabarveny nostalgickou mlhou a brány jako doklad obtížnosti hry, kterou jsem dokázal úspěšně překonat. A to mi přijde fajn.

Ne, ač námět vypadá sám o sobě i přes svou neoriginálnost zajímavě, prostředí působí od začátku správně strašidelně a občas tam vykoukne i nějaké to chapadlo, což hře dodá lehkou patinu béčkových filmů, tak bohužel se o nic zajímavého nejedná. Spíš by se to dalo označit jako propadák, podobající se špatným hororům vydávaným rovnou na DVD.

Pro začátek je třeba zdůraznit, že pátrání po zmizelém příteli zde není až tak žhavé, jelikož ten se vynoří hned během průzkumu prvních obrazovek a dále se ho hráč snaží vysvobodit ze zajetí jakéhosi tajemného přístroje. Pro odpojení přístroje je třeba zachránit deset různých chovanců, na které zdejší hlavní lékař používá poněkud "netradiční" léčebné metody spočívající v ad absurdum dovedené tezi, že postavením se svému strachu se s ním člověk vypořádá. Tudíž kdo se bojí pavouků a jiného hmyzu, bude obklopen všelijakou hmyzí verbeží, kdo se bojí vody, bude umístěn do cely plné stále dotékající vody a podobně. To samo o sobě by mohlo být fajn, bohužel není...

Hra totiž ztroskotává na zoufalé stereotypnosti zde nabízených puzzlů, které pro získání předmětů či postup dále musí hráč splnit. Ty se dají rozdělit do dvou typů. Méně často je nutno poskládat nějakou skládačku, ať už se jedná o vyplnění prostoru předměty různé velikosti či tvaru či propojit všelijaké trubky. Podobné překážky nejsou příliš zajímavé a až na jednu výjimku jsou velice lehké, ale aspoň působí trochu pestřeji než druhý typ problémů. A to jsou obrazovky, na kterých mezi různým harampádím je třeba nalézt vždy přesně 16 předmětů, aby jeden z nich byl následně získán do inventáře. Na poprvé či podruhé to není úplně nudné, po desáté už u toho člověk tiše zuří a po dvacáté by nejradši vraždil. A jelikož tím stráví člověk absolutní většinu herního času (zhruba 3,5 hodiny čistého času), tak je to už dosti o nervy.

Kdyby hra nebyla tak krátká, nedohrál bych ji. O nic bych nepřišel, neboť závěr příběhu opravdu není zajímavý. Jediné, co na něm vyděsí, je jeho otevřenost, značící vydání nějakého pokračování. Ale to už bude beze mě...

Brány Skeldalu jsem měl v paměti zafixované jako poněkud jednodušší, ovšem celkově příjemně hratelné RPG ze staré školy dosti podobné prvním Lands of Lore. Z jakéhosi dnes mi neznámého důvodu jsem ji tehdy nedohrál, což jsem se nyní rozhodl napravit. Bohužel se ukázalo, že nostalgické vzpomínky v tomto případě dosti ošklivě lhali a hraní se pro mě po čase změnilo v utrpení...

Pro hru není nosnou částí příběh, který je zde osekán na nutné minimum (parta bojovníků je na základě starého proroctví povolána zachránit svět, huh, originální), nýbrž souboje, zabírající v podstatě většinu času. A zde se objevuje pro mě nepřekonatelný problém, spočívají v jejich obrovské stereotypnosti. Pár soubojů mi to zabralo, ale ještě v první důležitější lokaci (skřetí jeskyně) jsem zavedl styl, že ze začátku dva, později už jen jeden bojovník se pohyboval o políčko výš, obstarávaje tak většinu bojů a zbytek skupiny sloužil pouze jako zdravotníci, občas doplnivší postavu sesláním útočného kouzla na doražení nepřítele. Pokusy o změnu taktiky, dané vkrádající se nudou, byly prostě příliš neúčinné a po čase jsem od nich upustil a hru dokončil s výše zmíněnou taktikou. Vůbec nepoměr mezi sílou mágů a bojovníku mi přijde podivný, jelikož rozdíl v zranění nestvůry kouzlem a mečem byl i na konci hry tak velký, že se používání útočných kouzel vůbec nevyplatí. Jediné chvíle nutící mě je použít byly otravné souboje s příšerami bojujícími na dálku jako je stále se opakující duch mága či mnich. Jejich taktika totiž spočívá v neustálém prchání a honit je po místnosti mě strašně nebavilo, jelikož to strategičnost soubojů nijak nezvyšovalo, pouze to zbytečně zdržovalo. A když už zmiňuju kouzla, až na výjimečné situace jsem vystačil s Léčivým dotekem, Oko za oko, Obranyschopností, Stavem nepřítele a Skutečným viděním. Občas se hodila Magická střela, někde zase bylo nutné použít Reinkarnaci či Teleportaci a občas bylo nutno postavy nasytit chlebem a vodou. Toť vše, zbytek jsem si pouze párkrát zkusil pro zjištění efektu a dále nepoužíval. Buď brali příliš many potřebné k léčení či prostě mě nic nenutilo je využívat. Jinak za potěšující bych bral aspoň v první polovině dobrou gradaci obtížnosti, kdy nestvůry v nových lokacích nejsou ani příliš lehké, ani příliš slabé a s trochou snahy se to vždy dá zvládnout. Od určitého momentu (vstup do podzemí) ovšem jejich úroveň stagnuje na stále stejné úrovni a vlastně až do setkání s hlídači v posledním patře věže se tak jednalo o nudné pobíjení vzhledově se minimálně měnících příšer.

Jinak co se týče technické stránky, grafika se mi i přes stáří líbila, což je možná dáno i mou slabostí pro podobný styl, zato hudba a zvuky mě po čase začaly iritovat a proto jsem si raději začal hru podkreslovat vlastním doprovodem. Třeba takový soundtrack k Barbaru Conanovi se hodil výborně. Občasné technické problémy spočívající v padání hry v momentě, kdy se skupinka před lokací vyspí a před vstupem člověk zakouzlí nějaké kouzlo se dalo jednoduše vychytat (nekouzlit, že). Jinak mi hra fungovala bez problémů.

Hodnocení 50% je možná vzhledem ke kritičnosti předcházejích řádků příliš vysoké, ovšem nějak jsem se nedokázal donutit dát méně. Možná kvůli vzpomínce na skřetí jeskyně, kdy jsem ještě nebyl otupen opakujícími se souboji, možná kvůli době, kterou jsem se hrou strávil a přes občasnou chuť ji z disku naštvaně smazat jsem to nikdy neuděla, možná kvůli nostalgickým vzpomínkám, pro které mám prostě slabost. Ale znova už bych ji nehrál. Na to existuje mnoho jiných krásně vypadajících her, které mě lákají a jejichž hraní slibuje mnohem větší zábavu. Doufám.

Povedená adventura, která trochu doplácí na mimořádnou kvalitu prvního dílu, která se dá těžko vyrovnat. Hlavní nedostatky bych viděl dva, a to příběh a obtížnost hádanek. U příběhu jde samozřejmě spíše o můj subjektivní dojem, ale příběh s templáři mi přišel zajímavější a také lépe vygradovaný než děj druhé části, kdy se hře nepodařilo mě do sebe natolik vtáhnout a zaujmout, naopak jsem na konci měl tak trochu problém si vlastně vybavit, o co se to vlastně jedná. Na vině je také střídání postav, které mě ze hry vytrhávalo a způsobilo, že jsem se nedokázal do Nico ani do George vcítit a prožívat s ním příběh, pokaždé jsem byl jen pozorovatel zvnějšku, kterému na životě postav tolik nezáleží. Problém s hádankami je jejich nevyrovnanost, kdy určité části jsem procházel bez většího přemýšlení a u jiných nadával jak špaček, zejména procházení bažin málem způsobilo roztřískání myši na maděru. Kromě těchto dvou výtek se ale skutečně jedná o kvalitní a zábavnou hru, která mi v mnoha jednotlivostech nabídla slušnou zábavu, prostě se jenom nedokázala vyrovnat úžasnému prvnímu dílu, což byl ovšem úkol takřka nemožný.

Dojem z krásné grafiky mně sice mírně kazil digitalizovaný Lloyd, který se sem hodil jako pěst na oko, přesto se jednalo o velmi povedený kousek plný vtipných postav a okořeněný notnou dávkou bizardního humoru. Škoda šílený obtížnosti a často nelogických řešení problému, díky čemuž pro mě Toonstruck zůstává restem, ke kterému se chystám vrátit a konečně dohrát.

Edit: Po dlouhých a dlouhých letech konečně nastala ta pravá doba a já úspěšně dokončil jednu z iniciačních adventur mého mládí, která spolu s Broken Swordem a Blade Runnerem vyvolala mou dodnes trvající lásku k tomuto žánru. Podobné návraty bývají často ve znamení zklamání, kdy hra není schopna dostát nostalgické vzpomínce, avšak naštěstí Toonstruck představuje milou výjimku a můj kladný dojem nebyl nijak zkalen. Naopak, první část hry představovala ukázku až ideální bláznivé adventury, kde sice svět funguje na základě specifické logiky, avšak hráči jsou informace dávkovány v dostatečné míře na to, aby při pozorném hraní mohl hrou procházet víceméně plynule s euforickým pocitem, že není nijak vozen za ručičku, ale celý postup má patřičně vydřený. Druhá část už bohužel podobnou úrovní neoplývá, dojde tu i na nepříjemné neduhy v podobě pixel-huntingu či zkoušení všeho na všechno s následným nechápavým pohledem, co že za nesmysl bylo nutné vykonat. Ovšem není to až tak markantní, aby mi to celkový pohled výrazně zkazilo, a Toonstruck si tak spokojeně řadím mezi to nejlepší, co jsem kdy z oblasti podobného typu her měl možnost poznat.

Mě holt to scifi prostředí ve strategiích nikdy tolik nesedělo, navíc radši než realtime mám kolový styl, ale velký plus rozhodně byla velká rozdílnost a vyváženost všech tří ras a z toho plynoucí nutnost používat rozdílné strategie, aby člověk vyhrál. Mně to nejvíc bavilo za Zergy, jelikož film Alien se řádí mezi moje nejoblíbenější a takhle jsem se mohl cítit jako vládce s pořádnou armádou potvor. :-)

Absolutně geniální hra na úrovni těch nejlepších literárních či filmových děl. Nikdy jsem u hry nezažil takové vtažení do příběhu a ztrátu kontaktu s realitou jako v tomto případě... Nádhera a mé naprosté TOP 1.

Archetyp v žánru adventur. Těžko se dá najít něco, co by Broken Sword postrádal a ani ta sebemenší chybička se tam prostě nenachází, pro mě prostě dokonalá hra.

Baldur’s gate jsem si kdysi koupil a pak na delší dobu odložil. Ovšem přišla chřipka a s ní otázka, čím se zabavit. No, zkusil jsem je... a paráda. Zábavný příběh a dobře zpracovaná jak komunikace s NPC či úkoly, výborné, i když občas až příliš těžké souboje a navíc povedené postavy, no co víc si od kvalitního RPG přát víc. Škoda, že je to tak krátké, hrál bych klidně dál.:-)

Tak tohle je klasika, se kterou jsem v dávných dobách strávil spoustu času. Asi takhle má vypadat střílečka, co má atmosféru a neustálý náboj, kdy člověk se soustředí na každý okamžik a nikdy neví, co příjde.

EDIT: Po letech dotaženo až do úspěšného konce a s potěšením musím konstatovat, že roky hře nijak neublížily. Stále se jedná o enormní, občas až přehnaně těžkou zábavu, plnou frenetických přestřelek, zběsilých úprků před hemžícími se nepřáteli a děsivých momentů, kdy člověk ví, že až zmáčkne tlačítko, tak se na něj vysypou monstra ze všech stran a bude mu horko, zatraceně horko. Krystalicky čistá akce. I takových je občas třeba.