Brány Skeldalu jsem měl v paměti zafixované jako poněkud jednodušší, ovšem celkově příjemně hratelné RPG ze staré školy dosti podobné prvním Lands of Lore. Z jakéhosi dnes mi neznámého důvodu jsem ji tehdy nedohrál, což jsem se nyní rozhodl napravit. Bohužel se ukázalo, že nostalgické vzpomínky v tomto případě dosti ošklivě lhali a hraní se pro mě po čase změnilo v utrpení...

Pro hru není nosnou částí příběh, který je zde osekán na nutné minimum (parta bojovníků je na základě starého proroctví povolána zachránit svět, huh, originální), nýbrž souboje, zabírající v podstatě většinu času. A zde se objevuje pro mě nepřekonatelný problém, spočívají v jejich obrovské stereotypnosti. Pár soubojů mi to zabralo, ale ještě v první důležitější lokaci (skřetí jeskyně) jsem zavedl styl, že ze začátku dva, později už jen jeden bojovník se pohyboval o políčko výš, obstarávaje tak většinu bojů a zbytek skupiny sloužil pouze jako zdravotníci, občas doplnivší postavu sesláním útočného kouzla na doražení nepřítele. Pokusy o změnu taktiky, dané vkrádající se nudou, byly prostě příliš neúčinné a po čase jsem od nich upustil a hru dokončil s výše zmíněnou taktikou. Vůbec nepoměr mezi sílou mágů a bojovníku mi přijde podivný, jelikož rozdíl v zranění nestvůry kouzlem a mečem byl i na konci hry tak velký, že se používání útočných kouzel vůbec nevyplatí. Jediné chvíle nutící mě je použít byly otravné souboje s příšerami bojujícími na dálku jako je stále se opakující duch mága či mnich. Jejich taktika totiž spočívá v neustálém prchání a honit je po místnosti mě strašně nebavilo, jelikož to strategičnost soubojů nijak nezvyšovalo, pouze to zbytečně zdržovalo. A když už zmiňuju kouzla, až na výjimečné situace jsem vystačil s Léčivým dotekem, Oko za oko, Obranyschopností, Stavem nepřítele a Skutečným viděním. Občas se hodila Magická střela, někde zase bylo nutné použít Reinkarnaci či Teleportaci a občas bylo nutno postavy nasytit chlebem a vodou. Toť vše, zbytek jsem si pouze párkrát zkusil pro zjištění efektu a dále nepoužíval. Buď brali příliš many potřebné k léčení či prostě mě nic nenutilo je využívat. Jinak za potěšující bych bral aspoň v první polovině dobrou gradaci obtížnosti, kdy nestvůry v nových lokacích nejsou ani příliš lehké, ani příliš slabé a s trochou snahy se to vždy dá zvládnout. Od určitého momentu (vstup do podzemí) ovšem jejich úroveň stagnuje na stále stejné úrovni a vlastně až do setkání s hlídači v posledním patře věže se tak jednalo o nudné pobíjení vzhledově se minimálně měnících příšer.

Jinak co se týče technické stránky, grafika se mi i přes stáří líbila, což je možná dáno i mou slabostí pro podobný styl, zato hudba a zvuky mě po čase začaly iritovat a proto jsem si raději začal hru podkreslovat vlastním doprovodem. Třeba takový soundtrack k Barbaru Conanovi se hodil výborně. Občasné technické problémy spočívající v padání hry v momentě, kdy se skupinka před lokací vyspí a před vstupem člověk zakouzlí nějaké kouzlo se dalo jednoduše vychytat (nekouzlit, že). Jinak mi hra fungovala bez problémů.

Hodnocení 50% je možná vzhledem ke kritičnosti předcházejích řádků příliš vysoké, ovšem nějak jsem se nedokázal donutit dát méně. Možná kvůli vzpomínce na skřetí jeskyně, kdy jsem ještě nebyl otupen opakujícími se souboji, možná kvůli době, kterou jsem se hrou strávil a přes občasnou chuť ji z disku naštvaně smazat jsem to nikdy neuděla, možná kvůli nostalgickým vzpomínkám, pro které mám prostě slabost. Ale znova už bych ji nehrál. Na to existuje mnoho jiných krásně vypadajících her, které mě lákají a jejichž hraní slibuje mnohem větší zábavu. Doufám.