Shivers

Shivers jsem si chtěl zahrát už od té doby, co jsem kdysi četl recenzi ve Score. Dostal jsem se k ní až po letech a nyní, pár dní po dohrání, které mi i kvůli mému specifickému přístupu k jejímu hraní (ve zkratce, zapínal jsem ji pouze jednou za čas při určitém psychickém rozpoložení) trvalo několik měsíců, jsem stále ještě maličko na rozpacích, co si o hře vlastně myslet.

Hned na začátku musím s lítostí přiznat, že pro úspěšné dokončení jsem byl nucen použít návod. Hra totiž bohužel postrádá výraznější dějovou linii a v průběhu hry nabízí minimum informací potřebných k uvědomění si, kam má člověk vlastně pokračovat. S postupujícím časem, počtem vyřešených puzzlů a chycených duchů se tudíž čím dál častěji stane, že hráč zmateně bloudí po muzeu, snaží se všelijak kombinovat kousky sošek, nutných k polapení elementálů a po náhodném úspěšném zkombinování následně pro změnu bloudí snaže se nalézt místo, kde se konkrétní duch skrývá. Těch je konkrétně deset, každý představuje element určité látky a dle toho se dají nalézt. Bohužel muzeum je celkem rozsáhlé, přeplněné objekty a nalézt tak v něm například ducha dřeva představuje dosti obtížný a nepříliš zábavný problém. Navíc se tam nachází několik háčků, které se ze samotné hry nedají nijak vydedukovat a osobně bych bez návodu neměl možnost hru nikdy dokončit. Ve zkratce se prostě dá říct, že s postupujícím časem zábavnost hry postupně klesá a v konečné fázi pak hraní spíše otravuje než baví. Před ukončením kritického odstavce ještě doplním, že z nějakého mně neznámého důvodu i po vyřešení lehkého puzzlu u dveří do promítací místnosti jsem pokaždé, když jsem tam chtěl znovu vejít, byl donucen puzzle správně poskládat znovu. A jelikož se tam nacházely dvě části sošek, tak jsem tam musel vstoupit ještě mnohokrát a skládat znovu stejné obrazce třeba po desáté mě nijak nebavilo, pouze nehorázně frustrovalo.

Dost bylo kritiky, Shivers si za mnoho aspektů zaslouží i chválu. Největší devizou hry je atraktivní prostředí muzea, plného mystických tvorů, rituálních předmětů ze všech možných i nemožných končin a i díky povedené grafice krásných zákoutí, kde pro mě vrchol představovalo planetárium, na čemž má zásluhu i vhodně zvolená a opravdu povedená hudba. Opravdu mě těšilo prohlížet si vystavené exponáty, číst si informační štítky a prostě se jen tak kochat prostředím. Ocenění si pak zaslouží i různé texty, které kromě praktického účelu, kdy předávají hráči stopy k řešení puzzlů, nabízí i zábavnou četbu. Zejména hlavní příběh, vysvětlující původ zdejších duchů, působí jako skutečný mýtus a vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych na něj narazil ve sbíce mýtů pocházejících z končin Jižní Ameriky. Atmosféra se tak povedla na jedničku.

Základem hry jsou ale všelijaké puzzle, které pro úspěšný postup ve hře musí hráč vyřešit a zde se to povedlo tak nějak napůl. Na jednu stranu je fajn, že u většiny z nich hra nabízí fakta nutná k jejich vyřešení, na druhou stranu mnohdy jich nabízí až příliš a tak je vyřešení mnoha z nich vyloženě triviální záležitostí. Zbylé puzzle, jako je třeba v popisu zmiňovaná variace na Go, nápovědu nepotřebují, ale právě ony mě dokázaly zaujmout nejvíce, jelikož jejich řešení bylo spojeno s vyloženým intelektuálním potěšením a pocit po tom, co se to už konečně povedlo rozlousknout, je opravdu příjemný. I když pravda, zrovna u Go variace to byla spíš záležitost náhody a obávám se, že nebýt jí tak se s tím možná trápím ještě dnes. Ale na to se historie neptá, že :-)

Vzato kolem a kolem se mé pocity převažují spíš na pozitivní stranu. Přece jen frustrace bude časem zapomenuta a zůstanou spíš vzpomínky na krásné prostředí, povedenou hudbu či některé nápadité puzzle. Ale asi zůstane i pocit, že Shivers mělo o dost větší potenciál než předvedlo. Třeba se to povedlo ve druhém díle, který bych časem taky rád vyzkoušel. Bylo by to pěkné...