Nevim... má to řadu mechanismů typických pro stealth, ale jejich využití... Přišlo mi, že ta tichá cesta je hodně striktně nalinkovaná. Pokud chcete hrát tiše, musíte se dívat co hra chce, abyste udělali. Můžete sice vlastním důvtipem s dustupnými prostředky sem tam někoho tiše odpravit, ale pokud se nebudete držet uzounké, autory nalinkované total stealth cestičky, dřív nebo později se situace zvrhne v přestřelku. Takže jako poctivá stealth akce u mě SC: Conviction propadnul a poměrně lineární design úrovní tomu taky bůhvíjak nepomáhá. Jako střílečka, ve které se dá využít stealth prvků k oblbnutí nepřátele ale funguje Conviction celkem hezky.

Příběh mě v podstatě nezajímal, možná i proto, že jsem Double Agenta přeskočil, ale on mě teda příběh bůhvíjak nezajímal ani v předchozích dílech. Sam mi tu přišel jako loutka, která se ani moc nesnaží loutkou nebýt a jinak to bylo celé takova bla bla bla konspirace, bla bla zrada, bla konspirace, bla bla flashback, bla bla bla zachraň dceru, bla bla zachraň prezidenta. Nezájem, nuda.

Snažím se zněškodnit emp generátor, abych ochránil dceru. Zároveň nechávám dceru vyzvednout vrtulníkem, aby byla mimo dění. Tak proč se teda seru s tim generátorem? Aby se tomu jó nasadila koruna, tak pak s tou dcerou letí vrtulník přímo ke generátoru, kde by ho mohly tři prdele nepřátel sestřelit z oblohy. A proč pak musim ničit dva generátory proudu pro emp genrátor naráz? Proč se na ně nevyseru a nesejmu vrtulníkem rovnou ten emp generátor?

Při vyslýchání je vyloženě směšné, jak postavy schovávají každý kousek informace na další ránu do hlavy, jako by snad po prvním, druhém úderu nebylo jasné, že v případě potřeby budou následovat další.

Pro mě asi nejlepší úseky hry se odehrávaly v ulicích Washingtonu a v sídle starého Samova změstnavatele. Mechanismy jsou dostatečně dobré a produkce dostatečně kvalitní na to, aby si člověk Conviction užil. Bohužel je ale dost cítit, jak se hra snaží vám na každém kroku říkat, co bystě měli zrovna udělat a neuposlechnutí je trestáno střílečkou. A někdy i uposlechnutí. A ano, je to ucházející střílečka, ale přestřelka ve stealth úseku je pořád technicky vzato fail. A já nemám rád, když mě hra tlačí do failu.

Checkpointy v GTA4, huzzah.

Lost and Damned se mi líbilo, i když originalitou nepřekypuje. Podstatě je to hodně kompaktní verze typické GTA story (což mi ovšem k roztahanosti plnohodnotných GTAček vyhovuje). Motorkářské ladění je fajn, postavy jsou vesměs sympatické, motorky jsou větší sranda než auta, e.. než cokoliv. Války gangů za moc nestály, závody jsem si na druhou stranu užil. Celkově vzato to hezky odsýpalo a bavil jsem se víc, než v GTA4. Proplétání příběhu Lost and Damned s tím v GTA4 a potažmo i s příběhem Teplého Tonyho je moc pěkně zrobené a v takhle zkrácené verzi celá ta honička kolem diamantů mnohem lépe vyniká.

Balada Teplého Tonyho mě na druhou stranu ze začátku spíš zklamala - po žůžovní honičce v golfových vozících jsem zjistil, že většina postav kolem hlavního hrdiny je prostě na zabití - ať už jde o Luisovy kamarády z dětství, jeho matku, Tonyho ex-přítele a vůbec jeho bandu rozmazlených kamarádů, Brucieho bratra, nebo Yusufa, na kterého jsem si, pravda, časem zvyknul. Situace se naštěstí eventuelně změní a kretény s buznama nahradí mafiáni a problémy.

V čem mě Balada štvala, byl velký podíl misí odehrávajících se na vodě, což je prostě vždycky vopruz jak prase. Za tím následuje ještě větší podíl misí s vrtulníkem, které jsou celkem fajn, dokud člověk nemusí po něčem střílet (naštěstí se tohle děje taky jen ze začátku). Padák je fajn praktická věcička na pády z výšky, ale z dobrovolných seskoků na mapě mi bohatě stačilo zkusit jeden. Triatlonové závody jsou.. zajímavé. Jen mi přijde, že soupeři se v poslední části moc nepřetrhnou a není problém tam všechno dohnat.

Louis se postupně dostane ke spoustě brutálně silných zbraní a tak i když nepřátel je občas opravdu hodně, působí jejich kropení brokovnicí s výbušnou municí občas až trapně jednoduše. Sticky bombs jsou sice jednodušší na používání než pipe bomby z L&D, ale zase to znamenalo celkem jednoduchou honičku s motorkářema/policajtama. Ekvivalentní honičku s policajtama v L&D jsem si užil mnohem víc.

Nakonec jsem si ale rád zahrál oboje, jen Balada Teplého Tonyho má prostě lodě, střelbu z vrtulníku, seskoky padákem a pytel protivných postav. Nejdůležitější ale pro mě nakonec je, že jsou tu checkpointy, takže není třeba se nervovat nekonečným ježděním z A do B, když se někde nedaří :)

Eeh... tohle bude jeden z těch stručnějších.

DNF je hrou, která vypadá a hraje se jako střílečka z let 2003/2004. Vyjít vedle Dooma 3, HL2, Far Cry, docela určitě by mezi nimi při nejmenším nezapadla, ale i ty ji už v podstatě ve většině ohledů překonávají a dneska je to už jen takový nostalgický výlet do historie za slabších 7 bodíků. (A k tomu silnější půlbodík za Duka.)

Co mě celkem mile překvapilo je variabilita herní náplně, kterou se autorům daří držet relativně vysoko a v celkově se dá říct, že v rámci oněch historických pravidel gamedesignu si DNF vede docela dobře. Co mě naopak zklamalo je skutečnost, že i tak technicky zastaralá hra má tu drzost se sem tam zaškubnout, někdy přímo až vytuhnout i na několik vteřin, aby si lážo plážo natáhla do paměti nějakou náhle se ve hře objevivší zvukovou stopu, nebo tak něco.

Zbytek se dá plus mínus odvodit - lokace jsou převážně nudné tuctové koridory, Dukeho hlášky jsou zábavné a jsou největším tahákem celé hry. I když tady padají časy 9-11 hodin herní doby, prolítnul jsem DNF odhadem za 7 hodin a nějaký drobný.

Nečekal jsem od DNF moc - takovou oldskoolovku, která se sice na dnešní AAA tituly mít nebude, ale díky oldskool pojetí a fajn hláškám to i tak bude ještě stát za to. A to se v podstatě splnilo, i když... čekal jsem to přece jen o něco lepší.

Ještě mi jedou titulky, takže nemůžu nemyslet na to jakou má Zaklínač pěknou hudbu. No, Zaklínač 2 má vůbec hafo pěkných věcí - graficky je asi nekrásnější (a rozhodně nejnáročnější) hrou dneška, polský dabing je špičkový, dialogy taktéž, postavy uvěřitelné, propracované, questy nápadité, choices a consequences špičkově zmáknuté, cool epic momentů se taky najde mrtě. V podstatě je hra výsměchem západním "RPG fanouškům" s jejich konzolema a vzýváním BioWare. Jsou tu ale jistá ale a není jich málo.

Už od začátku bylo jasné, že druhý Zaklínač míří vysoko a ke konci prvního aktu jsem byl už celkem přesvědčený že tohle na těch 95 v pohodě stačit bude, přičemž víc jak 90 u mě bez zahrání na nějaké ty správné struny v podstatě nehrozí. Nakonec jsem se rozhodl uchýlit se k (velmi silným) 90. Zbytek komentáře věnuju prakticky výhradně vypichování chyb, nedostatků a dalšímu hnidopišství, takže asi vyzní dost negativně, ale vězte, že Zaklínač 2 je jednou z nejlepších her při nejmenším posledních let. Nicméně vezměme to hezky popořadě:

Úvod, který by měl hráče přece jen seznámit s mechanismy, se s hráčem příliš nesere. Moc informací o mechanismech hra neposkytne a když už poskytne, tak obvykle s křížkem po funuse. Obtížnost soubojů paradoxně přes celou dobu hraní postupně klesá a tak zatímco na začátku prd víte jak Geralta ovládat a ještě k tomu máte mizerné vlastnosti a výbavu (= smrt, smrt, další smrt, dvě smrti, smrt a ještě smrt, atd.), ke konci si stačí dávat trochu pozor a umřít skoro ani nejde (opomeňme designérský kiks před vstupem do města ve třetím aktu). Tohle se pro mě zlomilo někde ke konci prvního aktu, během kterého jsem si jakš takš navyknul na mechanismy boje a pořídil si ne-úplně-trapnou výbavu.
Zatímco novou minihru - páku - považuju za slušné zpestření, tak změny, kterých doznal kostkový poker, mi přijdou po všech stránkách tragické.

Ad boj - absentující pauza z prvního dílu dělá ze hry celkem peklo. Taky nezbývá než konstatovat, že i když bojový systém nového zaklínače ani zdaleka není tupá klikačka, celková rychlost soubojů prostě nedává hráči čas mechanismy prozkoumat do hloubky a tak se při útoku holt souboje čas od času do klikačky zvrtnou.

Vývoj postavy - systém jako takový mi vyhovoval, snad jen možnost přidávat mutageny se mohla objevit dřív. Takhle jsem za celou hru použil tři, přestože jsem jich posbíral desítky. Co mě ale zaráží je využitelnost alchymie. Alespoň na střední obtížnost. Celý první akt jsem si s ní rád pomáhal, ale za zbytek hry jsem dohromady vypil asi 4 blbé elixíry (a z toho dva byly na vidění ve tmě a jeden byl questový) - prostě nebyl důvod se s alchymií dál zabývat, takže jsem do příslušné vývojové větve nakonec neinvestoval jediný talent.

Interface je pak kapitola sama o sobě - i když pěkně vypadá, je v něm (a v přidružených mechanismech) tolik zbytečných nedostatků, že to radši ani nebudu vypisovat, bo bych v tuhle chvíli cca zdvojnásobil délku textu.

Osobně mi taky trochu vadí, jak se v honbě za epičností upouští od civilních záležitostí - ukažte mi kolik je ve hře starých seschlých dědečků a babiček - možná v prvním aktu by se nějaký našel, ale jinak je to samá lepá děva, oplzlý strážný/voják, státník, atd. Nejnižší vrstvy společnosti se kamsi vypařily. To samé vlastně platí i pro slovanské prvky, ať už jde o architekturu, nebo potvory - tentokráte má všechno podstatně blíž ke klasickému high fantasy, nebo jak se tomu nadává...

A příběh mi přijde takový nějaký.. příliš prostoupený politikou, ale hlavně ne zcela přehledný pro někoho, kdo nemá Sapkowskiho realm našprtaný. První akt je v pohodě - sledujeme stopu vrahů králů - je jasné proč a "politika" na úrovni místních poměrů v pidiměstěčku kdesi v prdeli světa se snad ani nedá nazývat politikou.

Ale následující akty se politika řeší skoro pořád a záhy jsem zahlcen nesčetným množstvím jmen králů, království, čarodějek, mágů, vrahů, vojenských velitelů a bůhvíkoho ještě a já si jen říkám proč, co jsem komu udělal, vždyť ještě před chvílí jsem se prostě jen snažil chytit toho plešouna, čím jsem si krucinál zasloužil tohle?! Od druhého aktu dál je hlavní dějová linie prakticky o snaze pochopit kdo co s kým proti komu a proč, ale udržet si v tom přehled je nehorázný vopruz. Sice jsem většinu času tyhle věci jakš takš alespoň přibližně věděl, ale málokdy jsem si tím byl opravdu jistý.

Konec mi na druhou stranu nijak zvlášť nevadil, snad jen souboj v/na věži byl pro mě docela zklamáním.

Celkově vzato mi ale prostě nejlepší přišel první akt. Věděl jsem jasně co je mým cílem a jaká k němu zrovna vede cesta, questů byl dostatek, byly originální (Když banda hnusných a tupých strážných chtěla bez pořádných důkazů zabít krásnou mladou elfku a nakonec se ukázalo, že tak děvka vážně dělá pro veverky, tak první, co mě napadlo, bylo, že v BioWare hře by to takhle nikdy dopadnout nemohlo.), politiky tu bylo tak akorát, celkový styl lokace mi pro fantasy RPG všeobecně celkem vyhovuje. Alchymie byla ještě užitečná, neřku-li nutná a po stránce soubojů a vývoje postavy tu byl nejjasnější vývoj od břídila k bijci. (Respektive dál ve hře už v podstatě žádný viditelný vývoj není.) I závěr prvního aktu a zde už nejednou zmiňovaný souboj v elfích ruinách patří asi k tomu nejlepšímu na hře.

Prvnímu aktu bych s klidem těch 95% vrazil. Zbytek hry je ale za 90 a ani ne moc silných. První Zaklínač je mi taky celkově o něco sympatyčtější, třebaže není pochyb o tom, že na západě by vedle dvojky propadnul.

Yaaay. Co napsat, co napsat. Obtížnost stoupá velmi pozvolna, na začátku jsem měl až pocit, že se se mnou jedná jako s retardem (zmáčkni tady tohle, zmáčkni támhle tamto), ale ke konci mi to občas až chybělo... hm... I když jednička je přece jen něco těžší - puzzly v Portalu 2 ad1 jsou o něco míň komplexní, ad2 jsou méně náročné na koordinaci pohybů, načasování a přesnost.

Loadingy. Pozdějš už je to celkem ok, ale první sadu testů člověk každou chvíli civí na loading screen a říká si, jestli by bylo vážně tak těžké dát na jednu mapu ty test chambers třeba dvě.

Čeho si taky člověk docela rychle všimne, je humor a ukecanost všech.. e... "postav". Koule blbě kecá, Glados trousí sarkastické poznámky, atd. atd. Působí to už ale místama trošku nuceně, scénáristům dalo asi zabrat zaplácat tím patřičně celých 6 a něco hodin kampaně.

Ono vůbec je vidět, že se do toho nasypalo mnohem víc peněz - ať už na rozmanitějším prostředí (třebaže absence uniformní čistoty prvního dílu dělala puzzly trochu nepřehlednější), nebo na množství skriptovaných eventů a jiných animací, na celkové ukecanosti, délce.. no vůbec na všem. Jen mě trochu mrzí, že z druhého dílu už nečiší ty nové svěží nápady a celé je to hrané docela na jistotu, na efekt.

Tím ale nechci říct, že by nové prvky v puzzlech byly jen tak do počtu - svoji roli plní celkem slušně a myšlení s portály je tak zase o něco složitější. Megalomanské puzzlo-kombinace všech možných prvků tu ale (naštěstí?) nejsou.

Challenges. Na ty jsem se docela těšil, v prvním díle jsem si je docela užil a bylo fajn plnit maximální limity a... tady nejsou. Místo nich tu je co-op. Ale ten si prosím pěkně můžou ve Valve narvat někam.

Co se týče zjednodušování ovládání, zpozoroval jsem jen pár relativně příjemných prvků, jako že při dlouhém skoku směrem na portál vás hra lehce směruje, abyste se do portálu snáz trefili, podobně při tvoření portálu na kritických místech je tento patřičně natočen a zarovnán tak, aby to dávalo smysl. Rozhodně teda za vás (až na totální začátek) hra puzzly neřeší, jen už prostě neklade takový důraz na přesnost vašeho hopsání a míření.

A jinak.. co říct... bylo to fajn, konec byl docela wtf, imho i na poměry Portálu to už bylo lehce přes čáru. Což mi připomíná - střílení portálů na velké vzdálenosti... proč? Kdo má ty daleký bílý plochy hledat?

Portal 2 je větší, hezčí, delší, zajímavější, ukecanější. Portal 1 zůstává lepší logickou hrou, která víc srší přirozenou originalitou a humorem - ve dvojce už z toho trochu smrdí marketingový kalkul, ale pořád je to výborná záležitost.

Crysis 2 mě mile překvapil a to v mnoha směrech. Úplně první milé překvapení přišlo se zjištěním, že mi běží snad plynuleji, než díl první a přitom ještě líp vypadá. To ale samozřejmě má svoje důvody a nemyslím tím zrovna optimalizaci - prostředí městské zástavby přece jen není tak narvané tolika detaily (fauna) a procesor si díky omezené zničitelnosti prostředí taky jistě nemálo oddychne.

Graficky je ale Crysis 2 každopádně dál. Sice ne na cestě za realismem, protože scény jsou často vyloženě absurdně přesvícené, ale právě to vypadá obvykle moc hezky. Hlavní pokrok ale vidím hlavně v přístupu k tvorbě prostředí: V prvním díle se téměř celá hra odehrávala v relativně stejné a nudné džungli, která tak na nejvýš v závěru změnila barvu ze zelené na bílou a to je tak asi všechno. U dvojky, i když je to de facto všechno "ulice New Yorku" se ale autoři vytáhli a v rámci možností nám předhodí tu přístav, tu ostrov/park, onde tunely metra, kanceláře, laboratoře, dálnici, zahrady na střechách domů, nebo parky a jak se NY během hry postupně rozpadá (což je samo o sobě žůžovní podívaná), pokochá se oko hráče i na bizarních údolích a kráterech protkaných emzáckými strukturami, polorozpadlých budovách a mostech a nejvíc se mi líbil právě asi závěrečný "ostrov". Tady prostě před autory smekám - z NY vyždímali opravdu hodně.

Řada lidí si stěžuje na "tunelovitost" a ano, Crysis je v podstatě lineární hra, ale chodba, ve které se pochybujete je obvykle docela široká, aby vás to nemuselo trápit a na "bojištích" (nebo chcete-li arénách), kterých je ve hře spousta, máte často prostoru pro manévrování tolik, že to podobným konfrontacím z prvního dílu opravdu ostudu neudělá. Osobně si myslím, že tohle rozumné zeštíhlení hře jen prospělo.

I gameplay si z mého pohledu značně polepšila - AI je u CryTeku tradičně na vysoké úrovni, souboje s emzáky jsou dobře namíchány se souboji s lidskými protivníky a nejsou už tak trochu nutné zlo jako dřív. Jednoznačně pozitivně vnímám i změny v používání obleku, kdy tentokrát máte možnost přepínat mezi armor a stealth módem (nebo je vypnout) a funkce zbylých módů se používají tak nějak automaticky, takže používání obleku je mnohem přirozenější.

Příběh je dobře napsaný a zajímavý, ale je bohužel pravda, že nemluvnost hlavního hrdiny často působí prostě debilně a to samé platí i o tom, s jakou samozřejmostí plní cokoliv se mu rozkáže. Takže - jak tu někdo trefně poznamenal - i samotný nano-suit je zajímavější postavou, než hlavní hrdina Alcatraz.

Co mi na Crysis 2 vadilo asi nejvíc, je absence quick savu. Dneska relativně běžná věc, ale přece jen, když máte vyčistit prostranství plné emzáků na jeden zátah... radši bych uvítal možnost si sem tam prostě quick-savenout. A pak pohyb myši. Hrál jsem s nižší citlivostí, než mám ve zvyku, protože při vyšších číslech odezva myši citelně lagovala, což bylo velmi wtf. A smrdělo konzolema. Stejně jako checkpointy. Stejně jako ovládání, ale to zároveň funguje na PC, takže to není problém. Každopádně kecy o tom, jak CryTeku záleží na PC hráčích, jsou trošku prázdné a záleží jim spíš na partnerství s nVidií.

Celkově jsem ale s Crysis 2 nad míru spokojen. Musím říct že předčila moje očekávání. Herní doba na dnešní poměry taky není zlá, hudba sice není můj šálek kakaa, ale kvalitu jí upřít nemůžu, no prostě horký kandidát na FPS roku.

Není to vyloženě špatné, ale je to brutálně konzoloidní, přeskriptované (+ nepříjemně často čekáte, až se někdo uráčí přijít a vykopnout dveře, atp.), plné "Press X to do everything" blbostí, krytí za překážkama často nefunguje tak dobře, jak by si jeden přál, parťáci sice leccos zastřelí, ale záda vám rozhodně hlídat nebudou a nejednou mě zabil nepřítel, který s klidně proběhnul kolem parťáků za mě. Also, nechutně přesní raketometčíci vám občas naperou do hlavy raketu, sotva ji vystrčíte.

"Stealth" mise na farmě byla vyloženě trapná - není prostě možné, aby si nás tam nikdo nevšimnul. A vrchol je, když se vám zahlásí mission fail, protože někoho odpravíte o vteřinu dřív (která z nějakého důvodu rozhoduje o tom, jestli si toho všimnou všichni nebo nikdo), nebo protože se rozhodnete snajpovat z jiného místa.

Zbraní je ve hře mrtě - s různými kombinacemi cammo, sights. Docela často jsem měl nedostatek nábojů a občas jsem měl pocit, že maník záměrně nezvedal munici, protože ležela ve zbrani s jiným mířidlem... no, těžko říct. Každopádně munice s sebou máte málokdy hodně a nejednou jsem běhal po bojišti hledajíc zbraň s municí. V zásadě nic proti tomu nemám, ale když si vezmu, kolik zabiju nepřátelských vojáků, tak bych tyhle problémy mít prostě neměl. Zbraně se účinností moc neliší - od boku netrefíte nic, přes mířidla všechno a smrt nepřítele = 1-3 kulky. Do MG můžete nést nejvíc munice, takže je to jasný favorit. Brokovnice je ve hře prakticky k ničemu.

Hra je sice tak trochu nepříjemně patriotická, ale není to tak hrozné, jak jsem čekal a náplň misí bych se i nebál označit za lehký nadprůměr, i když stýskat se mi po Homefront nebude. Ale ten základní gameplay má holt k dokonalosti daleko. A je to fakt hodně krátké, nevím jistě, ale viděl bych to tak na 4 hodiny.

Brotherhood, i když určitě není špatnou hrou, působí vedle dvojky trošičku nedomrle:

Ulice Říma působí poněkud genericky a téměř všude jsem preferoval pohyb po ulici jako jednodušší a rychlejší způsob přesunu. Autory tolik vyzdvihovaná možnost ježdění ulicemi na koni je právě tak pitomá, jak zní, bo uličky jsou uličky a ta obří svině jménem kůň v nich prostě kličkovat nebude.

Na venkově vás pro změnu nejednou naštve strmý sráz, který na mapě nevidíte a který se vám sprostě postaví do cesty. Od spousty míst vás pak bude právě tak oddělovat neviditelná stěna a osobně jsem v každé kapitole jak blbec jazdil zjišťovat, jestli se náhodou někde neposunula. (Takže hint pro ostatní: Neviditelné stěny se posunou, když plníte quest, který vás za ně pošle.) Podobná frustrace pramení i ze situací, kdy se snažíte udělat něco v místech, kam sice můžete dojít, ale příslušná činnost je blokována přítomností Borgia tower, ke které se pro změnu už zase dostat nemůžete.

Souboje jsou proti druhému dílu až trapně jednoduché a není problém vlastoručně zlikvidovat menší armádu. K tomu vám v pozdější části hry bude víc než zdatně dopomáhat váš vlastní assassin squad, takže pak už se s bojem skoro ani nemusíte obtěžovat. Nutno ovšem podotknout, že umlčet obtěžující vojáky nenápadným gestem ruky je sakra frajerský pocit. Ale zase skrz to platí, že zloděje, bojovníky, ani kurtizány prakticky nevyužijete. (Na kurtizány jsem šáhnul asi jednou nebo dvákrát v ramci stealth questů, nic jako sbíráni codex pages z budov tu holt není.)

Příběh mi z nemalé části přišel jako lepidlo pro všemožné úkoly, které hráč plní a nepřišel mi tak zajímavý jako v předchozích dílech - spíš naprosto zbytečně zamotaný.

Ale abych taky napsal něco dobrého: Borgia Towers, u kterých musíte zabít jejich kapitána a nasledně je vyhodit do vzduchu jsou každá trochu jinak koncipovaná a to samé platí o řadě dalších úkolů, jako například ničení Leonarodvých válečných strojů, nebo průzkum Romulusových doupat, která slouží jako náhrada hopsacích úseků ze dvojky (Jsou ovšem poměrně jednodušší a přijde mi, že tam jsou hlavně proto, aby tam prostě něco takového bylo.)

Celkově vnímám AC:B jako takový hodně velký a hodně nadupaný datadisk dvojky, který přináší hafo hodin podobné assassinské akce, ale sám o sobě není tak vymazlený jako dvojka. Spousta věcí prostě vypadá, že je splácnutá tak nějak narychlo, dost možná prostě jen autoři udělali Řím a naházeli do něj všechno, co se do AC2 nevešlo, nebo tak něco, i když nemálo kvalitních a/nebo originálních questů by se určitě našlo. Otřesný je hlavně závěr, kde je jeden opravdu hloupý bug, který si snadno vyžádá i několik checkpoint restartů. Ono vůbec závěr celkově stojí za prd.

Hm, tohle asi na 80 moc nezní, že? No, není to silných 80 a hlavně teď srovnávám s AC2... takže tak :)

Úvod je naprosto otřesný po všech stránkách - lineární chodba plná rubání a pár retardovaných rozhovorů. Následující akt působí jako tuctové RPG a až s následujícím děním začne to opravdu dobré vyplouvat na povrch.

Grafika, ač skoupá na detaily, docela dobře využívá barevného ladění lokací a vytváří dobrou atmosféru města Kirkwall a jeho okolí. Hra se krom úvodu nikde jinde neodehrává a o to víc mi pak vadily opakující se dungeony.

Co se ale opakuje nejvíc, je design questů. Questy se v 95% případů zvrhnou na rubání nekonečných zástupů potvor: Jestliže v jedničce jsme nadávali na nekonečně dlouhé dungeony, tak tady jsou sice rozumně krátké, ale nepřátel v nich složíte na hromadu snad ještě víc, a na tomhle principu vážně stojí téměř všechny questy. To je bez debat největší problém Dragon Age 2.

Dialogy jsou všeobecně na poměrně vysoké úrovni, i když by to nebylo Bioware, aby občas nevyzněly trapně. Někdo se očividně vyblbnul na průpovídkách společníků - ať už při vašich rozhovorech, nebo za vašimi zády při běhání po lokacích. Ty jsem si vychutnal asi ze všeho nejvíc. (Also, hlavní hrdina je namluvený.)

Příběh je krutě lineární. Občas se vám možnosti rozhodnou dostane a občas to i má na něco vliv, ale nepříjemně často vám hra očividné alternativní řešení sprostě nedovolí. Síla příběhu tkví hlavně v tom, jak se události rozvíjí skrz několik let.

V momentě, kdy jsem celou partu posbíral, jsem si vybral nejoblíbenější trojku a nikdy už neměnil. Parťáci nemají žádné ultratemné minulosti, ve kterých byste se mohli hrabat, ale vlastních problémů mají dost a zajímavé a sympatické určitě jsou. Well, alespoň některé. Dvou postav jsem si pro změnu nevšímal vůbec a nejradši bych s nima neměl nic společného, což se překvapivě v obou případech ukázalo jako nanejvýš vhodné.

Celkově vzato musím uznat, že po otřesném úvodu nedopadlo DA2 zase tak špatně, ale vzhledem k celkovému zjednodušení, linearitě a úmornému rubání nepřátel ve stále stejných lokacích, mám problém ho vnímat jako jednoznačně kvalitní RPG. Určitě ale není blbé.

Pár dní zpátky jsem poprvé dohrál první díl No One Lives Forever, kterýžto jsem před léty odložil kdesi mezi soubojem s Inge a druhým hledáním Dr. Shenkera.

A je krásné vidět, jak tyhle hry nestárnou - jak akce s lehkou příměsí stealth svižně odsýpá a jak se u toho ještě navíc nasměju.

Samozřejmě NOLF už má svoje roky i chybky: ovládání je dneska pozadu (hlavně zoom, že), že číselníkové zámky nejdou ustřelit a zámky na klíč nejdou odjebat svářečkou je taky zbytečně absurdní, elektropudl a další hračky jsou často k ničemu, zbytečná kvanta všemožné munice, bla bla bla... prkotiny.

Na druhou stranu třeba to, že zničení kamery = alarm a nikoliv řešení, je něco, na co řada stealth her zapomíná. A vůbec - i když stealth prvky nejsou z nejpropracovanějších, na hru která se za stealth akci v zásadě nijak neprohlašuje (alespoň já ji tak vlastně ani nikdy nevnímal), jsou imho na velmi vysoké úrovni a není problém ji tak hrát.

No prostě skvělá klasika. Jenom mě mrzí, že zatímco za chvíli má vyjít třetí díl "hororu" (FEAR), tak NOLF 3 nikde. Taková kombinace Deus Ex a NOLF by byla naprosto brutální nářez, místo toho vznikají zástupy hustodrsných "vážných" her, tse...

Už u prvního dílu bylo označení horor trochu přehnané, ale tentokrát už z hororu zbyla opravdu jen ta audiovizuální stylizace. Situace, ve kterých postupuju dál polomrtvý, bez lékárniček a s posledním zásobníkem, které se v prvním díle alespoň ze začátku objevovaly, tady nejsou už vůbec. Nedostatek munice/lékárniček a dokonce i smrt je v Dead Space 2 něčím, s čím jsem se začal setkávat až vyloženě v závěru hry. (Kde to ovšem není důsledek ničeho jiného, než toho, že na vás hra chrlí spousty silných nepřátel.)

I když po audioizuální stránce dělá hra všechno pro to, aby vypadala jako horor, je opravdu jen docela slušnou third-person střílečkou. Bát se u toho snad nedá a nějaké extra lekačky jsem taky nezaznamenal. Hororové prvky dál zazdívá přítomnost živé příčetné přátelské ženské postavy a občasné vtípky v dialozích. Ovládání a interface doznali lehčích vylepšení a ustřelování končetin je pořád sranda, takže jako akce proč ne.

Co mě docela štvalo je design lokací v první polovině hry, protože krom toho, že vás hra párkrát vrací stejnýma chodbama, tak i ty nové relativně často vypadají, že je někdo nakopíroval z dřívějšího kusu hry. O nějaké atraktivnosti lokací se každopádně mluvit nedá a engine taky dává znát, že na ždímání dnešních (potažmo 4 roky starých) PC dělaný není.

Přemýšlím, co bych řekl pozitivního, ale pravda je, že i když s DS2 není nic zásadně špatně, taky v zásadě není co chválit. Hm... postavy i dialogy jsou docela pěkně vyvedené. Příběh ani tak moc ne, vzato v potaz jak často jsem neměl tušení kam jdu a proč. Nový typ nepřátel, kterým Fg nelichotivě přezdívá kuřata, mě taky docela potěšil, protože se nepamatuji, že bych v nějaké hře viděl podobný vzorec chování.

Problémem DS2 je taky velká podobnost s prvním dílem. Zásadních inovací je tu v podstatě nula, největší rozdíl proti jedničce je právě přítomnost příčetných postav a s tím spojených dialogů a to je prostě docela málo.

No, to je asi v kostce Dead Space 2: Solidní 3rd person střílečka, která nijak neinovuje, ale ani nic nedělá blbě. Až na jednu věc - od jedničky DS2 pomalu nelze rozpoznat. Na hraně mezi 80 a 75.

(hráno na normal, projeto za cca 8,5 hodiny)

Tetrisoidní skládání kostiček s pochybným cílem za doprovodu postupně se rozvíjející hudby. Jako hra nic moc. Jako relax by to bylo celkem fajn, jenže písniček je dohormady 6 a líbí se mi z nich sotva půlka. Místo uvolnění a relaxu jsem obzvlášť při delších časových limitech chytal spíš lehkou nevolnost a bolest hlavy. Meh. I když zajímavou myšlenku upřít nemůžu.

Pojetím má Super Meat Boy nejblíž asi k jinému letošnímu hitu - VVVVVV. Obě hry totiž kladou podobně nehorázné nároky na přesnost ovládání. Meatboy naštěstí není až tak nehorázně těžký jako VVVVVV, a to hlavně ze začátku - SMB má totiž na rozdíl od 6V úrovně lineárně poskládané a tak alespoň v první polovině hry hráče až tolik nedrtí. S každým novým světem ale obtížnost znatelně poskočí. Když jsem se proskákal do pekla, opravdu ve mě hrklo a o jeden svět dál (ve kterém prozatím trčím) už jsem si říkal, jestli si autoři ze mě nedělají prdel - tohle že má jít zdolat?! Ale lze. Všechno lze, jen je třeba to provést s dostatečnou přesností.

Úkolem Meatboye v každé lokaci je proskákat se skrz rozličné překážky ke své milované. Smrt na této cestě může přivodit ledacos a pro hráče to bude znamenat start úrovně od začátku (zdravím hráče Demons Souls). Když už ale všechny překážky zdárně překonáte, můžete si v replayi prohlédnout všechny vaše marné pokusy a sledovat jak se předchozí inkaranace Meatboyů postupně rozprskávají v obláčky krve, aby nakonec ten jeden vyvolený dosáhnul cíle. Obzvlášť u delších a složitějších úrovní je opravdu radost na ty jatka koukat, o to víc mě ale zklamalo zjištění, že při soubojích s bossy replay k dispozici není.

Úrovní je docela hodně (20+1 na každý svět) a hlavně v první polovině hry není problém řadu z nich překonat na první pokus. Nicméně i přes jejich množství neztrácejí jednotlivé levely na originalitě a tvůrci vám průběžně předhazují nové koncepty, stejně tak nové světy s sebou přinášejí nové fičury. Řada úrovní vám také dá jistě vzpomenout na různé herní klasiky, ale i na novější kousky.

Grafické ztvárnění je velmi pěkné a jednoduché tu a tam s náznaky retra, celá hra je navíc roztomile morbidní a těch několik cut-scén snadno vykouzlí úsměv na tváři - hlavně mimika postav je vyloženě geniální - však se podívejte na místní cover :o) Taktéž výtečná hudba skvěle dokresluje herní tempo a nutnost maximálního soustředění.

Když jsem k SMB přistupoval, říkal jsem si něco jako "Ježiš, to zas bude nějaká primitviní odskool hopsačka čistě o skillu" ... No a měl jsem v podstatě pravdu, ale ani zdaleka to není takový vopruz, jak jsem očekával a už při intru jsem se přiblble usmíval, takže nakonec vlastně všechno dobrý. Akorát teda po pár hodinách vždycky dostanu z drcení tlačítek křeč do ruky :)

Po CoD5 bych od tohodle týmu moc nečekal, ale prakticky vzato jsem se u Black Ops bavil snad víc než u obou Modern Warfare her. I když musím uznat, že první Modern Warfare je po stránce gamedesignu o něco lépe zvládnutá, Black Ops si mě získaly díky zasazení do období Studené války - čili doby, ve které USA byly důležitou protiváhou Sovětskému Svazu - jejich absurdně obří armáda měla tudíž smysl a její aktivity nepůsobily jako samoúčelná masturbace. V příběhu jsem se navíc celkem dobře orientoval (což o posledním MoH nebo MW2, atd. říct nemůžu), a to navzdory tomu, že ústředním tématem je tu vymývání mozků, které má na srozumitelnost příběhu obvykle ještě horší vliv než cestování časem.

Rozmanitost je slovo, které se v souvislosti s Black Ops imho docela hodí - prostředí je nemálo a málokteré graficky zklame, různých zpestření běžné fps rutiny je tu taky dost a stejně tak zbraňový arzenál je nabitý atraktivními (= běžně nevídanými) kousky a technologickými novinkami své doby. Krom střílení rusů a vietnamců dostaneme příležitost odpravit i pár posledních nácků v kůži starého známého rusa.

Za zmínku určitě stojí grafika - MW2 jsem vnímal jako krok zpět, ale tady zase všechno vypadá hezky, hlavně práce se světlem a s particle efekty (ale i s kamerou a animacema a vůbec) opravdu dělá svoje. Výborně sedí i hudba.

Celé Black Ops má takový příjemný filmový feeling a nadsázku, a i když game design místama připomíná oldskoolové béčko, jako celek hra nepřestává bavit. Osobně si mě hra získala už v jedné z prvních misí - útěk z vězení, který je dost možná nejlepší misí vůbec - a hlavně pak jednou konkrétní částí, kde si s brokovnicí a motocyklem člověk nemůže nepřipadat jako terminátor :) (No a co že kopírujou, však je to sranda.) Konečně mě taky nějaká hra posadila do nejvíc awesome letadla na světě, i když zrovna tahle část - třebaže pojetím velmi originální - pro mě byla celkově spíš zklamáním.

Herní doba 5 a půl hodiny je sice krátká, ale v podstatě celkem hezky pasuje na vyprávění příběhu a dělá z kampaně příjemnou jednohubku, každopádně kupovat to za plnou cenu bez zájmu o mulťák by byla pěkná blbost.

Samozřejmě má ale Black Ops i řadu neduhů - v první řadě je to zpropadená zakrvácená "nic-kurva-nevidim" obrazovka jako indikátor zdraví a další v podstatě typický neduh po tuto sérii - totiž kombinace zakrvácené obrazovky a skriptování občas vyústí v situaci, kdy mám prostě pocit, že o tom, jestli přežiju, rozhoduje spíš náhoda. No a (tudíž) samozřejmě zdaleka ne všechny úseky jsou žůžo. MoH je teď každopádně zadupáno do země i "druhou ligou" Call of Duty.

Arcania je taková tragikomická záležitost. Skoro ve všech směrech je totiž naprosto otřesnou hrou, z nějakého důvodu ale dovede být hratelná.

Zatímco souboje nakonec na rozdíl od dema vypadají jakš takš odladěně (pořád je to ale jen primitivní klikačka) a i určitý příjemný pocit z prozkoumávání světa tu navzdory jeho relativně lineárnímu designu z původní série Gothicu zůstal, tak pokaždé, když je potřeba s někým mluvit, prostě nevím, jestli brečet, nebo se smát.

Dabing je totiž prostě hrozný. Až sprostě hrozný. A velkou měrou tomu přispívá i obsah dialogů - ten je totiž ukázkou retardovanosti hluboko pod úrovní pohádek pro 4leté haranty a s tím jdou ruku v ruce i naprosto primitivní questy. Jak jsem tak plnil questy na Stewarku, jen jsem si říkal, co všechno by se s nima dalo dělat, ale bohužel - na každém kroku je hlavně vidět jakých hovadin si tvůrci navymýšleli, jen aby nemuseli dávat dohromady komplikovanější skripty než něco na úrovni "panák se přemístí do bodu B, něco tam zabije a změní se mu dialog". Po stránce dialogů a questů je hra prostě totální odpad, až se to pomalu blíží hranici "kvality", kdy ze naprosté sračky svým zvráceným způsobem stává klenot (jistě znáte z ČSFD).

Graficky je Arcania... absolutně vzato ne vyloženě naprosto hnusná a při šťastné konstelaci hvězd dovede engine vykouzlit i docela pěknou scenérii. Relativně vzato je ovšem hra většinu času šeredná jak řiť, Gothic 3 vypadá mnohem líp a i když je G3 známý mizernou optimalizací, nepochybuju o tom, že jeho engine dovede na hráče vyplivnout zmíněné hezčí scenérie při vyšší framerate, protože i když jsem detaily Arcanie docela snížil, ta šeredná svině se pořád škude někde hluboko pod 20FPS. Kdysi jsem na Ati X1600 hrál Oblivion na max. při 13-15 FPS, ale ten aspoň hezky vypadal! Efekty v Arcanii jsou hnusné, textury rozplizlé tak, že bych u některých hledal jejich původ v Gothicu 2 a pak jsou tady modely.Nepřátelská fauna vypadá docela pěkně, s lidma už je to horší: Modely mužů jsou... dejme tomu průměrné, když pominu, že se na nich běžně střídá snad 5 obličejů a to možná ještě přeháním. Ženské modely, to je ovšem... hnus. Opravdu se nepamatuju, že bych někde viděl hnusnější ženské. Jsou vážně odporně tvarované, xichty mají jedině hnusné a jejich variabilita je snad ještě nižší, než u chlapů. Animace obecně pak už docela pochopitelně pokrývají jen nejnutnější pohyby, o nějakých maličkostech pro efekt si můžete nechat zdát.

O vývoji postavy v Arcanii snad škoda mluvit, myslím že i takové No One Lives Forever 2 bylo v tomhle směru ve výsledku bohatší na možnosti. Z toho pak už jen vyplývají absurdnosti, jako že jakoukoli zbraň i zbroj můžete bez problému začít požívat jakmile ji najdete, atd.

Srovnávat Arcanii s Gothicem je skoro až nesmysl, protože Arcania je v lepším případě jen blbější, v horším případě někde úplně jinde (každopádně v kvalitě směrem dolů). Zabijete cokoliv, heal itemů jsou všude mraky, svět je v podstatě (hodně široká) chodba, syslení XP nemá význam a realistické charaktery bez mluvy plné typického fantasy patosu vystřídal zástup retardů na kterých se demence a patos div nesráží. Jestli se v Arcanii podařilo z původní série něco alespoň částečně zachovat, tak je to ten pocit z prozkoumávání, kdy si vyhlídnete nějakou od pohledu zajímavou lokaci, vyrazíte na průzkum a něco zajímavého i najdete. Ale to je v podstatě všechno.

Hudba není vyloženě zlá, třebaže ji většinou úspěšně ignoruju a docela rozumná se zdá ergonomie ovládání, a to je asi tak všechno, o čem se dá říct, že není podělané. Arcania je primitivním a po stránce dialogů/questů/vývoje postavy vyloženě otřesným RPGčkem. Přesto nad ní ještě úplně nelámu hůl - dokud není potřeba s někým mluvit, tak kombinace průzkumu světa a občasného rubání totiž na zabavení funguje celkem uspokojivě. No a "kvalitě" dialogů se dá s Troškou sebezapření zasmát.

Zatím jsem každopádně jen kousek za Stewarkem, tenhle komentář je výsledkem vystavení autora nadměrné dávce Arcania dialogů a taky mám pochyby jak dlouho ještě vydržím pokračovat :)

No, kde začít. Tak třeba malou statistikou: Dohrál jsem to za 56 hodin v hardcore módu na levelu 30, 77 objevených lokací, 52 splněných questů.


New Vegas je něco, v co jsem už pomalu ani nedoufal, totiž pokračování původních Falloutů s původní atmosférou a světem, který svou komplexností mezi dnešními RPGs vůbec nemá konkurenci. New Vegas je Fallout, ten původní, ryzí a... pořád tak docela nemůžu uvěřit, že v dnešní době zkonzolovatělých lineárních RPG něco takového vzniklo. Jeho svět je totiž obrovský, otevřený, provázaný, no prostě živý. A vypadá to jako Fallout, chová se to jako Fallout, mluví to jako Fallout a je to vtipné jako Fallout.

Jednou z věcí ,které mi vadily na FO3 (a kterou jsem si uvědomil spíš až zpětně) byl způsob, jakým se vaše jednání v jedné lokaci promítne do zbytku pustiny: žádný totiž nebyl. Většina lokací na mapě existovala, aby obsloužily jeden líbivý (a často zároveň nesmyslný) quest a bez ohledu na to, jak významně se tvářil, do ostatních lokací se to jednoduše vůbec nepromítlo. New Vegas představuje pravý opak - řada questů je rozlezlá přes několik lokací, kdejaká věc se dřív nebo později někde jinde promítne a dává to celé smysl.

Questů je.. hodně. Příběh vás provede velkou částí pouště, takže na hodně z nich celkem bez problémů narazíte během putování, což mi perfektně vyhovuje. Ale i přesto, že mapu mám posetou lokacema a 52 splněných questů ve statistikách není vůbec marné číslo (ještě když řada menších jednohubek v tom čísle asi není - při nejmenším nejsou v questlogu), určitě jsem toho ještě hodně neviděl: Pro Caesarovu legii jsem udělal jen první quest (pak už šli jen do salátu), nikdo mě nenaučil používat energozbroj, třebaže Bratrstvo jsem (poměrně pozdě) našel a jestli jsou ve hře zastoupené zbytky Enklávy netuším, ale našel jsem jejich helmu. Což mě přivádí taky k tomu, že na konci jsem pořád zdaleka nepoužíval top výbavu.

Dialogy jsou opět něco, kde Bethesda (tradičně) jednoznačně selhala a FO3 byl v podstatě plný generických nezajímavých panáků, kteří nudně odplkají to nejnutnější. New Vegas? Narvané Osobnostma. Opravdu, jestli si z FO3 vybavuju 2-3 zajímavější postavy, tady to to číslo bude platit pro každou blbou osadu. Nejmíň. Můžou za to jak perfektně napsané a typickým humorem opepřené dialogy se spoustou možností (často podmíněných skillem), tak i úžasný dabing, ale hlavně samozřejmě to, že si s nima všema někdo dal tu práci.

Zpracování světa, qeustů a postav je jednoduše prvotřídní a k unikátní atmosféře samozřejmě velkou měrou přispívá hudba, která k tomu všemu výborně sedne a když se vám oposlouchají rádia (jakože asi jo, moc písniček v repertoáru nemají), můžete si je vypnout a užívat si ambienty. Z prvních dvou dílů Falloutu. A ty ambienty tam sednou naprosto božsky, ofkoz. Z prvních dílů těží hra i tím, jak má geograficky blízko k lokacím z prvních Falloutů - snad polovina NPC je původem z NCR, a kdekdo se vám rád pochlubí, že pochází z Hubu, Shady Sands, Arroya, Rena... Taky tu na vás čeká při nejmenším jeden starý znamý a jeden potomek starého znamého. Pro nás "starší" ročníky je to jak pohlazení po duši :)

No, abych teda ukončil vychvalování, tak Fallout: New Vegas vás opravdu vrátí těch 10 let nazpět, do dob kdy Fallout díky Levelu vládnul (a jak vidíme v TOP10, dodnes vládne) česko-slovenské hráčské obci, do dob, kdy herní světy byly rozlehlé, plné možností a objevování. A k tomu navíc ten magický pocit, že se to všechno nedíváte "shora" ve 2D iso grafice, ale hezky zdola, z vlastních očí, v moderním 3D.

A tady můžu načnou kritiku grafickou stránkou věci, protože o modernosti se ve skutečnosti zrovna mluvit nedá - určitě se vám při pohledu na New Vegas neroztečou oči hrůzou, ale dnešní hry už jsou prostě někde jinde, navíc se to v náročnějších situacích i docela škube, úroveň detailů není bůhvíjaká a objekty v poušti občas skočí do obrazu absurdně blízko, atd. atd. Až na to škubání v tom osobně nevidím větší problém, ale určitě technická stránka věci zamrzí.

Největším problémem hry budou jednoznačně bugy. Nenarazil jsem na nic vyloženě gamebreaking, často stačilo quickloadnout. Nejdrastičtější moment nastal, když jsem dneska loadoval z 5 hodin staré pozice, protože se mi u jedné NPC neobjevovala možnost v dialogu a alternativní řešení questu jsem si zrušil ještě než jsem ho vůbec měl. (Nutno podtknout, že se jednalo o poměrně komplexní úsek kde se prolíná snad i 5 questů). Bugů je tu každopádně hodně, taky mi přijde, že těch obtěžujících jsem si užil až kolem Vegas a vůbec spíš až později ve hře. Nejotravnějším bugem bude asi pomatení AI, kdy po sobě místní NPC a váš doprovod začnou bezdůvodně střílet. Většinou jsou bugy ale spíš z řad úsměvných chyb v animacích typu "vojanda si píše na neviditelném psacím stroji". (Mimochodem, jestli budete někomu půjčovat ED-E, berte v potaz, že zpátky ho dostanete s prázdným inventářem).

Ad komplexní úsek - hlavní quest se ke konci začne docela ošklivě větvit a musím říct, že jsem se už pomalu ztrácel v tom, co pro koho dělám a hlavně jaké to bude mít následky. Po splnění určitých questů na vás ostatní frakce zanevřou, což mi přišlo poněkud zbytečné a nepříliš logicky podložené, prostě proti filosofii volnosti rozhodování.

No a zbytek kritiky věnuju některým dalším maličkostem: Pořád tu máme po Bethesdě zděděný nepřehledný a hlavně nekonečně hnusný interface a.k.a. Pip-Boy 3000 - Moc bych uvítal něco víc ve stylu FO1/2/Tactics - přehledné, barevné, s hezkýma obrázkama, atd. Stejně tak tu zůstalo hackování a lockpicking rozsekaný na pouhých 5 úrovní obtížnosti, což považuju za nehorázné mrhání možnostma. Poměrně zklamaný jsem byl i z perků - nepřišly mi ani moc zajímavé ani moc užitečné a většinou jsem se tak uchýlil k "nudným" extra xp nebo level zdarma.

Nově se nám tu objevují různé formy craftingu, což mi přišlo spíš zbytečné - obvykle nejde o výrobu zajímavých věcí, ingredience/součástky žerou cenné kilogramy v inventáři a všeobecně je jednodušší ty věci rovnou koupit nebo najít. Navíc to taky znamená, že svět je plný docela zbytečných krámů.

No, maličkostí ke kritizování bych našel asi ještě hodně (třeba náhodné generování obsahu truhel = brahminí steak v ledničce ve vaultu) a převážně jde o věci převzaté z FO3, ale už takhle tu mám kvanta textu, takže abych to nějak uzavřel: Fallout: New Vegas je tím, čím měl být Fallout 3. Po stránce atmosféry, komplexnosti i množství obsahu snese srovnání s Falloutem 2, staví na jeho odkazu a navrch přihazuje kompletní dabing a atraktivní perspektivu. V množství bugů Fallout 2 bohužel i bez problémů předčí, ale to autorům s potěšením odpustím, protože to, že v roce 2010 může ještě vyjít RPG podobné kvality a rozsahu, považuju za malý zázrak.

Tak jo. Potřetí jsem s vrtulníkem narval pytel raket do blbého obdélníčku a výsledkem mi bylo mission failed. A tohle nebylo poprvé. Orientace v podobných situacích v MoH je otřesná. Aby to nebylo málo, skriptovanost celé hry dosahuje absurdních rozměrů - situace, kdy nelze někam jít nebo něco udělat jen proto, že jste se k tomu dostali o pár vteřin dřív, než "designér" zamýšlel, se tu objevují jak na běžícím páse a poštěstilo se mi i zůstat trčet za neviditelnou zdí, zatímco zbytek týmu odbíhal kamsi v dál.

Ty skripty navíc ani nejsou bůhvíjak zajímavé, nebo alespoň líbivé, navíc graficky je hra vyloženě hnusná - třebaže mám všechno na maximu, výsledkem je cosi, čemu by se nízká nastavení detailů v dnešních hrách mohla škodolibě vysmívat. Prostředí je většinou tak jako tak docela neatraktivní a když už se náhodou objeví nějaká ta zajímavá lokace (svítání v horách má určitě potenciál), jednoduše ji pohřbí mizerná úroveň detailů čehokoliv. Animace - důležitá to složka her stojících na skriptovaných momentech, jsou vedle Modern Warfare směšně ubohé: Vzdálenější nepřátelé se občas na nějaké běhání vybodnou úplně a mezi kameny vesele slajdují, panák na začátku hratelné části nevytáhne zbraň "někde z dola", ale prostě se najednou objeví ve výhledu. Grafické stránce hry prostě kompletně chybí smysl pro detail, nehledě na to, že v podstatě není na co valit oči. Je to nuda. Je to nepřehledné. Je to zabugované, je to hnusné, protože je to odfláknuté.

Hudba. Ta orchestrální je ok, ale mnohem víc jsem si všímal jakéhosi srance poslepovaného z rocku, rapu a bůhvíčeho vlastně, prostě doprovod ve stylu "America, Fuck Yeah!" a to od tvůrců považuju jen za další formu týrání.

Vybavuju si jen dvě pozitiva: Nemusel jsem sáhnout na defaultní rozložení kláves (blbost, ale výjimečná). Druhým pozitivem je pak situace herní, kdy se skupinka vojáků uvnitř opuštěného domku brání nekonečným přívalům Talibánců, zatímco jí pomalu dochází munice a zdi - to byl pro mě jediný kvalitní moment v novém Medal of Honor.

Kdyby tohle byla ruská budgetovka, moc bych toho nekritizoval, možná bych i něco pochválil. Jenže - bavíme se tu o EA, značce Medal of Honor a rádoby AAA hře/konkurenci Modern Warfare. A v tomhle kontextu je MoH jednoduše naprostý fail.

Celkem milá komiks-macho rubanice kombinovaná s puzzlama a hopsáním. Graficky už tenhle WoW styl bůhvíjak neuchvátí, i když blbě to taky nevypadá. Souboje jsou radost sama, když kropíte okolí krví, zároveň ale dovedou působit docela repetivně. Většinou jsou ale fajně dávkované mezi hopsáním a puzzlováním, takže to nepředstavuje bůhvíjaký problém. Lahůdkou jsou pak souboje na koni s bossy.

Puzzly nejsou bůhvíjak těžké, samy o sobě mají prakticky jen jedno řešení - přesto jsem se na nich sem tam zaseknul, obvykle proto, že jsem důsledně přehlížel nějakou jejich část, velmi výjimečně pak kvůli náročnosti na koordinaci pohybů o něco méně výjimečněji pak kvůli nepohodám v ovládání. Trochu nepříjemné je, že často puzzly člověk řeší, aniž by věděl, k čemu to vlastně povede - jen prostě není co jiného udělat.

U ovládání a přehlednosti hry bych se vůbec pozastavil jako u největšího problému hry: Postupně získáváte pytel předmětů, které vám dávají nové schopnosti. Na D-padu jsou předvolené čtyři a, no.. je jich prostě trochu víc. V poslední cca čtvrtině hry je v tom už docela zmatek a člověk se nevyhne lezení do inventáře a equipování itemů. Jako by snad byl problém připlácnout pozice na diagonály, nebo to řešit ála AC2 přes radial menu. To, že schopnost daná maskou mizí krátce po tom, co člověk přepne na něco jiného, mě taky trochu irituje. Dál bych mohl zmínit skákání z portálů do výšky, kdy snaha udržet se ve vzduchu pomocí floatování paradoxně vede k tomu, že se nedostanete tam, kam potřebujete. Nebo že jsem si zaboha nemohl koupit víc než jednu léčivou blbost, ačkoliv pokud druhou najdu ve hře, tak mám prostě dvě a hra kvůli tomu nijak nedržkuje. Mód míření pak posouvá zaměřovač a výhled systémem, který jsem zahlédnul tuším na Wii (obraz se posouvá, jen když zaměřovač posunu k okraji), a musím říct že je to systém pěkně na hovno.

Nicméně, nic z toho nedělá ze hry bůhvíjaké peklo a hra za epicky brutálního frajera prostě baví. Hraje se to docela oldskoolově, člověk se tu na dnešní poměry docela nachodí a ani není tak vedený za ručičku, jak bývá dneska zvykem. Herní mechanismy se docela často obměňují, stejně tak prostředí, takže na stereotyp si celkově vzato stěžovat nemůžu. No... a to je asi všechno. Darksiders rozhodně není herní zázrak a má svoje chyby, ale slušně odvedená práce, to zas jo.

Zajímavá logická hra, která vyžaduje dobrou orientaci ve 3D prostoru, protože gravitace se mění spolu s tím, jak se koule posouvá po plošinkách.

Hra hezky vypadá i zní, obtížnost pozvolna stoupá skrz stovku úrovní, což teda neznamená, že by nedocházelo k situacím, kde bych hodiny netvrdnul na jednom levelu, abych pak několik dalších prolítnul na první pokus. Vždycky máte dost času si cestu skrz jednotlivé levely promyslet a u těch nejtěžších je to prakticky nutnost, jinak snadno zjistíte, že jste na samotném začátku složité kombinace udělali chybu a celé vaše snažení bylo tudíž k hovnu. Stejně tak jsou tu ale úrovně s více řešeními, nebo úrovně, po kterých se lze (velmi) relativně bez rizika pohybovat sem a tam.

Ke hře bych měl jen asi dvě výtky: Mezi novými prvky, které na vás sem tam vyplivne, jsou tzv. neviditelné plošinky - ty jsou vidět buď jen když jste blízko, nebo když jste daleko. Což s sebou často nese "leap of faith" momenty a vůbec nemožnost si předem naplánovat postup, což v mých očích hru značně degraduje.

Druhou věcí je absence nějaké rewind funkce - stačí někde něco blbě zmáčknout a celou úroveň si můžete hodit od začátku, což dovede nasrat.

Puzzle dimension je celkem solidní logická hra, ale musím říct, že z orientace ve 3D prostoru mě u složitějších levelů vždycky začne bolet hlava, takže v pozdějších částech jsem si dovolil jen pár úrovní denně :) (No a mohlo by to být kratší - nové prvky se vypatlají někde kolem půlky a pár levelů před koncem jsem prostě odešel hrát něco jiného :))

Překvapivě zábavná retro hra, která se mi ale místama pokouší zkratovat mozek.

Rychlost reakcí, které jsou po hráči vyžadovány v několika místech (pravda, většinou jsou to dobrovolné úseky) hraničí snad s tím, co je vůbec pro člověka fyzicky možné a hra tak po vás občas prakticky vyžaduje vysílat impulzy do prstů s předstihem a vypalovat si kombinace kláves do mozku, který je pak provádí s maximálním soustředěním automaticky. Hrůza a děs. Checkpointů je naštěstí všude hodně a pokusů máte neomezeně, jinak by to konec konců ani nešlo uhrát.

Primitivní retro grafika určitě nevadí, naopak je pěkně stylová a hudební doprovod rozhodně patří mezi to lepší, co jsem na poli chiptune muziky slyšel a je pro mě dost možná největší předností celé hry. Svět VVVVV je postavený jako jedna velká lokace k prozkoumání a dost tak připomíná Knytta.

No a to je asi všechno. Hra není moc dlouhá, primitivní retro je fajn a i když požadavky na reakce hráče jsou místy vyloženě pekelné, byla to nakonec celkem fajn zábava. Whee.