Důrazem na příběh, atmosféru, roztodivné nepřátele a používání zbraní s kouzly mě hra příjemně překvapila. V podstatě šlo o klasickou střílečku s hledáním artefaktů, řešením hádanek, střílením nepřátel a procházením rozmanitých úrovní. Horší už to ale bylo s vracením se do již navštívených míst, souboji s bossy nebo nedostatečným počtem strašidelných lokací a situací.

Díky zmíněnému příběhu se koncept úrovní držel častého vracení se a pokračování dalšími dveřmi nebo bránou dál, prostřednictvím nově získaného klíče. Což jsem v oblibě kvůli nepřehlednosti neměl. Naštěstí ve většině plnohodnotných misí byla tato nutnost, k mé spokojenosti, eliminována na minimum.

Má oblíbená kratochvíle při eliminaci bossů byla v této hře dost podkopána a degradována na mou neschopnost je udolat. Neboť k tomu často byl zapotřebí daný postup s konkrétní zbraní či kouzlem. A přestože byly nakonec ty kombinace celkem v pohodě, nechtělo se mi rozhodně přemýšlet nad tím co na kterého bosse uplatnit a ke slovu tak přišlo nahlédnutí do návodu, což obvykle nemám při soubojích zapotřebí.

Zřejmě díky nevhodným podmínkám při hraní za denního světla, popř. se zataženými žaluziemi s minimem doby strávené u hry při parných letních nocích v potemnělém pokoji, jsem si Undying ani moc neužil a marně v něm hledal dechberoucí, hororový okamžik. Při kterém bych se hodně lekl nebo bál. I tak ale byla jeho atmosféra výborně ponurá a podtrhávaly to dále i mnohé situace, např. ty s hromadným nabíháním dotěrných potvor.

Oněch 75% jsem hře udělil nakonec za její old-school nádech, stylové zpracování hodné Clive Barkera a keltskou kosu. Zbrani upřednostněné před ostatními na časté porcování nepřátel, což bylo zábavnější než do nich střílet. Nejvíce cool mi ale přišlo rozostřené vidění, po zásazích od špičáků nebo intuitivní ovládání pro navolení dané zbraně a kouzla, přes klávesy E, R a kurzor myši.

Rallye hry jsem nehrál několik let proto jsem si řekl, že je opět na čase si v nějaké další zajezdit. A zažít ten nespoutaný pocit z jízdy, rychlosti a adrenalinu. Po dohrání musím konstatovat že jsem si vybral dobře. K V-Rally 2 mne pojí jednak vzpomínky na recenzi v Levelu a druhak je pokračováním prvního dílu, jenž se kdysi ve zmíněném časopise objevil na CD. Čím vším si mě druhý díl tedy získal?

Velkým počtem režimů a aut. Šampionát byl klasickou rallye, z počátku dost těžkou se slabými auty, arkáda už byla o dost lehčí a zábavnější. Zejména díky možnosti si vyzkoušet získaná bonusová vozidla, s nimiž bylo jednodušší protivníkům ujet a držet si po zbytek závodu náskok. V-Rally Trophy na tom byl podobně jako arkáda, jen tratě a soupeři už byli zákeřnější, takže jej celý vyhrát, trvalo o něco déle. S bonusovými vozy jsem si poté většinu módů kompletně zopakoval a neúnavně je hrál po několik dní. Mezi má nejoblíbenější auta patřila tato, Peugeot 405 T16, Ford Escort V-Rally, Toyota Celica GT4 a Peugeot 205. Hodně jsem si sliboval od Time Trialu, z nějž se nakonec vyklubala jen volná jízda, pro tréninky a seznámení se s vyhranými vozidly. Takový checkpoint nebo určený čas, za který se musí daná trať zajet, by byl parádní.

Překvapením. To když se mi podařilo splnit jakýsi achievement nebo něco na ten způsob. Po úspěšném odjetí jedné tratě v módu „V-Rally Trophy“ se zobrazilo okno se zprávou a odemkl se další bonusový vůz. Těch bylo celkově deset a právě s odemčeným vozem se mi promítl dobový filmeček, trvající zhruba 3 minuty, z jednoho skutečného závodu z konce osmdesátých let. Což byla příjemná odměna jelikož něco podobného, nepočítám-li různé filmečky spustitelné v mnohých závodních hrách v menu, mě do té doby při hraní kterýchkoli závodů nepotkalo.

Herními profily a ukládáním. Ukládání nebylo zrovna nejlépe řešené, v závislosti na daném režimu, a to hlavně proto, že šlo uložit vždy až po odjetí jedné celé soutěže a v případě odemčení další úrovně, nebo splnění režimu, se hra vrátila do hlavního menu a i po získání bonusových aut se tento postup při jejím vypnutí neuložil. Což řešilo právě ukládání v jiném profilu při opakování šampionátu. Načíst šly pozice z obou profilů, a zatímco v jednom byl opakovaný Championship tak ve druhém byl nově rozehraný V-Rally Trophy mód.

Destinacemi, přívětlivým jízdním modelem a grafikou. Mezi mé oblíbené patřily Austrálie, Nový Zéland a Švédsko. Zpestřením byly i tratě jenž nabízely challenge, na stratu bylo jen mé a soupeřovo auto. Oba jsme jeli na zvlášt vyhraněném prostoru vedle sebe a často se míjeli nebo viděli navzájem. Tyto tratě byly jednoduchého charakteru a dojet vždy první nečinilo žádné potíže. Naopak, dojet první jakoukoli erzetu odehrávající se v noci bylo umění, já je skoro vůbec nedával a přesto postupně zdárně splnil šampionát, arkádu nebo trofeje. Tak zábavná hra byla že mi ani nevadila její zastaralá grafika a absence různých efektů. Zvuky byly na úrovni a občas hrála slušná melodie.

Eden Games před lety vydáním tohoto ultimátního pokračování nešlápli mimo. Naopak, udělali vše proto aby se na V-Rally 2: Expert Edition skvěle vzpomínalo a já jsem za to rád.

Ač jsem se snažil to nejdůležitější zmínit v popisu, tak mechanismů a prvků hra obsahuje více. Předně, může být kulička zavěšená na provaze, houpat se a zároveň s tím uhýbat před rotujícími sekáčky. Nebo se prodírat bažinou, pomocí kladívka ničit čtvercové bloky, rychle utíkat po popraskaném povrchu, přemísťovat bloky na vyznačená místa, aktivovat laserové paprsky a uhýbat před nimi. To vše s jediným cílem, dostat se k daným barvám a otevřít je.

V tomto je Enigma hodně propracovaná neboť dále simuluje vlastnosti různých povrchů, síly gravitace, magnetu, váhy závaží. Což hráč pocítí při ovládáni myši, s kterou tak různě máchá, snažíc se udržet kuličku pod kontrolou a zdárně s ní překonat tyto potíže. Jež jsou tak mnohdy jediným omezením která mu brání level úspěšně splnit. Díky tomu je kulička hodně citlivá na sebemenší pohyb a je nutné s myší pohybovat pomalu. Naštěstí jsou přítomné i úrovně kde ke slovu přijde naopak šílená rychlost, takže nekorigované a rychlé pohyby jsou také užitečné.

Já si nejvíce oblíbil levely které jsou o přesouvání různých bloků na určené místo, v omezeném prostoru kde je nejdříve nutné každý pohyb před realizací pečlivě promyslet. Jinak se daný blok při nesprávném posunu změní v lebku a řešením je restartování úrovně. Ty jsou obsažené v sadě Sokoban a patří k těm nejtěžším. Celkově se mi na této hře líbí že je trvanlivá, s vyváženou obtížností a různorodými úrovněmi s řadou dalších nezmíněných věcí. Dá se hrát když není do čeho píchnout, plusem je soupeření s dalšími hráči kteří se můžou střídat. Hru se mi nepodařilo splnit nikdy celou ale pár stovek úrovní jsem kompletní měl, nyní ji tedy jedu od začátku a věnuji se hlavně starší verzi. Jenž je přehlednější a hraje se mi lépe než ta aktuální.

Zajímavá hra, ani mě nebylo známo že ji dělali tvůrci SINu. Ač krátká tak nabídla poměrně nápadité a rozmanité úrovně. V nichž se daly používat buď střelné nebo sečné zbraně. V mém případě to byly většinou ty sečné, díky čemuž jsem si užíval nespoutanou řez z likvidace potvor a bossů. Bosové vůbec byli hlavní devízou hratelnosti. Nebyl problém je mečem nebo sekyrou skolit. Potíž byla snad jen s těmi co vysávali život a neustále se teleportovali.

Z počátku docházelo k častým animačkám což evokovalo adventuru. Naštěstí byly později omezeny na minimum. V pár recenzích jsem četl že hra připomíná Tomb Raidera, to nepopírám. Ale kromě hopsání, lezení, přeskakování a třetího pohledu mě přišla na mysl spíše Rune. Které se Heavy Metal docela podobal, pravda v poněkud futurističtější obdobě. Proto mě tolik bavilo používat různé meče nebo sekyry. Na střílecí kvéry došlo jen párkrát a hlavně na konci ve finálním souboji.

Použitý Quake III engine potvrzoval svou suverenitu co se týče grafiky. A dával to najevo v rozlehle a působivě navržených úrovních s pěknou architekturou. Odehrávajících se na prostranstvích, v jeskyních, skálách, chrámech, údolích nebo stokách. Mě, příznivce napěchovaných akčních řezeb nebo stříleček z třetí osoby, tedy grafika (spolu se vším ostatním) nezklamala.

Skákáním, ručkováním na laně a římsách, zachytáváním se různých skal, stěn, výčnělků nebo lezením po bednách a kontejnerech se Shadow Man oháněl nesčetněkrát. Efektivním a stylovým přichycením, ať již jednou nebo oběma rukama, se posléze dolními končetinami odrazil a vyhoupl nahoru. Při ručkování přes lano se levou rukou držel a pravou se, směrem dopředu, posléze přichytl a pokračoval. Dával pozor i na různé pasti jenž ho často ohrožovaly. Později se mu dostalo i několika speciálních dovedností, které uplatňoval lezením po krvavých vodopádech, kráčením v žhnoucím uhlí nebo plaváním v lávě.

Při svém putování měl na starosti, vedle likvidace nepřátel, i sbírání duší. Nutnými k otevření mnoha bran, díky nimž si zpřístupňoval jednotlivé lokace, cenné předměty a další zbraně. Při soubojích se příliš nezapotil, neboť protivníky měl automaticky na mušce. Což ale neplatilo z perspektivy jeho očí, kdy jen stál a vlastnoručně je zaměřil. Štěstím bylo že je neskolil jen tak a musel využívat, spolu se zvyšující účinností výstřelů, i své mrštnosti a rychlosti. Jelikož potvory po pár zásazích měly sklony nabrat zpět ztracenou sílu. Dále se ShadowManovi naskytla i možnost získávat červená srdce. Po nasbírání každé stovky je v chrámu života vyměnil za, o jeden bod, zvýšenou úroveň své posmrtné energie. A jal se hledat další, celkově jich nalezl 401. Poměrně zajímavým způsobem cestoval napříč úrovněmi. Kromě obvyklého procházení sem a tam, se do kterékoli z ní i teleportoval. Prostřednictvím medvídka navolil danou lokaci a v mžiku se v ní, o pár vteřin později na save pointu, ocitl.

Respawn nepřátel pro něho nebyl žádný nepřekonatelný problém. I přes několikanásobné návraty do již dříve navštívených lokací. Zejména proto, že už většinou věděl kudy a kam jít a úroveň znal zpaměti. V rychlosti jí tedy proběhl nebo šel jinou dříve nedostupnou cestou, kde často využíval speciálních dovedností. V nejhorším případě se spoléhal na účinné střely, tudíž mu nic nebránilo se zúčastňovat soubojů s respawnovanými potvorami. Ostatně, i většina předmětů jako např. vázy a sudy bylo opět obnoveno. Takže z nich dle libosti doplňoval to co zrovna potřeboval. Na konci byl za své konání odměněn knihou stínů, v níž si prohlédl pěkné návrhy a artworky. Poté už ho čekal jen závěrečný boss, jehož po několika útrapách dal a unikl pryč. Ochuzen nebyl o pěknou a detailní grafiku, která se rozprostírala před jeho očima. V úchvatně a jedinečně navržených levelech, že nevěřil tomu kolik let už byl po smrti.

Pohodová rubačka ze staré školy a ty já můžu. Hrál jsem za zlodějku a co se herní náplně týkalo. Šlo o obyčejné eliminování nepřátel, zpočátku poměrně podivných, (a plnění jednoduchých úkolů) ale naštěstí byly k použití rozmanité zbraně. Takže souboje samotné byly jakž takž originální a i na normal obtížnost poměrně náročné. V případě nouze šlo v menu použít cheaty a doplnit si tak zbraně, životy nebo manu. Osobně jsem použil jen dvakrát, když mě něco z toho ubývalo.

Design úrovní byl na tento styl hry poměrně těsný (tzn. málo místa pro souboje), projevovalo se tak že se hrdinka pohybovala v úzkých chodbách a místnostech. Což při likvidaci více nepřátel najednou, zrovna nepotěšilo. Hodně se mě ale líbily herní mechanismy a úkoly. Vždy najít nějaký předmět, někde ho použít a pokračovat dál. Nebo zprovoznit výtah, vyhnout se pastím, najít klíč.. Já vím, tohle jsou zastaralé prvky které se už moc nepoužívají. Jenže v téhle hře alespoň měly hlavu a patu a úrovně tak byly propracované.

Při spuštění nové hry mi nebylo úplně jasné její ovládání. Naštěstí se stačilo jen rozkoukat a vyzkoušet pár kláves. Útok se prováděl držením dvou směrových šipek. Chůze byla ovládána rovněž šipkami, ale šlo ji dát i na používanější W a S. Nastavit šla i myš s ovládáním kamery, a to v menu v příslušném nastavení. Samozřejmostí byla slušně vypadající grafika s HW podporou a rozlišením 1024-768. Jediné co mě trochu zklamalo byla velká tmavost hry, tudíž bylo potřeba si ji zesvětlit. A taky byl Dark Vengeance poměrně krátký, i když jak se to vezme, denně mu byly z mé strany věnovány asi dvě hodiny hraní. Což dává týden po dohrání pěkných čtrnáct hodin herní doby. V závěrečných titulcích mě čekalo jedno překvapení, aniž bych věděl kdo se kdysi na této hře podílel, tak jedním z designérů byl i známý vývojář Ken Levine :)

Plížit se, omráčit strážného, ukořistit cennost a zmizet. To mám ve Thiefovi nejraději. První díl toho nabídl ale mnohem více. Řada misí byla plná zombíků a jiných potvor. Což dotvářelo ponurou atmosféru a bylo jen na hráči zda se nemrtvým obloukem vyhnul nebo je likvidoval. Ne, vždy se šlo mezi potvorami proplížit takže bylo nutné je nekompromisně zabít. Na obtížnosti Expert celkem překvapující. Dojem to naštěstí ale tolik nekazilo, i díky rozmanitosti jednotlivých misí. Ať již šlo o ty v sídlech se strážnými, nebo s nemrtvými či ty s hledáním bájných artefaktů. Po celou dobu jsem zdárně plnil mise a dostával se bez problému dál. Menší stereotypnost se dostavila pouze v posledních misích, naštěstí byla vyvážena misí úplně poslední. Která mě opravdu mile překvapila svou nápaditostí a završila tak můj poměrně příznivý zážitek z prvního zlodějova dobrodružství.

Specialitou této zlaté edice byly i tři bonusové mise. Které představovaly pro Garretta velkou a zatraceně náročnou výzvu. Šlo v nich o nalezení několika talismanů, a dále pár cenných předmětů. Problém byl ten že design jedné z gold misí neuvěřitelně mátl (záměrně), čímž se herní doba o něco protáhla. Ale výborně jsem se jejich procházením bavil a liboval si v tom že šlo o můj nejoblíbenější styl, zmíněný na začátku. Zklamala snad jen absence plnohodnotné pouliční mise proslulé z druhého dílu.

Z grafického hlediska jde dnes sice už o značně zastaralou záležitost, ale díky této DD Fix úpravě jsem měl možnost si hru graficky vylepšit. Rázem jsem nevěřil že jde už o 10 let starou hru, za což patří několikeré dík i Norbikovi. Minulostí bylo menu ve 800x600, rozhazování ikon na ploše a naopak samozřejmostí se stalo nastavení menu do stejného rozlišení jako na ploše. Což bylo pochopitelně aplikovatelné i na Thiefa 2.

Oproti Hexenu II se tento mission pack hraje nevídaně lehce, svěže a s chutí. Přestože hratelnost je stejná, jen úrovně jsou menší a úkoly jednodušší. Díky tomu není prakticky potřeba se dívat do návodu. Stačí následovat cestu před sebou, sbírat artefakty a umístit je tam kde jsou potřeba. Tato nutnost spolu s vracením se do již na navštívených míst zůstala z původní hry. Naštěstí je nyní možnost si zahrát i za novou postavu, Démonku. S níž je procházení úrovní asi nejsnazší a nejzajímavější, díky její základní přednosti. Kterou je sesílání střel v neomezené míře, nehodí se sice na všechny protivníky a vzdálenosti. Na druhou stranu se ale jedná o nespornou výhodu proti ostatním charakterům nebo zbraním.

Zredukovány jsou i souboje s bossy a dalšími obtížnějšími protivníky. Je ale možné si je zpestřit zajímavou taktikou, nebo způsobem nutným k jejich eliminaci. Takže se v tomto ohledu stále jedná o povedenou složku, která původnímu dobrodružství nedělá vůbec ostudu. Celkově jde o dobře zpracovaný a zábavný datadisk, v němž není hráč ochuzen ani o rozmanitě a odlišně pojaté úrovně.

"Čtyři jezdci apokalypsy čekají ve stínu před tebou a jsou tím posledním čeho ses bál" Praví jeden ze známých sloganů, charakterizujících tuto střílečku ze staré školy. Té cti zahrát si ji se mě dostalo sice až v roce 2007, ale vůbec to nebylo na škodu. Neboť jsem se u ní skvěle bavil a uvědomil si jak na tom byly doomovky ve druhé polovině devadesátých let, byly na tom hodně dobře. Hexen II totiž zdokonalil herní principy z jedničky a dále i nabídl pár nových. To z něho dělalo poctivou hardcore záležitost. Hledání tajných tlačítek, vchodů nebo jiných důležitých předmětů a jejich používání při řešení logických hádanek. Možnost si zahrát za několik postav na několika stupních obtížnosti. Dvě vynikající epizody z celkových čtyř, odehrávajících se v Egyptě a Římě. To vše, vedle slušně zpracovaných soubojů s bosy a jejich legií zla, z něj dělalo ultimátní výzvu. Na jejímž konci byl skvělý pocit z dobře odvedené práce.

Z preview vypadala tato hra kdysi hodně zajímavě. Nakonec ale byla jen průměrnou střílečkou. Kterou srazilo k zemi nízké rozlišení, slabá umělá inteligence nepřátel, obtížnost a nemožnost kdykoli použít save. Ve všem ostatním už na tom byla podstatně lépe. Což napověděly už čtyři CD disky s hrou, častá a poměrně působivá videa a velkolepě pojatý začátek hry.

Mace Griffin by šel přirovnat k jakékoli sci-fi střílečce, odehrávající se někde ve Vesmíru. Právě z toho důvodu se mi docela líbil a bavil mě. Jednotlivé mise měly pěkné a rozsáhle designované levely. Úkoly se také často měnily (použij výbušinu a ve stanoveném limitu uteč, zachraň rukojmí, zabraň odpálení bomby, aktivuj nějaké zařízení) a tak podobně. Navíc díky častým video-sekvencím hra oplývala slušným dějem, a vždy po jejich skončení pokračovala těsně potom co se v nich událo. Díky tomu si udržovala neutuchající a živou atmosféru. Nezklamala ani délkou, která dalece přesahovala tu jež je k vidění u současných FPS.

Hlavní zajímavostí tohoto FPS/simulátor hybridu ale byly souboje ve vesmíru. Vždy po určitém čase stráveným procházením úrovní po svých, došlo na nasednutí do některého z vesmírných korábů nebo křížníků. Ty se ovládaly snadno, myší byl korigován pohled z kokpitu a levým tlačítkem myši se střílelo. Pravé sloužilo k nastavení daného torpéda, rakety, typu střely a podobně. Jelikož krátce po vzlétnutí bylo úkolem vždy zlikvidovat všechny útočící nepřátele, široko daleko. Což nebylo nic jednoduchého i z důvodu časových limitů na provedení dané akce. Tímto mě hra dost vytáčela, protože ne vždy se mě povedlo všechny sestřelit a následně úspěšně přistát. Vesmírné souboje jsem tedy vůbec nesnášel a měl rád jen ty po svých.

Poměrně dobře zpracované závody ke kterým jsem nenašel skoro žádné recenze. Takže jsem si řekl že půjde o nějaký bezcenný budget. To ale nebyla tak úplně pravda. Díky velmi slušné zábavě, velké obtížnosti, počtu závodů a herních režimů. Vyhrát daný závod bylo obtížné, udržet se první rovněž. Hra měla potenciál, krom uvedených vlastností a možností, i v neokoukaném prostředí mnoha off-road cest a automobilů. Jedinou její slabinou bylo dementní ovládání (které ani nešlo přenastavit) přes klávesy W a S spolu s kurzorovými šipkami. Z tohoto důvodu mě bolely často prsty. To ale vynahradil skvělý pocit z vyhraného závodu, několikrát opakovaném.

Tenkrát mě Master Rallye přišla v tomto ohledu dost hardcore, že jsem si po splnění a vyhrání jednotlivých položek v menu hry, pořídil i dokumentující screenshoty s dosaženými výsledky. Bylo mi totiž jasné že pokoušel-li bych se hru někdy pokořit znovu, bylo by to pro mě už téměř nemožné ji opět celou dohrát a získat všechny medaile. Hodně sil mě stálo splnit i doplňkový režim Challenge, kde bylo potřeba porazit soupeře. Jednotlivé závody v něm jsem také mockrát opakoval.

Když nad tím tak přemýšlím tak byly tyto automobilové off-road závody, dost frustrující záležitostí ne pro každého. O to víc si dnes cením toho že jsem se v této hře stal tehdy absolutním šampiónem a mohl si tak zajezdit v bonusovém voze. Jednalo se, tuším o zmrzlinářský vůz v růžové barvě :-) Ale nesmírně, nesmírně rychlý byl.

V málokteré hře se šlo po odehraných dvaceti hodinách, vracet do míst jejích začátků, jako v této. Což navozovalo pocit že jsem vůbec nepokročil a byl stále na místě. Ve skutečnosti jsem jen podle nutnosti chodil sem a tam a likvidoval respawnující se nepřátele. Kteří se sice neobnovovali v hojném počtu a všude. Ale kolikrát mě dokázali znepříjemnit průchod hrou. Naštěstí měli většinou u sebe nějaké užitečné předměty, takže to moc nevadilo.

Několik zakomponovaných stealth prvků z Thiefa, jehož enginu hra využívala, způsobovalo to že jsem s úžasem pozoroval zombíky jak šli, hledali mě či se mi snažili svým hasákem nebo brokovnicí ublížit. V mnohém totiž připomínali stráže z již zmíněné stealth akce. To byl zároveň další plus této FPS říznuté RPG stylem. Nestává se mi příliš často že mám-li rád nějaké studio, jenž vytvořilo mou oblíbenou hru nebo sérii, abych si automaticky oblíbil i jeho další. Ať již vznikla před nebo po. Ovšem, u této odehrávající se na vesmírné lodi Von Braun a UNN Rickenbacker, se mi to stalo.

Samozřejmostí byl propracovaný a perfektně podaný příběh, spolu s vynikajícím designem a atmosférou jednotlivých lokací. Což vedle přítomných RPG prvků, dělalo ze System Shocku 2 unikátní dílo v němž všechno fungovalo tak jak mělo. Střetávání se s nepřátelskými stvořeními nebo zařízeními, a používání rozličných postupů při jejich eliminaci, bylo tedy jen pouhou třešničkou na dortu, toho co obsahoval a nabízel. Celkově jsem se při jeho hraní skvěle bavil, vzpomněl na jeho předchůdce a vychutnal si závěrečné outro.

Původní Unreal mám rád, proto sem byl zprvu potěšen existencí jeho oficiálního Mission packu. Tehdy jsem netušil že půjde jen o klasické ždímání peněz, z peněženek nebohých hráčů. Což mě ale nakonec tolik nevadilo, z důvodu pořízení Unreal Anthology, čistě na hraní modifikací do UT. Čímž se dostávám k jednomu z důvodů proč mě Return to Na Pali zklamal. Ale popořadě..

Jednak byl příliš krátký, měl mizerný design lokací a postrádal atmosféru. Jistě v jádru šlo o stále stejnou pařbu jako v původní hře, ale jednotlivé úrovně mě přišly příliš jednoduché, málo propracované a bez nějaké logické návaznosti. Samozřejmě že některé z nich nějakou návaznost měly, když bylo potřeba se někam vrátit a tak. Což bylo ale asi tak všechno, krom celkem povedených logických hádanek.

V průběhu hraní RtNP jsem si nainstaloval modifikaci Operation: Na Pali a ještě než jsem ji měl celou dohranou. Věděl jsem že bude úplně jinou ligou než oficiální datáč. A po dohrání obou titulů (nejdříve RtNP pak ONP) jsem se o tom přesvědčil. Ale ve prospěch té modifikace, nikoli datadisku. Bohužel! Dodávám že u obojího jsem hrál čistě singleplayer kampaně.

Deus Ex se mi hodně líbil. Ačkoli nemám zrovna v oblibě RPGčka, musím říci že jsem hru vnímal hlavně jako FPS a hodně se jí bavil. Pravda, o žádnou čistokrevnou střílečku samozřejmě nešlo, když obsahovala RPG prvky. Líbila se mi na ní jistá podobnost některých herních mechanismů a prvků známých už z Thiefa II. Což mělo své logické odůvodnění, jelikož obě hry vydal Eidos. Nejvíce jsem se vyřádil používáním střelných zbraní a stealth postupy v několika pasážích, ačkoli je bylo možné uplatnit kdekoli ve hře. Další mou oblíbenou činností bylo prozkoumávání různých skrytých zákoutí a objevování užitečných předmětů. Tohle vše činilo a stále číní z této propracované hry dosud nepřekonanou perlu. Která se může rovnat snad jen se System Shockem 2.

První hra k níž jsem si zahrál nějakou modifikaci. U těch jsem pak vydržel po několik let a nyní jsem jimi dost přesycený. Přestože jsem už pár měsíců žádnou modifikaci nehrál. Ale zpět k HL. Naposledy jsem jej hrál v Létě s Diamond packem a musím říct že mě i při opětovném hraní celkem bavil. Ovšem, hlavně díky vylepšené grafice a detailnějším zbraním. Neboť přiznejme si, enigne je už příliš zastaralý a i Source verze na tom není kdo ví jak dobře. Takže čím Half stále kraluje je jen hratelnost, těžící z dobře vystavěných a důvěrně známých prvků. Které ale v době jeho vydání byly nové, takže jen díky jim se hře dostalo takové pozornosti a mnoha oceněním. Osobně se těším na Black Mesa Source.

Thief 2 je geniální hra o tom žádná. Když jsem ji hrál úplně poprvé líbila se mi eliminace stráží obuškem do hlavy. Oproti střílečkám se hrála podobně, jen nebylo skoro potřeba střílet, omráčené tělo šlo schovat a kopa dalších možností. Vůbec, na této hře mě dodnes překvapuje to s jakou důmyslností byla vytvořena. Jelikož v ní stealth styl 100% fungoval, ať již šlo o hluk, ukrývání omráčených stráží, odstraňování krvavých skvrn, zhasínání ohnivých loučí. Zkrátka profesionální simulátor zloděje. Ač je hra už mnoho let stará má stále početnou základnu věrných fanoušků, kteří vytvářejí další a další fan mise do hry.

Tři rozdílné herní kampaně za tři postavy. Siska, Kiru a Worfa nabídla tato slušná third person akce na Unreal enginu. Vytvořená podle stejnojmeného TV seriálu, poměrně věrohodně ztrávňuje hrdiny a lokace z něj známé, že není ani nutné seriál samotný znát. Díky třem odlišným postavám (a de facto i kampaním) se vyplatí si hru projít natřikrát a udělat o ní názor na to, za jakou postavu se hraje nejlíp. U mě to je Sisko a Worf, kteří nabízejí dlouhý a odlišný herní zážitek. Špatná není ani Kira, za ni je ale hra poměrně krátká. Po dohrání jsem zjišťoval zda je i nějaký ten neoficiální přídavek, a kupodivu je. Jmenuje se Convergence a dle ohlasů je na tom stejně, ne-li líp jako původní hra.

Nedoceněná střílečka která nebyla vůbec špatná. Na české respektive slovenské poměry jde o dobře zvládnutou FPS. V níž je nutné občas zapojit i mozek, což má sice za následek časté bloudění. Mě ale vůbec nevadilo. Dle některých právě tahle vlastnost způsobuje to, že nejde o střílečku ale chodičku. :) Jenže s tím nesouhlasím. Neboť měla rozlehlost hry a její náplň své opodstatnění v kvalitně podaném příběhu a i celkově se mí líbila, díky rozmanitým misím, víc než jiné zahraniční střílečky obdobného typu, např. Red Faction.

Jakoby John Romero věděl, pro koho Daikatanu dělal. Neboť jde o nesmírně propracovanou a komplexní střílečku, že upřímně nechápu, proč se na ni celá herní veřejnost v době vydání vykašlala a tím de facto předurčila osud, který tuto hru potkal. Tehdejší hype a oznamování novinek na Internetu, v časech jejího vývoje, jsem nezažil a proto se zmiňuji jen o tom, jak na mě tato FPS, s mnoha prvky her ze staré školy, zapůsobila. A to po mnoha letech od jejího vydání, nikdy dříve jsem s ní neměl tu čest. Ničím jiným ani Daikatana není, jen čistokrevnou střílečkou vzdávající hold klasikám typu Qukae/Hexen/Heretic.

Zatímco první epizoda v Japonsku byla nesmírně temná, těžká a frustrující, tak v epizodě druhé už tomu bylo naopak. Díky relativní jednoduchosti, světlosti a osvěžující hratelnosti, pramenící z nových zbraní, nepřátel a prakticky všeho ostatního. Třetí z epizod byla opět o něco tužší, ale stále šlo o parádně zpracovanou a situovanou pasáž. Poslední čtvrtá epizoda v San Francisku na tom byla zábavou zhruba akorát, zbraněmi mě ale nijak neoslnila. Což mělo jediný důvod, můj meč, jenž byl v soubojích rychlejší a efektivnější, než většina střelných zbraní v této kapitole. V jednotlivých úrovních pramenila obtížnost z omezených možností ukládání a neustálé nutnosti s sebou vodit kolegy. V praxi se to projevovalo tak, že v průběhu hry bylo potřeba hledat ukládací kameny. Ty byly přitom mnohdy nevyváženě rozmístěny, na řadě krkolomně položených místech. Takže se nejednou stalo, že jsem měl jeden z těchto červených kamenů na dohled a šel si pro něj. Zrovna mě ale někdo přepadl, omylem jsem spadl a podobně, já si nestačil uložit a následoval game over. Následná pokažená nálada z představy opakovaně procházet tentýž úsek znovu, mi způsobovala mnohokrát frustraci a hru mi nezbylo, než vypnout a vrátit se k ní později.

I přes popsané nepříjemnosti byla Daikatana ale skvělá, k čemuž přispívaly i časté a propracované sekvence. Několik poznatků z její opatchované verze, jak si šlo výrazně ulehčit hraní. V první epizodě stačilo mnohé roboty udolat holýma rukama, když byly někde za rohem, dveřmi a podobně. Na omezené ukládání šlo několikrát vyzrát následovně: V rámci mise jsem procházel tam a zpět do předešlé úrovně. Tak se mi přepsala poslední uložená pozice a hra se uložila. Při tomto postupu bylo vždy nezbytné se, po vyčištění části úrovně, jen vrátit na začátek, takže byl-li se mnou kolega, čekal na mě na startu úrovně. A já ho tak nemusel ze zmíněného důvodu neustále brát s sebou. Stručně řečeno, nejlépe se mi hrály druhá a třetí epizoda. Z důvodů čistě nostalgických, připomněly mi totiž dvě starší klasiky, Hexena 2 a Rune. Jak známo, tyto hry se odehrávaly ve středověku a nejinak tomu bylo i ve zmíněných epizodách Daikatany. Mám zkrátka raději procházení úrovní v různých středověkých kulisách. V této střílečce od Iom Stormu jsem si ze zbraní oblíbil hlavně používání disku a meče Daikatany. Prvně uvedená zbraň byla mým neocenitelným pomocníkem ve druhé epizodě ze starého Řecka a druhá zbraň našla, z mého pohledu, nejlepší uplatnění v zasněženém Norsku ve třetí epizodě. Při hraní jsem samozřejmě neopomenul i ostatní zbraně z nabídky, jako různé kuše, kladiva, magické zbraně a v epizodách 1 a 4 i různé moderní pistole, granáty a brokovnice. Už ale nebyly tolik preferované jako ty dvě ve zmíněných epizodách.

V dnešní době, kdy už žádné střílečky ze staré školy nevychází a redakce Levelu považuje za FPS kde co, včetně Strike Force a Sniper Elite - zdůrazňuji, že nejde o čistokrevné FPS, bylo pro mě hraní této Romerovy hry velkou výzvou. Která mi dávala vzpomenout na doby dávno minulé a poskytla mi nesčetně hodin u ní strávené. V jednom totiž současné FPS oproti těm starým zaostávají, herní délce. Nikdy jsem nebyl příznivec her s pouhými pěti hodinami pařby na jeden zátah, a i proto k této hře z roku 2000 vzhlížím s respektem a nemám jediný důvod ji nesnášet, jako skoro každý, kdo si kdy zkusil alespoň její demoverzi. Děkuji tímto tvůrcům Daikatany za její stvoření, a že jsem měl možnost si ji zahrát. Dále redakci mého oblíbeného plátku o hrách patří také dík, a to za její umístění na DVDčko v čísle 93 – 10/2002.

Kvalitní střílečka která ve své době oživila hry na doom enginu. Neboť už nebylo potřeba jen střílet a přímočaře procházet úrovně. Naopak, autoři postavili před hráče důmyslně promyšlené a rozsáhlé epizody, kterými musel procházet, hledat v nich důležité předměty a poté je používat při řešení logických hádanek. Zanedbány přitom nebyly ani souboje s monstry. Jež nabídly adrenalinový zážitek díky používání rozličných středověkých zbraní, nebo třem herním charakterům. Klerik, Mág a Bojovník. Danému charakteru byla uzpůsobená celá hra a nikdy se tak nedělo nic totožně. Jelikož každý z nich používal jinačí zbraně a měl i odlišnou spotřebu many, nutné k používání některých zbraní. Tohle všechno byl Hexen který má co říci i dnes. A to díky mnoha portům umožňujícím jeho spuštění, v o něco lepší grafice než té původní (včetně rozlišení) i na současných PC sestavách.