Z preview vypadala tato hra kdysi hodně zajímavě. Nakonec ale byla jen průměrnou střílečkou. Kterou srazilo k zemi nízké rozlišení, slabá umělá inteligence nepřátel, obtížnost a nemožnost kdykoli použít save. Ve všem ostatním už na tom byla podstatně lépe. Což napověděly už čtyři CD disky s hrou, častá a poměrně působivá videa a velkolepě pojatý začátek hry.

Mace Griffin by šel přirovnat k jakékoli sci-fi střílečce, odehrávající se někde ve Vesmíru. Právě z toho důvodu se mi docela líbil a bavil mě. Jednotlivé mise měly pěkné a rozsáhle designované levely. Úkoly se také často měnily (použij výbušinu a ve stanoveném limitu uteč, zachraň rukojmí, zabraň odpálení bomby, aktivuj nějaké zařízení) a tak podobně. Navíc díky častým video-sekvencím hra oplývala slušným dějem, a vždy po jejich skončení pokračovala těsně potom co se v nich událo. Díky tomu si udržovala neutuchající a živou atmosféru. Nezklamala ani délkou, která dalece přesahovala tu jež je k vidění u současných FPS.

Hlavní zajímavostí tohoto FPS/simulátor hybridu ale byly souboje ve vesmíru. Vždy po určitém čase stráveným procházením úrovní po svých, došlo na nasednutí do některého z vesmírných korábů nebo křížníků. Ty se ovládaly snadno, myší byl korigován pohled z kokpitu a levým tlačítkem myši se střílelo. Pravé sloužilo k nastavení daného torpéda, rakety, typu střely a podobně. Jelikož krátce po vzlétnutí bylo úkolem vždy zlikvidovat všechny útočící nepřátele, široko daleko. Což nebylo nic jednoduchého i z důvodu časových limitů na provedení dané akce. Tímto mě hra dost vytáčela, protože ne vždy se mě povedlo všechny sestřelit a následně úspěšně přistát. Vesmírné souboje jsem tedy vůbec nesnášel a měl rád jen ty po svých.