Důrazem na příběh, atmosféru, roztodivné nepřátele a používání zbraní s kouzly mě hra příjemně překvapila. V podstatě šlo o klasickou střílečku s hledáním artefaktů, řešením hádanek, střílením nepřátel a procházením rozmanitých úrovní. Horší už to ale bylo s vracením se do již navštívených míst, souboji s bossy nebo nedostatečným počtem strašidelných lokací a situací.

Díky zmíněnému příběhu se koncept úrovní držel častého vracení se a pokračování dalšími dveřmi nebo bránou dál, prostřednictvím nově získaného klíče. Což jsem v oblibě kvůli nepřehlednosti neměl. Naštěstí ve většině plnohodnotných misí byla tato nutnost, k mé spokojenosti, eliminována na minimum.

Má oblíbená kratochvíle při eliminaci bossů byla v této hře dost podkopána a degradována na mou neschopnost je udolat. Neboť k tomu často byl zapotřebí daný postup s konkrétní zbraní či kouzlem. A přestože byly nakonec ty kombinace celkem v pohodě, nechtělo se mi rozhodně přemýšlet nad tím co na kterého bosse uplatnit a ke slovu tak přišlo nahlédnutí do návodu, což obvykle nemám při soubojích zapotřebí.

Zřejmě díky nevhodným podmínkám při hraní za denního světla, popř. se zataženými žaluziemi s minimem doby strávené u hry při parných letních nocích v potemnělém pokoji, jsem si Undying ani moc neužil a marně v něm hledal dechberoucí, hororový okamžik. Při kterém bych se hodně lekl nebo bál. I tak ale byla jeho atmosféra výborně ponurá a podtrhávaly to dále i mnohé situace, např. ty s hromadným nabíháním dotěrných potvor.

Oněch 75% jsem hře udělil nakonec za její old-school nádech, stylové zpracování hodné Clive Barkera a keltskou kosu. Zbrani upřednostněné před ostatními na časté porcování nepřátel, což bylo zábavnější než do nich střílet. Nejvíce cool mi ale přišlo rozostřené vidění, po zásazích od špičáků nebo intuitivní ovládání pro navolení dané zbraně a kouzla, přes klávesy E, R a kurzor myši.