V mobilní verzi GTA se točí klasický příběh, kdy se svým bráchou zdrhnete z Mexika a dostáváte se do L.A., ve kterém je váš bratranec, který by vám mohl pomoci prorazit v byznysu a lehce zbohatnout. Je jasné, že nejde o žádný legální byznys, a tak dojde na řadu nepříjemných situací, kterými se budete muset protlouct.

Hru sledujete z pohledu shora a na začátek bych podotkl, že graficky hra vypadá velmi dobře. Hratelnost sama o sobě je klasikou, kdy jsem to měl na dotykovém telefonu ztížené malinkou klávesnicí dole, kde jsem musel přepínat ze šipek na čísla a opačně. To ovšem byl pouze můj osobní problém, protože to nebyla verze pro dotykové telefony. Ale když jsem hru měl ještě nainstalovanou na svém starém samsungu, tak proč ho neoprášit v rámci výzvy.

Úkoly, které dostáváte jsou velmi krátké a povětšinou vcelku jednoduché. Pokud selžete, můžete se automaticky přes menu k misi vrátit a nemusíte běžet/jet na místo, kde vám byla zadána. Některé mise jsou především o řízení auta, jiné o pěstních soubojích a v neposlední řadě o střílení. Nelze zde najít žádnou speciální misi, která by nějak vyčnívala z řady, jedinou částí, která mi přišla velmi zajímavá byly vedlejší mise ve filmovém studiu, kde pracujete jako kaskadér při natáčení filmů. Druhým bodem, co se týká misí je potom možnost vybrat si, jestli pomůžete italskému nebo japonskému gangu a po splnění určité mise u jednoho z nich, přijdete o možnost plnit mise pro toho druhého.

Hře bych vytknul otravnou policii, kdy malým kontaktem s policistou či policejním vozem jste okamžitě stíháni. Nejhorší na tom je, že během cutscény se k vám dostanou a během tří vteřin vás zatknou. Bohužel nastavená doba na útěk před nimi je strašně kraťoučká a tak neexistuje příliš veliká pravděpodobnost, že to zvládnete. Druhým problémem byly některé bugy, které mě třeba vystřelili přes část mapy nebo posunutá kamera, kdy jsem neviděl na svou postavu. Největším problémem byla ovšem sniperka, která v mé verzi nefungovala úplně dobře a neviděl jsem tak na nepřátele a mohl jsem pouze střílet naslepo díky jejich označení červeným trojúhelníčkem. Naštěstí i přes tento problém se daly mise na pár pokusů zvládnout.

Kačer Kabrňák nebo Detektiv Duck je u nás nejméně známý Disney seriál z kolekce Disney's Afternoon. Přesto jsem si ho vybral k dohrání jako první, protože mi jeho hratelnost asi sedla nejlépe na první dobrou.

Plošinovka, ve které hrajete za tajemného ochránce města St. Conrad a bojujeme proti zlotřilé organizaci F.O.W.L. Postupně budete bojovat proti jednotlivým členům této organizace v různých částech města, kde tropí nepříjemnosti. Za nejtěžší úroveň z celkových sedmi bych označil tu odehrávající se v lese, protože jsou zde docela nebezpeční nepřátelé a to v hromadném počtu, což mě nejčastěji vedlo k tomu, abych použil funkci Rewind k vrácení času.

Jako detektiv máte k dispozici plynovou zbraň, ze které je možné vystřelit tři rychlé projektily za sebou. Sbírat můžete i různé další střelivo, díky kterému budete moci střílet diagonálně nebo házet bomby po nepřátelích. Bohužel toto speciální střelivo mi příliš nesedělo a tak jsem zůstal u toho základního. Před útoky nepřátel máte možnost krýt se svým pláštěm, díky čemuž můžete zlikvidovat některé útoky nepřátel, což je funkce, kterou jsem také příliš nepoužíval, protože jsem na ní spíše zapomínal.

Nejtěžší část hry mi ovšem přišli bossfighty, které byly ve většině případech opravdu tuhé a i přesto, že jsem se je snažil dát bez rewindu, tak jsem ho v některých případech přece musel použít. Asi nejjednodušším bossfightem byl ten v lesní lokaci, za nejtěžší naopak považuji souboj na mostě, který byl mým prvním a i při opakování tohoto bossfightu v režimu Rush jsem nebyl příliš úspěšný.

Ocenil bych i možnost vybírat si vždy ze tří úrovní naráz, díky čemuž se člověk mohl vrátit a vyzkoušet jinou úroveň, pokud mu nějaká nesedla a vrátit se k ní později, až se trochu protrénuje v jiných úrovních.

Přesto děkuji zdejšímu nově vzniklému Retro klubu za možnost si tuto hru vyzkoušet, protože to nebyla vůbec špatná zkušenost a jdu se pustit do další hry z kolekce.

Herní výzva 2022 - bod č. 5 Na vážkách

Před lety, když jsem dostal první film Transformers, líbil se mi natolik, že jsem si ho musel pustit druhý den ještě jednou. Po nějaké době jsem v časopisu KyberMyš viděl recenzi a plno obrázků ze hry, které mě velice zaujaly a já si od té doby chtěl hru zahrát. Po několika letech se mi to splnilo, ale tehdy jsem hru nebyl schopný dokončit z důvodů její prkennosti. Po letech jsem se rozhodl v rámci herní výzvy dát hře druhou šanci a tentokrát ji dohrát. Jak mé samotné hodnocení napovídá, nebyl to ten nejlepší zážitek.

Začnu od gameplaye, který je asi nejdůležitější složkou hry. Již jsem ho částečně popsal v úvodu slovem prkenný, což odpovídá dokonale tomu, že se Autoboti i Deceptikoni neovládají úplně snadno. V jejich robotí formě je ovládání celkem obstojné, ale v momentě, kdy se přemění na auto nebo vrtulník či stíhačku jde ovladatelnost strmě dolů. Ovládat vozidlo je ještě celkem v klidu, i když se často o téměř všechno zasekává a někdy se mu nechce úplně zatáčet, tak oproti leteckým formám Transformerům je to ještě pohádka. Vrtulník či letadlo je téměř neovladatelné z důvodu neschopné kamery, která neustále přeskakuje, jak používáte směrové klávesy.

Dalším problémem, kterým hra trpí je zasekávání se o předměty, především ve formě vozidel. Tehdy jsem kvůli jedné misi, kdy jsem měl zničit větrací zařízení a poté ujíždět tunelem hru vzdal, protože jsem se neustále zasekával o padající části tunelu. Tentokrát jsem to zvládl a hru dohrál, i když mě trápila řada bugů od nemožnosti lézt po budovách nebo zaseknutá likvidace pozemních vozidel, okolo kterých se vytvořil bílý oblak a místo výbuchu stále doutnala a když jsem se k nim přiblížil, tak mě to odhodilo. Všechny tyto neduhy vyřešilo uzamknutí FPS na 60 snímků za vteřinu, takže se hra dala alespoň dohrát.

Negativem jsou i samotné mise, které jsou většinou nudné a rozsekané řadou filmečků. Naštěstí misí není mnoho a většinou jsou trochu rozdílné. Souboje s dalšími nepřáteli jsou alespoň trochu zábavné, i když v tomhle případě budete muset volit boj na blízko, jelikož zbraně na dálku jsou kvůli štítům téměř nepoužitelné. Různé formy Transformerů nutí k různým způsobům boje s nimi, kdy tedy většinou stačí po nich hodit nějaké vozidlo či jiný dostupný předmět a poté je nablízko zmlátit.

Abych nebyl pouze negativní, tak se musím zmínit i o nějakých kladech, které hra nabízí. Největším kladem je možnost zahrát si příběh za obě strany konfliktu, tedy za Autoboty a Deceptikony. Za každou stranu si vyzkoušíte několik Transformerů, jež byly k vidění ve filmu. Přesto je hra s nimi téměř na chlup stejná, tak alespoň tento aspekt potěší.

Rozhodně největším lákadlem je zničitelné prostředí, kdy můžete v otevřeném světě zcela bez problémů zlikvidovat celé město a kochat se jeho troskami. V některých misích je dokonce úkolem likvidace prostředí či jeho ochrana. A to je asi všechno, co bych zmínil.

Herní výzva 2022 - bod č. 3 Ticho jako v hrobě

Vyplaveni mořem, probouzíme se na pláži sluncem osvětleného ostrova, hrajícího řadou pestrých barev. Nevíme, kde jsme a proč tam jsme, a nikdo nám neřekne, kam se máme vydat, abychom se něco dozvěděli. Nezbývá nic jiného, než se vydat na průzkum ostrova sami. Po krátkém průzkumu ostrova, kdy si poprvé zaskáčeme, zaplaveme a zašplháme objevujeme podivný oltář s několika soškami, který tvoří první hádanku. Máme zde první vodítko, co udělat, ale přesto můžeme jít stále kam "chceme". Potkáváme tajemnou postavu v červené kápi, která zase mizí pryč, když se k ní přiblížíme, takže se od ní nic nedozvíme. Nevadí, pokračujeme dále.

První odstavec představuje letmý popis toho, co na vás čeká ve hře, ale neprozrazuje nic zásadního. Hra je totiž plná tajemství a příběh si postupně utváříte sami, tím jak odkrýváte nové oblasti, ale také hledáním předmětů, které jsou po ostrově roztroušeny. K průzkumu hraje nádherná hudba, která dokresluje atmosféru a vizuální vzhled, který je nádherný. Později ve hře se dostaneme i do jiných částí ostrova, které jsou vyvedeny v úplně jiné formě, než ostrov na začátku hry.

Během hry se ve mně několikrát vystřídaly emoce, které přicházely se změnou prostředí a situace. Na začátku hry jsem byl absolutně natěšený a vysmátý z nádherného prostředí ostrova a společníka ve formě lišky, zatímco ve druhé části, poté co jsem prošel podzemní částí, jsem měl v sobě pocit vzteku na prehistorického ptáka, který mě otravoval a útočil na mě při průzkumu. Ve třetí části hry jsem objevil další kámoše v podobě sentinelů, které jsem přivedl zpět k životu a vydal se s nimi do poslední části, která ve mě vyvolala smutek z jejich pozdější ztráty a také ztráty lištičky, což skvěle dokresluje hustý déšť. Následovalo postupné prozření, kdy jsem předpokládal, že jsem ztratil rodinu a možná i sám zahynul, jenže jsem se částečně mýlil, protože přežil můj otec, který ztrátu svého syna bere opravdu špatně. Na konci přichází smíření se ztrátou syna. 

I přesto, že v této hře nikdo nepromluví slovem, hraje zde hlas chlapce důležitou roli, kdy vám dává najevo své pocity různými citoslovci, například povzdechu, nebo námahy. V některých fázích, kdy pouze běžíte a aktivujete hlas, můžete uslyšet pobrukování chlapce. Většina hádanek je založených právě na hlasu chlapce, kdy musíte použít jeho řev, abyste aktivovaly různé sošky a tím si otevřeli průchod dále.

Co bych označil za menší technickou chybu je občasná nepřesnost ovládání postavy, kdy nechce vyskočit na dané místo i přesto, že je na něm označený bod pro zachycení. Nebylo to ovšem nic zásadního, co by ohrozilo mé hraní a stálo mě smrt s postavou, spíše jsem musel u daného objektu kousek popojít nebo použít klávesu pro skok znovu.

Hra mě dle hodnocení opravdu pohltila a velmi dobře jsem se bavil a po jejím vypnutí jsem následně přemýšlel, jak vyřešit danou hádanku, na které jsem se zasekl nebo před ní skončil, či co mě čeká v dané chodbě za překvapení, jaké indicie k příběhu dostanu atd. A to se nestává u každé hry, že bych o ní přemýšlel po jejím vypnutí.

Herní výzva 2022 - bod č. 1 Novinky z domova

Před lety jsem propadl předchůdci z roku 2002, u kterého jsem utopil hromadu času. Poté, co jsem se dozvěděl o vydání nové verze, musel jsem ji samozřejmě vyzkoušet. Hra si zachovává svůj předchozí vzhled a přidává pouze pár novinek.

Největší novinkou je rozšíření nabízených lig, kdy je pokryta téměř celá Evropa a k tomu některé ligy z celého světa. Zahrát si obyčejnou kariéru, která byla rovněž rozšířena na 40 let, je stále super a můžete si postupně vybudovat silné mužstvo či projít přes řadu klubů, dle vlastní libosti. Zde bych se pozastavil u prvního menšího mínusu, a to u přestupů do jiných klubů. Pokud chcete přestoupit do jiného klubu, dostanete pouze malé množství nabídek a většinou jsou pouze z dané ligy, kterou hrajete, takže dostat se do nějaké zahraniční ligy je téměř nemožné.

Hra kromě obyčejného režimu kariéry nabízí i řadu scénářů, kdy některé jsou převzaty z původního díla, ale řada scénářů je zcela nových a jsou zde přítomny i scénáře od fanoušků. Ke všemu je možné stahovat si nové scénáře a tak vás může čekat řada výzev, které vám zaberou velkou část života. Já jsem si postupně vyzkoušel všechny scénáře, kdy některé byly velmi obtížné a pro mě téměř nehratelné, zatímco jiné byly spíše odpočinkové.

Při sledování zápasu si můžete navolit buď rychlý režim, kdy se pouze běží čas a ukazují se vám střelci gólů, hráči, kteří obdrželi kartu nebo se zranili. Tento režim jsem vždy využíval a vyhovoval mi více, než možnost sledovat akce hráčů, které již nejsou psané textovou formou, ale vidíte čísla dresů a kdo drží míč a co s ním provádí. Jediným problémem je střídání, kdy u rychlého režimu, téměř nemá cenu střídat, protože to neustále zdržuje a ocenil bych tady možnost nastavit si střídání na určitý čas zápasu.

Hře jsem víceméně propadnul jako před lety a strávil v ní hromadu času, který nebyl vůbec špatně strávený.

Herní výzva 2022 - bod č. 10 Vzhůru do oblak

Před lety jsem tuto hru zkoušel, ale bohužel mi na staré mašině sice fungovala, ale v momentě, kdy jsem se dostal k drakovi a pokusil jsem se s ním chrlit oheň, vždy hra spadla. Tentokrát na novějším stroji jsem již s tímto problém neměl, i když jsem do té doby měl obavy, zda se mi to nestane znovu. Pak jsme se již mohl více ponořit do hraní.

Cílem hry je s Rynn zachránit jejího bratra, který byl unesen. Při příchodu do její vesnice zjistí, že byla vypálena, ale získá zaklínadlo, díky kterému může přivolat draka Eroka. To se jí podaří a společně se vydávají přes řadu rozdílných lokací za záchranou jejího bratra. Příběh hry je trochu slabší a není hlavním tahounem hry. Tím největším tahounem je samotný drak, se kterým můžete na řadě míst létat a upalovat bezbranné nepřátelé a bránit se před útoky dalších draků.

Hra je rozdělena na dvě části, ve kterých buď bojujete s Erokem a Rynn na jeho zádech, což je většinou ve venkovních lokacích či větších jeskynních prostorách. Druhou částí je pak řada dungeonů, do kterých nemá Erok přístup, kvůli své velikosti a Rynn se tak musí spolehnout na své šermířské umění. Souboje jsou vcelku jednoduché, přesto umí být velmi obtížné, pokud si nedáváte dobrý pozor. V některých pasážích jsem i díky menšímu množství léčivých lektvarů bojovat s minimem životů, kdy stačilo dostat jeden zásah a mohl jsem se začít znovu. Dungeony jsou vcelku dobře složené a jsou přehledné a dobře se v nich prochází, i přesto, že se občas musíte přes část dungeonu vracet zpět.

Nevýhodou Rynn je její malý inventář, do kterého se vejde pouze pár kousků zbraní, lektvarů, šípů a brnění. Naštěstí to trochu ovlivňuje zničitelnost zbraní a brnění, díky čemuž občas něco z inventáře ubude. Přesto jsem na několika místech musel volit, kterou věc z něho vyhodím, abych si vzal hodnotnější kousek.

Menším neduhem jsou i občasné glitche, kdy jsem se například propadl částečně pod zem, jindy jsem se zase zasekl za truhlou. Největším problémem ovšem bylo skákání, kdy mi postava občas jako by vystřelila směrem vpřed a někdy mi to sebralo část životů, či dokonce zabilo.

Přes všechny neduhy stojí tato hra stále za zahrání i dnes a já se při ní celkem královsky bavil.

Herní výzva 2022 - bod č. 7 Hippokratova přísaha

Pathologic vás bez jakýchkoliv znalostí vyhodí do jednoho ruského městečka, kde se lidé chovají tajemně a zároveň i podivně. Po chvíli rozkoukávání zjistíte, že se musíte starat o sebe, abyste neumřeli hlady nebo na nemoc. Poté, co si myslíte, že už jste se rozkoukali na vás hra hází další těžké kameny v podobě zlodějů, před kterými se musíte bránit a v neposlední řadě přijde na řadu mor, který se začne městem šířit. Jako doktor, který do města akorát přijel v ten nej(ne)vhodnější okamžik se budete muset o nákazu postarat.

Udržet se naživu ve hře, vám přijde z počátku celkem lehké, ale později vám začnou docházet peníze, v obchodech se začnou každým dnem měnit ceny jednotlivých položek a začnou vás trápit všelijaké problémy. V jednu chvíli máte problém s hladem, poté zase s únavou a následně vás nějaký bídák bodne a ztratíte nějaké zdraví a může vás porazit téměř cokoliv. Pokud ke všemu nakazíte, začnete se postupně zevnitř rozkládat a vaše zdraví bude pomalinku klesat k bodu vaší smrti.

Pak přijde okamžik, kdy získáte velké množství peněz a připadáte si jako král, nakoupíte všechno, co potřebujete a vylížete se z nejhoršího. V tomto okamžiku si pravděpodobně začnete říkat, že jste za vodou, jenže peníze rychle dojdou a váš stav se pravděpodobně brzy zase zhorší. A tak to jde pořád dokola.

Atmosféra nákazy ve městě je téměř hmatatelná a když se dostanete do zamořené oblasti, rozhodně z toho nemáte dobrý pocit a snažíte se odtamtud bez úhony dostat, co nejrychleji. Nejlépe je celou nakaženou oblast obejít, i když vám to sebere nějaký ten čas navíc. K rychlejšímu pohybu po městě vám překáží ploty, které jsou téměř všude mimo hlavní cesty, a tak se musíte šourat oklikou, aniž byste si to mohli zkrátit. K tomu všemu vám atmosféru dokresluje hudba, která se v jednotlivých fázích nákazy mění a přidává tu malou špetku nepříjemnosti do vašeho podvědomí.

Když všechno tohle jakž takž zvládáte, musíte si ještě zvyknout na podivné rozhovory s místními občany, kteří občas mluví z cesty, jindy zase začínají uprostřed tématu aniž byste tušili o čem je řeč. Neustále vás posílají za někým jiným, abyste jim něco vyřídili, a když tam po úmorné cestě dorazíte, tak vám řeknou, že už všechno ví, všechno znají a všude byly. Přesto všechno jsou zdejší postavy skvěle do světa zasazené a nechcete o žádnou z nich přijít a snažíte se je během nákazy drže při životě.

Konec hry je tajemný, jako celá její hra a nemůžete od něho očekávat nějaké rozuzlení celého děje.

Herní výzva 2022 - bod č. 4 Zvířecí instinkt

Se hrou Croc jsem se poprvé setkal někdy v době, kdy mi bylo šest let. Tehdy ji dostal jeden kamarád, ke kterému jsem chodil na návštěvy. Oběma se nám hra tehdy líbila a při hraní jsme se postupně střídali, vždy když někdo umřel. Společně jsme to tehdy dotáhli až do třetího světa, který se nám již zdolat nepodařilo.

Po letech jsem se rozhodl navrátit k této hře, a nebyla to vůbec chyba. Hra má pořád své kouzlo a v jednoduchém hopsání je prostě skvělá. Jediný problém, který je na hře viditelný je kamera, která je občas pěkně neposedná a musíte ji trochu přemlouvat, aby se natočila směrem, který vám vyhovuje. Především, když nechcete skákat do neznáma.

Hra staví na změně prostředí, kdy postupně navštívíte čtyři světy. V prvním lesním světě je hra vcelku jednoduchá a začíná nabírat na obrátkách až v druhém sněžném světě, kdy se Croc po ledě klouže a musíte si dávat pozor při skocích. Ve třetím světě se zase v některých úrovních hraje se světlem, kdy některé lokace v podzemí jsou velmi temné a musíte sbírat sklenice se světluškami, které vám pomáhají lépe vidět na malý okamžik. Poslední svět je už velmi tuhý na překonání, ale přesto velmi zábavný. Opakem jsou souboje s bossy, které jsou všechny celkem jednotvárné, kdy jste zavřeni do arény a uhýbáte úderům, a když je soupeř vyčerpaný, tak ho trefíte. Celkem třikrát a máte splněno.

Hudba je u Croca dalším skvělým bodem, který se autorům hry zdařil. Všechny tyto aspekty se pak skvěle doplňují a tvoří jednu báječnou hru, která mě bavila i poletech.

Herní výzva 2022 - bod č. 8 Rodina nadevše

Prey jsem poprvé hrál jako demoverzi na tátově notebooku, když se můj stolní PC rozbil. V té době jsem zkoušel různé demoverze z jednoho DVD od Levelu, a tam se právě nacházela tato střílečka. Ze všech demoverzí to byla právě tato, která mě nejvíce uchvátila a vždy jsem si chtěl zahrát plnou verzi.

Tentokrát hru shrnu pouze v bodech.

+ Ze všeho nejvíce mě tehdy uchvátil začátek, a bylo tomu víceméně i tentokrát. Ten pocit, kdy jste v baru a řešíte své obyčejné problémy, hrajete karty na automatu a přepínáte hudbu na jukeboxu. Další dva chlapi tam otravují vaši přítelkyni a tak jim dáte klepec, děda s přítelkyní do vás neustále hustí, že nemáte opouštět indiánskou rezervaci a během okamžiku jde všechno do hajzlu.

+ Na vesmírné lodi pak začíná celé to peklo, kterým si musíte projít. Pohybovat se po lodi ovšem není pouze o procházení dveřmi, ale i přes portály, které vás dostanou na nepřístupné místo, či do úplně jiné části lodi. Kromě toho často budete chodit po gravitačních pásech a díky tomu se pohybovat po stěnách a stropě. Pak jsou tady i gravitační přístroje, které mění gravitaci v místnosti, když do nich střelíte.

+ Důležitou součástí stříleček je pocit ze střelby, který mi v této hře připadal obzvláště povedený a během přestřelek jsem se bavil.

+ Hru občas zpestřovaly jednoduché puzzly, jako gravitační kostka.

? Neutrálně hodnotím pasáže s vesmírnými stíhači, které mě ze začátku příliš nebavily, ale postupem času jsem si na ně tak nějak zvyknul a ani jsem je příliš nevnímal.

- Po epickém začátku je pro mě pokračování příběhu celkem zklamáním a vše zůstává takové tajemné a částečně nevysvětlené.

- Mínusem bohužel je i po delší době prostředí, které zůstává takové stereotypní a když k tomu připočtu, že se téměř celou hru pohybujete po vesmírné lodi, až na krátké okamžiky kdy navštívíte indiánské pohřebiště, zůstává z toho taková pachuť.

Celkově je hra povedená i přesto, že plně nevyužívá svého potenciálu, kterého mohli vývojáři docílit lepším příběhem a více prostředími. Rovněž mohly být více rozvinuté některé nápady, které byly využity pouze okrajově. Přesto jsem s hraním této hry spokojený.

Herní výzva 2022 - bod č. 9 Vzkaz ze záhrobí

Ve světě Nosgothu dostáváte do svých rukou šlechtice Kaina, který si užívá v jedné z místních putyk. Jenže putyka zrovna zavírá a vám se nepodaří přesvědčit místního hostinského, aby vám nalil ještě aspoň jedno. Nezbývá vám tedy než se vydat zpět domů, jenže poté co opustíte hospodu, vrhne se na vás skupina místních lotrů a i přes váš úporný boj o život vás zabijí. Přesto jste zachráněni mocným nekromancerem Mortariusem, který z vás udělá upírá a umožní vám uskutečnit vaši pomstu.

Jako upír máte řadu nových užitečných schopností, ale také nevýhod. Vaši výhodou je, že můžete pít krev smrtelníků a tím se vyléčit a rovněž jste se naučili kouzlit. Nová kouzla, zbraně a brnění získáváte povětšinou z krypt a jeskyní, ve kterých musíte projít zkouškou, abyste novou schopnost získali a poté si ji i vyzkoušeli. Kromě toho se můžete převtělovat do vlkodlaka, obyčejného člověka nebo stín. Tím získáváte další výhody, jako je přeskakování překážek s vlkodlakem, získávání informací od lidí ve městech, když se převtělíte v obyčejného člověka nebo přecházení vody jako stín. Vaši nevýhodou jsou naopak voda, která vás připravuje o zdraví, což způsobuje i déšť, ale zcela mírně. Další nevýhodou je, že za denního světla jste slabší, než za noci. Jelikož se ve hře střídá počasí i den a noc, bude to ovlivňovat vaše schopnosti.

Svět je rozdělen do několika hlavních lokací, ve kterých čeká nějaký ten souboj s bossem. Do těchto lokací se musíte dostat po svých a tak po cestě narazíte na řadu banditů, rytířů, ale i nemrtvých monster. Kromě těchto cestu znepříjemňujících protivníků navštívíte i různé vesničky a města, kdy můžete vstupovat do některých domů a získávat nějaké kouzelné předměty, které vám pomohou v přežití. Mapa světa je rozdělena podle hlavních lokací a pomocí převtělení v netopýra můžete rychle cestovat do již objevených míst. Každá oblast, ve které se nacházíte má podrobnou mapu, což vám může pomoci v orientaci a odhalení jeskyní, které byste možná přehlédli.

Jako jediné negativum jsou chybějící titulky, díky kterým by se dalo o trochu lépe orientovat v příběhu. Takhle občas něco Kain vypráví nebo komentuje a přitom musíte bojovat a nelze se tak dobře soustředit, na to co říká.

Herní výzva 2022 - bod č. 6 Svaz spokojeného hraní

Ke hře jsem se dostal díky edici ABC a během několika let jsem ji hrál mnohokrát. Přesto jsem se nikdy nedostal dál než do Bombaje. Díky výzvě jsem se rozhodl k této hře vrátit a napravit, co jsem před lety nedokázal.

Z Káhiry, ve které hra začíná jsem si pamatoval téměř všechny úkoly, a tak hra odsýpala vcelku rychle. Po opuštění Káhiry a cestování na lodi, kterou jsem zvolil jako první dopravní prostředek jsem ovšem z rychlého tempa trochu vypadl, i díky neznalosti úkolů.

Hra má vcelku solidní příběh, který zčásti kopíruje, ale především bere inspiraci z knihy od Julesa Verna, Cesta kolem světa za 80 dní. Váš poťouchlý strýc vás posílá na cestu kolem světa, abyste přivezli patenty k jeho vynálezům a vyhnuli se tak své svatbě, kterou nechcete podstoupit, ale rodiče vás do ní nutí. Vydáváte se tedy na cestu, na kterých poznáváte nová prostředí a také lidi. Postavy ve hře jsou velmi odlišné a všechny jsou svým způsobem trochu ulítlé.

Po většinu hry běháte z místa na místo a plníte různé úkoly, kdy máte něco najít, donést nebo opravit. Kromě běhání můžete zakoupit i některý dopravní prostředek, který můžete využít k rychlejšímu pohybu po městě. Prostředky jsou ve všech čtyřech městech trochu odlišné, i když v každém najdete létající koberec a motorovou trojkolku. Největším plusem tohoto běhání jsou logické hádanky a puzzly, které v některých případech dokáží pěkně potrápit, než přijdete na jejich řešení. Co už je trochu horší je krkolomnější pohyb vaší postavy. Především to jde poznat při skákání, díky kterému jsem se několikrát zabugnul do stěny a musel načítat předchozí pozici, ale také stealth. Stealth je součástí několika úkolů, kdy nesmíte být spatřeni, ale postavy vás vidí téměř skrz objekty, takže stačí abyste malinko vyčuhovali a už vás mají. V některých případech bylo možné postavy uplatit a pokračovat bez omezení dále, v jiných případech to znamenalo opakování nebo dokonce špatný konec hry, kdy jste byli uvrženi do vězení.

Pohyb po městě komplikuje chybějící mapa, která je alespoň částečně nahrazena minimapou a šipkou ukazující vám směr, kterým se máte vydat. Šipka bohužel v některých úkolech na minimapě není a musíte si poradit sami. Také se vám během vašeho putování počítá čas, který se porovnává s časem Philease Foga a jeho cesty kolem světa.

Herní výzva 2022 - bod č. 2 Cesta do středu země 

První krokovací dungeon jsem odehrál v roce 2016 a jednalo se o Legend of Grimrock, u kterého jsem se celkem bavil. Ovšem od té doby uplynulo téměř šest let a nehrál jsem žádný. Nyní jsem se díky výzvě konečně dokopal zahrát si další a vůbec to nebylo špatné (doufám, že si další dungeon zahraji dříve než zase za šest let :)).

Začátek je takový obyčejný, kdy se vydáváte s partou dobrodruhů hledat zdroj zla. Při vstupu do kanalizace se za vámi vstup zhroutí, a tak nezbývá než pokračovat vpřed. Postupně se tak dostáváte do větší hloubky a potkáváte nové nepřátelé a také rozdílná prostředí. Dobře si hra po letech vede ve své grafice, která je stále dobře koukatelná a neodpuzuje. Výborné jsou i zvuky, kdy slyšíte nepřátele chodit například za zdí a říkáte si, že tam snad bude nějaký vstup nebo se na vás odněkud vyřítí.

Dungeony byly stísněné a naplněné řadou pastí, hlavolamů a také monster. To mi navazovalo takový trochu nepříjemný pocit, co se kde objeví. Především jsem měl strach v oblasti s pavouky (ta arachnofobie), kteří opravdu nepříjemně ťapou po chodbách a jenom jsem vždy čekal kdy na mě vyskočí.

Přesto je zde pár negativ, mezi které se řadí občasné záseky při soubojích, kdy se pohyb na chvíli zasekne. Při záseku jsem po většinou stihl zmáčknout i několik kláves pro pohyb postav a následně se vše zrychlilo a já chvíli tápal, kam jsem se to vlastně dostal. Dalším negativem (i když ke svému věku trochu pochopitelným) je chybějící mapa. Naštěstí si dokážu tvořit mapu přímo v hlavě, takže jsem si po jednom projití pamatoval, kde co je a kudy se tam zase dostat. Nejvíce ovšem zamrzí useknutý konec, kdy jsem dostal pouze textové znění o mém úspěchu a pak se hra sama ukončila.

Herní výzva 2021 - bod č. 3 Remaster

Původně jsem měl do výzvy naplánovanou jinou adventuru (Gabriel Knight), která mi bohužel úplně nesedla a nedokázal jsem se donutit k jejímu dohrání. Rozhodl jsem se tedy poohlédnout po jiné adventuře a vzpomněl jsem si právě na tuto. První díl Monkey Islandu jsem rozehrál již před několika lety, ale nějak se mi ho nepodařilo dohrát a trochu jsem na něj pozapomněl. Tento menší herní herní rest jsem však nyní dokázal napravit.

První, co mě na Monkey Islandu uchvátilo byl humor, který hrou prosakuje ve všech směrech. Nejvíce se ovšem objevuje u rozhovorů s postavami, kdy sami můžete volit mezi vtipnými odpověďmi. Postavy jsou dobře napsané a mezi ty nejlepší rozhodně patří obchodník, především díky neoficiálnímu českému amatérskému dabingu.

Vývojáři hry si velice šikovně poradili s šermířskými souboji, které zde nejsou jako akční minihra, jak by to nejspíše většinu napadlo. Souboje jsou zde prováděny pomocí urážek. Cílem je najít správnou urážku pro svého protivníka a tím ho v souboji přemoci.

Velmi pěkně jsou zpracované lokace, které jsou dokreslovány jednoduchou hudební vložkou. Hádanky ve hře jsou velmi často pouze o sbírání předmětů a jejich použití na správném místě, ale i o vcelku složitých rozhovorech. Jedním z takových případů je smlouvání s prodavačem ojetých lodí.

Na hře mi více méně nevadilo příliš věcí, přesto se jich pár najde. Jedním z toho je méně přehledná mapa opičího ostrova, po které cestujete a neustálé pobíhání po ní sem a tam. Tím druhým negativem jsou některé nadbytečné příkazy, které téměř za celou hru nepoužijete a mohly být vynechány.

Herní výzva 2021 - bod č. 2 Amerika, jak ji neznáte

Ke hře jsem přišel pouze s vědomím, že dostanu do rukou partu dobrodruhů, a že se děj odehrává ve fantasy světě. Někdy dávno jsem na tuto hru četl recenzi, ale absolutně vůbec nic jsem si z ní nepamatoval. Po zapnutí hry jsem byl docela překvapen její jednoduchostí, která mě dokázala vtáhnout a jen tak nepustit. Už je to docela delší doba, kdy jsem po vypnutí hry o ní neustále přemýšlel a měl nutkání jí zase zapnout. Tento stav mi bohužel vydržel jenom nějakých osm hodin (z celkových sedmnácti), poté jsem se spíš začal propadat do stereotypu, jdi tam, zabij toho a toho, promluv s tímhle chudákem, získej XP a jdeme na další quest.

Hra si bohužel neudržela své tempo ze začátku a také mi na konci přišel propastný rozdíl v soubojích, kdy jsem se musel vracet a zabíjet nepřátele jenom, abych získal peníze na nákup vybavení a získal novou úroveň u hrdinů. Možná to bylo mojí vlastní vinou, kdy jsem si vlastně příliš nenakoupil lepší předměty, které by mi zvyšovaly některé staty a musel jsem je dokupovat na konci právě neustálým opakováním soubojů.

Co mě velmi potěšilo bylo množství easter eggů a odkazů na další hry, filmy, seriály..., které krásně oživovaly statické obrazovky. Je to dobrý pocit, když přijdete do nové lokace, kde se objeví nový obrázek a po chvilkovém zkoumání během boje, mluvení s postavou nebo jiné činnosti si všimnete nějakého pěkného odkazu.

Herní výzva 2021 - bod č. 6 Jménem zákona

Door Kickers stojí na jednoduchém nápadu, provedení i hratelnosti. V podstatě do svého velení dostanete policejní tým, se kterým se snažíte zlikvidovat všechny zločince, zachránit rukojmí nebo zlikvidovat bombu. Úkolem je provést danou akci, co nejrychleji a hlavně precizně bez vlastních ztrát. K tomu slouží dvě herní varianty, kdy můžete hrát v reálném čase a postupně posouvat všechny členy, podle vývoje mise a pohybu nepřátel nebo využít taktický plán. V taktickém plánu můžete rozvrhnout buď celou akci nebo její část a následně pokračovat dle situace. Já osobně ze začátku využíval taktický plán, který byl vcelku přehledný a jednoduchý na ovládání. Později jsem pak přešel k chození povětšinou s jedním členem týmu v reálném čase a opatrnému otevírání dveří. Nejlépe se k tomu hodil tichý specialista, který otevíral potichu dveře a na zbraních měl tlumiče, takže pokud nestál zločinec natočený směrem ke dveřím, mohli jste ho na tajňačku odprásknout a pokračovat dále, aniž by se na vás vrhli další vrahouni.

Za plnění misí bylo ohodnocení v podobě hvězdiček, kdy se dostávali hvězdičky za splnění mise, rychlost a počet přeživších členů týmu. Za hvězdičky jsem pak dokupoval nové vybavení v podobě zbraní, speciálních nástrojů k otevírání dveří, granátů a zboje.

Hlavní částí hry je kampaň, ve které máte v předem připravených scénářích vždy něčeho dosáhnout (zabití všech nepřátel, zajištění důkazních materiálů atd.), ale především se od samostatných misí liší, tím že pokud přijdete o člena jednotky, přijdete o něj již na dobro. Samozřejmě restartováním mise ho můžete zachránit a pokusit se ji zvládnout lépe. Takže pokud přijdete o všechny členy jednotky, kampaň je neúspěšná a musíte ji rozjet od začátku. Bohužel mě trochu zklamalo opakování oblastí, kdy oblasti v kampani jsou stejné s oblastmi v samostatných misích, i když úkol nebo rozmístění nepřátel je odlišné. Přesto to beru jako mínus.

Nejméně zábavné pro mě byla záchrana rukojmí, kdy stačilo, aby stál jeden z rukojmí na špatném místě a někdo do něho omylem vystřelil, po čemž následovalo opakování celé mise hezky od začátku. Nejvíce mě naštvala mise na ambasádě, kterou jsem nebyl schopen dohrát, protože vždy mi v jedné místnosti zabili civilistu a nebyl jsem schopný ani po čtyřiceti pokusech najít způsob jak tuto misi dokončit.

Herní výzva 2021 - bod č. 10 Dětský svět

Tuhle hru jsem měl v dětství velmi rád, a tak jsem se rozhodl vložit jí do herní výzvy a projet i další dvě kapitoly, které jsem tehdy nevlastnil. Popravdě si ani nepamatuju, zda jsem dohrál někdy tu první kapitolu, i přesto, že jsem to hrál docela často.

Princip hry je naprosto jednoduchý, protože úkolem je sesbírat osm obrázků. Všechny obrázky mají na začátku na sobě otazník, ale v momentě, kdy jeden seberete dostanete slovo a místo otazníků teď vidíte obrázky. Pokud správně slovo přiřadíte k obrázku dostanete část klíče ke dveřím a obrázky se zase obrátí na otazníky. Pokud ovšem seberete špatný obrázek místo něho se objeví monstrum, na které si budete muset dávat pozor. Aby to nebylo všechno tak jednoduché, jsou obrázky rozházené po úrovních zcela náhodně a pokud selžete (umřete), obrázky se zcela náhodně promíchají, takže nemůžete spoléhat na to, že si zapamatujete jejich pozici.

Tehdy mi úrovně přišly mnohem rozsáhlejší, ale po opětovném spuštění mi přišly velice malé a většina z nich se dá dokončit do pěti minut. Pokud máte štěstí a slova máte hned vedle obrázků, dají se některé úrovně dohrát téměř do jedné minuty. Ovšem abyste se nenudily, hra vám na začátku vylosuje jedno slovo, ke kterému můžete sbírat v úrovních písmenka a získat tak bonusové skóre, pokud je sesbíráte ve správném pořadí. Další částí úrovní je sbírání knih, za jejich sesbírání taktéž získáte bonus. Celkově se tedy snažíte posbírat, co nejlepší skóre do tabulky nejlepších.

Co mi vadilo, bylo dlouhé čekání po sesbírání všech obrázků, protože vám je hra všechny znovu ukazovala i s názvy (asi takto - toto je oko, toto je ruka, toto je auto, toto je běh...). Bohužel se pro mě hra po velmi krátké době stala vcelku repetitivní záležitostí, a snažil jsem se úrovně dohrávat, co nejrychleji.

Z téhle hry mám naprosto rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem se při hraní docela bavil a bral své neúspěchy jako motivaci do dalších pokusů, na druhou stranu mi to znepříjemňovaly především skripty. Hodně často se mi totiž stávalo, že jsem umřel během skriptovaného přeběhu postavy a neměl jsem šanci to ovlivnit. Jako příklad uvedu hozený granát, který dopadl u mě a tím, že jsem zabil posledního nepřítele se hra přepnula do automatického běhu, ale postava ještě chvíli zůstala stát na místě, kde vybuchl granát a musel jsem opakovat misi znova.

Problémem bylo, že po každé smrti se musí úroveň opakovat zcela od začátku a projít ty části, které nebyly složité, ale při opakovaných pokusech spíše otravné. Hra byla jinak těžká po své vlastní stránce, kdy bylo nutné kupovat si lepší zbraně, kdy jsem neměl šanci se bez nich dostat dále. A samozřejmě také náboje, protože když mi došli v misi náboje, znamenalo to automatický game over, protože se nikde nedali během mise náboje sbírat.

S obtížností přicházely momenty, které mě frustrovaly, ale poté co jsem misi po těžké bitvě dokázal vyhrát se naopak projevila radost a úleva zároveň.

31/31 - Poslední hra v rámci mé měsíční výzvy je za mnou. Podařilo se mi zvládnout všechny hry, které jsem si naplánoval, a tak nemůžu být než spokojený se svým výsledkem. Tuto hru bych doporučil alespoň vyzkoušet, protože je tak zvláštní, že pro někoho může být zábavná.

Tohle byl návrat k jedné z adventur, kterou jsem dříve hrál pouze jednou a byl jsem i docela blízko k jejímu dohrání. Přesto jsem se zasekl těsně před koncem, kdy jsem nebyl schopen vyřešit jeden problém, bez kterého jsem nemohl pokračovat dále. Ten problém byla v Pankrácově vile knihovna, ve které byla kniha otevírající tajnou skrýš. Tehdy jsem nepřišel na to, jak skrýš otevřít, a tak jsem po několika pokus se hrou skončil. 

Hra sází především na svůj humor, který je velmi povedený a v českém překladu se to opravdu dobře čte. Občas je to sice trochu více ulítlé, než by to muselo být, ale přesto jsem se několikrát zasmál. K dobrému příběhu a jednoduché hratelnosti se povedlo i grafické zpracování, které i dnes vypadá celkem dobře.

Jediné negativum, které pro mě z této hry vyplývá je krátká herní doba. Ovšem na druhou stranu natahovat takový příběh, který hra má, by asi nejspíš nedělalo úplnou dobrotu.

30/31 - Opravdu povedená humorná adventura, u které jsem se dobře bavil. Už dlouho jsem nehrál takhle zábavnou hru, u které bych se u téměř každého dialogu alespoň trochu nepousmál.

Rozhodoval jsem se mezi dvěma legendárními adventurními sériemi a to King's Questem a Quest for Glory. Nakonec jsem se rozhodl pro tu starší sérii, kde se místo používání myši využívá psaní slov do příkazového řádku. Popravdě jsem z toho měl trochu strach, zda pro mě svým stářím a obtížností nebude hra příliš složitá, ale nakonec jsem zjistil, že je zcela jednoduchá, co se týče hratelnosti.

Příběh i úkoly jsou zcela primitivní, ale jejich splnění je trošku obtížnější. Pořadí jejich plnění si můžete zvolit sami a zároveň se můžete vydat téměř kamkoliv. Ne všude je to totiž bezpečné a potřebujete k tomu určitý předmět, abyste byli chránění, a neodskákali to svou smrtí. Stejně tak jsou tady obrazovky, které jsou tu proto, aby vám pouze zkomplikovali vaši cestu.

Hra je postavena na bodování vašich činů, kdy za získání nějakého předmětu získáte plusové body, zatímco za například špatné použití předmětu se vám body odečtou. Já jsem při svém prvním průchodu dokázal získat 122 bodů z celkových 158, takže jsem určitě nějaké předměty nesebral a nepoužil. Nebo je také možnost, že se některé úkoly daly vyřešit jiným způsobem za větší počet bodů. Přesto jsem se svým průchodem spokojen, protože jsem musel větší část hry opakovat, kdy mi z ohrady utekl kozel. A nevěděl jsem, jestli se to dá dohrát i bez toho, abych kozla nepoužil.

Je pravda, že jsem občas musel nakouknout do návodu, ale přesto jsem na řadu věcí přišel sám, za což jsem rozhodně rád.

29/31 - Nejstarší hra, kterou jsem během svého života dohrál, a jsme za to rád. Určitě budu chtít v této sérii pokračovat dále a uvidím, jak se hra časem měnila od svého prvopočátku.

Hru mám z časopisu ABC, a hrál jsem ji chvíli už před pár lety, ale příliš mi nebavila. Rozhodl jsem se po delší době smazat tento herní rest a dát hře druhou šanci.

Začnu tím, k čemu vás hra donutí, abyste mohli rozjet kariéru, a to je tvorba postavy, která je naprosto jednoduchá. Zvolíte jméno, tvář, kombinézu a zemi. Bohužel mezi zeměmi chybí Česká republika, i když se při závodech objevuje česká vlajka. Asi pro vývojáře bylo těžké přidat českou vlaječku k národnostem, když už ji přidali na závodní dráhu mezi diváky, kteří s ní mávají (stejně tak to dopadlo například i s Jižní Koreou, které jsem si mezi vlajkami všiml). Uvádím to z toho důvodu, že zde nejsou žádní oficiální biatlonisté, a tak si vývojáři mohli dovolit dát sem téměř jakoukoliv vlajku, ale zdá se že zvolili hlavní velmoci v této disciplíně, kam jsem v roce 2006 nepatřili.

Přejděme ale k tomu nejdůležitějšímu a to jsou závody. Hratelnost je jednoduchá, kdy pouze držíte mezerník a podle toho se váš biatlonista namáhá, což sledujete na liště, kde vidíte, jak moc se namáhá a jakou sílu byste měli volit, aby se neunavoval v různých úsecích závodů podle náročnosti. Střelba je hodně arkádová a ne příliš náročná, takže stačí zadržet dech, aby se vám neklapala tolik zbraň a většinou se trefíte, když to příliš neuspěcháte. Jako plus bych viděl oficiální názvy tratí, které jsou sice upravené pro potřeby hry, ale dají se tam najít nějaké náznaky tratí z reálu.

Problém nastal především v momentě, kdy jsem s přehledem vyhrál juniorskou ligu a postoupil do amatérské, kde jsem sice napoprvé nevyhrál, ale napodruhé s lehkou převahou již ano. Jenže rozdíl mezi amatérskou ligou a profesionální ligou byl naprosto nesmyslně veliký, a tak jsem za dvě sezóny nebyl schopný dojet na lepším místě než na posledním, a ani jsem nebyl vyrovnaným soupeřem. Soupeřům stačilo na rovince chvilku zasprintovat a už jsem jim koukal na záda z velké dálky a za chvíli už je ani neviděl. Dojel jsem je až na střelnici, kde už stříleli a než já začal, tak byly v čoudu. A to jsem hrál na střední obtížnost. Problém zde byl, že jsem za poslední místo dostával málo zkušenostních bodů a nemohl si tak svého biatlonistu vylepšit. Zároveň jsem po dvou odjetých sezónách už neměl motivaci se v této hře snažit vyhrát profesionální pohár.

28/31 - Jediná sportovní hra, kterou jsem si do této výzvy zařadil, nebyla zrovna tou nejlepší volbou. Přesto jsem si zase nevybral tak špatně, protože existují mnohem horší sportovní hry.

Příjemná skákačka, kde hledáte na neznámé planetě kousky rozbité vesmírné lodě. Důvodem toho je, že vás neznámý mimozemšťan unesl a poté havaroval, a vy mu pomáháte loď opravit.

Hra je plně otevřenou záležitostí, kdy můžete jít kam chcete a jednotlivé součástky hledat v jakémkoliv pořadí. Abyste věděli kde hledat pomáhá k tomu světelný paprsek, který si můžete kdykoliv aktivovat a podívat se, kudy se pravděpodobně vydat. Součástí jsou bohužel i slepé uličky, které mě občas naštvaly, když jsem do nich zabloudil.

Vaše postavička umí klasicky skákat, ale rovněž umí lézt po stěnách, což se celkově hodí, protože jsou zde takové pasáže, kdy se bez toho neobejdete. Součástí je i vcelku veliké množství checkpointů, které se velmi hodí, protože umřít v některých částech není zrovna těžké.

27/31 - Tuto freewarovku si popravdě nepamatuji, jestli jsem ji dříve hrál nebo se mi plete s jinou podobnou hospačkou. Přesto jsem si ji užil a nenudil se u ní.

Nápad hrát za batole se mi zdál jako dobrý, ale nakonec mi hra absolutně nesedla a musel jsme se do jejího hraní nutit. Naštěstí pro mě nebyla hra příliš dlouhá.

Začnu příběhem, který jsem úplně nepobral. Netuším zda si dítě takto představovalo svět v noci nebo se jednalo o noční můru, nikde to vysvětleno nebylo (i když to, že dítě usíná vypadá spíše na noční můru). Bohužel jsem se nebavil ani v jednotlivých lokacích, které mi přišly absolutně nezábavné, tmavé a celkově bez zajímavého nápadu. Téměř celou hru jsem neviděl na cestu, protože byla příliš tmavá (i přesto, že jsem hru trochu zesvětlil) a svítící medvídek také moc nepomáhal.

Hororové prvky zde na mě vůbec nepůsobili, přišli mi povětšinou příliš okaté a také nevyzněli tak strašidelně, jak by mohly. Sice jsem se párkrát trochu lekl, ale nijak jsem neměl pocit strachu a nepřátelé mi přišly spíše otravní.

Ocenil bych dva typy pohybu, kdy si můžete volit, zda se budete pohybovat chůzí, kdy můžete při rychlém pohybu spadnout, ale zase máte větší rozhled nebo zvolíte pohyb po kolenou, který je rychlejší, ale zase máte menší rozhled. Já osobně to střídal, jak mi to vyhovovalo, když jsem netušil kam mám přesně jít, volil jsme chůzi, a když jsem cestu před sebou viděl, padl jsem na kolena a proběhl cestu rychleji.

26/31 - možná jsem si na tuto hru zvolil špatnou atmosféru a náladu, ale bohužel mi to nesedlo. Ale je důležité brát všechny ty hodnocení z nadhledu, protože každému prostě sedne něco jiného a zároveň se i baví u něčeho jiného. Při svém hodnocení totiž na celkové hodnocení hry nikdy nekoukám a nedávám tomu žádnou váhu a hodnotím čistě podle svých pocitů a zde to opravdu nebylo to pravé.

Starý vousatý děda dostává dopis, ve kterém dostává ne příliš dobré zprávy, a tak ani chvíli neváhá, balí batoh a vyráží na cestu. Cesta to pro něj nebude krátká, a tak se bude neustále na různých místech zastavovat a odpočívat na lavičce. Při té chvilce oddychu zavzpomíná na svůj život, jak se měnili krásné chvíle s těmi méně krásnými a naopak.

Hra sází na poklidnou atmosféru, kdy převážnou část svítí slunce a svět je plný barev. Občas potkáte i pár lidí, kteří provádějí nějakou jednoduchou činnost (hra na kytaru, hrabání listí). Jelikož děda je pomalý a nemůže obcházet každý kopeček, musíte mu pomoci přesouváním právě těch kopců, tak aby se dostal do svého cíle.

Hra není nijak dlouhá, což je na jednu stranu škoda, protože ta atmosféra je úžasná, ale na druhou stranu začne být po delší době trochu repetitivní a posouvání kopců začne nudit.

25/31 - Po několika trochu náročnějších hrách jsem si chtěl zase zahrát něco, u čeho trochu budu odpočívat a užívat si. Tato hra mi mé malé přání splnila, a já se skvěle pobavil a odpočinul zároveň. Pokud hledáte nějakou pěknou hru, u které se nebudete stresovat, tak mohu s klidným srdcem doporučit.

Tuhle hru jsem jedním slovem zbožňoval. Hrál jsem jí nejméně několikrát za měsíc a bylo mi tehdy jedno, zda se jednalo o to zvítězit v šampionátu nebo si jen tak zajezdit.

Začnu tím nejdůležitějším, co musí závodní hra nabízet a to je zábavný gameplay. Ten zde funguje výtečně a je zábavný, tak jak má být. Volit můžete ze tří obtížností, kdy soupeři opravdu umí pěkně zatopit. I když se dostanete na první místo, tak si nemůžete být jistí svým vítězstvím, protože jsou vaši sokové stále hladoví a stačí jedno zaváhání a jste najednou mimo stupně vítězů.

K zábavnému závodění musí patřit i zajímavý a dlouhý výpis tratí, které člověka musí zaujmout a bavit. To hra rovněž splňuje, jelikož jsou zde tři základní šampionáty + tři bonusové šampionáty a pro každý šampionát je pět odlišných tratí. Ke všemu si můžete zahrát i vedlejší lovecké závody, ve kterých lovíte kachny pomocí sesbíraných ježků.

Zábavu přináší i multiplayer, který jsem si v dětství užil se svým starším bratrem. Ten ještě zábavu zvedá, protože se vždy chcete vytáhnout nad svým soupeřem. Ale zároveň díky tomu mohou vznikat i skvělé a unikátní nevyzpytatelné situace.

Podle mě hra splňuje všechno, co závodní hra splňovat má, aby byla zábavná. Autoři zde rozhodně nešlápli vedle, ale trefili se na správné místo.

24/31 - Hodně veliký návrat do dětství pro mě znamenala tato hra. Doufal jsem, že mě paměť nebude u této hry šálit a že to nebude poté dlouhé době špatná hra. V tomto případě ovšem fungovala dobře a hned jak jsem si ke hře sednul, připadal jsem si jako doma. Sice jsem si trochu musel zvykat na grafiku, která mi chvíli dělala potíže, ale po chvíli už bylo vše jak při starém.

Rád zkouším nové hry a zkouším i pod žánry, které tak často nehraji. Jedním z takových pod žánrů jsou tzv. Mystovky. Zatím jsem nehrál Myst, tedy kromě demoverze pětky (možná to byla čtyřka, přesně si nepamatuju). A zároveň se mi líbí, že jsou tyto adventury postaveny na mysteriózní atmosféře a složitých hádankách.

V The Five Cores je příběh oseknutý na úplné minimum, kdy na začátku dostáváme nějaké informace o tom, že naše rasa zapomněla, ztratila v minulosti tolika receptů na výrobu různých zařízení. Vy ovšem získáváte indicii, že na jednom ostrově se nachází dívka, která spí a k jejímu probuzení potřebujete aktivovat čtyři drahokamy. Po přečtení tohoto papíru se ocitáte na ostrově a hra začíná. Od této chvíle, už nedostanete žádné další příběhové indicie, a příběh je tedy odstaven až na hodně vzdálenou kolej. Je to škoda, mohlo zde být několik textů v knihách, které tady jsou připraveny, ale jsou prázné.

Vývojáři tedy vsadili na hádanky a puzzle, které jsou v některých případech velice slušně propracované a přemýšlení nad nimi nebo hledání indicii dá zabrat. O to je potom větší radost, když se to člověku povede vyřešit. Bohužel je zde i několik puzzlů, které se dají dokončit čistou náhodou, variantou pokus a omyl. Některé puzzly zase nejsou vysvětleny (nebo jsem vysvětlení nenašel) a tak nezbývá než zkoušet, jak puzzle vyřešit nebo se podívat na návod (nakoukl jsem asi čtyřikrát, když už jsem byl v koncích).

Ostrovy jsou rozděleny do několika částí, kam se dá dostat aktivováním teleportačního drahokamu. Na daném ostrově se pak musí aktivovat další krystal, kterým se aktivuje probouzecí systém u spící dívky. Ostrovy jsou velmi odlišné a pěkně zpracované. Bohužel jsou některé puzzly strašně daleko od sebe a neustále musíte mezi nimi přebíhat, abyste se podívali na řešení nebo nápovědu a pak to po cestě buď zapomněli nebo udělali ve výsledku chybu a museli se zase vracet.

Dalším problémem je technické zpracování, které je nedokonalé a celá hra připomíná spíše beta verzi. V některých místech se objevuje ruka na použití předmětu, ale po provedení akce se buď akce občas nekoná nebo se zmáčkne jiná páčka, než na kterou míříte. To hraní příliš nezpříjemňuje, spíše naopak.

V případě této hry bych asi doporučil remasterovanou verzi z roku 2019, která dle videí a obrázků vypadá mnohem hratelněji a rovněž rozšiřuje více příběh.

23/31 - Chtěl jsem zase vyzkoušet něco trochu odlišného, než to co hraji téměř neustále, ale v tomto případě jsem byl trochu zklamán. Určitě bych ale doporučil remasterovanou verzi, která podle videí a obrázků vypadá mnohem lépe a možná si ji sám někdy v budoucnu zahraju.