Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Pathologic

Pathologic Classic HD, Mor: Utopia

09.06.2005
71
50 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Nestáva sa často, aby sa budgetová hra vybrala umeleckým smerom. Toto je jeden z mála príkladov, že sa to naozaj dá.

Ocitáme sa kdesi vo fiktívnom utopickom malomeste uprostred nehostinnej ruskej stepi. Hráč sa zmocní osudu jednej z troch diametrálne odlišných postáv a bude riadiť jej kroky počas dvanástich dní v tomto mestečku. Hlavným problémom je prežiť, nielen nákazu, ktorá mení mesto na čosi riadne patologické, ale aj skutočnosť, že toto Bohom zabudnuté miesto sa vymyká všetkému čo poznáme, ako keby životné a prírodné princípy nefungovali. Rôzne filozofické myšlienky a silný vplyv magického realizmu nedajú spať každému, kto túži zažiť niečo čo sa odlišuje od dnešného mainstreamu dovtedy, kým tých 12 dní neprežije, ak ich teda prežije a možno vám hra nedá spať ani potom...


Poslední diskuzní příspěvek

dik za pomoc...skusal som ist cez tie registre, nepomohlo. nic, hladam dalej, v krajnom pripade idem zasa od zaciatku :)

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 85
Více her jako je Pathologic. Je to jedna z těch, které vás vyrvou z vaší elektronické komfortní zóny. Možná více, než jakákoli jiná. Pod ohavnou slupkou se nachází výzvy, které jsou často vyčerpávající, podivné a pozoruhodně komplexní. Žánrově by se snad dala zařadit pod survival-horror, ale na rozdíl od ostatních her tohoto žánru zde nebojujete proti následkům či přímým nohsledům nějakého zla. Nejsou zde ani lekačky. Pathologic pracuje se zlem a strachem mnohem pomaleji a rafinovaněji.
Narozdíl od jiných survival hororů se prostředí kolem vás do záhuby teprve řítí. A to postupně a vy to budete sledovat a bude to tvořit mantinely i svobody vašeho rozhodování a interakce s okolím. Je zde zcela objektivní zlo, mor. Celá hra se točí kolem přežívání ve městě zasaženém morem. To, že ve hře je přítomno zcela objektivní zlo ale neznamená, že je taky přítomno zcela objektivní dobro. Nebojujete s morem samotným, který je spíš hybatelem událostí a zkázy, která visí nad městem, ale se všemi jeho psychickými a sociálními dopady na obyvatele města.
Postupná zkáza se totiž projeví nejen ve městě samotném, ale i v chování obyvatel, včetně důležitých aktérů, se kterými musíte být v interakci, abyste přežili. I vy totiž musíte jíst, spát, vyhýbat se moru. A jídlo si musíte sehnat, buď za peníze, nebo směnným obchodem. Ale ekonomika se horší/mění každý den a můžete být dohnáni dokonce k páchaní zločinů, abyste přežili. I důležitá NPC mohou zemřít, a to i následkem vašeho rozhodování.

To vše vytváří dokonalou atmosféru neustálého strachu a tlaku, který je ve hrách něčím nevídaným. Nebezpečí je latentní a je všude, svět se mění a vy na to musíte reagovat a on reaguje a reflektuje vás a vaše jednání. Aspoň zdánlivě. Hudba, surrealistická architektura, podivuhodné zvyky a zvláštní lore tomu jen pomáhají. Vztahy mezi postavami ve městě vás nejednou donutí přemýšlet, co vlastně děláte a proč. A to v tom dobrém slova smyslu.

I narace má svých pár much, ale ty nejsou podstatné. Horší je to s technickým zpracováním. Katastrofální. Mě osobně hra nespadla tuším, ale grafika je otřesná, zvuky jsou žalostné. Soubojový systém je triviální a blbý, umělá demence tomu rozhodně nepomáhá. Některé prvky jako je třeba deník nebo poznámky objevíte spíše čistou náhodou.

Pathologic má řadu chyb, ale téměř všechny z nich jsou v technickém zpracování nebo nedostatku prostředků. Snad nelze říct, že by pramenily z málo kreativity, snahy nebo ambic. Každý herní prvek má své chyby, ale Pathologic je vede někam úplně jinam než ostatní hry a pokud překousnete ošklivý povrch hry, zatnete zuby a dostanete se do ní, odmění vás jednou z nejlepších atmosfér a příběhů v hrách vůbec.
Naprosto jedinečný zážitek.

Pro: hudba, příběh, narace, postavy, atmosféra, hardcore ekonomika, originalita

Proti: souboje, technická stránka

+29 +32 −3
  • PC 80
Pathologic je pro mne jednou z nejvýraznějších her, které v posledních letech vznikly, a to je nejlepší vlastnost, jakou hra může mít. Je na něm silně znát nízký rozpočet a původ ze země, která není západnímu publiku příliš blízká, čehož pochopitelným důsledkem je, že si jej oblíbí poměrně úzká skupina hráčů. Graficky se zjevně zpozdil o několik let, dohled je chabý, zakrytý mlhou, a budovy mají jen několik předobrazů, všechno to (snad až na dohled, který by opravdu mohl být lepší) na druhé straně napomáhá kouzlu, kterým Pathologic oplývá.

Budu-li se na něj dívat jako na hru - soubor mechanismů, naleznu velké množství věcí, které jsou buď přímo špatně, nebo by alespoň mohly být udělány lépe. Přiléhavější pro něj je označení „zážitek“ (jak výstižně poznamenal v diskusi Last_Jedi) či přímo „mystická zkušenost“. Pathologic je místo, malá komuna uprostřed stepi, kterou mohu putovat dál, až se i obrysy posledních budov zanoří do mlhy a kolem mne nezbude nic než pustá krajina, která nevede nikam. Obyvatelé sice mluví o jakémsi „městě“, a to do děje, zdá se, i mírně ingeruje, ale je zjevně tak vzdálené – geograficky i duchovně -, že si nejsem jistý, jestli si všichni nevymýšlí nebo nevěří stejné lži.

Pathologic je místo prostoupené čímsi, čemu by se dalo říkat náboženství; pro cizince, kterým je hráč, a do jisté míry i herní charakter, je ovšem značně neproniknutelné. Opírá se o podivné tradice, obskurní rituály, komplikovanou hierarchii postav, v jejichž intrikách je hráč zapleten, a od začátku do konce jsem se cítil jako zeměměříč dorazivší do podzámčí. Vtírá se však otázka, jestli alespoň někdo z místních plně >rozumí< tomu, co se zde děje; mystické zkušenosti nakonec přece nevzcházejí z ratia.

Hlavním rysem tohoto místa je ovšem pohyb, možná lépe řečeno umírání. Komunita je stižena morem, jehož příčina je neznámá a který postihuje nejen lidi, ale i budovy a vlastně město a jeho ducha jako celek. Čas reálně ubíhá a vždy o půlnoci se podstatným způsobem promění okolnosti: v divadle se odehraje další part bizarní hry; mor zachvátí další čtvrt; zemře některá z významných osobností; prudce vzrostou ceny, takže se další den musím přehrabávat v popelnicích, jelikož nemám co jíst, a doufám, že dožiji dalšího dne, kdy snad ceny opět poklesnou. Lze se vtělit do jedné ze tří postav, které mají vlastní společenský status a ten se výrazně promítá do jejich možností. Různí lidé k vám chovají různou míru náklonnosti, těšíte se určitým privilegiím (jako např. možnost vyřezávat lidem orgány) nebo jste naopak stiženi permanentním poklesem reputace odrážejícím nedůvěru komunity. Pokaždé se tak dostáváte do dosti odlišných situací a nabízí se vám jiné úkoly, i když ten hlavní rys – časté přemisťování z jednoho místa do druhého – je společný všem. Zatímco v kůži jedné z postav jen zaslechnete o jakési události, v kůži druhé už se jí aktivně účastníte a můžete ovlivnit její výsledek. V žádné ovšem nemáte dostatečný přehled, vždy jste omezeni svou malou rolí ve společeství a neustávajícím pohybu všeho okolo.

Mnoho závažných věcí se děje bez mého přičinění, ale několikrát denně jsem postaven před rozhodnutí, které může potenciálně změnit chod věcí budoucích. Co je však nejasné, jsou jeho následky, a to před rozhodnutím i po něm. Neustále se mi honí hlavou, co by se asi stalo, kdybych se předevčírem rozhodl jinak, nebo kdybych se nacházel právě na tom místě, kde se údajně stalo něco významného: mohl jsem to ovlivnit, nemohl...? Hráč v Pathologic skutečně není pánem situace, domnívám se dokonce, že by se hra dohrála bez jakéhokoli hráčova přičinění, jen by se pravděpodobně nedozvěděl jak. Svět prostě jde dál a ubohý mravenec se snaží usměrnit jeho chod: ve hrách vyloženě nezvyklý pocit, k jehož ocenění a přemítání nad ním jsou jako dělané dlouhé přesuny depresivně vyhlížejícím prostředím.

Proto jsem byl velmi zvědav na druhé hraní, tentokrát za dívku stepi. Pokusit se lépe proniknout do zdejšího světa, porozumět povaze nákazy město sužující, a v neposlední řadě vyzkoušet, nakolik je děj hry závislý na hráčových zásazích (ubohou metodou save/load jsem si za tímto účelem zážitek pochopitelně ničit odmítl). Při prvním hraní je velmi těžké, ne-li nemožné, určit, nakolik jsou vnitřní mechanismy reakcí na hráčovy činy propracované, a jak je výsledek tedy „hluboký“; hodnocení jsem tak předpokládal mezi 70 % až 100 %. Momentálně jsem přibližně ve třech čtvrtinách druhého hraní a má přání se spíš nenaplnila; i když se stále zdráhám hodnotit bezvýhradně, nemalá část hry je mi dosud utajena. Na nemálo událostí hra opravdu reaguje a je např. možné ovlivňovat postup nákazy městem, zásadní dějové momenty jsou však zřejmě neměnné a v případě vašich neočekávaných rozhodnutí působí nezřídka nelogicky. Asi se není čemu divit, v opačné případě by byl vývoj příliš komplikovaný, ale při prvním hraní jsem přece jen doufal ve víc.

Pro: krásné a netradiční psychedelické dílo; hudba; nádherné obrazy v interiérech domů

Proti: pro někoho: krásné a netradiční psychedelické dílo; nereaguje na hráčovy činy tak živě, jak se nejprve zdá; nízká viditelnost; technické problémy

+23 +24 −1
  • PC 100
V tomto komentáři se vám pokusím vylíčit, proč si myslím, že Pathologic je nejlepší hra, kterou jsem kdy hrál (i když o tuto poctu se nejspíš musí podělit s Brothers: A Tale of Two Sons, které mám ale rád z úplně jiného důvodu) a o čem to vlastně celé je. Nebojte, budu se snažit psát tak, aby to bylo stravitelné i bez toho, abyste museli číst spoilery. Nicméně je to moje srdcovka, a tak mi, prosím, promiňte, že tentokrát nebudu usilovat o stručnost.

Pathologic je hra jako žádná jiná. Za svá léta dostala řadu různých nálepek - Ajantis ji zde na Databázi nazval "mystickou zkušeností", kdesi jinde ji nazvali "přirozeným produktem ruské kultury", což je úplný nesmysl, PC Gamer ji shrnul jako "Oblivion with cancer". Nikdy příliš nepronikla do mainstreamu, ale přesto se pro pár z nás, kteří jí propadli, stala takřka modlou. Mezi těmi, kdo s ní měli tu čest, si vydobyla přinejmenším rozporuplnou reputaci, a to pro svou obtížnost, neproniknutelnost a nepřívětivost, ale taky hloubku, mnohovrstevnatost, estetiku a filosofii. Z čistě herního hlediska ji asi nejvtipněji a zároveň nejtrefněji na Redditu někdo shrnul takto: "Hrát Pathologic je jako skládat zkoušku v autoškole. Akorát ji musíte skládat v Ladě a je vám 12. Přesto to není tak těžké, pokud víte, co děláte. Což nevíte."

Původním záměrem jejího autora, Nikolaje Dybowského, nebylo stvořit počítačovou hru. Podle jeho slov k němu přišla myšlenka Pathologicu ve snu a nejprve se ji snažil ztvárnit jako literární dílo, potom jako divadelní hru. Teprve když se ukázalo, že pro to, aby tento umělecký záměr skutečně vyšel, bude potřeba přímá interakce diváka s příběhem, přišel nápad vytvořit hru ve virtuálním prostoru. Jinými slovy, Pathologic je klasická hra jen na první pohled, ale ve skutečnosti je to interaktivní experiment, který si klade za cíl prozkoumat rozhodování člověka ve stresové situaci, pokusit se zodpovědět několik velkých otázek filosofie a politiky a zjistit, kde leží limity a hranice her jakožto média. Mnoho her "s uměleckým přesahem" se snaží letmo nahodit zajímavé otázky, případně vám přenechá indicie, ze kterých chce, abyste si poskládali vlastní interpretaci. Naproti tomu Pathologic je uměleckým dílem v pravém slova smyslu a krom kladení otázek se nebojí i nabízet odpovědi.

Hra začíná v divadle dialogem mezi hlavními postavami příběhu - doktorem Danielem Dankovským, geniálním vědcem z Hlavního města, který se zabývá limity lidské smrtelnosti, Artemijem Burakem, nedostudovaným chirurgem a synem velkého léčitele, a Klárou, záhadnou dívkou ze Stepi, kterou jedni mají za svatou, jiní za ztělesnění zla. Ten shlédnete jako divák a teprve potom je vám dopřáno vybrat si postavu, za kterou budete hrát (!). Každá z postav má svůj vlastní příběh (o délce asi 20 hodin), mírně odlišný styl hraní a zcela jiný pohled na věc. Zapřísáhlý racionalista Dankovský se dění hry snaží uchopit pomocí rozumu, zatímco Burak k němu přistupuje filosofií Čar, která daleko spíše odpovídá zdánlivě neobvyklým zákonitostem herního settingu. Klára pak do hry vnáší ještě jednu vrstvu. Jako postava je Klára lidojedkou ze Stepi, ztělesněním moru v lidské podobě, která má nadpřirozené schopnosti a nemůže lhát. S tím přichází problém, protože pokud má mít hráč svobodu volby, pak musí mít i svobodu lhát. Tím ale vzniká rozpor mezi postavou a hráčem. Hra celou dobu koketuje s přítomností hráče ve hře a v prvních dvou zmíněných příbězích občas prolamuje tzv. čtvrtou zeď a promlouvá přímo k hráči. V případě Kláry je však čtvrtá zeď odstraněná zcela a hra s hráčem, který se (možná) snaží hrát roli Kláry, jedná zcela otevřeně a přistupuje na to, že hráč ví věci, které by postava vědět neměla. Jedna z věcí, ve kterých Pathologic exceluje, jsou zvraty. A tak se vám během hry může mnohokrát stát, že v roli Dankovského zažijete jednu situaci, jen abyste se v roli Buraka ukázalo, co za tím stálo, a v roli Dceri stepy vyšel najevo zásadní fakt, díky němuž se význam celé situace otočí naruby.

Tyto tři postavy se ocitají v malém městečku uprostřed rozlehlé stepi, tak daleko od civilizace, že žít tam, je jako žít na ostrově uprostřed oceánu. Každá z postav přijíždí trochu jiným způsobem a ze zcela rozdílných důvodů. Krátce po příjezdu ve městě propuká epidemie Písečného moru, která město den za dnem zaplavuje a vaším úkolem je přežít v něm dvanáct dní. Všechno ostatní je nepovinné. Každá postava ve hře má svoji roli a tu se bude snažit hrát, ať už se příběhu hráč účastní, nebo ne. Hráč tedy může příběh částečně nebo i úplně ignorovat a přesto se nějakého konce dobere. Hráč se také může pokusit město zachránit a vynaleznout lék. S postupem času však začne vycházet najevo, že ani Dankovského antibiotika a sanitární opatření, ani Burakovy přírodní tinktury, ani léčivý dotek Dcery stepy mor nedokáže zcela zastavit. Vyhrát proti němu může jen ten, kdo se dobere jeho pravé podstaty.

A sice, že město, ve které se děj odehrává, je živoucí organismus a experiment, utopie. Skládá se z několika nesourodých částí a všechny časové epochy se v něm odehrávají zároveň. Vládnou mu tři rodiny - Kainové, Olgimští a Saburovové - z nichž každá se ho snaží vést jiným směrem. Kainové a jejich přívrženci jsou utopisté a individualisté, kteří usilují o "něco víc" než obyčejný život, o překonání limitů, které svazují lidskou existenci a o porušení přírodních zákonitostí. Ne náhodou sídlí na západě města. Olgimští jsou kapitalisté, kteří vlastní téměř celé město a vysávají zemi i její původní lid, zvaný Řád, často kladený na roveň zvířatům, kde jsou si všichni rovni a všichni jsou mezi sebou zaměnitelní. Zatímco mladý Olgimský by rád, aby Řád mohl žít ve městě bez utrpení pod vládou jeho otce (a vyvázal se tak ze své zvířecí podstaty), starý Olgimský je kapitalista ze staré školy, který naváhá ze Země vyždímat i poslední kapku krve. Saburovové jsou pak v celé hře jaksi "navíc". Je to rod zprostředkovatelů "bez názoru" a jeho údělem se stane obětovat se v zachování statusu quo. Mor je manifestací země trpící pod tímto nesourodým mišmašem idejí. Ve hře má země všechny tři možné významy - země doslova jako půda a přeneseně země jako stát a Země jako planeta. Tyto pojmy lze zaměňovat a tento rozpor tedy odkazuje na utrpení ideologicky neukotvené země (mnozí mají za to, že se tím myslí Rusko (což autoři také přiznali), ale tuto analogii lze vztáhnout také k mnoha dalším zemím, které trpí rozporem mezi utopismem a kapitalismem, mezi západem a východem, mezi starým a novým...), stejně jako na utrpení planety Země (a přetahování lidstva o to, zda dále čerpat její konečné zdroje, nebo se jí snažit ochránit).

Město (a město se skládá především z lidí) bude vyléčeno teprve tehdy, pokud se definitvně ubere jedním směrem, přičemž ale nějaká jeho část musí umřít, buď utopisté, nebo (zvířecí) Řád. Buď budoucnost, nebo minulost. Buď západ, nebo východ. Za povšimnutí stojí, že pro dosažení různých konců je potřeba zachránit určité skupiny postav, v žádné z těchto skupin však nefiguruje magnát a obchodník s býčím masem starý Olgimský, čímž autoři poměrně jasně naznačují, koho země nepotřebuje.


Přežít ve městě není nic jednoduchého. Hráč se musí starat o zdraví, hlad a únavu. Musí proto pravidelně jíst, spát, případně se léčit z nákazy. Situace ve městě se ale den ze dne mění - do nových částí města proniká nákaza, ceny se hýbou nahoru a dolů a lidé jednají. Ačkoliv hra hráči namlouvá, že je hlavní postavou příběhu, ostatní postavy, zejména obyčejní lidé, se k němu tak nechovají. Nelze tu spoléhat na klasickou herní logiku, kdy hráč dostane za vynaloženou námahu příslušnou odměnu a hra se v přežití snaží hráči vyjít vstříc. Naopak, postavy hráči namlouvají lži a polopravdy, úkoly často k ničemu nevedou, ceny se mění bez ohledu na to, jestli hráč umírá hlady, a situace se každý den mění natolik, že strategie, která fungovala jeden den, může být další den k ničemu. Ke všemu má hráč na starost řadu postav, které musí chránit před morem. Zkrátka, zatímco většina her je stavěná kolem hráče, Pathologic se prostě děje a je na vás, abyste použili vlastní úsudek o tom, jak v něm přežít a dosáhnout kýženého cíle.

Jak už jsem naznačil, Pathologic je hra zvratů. V půlce a třech čtvrtinách hry do příběhu vstupují nové postavy, které všechno komplikují (z obávaného inkvizitora se například vyklube překvapivě přívětivá žena, která, jak se však ukáže, přece jen hraje větší hru a tahá za vaše nitky, když si myslíte, že je váš spojenec), o původních postavách postupně vyplouvají na povrch nejrůznější tajemství, některá zásadní, jiná "jen" fascinující. Hraje si s významy slov a jméno každé postavy má několik vrstev - někdy je to ironické antonymum nějaké jejich vlastnosti (Anna Andělová - únoskyně dětí), někdy je to slovní hříčka (Ospina (anglicky Aspity) vychází z ruského slova ospa, neštovice, které odkazuje na to, že se objevila po první propuknutím epidemie ve městě před lety jako jizva po neštovicích), někdy odkazuje na skutečnou postavu (Alexander Saburov - ruský generál z druhé světové války), někdy je v něm skryt skutečný charakter postavy (Kain - původní význam slova Kain je kovář, ale nabízí se samozřejmě odkaz na bratrovraždu) a někdy je to víc věcí dohromady (generál Alexander Blok je odkazem na skutečnou postavu nikoliv generála, ale básníka Alexandra Bloka, což odpovídá i charakteru postavy ve hře). Na novém významu nabývají i zásadní budovy ve městě (například nepravděpodobně vysoký, obrovský a vratký Polyhedron je ve skutečnosti zapíchnut hluboko v zemi, čímž jako páka tlačí na ložisko infikované krve, která způsobuje epidemii ve městě; divadlo je ve skutečnosti zdrojem veškerého dění ve městě, neboť je to celé divadelní hra, ale zároveň dětská hra na pískovišti, kam děti vložily svoje neoblíbené hračky a hrají si na mor ve městě, a zároveň počítačová hra) i mystické pojmy jako osud (osud je herním postavám skutečně předurčen, neboť příběh pro ně byl naprogramován jen omezeným počtem způsobů), země (myslí se jí opravdová země, země jako stát nebo země jako živý organismus?), proroctví (paradox proroctví tkví v tom, že pokud je příliš podrobné, pak ho lze zvrátit, ale pokud je příliš vágní, pak je těžké ho správně pochopit), magie (je, jak se ukáže, ve hře chápána jako kombinace působení výjimečných lidí a ideálních podmínek, vedoucích ke "středně předvídatelným" výsledkům - jinak řečeno, je to unikátní výtvor, který se mohl povést jen proto, že se ve správný čas, na správném místě a za správných podmínek sešli ti správní lidé) či nesmrtelnost (není nesmrtelnost těla, ale nesmrtelnost ducha, který žije v dalších lidech), které ze začátku působí jako nějaké klasické fantasy mumbo jumbo, ale postupně se ukazuje, že v příběhu hrají významnou roli. Hra dává odpovědi na to, co znamenají, a hráč si nikdy nemůže být jistý, že je chápe zcela správně. Ostatně několik z nejdůležitějších bodů v příběhu je postaveno kolem víceznačnosti některý slov. Pathologic nakonec nikdy nenabízí definitivní pravdu a neřekne vám, která z postav se na věci dívá "správně" - naopak, jak říká, pravda není jeden určitý bod, je to mozaika.

O Pathologic by se toho dalo napsat ještě spousta a spousta by se mu toho dala vytknout. Jasně, má škaredou grafiku, tempo chůze je příšerně pomalé (i když člověk u něj má poměrně dost času na přemýšlení), chybí mu pořádný tutorial, město je postaveno podle logiky, která hráči do cesty staví ploty, hra má dosud nevyřešené bugy atp. Ale je to tak ambiciózní a velké dílo, které po konceptuální stránce tlačí hry jako medium až na samou hranici jejich možností, že k němu nemůžu než vzhlížet s obdivem. Pathologic je ten největší příběh, který byl kdy v historii her odvyprávěn a já ho dosud považuji za vrchol a nejlepší příklad toho, jak by umění v podobě počítačových her mělo vypadat. Není snadné do něj proniknout, ani ho pochopit a mně osobně travalo několik let a bezmála dvě stě hodin hry ho dohrát za všechny postavy (celkem šestkrát - třikrát za doktora Dankovského, dvakrát za Buraka a jednou za Dceru stepi). Teď je konečně čas ho uložit k odpočinku.
+20
  • PC 100
Odvažná designová rozhodnutí: Vypravění příběhu tak, že posluchač se musí snažit. Mytologie bez tradičních fantasy nebo scifi prvků. Závislost na čase. Snaha najít v FPS jiný herní mechanismus než "zabij nepřítele".

Nevzpomínám si, že bych v nějaké hře prodal svoji nejlepší zbraň (blbou pistoli, jedinou střelnou), proto abych se mohl najíst.
+19 +20 −1
  • PC 60
Přiznám že příběh a atmosféra můžou být poutavé, hra je originální a má své kouzlo, tím to ovšem pomalu hasne.

Rozhovory jsou mnohdy tak nějak mimo logiku a zmatené, možnost odpovědi je často jen jedna a naprosto špatná, kterou by jste si za žádných okolností vybrat nechtěli. Jedna z postav (EVA) mi říkala že toto městečko skoro nezná zločin a obyvatelé žijí v míru, ale jakmile vyjdete v noci ven, všichni se řežou a hází po sobě kudly které vás usmrtí na jednu ránu. Střelba je efektní na asi 7 metrů. Po této vzdálenosti kulka asi záhadně zmizí.

PLOTY!!! To jsou snad největší zlo... Potřebujete se dostat k baráku. Otřesným tempem se k němu došouráte a zjistíte že má vchod na jiné straně, musíte obejít nekonečný plot který vás zavede klidně několik set metrů od onoho domu aby jste zjistili že je tam plot další a musíte to obejít z jiné strany.

Momentálně jsem v druhém dni... Eva mi řekne že potřebuji vyhledat jistého muže a něco mu oznámit.... Vyhledám ho a v konverzační tabulce mám možnosti: ,,Nebudu rušit." a ,,Přijdu jindy." A samozřejmě jiné dějové vodítko zde není. Takže mrtvý bod.

Jelikož všichni hodnotíte převážně kladně, nejspíš jsem příliš kritický ale na druhou stranu nechápu jak můžete tyto nedostatky přehlížet...

Pro: atmosféra, originalita, příběh, mytologie

Proti: nesmyslné ploty, neviditelné zdi, nevyvážený hlad, zranění

+18