Pathologic je pro mne jednou z nejvýraznějších her, které v posledních letech vznikly, a to je nejlepší vlastnost, jakou hra může mít. Je na něm silně znát nízký rozpočet a původ ze země, která není západnímu publiku příliš blízká, čehož pochopitelným důsledkem je, že si jej oblíbí poměrně úzká skupina hráčů. Graficky se zjevně zpozdil o několik let, dohled je chabý, zakrytý mlhou, a budovy mají jen několik předobrazů, všechno to (snad až na dohled, který by opravdu mohl být lepší) na druhé straně napomáhá kouzlu, kterým Pathologic oplývá.

Budu-li se na něj dívat jako na hru - soubor mechanismů, naleznu velké množství věcí, které jsou buď přímo špatně, nebo by alespoň mohly být udělány lépe. Přiléhavější pro něj je označení „zážitek“ (jak výstižně poznamenal v diskusi Last_Jedi) či přímo „mystická zkušenost“. Pathologic je místo, malá komuna uprostřed stepi, kterou mohu putovat dál, až se i obrysy posledních budov zanoří do mlhy a kolem mne nezbude nic než pustá krajina, která nevede nikam. Obyvatelé sice mluví o jakémsi „městě“, a to do děje, zdá se, i mírně ingeruje, ale je zjevně tak vzdálené – geograficky i duchovně -, že si nejsem jistý, jestli si všichni nevymýšlí nebo nevěří stejné lži.

Pathologic je místo prostoupené čímsi, čemu by se dalo říkat náboženství; pro cizince, kterým je hráč, a do jisté míry i herní charakter, je ovšem značně neproniknutelné. Opírá se o podivné tradice, obskurní rituály, komplikovanou hierarchii postav, v jejichž intrikách je hráč zapleten, a od začátku do konce jsem se cítil jako zeměměříč dorazivší do podzámčí. Vtírá se však otázka, jestli alespoň někdo z místních plně >rozumí< tomu, co se zde děje; mystické zkušenosti nakonec přece nevzcházejí z ratia.

Hlavním rysem tohoto místa je ovšem pohyb, možná lépe řečeno umírání. Komunita je stižena morem, jehož příčina je neznámá a který postihuje nejen lidi, ale i budovy a vlastně město a jeho ducha jako celek. Čas reálně ubíhá a vždy o půlnoci se podstatným způsobem promění okolnosti: v divadle se odehraje další part bizarní hry; mor zachvátí další čtvrt; zemře některá z významných osobností; prudce vzrostou ceny, takže se další den musím přehrabávat v popelnicích, jelikož nemám co jíst, a doufám, že dožiji dalšího dne, kdy snad ceny opět poklesnou. Lze se vtělit do jedné ze tří postav, které mají vlastní společenský status a ten se výrazně promítá do jejich možností. Různí lidé k vám chovají různou míru náklonnosti, těšíte se určitým privilegiím (jako např. možnost vyřezávat lidem orgány) nebo jste naopak stiženi permanentním poklesem reputace odrážejícím nedůvěru komunity. Pokaždé se tak dostáváte do dosti odlišných situací a nabízí se vám jiné úkoly, i když ten hlavní rys – časté přemisťování z jednoho místa do druhého – je společný všem. Zatímco v kůži jedné z postav jen zaslechnete o jakési události, v kůži druhé už se jí aktivně účastníte a můžete ovlivnit její výsledek. V žádné ovšem nemáte dostatečný přehled, vždy jste omezeni svou malou rolí ve společeství a neustávajícím pohybu všeho okolo.

Mnoho závažných věcí se děje bez mého přičinění, ale několikrát denně jsem postaven před rozhodnutí, které může potenciálně změnit chod věcí budoucích. Co je však nejasné, jsou jeho následky, a to před rozhodnutím i po něm. Neustále se mi honí hlavou, co by se asi stalo, kdybych se předevčírem rozhodl jinak, nebo kdybych se nacházel právě na tom místě, kde se údajně stalo něco významného: mohl jsem to ovlivnit, nemohl...? Hráč v Pathologic skutečně není pánem situace, domnívám se dokonce, že by se hra dohrála bez jakéhokoli hráčova přičinění, jen by se pravděpodobně nedozvěděl jak. Svět prostě jde dál a ubohý mravenec se snaží usměrnit jeho chod: ve hrách vyloženě nezvyklý pocit, k jehož ocenění a přemítání nad ním jsou jako dělané dlouhé přesuny depresivně vyhlížejícím prostředím.

Proto jsem byl velmi zvědav na druhé hraní, tentokrát za dívku stepi. Pokusit se lépe proniknout do zdejšího světa, porozumět povaze nákazy město sužující, a v neposlední řadě vyzkoušet, nakolik je děj hry závislý na hráčových zásazích (ubohou metodou save/load jsem si za tímto účelem zážitek pochopitelně ničit odmítl). Při prvním hraní je velmi těžké, ne-li nemožné, určit, nakolik jsou vnitřní mechanismy reakcí na hráčovy činy propracované, a jak je výsledek tedy „hluboký“; hodnocení jsem tak předpokládal mezi 70 % až 100 %. Momentálně jsem přibližně ve třech čtvrtinách druhého hraní a má přání se spíš nenaplnila; i když se stále zdráhám hodnotit bezvýhradně, nemalá část hry je mi dosud utajena. Na nemálo událostí hra opravdu reaguje a je např. možné ovlivňovat postup nákazy městem, zásadní dějové momenty jsou však zřejmě neměnné a v případě vašich neočekávaných rozhodnutí působí nezřídka nelogicky. Asi se není čemu divit, v opačné případě by byl vývoj příliš komplikovaný, ale při prvním hraní jsem přece jen doufal ve víc.