Od první epizody nového Dreamfallu jsem čekal atmosférické prostředí, zajímavé postavy, pokračování skvělého příběhu, rozšíření mytologie této série, odpovědi na některé otázky (obzvláště na tu nejdůležitější) a skvělou hudbu. Vše tohle jsem dostal!

Nikdy jsem od této série nečekal žádný extra dobrý gameplay - v obou předchozích dílech mi spíš překážel v užití si skvělého děje a dialogů. Proto si osobně myslím, že Chapters svým jednoduchým herním pojetím naprosto vyhovuje svému účelu. Popravdě mi vyhovuje víc než v Dreamfallu. Hlavní "herní části" spočívají v prozkoumávání, dialozích a dějových rozhodnutích - a přestože jsem od této série nečekal tento typ interakce, ani mi nijak zvlášť nepřekážel a jsem docela zvědavý kam povede (osobně čekám jen drobné změny v specifických situacích než různé konce příběhu). Jak říkám, není to zázrak, ale účel plní.

Nová dabérka Zoë se mi líbí mnohem víc než ta stará a i lehká změna jejího charakteru (pochopitelná vzhledem k její situaci) mi přišla na chuť. Hlavně má konečně smysl pro humor.

Grafika mi přišla skvělá, obzvláště s přihlédnutím na množství financí, které mají vývojáři k dispozici. Občasné zvláštní světelné efekty v Europolis mi nijak extra nevadily.

Dreamfall Chapters rozhodně není vhodným úvodem do této série, ale to nikdy neměl být. Mělo to být pokračování rozvyprávěného příběhu a ne začátek nového. Proto pro mě první kniha splňuje přesně to, co jsem od ní čekal. Nic víc, nic míň.

Nemůžu se dočkat pokračování...

Musím začít trochu nezvykle - Crysis 2 je špičková střílečka s výbornou hratelností (která je ještě lepší než u předchozího dílu), skvělou grafikou (kterou s prvním dílem porovnávat nebudu), úžasnou hudbou (takové hlavní téma od Hanse Zimmera mi zní v hlavě ještě teď), zajímavými zbraněmi a dobrým level designem...
To abyste chápali, proč jsem té hře dal 80%...

A teď budu mluvit o tom, co se mi nelíbilo.
Začneme faktem, že autoři pravděpodobně vyhodili autora příběhu u prvního dílu i s naprostou většinou jeho materiálu, rozhodli se překopat skoro všechno co se v jedničce (a ve Warhead) stalo a následně se chovat jako by se nic nestalo.
Tak třeba Cepth - mimozemská rasa, kolem které se obě hry vlastně točí, se jaksi v časové mezeře tří let rozhodli kompletně překopat svoje technologie a bojovou taktiku, která je naprosto jasně stavěla do vojenské výhody, a přizpůsobili se taktice lidské, která jim žádnou výhodu nedává. Proč? A navíc mi připadali jako něco co uteklo ze série Halo.

Příběh samotný pak namísto střízlivého military-scifi podání jedničky, kde je hrdina sice důležitý, ale pořád je to "jen voják", přechází v trapnou ódu na hrdinu, který je jediným kdo může zachránit svět a koťátka. A pamatujete si na ty směšné teatrální záporáky z jedinčky? Jo? Tak tady je to snad ještě horší.

A pak třeba vystavění příběhu - v prvním díle jsem věděl proč co dělám (nebo alespoň co je mým cílem) a hra mi znovu a znovu ukazovala, že jsem součástí rozlehlé vojenské akce, kterou někdo řídí a plánuje.
Dvojka je CHAOS, ve které se hrdina... ne, tak to není... ve které se několik vedlejších postav, které hrdina s absurdní důvěrou poslouchá, rozhodují na poslední chvíli, že hrdina musí splnit tu a tu důležitou věc a vydat se tam a tam... a nejlépe bez odmlouvání (kterého ani není schopen) spáchat nějakou naprosto jasně sebevražednou akci. Hráč tak může na děj naprosto kašlat a jít za modrým waypointem.
A je toho víc, zatímco když v jedničce (a hlavně ve Warhead) narazíte na nějaký přátelský vojenský tým, který vás chvíli doprovází, tak si můžete užít to, jak mezi sebou mluví, oslovují se jmény, vtipkují a prostě a dobře "jsou to lidi" a když nějaký zemře, je vám ho líto... tady nic takového není, jsou to bezejmenní vojáci, kteří vás nezajímají.
Spousta věcí v ději naprosto zjevně existují jen proto, aby dali vývojářům výmluvu k tomu, proč je něco na místě, kde zrovna hráč je = Potřebujeme aby byl New York evakuovaný a plný vojenských jednotek? Hodíme do něj virus!; Potřebujeme aby hrdinu neměl jeden ze záporáků rád? Bude si myslet, že je to někdo jiný... a to i v případě, že mu všichni budou tvrdit opak... nebo mu to pro jistotu nikdo ani neřekne!

Jo a ten konec, který ani nemá pořádného bosse (i když, pravda, lepší než ten zabugovaný v jedničce) a nemá tak ani pořádné vyvrcholení.

Pak jsou tu mírné přešlapy k hratelnosti, jako je například:

Hloupé zpracování "sbírání zbytků" po mrtvých mimozemšťanech, kvůli kterému hráč musí pobíhat po bojišti a běhat do třpytivých obláčků.

Některé naprosto zbytečné schopnosti (přinejmenším v singleplayeru), jako je například schopnost vidět neviditelné nepřátele (kteří jsou ve hře všehovšudy 4... současně... a tu schopnost na to ani nepotřebujete) nebo oznámení toho, že je nepřítel ve vaší blízkosti (což můžete vidět na radaru).

Stupidní... ono to ani nelze nazvat quick-time eventy.

Dabing většiny postav, který zní jako by dabéři spíš teatrálně předčítali proslovy, než že prožívají slova dabovaných postav.

Málo vozidlových částí, které když byly, tak spíš působily jako krátká minihra.

Nemožnost quick-save.
--------------------------------------------------------------------------------------

Takže, hned na začátku jsem napsal, proč je Crysis 2 skvělá střílečka. Pak jsem napsal, proč je Crysis 2 horší než její předchůdci a jaké jsou její výrazné nedostatky. Ale přesto je Crysis 2 pořád skvělá FPS, kterou si klidně užijete i bez znalosti jedničky.
Pokud jste si ale v jedničce, tak jako já, užili kvalitní a přehledné podání příběhu a těšili jste se na to, jak se bude vyvíjet dál, připravte se na studenou sprchu.
Jen opravdu kvalitní hratelnost mě donutila této hře dát 80% a ne o 10-20% méně.

Kvůli téhle hře jsem si prošel hodně - sháněl starý PC, táhl jsem se s ním přes půlku Prahy, sháněl funkční starou grafickou kartu, RAMky a v neposlední řadě ovladače pro všechno výše zmíněné, aby mi to pěkně šlapalo. Jaké jsou mé názory poté, co jsem toto dílo konečně dohrál?

Nadšené, ale rozporuplné...

"Omikron: The Nomad Soul" je skvělá hra, ale... je tady ale.

Příběh a prostředí jsou bezpochyby nejsilnější stránky hry. Hned od začátku do sebe tato hra vtáhne hráče svojí jedinečnou a velmi silnou atmosférou. Prostředí a reálie města Omikron jsou výborně zpracované a živé - člověk může chodit do supermarketů, obchodů se zbraněmi, bytů různých postav, barů, peepshow, nebo navštívit tajné turnaje... a nesmíme zapomenout na tady už několikrát zmíněné tajné koncerty, které skutečně stojí za to.
Příběh se pak zajímavým způsobem zapojuje samotného hráče a je výborně podaný, což úspěšně omlouvá jeho občasnou odhadnutelnost. Problém jsou ale docela výrazné díry v něm které dokážou lehce poškrábat atmosféru, jako například když se hráč na začátku dozví o smrti jedné postavy (která je mu předtím označena za "zmizelou") skrze vlastní dialogové možnosti v rozhovoru apod. Ale pokud se přes ně hráč přenese, čeká jej velmi zajímavý příběhový zážitek.
Postav mnoho není a hráč bohužel nemá moc možností s nimi navázat nějaké vztahy (byť v jednom rozhovoru je naznačeno, že původně s jednou z nich měl hráč navázat milostný vztah) - nejzajímavější jsou postavy z minulosti prvního těla, které hráč "obývá", ale ty bohužel velmi rychle odcházejí do pozadí a jsou nahrazeny novými, se kterými se hráč seznámil během hraní.

Hratelnost je takový oříšek. Skládá se ze tří částí:
Adventurní, bojové a FPS.

Začneme tou adventurní, ve které hráč stráví nejvíce času. Ta je zpracovaná velmi dobře - hráč sbírá předměty, mluví s postavami, běhá po městě či řeší zajímavé hádanky. Jen škoda, že si trochu nevyhráli se skákáním - fakt, že postava není schopná vylézt nebo vyskočit blbý 20cm vysoký schod docela šramotí atmosféru. Rozhovory jsou pak velmi dobře a nadčasově zpracované.

Bojová část pak funguje jako klasická bojovka. Je zábavná, vypadá velmi dobře a pěkně se hraje. Taktika podkopávání a kopání do ležících nepřátel vám pomůže porazit každého nepřítele (což nevím, jestli je klad nebo zápor...:) ). Hra v různých textech popisuje i rozličná komba, která jsem se ale nikdy nenaučil, protože nějaký idiot v těch textech nechal popis tlačítek pro Dreamcast, což mi bylo na PC k ničemu.

A přichází FPS část, která je... katastrofální. Naprostá většina zbraní je k ničemu, nepřátelé vyskakují z naskriptovaných míst a jsou schopní jen střílet (a to velmi přesně)... prostě děs a hrůza. Jelikož ale těchto částí není mnoho (a jedna z nich byla dokonce zábavná a atmosférická (secret factory)), byl jsem ochotný to hře odpustit... a pak přišel poslední boss, který je pro mě odteď zářným příkladem skutečně špatného bosse. Nemám nic proti těžkým bossům, ale ve hře, ve které je FPS boj jakousi minihrou by neměl poslední boss být nehorázně těžkou a ještě k tomu velmi nefér bestií (která je schopná chodit skrze překážky, je zranitelná jen na jednom místě, jejíž útoky vám ublíží i když nezasáhnou atd.). Bossové mají být porazitelní skrze promyšlenou taktiku a ne skrze zběsilou střelbu a štěstí.

Abych tento rant ukončil chválou, tak samozřejmě musím zmínit hudbu, která je úchvatná. Davida Bowieho jsem sice nidky moc neposlouchal, ale jeho písně dávají této hře úžasnou sílu. Když poprvé zazněl opening (New Angels of Promise) a herní kamera prolétala městem Omikron, seděl jsem s čelistí dokořán. O většinu hudby se pak staral Xavier Despas, který svými skladbami do Bowieho stínu rozhodně nepadal.

-------------------------------

"Omikron: The Nomad Soul" je hra, kterou stojí za to si zahrát. Má silnou atmosféru, špičkově podaný příběh, jedinečné herní prvky a bravurní hudbu. Má sice své nedostatky, ale ty se dají překousnout. Teda až na posledního bosse, které pro mě osobně této hře srazil hodnocení o 5%. Hra, ke které bych Omikron klidně přirovnal je Outcast, jehož kvalit ale z mého pohledu bohužel nedosahuje.

Je mi líto vývojářů u Obsidiánu, kteří pracovali na této hře. Ani si nedovedu představit bolest v jejich srdcích, když své dítě museli vydat v tak nedokončeném a sotva po hromadě držícím stavu. Na téhle hře je prostě vidět, jaké měli její vývojáři původně plány... a pak přišel nějaký zpropadený publisher a začal škrtat. A to to mohla být tak skvělá hra...

První KotOR je moje srdcovka - hra která mě svého času absolutně pohltila a díky které jsem tehdy v prváku na střední našel dobrého kámoše, se kterým jsme tuto hru rozebírali do nekonečna. Proto jsem se velmi těšil na druhý díl, ale když vyšel... nedohrál jsem ho. Nevím proč, prostě tomu chyběla nějaká jiskra. Po pár letech jsem jej zkusil znova a byl jsem vyděšený strašným technickým stavem, ve kterém jsem ho našel. Až na třetí pokus jsem dokázal tento stav překousnout a hru dohrát. Výsledný názor je poněkud rozporuplný.

KotOR 2 je špatná hra - plná bugů (mnohdy i vážných), uboze zpracovaných lokací, nevyvážených bojů a plná děr, jak technických tak dějových.
Ale přesto, že je to špatná hra, obsahuje něco, co spoustě her chybí - myšlenku.

Celý příběh KotOR 2 se točí kolem postav - hlavně kolem jejich minulostí a přínosu do budoucna. Zabývá se tématy, jako je přijetí svých činů a rozhodnutí, přijetí jejich následků a odpovědnosti za ně, odpuštění, otázka dobra a zla očima těch kdo trpěli od obou stran stejně...
A všechna tyto témata byla podána přes opravu kvalitní a dobře podané postavy.

Takže tady máme dvě strany - "nezvládnuté technické zpracování a nedodělanost" vs. "kvalitní podání příběhu, myšlenka a postavy". A to je něco, co si musí rozhodnout každý hráč sám, já osobně jsem byl ochotný přiklonit se na stranu příběhu a postav, byť ne zcela.
Původně jsem i přes technické chyby chtěl tuto hru ohodnotit hodnocením až 85%, ale naprosto odbyté lokace na konci a náhlé přeskakování některých klíčových situací (způsobené zjevně tím, že je vývojáři neměli čas vytvořit), které tam bylo cítit mému pocitu hodně ublížily.

Pokud jste hráli první KotOR a máte rádi SW universe, zahrajte si i KotOR 2, protože vám dokáže tento rozzáhlý universe podat v trochu jiném světle. Pokud si ale chcete zahrát kvalitní RPG s dobrými souboji, bez bugů a v dobře zpracovaném prostředí, raději se této hře vyhněte - ( nebo použijte tento "mód", který prý dokončuje spoustu věcí, které tvůrci nechali rozpracované... )

Když jsem poprvé viděl trailer na "Celestial Mechanica", byl jsem nadšený. Nádherná pixelová grafika, špičková hudba, zajímavé prostředí. Takže když jsem dnes zjistil, že hra vyšla a mohu si ji zakoupit, neváhal jsem. Jak to dopadlo?

Graficky není co vytknout, hudbě a většině zvuků taky ne. Začneme tedy hratelností - první problém, kterého si člověk všimne je nastavení kolizí - mnohdy jsem se ještě ani nedotýkal překážky (ostnů trčících ze země), ale stejně mě daná překážka zabila.
Přechody mezi "obrazovkami" občas nejsou zrovna nejšťastnější - jsou situace, kdy hra prakticky nutí hráče skočit do neznáma (byť ho za to nikdy nepotrestá).
Celkově je ale hra hratelná a většina těžkých lokací jsou težké kvůli úmyslnému level designu daného místa, spíš než chybou hry.

Další problémy jsou estetické - neexistuje žádná animace smrti - pokud hráč koliduje s něčím co ho může zabít (nepřítel, střela, ostny, voda) a zemře, tak se ozve klapavý zvuk, postavička zmizí a kamera se přesune zpět na začátek lokace (kde už je oživený dokonce předtím, než se tam kamera přesune) a hráč může pokračovat.
A ano, postava nemá žádný počet životů (ale na konci hry se dozví, kolikrát zemřela).
Co se té "animace smrti" týče - ano, po nějaké době by mohla lést na nervy, ale alespoň něco tam být mohlo.
Pak jsem si všiml, že "ostny" občas vydají zvuk vody, což je trochu divné...:)

Příběh je jednoduchý, ale použitelný; postavy nestojí za řeč; leveldesign velmi dobrý - občas cíleně flustrující.
Co mi chybělo byl prostor na prozkoumávání - hry typu metroidvania jsou známé i přítomností "explore elementu", který tady není. Ovšem největší problém hry? Délka. Osobně jsem ji dokončil za 2 hodiny 14 minut a to jsem zemřel 544 krát.

Doufal jsem v nové Cave Story, ale to se nekoná...
Na jednu stranu jsem se u této hry skutečně bavil, ale na druhou vidím tu spoustu nevyužitého potenciálu. Což o hratelností chybky (hlavně ty kolize), ty se dají opravit, ale jednoduchý příběh, nezajímavé postavy, nepřítmnost explore elementu a hlavně celková délka hry jsou imho docela silnými chybami této hry.

Celkově vzato ale není "Celestial Mechanica" špatná hra, rozhodně jsem se u ní nenudil. Nelituji těch pěti dolarů, které jsem za ni utratil, ale vy si to rozmyslete - zaplatit má cenu pokud chcete podpořit autory, aby to příště udělali lépe, což já chci. Jinak si počkejte, kolik bude stát na Steamu (popř. ve slevě na Steamu), či jestli se neobjeví v Humble Bundle a něčem podobném. Stojí za zahrání, ale není to žádný zázrak...

Zaklínače jsem rozehrál asi třikrát, ale při prvních dvou hraních jsem se nedostal nijak zvlášť daleko. Hra mě příliš nebavila, chyby v grafice, které jsem jsou právě v prvních herních lokacích nejvýraznější, mi lezly na nervy, český dabing byl katastrofální. Pak se mi ale hra dostala do rukou v rozšířené edici, dala mi možnost hrát s originálním polským dabingem, zlepšila grafický háv a já nakonec neodolal a dal jsem jí ještě jednu šanci. A rozhodně toho nelituju.

Byť právě začátek mi přišel nejslabší, příběh postupně dostal silný Zaklínačovský říz, který známe z knížek. Hlavní zápletka je víc než zajímavá a většina vedlejších úkolů se točí kolem ní, což dává příběhu skvělou atmosféru. Kvalita postav v něm je neuvěřitelná, vztahy mezi nimi uvěřitelné a díky nim, celý svět funguje tak jak má. Jen málo her mě dokázalo vtáhnout do herního světa tak dobře, jako Zaklínač. A hlavně fakt, že jsem si pro jednou byl skutečně jistý, že moje činy a rozhodnutí mají následky, je nečím, co nelze jen tak přehlédnout. Občas mi hra předhodila i rozhodnutí, které prakticky neměly "správnou možnost" a výběr možnosti mi semtam zabral i několik minut uvažování.

Hratelnostně mi hra silně připomínala Gothic, což beru jako velký klad. Bohužel ale právě v ní jsou asi největší herní slabiny. Soubojový systém je sice pěkný, ale po čase docela repetetivní – navíc hráči docela často stačí používat ty samé triky (v mém případě znamení Aard a Igni) a má vyhráno. Zbraní je ve hře dost, hráč stejně ale nakonec používá jen meče – ostatní zbraně, které může nosit u sebe jsou úplně k ničemu, prakticky jen na ozdobu.
Hráč má k dispozici spoustu různých lektvarů a mazadel na meče, což je skvělý nápad – jen škoda, že některé z nich (vidění neviditelných protivníků) jsou úplně k ničemu (zvláště když jsem nenarazil na jediného neviditelného protivníka). Bylinkaření je super doplněk – různých zdrojů prvků by ovšem nemuselo být tolik => hráč pak neví co je k čemu a nesmyslně sbírá všechno, aby mu nic nechybělo.
V základě je ale hra hratelnostně dostatečně rozsáhlá, čemuž se daří tyto nedostatky zakrýt.

Grafika je ucházející a občas poskytuje opravdu nádherné pohledy. Osobně jsem ale měl občas problémy s padajícíma texturama.

Výraznější chybky by se ale taky našly – fakt, že mnoho postav mají stejné modely a že žádné z nich se "nepřevlékají" (například Talar ve svém sešívaném plášti, který vypadal, že smrdí víc než stovka prasat, vypadal na Laurenvaardenově banketu docela směšně a víc než cokoli kazil atmosféru), grafické chyby, občasné podivné pohyby postav, katastrofální český překlad...
Na druhé straně, nic co by vyloženě ničilo herní zážitek... Jen ho pro mě docela poškrábalo.

Celkově je Zaklínač špičkové RPG se skvělým příběhem a postavami, které hráče chytí a nepustí. Na pokračování se těším opravdu hodně a určitě si ho koupím hned po vyjítí. Poláci z CD Projektu ukázali, že nejen Němci dokážou ve střední evropě udělat opravdu kvalitní RPG a věřím, že u druhého dílu mají šanci nám všem vyrazit dech.

Na druhý Portal jsem se těšil hodně. Hlavně v posledních týdnech, když probíhalo zajímavé ARG točící se právě okolo něj, a které lze klidně nazvat nejlepší herní reklamou v historii, díky kterému jsem nakonec neodolal a hru si předobjednal.
Celé tohle čekání ovšem doprovázely obavy: Nebude hra vynucená? Nebudou vtipy v ní jen lacinou variací na vtipy z první hry? Bude GLaDOS GLaDOS? Nebude ta nová postava (Wheatley) spíš otravná? A proto jsem rád, že můžu říct, že odpovědi jsou: ne, ne, ano, ne...:)
Hra je přesně tím, co jsem chtěl – pokračováním prvního Portalu, které stojí samo o sobě a nesnaží se ze svého předka nic vydolovat.

Začneme singleplayerem:
Hra začíná tam, kde minulá skončila a hned od svého začátku nenechá člověka v klidu. Zápletka točící se okolo trojice hlavních postav – Chell (hráč), GLaDOS a Wheatley – je nápadítá a plná skvělého humoru se správnou gradací až k finále, u kterého jsem jen zíral s hubou dokořán.
Hádanky nejsou přehnaně složité, ani přehnaně jednoduché a podle schopností hráče pak udávají celou délku hru na nějakých 6-10 hodin (6,5 v mém případě). V průběhu hry můžete najít nějaký ten skrytý obsah, což vždy potěší. A závěrečná písnička? Můžu říct, že Johnatan Coulton nezklamal a dal nám píseň, která opět úžasně sedí ke hře a nesnaží se překonat "Still Alive" z první hry, ale naopak se hrdě staví vedle něj...:)

Novinkou v Portal 2 je kooperativní multiplayer:
Za roboty Atlase a P-Body mohou hráči projít 5 sériemi testů, které zaberou nějakých 4-6 hodin herního času – v závyslosti na tom, jak moc se hráči "baví" (podrážením spoluhráče, emotivní komunikací (tj. Mávání na sebe, objímání se, tanec, smích atd.). Celkově je tedy samotný kooperativní multiplayer delší než samotná první hra.
Hádanky jsou zde dle mého názoru o něco složitější než u singleplayeru a vyžadují opravdovou kooperaci hráčů, což je jen kladem.
Humor je u kooperativní části trochu jiný, než u singleplayeru, stavějící hlavně na tom, že si GLaDOS dělá z obou robotů vysloveně prdel, a oni jí to mohou vracet a hrát si mezi sebou.
Právě emotivní komunikace je k danému směru skvělá...:) Lepší při hře používat mikrofon, nebo si se spoluhráčem psát, je využívání herních mechanísmů k "němé" komunkaci... Bohužel ty reakce, které jsou pro toto hraní nejvíc potřeba (pokrčení rameny, zvednutí palce atd.) tak nějak nejsou v základní osmičce reakcí, a člověk si je musí koupit v ingame obchodě uprav herních postav (skiny, kloboučky a další), jehož ceny jsou poněkud přemrštěné.

Graficky hra ze Source engine ždímá co se dá a dokazuje že i tak starý engine má ještě co říct. Hudba je trefná – ke hře se hodí, ale samotnou bych ji určitě neposlouchal (s vyjímkou závěrečné písně). Je to dabing, který hraje prim – GLaDOS je úžasná, Wheatley je bravurní, Cave Johnson je jedinečný, Defektivní Turrety dostávají hráče do kolen.

Problémy tady ale jsou – nepřítomnost obtížnosti "challange" zamrzí, časté načítací obrazovky ruší, a nepřítomnost "sacích ventilací" viděných v trailerech možná i trochu sere. Tohle všechno se dá ale vcelu dobře přehlédnout.

Celkově vzato je podle mého názoru Portal 2 o něco málo LEPŠÍ než jeho předchůdce. Je to opravdu zábavná hra plná jedinečného humoru, která poskytuje přesně to, co jsme chtěli – více Portalu. Navíc věřím, že některé nedostatky (challenge mapy, úrovně se sací ventilací) postupně dostaneme v různých stažitelných obsahů rozšiřujících kooperativní a možná i singleplayerovou část hry. Ano, možná to budou placené rozšíření, ale řeknu vám – samotný Portal 2 za svou cenu (nějakých 35€) rozhodně stál, takže si daná DLC rád koupím.

První Portal před lety přišel jako docela překvapení a přinesl zajímavou logickou hříčku plnou výborného humoru, která se navíc odehrávala ve světě HL. Člověk tuto hru sice dohrál během nějakých dvou hodin, ale stále se k ní rád vracel, a challenge, které zvyšovaly obtížnost a přidávaly rozličné úkoly (minimum portálů, minimum kroků) a hru dostatečně prodlužovaly.
Zmíněný humor je to, co mě osobně na hře zaujalo nejvíc – šílené proslovy GLaDOS a následná závěrečná písnička se mě (a mnoha dalším) nezapomenutelně zapsaly do paměti.
Portal je hra, kterou si stojí za to zahrát. Je prakticky nejlepší ukázkou správného zkombinování příběhu s gameplayem (cake is the lie) a podává slušnou várku zábavy, což je u her nejdůležiější. Byť mohla být v malinko větším balíčku.

Je škoda, že Mafia II je výborná hra, mohla být totiž mnohem víc...
Hra je to zábavná, se skvělým příběhem, jedinečnými hlavními postavami a vcelku dobrou hratelností (byť má své mušky), bohužel na každém kroku (hlavně ke konci) vidíte, že autoři se hrou měli o hodně větši plány... ze kterých bohužel sešlo.

Ústřední příběh vůbec není špatný a skvěle se hodí do atmosféry. Prostředí Empire Bay City je přímo nádherné, hráče prakticky neomrzí kochat se jeho ulicemi, pobřežím i výšinami. A postavy? Hlavní postavy (Vitto, Joe, Henry) jsou skvěle rozvinuté a vztahy mezi nimi neuvěřitelně reálné, s většinou ostatních postav je to ale o trochu horší, ale jde vidět, že původně s nimy bylo zamýšleno o trochu víc. Právě postavy a interakce mezi nimi jsou jednou z nejlepších součástí hry.

To, co kluci (a holky) z 2K Czech zvládli po grafické stránce, je opravdu krása. Celé město, jak už jsem zmínil, vypadá nádherně a různé hry světla denní doby mu jen na kráse přidávají. Postavy vypadají velmi živě, vozidla jsou nádherná – prostě po stránce grafiky, žádná výtka.

Hudebně a zvukově je hra také na špičkové úrovni. Osobně jsem hrál hru s anglickým dabingem (protože jsem nebyl zvědavý na neustále "kurvování", které jsem slyšel z různých videí) a jsem z něj nadšený. Rozhodně se jedná o jeden z nejlepších dabingů, který jsem kdy slyšel. Hudba nádherně sedí do doby a vůbec neruší.

Kde je teda problém?
Nejhorší ze všeho je zmíněná zřetelná nedokončenost – postavy v dějových i nedějových rozhovorech naznačují, že hráč měl mít možnost jezdit po městě a plnit různé vedlejší mise, při kterých by se seznámil se spoustou vedlejších postav. O dost věcech se člověk při hře ani nedozví, že je může dělat – já se například dozvěděl, že jdou vykrádat obchody až podle toho, že jsem si procházel achievementy hry. Celé osekání hry jen na hlavní linii pak vypadá jako vyloženě sprostý krok od 2K. Je to jako, když si koupíte auto, ale když k vám dorazí, je bez barvy, laku, potahů, rádia, koberečků a spostě dalších moc pěkných věcí, které byly na obrázku. Ano, je to pořád skvělé rychlé auto, které plní svůj účel, ale...
Další problém je v ovládání, obvzláště u akčních částí – osobně nejsem žádný velký odpůrce konzolovitosti, ale některé prvky, jako je krytí se, mi vyloženě lezly na nervy. V takovém ME nebo GOW tento prvek vyřešili jednoduše – bylo lehké zalehnout do krytu a zase z něj vyběhnout, ale tady je člověk rád, když se mu podaří zalehnout tam kam chtěl, a pak z něj zase včas vylézt, než jej zabije protivník, který k němu vyběhl.
A poslední vážnější chybou je kapitola ve vězení. Ta je sice atmosférická a prostředí je nádherné, bohužel nejde o nic víc, než několik otravných boxerských zápasů. Kdyby se ten boj dal pořádně ovládat, nestěžoval bych si, ale v Vitto útočí jen když se mu chce, a používání counterů, které hra hráče tak mermomocí učí, je k ničemu, protože většinou nefunguje.

Mafia II je tedy ve svém základě uznatelným pokračováním první Mafie, které bohužel přichystala stůl na hostinu, ale servíroval se jen hlavní chod. Hlavní chod je to opravdu chutný, ale bez vína, a se spoustou volných talířů na stole, což bohužel ubírá na atmosféře. Na druhé straně, na pochutnání si stačí docela dobře a moc pěkně se na něj kouká.

Je pěkné, že existují vývojářská studia, která nevezmou doporučení fanoušků, nepřivážou je na obrovský šurt a nehodí je do oceánu. Ubisoft jedním z takových studií.
Dokazuje to právě Assassin's Creed 2, který je vším, čím první díl nebyl – kombinací těch nejlepších prvků Prince of Persia a sandboxových her jako GTA. Není to dokonalá kombinace, stále ještě vidíme švy a kličky, ale je to rozhodně krok kupředu.

Příběh navazuje přesně tam, kde předchozí díl skončil, a od začátku pokračuje o poznání atrakvněji. Prostředí renesanční Itálie není o nic méně přitažlivé než středověký Blízký východ, ale zpracování událostí v něm už je o něco dále. Hrdinovi společníci už nejsou jen skupinou úředníčků v kancelářích, cíle assassinací jsou víc než hromada předběžných informací a hráč se s nimi setká i před samotným aktem, a navíc dostává dodatečné informace do encyklopedie, což rozhodně není k zahození. Samotný děj sice není špatný, na druhé straně není ani nijak pohlcující, což zase beru jako zápor, stejně tak na většinu postav rychle zapomenete, byť v průběhu hraní nejsou nezajímavé, což vedlo k tomu, že jsem si ke hře neudělal stejně vřelý emoční vztah jako k sérii "Prince of Persia" a "BGE". Časté příběhové skoky v čase, které jen narušují kontinuitu, na tom měly také svoji zásluhu.

Kde se první díl skvěle hrál ale náplní nudil, druhá díl už se hraje úžasně a náplní bohatě zabaví. Možností jsou hromady (dobře, není to "The Legend of Zelda", ale je to dost možná nejbližší současný ne-Nintendovský ekvivalent, který existuje), sidequesty jsou zajímavější, dodatečný obsah je bohatý a hráč rád hledá každou novou sochu či obraz do své sbírky, probíhá se po starých katedrálách, hledá každou novou příběhovou informaci. Právě hledání glyfů "Pravdy" a řešení jejich hádanek mi přišla jako jedna z nejlepších částí hry.

Graficky je hra stále velmi pěkná. Zvuk a hudba se od prvního dílu nezhoršili, ba naopak.

Nebýt nevýrazných, byť ne špatných, postav, rušivých elementu (skoky v čase – v průběhu Eziova příběhu, ne skoky mezi Desmondem a Eziem (ty jsou v pořádku)) a nedostatku emocí, dostal by se Assassin's Creed 2 mezi první desítku mých nejoblíbenějších her. Občasné problémy s ovládáním (Ezio skočí jinam než jsem chtěl apod.) se dají přehlédnout (a kdo to nedokáže, může použít gamepad). Jinak jsem si žádných závažných chyb nevšiml.

Assassin's Creed 2 má všechno co prvnímu dílu chybělo a ještě něco navíc. Chcete-li si zahrát atmosférickou hru odehrávající se v zajímavém prostředí a s bezvadnou hratelností, není AC2 vůbec špatná volba. Příběh sice není pohlcující sám o sobě, ale díky spoustě dodatečných informací, které můžete hledat, a možnostem, které vám hra poskytuje, vás do sebe přece jen dokáže vtáhnout.

Mám rád hry od Ubisoftu. Série "Sands of Time" patří mezi moje srdcovky, "Beyond Good & Evil" je mojí vůbec nejblíbenější hrou, a dokonce i "Prince of Persia 2008" mě velmi bavil.
Proto jsem byl na Assassins Creed, který se tvářil jako kombinace toho nejlepšího ze všech výše zmíněných her, velice zvědavý. Když ale konečně vyšel, úvodní nadšení lehce opadlo.
Ano, hra to byla opravdu krásná, plná nádherných lokací, se zajímavou zápletkou i postavami, novými herními prvky a vcelku jedinečnou atmosférou. I přesto jsem se po čase dostal do stavu, kdy jsem prostě neměl chuť ji vůbec znova spustit, a tak se válela na disku až do chvíle, kdy bylo potřeba uvolnit místo. Nedohraná.
Pak jsem ale přibližně před rokem vyhrál druhý díl, a řekl jsem si, že by možná bylo vhodné dohrát první díl, když už budu hrát druhý. Lituju toho? Ne. Zahrál bych si AC někdy znova? Taky ne.

Příběh AC je víc než zajímavý, to téhle sérii musíme uznat. - osobně mám dokonce rád hraní za Desmonda. Zpracování příběhu bohužel není zrovna nejlepší. Samotné ústřední assassinace nejsou o moc zábavnějšími misemi, než hromady stále stejných vedlejších úkolů, lezení na vyvýšená místa, hraní si na superhrdinu... po čase stereotypní ubíjející nuda.
Nebýt občasných nových informací o zápletce, a hlavně nebýt úžasného arabského prostředí, vzdal bych to i přesto, že jsem chtěl hrát dvojku.
Je to právě prostředí, které v AC hraje prim (teda z výjimkou lokací mimo město – ty jsou hnusné a zbytečné). Zvláštní atmosféra prosluněných arabských a ztemnělých křesťanských metropolí prosakuje každou budovou a každým NPC. Už jen pro tento zážitek si tuto hru stojí za to, alespoň krátce, zahrát.

Některé vývojářské kličky jsou ale opravdu moc pěkné – jako například skutečnost, že zranění ve hře je ve skutečnosti odchylka od vzpomínky => nikdy se to nestalo, se mi velmi líbila.

Grafika je velmi dobrá a práce se zvukem je celé této série jednou z nejlepších vůbec, což platí i u prvního dílu. Ano, Ubisoft vědí, jak správně předávat hráči informace o hře pomocí zvuků a hudby.

Opravdu je škoda, že hra po čase dosáhne zmíněného stereotypu.
Vlaječky, které může hráč sbírat jsou v této hře hodně zbytečné – přesněji nezvládnuté – hráč nemá žádnou motivaci se za nimi honit.
Další chybou je, že tahle hra učí lidi nesnášet postižené lidi – nechci ani počítat, kolikrát jsem při hraní zařval: "Zasraní retardi!". Tohle si fakt mohli tvůrci odpustit.

Pokud chcete Assassins Creed hrát, soustřeďte se jen na hlavní linii, veškerý vedlejší obsah (vlaječky, pomáhání nebohým měšťanům, závody apod.) je naprosto zbytečný a nudný. Když se budete soustředit pouze na hlavní linii, dostanete hru s několika misemi tvořícícími vcelku zajímavý příběh v atmosférou nabitých krásných středověkých městech. Vedlejší obsah by u vás mohly probudit nudu, která by se mohla přenést i na hlavní dějovou linii.

Projít si děj Crysis z pohledu Psycha? Proč ne, koneckonců byl snad nejzajímavější postavou v Crysis.

Crysis Warhead je v základě pouze Psychovou honičkou za ukořistěným mimozemským strojem, se kterým mu utíkají korejci, vedeni další zapomenutelným béčkovým velitelem. Od hráče se předpokládá, že prošel Crysis, což se ale dá čekat. Příběh tedy opět žádný zázrak, ale postačuje a navíc nabídne několik opravdu zajímavých scén (například utopení korejského důstojníka).

Postavy jsou tady v základě je dvě, Psycho a jeho bývalý kolega, se kterým nejsou zrovna v nejlepších vztazích, takže se kromě hlavní dějové linky rozjíždí i vedlejší, ve které se dozvídáme o jejich minulosti a dokonce i něco o Nomádovi, což rozhodně považuju za klad.
Jo a dál v jedné části postupujete se speciálním týmem, ke kterému si také dokážete udělat vcelku dobrý vztah = nejsou to jen bezejmená NPC, která neumí nic jiného než zavazet.

Nové zbraně a vozidla jsou jen kladem, na druhé straně část povinné dlouhé jízdy obrněným transportérem byla nejotravnější v celé hře, a jízda na vlaku nebyla nic jiného, než debilní quickload fest, než se člověk naučil pozice napřátel.

Crysis Warhead není lepší než Crysis, ale není ani horší, takže pokud máte po Crysis náladu na další, trochu akčnější porci, jděte do toho.

Jednu věc si musíme předem vyjasnit – jsem military scifi geek. Miluju původní Hvězdnou Pěchotu – četl jsem ji několikrát, vlastním celou sérii Enderovy hry v originále, mám přečtenou celou sérii Legacy of Aldenata, jsem někde u páté knihy Honor Harrington, četl jsem Forever War, těším se, až se konečně dostanu k Neochvějnému a k Old Man's War, mám za sebou Rudou mez i knihy z prostředí Warhammer 40k, a nemůžu se dočkat pokračování War Against Chtorr. Koukal jsem na Babylon 5, BSG, Votoms, Gundamy (staré), Uchiuu Senkai Yamato, Full Metal Panic (včetně původních novel), Red Eyes i Irresponsible Captain Tylor. Těšil jsem se na Battle LA a teď se na to bojím jít do kina, protože by mi to asi zlomilo srdce.
A proto když se mi naskytne možnost zahrát si v tomto prostředí vojenské scifi nějakou hru, okamžitě se na ni vrhnu – někdy to skončí katastrofálně (Halo), někdy pěkně (Gears of War) a někdy skvěle (Mass Effect). Těch možností ale kupodivu zase tolik nebývá, tedy mimo strategické hry.

Od Crysis jsem moc nečekal, ale když se o svátcích objevil ve slevě na Steamu, řekl jsem si, že bych si ho mohl zahrát. A nakonec toho vůbec nelituju.
Vývojáři z CryTeku se rozhodli vydat směrem, který je podle mě u FPSek nejlepší = ani ne naprostá koridorovost, ale ani stoprocentní svoboda. Máme vcelku velkou lokaci, cíl a je na hráči, jak úkol vyřešit. Tento přístup jsme už předtím viděli třeba u Vietcongu, takže proč ne?
Osobně jsem většinu hry prošel po Predátorsku – neviditelný, lovící nic netušící neprátele pěkně po jednom. Fakt, že je hlavní hrdina o několik řádů lepší než všichni ostatní je vysvětlený speciálním oblekem, což dokážu přijmout.

Příběh je tak jednoduchý, jak příběh o mimozemské invazi může být, ale dobře zpracovaný. První část kdy jde hráč proti korejcům je výborně taktická a dějí se divné věci, které přidávají na atmosféře, a když mimozemšťani vystrčí svá ošklivá chapadla a fekálie zasáhnou ventilátor ( ;D ), hra dostává příjemně akční grády. Osobně jsem byl nadšený z faktu, že daná mimozemská rasa pohlcovala energii z okolí a když se mi podařilo dostat se z jejich lodi a spatřil jsem tu spoušť venku, byla atmosféra na svém vrcholu. Škoda jen, že závěrečná cinemačka byla tak uhozená a nedomyšlená...

Postavy jsou tak fajn, jak by člověk od čisté FPS čekal. Nomad (hráč) je sice vcelku o ničem, ale Psycho a Prophet ho vcelku dobře doplňují. Jen Korejští velitelé jsou trochu moc béčkovými záporáky.

Grafiku pro zřejmé důvody přeskočíme. Zvuk a hudba ujdou, ústřední téma je docela chytlavé.

Dalším kladem je pak řešení obtížností, které kromě síly nepřátel určuje i jazyk, kterým mluví (čím vyšší obtížnost, tím více korejštiny), jestli vám oblek hlásí granáty v okolí apod. Osobně jsem hrál na nejvyšší obtížnost už jen kvůli té korejštině.

Co mi vadilo? Tak kromě uhozeného konce a béčkových záporáků, je to fakt, že není vidět kam postava odkládá své zbraně, samotné zbraně nejsou nijak extra variabilní a hráč si postačí s několika základnímy, vozidla mají až příliš vysokou náchylnost na výbuchy, část, kde hráč provádí tankový útok je vcelku otravná a poslední boss má bug, který může způsobit nemožnost dohrání hry.

Celkově vzato je Crysis kvalitní FPS s příběhem, který sice není nic extra ale jako motivace poslouží, postavami, které plní svůj účel, a hratelností, která nenudí. To vše zabaleno v nádherné grafice. Chcete si zahrát atmosférickou hru o mimozemské invazi? Crysis splňuje podmínky. Kdybych ale nebyl msf fanda, asi bych dal o 5-10% méně.

Grim Fandango, ať už jste nebo nejste fanoušky adventur, určitě jste o něm zaslechli. A to co jste o něm zaslechli, bylo jen většinou v dobrém, že ano? Takže co můžu říct já?

Za ty čtyři roky, co znám nebožtíka Manuela Calaveru, byť se potkáváme jen jednou ročně, vždy o Mexickém svátku mrtvých, jsem si toho dobráka prostě musel oblíbit. Víte, on je to mrtvák, který dokáže vytěžit z ničeho úplně všechno. Třeba potom, co musel kvůli podvodům svého šéfa poslat nevinnou duši na strastiplnou cestu do podsvětí, zjistíc o "své" chybě vrhnul se za ní, aby ji zachránil. A panečku co on při tom dokázal! Chvíle kdy z malého zapadlého bistra vytvořil během jednoho roku prosperující kasíno, to byla jen špička ledovce.
Prostě a dobře, Manny Calavera je frajer a jako každej správnej frajer se obklopuje jen zajímavými lidmi. Je tady Glottis, což je bez pochyb ten nejlepší mechanik a řidič na světe mrtvých, a pak třeba Chepito, který už roky kráčí oceánem, a spousta dalších neméně zajímavých mrtvých. A příběh který vyprávějí? To je panečku příběh, který má grády.

Přidejte si k tomu skělé grafické zpracování, kvalitní dabing a trefnou hudbu a nemáte si na co stěžovat.

Teda až na ovládání... tohle bylo poprvé, co jsem kvůli adventuře musel vytahovat gamepad, a i tak jsem semtam šílel, hlavně ve chvílích, kdy se změnila poloha kamery a Manny najednou běžel úplně jinam, než jsem měl v úmyslu, nebo reagoval na jiné předměty, než jsem chtěl. Obtížnost hádanek mi přišla poněkud nerovnoměrná – někdy jsem viděl řešení během chvíle, jindy jsem nad ním musel dumat až příliš dlouho, což sice nemusí být chyba hry, ale na druhé straně by mohla semtam dát nějakou radu, aby hráč nemusel pořád zkoušet různé předměty na tu samou věc... už jenom proto, že kvůli byť pěknému, ale zdržujícímu řešení inventáře je to práce na docela dlouhou chvíli.
Ale což, alespoň to není gumová kachnička...;)

Celkově je tedy Grim Fandango špičková adventura, kterou byste neměli minout.

Osobně se považuju spíše za Marvelitu, ovšem není to proto, že bych neměl rád hrdiny DC, jen mi prostě nikdy nepřišli natolik zajímaví a k Marvelovským hrdinům jsem se dostal více. Názory se ale u člověka postupně se životem mění – dříve jsem stál za dětinskými názory profesora Xaviera a dnes bych se bez váhání postavil na Magnetovu stranu, dříve jsem Batmana považoval za trapného magora v pláštěnce a dnes jej považuji za skvělého magora v pláštěnce. A tohle je věc, kterou si musí člověk, který chce posuzovat Batmana jako postavu, uvědomit. Já si to uvědomil paradoxně díky Spidermanovi – konkrétně kapitol do Straczynského – abych upřesnil v jedné z částí příběhu se Peter Parker baví se svým starým bohatým odrazem = mužem s podobnými schopnostmi, který ovšem své síly využíval k nabytí vlastního bohatství, a probírají fakt, jak moc jsou nepřátelé různých superhrdinů podobní jim samotným -> nepřátelé Spidermana jsou chobotnice, nosorožec, sup, ještěr, goblin, kladivoun, kočka; nepřítelem Kapitána Ameriky je Rudá Lebka; nepřítelem X-Menů jsou jiní mutanti, pouze s odlišnými názory. Vidíte tu podobnost? A teď, co jsou nepřátelé Batmana? Odpověď je: "Všichni jsou to cvoci!" A kdo je z nich největší šílenec? Joker? A nebo je to sám Batman? Koneckonců je to magor, který pobíhá po městě převlečený za netopýra a mlátí zločince, protože mu v dětství před očima jeden pobuda zabil rodiče. Je potřeba si uvědomit, že Batman je magor a jediná věc, která jej odlišuje od Jokera a jemu podobných je fakt, že si to nechce připustit. Jakmile tohle čtenáři/hráči dojde a přestane stavět Batmana do pozice, ve které ho většina lidí vidí = (trapný) neohrožený superhrdina, naskytne se mu možnost brát ho v úplně jiném světle.
A tahle hra díky svému špičkovému prostředí dokázala právě tohle předat i lidem, kteří komiksy nečtou! Pobíháte s magorem v pláštěnce chodbami blázince – protože kde jinde by měl magor v pláštěnce pobíhat.

Nebudu rozebírat příběh, který je v podstatě stabilní kostrou nesoucí střet Batmana a Jokera. Postavy v čele s Jokerem, Harley Quinn, Banem a spoustou ostatních Batmanových protivníků jsou skvěle napsány a ještě lépe zahrány. A díky rozsáhlé, ale vhodně shrnuté, encyklopedii se i hráč, který s nimi dosud neměl co dočinění, dozvědět o jejich minulostech.

Přejdeme na to nejdůležitější – jak se to vlastě hraje. V základě se hraní Batman: Arkham Asylum dělí na tři druhy: stealth akce, akční bojovka (ala DMC) a platformová skákačka (ala Prince of Persia). Z toho stealth je zvládnuté na výbornou, dost možná nejlépe v jakékoli stealth hře, kterou jsem kdy hrál – díky přístupům, které Batmanovi povolují různá jeho udělátka můžete nepřátele věšet na chrliče, uspávat, používat jako návnady pro jejich "kamarády" apod. Většina lokací má pak spoustu různých způsobů, jak svůj plán na "vyčištění" provést, že si člověk opravdu nemá na co stěžovat. A navíc, nic se nevyrovná pocitu, který máte, když se vám podaří během krátké chvíle vyčisti místost nepřátel, aniž by si jediný z nich stihl uvědomit, co se to sakra děje.
Akční bojová část, je pak o něco méně skvělá. Ne, že by byla nudná, to v žádném případě – boje vypadají nádherně, jsou vcelku ovladatelné (byť tady může občas narazit hráč na situaci, kdy udělá Batman něco jiného, než měl hráč v úmyslu) a poskytují hodně možností. Problém je jen v tom, že by sekvencí, kde hra nedá hráči jinou možnost než bojovat, mohlo být o trochu méně, po čase začnou docela lézt na nervy.
A co se "hopsačkové" části týče, ta je opět díky spoustě Batmanovských udělátek zábavná, nenucená a díky nepřebernému množství dobrého dodatečného materiálu (Riddlerovy hádanky, záznamové pásky apod.) inspiruje hráče, aby prozkoumávali každý roh.

Hra běží na Unreal Engine 3, který jsem vždycky považoval za příliš plastový, ovšem k Batmanovi to docela sedne. Jen kdyby skoro všechny mužské postavy (s výjimkou Jokera) nevypadaly, jako by snídaly testosteron a místo oběda si dávaly pět hodin v posilovně. Ale což.
Hudba, zvuk a dabing jsou zvládnuté velmi dobře, s nimi žádný problém – ovšem taky žádný zázrak.

Prolémy pak jsou... jsou. Osobně jsem musel hru občas vypnout, restartovat PC a hrát dál, protože mi blbla grafika – prý proto, že hra není kompatibilní s mojí grafickou kartou. Fakt, že hra povoluje jen tři zahrání je hodně prasárna a požadavek připojení se na Windows Live tomu nepřidává. Semtam jsem narazil na nějaký ten grafický glitch, ale nic závažného. Občasné vracení se stejnými lokacemi může po čase být docela stereotypní, nevyhnutelnost některých bojových částí už jsem zmínil. Trochu podpásovka je, že některé boje s Bossy jsou složitější než závěrečný boj s Jokerem, který byl vcelku antiklimatický (zvláště vedle boje s Poison Ivy, který byl pro změnu šíleně těžký).
Tím bych asi shrnul všechny chybky.

Celkově je Batman: Arkham Asylum špičkovou hrou, a vůbec nejlepší herní adaptací komiksového prostředí. Ať už máte Batmana rádi nebo ne, tohle je hra, která vás dokáže zabavit a díky své temné atmosféře zvláštním způsobem pohltit. Spousta skrytého materiálu pak dokáže zabavit všechny, kteří si užívají prozkoumávání herního světa. A ti z vás, kteří Batmana nikdy moc nemuseli, mohou nahlédnout na jeho podstatu a třeba změnit svůj náhled na něj.

Tim Schafer umí dělat hry. Dokázal to Monkey Islandem, dokázal to Grim Fandangem a pak přišeli Psychonauts. Abychom si ujasnili, Psychonauts byla první jeho hra, ke které jsem se dostal, a hned od začátku mi učarovala svým jedinečným prostředím, postavami a skvělou hratelností. Protože jsem ale při prvním hraní udělal chybu a od začátku jsem se soustředil pouze na hlavní linii a zanedbával jsem zkoumání světa – a tedy sbírání místního platidla, zasekl jsem se na místě, kde jsem potřeboval mít koupený jeden důležitý předmět, a už se mi nechtělo běhat po světě, abych to dohnal. A protože v té době už byla většina vedlejších postav na jiných místech než předtím, bylo by to hledání vcelku nudné. Tak jsem tehdy přestal hrát. Dal jsem si pauzu, dohrál jsem Monkey Island a když už moje paměť ohledně nárazu, který jsem u Psychonauts zažil, trochu pobledla, pustil jsem se do nich znovu, tentokrát se od začátku více soustředíc na vedlejší úkoly. A byl to skvělý zážitek.

Psychonauts je důkazem toho, že jednoduchý příběh, plný jedinečných a zajímavých postav, odehrávající se v nezvyklém prostředí (v tomhle případě spoustě nezvyklých prostředí) a hlavně s dobrým zpracováním, dokáže hráče pohltit více, než rádobyreálné akční slátaniny. Dokázal nám to Outcast, dokázalo nám to BGE, dokázala to Majora's Mask (šestá Zelda) a dokazuje to i Psychonauts. A přesto her tohoto typu vidíme tak málo. Ach, zpropadená prodejnosti (byť snad jediná Zelda s tím neměla problémy... ale to je Zelda).
Jak už jsem zmínil, příběh je sice jednoduchý, ale jeho zpracování, filmové rozhovory a děj, stavěný primárně na gameplayi a ne na zbytečných cutscénách (ty které tam jsou, nejsou zbytečné) a hlavně na špičkovém humoru, který je hrám Tima Schafera vlastní, háže do kapsy většinu herních příběhů. Postavy jsou pak snad nejsilnější stránkou celé hry – takovouhle sbírku naprosto jedinečných cvoků nenajdete v žádné hře! Každá postava má svoji minulost, svůj způsob vyjadřování, své problémy a názory – a to i takové postavy, které s vámi v průběhu hraní prohodí tak maximálně pět vět. Navíc, každá je natolik zajímavá, že prostě nejde si je nezamilovat.
A prostředí? Lze tady dělat jiné věci než chválit? Každá úroveň je úplně jiná, se svými vlastními způsoby hraní, každá představuje určitý posun v příběhu a informace o postavách (koneckonců, odehrává se v jejich hlavách). Je to jako v jedné chvíli bojovat s monstry ve vesmíru a za chvíli sázet stromy v Amazonském pralese, aniž by si člověk uvědomil, kde se stala ta změna.

Graficky je díky svému specifickému zpracování víc než pěkná a nevšiml jsem si v ní žádných chyb. Zvuky, dabing i hudba skvěle sedí do prostředí, takže i tady žádné problémy.

Co se problémů týče, tak kromě toho, který jsem už načrtnul na začátku = pokud se od začátku soustředíte pouze na hlavní dějovou linii, může se vám stát, že se zaseknete v jedné konkrétní lokaci (Milkman Conspiracy – mimochodem jedna z nejlepších lokací vůbec) a musíte se vracet zpátky abyste posbíral iveškeré potřebné věcičky, což vás ale v takhle pozní části hry připraví o spoustu skvělých zábavných scének mezi postavami, na které byste narazili, kdybyste "Wispering Rock Summer Camp" prozkoumávali hned na začátku. Přitom by stačilo hráči zamezit postup do nových mozků, pokud by nebyl dostatečně připraven. Dalším problémem je pak křivka obtížnosti, která ke konci jde až možná moc strmě nahoru – ne že bych neměl rád těžké hry, ale je dobré obtížnost hráči naservírovat postupně a ne v ohromné dávce na konci.

Takže shrnutě: Psychonauts je hra, která zdařile spojuje špičkovou hratelnost se skvělým humorným příběhem plným opravdu jedinečných postav. Ten pár much, které má, můžete klidně přehlédnout – jen bych vám doporučil prozkoumávat herní postředí hned na začátku (nejlíp hned po "Basic Braining"). Sice se Psychonautům neporařilo mne pohltit na emocionální úrovni tak moc, jako hry, kterým jsem dal 95%, ale byli k tomu sakra blízko. Máte-li rádi hry jako Beyond Good & Evil nebo Legend of Zelda, je tohle hra pro vás.

Planescape Torment byla hra, kterou jsem si vždy toužil zahrát, ale kvůli technickým problémům z toho vždy sešlo. Až nedávné vydání hry na GOGu mi konečně umožnilo vychutnat si tento skvost.
Probuzení se v márnici bez sebemenšího poněti o tom, kdo a kde jste, je sám o sobě začátek, který předurčuje jedinečnou atmosféru celé této hry. Ne, hra možná neni to správné slovo... tohoto příběhu, této cesty. Cesta Bezejmenného je trnitá a vyšlapaná vzpomínkami, které bylo snad lepší zapomenout, a ti kteří po ní kráčejí jakoby se stále více zamotávali do své vlastní trýzně.

Příběh a postavy v téhle cestě prostě a dobře hrají hlavní notu, a hrají ji jako sám Beethoven "Osudovou". Každá postava, která vás může doprovázet si nese své vlastní břímě, které se klidně může stavět vedle těžké zátěže na bedrech Bezejmenného. Ať už je to vtipný Morte, krásná Fall-from-Grace, nebo mlčenlivý Dakkon, všichni jsou jedinečnými ukázkami toho, jak dělat postavy pro RPG hry. Příběh je pak kolotočem zvratů a rozhodnutí, které nejenže utvářejí svět okolo vás, ale také charakter hrdiny, což je věc, na kterou se dnes ve většině vychvalovaných RPG zapomíná. Většina rozhovorů přivádí hráče do jedinečných situací, kde ne vše, co se zdá dobrým je dobré a ne vše špatné je opravdu špatné... a to i v situacích, kdy na druhé straně rozhovoru stojí pekelná stvůra nebo anděl. Bravo!

Grafika staví na stařičkém Infinity Engine, který je pořád stejně krásný, jako před lety (určitě hezčí než Aurora (přinejmenším na svém počátku)). Bohužel hra neobsahuje možnost zvýraznění použitelných prvků (která je např. u Icewind Dale), takže hráč často poletuje po obrazovce myší a hledá která bedna jde otevřít apod.

Co se hudby a zvuků týče, tak vězte, že soundtrack Planescape Torment je bezpochyby jedním z nejlepších, na které mezi herními soundtracky kdy narazíte. Nejednou se mi stalo, že jsem se při hraní zastavil a prostě poslouchal ty úžasné melodie, které hrou zněly. Dabing je také špičkový, až člověka mrzí, ze nejsou namluveny veškeré rozhovory... ale to ve své době nebylo možné a navíc by to vyšlo hodně draho.

Menší problémy jsou pak u soubojů, které po čase dokážou být poněkud jednotvárné a kvůli postupu úrovněmi se hráč nemusí dostat ke všem možnostem - já jsem například hrál za mága, ale ke kouzlům osmé a deváté úrovně jsem se dostal až před posledním "bossem" (díky hromadě zkušeností, které jsem získal při otevření "broznové koule"), se kterým jsem prakticky ani nebojoval, takže jsem se ani nemohl podívat, co za kouzla to vůbec je. V některých částech (Curst->Carceri) hra hodně ztratila na volnosti a stala se hodně lineární a v některých částech doslova debilní (Curst Prison), zachránilo to hlavně vyústění celého toho putování (tj. Carceri), které bylo skvělé.
Kladem sice je, že narozdíl od ostatních cRPG před hráče není hozeno nepřeberné množství zbraní, ze kterých si má vybírat, ale na druhé straně dostane nepřeberné množství talismanů a kouzelných předmětů, které všechny mají své výhody, ale kdo se v nich má vyznat. Všechny tyhle věci se ale dají odpustit, právě díky výše zmíněným kladům.

Celkově tedy můžu bez okolků označit Planescape Torment za nejlepší cRPG a jednu z nejlepších videoher, které jsem kdy měl to potěšení hrát. A skrze jeho jedinečný příběh se naučit nové věci a zamyslet se nad různými pravdami a pohledy na život. Rozhodně si Planescape Torment nejednou zahraju znova - je to hra, která je i víc než jedenáct let od svého vzniku stále jedinečným uměleckým dílem a věřím, že i za dalších jedenáct let stále bude.

Od nové Lary jsem toho moc nečekal, přesněji nečekal jsem, že tuto podle mého názoru upadající sérii dokáže zachránit změna herního stylu. V posledních letech jsem se díky atmosférickým trailerům opakovaně těšil na nové díly Tomb Ridera, jen abych samotné hry většinou po hodině hraní vypnul, a už se k nim nikdy nevrátil. Proto jsem si o "Lara Croft & the Guardian of Light" ani moc nezjišťoval, než mi před pár dny kámoš popisoval, jak skvělá hra to je. Tak jsem si řekl, že bych se na to mohl podívat... a neprohloupil jsem.

Příběh rovnou přeskočím = ten je jen omluvou pro to, co mají hráči ve hře dělat. Ve většině her by to pro mě byla zásadní chyba, která by pravděpodobně hru v mých očích odsoudila k věčnému zatracení. V případě této Lary jde ovšem jen o chybu na kráse.

Tato hra si mě získala hlavně díky hratelnosti a to konkrétně kvůli "lokální kooperaci" - tedy díky možnosti hraní dvou hráčů na jednom PC. Pokud by byla kooperativní část hry pouhou stoprocentí kopií singleplayerové části, k mému kladnému hodnocení by to asi nestačilo, ale autoři udělali něco jiného = upravily různé části a hlavně puzzly ve hře tak, aby při kooperativním hraní byli oba hráči skutečně nuceni spolupracovat a vymýšlet, jak který puzzle vyřešit!

Samotná základní hratelnost je chytlavá, akční části příjemně dynamické, puzzly přiměřené, level design skvěle zvládnutý, nepřátelé a bossové nápadití, ovládání...

...trochu problém. Lara (popřípadě Totec) mnohdy skáčou kam nemají, množství tlačítek které jsou potřeba ke hraní je poněkud přehnané (například si nejsem schopný představit, jak bych hrál na klávesnici za Toteca - přesněji, jak bych za něj byl schopný používat štít). Tyhle problémy řeší gamepad (který jsem použival), osobně jsem sice měl při jeho používání potíže s mířením (ovšem na tento problém jsem na netu našel jediný krátký diskuzní thread, takže popravdě může jít pouze o problém mého gamepadu a ne hry samotné!).
Každopádně i přes tento problém je stále hra velmi dobře hratelná.

"Lara Croft & the Guardian of Light" je podle mého názoru klenotem ve své značce. Pokud hledáte hru na zahrání si z kamarádem u jednoho počítače, nemusíte hledat dál. Pokud hledáte akční arkádu s nápaditými puzzly, poslouží vám tato Lara jak v singleplayeru tak v multiplayeru. Herní doba cca 6-8 hodin za tuto cenu (v současné době 15€ na Steamu) rozhodně stojí. Doufám, že Crystal Dynamics budou v tomto úžasném spin-offu pokračovat a dočkáme se dalších porcí této špičkové kooperativní zábavy...

Jen mě mrzí, že na konci neudělali Lara a Totec chybu - tj, že Toteca znovu nezkameněli ve chvíli, kdy v ruce místo kopí drží nějaký samopal...:) To by byla úžasná tečka za koncem hry..:

K Outcastu jsem se vlastně dostal díky PIPovi, kterému tímto děkuju.
Před lety jsem tuším narazil na nějakou zmínku o této hře na jako blogu a na první pohled mě zaujala. Od chvíle kdy jsem objevil gog.com, jsem věděl, že si tuto hru musím koupit, ale vzhledem k obsahu mého wishlistu jsem to stále odkládal, až před týdnem jsem se k tomu konečně dostal...
Výsledkem je týden, ve kterém si toho kromě Outcastu moc nevybavuju.

Vždycky jsem měl rád hry odehrávající se v cizích světech, které může hráč skrze hlavního hrdinu objevovat, proto mi Outcast učaroval hned na svém začátku a díky skvělé hudbě mě pohltil jako málo her před ním.

Příběh, byť ne nejoriginálnější, je díky jedinečnému prostředí a skvělých postav více než uspokojující a díky tomu, že je kromě hlavní linie prakticky dotvářen ohromným množstvím vedlejších úkolů, působí dojmem neobvyklé propracovanosti a ucelenosti.

Hlavní hrdina "Cutter Slade alias Ulukai" je líbivý a dobře zapamatovatelný, a ostatní postavy také (v jejich případě hlavně díky skvělému dabingu, který dává duši většinu vedlejších postav - ty by jinak, kvůli tomu, že graficky jsou od sebe většinou docela k nerozeznání, upadly v zapomnění). Nevýhodou u hlavních postav je to, že si hráč musí přečíst manuál a v něm zmíněné informace o nich, aby v některých herních pasážích chápal, o čem je to vlastně řeč).

Herní systém je více než dobrý a ovládání padne dobře do ruky. Přirovnal bych ho například ke hrám jako je série Gothic. Výraznou chybou je ale nepřehledný inventář a notes s úkoly, které by zasloužily lepší zpracování. A některé předměty (udělátka), které hráč sbírá, ale hra samotná ho neučí ani nenutí je používat - pokud je hráč náhodou nezkusí nebo se nepodívá do manuálu, může bez problémů dohrát celou hru bez nich - já osobně nepoužil teleport ani jednou (nepočítám jeho testování), neviditelnost asi dvakrát, dvojníka jednou a nic dalšího. Poslední věcí jsou pak zbraně - všechny jsou zajímavé, to ano, ale s výjimkou minometu, který je potřeba pro splnění několika questů, mezi nimy v zásadě není nějak výraznější rozdíl - ano, něco střílí rychleni, něco dělá větší zranění, ale v základě není probém tuto hru dohrát pouze se základní pistolkou (časem možná upgradovanou). Já osobně používal hlavně základní pistoli, samopal a občas tu plasmovou pušku, ale jediné co mě nutilo mezi nimi přepínat byla buď nálada nebo náboje - ne požadavky situace, jako je například množství či síla nepřátel. Uspávací sniperku jsem použil tak pětkrát, jen z legrace, a plamenomet jednou. Na vině může být hlavně fakt, že se hra není na tolik těžké, aby nutila hráče, aby nové zbraně kupoval, protože všude je dostatek nábojů a hráč, zažraný do příběhu, vidí, že mu naprosto vystačuje zbraň, kterou má a nic ho nežene k tomu, aby si pořídil jinou.
Všechny tyto chyby a maličkosti v hratelnosti se ovšem dají odpustit, protože žádná z nich kupodivu není při hraní tak výrazná, aby kazila celkový zážitek a atmosféru - možná jen situace, kdy vám uteče Twon-ha a někde se zasekne (já osobně jsem například strávil půl hry bez Twon-hy, protože mi ten kus zortu odkráčel k bariéře v Shamazaaru, takže jsem se k ní nedostal, až dokud bariéru nedeaktivovali).

Grafika je podle mého názoru velmi pěkná a díky skvělým animacím vypadají postavy v městech a při dobře zpracovaných "filmových" rozhovorech velice živě a hravě strkají do kapsy ošklivé snahy o "žijící" město a postavy ve hrách jako je Oblivion nebo Fallout 3.

V konečném výsledku mě tato hra neuvěřitelně bavila a jsem si jistý, že si ji ještě nejednou zahraju. Bez zaváhání se zařadila do mé první pětky. (Ne ovšem na první místo, kde zatím trůní "Beyond Good & Evil".)

To co jsem hledal v Call of Cthulhu jsem našel v Alence Americana McGeeho...
Atmosféra která by se dala krájet, v nádherně šíleném prostředí...
Nejdřív jsem se k American McGee's Alice stavěl dost skepticky, hlavně proto, že mi přišlo, že k danému tématu hry by se více hodila normální adventura, než akční adventura, která mi podle screenshotů přišla nucená... zmýlil jsem se...
Skvělé herní prostředí se skvělou atmosférou doplněné špičkovou hudbou. Hratelnost má sice své chybky, hlavně v některých skákacích částech, ale přesto je na vysoké úrovni...:)
Také je to jedna z mála her, ve kterých jsem postupně využíval skoro všechny zbraně, což se mi stává málokdy (obvykle najdu jednu zbraň, která mi přijde nejlepší a ta mi většinu hry vydrží).
Rozhodně tuto hru doporučuju...:)

A to to začalo tak krásně...
Tahle hra měla veškerý potenciál na to, aby se zařadila mezi moje srdcovky - skvělý příběh, zajímavé postavy, špičkovou atmosftéru, pěkné prostředí, nápadité puzzly...
A to až do chvíle, než se hráči dostaly do ruky zbraně. Celá část až po útěk z Innsmouthu je přitom úžasná - a to vlastně i ta část se zbraněmi, hlavně díky tomu, že ještě pěkně doznívá napětí z předchozích částí...
Ale pak to jde do háje, atmosféra (až na pár vybraných momentů) v čudu, postavy náhle o ničem, prostředí fádní a puzzly se náhle měni na "utíkej pro tohle a použij to na tohle a pak utíkej pro tamto".
Výborná atmosférická horrorová "adventura" se náhle mění na plytkou rádoby-horrorovou střílečku. Jediné, co to pak drží nad vodou je příběh.
Kdyby alespoň ta střílečka stála za něco, ale hráč prostě musí trpět nepřáteli, jejihž AI snad okopírovali z DOOMa...

A co je horší je zpracování ztrácení "sanity" - hloupé rozplznutí obrazovky, možná semtam nějaké šeptání, občasný skok do blázince...:(
Tvůrci snad ztratili představivost! Kde jsou nějaké pěkné halucinace? Písmo, které náhle "teče" po stěnách nebo jen tak vzduchem? Kde jsou nějaké pořádnější "hlasy", které by hrdina náhle slyšel!? Nebo třeba náhlé zjevení cesty ve stěně, která tam není? Tohle jsou věci, které mě na tohle téma napadly v tento okamžik! Ztráta zdravého rozumu je věc, která jde zpracovat tak nádhernými způsoby, tak proč to takhle zvorat?

Opravdu, po "útěku z Innsmouthu" šla celá hra do háje a dohrál jsem ji jen ze zvědavosti ohledně příběhu. Škoda, věčná škoda.
A to ani nezmiňuju bugy.

AI War je jedinečná hra. Jedná se o RTS zaměřenou primárně na kooperativní multiplayer, ve kterém hráči stojí proti síle, která by je hnad na začátku hry mohla bez nějaké námahy rozdrtit, kdyby chtěla. Umělá Inteligence (AI) ovládla vesmír a lidé stojí na pokraji záhuby, jediný důvod, proč ještě žijí, je ten, že nejsou považováni za příliš velkou hrozbu.

Cílem hráčů je tedy zničit domovské základny nepřátelské umělé inteligence a nevzbudit při tom příliš velkou pozornost - zabít draka, dokud spí, protože jestli ho vzbudí, zbyde z nich jen hromádka popela.

Hra se tváří jako obyčejná RTS, ve které shromažďujete zdroje (v případě AI War = kov, krystaly, energii a znalosti), stavíte jednotky a vylepšujete technologie, a posíláte své síly zničit nepřítele (v tomhle případě po velké mapě galaxie, která obsahuje od 10 po 120 planet) ale má několik nezvyklých prvků.

Prvním je právě nepřátelská AI - AI, proti kterému stojíte je v sakra velké výhodě = nepotřebuje žádné zdroje, na začátku hry ovládá úplně všechno (kromě planet hráčů), má přístup k lodím a technologiím, o kterých si hráči můžou nechat jenom zdát a navíc na jejich síly na hrací mapě jsou jen zlomek jejich skutečné síly - s touto silou je AI spojeno pomocí speciálních warpových bran a může tak na hráče posílat obrovské útočné vlny, pokud jej hráči příliš naštvou.

Dalším rozdílem je právě "AI progress" - tato položka určuje, jak moc AI považuje hráče za hrozbu - každá dobytá planeta, každá důležitá zničená budova, popřípadě jednotka, zvyšuje tuto hodnotu a čím je tato hodnota vyšší, tím větší obranu si AI staví, tím větší vlny útoků na hráče posílá a tím těžší tedy hra pro hráče je. Navíc, čím víc je hráčů ve hře (noví hráči se mohou připojovat i v průběhu hraní) tím silnější je AI. Hráči tedy musí brát v potaz i to, kterou planetu dobýt a kterou nechat na pokoji (ať už pro její sílu nebo pro množství zdrojů, které poskytuje).

Dále je tu pak délka hry - nečekejte, že tuhle hru dohrajete během jedné hodiny. Minimální doba hraní je (dle počtu planet) nějakých šest hodin a dále se šplhá až do desítek hodin u jediné hry. Při multiplayerovém hraní si tak hráči musí zařizovat předem domluvená sezení a hra se tak může roztáhnout až na několik dní od začátku po dohrání (ať už vítězné nebo prohru).

Co se jednotek týče, mají hráči na začátku přístup ke čtyřem základním typům lodí = zvěd, stíhač, bombardér a křižník, z nihž každá má oproti těm dalším určitou výhodu či nevýhodu (stíhače jsou silné proti křižníkům, křižníky jsou silné proti bombardémrům, bombardéry proti stíhačům), a třem typům těžkých vesmírných plavidel. Další jednotky pak získávají buď z dobytých planet (některé planety mají výhodu v možnosti na nich stavit určité zvláštní druhy lodí), popřípadě chycením nepřátelských (k tomu je jednotka zvaná "parazit"). Těchto zvláštních druhů lodí je obrovské monožství a i zkušení hráči se tak můžou setkat s vlnou nepřátelských lodí, jaké předtím nikdy neviděli. Já osobně jsem se dosud setkal se zmíněnými parasity, tanky, antiarmory, raidery, spidery a několika dalšími, jejihž názvy si nepamatuju.
Každá loď má pak ještě 5 úrovní vývoje skrze technologie, z nihž ke 3 mají hráči přístup, 4 je získatelná pouze skrze obsazení nepřátelské pokročilé továrny a k 5 má přístup pouze AI, což z něj dělá ještě nebezpečnějšího soupeře.

AI War je velice objemná hra, která je dle mého názoru pro fanoušky vesmírných strategií nutností. Nabízí neuvěřitelný kooperativní zážitek, při kterém hráči skutečně musejí spolupracovat a plánovat dopředu, jinak nemají naději na výhru.

Bohužel to ale není hra pro každého a vyžaduje spoustu trpělovosti.
Hra nemá žádné integrované lobby, kde by se hráč mohl připojit k začínající hře - hráči se musí na hře domluvit buď mezi sebou nebo před oficální fóra hry. Tato skutečnost je pochopitelná, kvůli dlouhé hrací době.

Podle mého názoru největší překvapení roku 2009...

Chcete-li si trochu udělat obrázek jak taková delší hra může probíhat, doporučuji tohel video: AI War - 3/4 Player Co-Op Midgame Tour