Herní výzva 2025 - 4. Byl jednou jeden život 

Sifu má hodně dobrou základní premisu - vydáváte se pomstít svoji rodinu za pomocí bojových umění a pokaždé, když vás někdo porazí a vy de facto umřete, můžete se vrátit, ale o rok starší. Jako mladíček máte daleko více možností, kde se zlepšovat za nalezené dovednostní body, ale jako starší dědula zase daleko lépe ovládáte bojová umění.

Teorie dobrá, ale v praxi se jedná o obyčejnou mlátičku, ve které jsem jen zuřivě mačkal tlačítka myši a občas si pomohl mizerníkem. Misí je co by se za nehet vešlo a dohrát se dají maximálně během pár desítek minut, příběh je nezajímavá hloupost a přestože je hra vyvedená v zajímavém grafickém stylu, žádná pecka to také není.

Občas mě to sice bavilo, ale občas jsem se do hraní musel fakt nutit. Naštěstí nebyla herní doba nijak natahovaná a skončilo to tak akorát.

Herní výzva 2025 - 7. Bdím, či spím? 

V paneláku jsem sice nevyrůstal, ale tu socialistickou krabici u prarodičů v Klatovech si pamatuji dodnes, včetně typického zápachu nebo zvuku výtahu. Tam byl sice veprostřed a pouze v šachtě z pletiva, ale jinak je ta podoba vcelku věrná. A ta umakartová jádra, staré komunistické kuchyňské linky nebo nábytek, to autor dobře trefil.

Atmosféra hry je vcelku hutná, párkrát mi opravdu solidně zamrazilo. Na to, že je celá hra prakticky dílo jednoho člověka, tak klobouček. Je tu ale i spousta negativ. Příběh téměř neexistuje a vlastně se vůbec nedozvíme, proč je zrovna tento panelák obydlený bubáky, ani kdo je týpek ze střechy (trochu jsem myslel, že hra skončí tak, že na střeše nikdo nebude a já budu volat na týpka dole o pomoc, takže jsem na začátku vlastně viděl sebe, ale mýlil jsem se), konec je takový nijaký, optimalizace nulová (grafika mi řvala jako kdybych těžil bitcoiny a do toho renderoval 8k video), herní doba tragická, ale zase za těch cca 90 korun ve slevě proč ne. Není to žádná perla, ale jako exkurze do starého paneláku to nebylo špatné.

Herní výzva 2025 - 2. Tenkrát na Západě 

Když vyšlo Diablo IV , byli z něj všichni fanoušci vyndaní a pěli na něj samou chválu, aby cca po měsíci zjistili, že po dohrání příběhové linie toho hra už moc nenabízí a end game content téměř neexistuje. Více než 95% hráčů dalo od hry ruce pryč a schylovalo se k jednomu z největších průserů herní historie. Blizzard si to ale překvapivě vzal k srdci a prachy, které do vývoje nasypal, chtěl dostat zpátky i s prémiemi, a tak si na vývoji datadisku Vessel of Hatred dal patřičně záležet. A je to vidět!

Příběh je rozšířen o zajímavou linii a přímo navazuje na konec čtyřky. Potěší, že se podíváme do Kurastu známého z nepřekonatelné dvojky a dokonce potkáme jednu známou postavu (Ormus). Už jen dohrání tohoto příběhu dokáže zabrat pěkných pár hodin a rozhodně se nejedná o záležitost na jeden dva večery.

V čem ale datadisk přímo exceluje, je hromada end game contentu. Přestože herní náplň je de facto stále to samé (což je ale u této hry dobře), způsobů je bezpočet. Na herní mapě je rozeseto tolik nejrůznějších aktivit, že není problém strávit u hry další desítky a desítky hodin. Milovníci akčních RPG zde můžou chrochtat blahem, protože tam, kde Diablo IV pohořelo, to datadisk dokonale napravuje a dělá ze čtyřky parádní zážitek. Pokud jste tedy fanoušky žánru a čtyřka vás zklamala, tohle je možná důvod, jak jí dát znovu šanci.

Herní výzva 2025 - 6. Nekonečné čekání 

Jako milovník původních Commandos i série Desperados jsem tento restart série vyhlížel ostřížím zrakem. Opět dostaneme pod myš až šest členů speciálního komanda, každého se speciálními schopnostmi a jen díky jejich kooperaci lze uspět. Zde si jen trochu povzdechnu, že postava řidiče je téměř zbytečná a kromě jeho schopnosti hodit zmetkovi do zorného pole krabičku cigaret a tím ho vylákat, jsem ho využíval jen minimálně oproti třeba ženistovi nebo potápěčovi.

Gró celé hry jsou mise a jejich design. Bohužel hned ty první dvě, sloužící jako takový tutoriál, jsou úplně tragické. Grafika i design jsou otřesné a věřím, že spousta hráčů zde hru znechuceně vypne a to by byla škoda. Ty ostatní jsou totiž parádní, většina je co do rozlohy dost velká a designově vypiplaná do posledního pixelu. Bohužel na sebe příběhově nijak nenavazují a jsou tak pouhým slepencem různých událostí.

Vydání hry bohužel provázela spousta bugů technického rázu. Několikrát jsem se dostal i do místa, kde nešlo pokračovat (např. neviditelné dveře, které nešlo otevřít), ale tyto už jsou naštěstí opraveny. Stále jsou zde ale drobné chybky typu špatné kolize objektů nebo tragická práce s patry, kdy se různě zapíná/vypíná střecha a někam se trefit kurzorem je občas o nervy. Rovněž umělá inteligence není nejlepší.

Těžko uvěřit, že jsme si na regulérní pokračování série Commandos museli počkat tak dlouho. Ale vyplatilo se! Ano, hru kazí několik neduhů, ale ve finále se jedná o důstojného nástupce, jeho hraní jsem si užil a milovníkům žánru bez výčitek doporučuji. Herní doba u mě přesáhla 40 hodin a to už je slušná porce zábavy.

Herní výzva 2025 - 9. Na život a na smrt 

Tak tohle bylo něco tak ujetýho a úchylnýho, že tomu může konkurovat jen máloco. Příběh je čízy klišé plné hlášek tak trapných, že se vývojáři u jejich vymýšlení museli řezat smíchy. A přiznávám, že i přes tu trapnost jsem i já párkrát trhl koutky... :-)

Takže ano, je to neskutečně trapné, ale i vcelku zábavné. Střílet hromady zombíků psaním ujetých slov na klávesnici za doprovodu kvalitní hudby, to ve finále není vůbec špatná kombinace. Grafika je na dnešní dobu sice celkem hnusná, herní doba cca 4 hodiny také není kdo ví co, příběh je absolutně šílený, ale na nějaké to odreagování proč ne. Vážně divná hra, ale špatné to nebylo.

Herní výzva 2025 - 5. Zase práce! 

Last Train Home je takový zajímavý hybrid mezi realtime strategií, taktickou akcí typu Commandos a mikromanagementem vlaku na cestě do dalekého cíle. Hra se skládá z devíti kapitol a v každé je několik povinných i nepovinných misí. Do toho je možné posílat skupiny svých svěřenců do nejrůznějších bodů zájmu po mapě - od ruin starých domů, lesů a jezer či domů obchodníků. A kromě toho je nutné se starat o vlak - opravovat ho, vylepšovat jednotlivé vagóny o lepší zateplení či prostory a také o jídlo a zdravotní péči pro legionáře. Veškeré suroviny (palivo, kov, dřevo, látka, jídlo) lze získávat i během misí a i jako odměny za některé mise a zde se setkáváme s prvním nedostatkem - všeho je dost a od poloviny hry jsem neměl věci kam dávat a do cíle dorazil s takovým přebytkem, že by to stačilo na další hodiny hraní. Prakticky od chvíle, kdy jsem byl vázán časovým limitem, jsem zastavoval pouze na povinných místech, jinak můj vlak uháněl plnou parou vpřed. Doslova.

Pojďme ale k tomu nejdůležitějšímu - samotným misím. Těch je skutečně velké množství a díky tomu, že se hra na dvou místech i rozděluje, je tu i nějaký ten důvod hru rozehrát znovu. Na mise lze vzít tři až osm vašich legionářů, kteří mají i několik specializací (průzkumník, střelec, kulometčík, medik, granátník) a díky získaným zkušenostem z bojů se postupně vylepšují a získávají nové schopnosti.

Největším záporem je jednoznačně umělá inteligence. Nepřátelští vojáci mají pouze jeden vzorec chování - vidím/nevidím nepřítele. Pokud mě vidí, stojí chvíli na místě a buď začne střílet nebo (pokud ze zorného pole zmizím) popojde pár metrů a zase se vrátí zpátky. Je úplně jedno, že jsem mu zabil kolegu metr od něj, mrtvola stejně za pár sekund zmizí (!!!) a mně stačí pouze zalézt do křoví a pár sekund počkat. Díky tomu jsem drtivou většinu misí zvládl pouze s jedním průzkumníkem, zatímco ostatní kolegové čekali v křoví na začátku mapy.

Graficky je hra moc pěkně zpracovaná. Podíváme se do zalesněných plání i na zamrzlou Sibiř, budeme procházet rozbombardované vesnice či se plížit v nepřátelských táborech. Příjemným bonusem jsou i hezké renderované filmečky mezi kapitolami. Hra je dokonce i česky namluvená, jen těch hlášek vojáků v misích jsem měl pak už plné zuby.

Celkově jsem si hraní užil, ale je vidět, že by hra potřebovala ještě trochu doladit. Příběh, vizuál i hratelnost jsou dobré, ale od lepšího hodnocení mi brání tragická umělá inteligence, nevyvážená obtížnost a některé nedostatky. I tak se ale jedná o nadprůměrnou hru, která mě bavila až do konce a můžu ji směle doporučit.

Herní výzva 2025 - 10. Crash 

Tato adventurní jednohubka dohratelná za jeden až dva večery nabízí příběh Petera, jenž s pilotem ztroskotal na Antarktidě, kam letěl kvůli svému výzkumnému projektu. Klíč v hratelnosti na jeho cestě za záchranou je hlavně v množství flashbacků, kde si prožijeme, jak se do této situace vůbec dostal a hlavně jeho vztah s Clarou, která mu v jeho práci pomáhala. Nejoriginálnějším prvkem je systém rozhovorů, kde si nevybíráme konkrétní věty, ale klikáme na různobarevné kruhy znázorňující emoce. Odpověď tak může být vystrašená, nadšená, negativní apod. Zajímavý nápad, ale ve finále to ovlivní příběh minimálně.

Graficky je hra povedená, má specifický styl a design prostředí se rovněž povedl. Výtečné je i namluvení. Hratelnost je ale dost mdlá a pomalá, flashbacky jsou mnohdy dost nudné a zakončení příběhu je takové... no... to si asi musí každý přebrat sám, ale já byl docela zklamaný.

Ve finále to není špatná hra, ale žádná perla to také není. Za zahrání asi stojí, ale nelze očekávat zázraky. Zkrátka průměr.

Herní výzva 2024 - 5. Nikdy se nevzdávej! 

Stand-alone datadisk k Dishonored 2 s pouhými pěti misemi, z nichž první je směšně krátká a poslední zase lineární a nudná. Tím se dostáváme k všeho všudy třem misím (a to je ještě kus třetí mise shodný s druhou, pouze v jinou denní dobu), což působí trochu rychlokvaškoidně a prachytahajícně. Částečně je to pravda, ale já se i tak celkem bavil.

Principy hry jsou stejné jako dříve a i když jde spoustu míst vyřešit násilím a vyvražděním všeho odporu, pravá zábava přichází až se stealth postupem a snahou za celou misi nikoho nezabít (případně se nenechat i objevit, což už je občas o nervy). Hratelnost je stále skvělá a např. třetí mise s vyloupením banky je neskutečný master piece.

Celá série Dishonored je opravdu skvělá, plná vynikající hratelnosti, skvěle navržených misí a s poutavým příběhem. Tento datadisk je pravda trochu slabší a kratší, ale i tak jeho zahrání doporučuji.

Herní výzva 2024 - 8. Cesta do pravěku 

Pětiminutová jednohubka, ve které se mamutí matka snaží najít ztracené stádo a ochránit své mladé. Nic světoborného, hratelnost je primitivní a spočívá pouze v průchodu vpřed a stisku několika akčních kláves, což je málo i na freeware. Vizuál inspirovaný jeskynními malbami je vcelku originální. Štval mě jen hlas vypravěčky, namluvený na evidentně dost nekvalitní mikrofon.

Herní výzva 2024 - 3. Volání Cthulhu 

Tak tohle mě opravdu vůbec nebavilo. S Cthulhu tematikou nemám moc zkušeností, ale toto spojení hororu a komedie je pro mě naprosto nekompatibilní kombinace. Hra je prakticky pouze textovou adventurou. Každá lokace má sice svůj statický obrázek (případně jednoduchou trochu rozanimovanou postavu), ale jinak je vše na hráčově představivosti. To sice není úplně na škodu, ale občas by to chtělo něco trochu víc, než jen číst ty stohy textů. Hra se pyšní tím, že má 27 konců. Já jich objevil asi 10 a motivaci na další už jsem neměl, bylo to pořád to samé.

Přiznávám, že občas umí hra vykouzlit celkem atmosférickou chvilku, čemuž dopomahají tajemné hudební motivy, ale tato atmosféra je rázem zabita nějakým rádoby vtipem a já se do hraní musel až nutit. Zanadávat si musím i na optimalizaci, protože i když jen čtete text a na monitoru je k tomu malý obrázek prostředí, grafika mi hučela, jak kdybych hrál páté Crysis. Hřebík do rakve je za mě i přemrštěná cena.

Herní výzva 2024 - 1. Nemova říše 

Jako milovník taktických strategií typu Commandos nebo Desperados jsem na vývojářské studio Mimimi pěl ódy posledních pár let. Fantastické Desperados III jsem si před zahráním Shadow Gambit připomněl dohráním všech tří DLC a nemohl se dočkat, až se do jejich (bohužel) poslední hry náležitě ponořím.

Po dohrání však musím říct, že mě to bohužel nechytlo tak, jak jsem čekal. Chápu, že se studio snažilo o něco víc než jen přeskinovat Desperados III (které už jsou částečně přeskinované Shadow Tactics: Blades of the Shogun) a vymýšlet nové a zároveň realistické schopnosti nových postav nejde do nekonečna, ale pirátská tematika v kombinaci s nadpřirozenem není zkrátka můj panák whisky.

Příběh mě nijak zvlášť nezaujal, utahané rozhovory s lodí Red Marley, sloužící jako základna, jsem nesnášel a pokaždé se už těšil, až vypadnu někam do mise. Každá postava má navíc svou vlastní misi na lodi, která se většinou skládá z neustálého běhání sem a tam a několika rozhovorů. Zde se tvůrci snažil o odlehčení a jakousi vtipnost, takže budete např. učit kostlivce poezii nebo cvičit rybu v nájemného zabijáka. Bohužel dle mého jsou tyto vsuvky spíše trapné a hlavně zbytečné a k uzoufání nudné.

Postav je osm, ale ve finále jsem používal tak tři, zbytek, co jsem musel občas vzít s sebou, čekal celou dobu někde v křoví. Je hezké, že má každá jiné schopnosti, takže si každý může najít svůj styl, ale díky nízké obtížnosti je to ve finále skoro jedno.

Mise se odehrávají na jednotlivých ostrovech Karibiku (kromě finále), kterých je tuším deset. Na každý se budete mnohokrát vracet, takže prostředí se dost často opakuje a po půlce hry už vás nemá moc co překvapit. Navíc každá postava má několik vlastních side misí, opět na těchto ostrovech, takže za chvíli budete všechny znát jako své boty. Po konci hry je navíc možné ve hře pokračovat a splnit vše, co hra nabízí. Co jsem nepochopil, tak motivací k tomuto kroku je odemknutí další postavy. Ale odemknout další postavu poté, co mám ve hře 100% a hrát s ní de facto znovu to samé, to opravdu není pro mě.

Může se zdát, že jsem hru dost pohaněl, ale ono se to vlastně nehraje tak špatně. Ostrovy jsou nadesignovány dobře, hezky se na to kouká a stejně jako v předchozích hrách tohoto typu i zde je ona radost ze zlikvidování zmetka, který čumí jako na potvoru na pixel přesně na jiného zmetka a brání vám v postupu. Vyřešení těchto situací, případně úspěšné naplánování a exekuce akcí několika postav najednou, to dokáže vyvolat úsměv na rtech.

Shadow Gambit jsem si užil, ale na rovinu musím přiznat, že DLC vůbec nemám chuť pořizovat. Desperados III jsou pro mě nepřekonaní a rád se k nim někdy vrátím. U Shadow Gambit o tom ale dost pochybuju.

Herní výzva 2024 - 6. Ukradené Vánoce 

Tady není moc o čem se rozepisovat. Last Christmas je kraťoučká hříčka (první dohrání s přehledem do hodiny) o několika obrazovkách s jednou postavou. Puzzly jsou primitivní a zaseknout se nejde, nejsou zde žádné další postavy, takže nula rozhovorů, hlubší příběh neexistuje. Na jednu stranu se hra (marně) snaží být vtipná narážkami na skutečná díla (konkrétně dvěma - Back to the Future a Shining) , případně situacemi typu "dám si do inventáře celý strom, ha ha" a na druhou stranu se snaží navodit hororovou atmosféru několika vizemi a koncem, což mi dohromady úplně nešlo.

Graficky to není špatné, i to ovládání ujde, bohužel dobrá hratelnost za těch pár desítek minut nalezena nebyla. Jako freeware prvotinu nějakého nadšence bych to chápal, ale na placenou hru je to zatraceně málo, přestože 5 Euro nejsou žádné velké peníze.

Herní výzva 2024 - 2. Láska nebeská 

Stejně jako ostatní komentující uznávám, že svým hodnocením hře trochu nadržuji. Kdyby to byla nemlich stejná hra, ale bez terminátoří licence, jednalo by se o průměrnou, maximálně lehce nadprůměrnou střílečku, jež by mě na první pohled nijak nezaujala. Ale zasazení do ruin Los Angeles ovládanými terminátory, to si nechám líbit.

Jako velký fanda prvních dvou dílů (a částečně třetího, zbytek jsou hypersrágory) jsem si hraní náležitě užíval a i když bych na hře našel spoustu neduhů, dohrál jsem ji s chutí za pár dnů (něco přes 12 hodin) a koupě rozhodně nelituji. I přes trochu vlažnější začátek jsem se do hry rychle ponořil a minimálně v první polovině, kdy jsem ještě neměl silné zbraně ani moc bodů v percích, se atmosféra dala krájet. Např. v nemocniční misi jsem napětím skoro ani nedýchal. V této části hry budí T-800 opravdovou hrůzu a skrz noční videní pozorovat, že je jeden sotva metr od vás, zatímco vy se krčíte za stolem, to je panečku atmosféra.

Příběh je překvapivě kvalitní a skvěle doplňuje první dva filmy. O grafiku se stará Unreal engine, což znamená, že prostředí je až sprostě statické a zničit nejde prakticky skoro nic, ale jinak se na to kouká hezky a technicky je vše vychytané. Nenarazil jsem na žádný bug, loading trvá jen pár sekund. Rovněž hudba je výtečná a hratelnost parádně doplňuje.

Našly by se i nějaké ty zápory. Předně umělá inteligence terminátorů je bohužel tragická. Sice se jdou občas podívat na místo, kde vás naposledy viděli, ale to je tak celé. Stačí se schovat za libovolnou překážku nebo vlézt do šachty a jste de facto nesmrtelní. Nevyvážená je i ekonomika hry, kdy se po půlce hry topíte v předmětech a není naprosto žádná potřeba něco kupovat či craftit. Navíc poslední třetina, byť je zábavná, je co se týká obtížnosti naprosto primitivní. S regenerací zdraví, perky na maximu a nejlepší plasmovou puškou upgradnutou o nejlepší čipy jsem bez problémů kosil zástupy terminátorů bez větších problémů.

I tak jsem se ale královsky bavil a Terminator: Resistance řadím mezi těch pár kvalitnějších her podle filmové licence. Kéž by takových bylo víc.

Herní výzva 2024 - 9. Ztraceno v překladu 

Po nemastné neslané trojce už jsem moc na další díl náladu neměl, ale když jsem viděl ta hodnocení, docela mě to nakoplo a já čtyřku právě dohrál. A musím říct, že lepší poctu si spisovatel Benoit Sokal přát nemohl.

Předně - příběh je opravdu skvěle napsaný, je plný emocí, radosti, zklamání i smutku a prolínání příběhů jednotlivých postav je vyřešeno na jedničku i s hvězdičkou. Grafika je nádherná a umí vykreslit vskutku nádherné scenérie. Kvůli výzvě jsem hrál s francouzským dabingem, což mi sice moc nevyhovovalo, protože neumím francouzsky ani nadávat, takže jsem musel neustále číst titulky, ale musím uznat, že namluvení působilo profesionálně a jednotlivé hlasy k daným postavám krásně sedly.

Trochu zamrzela celkem nízká obtížnost, kdy hra často připomínala spíše interaktivní film s občasným kliknutím než plnohodnotnou adventuru, ale díky skvělému příběhu mi to zas tak nevadilo. Občas jsem také musel zaskřípat zuby nad některými designérskými hrůzami (většinou to byly jen detaily, ale když se těch detailů sejde hodně, je to už dost znát).

Jinak ale hře nemám co vytkout, herní doba je slušná, technický stav v porovnání s trojkou je nebe a dudy a já se bavil celou dobu. Příběh je hezky zakončený (jen škoda, že jsme se nedozvěděli, jestli Dana ještě žije a setkala se s Kate) a vzhledem k Sokalově umrtí předpokládám, že další díl už nebude. Což je ale dobře, protože v nejlepším se má přestat. A čtyřka dle mého nejlepší je.

Herní výzva 2024 - 10. V záři reflektorů 

Tak tohle je, dámy a pánové, nejukecanější hra, co jsem v životě hrál. Množství textů je naprosto šílené a přestože umím velmi dobře anglicky, tohle je jedna z mála her, které bych bez češtiny nehrál. A že tahle čeština se povedla naprosto na jedničku a mnohé profesionální kousky by si z ní mohly vzít příklad!

Příběh je zkrátka naprosto fantastický, plný skvělých a unikátních postav (např. Kuno) a hromadou nepovinných questů a dějových odboček. Závěr byl za mě trochu zvláštní, ale proč ne. Připočítejme k tomu parádní namluvení a hlavně skvělé skill checky, jež dokáží dialogy rozvětvit do obrovských stromů. V tomto ohledu nemůžu než jen smeknout, tohle jsem ještě nezažil.

Graficky je vše rovněž povedené, design města se z počátku zdá velký a chaotický, ale po chvíli budete všude jako doma a ve finále se vlastně hra odehráva na celkem malém prostoru. A protože budete neustále trajdat sem a tam, budete za chvíli znát každý šutr.

Záporů není mnoho. Předně, přestože jsou všechny dialogy mistrovsky napsané, je jich opravdu spousta a nad některými jde strávit opravdu dost dlouho. A pak zjistíte, že jste se vlastně v příběhu nijak neposunuli, protože to byl jeden z mnoha nepovinných rozhovorů... :-) Tohle zkrátka není hra pro příležitostné čtenáře. Občas mě také štvalo výše zmíněné pobíhání sem a tam a i nějaká ta technická chybka by se našla (např. jeden quest mi zůstal viset v logu a zkrátka nešel splnit).

I tak je ale Disco Elysium fantastické RPG, které by si neměl nechat ujít žádný fanoušek žánru. Ne každý z něj asi bude tak na větvi jako jiní, ale i tak doporučuji se o tento unikátní zážitek neochudit, byla by to škoda.

Herní výzva 2024 - 7. Ve stínu pixelů 

Miluju detailní pixel art a borci z Lazy Bear Games ho umí naprosto dokonale, jak už nám ukázali třeba v neméně krásném Graveyard Keeper . Prakticky každá obrazovka je nakreslena do nejmenších detailů, vše je výborně rozanimováno a na vše je radost pohledět. Lokací je navíc spousta a jen kvůli tomu vizuálu si to stojí zahrát (pokud tedy máte rádi pixel art). Co mě vyloženě potěšilo je ohromné množství nejrůznějších easter eggů a referencí na jiné hry či filmy snad v každé lokaci.

Hratelnostně je velká část hry jeden velký grind. Musíte pracovat, trénovat, odpočívat a hlavně jíst, což stojí peníze, takže pracovat, trénovat atd. Naštěstí hra obsahuje velké množství questů, takže je ten grind alespoň trochu zředěný. Questy naštěstí nejsou časově omezené, takže i když vám postava řekne, že musíte okamžitě tam a tam, nic se nestane, když tam dorazíte o několik dní později.

Gró hry je trénink a vyzývání stále silnějších soupeřů. Zde je poměrně velký prostor pro taktizování, protože i když samotný zápas jen sledujete, lze v pauzách mezi koly změnit různé druhy úderů, bloků apod. dle toho, na co se soupeř specializuje. K dispozici je navíc několik bojových škol, takže možností je spousta.

Herní doba se u mě pohybovala něco přes dvacet hodin, což je slušná porce. Ano, hodně času je nutné strávit děláním stále toho stejného, ale já byl tak nadšený z té grafiky, že mi to ani tak nevadilo. Není to hra pro každého, ale já jsem byl spokojen.

Herní výzva 2024 - 4. Tenkrát v Hollywoodu 

Do Quantum Break jsem vkládal velké naděje jako do další pecky od Remedy, ale bohužel to nebyla taková pecka, jak jsem očekával. Příběh byl až moc vyndaný i na mě a díky neustálému skákání v čase jsem se v něm celkem ztrácel. Hlavní premisa sice byla jasná, ale proč je zrovna to a to důležité mi často unikalo. Hledání nejrůznějších poznámek, mailů a dalších doplňovaček příběhu ve hrách ignoruju už pěkných pár let a nějak nechápu, jak tohle může pořád někoho bavit hledat a hlavně číst. Chválím ale několik nezvratných rozhodnutí, díky kterým se příběh rozděluje na několik větví.

Hratelnost není špatná, ale hrátek s časem, kdy např. musíte vrátit zpět zbořený most a rychle přeběhnout, je co by se za nehet vešlo, souboje jsou sice zábavné, ale po čase repetetivní, design není špatný, ale také to není žádný zázrak, ze kterého bych si poslintal bradu. Vše je zkrátka takové průměrné a i když to nebylo tak hrozné, abych hru odložil, nebylo to rozhodně tak dobré, abych se na hraní vyloženě těšil.

V čem hra exceluje jsou hlavní NPC postavy z řad profesionálních herců v čele s Aidanem Gillenem a Lancem Reddickem a dalšími. Nejen že jsou jejich postavy ve hře vcelku realisticky ztvárněny včetně namluvení, ale hra je protkána spoustou dlouhých filmových sekvencí (dohromady by určitě daly na celovečerní film), kde tito herci excelují.

Nemůžu říct, že bych si hraní Quantum Break neužil, ale rozhodně to nebylo tak skvělé, jak jsem myslel.

Herní výzva 2023 - 2. Debut 

Debut studia FIVE-BN je další zástupce hidden object adventury. Příběh nijak nenadchne, délka je tak nějak ideální na jeden dva večery a obtížnost je nastavená tak, aby se nešlo zaseknout na více než pár minut. Přesto se to hraje pěkně, hezky to ubíhá a obrazovky jsou nakresleny opravdu kvalitně.

Grafika je asi největší devizou hry. Každá obrazovka vyniká spoustou detailů, světélek a efektů a je to všechno až kýčovitě načančané. Kouká se na to ale parádně. Logických puzzlů je doslova spousta, některé na pár sekund, některé potrápí mozkové závity víc. Jen těch hledacích obrazovek mohlo být více.

Celkově je znát, že je to prvotina studia, ale rozhodně se není za co stydět. Milovníci žánru si to užijí, ostatní o to ani nezavadí.

Herní výzva 2023 - 3. Císařův pekař / pekařův císař 

Ideální hra do této kategorie. V role princezny Aurory je naším úkolem zachránit svět Lemurie. Hra má hezkou pohádkovou atmosféru a soundtrack, dialogy jsou veršované (ale bohužel nenamluvené) a i když je cesta veskrze lineární, je všude poschovávaná spousta nepovinných pokladů a bonusů a je radost to všechno objevovat.

Postupně se k Auroře přidávají další společníci, každý s jiným stromem schopností a různými dovednostmi. Souboje jsou tahové a lze v nich použít pouze dva členy družiny. Jde ale mezi nimi libovolně přepínat a vytvářet tak aktuálně potřebná komba.

Hra je bohužel triviálně jednoduchá (umřel jsem asi dvakrát za celou dobu) a protože i celkem dlouhá, tak občas i trochu nudná. Souboje se stanou dost repetetivní a není žádná motivace se do nich pouštět.

Celkově to není špatná hra, ale některé mechanismy by to chtělo dotáhnout a vyvážit obtížnost.

Herní výzva 2023 - 8. Pero mocnější meče 

Vizuální román Eliza nám dá nahlédnout do Seattlu v roli mladé ženy Evelyn. Ta se po tříleté pauze vrací do firmy, kterou pomohla založit a která se nyní specializuje na využití umělé inteligence v psychologickém poradenství. Nechává se zaměstnat jako jedna z těchto poradkyň, která pouze poslouchá klienty a předčítá odpovědi vygenerované umělou inteligencí. A samozřejmě všechno není tak černobílé, jak se zdá.

Nechci tu moc spoilovat, ale příběh je vcelku zajímavý a ke konci mi přišlo, že se i docela větví a nabízí několik možných zakončení. Hra je rozdělena na kapitoly, které symbolizují jednotlivé dny Evelynina života a to jak pracovního, tak soukromého.

Graficky se jedná o klad i zápor v jednom. Grafika je totiž opravdu hezká, ale je až sprostě statická. Pozadí je pouze namalovaný obrázek a v popředí jsou většinou dvě komunikující postavy, rovněž bez jediného pohybu. Hra je tedy převážně o čtení textů, což je občas trochu nuda. Chválím ale povedený dabing.

Eliza je tedy vcelku zajímavá hra. Má povedený příběh, ale hratelnost občas pokulhává. Jako bonus je tu ještě zvláštní variace na Solitaire a dohrát ji na poslední (čtvrtou) obtížnost už chtělo hodně pokusů. Jediný achievement ve hře za to ale stál... :-)

Je to už hodně dávno, co jsem dohrál původní Half-Life. A když vyšla na Steamu Black Mesa, tehdá ještě zadarmo, dohrál jsem ji s chutí a oživil si krásné vzpomínky. Tím to však na dlouho dobu skončilo a já vůbec neměl v plánu si plnou verzi zkusit, navíc když Xen v původní hře nebyl zrovna výkvět parádní hratelnosti. Když nám ale ten Half-Life oslavil čtvrt století a já k tomu na YT shlédnul i povedený dokument, dostal jsem takovou chuť se do laboratoří Black Mesa vrátit, že mě to až překvapilo. A vzhledem k tomu, že právě probíhaly podzimní výprodeje a Black Mesa byla bratru za pade, nic nebránilo nostalgicky naladěnému Karasovi odložit Herní výzvu a postřílet pár emzáků.

Dle mých herních záznamů jsem Black Mesu dohrál naposledy v prosinci 2012, což je dost dlouhá doba na to, abych si nějak výrazně pamatoval konkrétní pasáže. Přistupoval jsem k ní tedy jako k úplně nové hře a jal si ji náležitě užít. A ty bláho, jak já se bavil!

První třetina je naprostý master piece, ze kterého jsem byl stejně unešený jako před lety. Dokonalý design, skvěle vyvážené zbraně, vytříbená hratelnost. Ve druhé třetině jsem se bavil stejně, jen některé pasáže mě moc nebavily (např. ta čistička odpadních vod nebo co to bylo, jen samé přeskakování z pásu na pás apod.).

No a pak přišel Xen. V původní hře to byla trocha nezaživného skákání a souboj s Nihilanthem. Věděl jsem, že vývojáři dodělali Xen v Black Mesa až o hodně později, takže si na něm asi dali záležet. A opravdu. Na první pohled mi spadla čelist a já obdivoval nádhernou grafiku a design. Skákání pomocí double jumpu nebylo nic hrozného a já se opravdu bavil. Pak jsem dorazil k mimozemským stavbám a já si říkám:"Dobrá, za chvilku je Nihilanth a je dohráno." Kdybych věděl, že mě čeká několikahodinový (!) kýbl nudy, asi bych hru rovnou vypnul. Opravdu.

Ve chvíli, kdy se Gordon dostane k mimozemským stavbám, se ze hry stane k uzoufání nudné procházení šachtami, skákání do vyšších pater a neustálé řešení primitivních puzzlů, jak vypnout támhleto silové pole. Do hry jsem se nutil jen kvůli tomu, že jsem si neustále říkal, že každou chvilku musí přijít konec a já to přece neodložím těsně před dohráním. Ale jak jsem psal výše, kdybych věděl, že si tohle budu říkat několik hodin, tak to odložím rovnou.

Black Mesa je parádní tribut jedné z nejlepších 3D akcí všech dob. Vyniká dokonalým designem a skvělou hratelností. S herní dobou kolem dvaceti hodin se rovněž v tomto žánru jedná o velký nadprůměr. Škoda jen naprosto kanálního konce.

Herní výzva 2023 - 5. Báje a legendy 

Vcelku povedená hledačka, kde je hlavním padouchem medúza. Největší devizou je jednoznačně grafické zpracování a také povedené namluvení. Grafika je opravdu krásná, veškeré lokace jsou patřičně detailní a hlavně rozmanité.

Bohužel jako většina podobných her trpí na krátkou herní dobu (něco přes pět hodin včetně bonusové kapitoly, která se odemkne po dohrání hlavního příběhu), nízkou obtížnost a občas nelogické puzzly.

Vzhledem k tomu, že se jedná o čtvrtý (a v tuto chvíli zatím poslední) díl ságy, je příběh trochu vytržený z kontextu a abych se přiznal, vlastně mě ani tolik nezajímal. I tak jsem se ale bavil a pokud máte podobné hry rádi, za těch pár korun ve slevě to stojí.

Herní výzva 2023 - 7. Silnější přežije! 

Tak tohle byla paráda! Už jednička mě bavila, ale dvojka dotáhla toto dobrodružství do parádního konce (přestože jde o prequel). Design světa je mimořádně povedený a já se pokaždé těšil, co mě čeká v další místnosti či dokonce kapitole. Některé scény jsou skutečně velmi depresivní a napínavé a záporáci jsou řádně odporní a budí respekt. Občas jsem měl pořádnou husí kůži a to se mi moc často nestává.

Unreal engine zde zkrátka exceluje a protože lokace jsou vesměs malé, dokáže vykreslit spoustu malých detailů. Jediné, co mě často štvalo, je ovládání. Hrál jsem na gamepadu a kdybych měl počítat, kolikrát jsem někde spadl nebo nedoskočil, či kolikrát jsem musel opakovat některou zdrhací pasáž, protože jsem se o něco zasekl, bude se jednat o pořádné číslo.

Little Nightmares II rozhodně doporučuju. Jedná se o parádní plošinovku s hutnou atmosférou a parádním audiovizuálem. Občas sice vylítne nějaká ta prdel kvůli horšímu ovládání, ale to se dá překousnout. Za mě výborná hra a už se těším na trojku.

Herní výzva 2023 - 6. Sága pokračuje 

Diablo IV je hodně kontroverzní hra. Na jedné straně je to pokračování legendy a jedné z nejlepších her všech dob, na druhé jeden z největších průserů herní historie a hřebíček do rakve fenomenálního herního studia.

Přiznám se, že příběh v Diablo sérii mi vždycky učaroval. Minimálně v prvních dvou dílech je hodně povedený, ať si říká kdo chce, co chce. Trojka už je slabší, ale stále to jde. Čtyřka mě ale nijak zvlášť nezaujala a spoustu dialogů jsem jen odklikával. A u sidequestů tuplem. Hratelnostně je to stále stejný grind a honba za lepší výbavou, tady se zkrátka leta nic nezměnilo a nezmění a i když jsem se chvílemi fakt bavil, občas ten hajzl stereotyp vystrkoval růžky.

Co se povedlo je za mě grafika a design. Z barevné trojky se vývojáři poučili a čtyřka je opět řádně temná a brutální. Mapa je pevně daná a už se negeneruje, takže tady se designéři vyřádili. Pochválit musím i slušnou herní dobu a spousty side questů. Nevím, kolik jsem ve hře utopil času, ale to jedno dohrání mě pár desítek hodin rozhodně zabralo.

Ve finále utracených peněz nelituju. Nedokážu posoudit, jak často se ke hře budu vracet nebo jestli vůbec někdy zkusím hru znovu za jinou postavu, ale i tak jsem se doteď bavil a spoustu zábavy mě jistě ještě čeká. Už to sice není úplně ono, ale to ze mě mluví spíše vyšší věk a více povinností. Chápu, že někdo zde stráví tisíce hodin, stejně jako chápu ty, kteří hru po chvíli na dobro odloží. Já jsem někde mezi.