Je to už hodně dávno, co jsem dohrál původní Half-Life. A když vyšla na Steamu Black Mesa, tehdá ještě zadarmo, dohrál jsem ji s chutí a oživil si krásné vzpomínky. Tím to však na dlouho dobu skončilo a já vůbec neměl v plánu si plnou verzi zkusit, navíc když Xen v původní hře nebyl zrovna výkvět parádní hratelnosti. Když nám ale ten Half-Life oslavil čtvrt století a já k tomu na YT shlédnul i povedený dokument, dostal jsem takovou chuť se do laboratoří Black Mesa vrátit, že mě to až překvapilo. A vzhledem k tomu, že právě probíhaly podzimní výprodeje a Black Mesa byla bratru za pade, nic nebránilo nostalgicky naladěnému Karasovi odložit Herní výzvu a postřílet pár emzáků.
Dle mých herních záznamů jsem Black Mesu dohrál naposledy v prosinci 2012, což je dost dlouhá doba na to, abych si nějak výrazně pamatoval konkrétní pasáže. Přistupoval jsem k ní tedy jako k úplně nové hře a jal si ji náležitě užít. A ty bláho, jak já se bavil!
První třetina je naprostý master piece, ze kterého jsem byl stejně unešený jako před lety. Dokonalý design, skvěle vyvážené zbraně, vytříbená hratelnost. Ve druhé třetině jsem se bavil stejně, jen některé pasáže mě moc nebavily (např. ta čistička odpadních vod nebo co to bylo, jen samé přeskakování z pásu na pás apod.).
No a pak přišel Xen. V původní hře to byla trocha nezaživného skákání a souboj s Nihilanthem. Věděl jsem, že vývojáři dodělali Xen v Black Mesa až o hodně později, takže si na něm asi dali záležet. A opravdu. Na první pohled mi spadla čelist a já obdivoval nádhernou grafiku a design. Skákání pomocí double jumpu nebylo nic hrozného a já se opravdu bavil. Pak jsem dorazil k mimozemským stavbám a já si říkám:"Dobrá, za chvilku je Nihilanth a je dohráno." Kdybych věděl, že mě čeká několikahodinový (!) kýbl nudy, asi bych hru rovnou vypnul. Opravdu.
Ve chvíli, kdy se Gordon dostane k mimozemským stavbám, se ze hry stane k uzoufání nudné procházení šachtami, skákání do vyšších pater a neustálé řešení primitivních puzzlů, jak vypnout támhleto silové pole. Do hry jsem se nutil jen kvůli tomu, že jsem si neustále říkal, že každou chvilku musí přijít konec a já to přece neodložím těsně před dohráním. Ale jak jsem psal výše, kdybych věděl, že si tohle budu říkat několik hodin, tak to odložím rovnou.
Black Mesa je parádní tribut jedné z nejlepších 3D akcí všech dob. Vyniká dokonalým designem a skvělou hratelností. S herní dobou kolem dvaceti hodin se rovněž v tomto žánru jedná o velký nadprůměr. Škoda jen naprosto kanálního konce.
Dle mých herních záznamů jsem Black Mesu dohrál naposledy v prosinci 2012, což je dost dlouhá doba na to, abych si nějak výrazně pamatoval konkrétní pasáže. Přistupoval jsem k ní tedy jako k úplně nové hře a jal si ji náležitě užít. A ty bláho, jak já se bavil!
První třetina je naprostý master piece, ze kterého jsem byl stejně unešený jako před lety. Dokonalý design, skvěle vyvážené zbraně, vytříbená hratelnost. Ve druhé třetině jsem se bavil stejně, jen některé pasáže mě moc nebavily (např. ta čistička odpadních vod nebo co to bylo, jen samé přeskakování z pásu na pás apod.).
No a pak přišel Xen. V původní hře to byla trocha nezaživného skákání a souboj s Nihilanthem. Věděl jsem, že vývojáři dodělali Xen v Black Mesa až o hodně později, takže si na něm asi dali záležet. A opravdu. Na první pohled mi spadla čelist a já obdivoval nádhernou grafiku a design. Skákání pomocí double jumpu nebylo nic hrozného a já se opravdu bavil. Pak jsem dorazil k mimozemským stavbám a já si říkám:"Dobrá, za chvilku je Nihilanth a je dohráno." Kdybych věděl, že mě čeká několikahodinový (!) kýbl nudy, asi bych hru rovnou vypnul. Opravdu.
Ve chvíli, kdy se Gordon dostane k mimozemským stavbám, se ze hry stane k uzoufání nudné procházení šachtami, skákání do vyšších pater a neustálé řešení primitivních puzzlů, jak vypnout támhleto silové pole. Do hry jsem se nutil jen kvůli tomu, že jsem si neustále říkal, že každou chvilku musí přijít konec a já to přece neodložím těsně před dohráním. Ale jak jsem psal výše, kdybych věděl, že si tohle budu říkat několik hodin, tak to odložím rovnou.
Black Mesa je parádní tribut jedné z nejlepších 3D akcí všech dob. Vyniká dokonalým designem a skvělou hratelností. S herní dobou kolem dvaceti hodin se rovněž v tomto žánru jedná o velký nadprůměr. Škoda jen naprosto kanálního konce.
Pro: Design; hratelnost; nadprůměrná herní doba.
Proti: Některé horší pasáže a hlavně neskutečně natahovaný a nudný závěr.