Další z řady plošinovek od Apogee, jichž byla plná CD s kompilacemi shareware her. Na tyto hry je vlastně docela spoleh. Většina se drží nad průměrem, sem tam se najde opravdu povedený titul a vyložená hrůza snad nehrozí. Bio Menace patří do té největší kategorie. Tentokrát je použit engine z Commander Keen, což jasně určuje jak grafiku, tak povedené ovládání. Postava agenta Snaka Logana poslouchá povely dle očekávání a za žádnou z mnoho a mnoha smrtí nemůže chyba v ovládání. Jak je u těchto her běžné, tak je první epizoda zdaleka nejlepší. I druhá je ještě povedená, jen je místy obtížnost už přehnaná. To platí ještě více pro třetí, která má navíc i horší level design. Většina úseků se nechá nacvičit, ale pár míst je vyloženě nefér a nejdou udělat bez zranění.

Přesto má hra několik zajímavých prvků a podle mého stojí za vyzkoušení, obzvláště dnes když je freeware. Většina úrovní je tak akorát komplexních, obsahují tajné oblasti a dokonce se lze dostat do několika tajných úrovní v každé epizodě. Jako obvykle je nutné najít nějaké klíče, přístupové karty a krystaly pro postup, ale navíc je potřeba i zachránit rukojmí(třeba i samotného Keena). Při každé záchraně se dozvíte něco o příběhu, občas dokonce proběhne malá "cutscéna" a závěr epizod obsahuje textu až překvapivé množství. Na tento typ plošinovky je příběh nečekaně podrobný.

V úrovních lze také nalézt barevný kód, který prozradí v jakém pořadí aktivovat stejně barevné spínače. Díky tomu se dostanete k, obvykle velké, odměně, ale chyba může vést k restartu úrovně, takže pozor. Hra obsahuje i funkci převtělení se na jedno z menších monster - v této podobě se lze dostat i do jinak nepřístupných oblastí. Bohužel je využití naprosto minimální. Různé zbraně, nepřátelé a náročné boje s bossy, nic z toho nepřekvapí. Hudba stojí za zmínku jen proto, že je jejím autorem slavný Bobby Prince. Celkově jde o hru s pár nápady, kterou ale chyby stahují k průměru.

Po dohrání jsem se pustil do jediné nové fanouškovské epizody, kterou se mi podařilo najít. Mangle is back from the dead přináší dvacet nových úrovní, které se rozhodně nemají za co stydět. Jde o nejlepší epizodu hned po první. Úrovně jsou sice velké, ale docela logicky poskládané. Často je nutné najít mnohem více klíčů a karet. Obtížnost je vysoká, ale zvládnutelná. Použita je i nová grafika, ale podle autora jde o textury ve hře obsažené, jen dříve nevyužité. Novým prvkem jsou také schodiště udělaná stejně jako v Dangerous Dave in the Haunted Mansion, ale Bio Menace nemá možnost skočit dolů, takže vedle schodů je vždy i otvor pro seskok. Rozhodně povedená a velká porce nového obsahu.

Komunita vytváří mnoho nového obsahu pro řadu legendárních titulů a takový Doom je v tomhle ohledu nepřekonatelný. Ale ani jeho předchůdce Wolfenstein 3D se nemá za co stydět, pár desítek modifikací nebo balíků úrovní dostává každý rok. Red Sunrise je jeden z mála českých projektů a přináší rovnou šest nových epizod. Příběh vás provede šesticí zařízení s cílem zastavit vývoj vylepšených vojáků. Každý objekt tak představuje jedna epizoda, standardně po deseti úrovních. Během nich se utkáte s více než jedním bossem, ačkoliv základní obtížnost je po většinu hry rozumná. Přesto umí připravit i velmi perné chvilky a jsem rád, že Wolf umožňuje volné ukládání. Při třech procentech zdraví se to hodí doslova po každé zvládnuté místnosti.

Samotné úrovně jsou rozsáhlejší a spletitější než v originální hře. Navzdory velkému rozsahu jsem moc nebloudil. Tajemství jsou ukryta dobře, málokdy jsem nalezl všechna. Několikrát je nutné pro postup použít pohyblivou zeď, ale vždy je to z designu místnosti jasné. Největší pochvalou pro design map je, že jsem měl každý den chuť si hru alespoň na chvíli zapnout, projít alespoň jeden level. Ani ke konci nehrozila nuda. Red Sunrise využívá pouze možnosti originálu, nečekejte novou grafiku ani protivníky. Využiti jsou ale téměř všichni původní protivníci a to včetně duchů z Pac-Mana, takže pozor. Celkově jde o velmi podařený obsah pro Wolfa a rozhodně se co nejdříve pustím do rozšíření Spear of Destiny od stejného autora.

Druhé dobrodružství Ellie se odehrává několik let po prvním. Všichni hrdinové jsou tak starší než při posledním setkání a zdá se, že jejich další náročná životní etapa začíná po období klidu. Díky několika ohlédnutím máme možnost zjistit něco o jejich životě v tomto mezidobí. To hlavní, co přináší druhý díl je příběh a s ním spojené nové emoce a výzvy. Opět se dostáváte do situací ve kterých bych raději nebyl, myslím v reálu. Některé výrazné a náročné části proběhnou samovolně v cutscéně, ale něco je nutné odehrát. Příběh a jeho vyznění je rozhodně silnou stránkou, ačkoliv nejsem tak nekriticky nadšen jako někteří. První díl je v tomto podle mého o něco lepší.

Hratelnost je v zásadě stále stejná a nejvíce opět chválím plížení a boj na blízko. Svět je na několika místech otevřenější, což je také fajn. Part II je také výrazně delší a ne vždy je to ku prospěchu věci. Ubrat pár hodin by zážitku rozhodně prospělo, takhle jsou některé části zbytečně rozbředlé. Grafika a technické zpracování celkově je zase o něco dál a některé scenérie přímo vybízejí ke kochání se. K tomu výrazně napomáhá opět excelentní hudba. PC verze běžela bez problémů a to včetně ovládání na klávesnici a myši. Ve výsledku bych hodnotil o něco níže než jedničku, ale pět procent je moc, takže nechávám nakonec stejné.

Druhý Sigil překvapivě není novým obsahem pro Doom II, ale další epizodou pro první díl. Jde o pokračování ve stejném duchu jako byl původní Sigil. Obsahem je tedy nová epizoda, samozřejmě opět od Johna Romera, tentokrát už šestá. Tradičních osm levelů plus jeden tajný hezky navazují na první díl. Jsou, alespoň pocitově, o něco větší, ale nejde o žádné moderní extrémy. Obtížnost je o kus vyšší, takže jsem při původním i aktuálním dohrání raději vybral Hurt me plenty. I tak je rozhodně s čím bojovat a pár úseků dalo vážně zabrat. Levely jsou navrženy opět velmi dobře a výsledný dojem je tak vlastně hodně podobný jako u prvního Sigilu.

Za samostatnou zmínku rozhodně stojí i soundtrack. Jako posledně je k dispozici ve dvou verzích. Modernější podobu přinesl Thorr a ke hře se dobře hodí. Pro první hraní jsem ale volil klasičtější MIDI od Jamese Paddocka. Je skvělé, že volba technologie přináší naprosto odlišné hudební doprovody. První hraní proběhlo chvíli po vydání z klasické, ale moc pěkně zpracované, krabicové verze. Aktuálně jsem hrál v remasteru Doom + Doom II, kterého je konečně Sigil II už plnohodnotnou součástí obsaženou v hlavním menu. To si tento v podstatě oficiální projekt rozhodně zaslouží, stejně jako zahrání každým fanouškem Dooma.

Po dohrání všech kampaní ve verzi 1.2.1 musím říct, že mě Widelands docela nadchla. Na první pohled působí nenápadně, jen jako trochu upravený Settlers II, ale jakmile se do ní člověk ponoří, objeví propracovaný systém budování a správy ekonomiky. Bavilo mě sledovat, jak se moje osada postupně rozrůstá, jak se propojují výrobní řetězce, a jak důležitá je každá cesta, každé skladiště nebo správně umístěná budova. Hraní vyžaduje trpělivost, některé mise jsou dost dlouhé, zvláště v pozdějších kampaních.

Kampaně byly příjemně rozmanité a postupně mě seznamovaly s jednotlivými národy, které se od sebe výrazně liší. Každý má vlastní styl, budovy a díky tomu i strategii. Zvlášť si pamatuju panikaření, když začala stoupat voda a já zoufale přesouval zásoby, snažil se zachránit klíčové budovy a rychle dostavět evakuační lodě. Některé mise mě opravdu potrápily, ale vše je férové a po dohrání nastupuje tradiční radost.

Co mě také zaujalo, je velké množství budov, které hra nabízí. Každá má svůj účel a zapadá do širšího systému, což vytváří pocit, že budujete celkem fungující společnost. To podtrhuje i docela zajímavý příběh. Rozhodně plánuju Widelands sledovat a pokračovat v osudech jednotlivých národů. Odehrál jsem i tři samostatné mise za Amazoňany, ale jen na nejnižší obtížnost a kvůli Open Source Klubu. Samostatné mise mě tolik nebaví. Grafika je sice jednoduchá, ale přehledná a funkční, a zvukový doprovod příjemně dotváří atmosféru. Celkově mám z Widelands velmi pozitivní dojem – je to hra, ke které se člověk rád vrátí, když má chuť na něco klidnějšího, ale zároveň dostatečně komplexního a strategicky náročného. Pokud máte rádi budovatelské strategie, určitě doporučuji vyzkoušet. Hra obsahuje i češtinu, ale není kompletní, nejnovější obsah přeložen není.

Interaktivní filmy mají již od devadesátek špatnou pověst. Podle mého se ale vždy našlo několik zajímavých, které je škoda vynechat. Until Dawn je méně filmem než tyto nechvalně známé počiny a ač herních prvků není mnoho druhů, vlastně něco děláte většinu herní doby. Dle očekávání hrají velkou roli rozhovory a rozhodnutí. Co komu řeknete, co prozradíte nebo zamlčíte? Na čí stranu se dáte a budete se držet skupiny nebo vyrazíte na průzkum? To vše je důležité a ovlivní, které postavy se dočkají úsvitu.

Překvapivá ale byla významnost sběratelských předmětů a tím i průzkumu lokací. Ty sice obvykle nejsou velké, ale ukrývají mnoho. Jednotlivé předměty odhalují minulost, osvětlují současné události a dokonce dávají k nahlédnutí i střípky budoucnosti. Tyto prvky jsou běžně podstatné jen pro hráče, ale v Until Dawn o nich postavy následně hovoří s ostatními a dle dostupných informací se i rozhodují. Hledání staré fotky nebo zapadlého papíru má hned jiný náboj, když nejde je o pár vysvětlujících vět, ale o záchranu života.

Příběh i postavy vycházejí z klasických slasherů. Většinou lze dopředu vytušit, co se chystá, ale přesto má děj spád a zvraty. Plánoval jsem jen jeden průchod, ale nakonec jsem prostě musel zkusit ještě zachránit všechny. Z postav mě nakonec nejvíc štval Mike a největšími favoritkami se stali Sam a Emily. PC port není zrovna povedený. Nebyl jsem schopen nastavit grafiku tak aby nevypadala divně i když bych se spokojil s 30FPS. Většina nastavení se prostě nijak neprojevovala. Žádný velký problém, ale od UE5 bych v roce 2024 čekal více. Na rok 2015 ovšem super.

Výsledné dojmy jsou ovšem hodně pozitivní. Hra je povedeným zážitkem, který si na nic nehraje a dá vám přesně to co slibuje. Rozhodně se plánuji podívat na další tvorbu Supermassive.

Na první pohled může Woodruff vypadat jako pokračování série Gobliiins, ale grafické zpracování je hlavní spojnicí. Tentokrát totiž autoři představují klasickou adventuru se vším všudy. Prostředí se přesunulo ke sci-fi, ale stále je patřičně šílené. V příběhu není nouze o záhady a ačkoliv samotné finále nepřekvapí, tak odhalování všech událostí a informací o fungování světa vás bezpečně žene vpřed.

Hratelnost je běžnou kombinací rozhovorů a práce s předměty. Rozhodně oceňuji velké množství možností jako využívání komunikačního přístroje, předpovídání počasí nebo kouzelné slabiky. Předmětů je také mnoho, naštěstí je práce s inventářem pohodlná a některé věci se pěkně logicky řadí do krabic. S výše zmíněným bohužel také souvisí největší zápor hry a to obtížnost. Lokací je stále více a s dalšími možnostmi se kombinace dostávají na nesmyslná čísla. Zvláště když některé akce vyžadují správné počasí, které se na jednotlivých obrazovkách mění. Do toho ještě přidejte cestování časem... Nápověd hra moc neposkytne a zkoušení všeho všude je téměř nemožné. Bohužel jsem tak musel párkrát konzultovat návod.

Přesto mám ze hry spíše pozitivní dojmy a autorům se kombinace všech možností povedla. Něco je sice využité zbytečně málo, ale většina tak akorát. Hráč si tak vychutná široké možnosti a nehrozí žádný stereotyp. Začátek hry je plynulejší a díky tomu jednodušší. Po návodu jsem poprvé sáhl asi ve třetině. Pokud vás styl Coktel Vision a Pierra Gilhodese baví, dejte rozhodně šanci i Woodruffovi.

Stříleček sázejících na nostalgii je poslední dobou čím dál víc a překvapivě i těch českých. Kvark lze graficky a atmosférou zařadit někam k Half-Life. Příběh se odehrává v laboratořích a výrobních prostorách firmy Kvark, kde se samozřejmě něco zvrtlo. Události i svět této alternativní historie se odkrývá pomocí nalezených zápisů a poznámek. Povědomé prostředí protkané dobovou propagandou, včetně odlehčování nebezpečnosti radiace a minimální starosti o život "nahraditelných" pracovníků, patří k nejsilnějším stránkám hry.

Povedený je i design jednotlivých úrovní. Většina hry se odehrává v interiérech, kde vše působí autenticky a průzkum prostředí je zábavný. Krátký výlet na povrch je slabší, především zpracování přírody má své limity a i průzkum rozlehlých oblastí není moc záživný. Samotný obsah, respektive stavby jsou ale povedené. Hledání zápisků a tajných oblastí rozhodně doporučuji nepodceňovat. První je podstatné pro příběh, respektive atmosféru a svět hry. Skrytější oblasti zase nabízejí zbraně a munici, která se vzhledem k obtížnosti rozhodně hodí.

Akce je totiž celkem náročná. Nepřátel sice nejsou davy, ale mají slušnou výdrž a především v první polovině hry jsem měl vždy málo nábojů do lepších zbraní. Těch je na výběr slušný počet, ačkoliv ničím nepřekvapí. Druhů nepřátel je vzhledem k rozsahu tří kapitol tak akorát. Postupně pomůžou i perky, které si můžete odemknout za získávání látky anethium. Potěší také množství interaktivních prvků jako umyvadla. Podobností s Half-Life je více, ale rozhodně nečekejte žádná NPC. Technicky vše celkem fungovalo, ve hře jsem nenarazil na žádný problém, ale třikrát hra úplně spadla. Naštěstí vždy těsně po uložení. Kvark je ve výsledku povedená hra a vzhledem k tomu, že jde o prvotinu malého týmu, klobouk dolů. Hra sice není tak začištěná jako třeba Hrot, ale rozhodně stojí za zahrání a vůbec bych se nezlobil za rozšíření nebo pokračování.

Populární a povedených RPG sérií není málo, ale Gothic přesto dokázal nezapadnout a zapsat se do srdcí mnoha hráčů. Má totiž naprosto jedinečnou atmosféru, odlišnou od dobové konkurence. Jeho fantasy prostředí je totiž ponuřejší, špinavější, syrovější, což je v přímém kontrastu s hrdinskými eposy typu Elder Scrolls nebo Might & Magic. A je to znát od první chvíle, kdy je hrdina vržen do vězeňské kolonie bez naděje na návrat. Celá kolonie je od začátku k dispozici, hráč je regulován jen obtížností a NPC postavami.

Rozsah není na dnešní dobu velký, ale podle mě tak akorát. Tři různé tábory, dostatek postav s rozhovory a úkoly, dávají slušnou porci obsahu. Hlavní i vedlejší úkoly jsou zajímavé a dostatečně různorodé. Tady je vidět výhoda menšího rozsahu, není nutné sahat k nějakým generickým zadáním. Cíle lze navíc dosáhnou různými cestami, přidat se k libovolnému ze tří táborů. Příběh vás ale pěkně protáhne celou kolonií, takže ani jednou variantou nepřijdete o nic zásadního. Oceňuji také nutnost zlepšování postavy u jednotlivých trenérů, ať už statistik nebo schopností. Těch také není mnoho, ale zase je hned vidět jejich přínos. Naopak všelijaké výstroje a výzbroje je dost.

Ovládání a souboje jsou trochu těžkopádné, zvláště z dnešního pohledu. Zvykl jsem si ale celkem rychle a rozhodně nic nenarušovalo zážitek. Průzkum prostředí a rozplétání osudu jednotlivých postav i celé kolonie je zajímavé a dokáže udržet u hraní. Aktuálně dostupná verze Classic běží bet problémů i na moderních systémech. Navíc je zaintegrovaný Steam Workshop a manažer modifikací, takže rozšiřování a úpravy hry jsou jednoduché a na jedno kliknutí. Gothic má zkrátka stále něco do sebe a rozhodně stojí alespoň za vyzkoušení.

Tento kočičí příběh mě zaujal již v prvních ukázkách. Jde o dobrodružství se zajímavým příběhem a trochou akčních vsuvek. Post apokalyptických příběhů s pátráním po osudu lidstva a alternativními civilizacemi je řada, ale Stray se vymyká hlavním hrdinou. Tím je malá kočička, která zpočátku nemá nejmenší tušení co se děje poté, co se ztratí své smečce. Kočičí pohyby a zvyky jsou zpracované velmi pěkně. Většina hry je postavena na dobře udělaném, plynulém a celkem jednoduchém pohybu prostředím. Není složité někam vyskákat, ale spíše najít správnou cestu.

Skvěle je udělán i systém úkolů. Jste kočka, takže nečekejte žádný quest log. Jednoduše je třeba z rozhovorů poznat, co je třeba udělat, kam jít a to i v případě vedlejších úkolů. Jednotlivé kapitoly jsou až na dvě spíše lineární, ale ty rozsáhlejší nabízejí očekávatelných pár vedlejších úkolů a něco sběratelských aktivit. Akčnější sekvence bych si klidně odpustil, ale není jich mnoho. Ve dvou kratších částech je potřeba zůstat neviděn.

Že si jako kočka občas někde zaškrábete asi nepřekvapí, ale potěší implementace této vlastnosti i do několika překážek. Grafika, zvuky i ovládání jsou na dobré úrovni. Za zmínku stojí povedený soundtrack. Příběh funguje dobře a má i silný závěr. Celkové dojmy jsou tak dost pozitivní, hra rozhodně umí vtáhnout a udržet, čemuž napomáhá i rozumný rozsah.

Datadisky obvykle přinášejí nový obsah s vyšší obtížností pro zkušené hráče originálů. Takhle obecně to Extreme ROTT splňuje do puntíku. Čtyřicet nových levelů je slušná porce, ale bohužel nečekejte žádné novinky v podobě zbraní nebo nepřátel. Jak samotný název, tak pověst, naznačují extrémní obtížnost a to jak z hlediska nepřátel, tak level designu. Obojí je pravda, ale růžky vystrkuje postupně. Během prvních levelů jsem si říkal, zda nebyla volba nejnižší obtížnosti zbytečná. Nepřátel nebylo přehnané množství a i jednotlivé levely byly povedené. Pasti jsou samozřejmě náročnější, průchod nebezpečnou oblastí vyžaduje přesnější časování a klíč se klidně schovává v tajné oblasti. Nic z toho ale není problém a při opatrnějším a pečlivém hraní šlo stále o slušnou zábavu.

Pak se ale vše zhorší. Začnou se objevovat vyloženě sadistické oblasti s desítkami pastí a zákeřně umístěných nepřátel. Některé levely jsou vyloženě jen sekvencí save load vždy po minimálním postupu. Zábavný level se objevuje už jen vzácně a hledání tajných jsem se už vyloženě vyhýbal. Požadavky na skákání za roh nebo naslepo jsou ještě v pohodě, ale místnost, kterou lze projí jen během první vteřiny po otevření a pak už nikdy je trochu přehnaná. Upřímně nevím pro koho je ta cca druhá polovina hry určena, ale rozhodně ji nedoporučuji. Pokud chcete další obsah do Rise of the Triad, tak hrajte dokud to bude zábava a pak přejděte na fanouškovské epizody, Ludicrous Edition jich má na Steam Workshopu dost.

Kingdom Hearts je skvělá RPG série vzniklá spojením Final Fantasy a Disney u které mám pocit, že u nás není moc známá. V prvním dobrodružství zažíváte příběh chlapce jménem Sora, který díky okolnostem cestuje mezi světy Disneyho pohádek a potkává známé postavy nejen z nich, ale i z Final Fantasy her. Příběh není nijak originální, ale podán pěkně, umí vyvolat emoce. Hratelnost je akčnější, ale rozhodně nepostrádá hloubku. Soru a jeho společníky lze zlepšovat v několika statistikách, novým vybavením i zdokonalováním magie. Velká spousta věcí připomíná Final Fantasy, například názvy kouzel Fire, Fira a Firaga nebo zbraně Metal Chocobo a Ultima Weapon. Prolnutí těchto světů funguje překvapivě dobře, tedy pokud nemáte k jednomu z nich averzi. Pro fanoušky obou jde jednoznačně o povinnost.

Navštívené světy mají rozumný rozsah a obsahují nejikoničtější lokace a scény. Výběr je navíc velmi různorodý a tak v žádném případě nehrozí nuda. Návštěva u Aladdina je jiná než Tarzanova džungle nebo podvodní svět Ariel. Veselost pohádek je příjemně rozmělněna stylem Final Fantasy nebo prostředím Halloween Townu. Samotného příběhu je slušná porce, odhaduji tak necelých třicet hodin, ale vedlejší aktivity mají zhruba stejný rozsah. A rozhodně stojí za to. Prosté sbírání zápisů do encyklopedie (například postavy včetně jejich prvního výskytu) nebo skrytých pokladů je výzvou a rozšiřují příběh, ale lze si odemknout i vyloženě herní obsah. Po světech jsou roztroušené stránky z knihy Medvídka Pů které odemykají svět a příběh Stokorcového lesa. Nebo se lze vracet do arény k Herculovy, kde čekají ty nejnáročnější nepovinné souboje. Nebo lze hledat skryté bossy i různě po světech. Podobných ukrytých prvků obsahuje Kingdom Hearts hodně a hledání většiny je zábavné. Navíc dát dohromady všech 101 dalmatinů je nutné, přece jim nenecháte posledních šest štěňat někde toulat.

I samotné přelétávání mezi světy je řešeno interaktivně. Lehké manévrování vaší lodí a především střelba a sbírání materiálů jsou i na běžné použití výzvou. Ale i v tomto režimu lze získat speciální odměny. Tato část hry mě ale moc nebavila, takže jsem prolétl jen to nejnutnější a pak využíval rychlé cestování. Ostatní aktivity mám ale splněny, takže za mě jde o jedinou vadu na kráse. Grafika pochází z roku 2002 a konzole PlayStation 2, což je samozřejmě vidět na množství detailů i přes zvýšené rozlišení Steam verze. Vzhledem ke stylizovaným prostředím je ale stále na co koukat a rozhodně technické provedení nijak neuráží. Jen nečekejte úroveň třetího dílu. Ovládání a samotná hratelnost jsou ale špičkové a nic tak neruší tento unikátní zážitek.

V době vydání Rise of the Triad byl na trhu a v mnoha počítačích výrazně pokročilejší Doom. ROTT, který navazoval a vylepšoval staršího Wolfensteina 3D, tak měl dost těžkou pozici. Přesto si, díky své specifičnosti a jisté podivnosti, získal určitou pověst a v paměti tehdejších hráčů se rozhodně udržel. V té době jsem s hrou strávil nějaký čas a podle vzpomínek bych ji ohodnotil asi lehce nad padesát procent. Nově jsem se postil do hraní Ludicrous Edition a po dokončení musím své hodnocení upravit.

Základní hra obsahuje souvislou kampaň o čtyřech epizodách. Každá epizoda přinese nové prostředí i nepřátele a je zakončena soubojem s bossem. Hra je obohacena o dost ve své době unikátních prvků. Všechny dekorace jsou zničitelné, prosklené stěny lze roztříštit a ploché úrovně mají vertikální rozměr. Na každém kroku jsou tak pohyblivé plošinky a skákadla (trochu jako v pozdější Quake III). Zpočátku to působí divně, ale jak si na to hráč zvykne, tak se skákání a poletování po úrovních stane zajímavým osvěžením. Navíc jde o další prvek ukrývající zajímavé předměty mimo klasické tajné oblasti (kterých je ale hra plná). Za zmínku také stojí místnosti s plynem, na což se hodí plynová maska, nebo nepřátelé házející sítě, z kterých zase rychle pomůže nůž. Tyto drobné, ale zajímavé prvky, jsou prvním důvodem proč stojí Rise of the Triad za zkoušku.

Druhým jsou komplexní levely. Od začátku stojí za průzkum, obzvláště pokud nechcete vynechat tajné levely. Jejich rozsáhlost časem roste, ale nepřesáhne zvladatelnou mez, obzvláště díky dostupné mapě. Na mě první levely působily zmateně, ale po zvyknutí si na skákací prvky a zvláštně působící "vysoké" prostředí, se nebyl problém začít orientovat. Po prvních dvou hodinkách jsem téměř přestal bloudit a nevzpomínám si na žádný delší zásek. V druhé polovině hry nebyl problém ani s hledáním tajných oblastí - člověk už prostě ví po čem koukat a jak designéři pracují.

Za zmínku určitě stojí i zbraně. Základní pistole, dvojce pistolí a samopal mají neomezenou munici, což je příjemné. Stačí tak hlídat munici v silnějších zbraních, obvykle různé raketomety, které lze nést vždy jen v jednom provedení. U hry od Apogee samozřejmě nechybí ani power-upy jako božský mód, proměnu ve psa, létání nebo spíše negativní elasto mód.

Součástí Ludicrous Edition je ale mnohem více obsahu. Kampaň HUNT Begins je obsah původní shareware verze a to samozřejmě v Deluxe provedení, takže tři tajné levely navíc. Opravdu doporučuji pečlivý průzkum, celkem čtyři tajné levely ke klasickým sedmi je dobrá porce obsahu navíc. Největším lákadlem je úplně nová kampaň HUNT Continues. Ta je svými čtyřmi epizodami rozsahem téměř rovna původní hře. Design úrovní hezky ctí originál a rozhodně není nijak zjednodušený. Jestli něco, tak se najde několik pěkně zamotaných levelů. Dojde i na trochu nového prostředí, ale bohužel žádné nepřátele nebo zbraně. Rozhodně jde o skvělou práci a pro fanoušky originálu asi i hlavní důvod ke koupi remasteru. Hlavní menu nabízí i kampaň Extreme ROTT, ale tu okomentuji samostatně.

To ale stále není všechno. Hra obsahuje i samostatně spustitelné neoficiální pokračování Return of the Triad. Jde o fanouškovský projekt postavený na ZDoomu a obsahující jedenáct nových levelů. Je úžasné vidět co vše se podařilo překlopit na jiný engine. Nechybí plyn, vzdávající se nepřátelé, skokánky, zničitelné prostředí ani neomezená munice. Najdou se i rozdíly, jako možnost nést více zbraní nebo počítaní tajných oblastí (ROTT počítá pohyblivé stěny, Doom tradičně oblasti jako takové). Levely jsou snad ještě rozsáhlejší, každopádně jsem měl větší problémy s orientací. Rozhodně jde o zajímavý projekt a hraní díky Doom enginu působí o něco příjemněji. Dva tajné levely jsou téměř přesnou kopií první a tajné mapy z HUNT Begins.

Rise of the Triad mě nakonec příjemně překvapil a když nemusí napřímo soupeřit s nejlepšími střílečkami své doby, tak více vyniknou jeho dobré stránky. Ano hra je sice často zbytečně překombinovaná a má trochu nevyváženou obtížnost, ale rozhodně má co nabídnout. Především stojí za zahrání pokud máte rádi průzkum prostředí. Remastrovaná edice od Nightdive je tradičně skvěle zpracovaná a přináší perfektní kompilaci existujícího i nového obsahu.

Hledání zlata je riskantní podnik a to platí i pro tvorbu remasterovaných verzí starých klasik. V některých případech se dílo velmi zdaří, ale většina je nakonec horší než originál. Gold Rush! Anniversary je ve výsledku někde uprostřed a kam se převáží ručička pomyslných vah záleží na vaší znalosti originálu. Začnu tím nepovedeným. Grafika je kompletně nová, ovšem na rok 2014 celkem mizerná a navíc kompletně postrádá atmosféru. Původní lokace mají vždy něco do sebe a zde vše působí spíše jako kulisy. Přesto je pro nové hráče možná stravitelnější. Problémem je i ztráta časového údaje. Postup je především na začátku svázán s uběhlou dobou, kterou ale v této verzi není možné zobrazit(nebo nevím jak). Není to fatální a hráč to asi časem odpozoruje, navíc po koupi lístků vám už nic neujede. V odstranění většiny slepých konců a zbytečných smrtí také vidím přidanou hodnotu pro nové hráče.

Hra je nově kompletně namluvená, ale nijak povedeně. Lépe se zadařilo s ovládáním, které lze použít buď klasické parserové nebo modernější point & click. Zpočátku jsem více využíval parser, nový způsob mi nějak nesedl, ale postupným přepínáním jsem si zvykl a ke konci už jel téměř výhradně ponovu. Velkou výhodou je rychlé cestování na novou obrazovku dvojklikem. Pasáže s inteligentnější mulou jsou také příjemná změna. Je škoda, že po přepnutí na parser se ztratí dabing a naopak pří point & click příkazový řádek. Umím si představit, že kombinované ovládání by bylo super. Nebo alespoň možnost si povolovat funkce dle potřeby. Třeba rýžování nebo těžba je mnohem rychlejší textově, zvlášť při tolikerém opakování.

Příběh a řešení problémů je věrné originálu, rozdílů je minimum. Hlavní změnou a to k horšímu, je automatizace některých hádanek a odpovědí. Chápu ten krok, ale opět mohlo jít o volitelnou variantu. Přesto je na hře znát fanouškovský zápal a hraje se stále velmi slušně. Nová verze prostě něco zlepšila a něco zhoršila. Kdo hrál nebo plánuje hrát originál, tak může Anniversary klidně pustit z hlavy. Ale pokud vás grafika nebo parser odrazují, tak tahle verze stojí za zkoušku. Já jsem každopádně zvědav na druhý díl.

S hodnocením adventur od Sierry obvykle nemám problém, ale Gold Rush je pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo. Většina toho, proč jsou podobné hry super, je stále na svém místě. Moc pěkná EGA grafika, ovládání parserem a pohyb na numerické klávesnici stále funguje. Příběh je zasazen do reality, konkrétně období kalifornské zlaté horečky a je celkem povedený. Navíc potěší jeho civilnost. Ponoření do zlatokopecké atmosféry navíc krásně podporuje přiložená knížka. Hádanky a jednotlivé úkony mají většinou smysl a z tohoto hlediska patří Gold Rush mezi ty plynulejší tituly. Hraní je rozděleno na tři části, přičemž prostřední lze absolvovat více způsoby. To je super nápad, který zvyšuje znovu-hratelnost. Grafika je pěkná, lokace mají svou atmosféru. Nejvíce oceňuji hned úvod v Brooklynu a pak přírodu ke konci.

Takhle hra vypadá velmi dobře, ale bohužel obsahuje i nějaké problémy. Během hraní totiž reálně plyne čas, což je prvek dost rozporuplný a je těžké ho dobře zpracovat. První část před cestou do Kalifornie se ještě nechá. Stačí si vše v klidu projít, zjistit co a jak, a následně vše už bez zádrhelů stihnout. Podobný způsob je ale i před koncem a to už je trochu zbytečné. Na některých místech je také třeba vyčkat na konkrétní událost, což nemusí být hned jasné. Některé části (získávání zlata) jsou zbytečně repetitivní, opravdu není zábava psát dva příkazy třicetkrát. Rozhodně také doporučuji často ukládat a to do více pozic. Snadno lze hru pokazit, navíc ne vždy jen chybou, ale třeba zásekem o strom.

Gold Rush jsem nyní dohrál poprvé, ale mám i starší zkušenost, kdy mě zasekla hned samotná cesta na jih. Řeší se to i v dalších komentářích a diskuzi - velká četnost náhodné smrti. Aktuálně jsem hrál pod ScummVM s daty ze Steam verze Gold Rush! Classic (běží v DosBoxu) a cesta proběhla bez potíží na první pokus. Po dohrání jsem vyzkoušel ještě asi čtyřikrát plavbu Panamou a vždy úspěch. Něco z toho tedy zřejmě upravilo šance. Celkově hra nebyla špatná, ale s odstraněním nebo zmírněním časových limitů by bylo hraní zábavnější. Hraní ale rozhodně nelituji a fanoušci parserovek by hře měli dát šanci.

Do této hry jsem se pustil především kvůli zasazení. Paneláky sice nejsou typické jen pro naší republiku, ale zde je, minimálně naší generaci, více než povědomé i vnitřní vybavení bytů. Tyto věci, většinou dost strašné, rozhodně nevyvolávají nostalgii, ale vzpomínek na ně máme více než dost. Když se do takového prostředí navíc zasadí hororový příběh, tak jde o ideální kombinaci. Atmosféra je pěkně ponurá a děsivá. Postupně se objevuje více a více strašidelných a nadpřirozených prvků. Základ příběhu je jednoduchý, ale záhadnost prostředí a útržky informací přináší jen samé otázky. Samotný závěr je také povedený.

Hratelnost je klasika v podobě hledání předmětů, řešení celkem jednoduchých hádanek a průzkum prostředí. Hlavní hrdina nemá možnost se bránit, takže před nebezpečím se je nutné schovávat. Ani útěk moc nepomůže. U tak krátké hry je příjemným prvkem možnost řešit některé problémy různě. Grafická stránka je slušná, obzvláště když jde o projekt jednoho autora. Navíc je stylizace cíleně dobová. Hrál jsem až po dodání českého dabingu, což vzhledem k množství mluveného slova není nijak nutné, ale podpoří to lokální atmosféru. Celkově jde o povedenou hru, která má velké plus pokud znáte prostředí a přináší i některé velmi dobře vymyšlené prvky (domovní řád).

Znovuzrození série Amnesia je povedené, přičemž samotný popis bych rozdělil do tří, částečně samostatných, oblastí. První a za mě hlavní je příběh. Rozplétání osudu Tasi Trianon a zjišťování toho, co se po úvodním pádu letadla vlastně stalo, trvá až do konce. Vše je hezky vystavěno a každá část hry odhaluje další vrstvu příběhu. Ani v samotném závěru si hrdinka i hráč nemohou být jisti co je pravda. Konce jsem prošel tři a ani jeden neodhalí vše. Je to ale správně vyvážené, informací je dost aby nevznikl pocit nedokončení nebo ošizení, přitom si svět zachová své tajemno. Těšil jsem se na každý další střípek informací a konstruoval až moc šílené teorie.

Druhá část je samotná děsivost. Amnesia není založena na lekacích scénách, obsahuje jich jen pár a moc nepřekvapí. Naopak buduje tajemnou a děsivou atmosféru. Po celou dobu je omezené světlo, sirky navíc reagují na rychlý pohyb a dříve zhasnou. V mnoha lokacích jsem se cítil nepříjemně, člověk má pocit, že je tajemné nebezpečí všude okolo. Většinu času Tasi trpí především psychicky, což vygraduje v samotném závěru. Je to trochu podobné jako první Vetřelec, o nebezpečí víte, je slyšet, občas něco zahlédnete, ale přímé scény nejsou časté.

Třetí částí je samotná hratelnost, především hádanky. Nejde o nic složitého, ale většinou ani banálního. Je jasné co dělat, co najít napoví nápisy a vzkazy. Výzvou je hledání ve strachu a tmě, někdy i samotná realizace. Obzvláště v první polovině hry jsou předměty roztroušeny na slušně velkém prostoru a vyplatí se hodně vnímat prostředí. Grafika je poměrně povedená. Tmavé lokace jsou správně temné, prostředí nesplývá, ale i na světle umí vykouzlit pěkné scenerie. Před koncem hry jsem měl problém s načtením další části, hra vždy zamrzla. Pomohla až kompletní přeinstalace. Mohla to klidně způsobit neoficiální čeština, kterou ale jinak chválím. Jinak bylo technicky vše bez problémů. Celkově jde o povedenou hororovou adventuru a dobré pokračování série.

Návrat do městečka Providence Oaks jsem odkládal více než rok a to jsem si rozšíření pořídil hned při vydání. Nejdřív ale nebyl čas a pak už vzhledem k jeho vánoční tématice nálada. Příběhově se dostáváme před původní hru a poštu tak tentokrát doručujeme v roli otce Meredith Weiss - Thomase. Po třech letech jsem měl podobný pocit, jako když znovu navštívím oblíbené místo. Známé postavy, bez problémů jsem věděl kde co je a kudy tam zajet. Navíc jsou všechna oblíbená místa pod sněhem a výhledy na jezero snad ještě hezčí.

Hraní začíná nenápadně a až později se začnou objevovat jednotlivé příběhové linky. Mimo obyvatel Providence Oaks se i tentokrát setkáte s návštěvníky. Jde o televizní štáb, který točí reportáž o městě a v druhé polovině ho potkáváte každý den na různých místech. Vše je takové pěkně poklidné a všední, opět ideální relaxační zážitek. Bezva soundtrack byl mírně vánočně rozšířen. Příjemným překvapením je i herní doba přes čtyři hodiny, více než polovina originálu. Je ale pravdou, že jsem nikam nechvátal a často jel delší cestou. Pokud někoho bavil původní Lake, tak rozšíření vřele doporučuji.

Třetí a poslední epizoda Before the Storm elegantně uzavírá příběh Chloe a Rachel. Kam vše muselo dospět bylo jasné, ale autorům se povedlo udělat velmi zajímavou a chytlavou cestu. Část před úplným závěrem je sice trochu na sílu, ale zase do poslední chvíle mírně překvapuje a nebylo úplně jasné co se kdy stane. Samotná třetí epizoda sice drží standart prvních dvou, ale sama nepřináší žádný unikátní prvek jako ony. Poměr hledání a používání předmětů proti fimovějším sekvencím zhruba odpovídá druhé epizodě, což je fajn. Část v pracovně jsem si opravdu užil.

Celá hra nakonec vyzněla velmi dobře a musím autory pochválit jak dokázali navázat na své předchůdce. Navzdory změnám hra obsahuje pěkně stylizovanou grafiku, příjemný soundtrack a zachovává skvělou atmosféru originálu. A to vše navzdory i díky jinému tempu a hratelnosti. Before the Storm obsahuje silné momenty a nezapomenutelné herní situace. Nevím zda by bylo lepší hrát hry chronologicky nebo dle vydání, oboje přinese něco, ale v každém případě stojí za zahrání obě.

Druhá epizoda lehce udržuje nastavenou kvalitu. Příběh se krásně rozvijí a komplikuje. Opět se dočkáme zajímavé herní chvilky, tentokrát během představení Bouře. Celá scéna je zpracovaná opravdu povedeně, ovšem mohla trvat déle. Na druhou stranu mě to donutilo po dlouhé době zase vytáhnout Shakespeara. Epizoda také přináší více hratelnosti ve formě hledání a používání předmětů.

Herní doba je o něco kratší nebo jsem strávil méně času kocháním. Je velmi zvláštní, že atmosféra podobná prvnímu Life is Strange, ale v mnohem osobnějším příběhu nakonec vytváří povědomé pocity. Hraje se to jinak, vypadá to podobně, příběh je menší, ale dojem stejně silný. Za pochvalu stojí i postupná gradace děje včetně skvělého finále. Doufám, že se autorům podaří vše ve třetí epizodě uspokojivě uzavřít.