Příběh dvou synů jsem považoval za pouhou jednohubku na jedno či dvě odpoledne, která ničím neurazí, ale také ničím nenadchne. Mimo délky jsem se ale šeredně spletl, protože tahle švédská záležitost, kde se v hlavních rolích představí rozpustilý prcek Naiee a rozumnější mladík Naia, opravdu stojí za to a dojmy z ní budu ještě dlouho vstřebávat. Hra totiž disponuje opravdu silným příběhem, jež je hnacím motorem putování za lékem pro smrtelně nemocného otce.

Ihned poté, co jsem obdržel mapu, na níž bylo vyznačeno místo s potřebným medikamentem, mi cestu zkřížil místní chuligán, který se mi všemi možnými způsoby snažil zabránit v dalším postupu. Nakonec ale dostal za vyučenou a mé výpravě již nic nestálo v cestě. Potkával jsem samozřejmě spoustu dalších obyvatel tohoto specifického světa a spousta z nich ve mě vzbudila nějaké emoce, jako výše zmíněný hrubián (především pán, který se chtěl oběsit kvůli smrti rodiny).

Prostředí, jímž jsem s bratry postupně procházel, se neustále mění, a z vesnice jsem se tak dostal do jeskyně s prapodivnými stroji, po jejímž zdolání nastala noc. Po probuzení hladovými vlky jsem navštívil jedny z nejpůsobivějších lokací (hrad, bojiště obrů) až mě cesta zavedla do zasněžené krajiny a nakonec i k vytouženému cíli.

Netradiční závěr (kdy dojde ke smrti staršího z bratří) určitě vybočuje z klasického pohádkového pojetí a vše podtrhuje ještě podmanivá hudba, jež se do takovéhoto titulu perfektně hodí. Kdyby nešlo o tak krátkou záležitost, kterou jsem mým šnečím tempem dokončil za necelé čtyři hodiny, nejspíše bych přemýšlel, kterou hru v mém osobním žebříčku Bratři nahradí, ale takhle to na 100 % bohužel není.

Když jsem objednával hry na Wii, padlo mi do oka uDraw Studio, které by se dozajista líbilo mému synkovi. Rád si kreslí, ale bohužel ještě moc nerozumí tomu, proč se mi nelíbí, že některé jeho výtvory jsou jinde, než na papíře. Virtuální kreslení tento problém dokonale řeší, no a když už tenhle titul teď doma mám, proč ho nevyzkoušet.

Jedná se v podstatě o staré dobré Malování na Windows, jen je trochu zjednodušené a přizpůsobené specifickému ovládání Wii. Celkem se u toho dá i vyblbout a zvlášť od omalovánek, které jsem nevybarvoval léta, jsem se chvíli nemohl odtrhnout. Ovládání není úplně snadné, a tak jsem hodně přetahoval, ale nakonec jsem to vyřešil plechovkou barvy, která vždy vybarvila celou ohraničenou oblast za mě. I tak ale bylo třeba na některé malé objekty použít zvětšení.

Plocha tabletu na kreslení je malá, a protože nemohu koukat pod tužku, ale na televizi, často se mi stávalo, že jsem se s tužkou dostal mimo a koukal, že najednou nekreslím. Kabel u tužky je navíc krátký a je třeba si hlídat, aby se nezachytil o rohy tabletu. Co si budem povídat, tohle je hra hlavně pro děti, ale i dospělé občas přepadne touha si něco namalovat. Pokud si nechcete ušpinit ruce je to bezva alternativa.

Všechny herní Bondy ze žánru FPS (a v jednom případě i TPS), jež vyšli na PC, jsem už odehrál. Pokud jsem se chtěl vžít do kůže tohoto jedinečného agenta znovu a nechtěl nějaký titul opakovat anebo hrát textovku, musel jsem přesedlat na jinou platformu. A tak se stalo, že jsem si pořídil GoldenEye 007 na Wii.

Hned na začátku jsem pochopil, proč tvůrci her začali do svých titulů cpát autoheal, protože jsem vyzkoušel i vyšší obtížnost bez něj, a měl jsem co dělat, abych první misi dokončil. Nakonec jsem skončil u druhé obtížnosti ze čtyř, která ještě regeneraci zdraví zahrnovala a celkem mi to tak i vyhovovalo. Bond nepoužívá udělátka od Q, jako je tomu třeba v James Bond 007: Nightfire a mimo mobilu na hackování drží v rukou vlastně jenom samé zbraně.

Po první misi na mě vyskočilo povedené intro zapadající do Bondovského universa, jež bylo podbarveno známým soundtrackem, nikoli však od Tiny Turner, ale nově od Nicole Scherzinger. Celkem jsem byl vyslán na šest misí o čtrnácti částech, což sice není moc, ale i tak jsem u hry strávil určitě více času, než u Soldier of Fortune: Payback.

Docela jsem se při hraní bavil, ale poslední mise, zvlášť její druhá a třetí část, mi tohoto Bonda dost znechutily a dokonale odradily od myšlenky, že bych si projel hru na vyšší obtížnost. Taková horda neustále se objevujících nepřátel se jen tak nevidí. Místy se dal použít i stealth postup, ale hra ho bohužel shazuje úseky, kde na mě byli nepřátelé předem připravení a celé mé předchozí snažení přišlo v niveč. I přesto mohu GoldenEye 007 fanouškům Bondovek jen doporučit.

Hraní titulu tohoto žánru na konzoli jsem se hodně obával. Trochu mě ale uklidňovalo, že mám k dispozici Wii Zapper, se kterým by se, alespoň podle mých představ, mělo přeci jen mířit daleko lépe, než s klasickým gamepadem, s nímž si to nedokáži představit doteď. Nakonec to byla vcelku zajímavá zkušenost a musím říci, že i střílečky na jiné platformě, než je PC, jsou hratelné.

Plošinovky nepatří mezi mé nejoblíbenější herní žánry. Hrál jsem jich tak dvacet a půlku z toho nedohrál, včetně legendy Prince of Persia, u které už jsem přestal věřit tomu, že se tak někdy stane. Najdou se samozřejmě výjimky a nejednou jsem hlavně ve freeware vodách narazil na kvalitní kousky, které mě velmi bavily. Celkově ale nemám na tento žánr nervy. Donkey Kong Country Returns ve dvou je ale něco úplně jiného a i když jsem u hraní nadával jak dlaždič, bavil jsem se neskutečně a ten pocit, když se mi s Romčou podařilo dokončit opravdu obtížnou úroveň, byl k nezaplacení.

Já hrál za Donkey Konga, Romča za jeho syna Diddyho a bylo super, když jsme si mohli vzájemně vypomáhat v pasážích, které šli jednomu hůře, než druhému. Opičáci po sobě nemohou skákat, což je někdy nevýhoda, ale většinou je to jen dobře, protože si pamatuji, jak nás to v Mariovi často štvalo. V počátečních kolech se nám dařilo sbírat kousky puzzle i nápisy KONG, a tak jsme se rozhodli, že se pokusíme posbírat úplně vše. Tento náš cíl bylo však čím dál tím těžší splnit, a tak jsme si opakováním jednotlivých kol řádně prodloužili herní dobu, ale stálo to za to.

Nejvíce se mi líbila trojice tmavých levelů, kde v šeru svítila jen červená kravata Donkey Konga, Diddyho čepice s batohem a v jednom případě i vycházející slunce. Za nejhorší level naopak považuji bezpochyby Muncher Marathon, ve kterém se za Donkey Kongem od začátku řítila vlna pavouků, a když ho dostihla, mohlo se začít znovu. Tyhle na rychlost laděné pasáže přímo nesnáším a nechápu, proč je tvůrci do her vůbec cpou. Možná jako bonus pro nadšence, ale určitě ne do základu. I když se po tomto pavoučím teroru objevili ještě další dva podobné případy, nebyly už tak obtížné.

Na neskutečně frustrující bonusové levely už nervy nezbyly, ale nevylučuji, že na ně někdy v budoucnu nedojde. Donkey Kong Country Returns považuji za vůbec nejlepší plošinovku, se kterou jsem měl to dočinění, tohle má Nintendo opravdu zmáknuté na jedničku. Nyní se ale vrhnu na něco jiného, protože hopsaní bylo prozatím dost.

Série Soldier of Fortune se vyznačuje především svou brutálností s hektolitry prolité krve. Třetí díl s podtitulem Payback, který byl mým prvním setkáním se slovenskými Kotlíkáři, v tomto směru pokračuje ve šlépějích svých předchůdců, ale to je bohužel vše, co má s ostatními díly společné.

Sympatický mariňák John Mullins byl nahrazen nejdrsnějším drsňákem jménem Thomas Mason, který se snaží chovat jako Duke Nukem, ale narozdíl od Duka mu to machrování a hláškování vůbec nejde. Hned v menu mě zarazilo problikávání bílých proužků na obrazovce, ale myslel jsem si, že to je asi záměr. Když se ale tyto proužky objevily vždy při míření optikou nebo když na obrazovce vyskočil nějaký text, došlo mi, že takhle to asi tvůrci neplánovali.

Dobře, tohle se dá přežít, za něco si ta hra musí zasloužit své umístění v nejhorší stovce, takže hurá do ustřelování končetin a rozstřelování hlav. Tato destrukce nepřátel je sice zpracována vcelku zvláštně, ale dost jsem se u ní bavil a považuji ji za jeden z mála kladů celé hry. Tím dalším je reakce nepřátel na postřelení (když tedy nedojde ke zmíněné likvidaci). Při zásahu do krku se za něj dotyčný chytne, což vypadá opravdu efektně a co mi přišlo ještě lepší, jsou postřelení nepřátelé ležící na zemi, kteří těsně před smrtí ještě vyslali nějakou tu salvu mým směrem.

Co mě naopak nepotěšilo, byla inteligence osvobozených vězňů, kteří mi měli ukazovat cestu a nabíhali při tom přímo pod hlavně nepřátel. Nezbývalo mi tak nic jiného, než je předběhnout a Rambo stylem postřílet vše živé dřív, než se na dané místo moji chráněnci dostaví. Nepřátelé také moc rozumu nepobrali, ale při tom neskutečném počtu neustále nabíhávajících sebevrahů bych chytrolíny asi nezdolal.

Hra mi nabídla pár pěkných lokací, především pak džungli s vodopády v Barmě, ale bohužel jich moc není. Celkem je totiž Mason vyslán pouze na pět misí, sice rozdělených na patnáct částí, ale pořád je to pět misí. Co vůbec nechápu je přítomnost tlumičů. Nepřátelé mě slyší, i když tuto pomůcku používám a hlavně o mě ví, už když jsem sto metrů od nich, takže stealth postup je zde naprosto vyloučený.

Je to už dlouho, co jsem hrál Maru a They Need to Be Fed, vycházející svým principem právě ze hry Frozzd. Když jsem zmíněné tituly doporučoval Romče do výzvy, narazil jsem při tom na tuto plošinovku s 360° gravitací.

Mým úkolem bylo v roli astronauta zachránit všechny žluté bytůstky, které byly zmrazeny zlým Frozzdem. Narážel jsem při tom na nepřátele, na které platila vždy jiná taktika, ale jedna věc se neměnila, čím více žluťásků jsem měl k dispozici, tím rychleji jsem porazil své soupeře.

Nakonec přišel finální souboj na domovské planetě Frozzda a stál opravdu za to. Nabral jsem všechny žluťásky, které jsem zachránil (a že jich bylo) a počal likvidovat jednoho protivníka za druhým, včetně samotné planety. Jesse Venbrux plošinovky umí a moc mě mrzí, že další dva díly They Need to Be Fed vydal jen na mobily.

Hrát za kapku vody? Proč ne. V dnešní době snad už neexistuje nic, za co by se hrát nedalo (viz Genital Jousting). Zajímavý byl už výběr úrovní v menu, kdy jsem se v rámci minihry musel dostat do potrubí, vedoucí k danému levelu, a pak už hurá na samotné hraní.

V základním módu bylo většinou úkolem dostat se k cílové vlajce, ale později se po mě chtělo, abych shodil ořechy nebo kelímky na zem, dokutálel rajčata nebo jahody do misek, rozhoupal mexický klobouček nebo třeba hodil správnou číselnou kombinaci na kostkách.

Při cestě jednotlivými koly jsem musel dávat pozor, abych se nevsákl do papíru, utěrky nebo pečiva, nevypařil na rozpáleném vařiči či nespadl na zem a nerozprskl se. Naštěstí jsem později nabyl schopnosti, jako je skok, dvojitý skok, možnost šplhu po předmětech či jejich ovládání, které mi hraní trochu ulehčily. Pomohly mi také otazníky, jež sloužily jako nápovědy a některá těžká místa šla obejít pomocí zkratek, které autoři podle mě ani nezamýšleli.

Obtížnost se každým dalším levelem zvyšuje, a ke konci už jsem měl co dělat, abych je dokončil. Nejvíce jsem se natrápil v módu Time Attack, kde je třeba danou úroveň dokončit na jeden zátah. Nejtěžší byl na to podle mě level 6, kde jsem musel k cíli vyšplhat po listech rostliny, ale těch listů bylo snad dvacet a já s kapkou neustále padal. Výjimkou je poslední úroveň, která slouží jako takové závěrečné titulky. Je asi nejjednodušší z celé hry (ovládal jsem meloun a bořil naskládané krabice) a zvládl jsem ji za 37 vteřin.

Zamrzely mě časté bugy, kdy jsem propadával některými předměty, dopadl až na zem a následovalo rozprsknutí anebo jsem se nějakým záhadným způsobem dostal dovnitř krabice a nemohl z ní ven. Dost mě taky zlobila kamera a často se mi do záběru dostal nějaký velký objekt, samozřejmě vždy při nějakém důležitém skoku. Po dokončení všech levelů ve všech třech módech se v menu postupně objevily tabulky s nápisy Thanks For Playing (Mission), Player of the year (Petals) a Amazing (Time Attack).

Tak tohle je opravdu bomba. Žádný díl Call of Duty jsem doposud nehrál a ani to v plánu nemám, ale na tuhle pětiminutovou pecku by se u mě originál jen stěží chytal. Nemohl jsem lépe vyzkoušet svá nová sluchátka od Ježíška, než poslechem parádních hlášek v této hře.

Úkol? Bla bla bla, koho to zajímá. Každé zabití přináší povýšení až na über seržanta doprovázené komentářem, který nechybí ani u popisu realistického autohealu. Při cutscéně parašutista prohlásí, že na něj teď nemohu střílet, ale po jejím skončení ho ihned sejmu. K ovládání nepotřebuji ani desítku kláves, a to počítám i tlačítka myši.

A konec? Ten nemá chybu. Nejvyšší šéf teroristů mi za nic na světě nechce dát atomovou bombu, ale když jsem ho o to požádal, tak mi beze všeho vyhověl. A vlaječky USA, trčící z mých prstů na úplný závěr už mě dorazily úplně.

Je to strašně krátké a stažení spolu s instalací trvá asi stejně dlouho, jako samotné hraní. Kdyby tato parodie měla alespoň hodinu, určitě bych hodnotil daleko výše, ale na druhou stranu autoři shrnuli všechny nedostatky moderních stříleček a bůh ví, co by se dělo dalších 55 minut.

Bill De Bill je naštěstí daleko lepším počinem, než Dinky Island, prvotina vývojářského týmu Marion Software. I když se jedná jen o průměrnou adventuru, stále je o mnoho kvalitnější a také daleko rozsáhlejší, než její předchůdce.

Zápletka je vcelku vtipná a i při některých dialozích se mi objevil úsměv na tváři. Někdy je humor sice dost trapný, ale způsob výroby drogy a především její název (kočkain) je opravdu neotřelý. Netvrdím, že se ke hře ještě někdy vrátím, ale mohu říci, že za vyzkoušení určitě stojí.

Dinky Island je prvotinou vývojářského týmu Marion Software a nejspíše kvůli nezkušenosti těchto vývojářů nejde o žádný zázrak. Jedná se o mix textové adventury s klasickou 2D adventurou a celkový výsledek je takový prazvláštní.

Konec je netradiční (špatný), ale spíš než na to, jaký bude, jsem se nemohl dočkat, až prostě nějaký nastane. Hraje se to opravdu špatně a nevypadá to taky bůhví jak. Kdyby hra netrvala jen pár minut, určitě bych ji do finiše nedotáhl.

Na adventuru od šéfredaktora BonusWebu nenarazím každý den. Mrtvou duši však opravdu vytvořil Ondřej Zach, ale to jsem se dozvěděl až po jejím dohrání a přidávání na DH.

Nejde o nic světoborného. Hlavní hrdina umře, jeho duše uvízne na zemi a nemůže se dostat do nebe ani do pekla. V tom jsem jí samozřejmě rád pomohl, ale určitě by se mi hra zamlouvala více, kdyby nebylo otravného přepínání činností.

Vůbec nechápu přítomnost systému ukládání, protože jde o velmi krátkou hříčku a kdyby autor radši více zapracoval na herních mechanikách, určitě by udělal lépe.

V této české freeware adventuře mě potěšilo logické řešení úkolů, ale naopak mi nevyhovovalo přepínání mezi jednotlivými činnostmi. Tuto mechaniku, jež se u adventur občas používá, nemám vůbec v lásce. Podle mě to jde vždy vyřešit tak, že s postavami pouze mluvím (nepotřebuji komentář k jejich vzhledu) a předměty prvním klikem okomentuji a při druhém se buď stanou neaktivními anebo je seberu.

Šibeniční vesnice je zajímavé dílko, které mě zavedlo na ostrov, obydlený jen pár domorodci a masožravými stromy. Není však zajímavé natolik, abych si ji někdy v budoucnu zahrál ještě jednou.

Tahle závodní arkáda ani nemá cenu zkoušet. Ovládání je sice zvládnuto dobře, ale hra nabízí jen jedno vozidlo a jednu trať, i když vcelku dlouhou. Jediný výběr tkví v pohledu kamery, který je buď před autem, z kokpitu nebo za autem.

Dokončení je tedy otázkou pár minut a důvod, proč bych si měl trať zajet znovu prostě neexistuje.

Druhý díl závodní arkády s Fiatem Pandou v hlavní roli se od svého předchůdce moc neliší. Že se jedná o verzi 4x4 jsem tedy nepoznal a vzhledem ke zpracování hry, to ani není možné.

Hra nabízí jen jeden okruh. Sice dlouhý a s několika druhy povrchů, asi aby se čtyřkolka využila, ale pouze jeden. Ovládání je znovu bezproblémové a nechybí ani nástrahy na trati, které jsou malinko obměněné. Škoda, že se znovu jedná o záležitost na pár minut.

Fiat Panda vlastnila moje matikářka na základce a jezdila s ním každý den do školy, ale jednalo se o starší model (jak matikářky, tak auta). V této hříčce jsem se však mohl projet již v modelu novém s označením Panda II, který byl tehdy čerstvou novinkou.

Zvolil jsem tedy barvu auta, spustil šampionát a vrhl se na všechny tři okruhy. Ovládání vozidla je zvládnuto dobře, nástrahy, které používají soupeři, ale mohu je na trať nalíčit i sám, jsou příjemným zpestřením, tak jediné, co zamrzí, je krátká herní doba. Dokončení šampionátu je otázkou chvilky a hra nenabízí nic, kvůli čemu bych se k ní vracel.

Temných adventur není nikdy dost a na freeware scéně už vůbec ne. Jízda smrti do této kategorie patří a nevede si vůbec zle. Již od začátku se dá atmosféra přímo krájet, protože dům, do kterého jsem se po své autonehodě dostal, je téměř neosvětlený a já z něj nemohu najít cestu ven.

Všude je krev, podlaha skřípe a není tu nikdo, kdo by mi mou situaci ulehčil. Musel jsem tak sebrat všechnu odvahu, prozkoumat celý dům a zachránit se. Ke konci naleznu mrtvolu majitele stavení, následně i hřbitov za ním, ale nedlouho na to se mi podaří hru dokončit.

Škoda, že jde o tak krátký titul, jinak by se jednalo o opravdu kvalitní kousek. Takhle je to čistý průměr a na nejlepší hororovou freeware adventuru Which se absolutně nechytá.

Na pokraji smrti je další z početné řady českých freeware adventur, kterou jsem měl možnost si vyzkoušet. Příběh začíná už značně ohraným, ale stále funkčním klišé, a to ztrátou paměti. Když jsem zjistil, že jsem možná klon, tak jsem se co nejrychleji pokusil utéci ze střeženého zařízení, ve kterém mě drželi, abych o své postavě zjistil co nejvíce.

Hodně mě potěšilo logické řešení jednotlivých úloh a na freeware poměry vcelku ucházející herní doba. Navíc je hra částečně nadabovaná a to vůbec ne špatně. Zobrazení však není nijak valné a narazil jsem i na pár bugů. Jde tedy o mírný nadprůměr a určitě nemá cenu se k tomuto kousku někdy vracet.

Edmund je hříčka, jejíž dohrání zabere jen pár minut, má však vícero možných zakončení, a tak jsem u ní strávil asi hodinu. Jde o netradiční plošinovku, ve které jsem ovládal panáčka jménem Edmund (zkráceně Eddie) a občas přišla řada také na Michaela.

Pokud jsem vše správně pochopil, je Eddie a Michael ta samá osoba (Michael zastřelí Eddiho a zemře také, přičemž se jeho mrtvola změní právě na Eddiho) a to značně schizofrenní. Mimoto je narušený i jiným směrem (má sklony ke znásilňování), což se projevuje v obou kapitolách.

Chvíli jsem hledal správné klávesy na ovládání hlavního hrdiny, a pak mě pohltila tísnivá noir atmosféra, jíž hra disponuje. Ta ještě umocňuje celkový zážitek a mohu říci, že na Detroit ani Vietnam ještě dlouho nezapomenu.

Fiat 126, Polski Fiat 126p nebo Maluch, to všechno jsou označení automobilu, kterému se u nás přezdívalo polský Fiátek. A právě tomuto vozidlu se věnuje polská hra Maluch Sim.

Je to ideální titul na vyblbnutí a když jsem se chtěl projet v nějaké arkádě, ale neměl jsem chuť na nic velkého, Maluch Sim mě na chvíli zabavil. Bohužel mě obě trati brzy omrzely a jelikož hra nenabízí moc dalších možností, brzy jsem s ní skončil. Jasně, je tu editor, ale já si radši užívám již vytvořené dílo, než abych trávil čas nad jeho vymýšlením.

Moc dobře si pamatuji, jak se vůči naší druhé jaderné elektrárně strhla vlna kritiky převážně u sousedů z Rakouska. Internet jsem v té době ještě tolik nesledoval, ale noviny v tištěné i televizní formě byly touto kauzou doslova přecpané. A právě tehdy vznikla tato arkáda, která se celou situaci snaží zesměšnit.

Mým úkolem byla likvidace ekoteroristů, kteří chtěli elektrárnu zničit a jak to šlo ze začátku hladce, tak bylo v pozdějších kolech splnění mise opravdu obtížné. Nakonec jsem se ale protrápil všemi šesti koly, a zachránil tak významný zdroj naší energetické soustavy.