Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Josef

Josef

Invalidní publicista / talentovaný paznechtář • Brno (ČR - kraj Jihomoravský)

Komentáře

The Fall of the Dungeon Guardians

  • PC 70
Herní výzva 2017, bod 1. "To je člen!".

Trochu mi to připadá jako Grimrock lite. Ne tedy, že by šlo o snadnou hru, je ale o dost přímočařejší. V Grimrocku každé patro byla jedna velká výzva a úspěch, když jsem se dostal do dalšího. Každé také mělo svoji osobitost. Tady je úrovní 20 a většina si je dost podobná, i když se prostředí vizuálně trochu mění. Jejich průchod, až na výjimky, také není zvlášť složitý. Když už se najde nějaký puzzle, je dost snadný na to, abych ho vyřešil i já, což znamená hodně snadný. Hlavně tu ale nemusíte řešit hlad, sbírání pochodní nebo míchání lektvarů. Žádný velký mikromanagement, ergo žádný velký tlak.

Zajímavé složení party a výrazné skilly nabízejí slušné taktické možnosti. Je potřeba dobře vyvažovat útok a obranu a hlavně si hlídat, kdo nejvíc provokuje nepřátele. Pokud se totiž zaměří třeba na léčitele, poněvadž byl příliš vidět, sejmou ho během pár vteřin. Bitek je ale tolik, že si hodně rychle vypipláte ideální systém a pak už hrajete trochu podle šablony. Běžní nepřátelé příliš nezavaří, zajímavější jsou tuhé bitky s elitními jednotkami - i když u těch taky nakonec jde hlavně o to udržet naživu tanka a postupně je utlouct. Z jiné ligy jsou ale bossové. S těmi si autoři vyhráli a kromě toho, že dobře vypadají, hlavně na žádného neplatí bezhlavá taktika. Naopak je potřeba objevit jejich silné a slabé stránky a podle toho se zachovat v boji. A někdy i jedna chybka či přehlédnutí může stát družinu život.

Naštěstí tu pomáhá možnost souboj zapauzovat, zorientovat se a rozdělit příkazy. Což je vlastnost, která hru zachraňuje, protože bez ní jsou bitvy hrozně horečnaté a nepřehledné a nikdy mi není jasné, kdo koho a za kolik vlastně trefil. Natož abych z toho mohl posoudit účinnost zbraní, skillů atd. Pauza tomu dodá jakýs takýs řád a pocit kontroly a vlastně vůbec možnost efektivně se potýkat se silnějšími nepřáteli. I tak nevím, jestli na vyšší obtížnosti (a že jich je) hra může představovat strategickou výzvu, nebo jen zběsilý šrumec.

Grimrock, ač v něčem prostší (souboje, vývoj postav), působil na mě uceleněji a dotaženěji. Nebyl tak akční, zato dokázal silněji vtáhnout do atmosféry. I tak jsem se ale většinu času slušně bavil.

Pro: složení družiny; skilly; taktizování v soubojích

Proti: souboje jsou trochu nepřehledné; místy zdlouhavé a repetitivní

+30

I Shall Remain

  • PC 70
Herní výzva 2017, bod 6. "Šedá myška".

Pro různá obskurní rpg mám slabost, ale to neznamená, že se mi všechna automaticky líbí. I Shall Remain si mě získalo, i když na první pohled mnoho předností nemá. Grafika je nevzhledná a někdy nepřehledná (interiéry, pohledy přes stromy…). Příběh je klišé, které příliš nepřekvapí, i když se autoři snaží. Zombie nákazu a její vznik nechávají dlouho opředenou tajemstvími, přidávají svérázná npc s vlastními příběhy a snaží se o hutné dialogy. Jenže v psaní nejsou právě mistry a zbytečně ukecané, místy krkolomné rozhovory mě zase tolik nebavily. Vlažně na mě působilo i vykreslení prostředí. Snaha tu opět je - zoufalství, beznaděj a nevíra v přežití lidstva na každám kroku. Provedení ale kulhá a postapo světů se silnější atmosférou už jsem pár potkal. Výjimkou je skvělá melancholická hudba.

Co mě u hry drželo, i když jsem si ji v důsledku užíval spíše jako akční než příběhové rpg, byly souboje a systém vývoje. Vývoj postavy sestává z vícera částí, jejchž jádro je postavené na tom, že se mi zvyšují příslušné staty podle toho, co zrovna dělám. Asi jako v TES, což mám rád. Zároveň se ziskem levelů odemikají různé perky. Je fajn, že polovina schopností je nebojová, takže je možné se cvičit třeba v medicíně či mechanice (umět opravovat zbraně je nedocenitelné). Příjemná je nutnost neustále řešit dilema, na co se specializovat. Naexpit všechno nejde a používat např. jeden či dva vybrané bojové skilly také ne. Střeliva je vždy nedostatek a nepřátelé jsou dost variabilní, aby si vynucovali občasné střídání taktiky. Požitek z takto dynamického vývoje postavy byl pro mě silný.

Hlavní zábavou pro mě byly souboje. Zjednodušeně řečeno: diablovka se samopaly, ostřelovačkami a plamenomety. Má to grády, spád i napětí. Nepřátel je hodně a často jde o pořádnou řež. O variabilitě enemáků jsem se již zmínil, takže při vší akci se dostane i na přemýšlení a pečlivé udílení pokynů svým společníkům. Jejich AI sice není valná, ale naučil jsem se je používat účinně a ve výsledku s nimi zábavnost opět rostla. Stalo se z nás pěkně vyladěné komando, zvládající elegantně vyřešit i dost prekérní situace. Pro společníky navíc fungují stejná vývojová pravidla, takže si z nich můžete udělat experty na cokoliv. Lootu je hodně a přitom není zbytečný. Peněz není až do konce dost a navíc je třeba dobře vážit, co prodat a co rozebrat na cenné součástky.

Na celé hře je ale znát, že přes všechny neduhy se tvůrci hodně snažili a asi to bude něco z jejich nadšení a radosti, vložených do hry, co vyvolávalo právě tyto pocity u mne při jejím hraní. Oblíbil jsem si ji natolik, že jsem překousl i největší průser, jímž je nestabilita (win10). Místo, aby mě věčné padání nasralo, trpělivě jsem ISR zpouštěl znovu a znovu, stále s velkou chutí. To snad o lecčems vypovídá.

Pro: vývoj postavy, souboje, zbraňový arsenál, hudba

Proti: problémy s Win 10, grafika, slabší příběhová složka

+16

Shadows: Heretic Kingdoms

  • PC 60
Herní výzva 2017, bod 4., "Nad Tatrou sa blýská!"

Dohrál jsem to, co se vsoučasnosti ze hry dohrát dá (dle Steamu to trvalo necelých 20 hodin). Hra to rozhodně není zlá a jestli ji autoři dokončí a navíc vylepší i stávající obsah, jak slibují, mohlo by to být velmi solidní akční rpg. Shadows v první řadě pěkně vypadají. Prostředí od kobek, přes pouště po zakleté lesy mají své kouzlo a líbilo se mi v nich toulat. Větší část potvor, hlavně těch větších, je pečlivě nadesignovaná a jsou to zapamatovatelní protivníci. Takže taková ta základní pocitová rovina je zcela ok.

Samotné souboje dovedou být někdy docela tuhé, hlavně s bossy. Do netradiční družiny ale postupně přibývají postavy a vtip je v tom, že aktivní může být vždy jen jedna. Přepínání mezi nimi tak dává docela zajímavé taktické možnosti. Když lučištník přestane stíhat a přepnu na Ironclad Zombie, která svojí pomalou brutální silou vyčistí cokoliv, je to boží. Stejně tak možnost "zdrhnout" do stínového světa (jakési paralelní roviny, ve které se hra spoluodehrává) a pak z něj třeba zase vběhnout nepřátelům do zad, není zlá věc. Dobře udělané jsou také skilly, které používat je nutné, přitom snadné i zábavné.

Kde ale pocit z rubání nepřátel ztrácí, je design úrovní. Tady se moc nápadů neurojilo a většinou to vypadá tak, že putujete koridory a potkáváte více méně stále stejně složené skupinky potvor. To přináší stereotyp hodně rychle. Jen tu a tam ho naruší zajímavější situace, ale takových míst není mnoho. Velká škoda také je, že zmíněný stínový svět je docela prázdný. Nepřátelé tu jsou méně zajímaví a boje s nimi zdlouhavé. Dvojí backtracking, který tato vlastnost hry přináší, tak není zrovna výhra. Pomohla by určitě větší nebojová náplň (v prvním městě byl zajímavý subquest pro podivínského démona, pak už nic extra). Nějací ti kecací npc démoni by se mi také líbili. Celkově je tahle nadějná "temná strana" hry poměrně nevytěžená.

Příběh se poněkud vleče. Asi ve třetině jsem si uvědomil, že stále pořádně nevím, za co a proti čemu vlastně bojuji. Dávkování by to chtělo intenzivnější. Na druhou stranu jsou tu vedlejší linie některých postav, které hru oživují. Dávají také nenásilně nahlédnout do dějin světa, aniž by hráč musel pročítat tuny textu (i když i lore literatura se tu dá také najít). Hlavní linie také na můj vkus příliš ulítává metafyzice, což mě tolik nebaví. Všemocný ten, všemocné tamto, osud světa, vesmíru a vůbec... Civilnější roviny by mi byly bližší a z principu srozumitelnější. Tam, kde jsou, konec konců fungují dobře.

Přes všechny výhrady, když Shadows v půlce zkončily, byl jsem smutný. Určitou příjemnou závislost jsem si na nich vytvořil a rád bych je dotáhl do konce.

Pro: příjemná grafika, slušné souboje, vedlejší příběhové linky

Proti: koridory, nevytěžený stínový svět, v půlce to končí

+23

Stasis

  • PC 70
Stasis je parádní psycho. Hodně mi připomínalo Sanitarium, nejen vizuálně, ale hlavně velmi hutnou atmosférou. Jen místo surreálna je zde k mání vydatný sci-fi masakr. Příběh přitom není ničím originální. Je to jedno klišé za druhým a pravděpodobně byste ho celý uhodli po pár minutách. To ale vůbec nevadí, protože podaný je velmi dobře a pokud chete solidní žánrovku, tak ji od hry dostanete. Autor si nebere servítky a tenhle vesmírný gore pojímá dost důsledně, takže nebudete ušetřeni žádné brutality. Včetně pár “no kuuurva” momentů, které mě i přes jistou ostřílenost docela dostaly.

Do Stasis vtahuje hlavně velmi dobře zpracované prostředí. Rozpadající se kosmická loď má detailní industriální vizuál od různých hight-tech zařízení po nekonečné systémy rezavých trubek v útrobách stanice. Všelijaký podivný biošmejd, který loď infikoval, tomu pak dodává obzvláště odpudivý a zlověstný nádech. A nakonec mrtvé “ticho”, prošpikované skvěle zpracovanou zvukovou kulisou různého řinčení, klepání, syčení a tak dále. Zvuky mají na mrazivém feelingu hry velký podíl. Třešničkou je pak možnost na několika místech spáchat bizarní sebevraždu, což perfektně podtrhává zoufalství situace.

Postavy jsou vcelku ok, ale kdyby hlavní “hrdina” neměl tak podivnou tvář a nebyl občas tak protivně uhekaný, přirostl by mi k srdci blíž. Dabing je vůbec trochu na hraně, ale dá se přežít. Přes čáru je z postav jen šílený vědec, který by přeci jen mohl být o něco méně plakátový.

Ve hře nejsou žádné interaktivní dialogy. Sporadická komunikace je vždy naskriptovaná a tváří v “tvář” se stejně mnohem častěji než s lidmi budete potkávat s jinými… věcmi. Hádanek též není mnoho, ale byly docela tuhé. Hlavně asi kvůli tomu, že jsem často netušil, k čemu ty věci, co mám v inventáři, vůbec jsou. Budiž, to by nevadilo, zase tak moc předmětů tu stejně není. Jen kdyby pohyb po lodi byl rychlejší a případný backtracking tudíž tolik neprudil.

Většinu času de facto zabere prozkoumávání lodi. K tomu kromě vizuálu nabídl autor například pečlivě zpracované popisky snad ke všem objektům, které jsou na obrazovce vidět. Jde o jeden z detailů, které zesilují působivost Stasis. A samozřejmě tu jsou také kritizovaná pda. Mně deníky členů posádky přišly jako výborná věc. Jsou dobře napsané a bavilo mě dozvídat se o příbězích a vztazích lidí, kteří v téhle "Mengeleho továrně" žili, pracovali a bez výjimky nějakým ošklivým způsobem umřeli. Často ani nerozvíjí hlavní příběh, spíš ho obohacují o vedlejší vrstvy, což trochu dodává tomu velkému klišé příjemně na houbce.

Pro: Atmosféra, brutalita, zvuky, kouzlo detailů

Proti: Klišé, pomalý pohyb, některé technické problémy

+22

Evoland

  • PC 60
Z první poloviny hry jsem měl vážně radost. Byla vtipná a hravá, odkrývání nových "fíčur" mělo tempo a příjemný humor. Navíc v povedené grafice, napodobující (opět s vtipem) různá historická herní období a jejich "high-tech" milníky. Vrcholem byla krásně vymodelovaná vesnice Aeogai, vzdávající hold kultovním místům známých klasik.

V téhle části se ale hra láme. Studnice nápadů vyschla či co. Spád a humor ze začátku hry pomalu mizí, novinky v gameplayi jsou čím dál sporadičtější a různé prvky se začínají recyklovat. Nepříliš vyvedený diablovitý dungeon to rozhodně nezachraňuje. Nejhorší ale je, že Evoland najednou neví, jestli chce být i nadále tou svěží parodií, nebo svébytnou hrou. Což je problém, protože s příklonem k tomu druhému se stává jen generickou, průměrnou variací Final Fantasy. Čím víc se bere vážně, tím víc si škodí.

Stejně jsem ale zvědavý na dvojku.

Pro: vtip první půlky, Aeogai

Proti: nevtip půlky druhé

+17

The Age of Decadence

  • PC 85
AoD je krásná hra. A nemyslím tím grafikou, která je spíše nevzhledná a nenabídne žádné dechberoucí scenérie ani bohaté palety barev (převažuje pouštní hnědožluť). V doslovném smyslu to neplatí ani o příběhu, protože svět hry je v rozkladu a postavy, které ho obývají, do jednoho větší či menší hajzlové. Liší se v podstatě jen tím, za jakým cílem si ten či onen jde. Nějaké ohledy? Ty nebere nikdo na nikoho. Přesto je to svět, který mne do sebe dokonale vtáhnul a u kterého jsem rád, že jsem mohl na sebe vzít roli podílníka na jeho osudu.

A tady se objevilo klíčové slovo "role", které hře dodává největší část její krásy. V tomto světě totiž musíte dobře vědět kdo jste a co chcete, jinak zhebnete. Nedá se tu jen tak toulat, tuhle píchnout do toho, tamhle do onoho. Tak se nikam nedostanete. Chcete zkoumat tajemné pozůstatky z bájných vrcholných let civilizace? Dělat vojenskou kariéru a účastnit se epických bitev? Bouchat kačky jako prohnaný obchodník? Nebo by vám sedělo něco jiného? Vyberte si co chcete, ale ujistěte se, že na to fakt máte a jděte si za tím tvrdě. Já si na první průchod hrou vybral vojáka v naivní představě, že bojem to půjde projít snáz. Jenže se mi nechtělo úplně obětovat inteligenci a sociální schopnosti, tak jsem stvořil tak trošku hybrida. Ouvej, svět je zlý, bitky těžké a ty body ušetřené na bojových schopnostech prostě chyběly... Ale i to dlouhé hledání životaschopné postavy mě bavilo! Jednak je příjemná výzva objevovat a učit se ovládat zručně vystavěné mechanismy hry, jednak jsem se hrozně chtěl dostat dál, protože mě zajímalo, jak se co v ději vyvrbí. AoD je totiž hodně dobře napsaná hra - s živými a osobitými postavami, zajímavou historií, přehršlem záhad k objevení a silnou atmosférou světa na pokraji definitivního zmaru.

Ve hře je spousta zajímavých situací, do kterých se můžete dostat a většinou i dost způsobů, jak je řešit. A hodně se mi líbí, že obojí je závislé na tom, jakou postavu si nadesignujete. Zatím jsem AoD dohrál jednou a do dalších možných cest jen nahlédl. Už z toho je ale zřejmé, jak citelně se různé průchody mohou lišit nejen v obsahu a ději, ale hlavně v pocitu ze hry. Hry ve smyslu hraní si. Protože s Age of Decadence si člověk může vyhrát vážně skvěle.

Pro: Hutný a bohatý svět, možnosti, náročnost, rozdílnost průchodů

Proti: Ne zrovna hezká grafika, velmi často se umírá (ale to nemusí vadit)

+49

Heroes of a Broken Land

  • PC 75
Brutálně návyková hra. Kombinace HoMaM a jednoduchého dungeonu funguje výborně a je to sakramentská zábava. Zkusím vybrat pár věcí, které mě ke hře připoutaly na těch cca 100h.

Objevování mapy. Hrál jsem na Large, kdy je svět už opravdu velký a neustále mě zajímalo, co je za tím či oním rohem. Jaký nový dungeon, speciální budova (jako thiefs guild) či město. Radost z objevů se jen tak nevyčerpala a obzvláště při nálezu příběhových lokalit jsem byl happy jak děcko.

Dungeony. Většinou jsou krátké a průchod jimi má spád. Tempo se neztrácí ani když si lajsnete některý těžší, třeba vícedružinový. Přes velkou přímočarost hra ale nutí taktizovat - např. přepadání nepřátel zezadu pro bonus k iniciativě je leckdy nepostradatelné. Dlouhou dobu také překvapují nové varianty nepřátel, u kterých je potřeba nejdříve najít jejich slabiny. Generátor funguje dobře a nestalo se mi, že by vytvořil nějaký nesmysl či nesplnitelný level. Má ale svá omezení a hlavně hádankáře asi moc neuspokojí. Přes všechny páky, pasti a tajné dveře tu na skutečný puzzle nenarazíte. Průchod je přímočarý a zakládá se hlavně na boji.

Hrdinové a jejich vývoj. Bavilo mě piplat si své skupinky borců. Hlavně proto, že každý level je znát, a to nejen díky zvýšeným statům. Skvělá je totiž paleta dosahovaných skillů či kouzel, z nichž většina má podstatné využití v boji i mimo něj. Prima je i systém povolání, z nichž většina mi přišla smysluplná. Třeba bojovníka můžete povýšit na gladiátora, který má přistup k ultimátním melee skillům, schopným vykuchat v jednom kole i hodně silnou skupinu nepřátel. Nebo pro něj můžete zvolit cestu Templáře, který není taková mlátička, ale má defaultní bonus proti nemrtvým, což je při jejich počtu velká výhoda. Obvykle jsem si do družin pořizoval oba:) Vedle toho zase Adventurer v boji moc nezastane, ale bez jeho bonusů pro průzkum mapy se neobejdete. Se složením družin se zkrátka dá vyhrát.

Větším negativem hry může být nedostatek obsahu. Stejně jako dungeonů, ani nepřátel není moc druhů a obojí se po nějaké době okouká. Hlavně při delší hře se můžou nepříjemně omrzet a přestat překvapovat. U příběhu a generických subquestů je zase škoda, že spíš vytvářejí nezbytný rámec pro gameplay, než že by byly samy o sobě zajímavé a vytvářely svět s hlubším lore. Část výhrad se dá ale obejít jednoduše tím, že si vyberete menší mapu, kde se nedostatky nestihnou projevit.

HoaBL je hra s jednoduchou grafikou a jednoduchými principy. Ty jsou ale vypiplané tak, že výsledek dokáže být úžasně zábavný. Hodně mi to připomělo čas strávený s podobnou závislárnou - Siralim.

Pro: jednoduché a pekelně účelné = zábavné

Proti: málo obsahu, v podstatě žádný příběh

+22

Of Orcs and Men

  • PC 60
Nepamatuji se na příklad, kdy by mě nějaká hra tak štvala a já ji přesto začal mít dost rád. Orcs and Men se hraje příšerně. Každý level je vzor všech koridorů, jeden jako druhý, jen s jiným grafickým kabátkem a nepřáteli, naprosto bez nápadu. Souboje umožňují zastavení času a rozdělení příkazů, podobně jako třeba KoToR, ale utápí se v chaosu. Jsou nepřehledné, smysl drtivé většiny různých variant útoků vůbec nepochopíte, ergo ani nevyužijete, a ve výsledku jen čekáte na náhodný výsledek krkolomné bitky. Postupem jsem se sice naučil pár schopností využívat (Styxovo poškození brnění), ale bylo to jen pár kapek v rybníku prudy. RPG systém moc možností nenabízí a neměl jsem ani dojem, že by hru zvlášť ovlivňoval. Jediný slušný kus gameplaye nabídlo Styxovo plížení a možnost zbavovat se nepřátel stealh způsobem – i to ale jde jen v některých situacích a do omezené míry.

Hru jsem nesmazal a dohrál jen kvůli příběhu, respektive postavám. Setting je drsný a z pohledu hlavního hrdiny – orka Arkaila, jde o jakousi fantasy dystopii. Atmosféra bídy a zmaru byla příjemně cítit. Hlavním a výhradním kladem jsou dialogy mezi zelenou bestií Arkailem a jeho šeredným kumpánem Styxem. Mají šťávu i vtip a oba bad-ass borci jsou také skvěle dabovaní. Oba také svojí živostí dávají jinak vcelku běžnému příběhu šmrnc a byli důvodem, proč mě bavilo jej sledovat. Cynický hláškař Styx se pro mě stal jednou z možná nejlépe udělaných herních postav vůbec. Konec konců i proto si asi vysloužil vlastní spin-off. Je vážně škoda, že hra je tak mizerně udělaná, protože kvůli tomu spousta lidí o tuhle prima dvojku přijde.

Pro: setting, Arkail a Styx

Proti: hrozný gameplay

+25

Fran Bow

  • PC 75
Fran Bow je výborná adventura, jejíž největší síla spočívá v hlavní hrdince. Malá dívenka Fran je totiž skvostně napsaná. Dětsky veselá a naivní holčička, která si ráda popovídá stejně tak s člověkem jako s vycpaným medvídkem, na jedné straně. Na straně druhé ztrápená duše, která se potýká s brutální temnotou, která ji chce pohltit. Nevinná a zároveň nesmírně odvážná a tvrdá jak žula – těžko si ji nezamilovat. Takto výrazná postava se z ní mohla stát hlavně díky bravurně napsaným Franiným dialogům, které takhle složitý charakter přivedly k životu. Poklona jejich autorovi.

Stejně jako Fran je rozpolcený i svět (světy), ve kterém se děj odehrává. Má vždy svoji „reálnou“ a surreálně hororovou variantu, mezi kterými hráč přepíná. Obzvláště ta temná část dává hře velký náboj. Nedrží se zpět a i přes mládí hrdinky si ve své brutalitě a grotesknosti nebere servítky. Výsledný kontrast a jeho sílu si asi umíte představit. Průchod hrou je tak nejen zábavný, ale také velmi fascinující. Díky velké kreativitě autorů jeho uhrančivost až do konce nevybledne a příběh (až na některá místa, viz níže) neztrácí napětí.

Co se týče samotné hratelnosti, jde o poměrně snadnou adventuru. S většinou hádanek jsem neměl větší problémy a moc záseků jsem nezaznamenal. Problematická je pro mě jen střední pasáž, kdy se Fran přesune do pohádkového světa. Ta je totiž kvůli rozlehlosti a jistému puzzlu kolem měnění ročních období poněkud úmorná (fůra možností, fůra chození). I kvůli tomu tahle část ztrácí tempo a i přes nápaditost prostředí a plejádu fantaskních bytostí nemá náboj ostatních částí hry. Škoda toho, protože jinak by Fran Bow byla naprostou peckou. I tak ale stojí přinejmenším za zvýšenou pozornost.

Pro: Fran, dialogy, grotesknost

Proti: Slabší střední část

+24

Primordia

  • PC 85
Zdejším ostříleným drakům, zdá se, tato adventura moc nesedla. Já, prostý adventurní slimejš, si z ní ovšem odnáším zážitek dost odlišný, který tu zkusím donkichotsky postavit v opozici:-)

Ke hře jsem, i kvůli zdejšímu hodnocení, neměl velkou důvěru. Přesto mě příslib zajímavé stylizace a spoluúčast Wadjetů nalákaly ke zkoušce. Opatrné oťukávání brzy přerostlo v naprosté pohlcení a Primordii jsem dojel na jeden výživný zátah. Ne, že by byla tak lehká či krátká (byť u obého má do extrému daleko), byla prostě tak chytlavá.

Melancholická post-apo stylizace někde mezi H. R. Gigerem a Machinariem není jen působivým pozlátkem. Naopak se za ní skrývá chytře vymyšlený svět, který objevovat skrze bohatě rozeseté indicie mě nesmírně bavilo, ba fascinovalo. Kromě postupného odhalování tajemství kolem historie lidstva, robotstva i samotného hrdiny Horatia nabízí scénář skoro s každou novou postavou navíc i chytrý myšlenkový experiment, zkoumající prostor mezi logikou a filosofií. Třebas existence a osud sester Clarity a Charity, jisté bolavé otazníky v Horatiově/Horově minulosti, nebo samotný záporák(?) MetroMind. I když gameplay na hráče vrhá jednu hádanku za druhou a Primordia se tak může zdát pomalá, je tomu naopak. Každá nová lokace a vlastně i pitomý kus kovového odpadu, který Horatio někde sebere, přidává něco podstatně nového a překvapivého k universu hry. Nezažil jsem chvíli, kdy bych nebyl dějem tažen - i když to často spíše než vpřed bylo do hloubky. Primordia tak podle mě suverénně překračuje hranice všech příběhových klišé, na kterých očividně staví: od apokalypsy přes tajemnou minulost hrdiny až po teologické podobenství.

Retro grafika je v některých ohledech výrazně slabší než u Wadjetovských brášků - hlavně animace postav jsou dost primitivní. Hra stojí hlavně na designu prostředí, který je ohromující a má atmosféru, která by se dala krájet plazmovou letlampou. I když se celá hra odehrává v melancholických odstínech hnědé, neupadla ani na chvíli do stereotypu. Dabing je kvalitní, nicméně ty hlasy už začínám mít přes jejich kvalitu také trochu ohrané.

Největší otazník mi tak visí nad hádankami, jejichž kvalita a nápaditost je dost nevyrovnaná. Na jednu stranu mě žádná vyloženě nenaštvala a nikde jsem se moc nezasekl. Jejich technicistní ladění také dobře odráží ducha a logiku světa Primordie. Na stranu druhou byly ale některé zbytečné či nepříliš intuitivní. Dojem mi tak zachránila šikovně zapracovaná nápověda, kdy mě v tápavých chvílích sidekick Crispin popostrčil správným směrem. Faktem také je, že mnohé (a hlavně ty těžší) hádanky jsou nepovinné a umožňují hráči obvykle "jen" odhalit další zákulisní detaily příběhu (které ovšem patří mezi emocionální vrcholy děje). Dokonce i ta zde zatracovaná "textovka" není k dohrání vůbec nutná, protože kód od Věže během půl minuty hravě sestavíte i z ostatích indicií (můj případ:-). Plynulost hry mi tedy i před určitou náročnost gamedesign nijak nekazil.

Možností průchodu hrou je vícero a záleží na hráči, jak plně se chce do světa Primordie ponořit. Já radím: čím houšť, tím líp!

Pro: příběh, hutný svět Primordie, design a atmosféra prostředí

Proti: animace, nevyronanost puzzlů

+30

Metal Dead

  • PC 65
Docela zklamání. Ne, že by hra postrádala proklamovanou stylizaci, ne že by v ní nebyl slibovaný humor a ne že by to nebyla krvavá kruťárna. Jen je to všechno jak Pigi čaj z druhého nálevu. Hlavně ty vtipy a gore efekty většinou postrádají originalitu, moment překvapení a spolu s tím pochopitelně také patřičnou gradaci. Až na pár výjimek tu nejsou vyloženě blbé nebo trapné momenty, jen jsou skoro všechny předvídatelné a málokdy se dostanou nad žánrová klišé - funkční, ale ohraná. MetalDead je fajn a hraje se mile: to ale asi nejsou přívlastky, o které by zrovna tahle hra chtěla a měla usilovat. Možná za to může i fakt, že tvrdé hudby při hře zase tak moc neuslišíme. A možná to, že jsem už trochu moc otrnulý metloš a hororoš, takže mě do kolen už jen tak něco nesrazí. Bohužel.

Pro: grafika, zombie, gore, černokekel humor

Proti: málo gore, málo humor, málo dubbing, málo metal... I NEED MORRREEEeee!

+13

Circus Grande

  • PC 75
Velmi milé překvapení. Vzhledem k tomu, že hra zřejmě dokonale zapadla, čekal jsem, že bude spíše průměrným kouskem. Nicméně zvědavost na herně neotřelé prostředí cirkusu i na československý tým v čele s mými kdysi fanaticky oblíbenými redaktory Levelu (Michal "simWolf" Rybka jako lead designer? chjó!) mě k vyzkoušení svedly. A vida, ono to vůbec není neduživé klíště přicuclé k žánru tycoonů, ale zábavná a dobře odladěná budovatelská strategie.

Příběhové pozadí je sice trochu jednoduché a zkratkovité (třeba Restaurant Empire měl lepší), ale průvodce Buddy (mluvící pes s fóbií z vystupování před lidmi) je fajn a scénář sem tam potěší i slušným smyslem pro humor.

Těžištěm hry je ale sestavování programu - a to je zábavné, přehledné a ve svém základu velmi jednoduché. Uspokojit publikum není v zásadě až takový problém. Ovšem když chcete show vymakat až k dramaturgické virtuozitě, začíná přituhovat. V takovém případě je už potřeba promýšlet druh publika, pořadí vystupujících, hudbu, nasvícení, efekty... Zkrátka k vyždímání každé kapky potenciálu z Vaší squadry tajtrlíků už je třeba zapojit mozkové závity a nebát se experimentovat. Dobře vymyšlený a vytvořený systém vyhodnocování úspěšnosti show Vaši práci nenechá bez odměny. Logika sestavování programu je přitom zcela intuitivní a není třeba zkoumat zdrojový kód, abyste přišli na to, které kombinace a jak fungují. Tohle jádro cirkusové simulace, citlivě respektující hráčův zdravý rozum, považuji za velký klad hry.

Co mě ale vtáhlo nejvíce jsou samotní akrobati, tatrmani a cvičená zvířátka. Nejsou to jen náhodné generické položky na Vaší výplatní listině, ale mají své osobnosti, individuální vlastnosti či nároky a sem tam i příběh, který se s postupem jejich kariérou odhaluje (vyhořelý klaun-alkoholik byl i dost vtipný). Jejich statistiky jsou navíc podřízeny jednoduchému, ale vzácně funkčnímu a smysluplnému rpg systému. Každý level kteréhokoli ze zaměstnanců je citelně znát, ať už jde o nové triky k učení nebo vyšší psychickou a fyzickou odolnost, což jsou klíčové prvky. Zároveň je každý level potřeba tvrdě odmakat v manéži úspěšnými výstupy, takže si žádnou superhvězdu jen tak nějakým lusknutím prstů neopatříte. Tuhle cirkusáckou dřinu jsem při hraní dost spoluprožíval a pomáhala mi brát roli ředitele výrazně osobně:-)

Přesto, že je Circus Grande docela lehká hra zohyzděná ošklivou grafikou, je to jeden z nejvíce uspokojujících tycoonů, které jsem hrál. Propad do zapomění mi v tomto případě přijde dost nefér.

Pro: intuitivní systém, osobnosti artistů, povedené rpg prvky, moře zábavy

Proti: vyloženě ošklivá grafika, relativní snadnost, kampaň mohla mít větší spád

+16

Northmark: Hour of the Wolf

  • PC 75
Na hře je znát zkrácený rozpočet, a to hlavně v tom, že končí násilně zhruba v půlce, kdy se příběh teprve začíná rozjíždět a obtížnost slibuje přitvrzení. Jinak je to veskrze sympatická záležitost, kterou jsem hrál s libým úsměvem na tváři. Jistě, příběh není originální, stejně jako herní principy. Rake in grass jsou ale zajímaví právě zaměřením na žánrovky a myslm, že i citem pro ně. Zkrátka vezmou osvědčené ingredience, které jim šmakují, a udělají z nich přímočaře zábavnou pařbu, na které si pak pošmákne hráč. Alespoň u mě to tak funguje. Mám rád jejich lehkost, nadsázku, sebeironii a nenucený humor, který mi ozvláštní i jinak banální story. A užiju si také prosté herní principy - v tomto případě keretně-strategické. Okořeněno tradičně pěknou grafikou a plynulým technickým zpracováním to pro mě rozhodně nevychází zle.

Jen doufám, že se někdy povede hru dodělat do pořádného konce.

Pro: nadsázka, zábava, "béčkovost", grafika

Proti: krátkost, malá obtížnost

+21

Outcast

  • PC 100
Jedna z nezapomenutelných herních lásek. Ocitnout se s Cutterem v tak okouzlujícím (a přesto drsném) světě, s volným pohybem a hratelností vypiplanou k naprosté plynulosti, bylo pohlcující. Rád vzpomínám na působivé dialogy, napínavé souboje či zajímavý a emotivní příběh.

Některé pasáže byly sice zdlouhavé a užil bych si i víc subuestů, díky kterým bych se mohl vnořit ještě hlouběji do podivuhodné přírody, kultury a společnosti planety Adelpha... ale i tak jsem v tom byl až po uši, tak co.

Často mi přijde, že hry se snaží navodit filmový zážitek a že z hráče dělají spíše diváka, který sem tam něco odklikne a vlastně se ani příliš nezapotí. U Outcastu to tak není, ten dokáže být filmově strhující, ale neochuzuje Vás o to hlavní - o hru, ve které si vše musíte vybojovat.

Pro: krásně navržený svět, geniální interface nenarušující hru, epické pohlcení

Proti: hluchá a táhlá místa, chtěl bych ještě dál a hlouběji

+29

Wasteland

  • PC 85
No vida! Čekal jsem od Falloutova dědy kuriozní zážitek předpotopního pokusu o originální rpg. Hloupě jsem Wasteland podcenil. Nabízí totiž i dnešnímu hráči opravdu hodně a dovede ho zcela pohltit.

Především zajímavý, nápaditý, drsný a mnohdy až zdravě bizarní post-apo svět, na kterém se fantazie autorů, mile utržená ze řetězu, pěkně vyřádila (nezapomenutelný nářez je třeba část hry odehrávající se v "hlavě" androida). Jednotlivé lokace, které navštívíte, mají každá svůj styl - nikdy proto neopadne vzrušení z objevování fascinujícího světa. Každé další navštívené město či komunita ho zásadně obohacují. Navíc každé místo žije svým životem, má svůj příběh, své problémy (a subquesty). Spolu s volným pohybem po mapě to dodává pocit otevřenosti herního světa, což je super.

Plejáda skillů je solidní a mnohé situace se díky tomu dají řešit vícerem způsobů. Jen je škoda, že některé schopnosti mají uplatnění menší (komunikační), zatímco jiné klíčové (paklíč). Samotný rozvoj postav je přesto velmi zábavný.

Grafika je pochopitelně zcela minimalistická a z 95 procent funguje Wasteland textově. Jediné animace jsou u pěkných ilustračních obrázků potvor, se kterými bojujete. Bitky jako takové jsou jednoduché, kolové a nabízejí jen základní taktické možnosti. Přesto ani v nejmenším nepostrádají říz a napětí. I když se dá jejich průběh výrazně zrychlit, většinu hry jsem vydržel s pomalým posunem zpráv o akci, kdy jsem napjatě čekal, kdo dá komu jaký hit:-)

I když je to, jak vidno, tak hodně podobné Falloutu, tak pozor! není to žádná betaverze či pouhá zkouška na pozdější Ó Velké Dílo. Jde v podstatě o hotový a plnohodnotný koncept. A tak se i hraje: dobrodužně, s plnou parádou! Tedy naštěstí úplně jinak, než jsem původně očekával.

P. S.
Fandové post-apo rpgs by navíc měli Wasteland slespoň ozkoušet už proto, že Brian Fargo chystá pokračování, mňam!

Pro: skvěle navržený svět, fantazie, humor, svižnost, ultimátní protonová sekyra

Proti: nevyvážené skilly; náhodné souboje ve městech někdy otravně zdržují; herní principy pochopitelně nejsou tak rozvinuté, jak jsme dnes zvyklí - ale na to kálí pes

+37

Mad TV

  • PC 85
Šťavnatá starobylá strategie, připomínající mi osobytostí herní zážitek z geniální The Clue! Jako programový manažer se snažíte ve sledovanosti porazit dvě konkurnční televizní stanice. Ty navíc sídlí ve stejné budově, takže s nimi nesoutěžíte jen virtuálně, ale předháníte se i fyzicky v tom, kdo dříve od agenta vykoupí práva na čerstvý blockbuster. Případně na sebe děláte různé sviňárny:-) Hra tedy není jen klikací - vaše postavička musí takřka arkádově nejdřív někam doběhnout, než může něco zařídit. To spolu s tím, že čas stále utíká (a někdy Vám pěkně zatopí), dodává hraní na dynamice.

Sestavování programu a sledování toho, jak na něj reagují diváci, je velezábavné vzrůšo. Možností je spousta díky slušnému repertoáru druhů pořadů, žánrů apod., z nichž každý má své výhody a nevýhody. Skvělé také je, že jste hrou motivování nejen k nasazování hitovek, ale i kulturního "šmejdu", na který nikdo nekouká. Sledování protichůdných cílů dodává potřebnou taktickou výzvu, jakou jsem si přál od mnohem mladších, ale bohužel mnohem povrchnějších The Movies.

Na atmoséře opravdu hódně přidává fakt, že Mad TV obsahuje skutečné filmy. Nasazujete tak do vysílání věci, které znáte, a o to napínavější je čekání na divácký ohlas. Aneb není nad moment, kdy Váš artový miláček propadne v konkurenci s Policajtem z Beverly Hills:-) Nemluvě o tom, že mi hra dala pár zajímavých diváckých tipů i do skutečného života:-)

Originální mechanismy jsou bohaté, šité přímo na míru (žádný klon klonu) a hlavně dobře vyvážené. Hra díky tomu nabízí poměrně sofistikované strategické výzvy a udržuje Vaši bdělost, protože stát se může ledacos a i když už si myslíte, že máte vyhráno, může přijít krize, která Vám pěkně zatopí (aneb kde sakra sehnat během půl hodiny prachy na práva na Star Wars?!).

Mad TV má svůj autentický ksicht přeneseně i doslova. Grafika je totiž pohledná, svérázná a relativně detailní. Mhouřit oči nad ní nemusíte (pokud nejste oddaný 3D-fil) a požitek nijak neruší.

Zmínit by se dalo ještě mnoho předností a vychytávek. Například systém denních zpráv, které tvoří souvislé mikropříběhy a navozují dojem, že hra je zasazena do živého světa. Nebo všudypřítomný humor, kdy třebas slogany reklam, kterými progládáte vysílání, jsou k popukání.

Dvacet let starý "tycoon" je tedy i dnes plně hratelný, maximálně zábavný, a co víc - ve své kategorii dle mé zkušenosti bezkonkurenční.

Pro: propracovanost, vyváženost, skutečné filmy, humor, dynamika

Proti: bugy v anglické konverzi; chybí ještě alespoň jeden obtížnostní stupínek; jako u The Clue! - nevím o tom, že by někdy někdo udělal pořádnou adaptaci (a že by bylo o co stát)

+18

King of Dragon Pass

  • PC 85
Půvabná adventurní strategie. Pokud si vzpomínám, tak jsem podobnou snad ještě nehrál. Kromě toho, že je zcela textová (s moc hezkými obrázky), tak mě na ní dostává hlavně adventurní část. Vaše role vůdce kmene z mytických dob je totiž plná různých událostí, které Vaši "tulu" zasahují. Od sousedských problémů až po intervence nadpřirozených sil. Ve všech máte možnost volby, jak na ně reagovat, aniž byste věděli, k čemu ta která reakce povede. Výsledek je závislý na dobrém rozhodnutí i na schopnostech rádců Vašeho klanu, které si vybíráte z nobility. Důsledky rozhodnutí se můžou projevit hned, nebo i v horizontu desetiletí, což může být jedno z mnoha nádherných překvapení, které Vám hra přinese. Málokdy také mají jediné dobré řešení a sotvakdy je nějaké řešení bez rizika. Dodává to světu, ve kterém se pohybujete, velikou živost - stále se zde něco děje a kdykoli Vás může něco zaskočit.

Svět je to vůbec hodně propracovaný, s detailní mytologií, od které se hodně odvíjí způsob Vašeho hraní. Je zásadní rozdíl v tom, jestli postavíte chrám bohu války nebo bohyni úrody. Atmosféra kmene mytických dob je dokonalá a během pár minut se skutečně budete cítit jako vůdce, který bojuje o přežití svého lidu, ať již mečem, bohatstvím, nebo slovy. Detailní je i mikromanagement, kdy hodně záleží na každém človíčku, k jaké profesi ho přiřadíte, jak budete orientovat zemědělství, jakými způsoby zajistíte obživu. Strašně moc záleží na vztazích: k sousedním kmenům (které jsou politicky i vojensky více než aktivními konkurenty), k různým ne-lidským rasám, k bohům, k mrtvým předkům; ale i na vztazích mezi různými kastami Vaší obce. No není rozhodně sranda všechno "zmenežovat". Obzvlášť, když Vám do toho lezou zmíněné události, které Vám snadno udělají čáru přes rozpočet. Není možné říci, že ve chvíli, kdy ovládnete všechny mechanismy, že máte vyhráno. Hra Vás vždy může zaskočit. Což zajišťuje velké napětí i repleyabilitu.

Skvěle je také udělaná kmenová rada, jejíž členové se svými osobnostmi a schopnostmi ovlivňují naprosto vše, co děláte. Navíc je velmi snadné o některého z nich přijít při nějaké události nebo Vaší akci. Není nad to si dvacet let vychovávat prvotřídního válečníka, který ve chvíli, kdy vyhlásíte válku nepohodlnému sousedovi, chcípne na průzkumné misi, protože padne v horách do pasti nějakým trollím banditům. Zároveň nejsou radní jen Vaše figurky, ale mají i vlastní cíle a jsou schopní Vámi manipulovat - ať již skrze rady, které Vám dávají, nebo vlastní činy. Stalo se mi například, že vojevůdce, znuděný mírem, tajně nechal povraždit děti vůdce sousedního kmene, aby vyvolal pěknou válčičku a měl do čeho rýpnout. Není nutno dodávat, že to dost zahýbalo s pečlivě budovanou politickou situací.

Doporučuji hrát bez save-loadu, pěkně permadeath-like, a vyžírat si všechny průsery. Je to pak skvělý, dramatický survival.

Pro: atmosféra, události, překvapivost, detailní a živoucí herní svět

Proti: nic moc mě nenapadá

+27

Might and Magic VIII: Day of the Destroyer

  • PC 85
Šestý a sedmý díl této série pro mne znamenaly kdysi dost zásadní herní zážitky. Osmičce jsem se ale dlouho, předlouho vyhýbal. Hlavně kvůli tomu, že její pověst nebyla zrovna "čistá" a já se bál zklamání z toho, kam se M&M dostalo. Nakonec se ale záporná očekávání nevyplnila a já si hru hodně užil. Především obávaná nekonzistence party nebyla vůbec takový problém, jak jsem čekal. Hned ze začátku jsem si našel fajn kumpány, které jsem si nechal po celou dobu a vžil se do nich bez problému jako do součásti mého "ka-tet" :-)

Potěšilo mě poměrně temné ladění světa Jadame, kde žijí takřka jen podezřelé, ne-li jednoznačně "záporné" rasy. Procházíte tak komunity nekromantů, upírů, draků, ještěráků, trolů a podobných potvor. Když už je tu elf, tak "temný". O člověka skoro nezavadit. Už jen možnost do bandy nabrat takováhle kvítka je prima a zvyšuje guilty-pleasure potenciál (kdo se dal do kupy s kultem slunce je sralbotka!).

Do samotné atmosféry ta zlověstnost už tolik neprosákla. Ta zůstává v podstatě stejná jako v předchůdcích - tak nějak pohádková. Snad i díky stále stejné roztomilé grafice, která tomu nahrává. Ono to ale nevadí, protože pro mě je M&M hlavně až naivně čistočisté fantastické dobrodružství, kterého se mi zde opět dostalo. Spíše přímočaré než sofistikované, spíše prostoduché než zamotané. Vlastně mi ani nevadí, že se podoba série skoro vůbec neměnila. Mám ji od srdce rád takovou, jaká mezi VI a VIII je. Klidně bych bral další díly úplně stejné (no tak, fanouškovské komunity!) - i když vím, že je to strašně zápecnický přístup. Ono toho potěšení, které mi v této podobě přináší, je totiž dost a dost.

Jako obvykle jsem se ale zasekl v závěrečné části hry, kdy děj a úkoly začnou být příliš abstraktní (cestování po elementálních rovinách...) a trochu odtržené od každodennosti života okolního světa. Ztrácí to tak pro mě šťávu. To se mi ale stalo s touto hrou snad pokaždé. Nezvládnuté závěry jsou ostatně dost častá bolístka herního designu.

Každopádně jsem se i tentokrát královsky bavil.

Pro: je to pořád M&M, tj. maximálí hratelnost v maximálně osobitém světe, kratší a dynamičtější dungeony

Proti: v závěru ztrácí dech, trochu nepřehledné cestování mezi krajinami

+46

Dungeons of Dredmor

  • PC 80
Děkuji bohům, že jsem se nakonec dokázal od této hry odlepit.

Je to totiž neskutečně návyková záležitost. Především díky té myriádě různorodých možností, jak si nadesignovat postavu, a z toho vyplývajících myriád herních stylů. Každá z volených charakteristik má pak navíc hodně zajímavou vývojovou větev. Člověka potom pěkně dráždí zvědavost, jakou vypečenou schopnost získá Assasin na páté úrovni apod. Dosáhnout během hry na nějaké schopnosti / kouzla hromadného ničení byl vždy mocný ("zhyňte, mrzká kuřata! buhahaha!") zážitek.

Prima jsou také jednotlivé úrovně dungeonu - i když generické, tak většinou umí být zajímavé, napínavé, mnohdy překvapivé (monster zoo zvedne hladinu adrenalinu vždy). Hodně z jejich záživnosti dělají nepřátelé, kterých je široká škála, jsou rozmanití, vtipní a mají po ruce kopu hlášek. V samotných tahových bojích jste pak nuceni velmi často velmi opatrně taktizovat a využívat rozvážně celou škálu nabytých schopností, abyste vůbec přežili.

S čímž souvisí hlavní booster hry, kterým je permadeath. Bez toho nemá cenu hrát, protože závod se smrtí z toho dělá tu správnou jízdu, přesně podle slov ze stručného intra: "unfortunatelly, the heroe is you". Jak zmiňuje Bodkin, těsné úniky zubaté z pařátů jsou extatické okmžiky. A ty momenty, kdy se to náhodou nepovede a Vaše milovaná postavička navždy a bez možnosti odvolání zhebne - to je emocionální šleha.

Geniálně nadesignovaná arkáda, která má jedinečný říz a heroinovou návykovost.

P. S.: Bodkine, doufám, že se budeš smažit v pekle za to, že jsi mne k této hře nevědomky přivedl a způsobyl mi tu hroznou otrockou závislost, kterou způsobuje;-)

Pro: možnosti, tempo, možnosti, vtip, možnosti, PERMADEATHHHHH!!! GRRR!, možnosti

Proti: náročný detox, celé to vlastně vůbec nemá žádný smysl... uh

+22

Superhero League of Hoboken

  • PC 90
Jeden z mých největších herních úletů. Halucinačně bizarní žánrový mix adventury, rpg, strategie a bůhví čeho ještě. Že Legend měl zralý smysl pro vyšinutý humor jsem poznal již u Companions of Xanth. Proti Hobokenu to bylo ale nevinné šprýmování. Tady s partou velmi podivných existencí s různými vpravdě úchylnými a z hlediska zdravého rozumu zcela zbytečnými superschopnostmi (zabíjení nepřátel zvýšením hladiny cholesterolu v jejich krvi je ještě jedna z těch uchopitelnějších) se potulujete po čtvrtích postapokalyptické New Jersey a blízkého okolí. Místní slumy v jednoduchých tahových soubojích očišťujete od náplavy roztodivných (rozuměj bizarních) mutantů a zároveň se snažíte překazit infernální plány geniálního (rozuměj dementního) zlosina, Dr. Entrophyho.

Hru táhne spíše silly humor, než hráčská výzva. Obzvláště souboje jsou mnohem více o žasnutí nad ujetostí nepřátel a vtipných hláškách, než o sofistikovaném taktizování. Přesto, a to mě fascinuje, má v sobě atmosféra hry něco vtahujícího. Příčiny dovedu nalézt dvě. První je umně vytvořený post-apo svět, který si přes všechnu uber-nadsázku zachovává působivý feeling zkázy a bezradnosti. Druhý důvod je fakt, že Vaše snaha není motivovaná jen obehraným lidumilstvím, ale hlavně snahou vyšvihnout se v žebříčku zlopotírajících týmů a probojovat se až do Superhero Extraleague! (hra by se tedy dala zařadit i do kategorie sport... a vlastně pochybuji, že by si nenašla cestu ke škatulce jakékoliv)

Ve výsledku má tedy hráč pocit, že tu skutečně "o něco jde" a motivaci projít tímto skvělým virtuálním povyražením si nemusí cucat z prstu.

Pro: originalita, ujetost, povedený žánrový mix, dobře vymyšlený fikční svět

Proti: někdy je docela těžké pochopit, O CO zrovna ve hře jde:-)

+22

Sensible World of Soccer

  • PC 100
Mezi všemi zásadními hrami mého dětství zabírá SWOS dost jedinečné místo. U žádné jiné hry jsem asi nestrávil tolik času a nerozbil tolik věcí vztekem z lacině obdrženého gólu v semifinále Ligy mistrů...

Dva hlavní atributy SWOSu, které ho dělají jedinečný, je jednoduchost na jedné a rozsah na druhé straně. Byl jsem totálně odbouraný z toho, kolik týmů je zde na výběr. Můžete rozehrát kariéru snad kdekoli na světě. Je-libo stát se mistrem Nového zélandu? Nebo se s poloamatérskou bandou z Faerských ostrovů propracovat do finále UEFY (moje oblíbená varianta)? Není problém. Herních módů je fůra a mezi nimi nejzajímavější kariéra, kterou můžete hrát čistě jako manažer a zápasy nechat simulovat, nebo pěkně všechny odehrát a odřídit si přitom CTRL a nervy. Obchodování s hráči funguje hodně dobře a rozhodně není sranda pořídit si nějakou superhvězdu, pokud si na ní nevyděláte výrazným úspěchem v Evropě. Každý progres musí být plně odpracovaný. Bylo proto vždy euforické (bo vzácné) najít nějakého levného, talentovaného pišišvora, který se během pár sezon na hrotu vašeho útoku propracoval mezi nejdražší hráče na světě...

Nastavování zápasové taktiky je piplačka, ale je velmi užitečné. Změny jsou při zápase zatraceně znát a můžete si tak postupně vycizelovat herní styl k obrazu svému. Zároveň ovlivňuje také výkony hráčů, protože ne každé příkazy jim sednou a když se útočník za celý zápas nedostane do vápna, tak z něj plný potenciál fakt nevymačkáte a začne vám na hru kašlat, což se také projeví na jeho tržní ceně.

U tohoto fotbálku se dají prosedět týdny jenom tím, že si hrajete se všemi těmi nekonečnými možnostmi, které jeho rozsáhlý svět nabízí. Je tu ale ještě druhá stránka věci, a tou jsou samotné zápasy. Nevím, jestli jsem někdy zažil zábavnější sportovní hru. Vzhled a hratelnost jsou doslova arkádové: panáčci z pár pixelů a jediná klávesa k vykonávání všech akcí z nich dělají neskutečnou akční retro-jízdu. Zároveň, ač to zní neuvěřitelně, mají zápasy neskutečně realistickou atmosféru! Ten magický CTRL totiž dovede úplně všechno: kroucené nahrávky i střely, kličky, obranné zákroky, skluzy fotbalové i likvidační (masakrovat soupeře tu jde dost krutě... a vyřadit hvězdu konkurenčního týmu na zbytek sezony je guilty pleasure ; když ale soupeř pošle do nemocnice Vaši čerstvou posilu, na kteoru jste rok šetřili, poděláte se vzteky:-). Ve chvíli, kdy tuto klávesu a její možnosti ovládnete, jste v ráji. Protože i zápas a způsob, jak ho hrát, přináší obrovské možnosti. Není to jako u EA, kde přijdete na jeden / dva způsoby vstřelení gólu. Tady se dá skvěle taktizovat, technicky rozebírat soupeře, tlačit útok do vápna po zemi i centry či ostřelovat bránu z dálky (záleží na vlastnostech hráčů a nastavené taktice): zkrátka i zde si přes zdánlivou primitivnost hry můžete experimentovat jak chcete. A fotbalově krásných akcí, nad kterými fanouškovo srdce zaplesá, si užijete nemálo. Například když střílený centr před brankářem soupeře můj útočník náhlým skluzem sklepne do brány, je to orgasmus. To vše ve vysokém tempu s maximální plynulostí.

SWOS je tak trochu sandbox fotbalová hra, ve které si můžete dělat, co chcete a hrát ji milionem způsobů. A hlavně hra naditá emocemi a nadpozemskou hratelností.

Pro: doslova WORLD of soccer a WORLD of possibilities, intuitivní herní systém -> hratelnost, atmosféra, emoce

Proti: může odhalovat netušené zásobníky hráčovy potlačované agresivity

+25

Fantasy Empires

  • PC 85
Moc pěkná strategie a jakýsi předek Heroes apod. Na hře jako první zaujme asi grafika a stylizace do AD&D světa, kdy nad Vámi coby hráčem neustále bdí zeusoidní Dungeon master (který také ovlivňuje jisté události ve hře).

Systém je dnešním hráčům dobře známý: dobýváte území na mapě, na nich budujete zázemí, vybíráte daně, cvičíte armádu... Jisté specifikum dodává přítomnost magie. Na nepřítelovo území můžete sesílat různé fujtajbly, které připraví cestu Vaším jednotkám atd. Do čela armád pak stavíte hrdiny různých ras a povolání, které navíc můžete posílat na questy, kde (pokud nechcípnout, looseři) naexpí nějaký ten level, případně najdou užitečný kus výzbroje.

Dohromady je to vcelku jednoduché, ale tak dobře vyvážené, že to hráči přináší dost barvité taktické výzvy. Není nad momenty, kdy nepřítel zaútočí na načekaném místě, tamní geroj se zrovna poflakuje bez signálu po nějaké jeskyni, hledaje +2 battleaxe, a Váš mana-pool je prázdný po seslání moru na jakýsi, jak se ukazuje: bezcenný, kus pouště...

Na svoji dobu to musela být velká pecka a i dnes to je zábavná a svébytná hra. Z dnešního hlediska tomu ale chybí hlavně rozsah - ve smyslu většího počtu map, nějakého příběhu či možnosti hrát kampaň. Fantasy Empires je hra pro "jednou a dost". To "jednou" bylo sice super, ale není důvod, proč by mělo přijít "podruhé".

SSI každopádně byli machři a jejich hry měly nejen kouzlo, ale šikovně vymyšlená pravidla, která jim dodávala více než dobrou hratelnost. To zde platí v plné míře.

Pro: povedená stylizace, dobře nastavená pravidla, nadčasová hratelnost

Proti: pouze jedna herní mapa, pročež i omezená znovuhratelnost; absence kampaně a příběhu

+19

The Chaos Engine

  • PC 90
Tak toto je pro mě esence akčních her. Intenzivní řežba, která svoji sílu nestaví na množství krve či pokosených nepřátel, ale na tom, že hráč musí být neustále ve střehu, aby mu nějaký mutant nevletěl do zad. Potřeba totální soustředěnosti a nemožnosti na vteřinu vydechnout, navazuje při prolézání jednotlivými levely ten krásný stav, kdy ceníte zatnuté zuby, po skráni pomalu stéká kapka potu a v oku se vám nebezpečně jiskří...

Atmosféru podporuje naprosto geniální industriální hudba, možnost volby z různých hrdinů (ergo herních stylů) a kooperativní mod, který se kupodivu dá dobře hrát i s počítačem. I když bych si přál někdy mít za parťáka živého avatara, ach.

Levelů není nijak zvlášť moc, ale jsou dobře nadesignované a každý z nich je ultimátní výzvou. Nejen k tomu najít z něj východ, ale hlavně odhalit všechny skryté bonusy a poklady, za které je potom možné vylepšovat vlastnosti a vybavení postavy (asi bych se nestyděl nazvat to RPG prvky).

Krásná, detailní grafika už všechny klady jen podtrhuje. Bitmapové jsou prostě zasloužená legenda.

Chaos engine je dokonale hratelný v jakékoli době.

Pro: hudba!, akce!, napětí!, level design!, Bitmap Brothers!!!

Proti: některé druhy nepřátel jsem fak nenáviděl:-)

+21

Companions of Xanth

  • PC 85
Knižní originál sice neznám, ale přesto jsem si hru dost vychutnal. I když uznávám, že je pro neangličtináře dost záludná. Její děj a především hádanky jsou totiž založené na jazykových hříčkách a hrátkách, takzvaných "puns" (ne nadarmo jedna z postav naříká, že tahle hra je "PUNishment").

Co tedy nedává na první pohled ani trochu smysl (jak dosvědčuje kolega THX), je na pohled druhý zcela logické - i když podle trochu bizarní logiky sémantických vtípků. A že je to humor někdy dost černý... schválně si tipněte, z čeho se v této hře vyrábí ice-cream? ;-)

Jestli jste někdy hráli jinou adventuru od Legendu, tak si k ní přidejte trochu inteligentní ztřeštěnosti britského střihu á-la Monty Pythoni a jste na stopě atmésféře Xanthu. Companions se silou pochopitelně nemůžou rovnat vážným peckám jako Death Gate nebo Shannara, ale pořád je to neskutečně zábavná jízda!

S Legendovsky malebnou grafikou a elegancí, což je doufám jasné;-)

Pro: neskutečné fóry, grafika, dabing, jazykové hrátky, originalita, chytrá ulítlost

Proti: pro neagličtináře španělská vesnice... a i pro angličtináře někdy až moc bizarre

+17

The Clue!

  • PC 100
Zbožňuji originalitu starých her. The Clue! má v sobě něco velmi jedinečného. Coby "simulátor" zlodějského života nemá mně známou obdobu. Úžasná je především vtahující atmosféra, kdy je herní svět vytvořený způsobem krásně evokujícím filmové i knižní gangsterské klasiky. Hráč se potuluje po ulicích a "usual suspect" podnicích, kde hledá parťáky pro další akci - a ta místa skutečně žijí. Mají své události, jednotlivé postavy své příběhy, nebo přinejmenším osobytost. Nejednou jsem řešil dilema, jestli najmout kumpána, který je sympaťák, ale tolik toho neumí, nebo odporně namyšleného blbečka, který je ovšem geniální na elektroniku.

A vůbec, sestavování party pro vloupačku je šťavnatý zážitek. Možností má hráč více než dost a nastavit ideální partu je v podstatě nemožné. Je lepší dát panu A větší podíl a jít na jistotu, nebo risknout týpka B a shrábnout větší část zisku - pokud ovšem policie nenajde usvědčující stopy, které by pan A uměl za mastný příplatek zahladit...? Mám vzít C, který to umí se sejfy, když záoveň potřebuji dobrého řidiče, protože si nemůžu dovolit, aby policie vyslídila mé auto? Ideální řešení neexistuje a hráč se stále pohybuje na hraně (šlápnete vedle a jste v háji), což je pocit, který dělá 80 procent feelingu.

Herní systém je dobře propracovaný, takže hráč musí promýšlet každý krok od průzkumu vytipovaného objektu až po zdrhnutí ze scény, respektive prodeje kořisti. Při vloupačce přitom může rozhodovat každá vteřina - takže jestli máte borce, který umí vyřadit poplašné zařízení za 20 vteřin, nebo frajera, co je ještě o 5 sekund rychlejší, může znamenat dost zásadní rozdíl v šanci na úspěch. Nervózní počítání vteřinek při podrobném plánování akce mi vždy krásně napumpovalo adrenalin do žil. Jako bych v tom zapadlém motelu nad mapou a soupisem nástrojů sám osobně s cigaretou a lahví levné whisky seděl...

Z výše napsaného plyne také to, že hra je dost obtížná a nenechá hráče uspět, pokud bude plánovat s prstem v nose. Obtížnost je to ovšem velmi zábavná, nijak ubíjející. Zkoušení různých postupů (vyplatí se prolézt oknem, nebo vyrazit dveře? - mám stráž omráčit, nebo obejít? apod.) je dost záživná výzva. Samozřejmě postupem času prokouknete všechny principy, takže po nějaké době zvládnete udělat střeženou vilu i s partou idiotů, ale v tu chvíli už vás příběh hry strhne jinam, takže The Clue! Vás nenechá ani chvilku se nudit.

Hra počítá i s takovými detaily, že kumpáni při akci sbírají zkušenosti a postupně zlepšují své schopnosti, ale zároveň za sebou nechávají stopy, které policije pečlivě hromadí. Takže vzít někoho počtvrté v řadě sice znamená, že už je to na daný úkol protřelý machr, ale také to zvyšuje šanci, že na něj četníci přijdou a že vás při výslechu práskne (pokud nemá vysoký "skill" loajality).

Nezapomenu okamžiky zoufalství, kdy se ve městě rozkřiklo, že jsem sledovaný, a nikdo z překupníků nechtěl brát mé zboží. Než jsem zjistil, jak zničit složku se svým spisem, prožíval jsem zásadní existenciální krizi. Na druhou stranu euforie z každé povedené vloupačky od zaplivané trafiky až po národní muzeum, byla neskutečná.

The Clue! je nesmírně detailní, promyšlená strategie s úžasnou atmosférou. Jestli máte rádi žánrové filmy gangsterského střihu, je pro vás jako dělaná. Opojného pocitu spiklenectví si zde užijete dosyta.

Pro: originalita, atmosféra, detaily, živé londýnské podsvětí, adrenalin, taktické výzvy, kumpáni

Proti: pokud vím, nikdo neudělal žádný smysluplný remake

+21

Exit Fate

  • PC 95
Nemám bohužel moc zmáklé klasické předchůdce EF, takže originalitu moc neposoudím.

Zážitek jsem z toho měl ale veliký.

Přitom nadšeneckost je znát skoro v každém ohledu. Autor si ukousl příliš velké sousto a především epicky rozmáchlý děj nedokáže udržet zase tak dobře pohromadě - někdy prostě příliš řídne, někdy se kroutí trochu otravně. Stejně tak množství postaviček je až zbytečně velké ve chvíli, kdy charaktery a osudy mnohých zůstávají jen na povrchu. Také některé featury, například vztahy mezi postavami ovlivňující jejich bojové nasazení, nemají moc velký efekt a jsou v podstatě zbytečné.

Jenže přes to všechno mě ten příběh pohltil a ty postavičky jsem si oblíbil tak, že se mi nerado s nimi loučilo. SCF asi nedostatek profesionality nahrazuje upřímnou láskou ke svému dílu, jehož nedokonalost se ve výsledku jeví jako libá lidskost. A to i v začátečnicky jalovém přemýšlení o podstatě osudu či předurčenosti, které je podsadou příběhu; i to je spíše poctivou snahou o popasování se s tématem než filosofickým dílem. Zároveň má SCF fůru fantazie (nebo fůru předloh?) a i při počtu 75 charakterů dokáže udržet jejich rozmanitost a zajímavost tak, aby si jich hráč mohl oblíbit celou řádku (Derek rules, kosit nepřátele jeho rezavou kosenou bylo fakt stylový!). O to víc ovšem mrzí, že jejich příběhy nejsou rozvinutější (byť by Exit Fate pak byla asi nekonečnou hrou, ale proč ne?).

Co rozhodně pomáhá je množství drobných vychytávek, kterými se hratelnost oproti Last Scenariu osvěžuje. Bojový systém je zajímavější a taktičtější díky možnosti mít více bojovníků nebo vytvářet formace, ale i díky zajímavému systému magie. Na druhou stranu je hra lehčí než Last Scenario a nenutí tolik taktizovat.
Geniální jsou momenty, kdy má hráč v akci několik skupin najednou: jednak využije víc postaviček, po čemž touží celou dobu, jednak to má parádně akční atmosféru. Bezva jsou i různé vychytávky na hradu. Například možnost rekrutovat postavu, která pak dělá s ostatními rekruty interview (a rozkrývá tak trošičku jejich charaktery a příběhy).

Svět Exit Fate je zkrátka přes všechny problémy dost živý na to, aby se člověku zavrtal až do morku kostí.

Mimochodem, je docela zvláštní, co se stane, když nějakou scénu podkreslí hudba známá třeba z FFVII. Způsobí to takový podivný guláš emocí... Ale nevadí to, to je hlavní.

Budu si muset někdy projet víc těch původních žánrových legend...

Pro: jako minule: ta kouzelná upřímnost, při níž i chyby přirostou člověku k srdci, epičnost

Proti: přílišná epičnost a z ní plynoucí univerzální nedotaženost; snadnost?

+17

Last Scenario

  • PC 80
Jednoduchá grafika a primitivní herní systém, implantované využitým editorem by slibovaly průměrné freewarové rpg, u kterého se člověk na chvíli pozastaví ze zvědavosti, trochu si u něj oddechne a když nebude moc dlouhé, tak ho možná i dohraje. Žádný velký zážitek by se asi nečekal.

Jenže:

Last Scenario má velmi povedený příběh. Jeho základní kostra je v zásadě dost neoriginální a z kotle fantasy klišé nijak zvlášť nevyčuhuje (ono to taky skoro už nejde). Jenže to vůbec nevadí. Důležité je, že zápletka je poctivě promyšlená a tudíž funkční. Zaujme a celou dobu drží hráče v napětí báječně dávkovaným postupným popouštěním informací o pozadí příběhu i o jednotlivých postavách. A právě postavy jsou pro celou hru klíčové. Každá má svoji historii, kterou je radost odhalovat, každá má své záměry, které se navzájem prolínají a kříží (díky čemuž postavy nejsou jen pilíři hlavní příběhové linie, ale živé bytosti - na tom se myslím dá dobře poznat zralost autora). S jejich osobnostmi je lehké se spřátelit a prožívat s chutí peripetie, jimiž procházejí.
Jen škoda, že ke konci to trochu ztrácí dech. Jak se dostává do cílové rovinky, děj se jaksi narovnává a směřuje už do finiše příliš přímočaře.

Nakonec ale není ani to hraní samotné tak prosté. Má sice pár much, například otravné obnovování nepřátel a občasnou potřebu expit, která hře ubírá na plynulosti. Velkým plusem jsou ale souboje (tahové, jak vyplývá z žánru jprg). Ty jsou totiž nastavené tak, aby v nich hráč musel přemýšlet o taktice. Jaké bude složení party, jakými kouzly koho vybavit a jakou roli mu v souboji přiřknout. I na tom je vidět, že na Last Scenario autorům hodně záleželo a vynaložili zřejmě pořádný kus tvrdé práce, aby hru vyladili k co nejlepší hratelnosti.

Což se nám hráčům vyplácí právě tím nečekaným výrazným zážitkem.

Pro: příběh, postavy, souboje, láskyplná pečlivost tvůrců

Proti: expení

+18

The Movies

  • PC 65
The Movies nejsou budovatelskou strategií. Na to jsou příliš prosté a jednoduché - přemýšlení si u nich rozhodně neužijete. Stačí si během hodiny, dvou osahat principy a pak už je celý úspěch vašeho studia odvyslý jen na tom, jak rychle zvládnete mechanicky šoupat panáčky na správná místa. Těšil jsem se, že budu budovat svému studiu nějakou image, nějakou dramaturgii, bojovat s ním o specifické místo na trhu. Jenže možností co a jak točit je tak málo, že postup hrou je zcela nalajnovaný. Musí se natáčet všechny možné žánry (tj pouhopouhých 5) a jakž takž je střídat podle momentální nálady trhu. Žádný prostor pro osobitý přístup. Podobně všichni zaměstnanci fungují stejně. Tváří se sice, že mají různé vlastnosti (možná přežitek nějakého původního promakanějšího konceptu), ale nakonec je opět nutno pečovat o všechny stejně stereotypně. Je tedy nakonec jedno, koho a za kolik najmete, protože herní soukolí ho zglajchšaltuje do univerzální pracovní jednotky.

Ve skutečnosti jsou The Movies docela zábavnou mainstreamovou hříčkou. Tomu odpovídá i obří rozsah v detailech (miliony použitelných rekvizit, kostýmů atd), díky kterému se ledasjaký piplal může vyblbnout při tvorbě vlastních scénářů. Většina z toho ale nemá žádný vliv na výsledek práce a je opravdu jen k tvůrčímu vyžití. Silně to kontrastuje s minimálním důrazem na strategickou část.

Než tedy člověka znudí stereotypnost (mě to dostihlo kolem roku 1950, po dvou odpolednech) a než mu dojde, jak zajímavá hra by to byla, kdyby..., je tvorba filmů, piplání hvězdiček, čtení recenzí a hon za "Oscary" docela bžunda.

Pro: zábavnost, hračičkovost, jakés takés rpg prvky:-), jakés také prvky atmosféry

Proti: hříčkovitá jednoduchost (způsobená zřejmě zákeřným zaměřením na mainstreamové publikum), možnost tvořit jen pět žánrů, předvídatelnost, nemožnost osobitého postupu, absence hráčských výzev

+37

Ben Jordan Case 3: The Sorceress of Smailholm

  • PC 90
To byl blesk z čistého nebe. Jednou jsem si tak zkusil na první pohled obyčejňoučkou freewarovku a byla z toho velká pecka. Jak se to stalo? Těžká otázka. Vše je totiž skutečně velmi, velmi prosté. Jde o velestandardní klikací adventuru, která se ničím nevymyká z obrazu svých dávných vzorů. Stejně tak detektivní příběh je žánrový až to praští.
Tak co tedy?
Asi to, že všechny ty přejaté principy v jejich prostotě autor využívá takřka dokonale a skvěle naplňuje jejich možnosti. Díky tomu se člověk velmi nenásilně a plynule pohrouží do hraní a citlivě vyprávěným příběhem se nechá doslova strhnout. Jako dobrou paperbackovou novelou.
Důkaz toho, že ne vždy je třeba originality, ale že i přímočaré, leč poctivé navázání na své vzory má nemalou cenu.

Pro: příběh, poctivost, staromilskost

Proti: je to krátké

+17

Goblins Quest 3

  • PC 85
Parádní porce fascinujícího bizarního humoru. Rozhodně jde o jednu z nejvtipnějších her, co jsem kdy hrál, čemuž napomáhá i charakteristická grafika, ta je svojí svérázností zcela okouzlující. Fantazie tvůrců zřejmě nezná mezí, takže nás každou chvíli čeká nové osobité prostředí, figurky které jej zabydlují a švihlé úkoly, které v něm čekají ne jednoho, ale celou škálu roztomilých (a většinou také poněkud trhlých) hrdinů. Prostě veselá jízda.

Pro: sranda, třeskutá sranda, bizarní sranda, nekonečná sranda, sranda

Proti: z bizarnosti plynoucí nelogičnost, ale to je cena, kterou je za tu srandu radost zaplatit

+24

Black Moon Chronicles

  • PC 90
Jedna z nejmilejších herních vzpomínek. Strategie vymykající se žánrovým stereotypům C&C-like klonů, nabízející rozmanité strategické úkoly v nápaditých misích, sledujících pěkně táhnoucí příběh, zasazený do velmi barvitého prostředí. Okořeněno komiksově stylizovanými sympatickými hrdiny a přenádhernou hudbou, která dvakrát podtrhuje již tak velmi slušnou atmosféru.
Pro fanoušky realtimovek by to podle mě měla být povinná četba/pařba. Bůhví proč tomu tak není.

Pro: příběh a s ním vysoká kontinuita hry, hrdinové, herní svět, rozmanitost misí, taktické výzvy, vzácná žánrová originalita

Proti: místy otravně blbá inteligence jednotek

+22

I Have No Mouth, and I Must Scream

  • PC 95
Kristovy rány, to tedy byla infernální jízda!

Příběh této hry není pro slabé povahy. Zadírá se pěkně hluboko do lidských slabostí, temných zákoutí člověčí duše. A to bez zbytečných ohledů. Pět příběhů pěti postav, jejichž minulost se jim mstí, obrazně řečeno, v surrealistickém pekle. Geniální ovšem je, že nejde o prvoplánovou depku. Hlavní napětí totiž spočívá v tom, že každá postava má možnost se ze svých činů (a některé jsou při tom sakra svinské) vykoupit. Ne ovšem kýčovitě, ale pozásluze hořkosladce, jak to má být. Toť katarze!

Profesionální scénář je sakra znát. Postavy jsou vymodelované tak, že na ně nezapomenete. Každá má unikátní charakter, za každou se hraje jinak: s jinou náladou, jinou motivací, jiným osobním vztahem. Hora emocí.
K tomu samozřejmě výborné a nádherně nadabované dialogy, mezi nimiž vyniká obzvláště démonický hlas autora předlohy, který mě asi bude budit ze spaní ještě dlouho.

Je to asi jedna z nejchytřejších her, co jsem hrál. Nenabízí jen zábavný, strhující příběh s jedinečnou atmosférou, i když ten taky. Nabízí skvělé pětipodobenství o vztahu jedince k minulosti, což je téma krásné a zde i krásně (byť mrazivě) zpracované.

Pro: příběh, atmosféra, postavy, unikátní myšlenková hloubka, decentně surreálný nádech

+66

Death Gate

  • PC 95
Objevování u nás málo známých her od Legendu je neskutečný zážitek. Death Gate například je neuvěřitelný skvost. Založený na skvělém hutném příběhu, díky kterému celá hra působí velmi soudržně, veškeré dění smysluplně a motivovaně (což u adventur nebývá zase tak obvyklé).
Okouzlující grafika nás obšťastní několika originálními, rozmanitými a nádherně vykreslených prostředími, plnými živoucích postaviček. Do takového světa (respektive světů;-) je pak radost se pořádně zavrtat a užívat si bohatou interakci s prostředím i dialogické žně. Atmosféra je sice mile pohádková, ale ne v tom lehkém nadsázkovém stylu. Drží si to i přes všechen humor jistou vážnost, takže se hra nijak neshazuje - to jí dodává hodně na síle.
Herní mechanismy jsou také důmyslně propracované, prvků je tu rozhodně více než ve standartních klikačkách. Obzvláště zábavné je potýkat se s možnostmi kouzlení.

V podstatě to můžu shrnout tak, že jde o dokonalý umělecký kousek.

Pro: příběh, herní systém, nádherná grafika, vtip, nápaditost, fantazie, logičnost, smysluplnost, radost z tak povedené hry

+28

Hovniválové aneb Záhada komixu

  • PC 75
Poněkud opomenutá adventurka. Přitom mi z české dřevní tvorby vychází jako jedna z nejlepších. To hlavně díky citu pro stylizaci, jemuž pomáhá parádní skorokomiksová grafika, skvělá hudba a povedený (!!!) dabing. Výsledkem je suverénně a s chutí vytvořená záležitost, která sice má některé typické neduhy typu ne zcela logických akcí a hádanek, ale širokým obloukem se vyhýbá křečovitosti a trapnosti, do kterých české adventury často upadaly. Radost hrát.

Pro: grafika, hudba, styl, scénář, dabing

Proti: neintuitivní překážky v postupu hrou a z nich plynoucí obtížnost nedobrého druhu

+23