Nemám bohužel moc zmáklé klasické předchůdce EF, takže originalitu moc neposoudím.
Zážitek jsem z toho měl ale veliký.
Přitom nadšeneckost je znát skoro v každém ohledu. Autor si ukousl příliš velké sousto a především epicky rozmáchlý děj nedokáže udržet zase tak dobře pohromadě - někdy prostě příliš řídne, někdy se kroutí trochu otravně. Stejně tak množství postaviček je až zbytečně velké ve chvíli, kdy charaktery a osudy mnohých zůstávají jen na povrchu. Také některé featury, například vztahy mezi postavami ovlivňující jejich bojové nasazení, nemají moc velký efekt a jsou v podstatě zbytečné.
Jenže přes to všechno mě ten příběh pohltil a ty postavičky jsem si oblíbil tak, že se mi nerado s nimi loučilo. SCF asi nedostatek profesionality nahrazuje upřímnou láskou ke svému dílu, jehož nedokonalost se ve výsledku jeví jako libá lidskost. A to i v začátečnicky jalovém přemýšlení o podstatě osudu či předurčenosti, které je podsadou příběhu; i to je spíše poctivou snahou o popasování se s tématem než filosofickým dílem. Zároveň má SCF fůru fantazie (nebo fůru předloh?) a i při počtu 75 charakterů dokáže udržet jejich rozmanitost a zajímavost tak, aby si jich hráč mohl oblíbit celou řádku (Derek rules, kosit nepřátele jeho rezavou kosenou bylo fakt stylový!). O to víc ovšem mrzí, že jejich příběhy nejsou rozvinutější (byť by Exit Fate pak byla asi nekonečnou hrou, ale proč ne?).
Co rozhodně pomáhá je množství drobných vychytávek, kterými se hratelnost oproti Last Scenariu osvěžuje. Bojový systém je zajímavější a taktičtější díky možnosti mít více bojovníků nebo vytvářet formace, ale i díky zajímavému systému magie. Na druhou stranu je hra lehčí než Last Scenario a nenutí tolik taktizovat.
Geniální jsou momenty, kdy má hráč v akci několik skupin najednou: jednak využije víc postaviček, po čemž touží celou dobu, jednak to má parádně akční atmosféru. Bezva jsou i různé vychytávky na hradu. Například možnost rekrutovat postavu, která pak dělá s ostatními rekruty interview (a rozkrývá tak trošičku jejich charaktery a příběhy).
Svět Exit Fate je zkrátka přes všechny problémy dost živý na to, aby se člověku zavrtal až do morku kostí.
Mimochodem, je docela zvláštní, co se stane, když nějakou scénu podkreslí hudba známá třeba z FFVII. Způsobí to takový podivný guláš emocí... Ale nevadí to, to je hlavní.
Budu si muset někdy projet víc těch původních žánrových legend...
Zážitek jsem z toho měl ale veliký.
Přitom nadšeneckost je znát skoro v každém ohledu. Autor si ukousl příliš velké sousto a především epicky rozmáchlý děj nedokáže udržet zase tak dobře pohromadě - někdy prostě příliš řídne, někdy se kroutí trochu otravně. Stejně tak množství postaviček je až zbytečně velké ve chvíli, kdy charaktery a osudy mnohých zůstávají jen na povrchu. Také některé featury, například vztahy mezi postavami ovlivňující jejich bojové nasazení, nemají moc velký efekt a jsou v podstatě zbytečné.
Jenže přes to všechno mě ten příběh pohltil a ty postavičky jsem si oblíbil tak, že se mi nerado s nimi loučilo. SCF asi nedostatek profesionality nahrazuje upřímnou láskou ke svému dílu, jehož nedokonalost se ve výsledku jeví jako libá lidskost. A to i v začátečnicky jalovém přemýšlení o podstatě osudu či předurčenosti, které je podsadou příběhu; i to je spíše poctivou snahou o popasování se s tématem než filosofickým dílem. Zároveň má SCF fůru fantazie (nebo fůru předloh?) a i při počtu 75 charakterů dokáže udržet jejich rozmanitost a zajímavost tak, aby si jich hráč mohl oblíbit celou řádku (Derek rules, kosit nepřátele jeho rezavou kosenou bylo fakt stylový!). O to víc ovšem mrzí, že jejich příběhy nejsou rozvinutější (byť by Exit Fate pak byla asi nekonečnou hrou, ale proč ne?).
Co rozhodně pomáhá je množství drobných vychytávek, kterými se hratelnost oproti Last Scenariu osvěžuje. Bojový systém je zajímavější a taktičtější díky možnosti mít více bojovníků nebo vytvářet formace, ale i díky zajímavému systému magie. Na druhou stranu je hra lehčí než Last Scenario a nenutí tolik taktizovat.
Geniální jsou momenty, kdy má hráč v akci několik skupin najednou: jednak využije víc postaviček, po čemž touží celou dobu, jednak to má parádně akční atmosféru. Bezva jsou i různé vychytávky na hradu. Například možnost rekrutovat postavu, která pak dělá s ostatními rekruty interview (a rozkrývá tak trošičku jejich charaktery a příběhy).
Svět Exit Fate je zkrátka přes všechny problémy dost živý na to, aby se člověku zavrtal až do morku kostí.
Mimochodem, je docela zvláštní, co se stane, když nějakou scénu podkreslí hudba známá třeba z FFVII. Způsobí to takový podivný guláš emocí... Ale nevadí to, to je hlavní.
Budu si muset někdy projet víc těch původních žánrových legend...
The Excavation of Hob’s Barrow
Pro: jako minule: ta kouzelná upřímnost, při níž i chyby přirostou člověku k srdci, epičnost
Proti: přílišná epičnost a z ní plynoucí univerzální nedotaženost; snadnost?