Osobně podobným indie hrám příliš neholduji, ale na doporučení jsem Super Trench Attack! přeci jen zkusil a překvapivě jsem se velice příjemně bavil.

Super Trench Attack! je vskutku taková příjemná nedlouhá a neobtížná (snad až na finální souboj) hra, která ovšem nějakým zázrakem umí velice nadprůměrně bavit naprosto jednoduchými mechanismy a primitivně roztomilým humorem. Vesměs jde o top down střílečku, která ale sází na poměrně propracované menší lokace. Nesnaží se hráče zavalit hordami stereotypních nepřátel, ale ve všem je taková střídmá a sympatická. Obsahuje rozmanité úkoly, člověk se nikdy nikam nemusí moc daleko trmácet a všude čeká na hráče nějaké menší či větší překvapení a odměna.

Kromě střílení hra obsahuje i nějaké jednoduché RPG prvky a minihru s kartami v improvizovaném kasinu, která je v podstatě zjednodušenou kopií starorepublikové hry Pazaak. Ač jednoduchý, tak stále zábavný koncept, který na pár desítek minut dokáže zabavit.

Herní doba se pohybuje od 3 do 6 hodin v závislosti na sbírání achievementů. Já osobně měl hru dohranou na 100% i se všemi achievy za 5,5 hodiny a docela mě aj mrzí, že dvojka už jde směrem tahové, a podle ohlasů ne moc povedené, strategie. Určitě bych si dopřál nášup.

Super Trench Attack! není hra s velkými ambicemi, ale to co umí, umí velmi dobře. Za nějakých 60 centů fakt není vůbec nad čím váhat.

Krátká 3D plošinovka s pěknou barevnou grafikou a krásnou hudbou? I'm in! Pro tyhle krátké relaxační hry mám prostě slabost a když k tomu přidám hrstku ne moc těžkých achievementů, které lze vysbírat za nějakou tu hodinku, není nad čím váhat. Hraje se to příjemně, ovládání je vysoce responsivní a gameplay plynulý. Kromě skákání může hlavní postavička za pomocí svých schopností aktivovat různé monumenty či urychlovat růst rostlin a tím si tvořit cestu dál. Do toho hraje příjemná klavírní hudba, která graduje s tím, jak hráč postupuje hrou. I finále je milé, i za těch 15 minut to dokáže vyvolat nějaké ty drobné emoce a minimálně úsměv na tváři. Prostě jsem měl po dohrání příjemný pocit z dobře investovaného času a rovnou si hru střihnul ještě 2x kvůli vysbírání všech achievementů. Na studentský pokus o hru je to opravdu kvalitně odvedená práce!

Jubilejní 300. komentář!

Leaving Lyndow mě zaujal jednak překrásnými screenshoty, které slibují vizuálně velice přitažlivý herní zážitek a také faktem, že dějově předchází připravované hře Eastshade. S poměrně velkým očekáváním jsem se tedy do hry pustil a výsledný dojem je trochu rozporuplný.

Že bude hra krátká, to jsem čekal. Věděl jsem už dopředu, do čeho jdu - do malého dema. Jenže ona ta hra je opravdu kratičká. Pět maličkých statických lokací, kde se může hráč maximálně procházet či splnit jednoduchou hádanku. K tomu nějaké rozhovory s dost ošklivě vymodelovanými postavami, které krásně splňují definici strašidelného údolí, navíc osekané úplně na dřeň. Prostě trochu tuctový walking sim, kterých je na Steamu kvanta. A kromě toho ani ta grafika nevypadá až tak dobře, jako na screenech. Herní mapy působí na mnoha místech nedotaženě a mírně amatérsky, což je škoda, protože autory navrhnutá architektura vypadá moc dobře a některé stavby jsou vskutku potěchou pro oko. Jenže jako celek to ne vždy úplně funguje. Časem by z toho mohl být pěkný fantasy svět, ale muselo by se na tom pořádně máknout.

Přesto si od Eastshade docela slibuju. Pokud si tvůrci dají načas, pořádně hru dodělají a nevykašlou se na slibované herní mechaniky, rád si hru pořídím, byť po zkušenostech s Leaving Lyndow asi ne hned za plnou cenu. Je to pěkná jednohubka, ale nic výjimečného.

Do Rogue jsem se popravdě pustil spíše proto, že měl být jakýmsi spojovacím článkem mezi trojkou, čtyřkou a Unity. Moc jsem od hry nečekal, těšil jsem se sice na nový příběh, ale děsil jsem se tradičního ubisoftího přístupu. Nutno dodat, že oprávněně, ale dojmy naštěstí nejsou zcela negativní.

Se hrou mám ovšem jeden zásadní problém: je víceméně zbytečná. Tohle se snad ani nedá nazvat reskinem. Tohle je to vyloženě recyklát. To samé co čtyřka. Novinky tu sice nějaké jsou, ale je jich minimum. Opět tu máme jedno větší město, opět tu máme moře a k mé nelibosti tu máme opět loď, nezáživné námořní souboje a hromadu stejných osad. Upřímně řečeno jsem všechny vedlejší aktivity ignoroval a kromě nějakého obsazování nepřátelských základen jsem se soustředil hlavně na příběhovou linku. To se mi v závěru hry trochu vymstilo, protože předposlední mise obsahuje docela tuhý námořní souboj, který s nevylepšenou lodí chce určitou dávku skillu a trpělivosti. Nicméně ve zkratce řečeno, koho bavila čtyřka, dojel všechna DLC a pořád nemá dost, nepřipadá mu celá hratelnost mrtě stereotypní a chce nášup, Rogue bude hra pro něj.

Nás ostatní nejspíš bude zajímat příběhová linie, která je... průměrná. Shay Patrick Cormac coby hlavní postava je fajn, je to sympaťák od pohledu, ale jak on, tak zbytek postav je takový nedomrlý. To co měla původní dvojková trilogie, tedy atraktivní příběh, dobovou atmosféru a propracované charaktery, tady bohužel chybí. Kampaň jako taková zabaví a obsahuje pár fajnových misí, ale za pár týdnů si na ni těžko vzpomenu. Celé je to průměrné, zkratkovité a v závěru předvídatelné. Jednoduše je vidět, že celá hra byla spíše z povinnosti vydaný vedlejšák.

Abych to tedy shrnul. Rogue je hra vyloženě pro kované fandy pirátského dílu série. Já mezi ně bohužel nepatřím, celá ta hratelnost s námořními souboji mě unavila už ke konci třetího dílu a nadobro udolala někde v polovině dílu čtvrtého. Nemůžu říci, že bych se nebavil, ale mrzí mě, že se AC série svého času vydala právě tímto směrem. Přesto dám Unity šanci. I přes všechna negativa mě tahle série neustále láká zpátky, chci vědět jako bude celá zápletka s První civilizací pokračovat a navíc Unity snad opět nabízí to, co mám na této AC nejradši - evropská velkoměsta dýchající historií, průzkum prostředí a šplhání po velkolepých stavbách. Lodě snad už tentokrát budou nadobro pryč.

Miluju hru Vietcong, vážně moc... eergh... jo. Dobře. Tak jinak. Men of Valor jsme s Fritolem hráli prakticky ve stejnou dobu a zatímco on má na hru o něco kritičtější názor, já se na u MoV celkem bavil, byť mi celý zážitek znepříjemňovala celá řada špatných designérských rozhodnutí. Fritol hru jako takovou shrnul dobře a možná lépe, než bych kdy dokázal já sám. Osobně s ním prakticky ve všem souhlasím a proto bych jeho komentář jen drobně doplnil a zaměřil se na některé specifické body, které mi pily krev nejvíce a kvůli kterým chtě nechtě musím udělat takto nízké hodnocení.

Už od prvního pohledu je na tom rukopis tvůrců původního MoH vidět. Graficky to vypadá, když nebudu počítat hodně prkenné animace, na svou dobu dobře. První polovina hry je takové klidnější pohodové postříleníčko, které tu a tam něčím naštve, ale převládají vesměs kladné pocity. V druhé polovině hry se to ale zvrhne v brutální řežbu s desítkami, možná stovkami vojáků. Už na střední obtížnost začne být hra pekelně tuhá a často i velice neférová, jelikož AI je úplně jedno, jestli je či není mezi ní a hráčem husté listoví. Po hráči jsou vyžadovány pekelně rychlé reakce a systém hry funguje na tom principu, že čím je nepřítel k hráči blíž, tím je přesnější a udává vyšší dmg. V závěru se často už tak titěrné mapy smrsknou na úzké koridory, kde jediná chyba znamená smrt.

Tenhle fakt by nakonec ani tak nevadil, protože na podobném pokus/omyl systému stavělo mnoho klasických akčních her - Chaser například. Zásadní problém vidím v tom, že tvůrci ze hry vyškrtli quicksave, díky čemuž je hra mnohonásobně těžší, než by ve výsledku musela. Ve hře se sice vyskytují tu a tam nějaké checkpointy, ale jejich umístění je velice nevyvážené a s blížícím se koncem jakoby tvůrci uměle navyšovali obtížnost právě jejich sporadickým rozmístěním.

A jelikož je Vietcong jedna z mých nejoblíbenějších FPS a rovněž se odehrává ve Vietnamu, nelze se vyhnout srovnávání. Men of Valor je oproti Vietcongu opravdu primitivní arkádová střílečka, která sice nepostrádá atmosféru, ale takový ten hlubší zážitek ji chybí. Působí možná o něco áčkovějším dojmem, ale ve všem ostatním zaostává. Zatímco ve Vietcongu se hráč mohl těšit z mnoha různých detailů a měl pocit jisté komplexnosti vyprávění - počínaje vlastním pokojem na Nui Peku, přes dobře napsané dialogy a charaktery postav, konče komplexními dlouhými a logicky vystavěnými misemi, kde se nemuselo nutně v jednom kuse střílet. Tohle všechno MoV nemá a omezuje se jen čistě na tupé střílení hloupě nabíhajících panáků, kde nějaká logika pohybu nepřátel nehraje roli. Mapy jsou maličké (za což pravděpodobně může nedostačující výkon tehdejších konzolí), a nepřátelé jednoduše vybíhají ve vysokých počtech z textur džungle. Nelogicky, pevně naskriptovaně, ze všech směrů a to i tak, že často a nečekaně vpadnou hráči do zad (a často se i spawnují hráči vyloženě před očima). A ono by to ani tak nevadilo, kdyby nemusel být hráč tak přehnaně opatrný a bát se každého pitomého skrytého nepřítele. Pro někoho je takový způsob hraní možná výzva, ale hra rozhodně není férová a i když se hráč naučí pozice nepřátel nazpaměť, často stejně záleží jen a pouze na štěstí.

Abych to tedy shrnul. Men of Valor mohla být velmi dobrá oddychová válečná akce, kdyby ji tvůrci nezkazili množstvím nedodělků, divnými design decisions a špatně nastavenou obtížností. Za mě tedy čistý průměr.

Montana má recht. Zakázka - to je první slovo, které mi přichází na mysl. Zatímco současné filmové zpracování působí svěže a v rámci hollywoodských blockbusterů nápaditě, hra je jeho naprostým opakem. Tvůrci vzali všechny možné prvky ze současných open world her, ty splácali nějak dohromady, namalovali tomu jiný kabátek a celé to nakonec vydali jako novou hru. Ono to nakonec i docela funguje, jenže...

...hra neobsahuje vůbec nic autorského, nic inovativního a nic, co by hráče probudilo z letargie, do které po cca 10 hodinách hraní chtě nechtě upadne. Soubojový systém je převzatý z Batmana nebo Shadow of Mordor chcete-li a to i včetně debilního namapování kláves pro odražení útoku/útoku střelbou na jedno tlačítko. Celý systém obsazování kempů a odemykání mapy je zase klasický Ubi-like copy/paste design. A podobný pocit jsem měl i z levelování jak Maxe, tak vozidla. Jednoduše řečeno: za celou hru jsem neměl ANI JEDNOU pocit, že bych hrál něco nového.

Core gameplay ovšem zábavný je - alespoň po nějakou dobu. Avalanche Studios díky bohu umí udělat odladěný bojový systém a zábavné ježdění. Co už ale neumí je napsat alespoň průměrný příběh a nadesignovat záživné mise. Příběhová linka sice není tak extrémně špatná, jako u série Just Cause (která na tom stejně nestaví), ale trpí nezáživným writingem a faktem, že celá první polovina "příběhových misí" vlastně slouží jen jako jakýsi průvodce po 3 (zbytečně) velkých lokacích (které nejsou využité snad ani z třetiny) a rozjede se teprve až když hráč dorazí do cíle své cesty - do Gastownu - kde je vlastně nahuštěno vše podstatné pro děj samotný. Podobně mizerně jsou napsané/nadesignované i veškeré mise vedlejší. Veskrze je to vždy o tom někam dojet, někoho sejmout nebo něco někam dovézt. Po mapě jsou rozházená i další aktivní místa, jenže nějaké to kecání s místními omrzí velmi brzy, jelikož jsou jaksi bez duše a hráči neřeknou prakticky nic užitečného - snad jen s výjimkou informátorů poblíž táborů. Kdo čeká emotivní postapo příběh, ať hledá jinde. Je to celé prostě nemastné, neslané. Generické.

Další problém vidím v pomalosti celé hry. Zatímco Just Cause byl rychlý, hráč byl neustále v pohybu a ve vzduchu, takže to ničení všeho možného neomrzelo ani po 30 hodinách, Mad Max je mnohem více střídmý. Po světě se pohybuje ve svém autě, které postupně vylepšuje. A čím má lepší fáro, tím je ničení věží, strhávání strašáků a bourání základen svižnější a zábavnější. Takový je základ celého gameplaye. Design jednotlivých kempů je ale často jedno velké a vlastně i dost koridorové bludiště a čím dále se hráč prokousává, tím jsou základny větší, členitější a složitější - navíc protkané všemožnými interaktivními místy pro šplh a lezení, které "šikovně" slouží i jako takový loading. Jenže ta nutnost neustále někam šplhat hrozně zdržuje. K tomu se váže i ovládání, které bohužel trpí konzolovým portem, kdy hráč musí držet pro různé akce tlačítko i několik dlouhých sekund. Vzhledem k počtu všemožných collectibles je tohle úplně zbytečně hozený klacek pod nohy - minimálně pro nás PC hráče. Osobně mě to od sbírání věcí v pozdější fázi hry vyloženě odrazovalo.

Pochválit musím optimalizaci, která je vyloženě ukázková a hra jako taková mi v zásadě ze stabilních 60 fps neslezla a to ani s grafikou vyMAXovanou na MAXimální MAXimum. Nicméně i tady se objevoval jistý neduh a to trhání hry během ukládání a vzhledem k tomu, že hra sejvuje doslova při každém prdu, nakonec to zas až tak plynulý zážitek nebyl. Prý pomáhá přemístění hry na SSD, ale do toho se mi osobně moc nechtělo a tudíž tento tip nemohu potvrdit.

Abych to shrnul. U Mad Maxe jsem se sice zabavil a to na dlouhých 31 hodin, nicméně ke konci jsem už hrou raději profrčel, protože jsem zjistil, že kromě toho, co mi tvůrci představili v prvních 10 hodinách, hra ani více obsahu nenabízí. I když mám žánr open world akcí velice rád, opět se potvrdilo, že mi tenhle trend líně nadesignovaných her bez poctivého a rozmanitého obsahu nevoní. Jen mě tak trochu mrzí, že tenhle trend nezůstal jen u těch Ubisoftích narychlo vydaných zmetků.

Tohle je už pro mě spíše nostalgická vzpomínka. Byla to jedna z mých prvních originálních her. Hra, kterou jsem dostal od bráchy k Vánocům a kochal se nad překrásnou velikou voňavou krabicí a nad mega cool názvem. Jenže co čert nechtěl, hra byla na cédéčku, což byla taková ta kulatá lesklá mega moderní věcička určená pro novější hry a co se dává do takové té jiné automaticky vyjíždějící věcičky, kterou měl akorát bohatej kamarádův táta. Můj PC něco takového neznal. :'( Hra se tedy tyčila vystavená v poličce a čekala, až na ní dozraje čas. A když jsem se ke hře nakonec o něco později dostal, byl jsem pochopitelně nadšený.

Z dnešního pohledu jde ale opravdu o hodně chudého příbuzného prakticky současně vydaného Re-Voltu. Kromě několika tratí si hráč může zahrát fotbálek podobný tomu z aktuálně velmi oblíbeného Rocket League a minihru s názvem Battle Ball, jejíž princip spočívá v posouvání hráčem obarvených kuliček do středu obrazovky. Fajnový byl i lokální multiplayer, který ale byl tuším jen pro 2 hráče.

Ačkoli je tratí malinko, jednotlivé mapy jsou docela promakané a každá obsahuje množství různých srandovních vychytávek. Celá hra je laděná do takového mile infantilního vyznění, takže je to vhodná hříčka pro zabavení dětí. Pro současného hráče už ale nemá moc co nabídnout, protože tratě se dají projet za nějakou tu hodinku a nic dalšího "tří-dé últra rádijo kontról rejsrs" nenabízí. Graficky ale hra moc nezastarala. Tvůrci využili izometrického pohledu a grafika tedy kombinuje předrenderovaná pozadí, jednoduché trhavé animace a skutečně ve 3D jsou jen autíčka.

I přes nedostatky mám ale ke hře takový ten specifický pozitivní vztah, který určitě zná každý, kdo s hrami jednou kdysi začínal.

Tak tohle mě dostalo. Event[0] se herně pouští do něčeho doposud neviděného - hratelnosti postavené na komunikaci s AI. Podobný princip, byť samozřejmě ve velmi omezené formě, jsem si sice vyzkoušel už před mnoha lety v takových těch jednoduchých programech ala Kecal.exe, ovšem postavit na tom celou hru je super nápad a co víc, ten nápad je opravdu dotažen do funkční podoby a ještě je doplněn pěkným příběhem, který zaujme a nepustí až do konce.

První dojmy jsou naprosto dechberoucí. Přílet na opuštěnou a do 80. let laděnou stanici vypadá skvěle a tajemná atmosféra ze hry vyloženě dýchá. Do průzkumu prvních místností jsem se vrhl s nadšením. AI jsem postupně prokecnul na všechno možné, vyřešil pár hádanek, získal důležitý kód a jelikož se mi už zavíraly oči a hru jsem si chtěl vychutnat na plno, rozhodl jsem se, že si ji nechám na jiný večer. Další den jsem hru zapnul a... byl konec. A to je má jediná, i když poměrně velká výtka.

Event[0] vypadá opravdu skvěle, pohltí hráče přesně takovou tou atmosférou, kterou od hry ve vesmíru očekávám a co víc, obsahuje opravdu onen výše zmíněný herní prvek, který funguje a se kterým by se i dalo pořádně vyhrát. A proto mě mrzí, že Event[0] je vlastně jen taková jednohubka, která svého potenciálu prakticky vůbec nevyužívá a herní možnosti, ač to tak zprvu nevypadá, jsou velmi omezené. Nicméně i ty 2 hodinky jsem si fakt užil a rozhodně v budoucnu očekávám případný plnohodnotný nášup!

Díky, Zoltane, za hru!

Among the Sleep je velice zajímavý svým námětem a možnost zahrát si za malé batole a prožívat svět jeho očima mě velmi lákal. Škoda, že námět není úplně využit a osobně jsem od hry očekával o něco vyspělejší průběh a originálnější dopointování. Ještě před začátkem hraní jsem při diskuzi s Jack_Darkem žertoval, že ti údajní bubáci na obalu hry určitě budou rodiče - alkoholici. No, vlastně jsem se vůbec nemýlil a osobně jsem doufal v o něco rafinovanější scénář, který mě dokáže překvapit. A to se nestalo.

Po stránce hratelnosti je to vesměs klasický walking simulator s troškou interakce. Hráč postupně prochází fantaskní místa pocházející z hlavy malého prcka. V tomhle případě bych spíše ocenil méně vymyšleného prostředí a více reality. Hra v tomhle tak trochu kopíruje klasické hororové adventury, ale přitom by se mohla mnohem více zaměřit na psychologickou rovinu vyprávění. No, naštěstí tam hráče po většinu času alespoň nic nenahání. Bubák tam sice je, občas je potřeba před ním utéct, ale hra díky bohům po většinu času staví na atmosféře. Ta je fajnová, dětsky trochu infantilní, ale pořád dostatečně temná. A jsem rád, že se tvůrci mírnili s jump scares.

Vizuálně Among the Sleep vypadá dobře, ale že je to hra menšího budgetu, je vidět především na animacích postav. I samo děcko je takové nemotorné (a ne v tom správném slova smyslu) a neustále se o něco zasekává. Kolizní systém by potřeboval určitě poladit. Alespoň, aby mě hra neodpalovala kamsi mimo textury, když vlezu tam, kam nemám.

Among the Sleep rozhodně není špatná hra. Na prvotinu je to naopak velice slušný počin, který na ty dvě hodinky (i s DLC) určitě zabaví. Ovšem není to ani kdovíjaká pecka, která by mě posadila na zadek. Depresivní nádech to sice má, ale působilo to na mě poněkud nedotaženě.

Po malé pauze jsem se vrhnul i na pokračování této zvláštní adventury. Po zklamání, které mi první díl přivodil, jsem tentokrát moc nečekal a byl připraven na nejhorší. No, nejhorší to nebylo, ale ani tentokrát fanoušky série moc nepotěším. To, co mi vadilo na původní hře, je tu ještě umocněné na druhou. Naštěstí mnohé zachraňují atraktivnější a živější lokace, které jsou i tentokrát na pohled moc krásné.

Záměrně zdůrazňuji spojení "na pohled", jelikož herně je to stále bída s nouzí. Opět procházím hromadu prázdných obrazovek, tu a tam někde možná seberu a s trochou štěstí neminu nějaký ten blbě viditelný předmět a za pomocí návodu vyřeším totálně nelogickou "hádanku". Zatímco první díl byl jakž takž logický a návod jsem používal jen při zásecích, když už jsem nevěděl kudy kam, u dvojky jsem ho měl zhruba od půlky hry permanentně otevřený, jelikož to, co tvůrci předvádějí v klášteře (kde se nachází jen tak btw jeden nepříjemný "mrtvý konec") nebo v Youkolské vesnici, je čirý extrém. Hádanky často využívají znalosti něčeho, co mi hra sdělila zhruba před 50 obrazovkami a já to samozřejmě už stihl zapomenout.

Jak už jsem říkal, prostředí je atraktivnější a víc mě i zajímal samotný příběh, který už nepůsobí tak fillerovitě a snaží se o osudovost. Dočkal se i docela dojemného rozuzlení, ale i tak převažuje zklamání. Více jak 20 hodin totiž hráč stráví pátráním po něčem, co se v závěru vyřeší zhruba za půl hodinky. Závěr na Syberii je odfláknutý a místo pocitu zadostiučinění a nějaké odměny tam tvůrci jebnou další dva debilní puzzly, načež to uzavřou zhruba 30 sekundovou animací. Takže kdo chce hrát Syberii kvůli Syberii, nemusí se obtěžovat. Sice se říká, že cesta je cíl, ale tady je ta cesta, jak by řekl Paul, spíše busy work. Krom toho některé příběhové linie působí tak nějak nedotaženě nebo zbytečně - např.: Hansova nemoc a Oscarovo sebeobětování, pátrání po Kate, telefonáty apod. Jednoduše řečeno, doufal jsem v promyšlenější finále.

Potěšilo mě vylepšení některých základních herních mechanik. Vylepšený dialogový systém, kdy témata rozhovorů po použití mizí z nabídky, je super. Stejně tak to, že hra hra konečně při přechodu mezi lokacemi na myšítku ukazuje směr, kterým se postava vydá apod. Jenže tyhle věci spíš považuji za něco, co už mělo být v původní hře a není to nic, co by bylo hodno obdivu.

Abych to shrnul. Druhá Syberia mě místy bavila o něco víc, než díl předchozí, ale taky měla místa, kterými mě vytáčela do nepříčetnosti. Zajímavější prostředí a zájem o postavy mě u hry udržel až do konce, ale herně mě tahle adventura prostě neuspokojila. To, co od dobré adventury očekávám, jsem tu bohužel nenalezl.

Je mi jasné, že tímhle komentářem tu asi mnoho lidí nepotěším. Ale přesto musím říct, že Syberia je jedna z nejrozporuplnějších adventur, co jsem kdy hrál.

Po Sinking Island je Syberia druhou hrou, kterou jsem hrál, se kterou má co dočinění jméno Benoit Sokal. Hned po spuštění jsem se cítil jako doma. Originální prostředí ve stylu art deco mixnuté steampunkem, troška tajemna a především zajímavě vypadající příběh. Úvodní lokace městečka Valadilene je moc pěkná a příběh startuje velmi zajímavě. Hlavní hrdinka Kate Walker tak trochu jako správný stalker nakukuje pod pokličku zámožné rodiny s pohnutou minulostí a postupně za pomocí různých dopisů zjišťuje, co se na tomto podivuhodném místě stalo. Osobní příběh jak má být. Dosud paráda.

Zlom nastane v momentě, kdy Kate Walker odjíždí z Valadilene. Hlavní příběh se jakoby zastavuje a následuje várka výplňových epizodek, které s hlavním dějem zas až tak nesouvisí a které působí až příliš za vlasy přitaženě. Já přeci pátrám po ztraceném dědici a nechci řešit generála, co si plete pařez s jezdcem na koni, nechci řešit úchylného velitele opuštěné sovětské továrny, co touží po světoznámé zpěvačce. Já prostě chci pokračovat v načrtnutém příběhu. S tím se také váže další problém hry. Ano, je to celková roztahanost. Hra obsahuje desítky přechodových obrazovek, které tam prostě jsou jen proto, že je někdo nakreslil. To by ani tak nevadilo, kdyby alespoň šlo na co klikat. Ne, Syberia je velice neinteraktivní adventura, kde se dá kliknout jen opravdu na to nejpodstatnější. A tohle vidím jako docela zásadní problém. Osobně velice rád zkoumám každou blbost a poslouchám, co mi k tomu postava, za kterou hraji, povídá. To má i další důvod než jen dialogy navíc – rozvoj charakteru. Jelikož je prostředí neinteraktivní, Kate Walker mlčí a o její postavě se hráč dozví jen velmi málo. Vlastně jediné, co se tam hráč pořádně dozví, je fakt, že její přítel je děsný kretén. Jediné, co tedy postavu rozvíjí, jsou mírně otravné telefonáty s rodinou, kreténem a kolegy a nějaké úsměvné slovní přestřelky mezi Kate Walker a jejím průvodcem Oskarem. Tohle všechno by mi třeba nevadilo, kdyby příběh táhnul tak, jako táhnul v úvodní lokaci. A tomu tak bohužel není.

Obtížnost není naštěstí nikterak vysoká, hádanek a předmětů je minimum, ale výše uvedené výtky způsobují další problém – občasný pixelhunting a velmi lehké přehlédnutí důležitého předmětu. Poměrně často se mi stávalo, že jsem prostě přehlédl nějaký malinký klíč schovaný v jedné z těch 30 jinak prázdných lokací. Občas tedy nebylo k zbytí a nakouknutí do návodu jsem se nevyhnul. Vizuálně je hra moc pěkná, ale aktivní předměty často velmi lehko splynou s okolím. Díky bohu, že byli tvůrci alespoň benevolentní ve velikosti aktivních oblastí okolo oněch předmětů, takže to není ten pixelhunting v úplně tom doslovném slova smyslu.

Samotné dialogy jsou ale napsány dobře, často docela vtipně, ale ve většině případů velmi decentně a možná někdy až trochu suše. Kate Walker není zrovna charismatická postava, ale aspoň není otravná, jak ta kráčmera z prvního dílu Secret Files. Interface také není navržen úplně šťastně – od mizerného značení východů z lokací, přes nezvládnuté dělení dialogů, jejichž nabídka je statická a hráč tak netuší, kdy a jestli se dialog změní a kdy se má pořádně na co zeptat. Hra je v tomhle naštěstí docela logická a dá se to odtušit. Nevyhnul jsem se ale momentům, kdy jsem prostě musel proklikat všechna témata rozhovorů jen proto, abych se ujistil, že náhodou najednou postavy nezačnou žvatlat o něčem novém. Ale jak říkám, naštěstí se to dá často odtušit. Také bych vypíchnul i podivné rozdělení předmětů v inventáři na předměty klasické a na dokumenty. K čemu vlastně?

Abych to shrnul. K Syberii jsem tak trochu zbytečně přistupoval jako k velké klasice žánru a z toho nejspíš pramení i mé zklamání. Není to špatná hra, vlastně je to mírně nadprůměrná adventura. Má atmosféru, má pěkně nakreslené lokace, ale řada věcí mi vadila natolik, že jsem si hru až tak moc neužil. Po skvělém začátku to má dějově velice sestupnou tendenci - hra naláká na něco, co nakonec nepřijde (možná ve dvojce?), díky čemuž jsou výše zmíněné nedostatky o to výraznější.

Trojka šla od ruky až nečekaně svižně. Po vcelku toporné dvojce jsem se na třetí díl této série díval s pořádnou dávkou nedůvěry. Celá hra na mě od začátku působila spíše jako epilog ke dvojce a i přes jistou zálibu v prvním Crysis se mi do ní dlouho nechtělo... A nakonec: 8 hodin, 2 večery, hřejivý pocit u šulínka a zelená osmička. Jak je to možné?

Nebyl by to Crysis, abych nezačal grafikou. Čekal jsem jen mírně upragdnutý vizuál z dvojky, ale s tím, že tvůrci udělají další masivní skok kupředu, ze kterého se mi podlomí kolena a padne huba na zem, jsem už moc nepočítal. Jestli něco v Cryteku umí, tak vytáhnout ze svého enginu na svou dobu ultimátní scenérie. Počínaje velice ostrými texturami a bohatým prostředím, přes skvělé částicové efekty až po luxusní stínování a hrátky se světly. Doposud jsem hrál po stránce technické vyspělosti jen dvě konkurenceschopné hry - The Witcher 3 a Ethan Carter. Je to pastva pro oči od začátku do konce a může za to i mnohem nápaditější a bohatší design, než v minulých dílech. Potěší i velmi dobrá optimalizace. Hru jsem si i na dnes již mírně dýchavičné GTX960 užil na ultra detaily včetně ultra textur, kde je ostrý každý lísteček (a to je panečku ULTRA porno pro oči).

Druhým pozitivem je na FPS velice nadprůměrný příběh. Tentokrát jsem měl pocit, že jsou si tvůrci již opravdu jistí v kramflecích a mají konečně jasnou vizi toho, co chtějí vlastně odvyprávět. A trojka je opravdová sci-fi jízda, která funguje i jako důstojné zakončení celé trilogie. Celý příběh je osobnější (zasadit do hry Psycha jak parťáka beru jako super rozhodnutí), emotivnější a v závěru zafunguje i trocha nostalgie.

Další změnou k lepšímu je, že hráč napříč misemi sbírá různé datapady a audiology, což osobně u střílečky vždycky zrovna neocením, ale faktem je, že tady to bylo potřeba. Díky tomu se hráč konečně dozví, kdo je vlastně ten tajemný Zemi okupující vesmírný šmejd. Informací není přehnaně mnoho, to podstatné je vcelku podrobné a zajímavé a ten zbytek se dá klidně přeskočit. Takže... proč ne? Ovšem příběh samotný není naštěstí vyprávěn jen různými zápisky, nýbrž velmi filmovým způsobem. Na rozdíl od předchozích dílů, trojka obsahuje velkou dávku cutscén. Zatímco první polovina hry je spíše zaměřená na kradmý postup (ne ovšem nezbytně) a core gameplay, ta druhá je nefalšovaná akční sci-fi řežba se vším všudy. Den nezávislosti 2 hadr.

Nicméně hratelnost stále není dokonalá. Stealth moc nefunguje a novinku v podobě luku (nojo, je to trend, tak ho zbytečně narveme i sem) jsem si kvůli tomu až tak moc neužil. Prostředí to moc neumožňuje. Tvůrci rádi např. machrují s efektně vlnící se trávou. Problém je, že tráva je opravdu jen efektní a ne efektivní. Jakmile dojde v obleku šťáva, tráva netráva, hráč je pod palbou ze všech stran. Hra funguje totiž na velice primitivním principu. Jakmile hráč zapne cloak, nepřátele jsou prakticky úplně slepí, jakmile ho hráč vypne, nepřátelé vidí všechno i skrze husté listoví. Ve výsledku tak často vznikaly komické situace, kdy jsem byl doslova narvaný v někde nějakém rohu a modlil se, aby mě náhodou během toho zatraceného několika sekundového rýčárdžru nějaká zašitá havěť na druhé straně mapy nezmerčila. Je to otrava hlavně z toho důvodu, že checkpointy jsou někdy dost daleko od sebe. Ve výsledku tak každá záškodnická akce dřív nebo později skončila zuřivou přestřelkou.

Ovládání je stejné jako ve dvojce. Pocit ze střelby je konečně takový, jaký by měl být. Zbraně jsou jednak mnohem lepší po zvukové stránce, ale dávají i přijatelnou damage. Nepřátelé sice vydrží pořád dost, ale pocitově mají zásahy konečně tu správnou šťávu a odpovídající reakci ze strany protivníků. Střílení je tedy MNOHEM zábavnější a příjemnější než minule. AI je bohužel stále dost blbá. Jako snaží se o být jó agresivní a občas zkouší nějaké obchvaty, ale častěji to spíše vypadá jako takové ty současné pokusy o v prostoru se orientující roboty.

Poslední novinkou je hackování, které je naštěstí primitivní tak, že nezačne nějak výrazně otravovat. Zato samotné hackovatelné turretky otravné jsou. Klasické upravování zbraní zůstává, nějaké to zbytečné expení a odemykání ještě zbytečnějších skillů taky. Nevím, k čemu je expení v 6hodinové střílečce, ale oukej - doba si to asi žádá.

Abych to shrnul. Třetí Crysis mě mile překvapil. Tvůrci se konečně pochlapili a dotáhli tuhle dějové velmi nesourodou sérii do překvapivě velmi důstojného a ne zcela blbého finiše. K mé radosti je trojka filmovější, technicky špičková a hratelnostně konečně zase zábavná. Malá revoluce jako v případě jedničky se sice nekoná, ale za zahrání to stojí. No a ve slevě za €2,49 není nad čím váhat!

Jak to tak bývá, když si občas projíždím své staré komentáře, musím se jednak trošku zastydět nad nevalnou kvalitou textu, ale také zamyslet nad hrou samotnou. Když jsem před nějakými takřka deseti lety se slzou v oku a slinou na košili sjížděl obrázky z nové cool !NEXT GEN! akční pecky Crysis, neměl jsem na ni ani zdaleka vhodný hardware. Přesto jsem si první díl užil a hned několikrát po sobě. V plné parádě jsem si ho mohl vychutnat ale až po letech. Nejinak je tomu u dvojky. Má mi ovšem hra co nabídnout i dnes, kdy už je podobná grafika standard?

Zatímco před lety mi zeštíhlení hry do lineárnější FPS velmi vadilo, dnes ho spíše uvítám a CoD-like sekvence cca v 3/4 hry řadím mezi to nejlepší, co Crysis 2 nabízí. Crysis 2 sice vypadá krásně a dnes už ji bezproblémově rozběhne lecjaká mašina na maximální detaily, ale hra se nehraje až tak příjemně, jak by mohla. Problémem je jednak ne moc záživný design (a to je na tak atraktivní prostředí, jako je NYC hřích) a hlavně ne až tak zábavný gunplay. Ten sám o sobě špatný není, ale nepřátelé jsou (opět) přehnaně odolní. Mrazivé chobotničky z jedničky nahradili humanoidní sephové. Těch je ve hře tentokrát mnohem více a navíc postrádají takový ten punc jedinečnosti, který měly mrazící chobotničky z prvního dílu. Někde jsem slyšel tvrzení, že cokoli, co hráč nemůže sundat na jednu ránu, je v akční hře děsná otrava a tady to opravdu platí. Se Sephy se navíc pojí ten problém, že nejdou tak dobře oblbovat, jako lidská NPC, takže nějaké laškování, jako tehdá s Korejci v jedničce, se nekoná. Blbá AI plná různých glitchů ale zůstává. Fajn je, že hra není striktně rozpůlena na "část s lidmi" a na "část s emzáky", ale je mnohem variabilnější. Zamezuje to šikovně nástupu stereotypu, i když se mu některé sekvence přeci jen nevyhnou (především v závěru hry, kde se tuzí nepřátelé valí na hráče po desítkách).

Jak už jsem říkal, hra vypadá fakt dobře a ačkoli působí prostředím mírně genericky, stále je na co koukat. New York působí patřičně monumentálně, ale chybí nějaké momenty, na které bych si třeba za rok vzpomněl. Hra s takovýmhle ikonickým městem až na pár výjimek moc nepracuje a je to škoda. Většinou je to takové to klasické future klišé a atmosférických momentů aby člověk pohledal.

Pochválit musím ovládání, které se dočkalo mnoha změn. Klasické kruhové menu z jedničky je sice zachováno, ale díky klávesovým zkratkám ho není potřeba používat. Zpočátku mi sice moc nevonělo sloučení a automatizace některých schopností, ale nakonec jsem větší intuitivnost uvítal a v závěru hry jsem prostředím probíhal a nepřátele likvidoval jako sám velký Predator, což by se s původním ovládáním moc dobře nedalo.

Další pochvalu určitě zasluhuje hudba, jejíž hlavní hudební motiv složil sám velikán filmové hudby Hans Zimmer. A ani zbytek soundtracku nijak zvlášť nezaostává. Hudba to rozhodně není originální a také to není nic, co bych poslouchal jen tak po večerech, ale hře velmi prospívá a některé momenty skvěle stupňuje.

Abych to shrnul. Crysis 2 je solidní FPS, která zabaví, nudit pravděpodobně nebude, ale o herní orgasmus se, alespoň v mém případě, rozhodně nejedná. Přehnaně odolní protivníci mi už trochu vadili v jedničce, ale ta to vyvažovala zábavným prostředím, velkými lokacemi a omezeným množstvím mimozemských potvor. Dvojka má zase lepší příběh s docela dobrou pointou (která navíc omlouvá Alcatrazovovo trapné mlčení), lepší grafiku, větší spád a zasazení do nejslavnějšího města světa. Ber nebo nech bejt.

Když jsem před lety psal vysoce oslavný komentář na původní Metro 2033, ani mě nenapadlo, že budu pokračování Last Light tak dlouho odkládat. Byla to chyba, Last Light je opravdu prvotřídní hra a rozhodně kousek, na který mohou být soudruzi z východu právem hrdí.

Co je ale na Last Light tak skvělého? Střílení? Ale kdeže. Pokud bych měl hru hodnotit jakou střílečku, nedopadla by zrovna valně. Jestli je na Metru něco průměrného, je to určitě střílení a celkový pocit - nikoli ze samotné střelby, ta je super - ale ze zásahů protivníků. Střílení do lidí je ještě celkem v pohodě, ale boje s mutanty jsou takové nijaké. Potvory po stránce animace zvláštně lagují, chovají se tupě a občas mi přišlo, že vydrží až příliš. To je ale také dáno, že hráč musí trpělivě vyčkávat, až odhalí svá slabá místa. Přestřelky s lidmi jsou o něco lepší a se zapnutým PhysX je na létající kusy zdiva radost pohledět. Zatímco v první půli jsem se lokacemi spíše plížil, v pozdější fázi mě už zdlouhavé vyčkávání ve stínech omrzelo a měl jsem potřebu ten nadbytek munice nějak zužitkovat. Ovšem mechanismus, který byl opravdu hodně vylepšen, je rozhodně plížení. To je tentokrát konečně plně funkční a lokace jsou nadesignovány mnohem příjemněji. Doporučuje 10/10 Garretů (těch herních).

V čem Metro: Last Light boduje především, je určitě atmosféra. Hra totiž ani nestaví tolik na akci a možnostech, jak se s protivníky vypořádat, ale na vyprávění a immersive pocitu z hraní. Prostředí člověka skutečně pohltí a nejlepší momenty jsem zažíval při procházení zalidněnými stanicemi a při sledování množství různých minipříběhů, které hra předává skrze dialogy mezi přeživšími. Škoda, že otitulkované jsou jen opravdu jen ty nejdůležitější, takže odpadla možnost zahrát si hru komplet v ruštině, což by určitě zvýšilo atmosféru na maximální možný stupeň. I samotný příběh je zajímavý. Trošku sice převrtává konec jedničky, ale jeho podání je supr, hra je o něco epičtější (někdy i na úkor hororové složky) a je solidně vypointovaná.

Na rozdíl od kolegy Garreta (uživatele DH) jsem za celou dobu nenarazil byť jen na jediný bug. Hra šlape jak po másle, navíc po celou dobu prakticky stále na konstantních 60 fps. Vypadá to skvěle - hra umí jak stísněné tmavé prostory opuštěného metra, tak rozsáhlé scenérie samotné Moskvy. Z těch všemožných světelných efektů možná někdy bolely až oči, ale vypadá to božsky. Jedinou slabinou je trochu budgetové provedení modelů postav, především co se mimiky týče. Obnažené lepé děvy v místním bordelu navíc působí divně... plasticky.

Systém ukládání není pravda zrovna šťastný, ale asi jsem měl štěstí, že mě žádný problém za celou dobu nepotkal.

Po dohrání hlavní kampaně (která jen tak mimochodem zabaví na velice slušných cca 14 hodin) se hráč může věnovat i hrstce DLC misí. Některé stojí sice za prd, ale některé fungují jako příjemně rozšíření příběhu. DLC mise z pavoučího hnízda navíc patří mezi nejlepší survival mise, co se kdy ve hrách objevily a určitě by bylo škoda ji minout. Pro arachnofobiky učiněné peklíčko.

Abych to shrnul. Metro: Last Light je pokračování, které si v ničem nezadá s původní hrou. Vypadá sice velmi podobně a možná působí spíše jako velice poctivý datadisk, ale rozhodně drží vysoko nastavenou laťku a v některých ohledech ji možná i překračuje. Pokud máte chuť na atmosférickou FPS bez hluchých míst a s focusem na narativní stránku, Metro: Last Light je jasná volba!

Roztomilá asi ručně kreslená adventurka, která vydrží zhruba 2 hodiny. To sice není moc, ale osobně mi to úplně stačilo. Lilly Looking Through je evidentně port mobilní hry, což se odráží na ošklivém menu, nízkém rozlišení obrázků (ve full HD je grafika kostrbatá) a divném ovládání. Hra působí milým a přívětivým dojmem, ovšem samotný gameplay stavící na docela tuhých hádankách (hlavně na principu mixování barev a skákání mezi dvěma časovými liniemi) a pixel huntingu zas tak přívětivý není. Tedy nechápejte mě špatně, Lilly Looking Through rozhodně není nějak extrémně těžká hra, ale osobně bych si dokázal představit svižnější průchod. K celkové utahanosti dopomáhají i šíleně pómáléé animace. Příjemně se to opravdu nehraje.

Příběh jako takový hra nemá. Hlavní hrdinka hledá ztraceného bratra, kterého "unesla" červená stuha. Projde díky tomu asi desítku obrazovek a závěr stejně končí 5 sekundovým cliffhangerem, takže jsem z příběhu neměl absolutně nic. Lilly Looking Through můžu doporučit maximálně velkému příznivci adventur a to navíc pouze v případě, že nemá po ruce nic lepšího. Případně nějakému dítku, ale pro něj to bude zase příliš těžké.

Cílová skupina: nadprůměrně chytré a VELICE trpělivé dítě.

Mafia III je špatná hra. Je esencí toho, co na openworld hrách nesnáším. Jenže i přes tu hromadu misí představujících dno videoherního designu je tu hrstka misí povedených. Tyto mise jsou hlavně na začátku a na konci a sem tam výjimečně i někde uprostřed toho generického balastu. Ale ne, tohle opravdu není Mafia. Kdo od toho bude čekat pokračování ctící předchozí díly série, bude zklamán, ba co víc, bude pěknej nasranej. Mafia III je kopie GTA. Špatná kopie GTA nutno dodat a na dalších řádcích se pokusím vysvětlit proč.

Jak už jsem řekl hned na začátku, úvod hry je dobrý. Vtáhne do děje, představí postavy a oslní atraktivním prostředím. Město je na pohled moc pěkné. I když grafika působí mírně zastarale, město je vymodelováno dobře (byť mu tak nějak chybí duše). Občas těch rozmazaných filtrů je až moc, ale celková stylizace mi sedla a vizuálně jsem si hru užíval až do konce. Problémem je, že město působí jen jako kulisa. Úplně chybí jakákoli interakce, což bije do očí o to víc při srovnávání s cca ve stejnou dobu vydaným Watch Dogs 2. Miluju městské akce a rád splynu s virtuálním městským životem i mimo hlavní dějovou linku. To v Mafii neexistuje a bylo by to relativně v pořádku, kdyby prim hrála narativní stránka, což nehraje. Mafie se snaží být klonem GTA, tedy kde jádrem hratelnosti je samotné město, takže statické prostředí prakticky nereagující na hráče je špatně. Jakože fakt moc špatně.

Dalším problémem je herní náplň. Zabírání území byla už neskutečná pruda v GTA San Andreas a teď si to tak nějak představte jako pointu celé hry. Úkoly jsou generické, celé je to schematické jak prase a v cca 20% odehrané hry máte tak nějak představu, jak bude zbylých 80% vypadat. Hra se zvrhne do jednoho velkého grindu, kde tvůrci sází jedno wtf za druhým - otravné sledovačky, nudné vyslýchání, dlouuuhé přejezdy, otravné honičky s dotěrnou policií, eskortní mise (také ideálně s trasou přes celé město) apod. Jakoby tvůrci byli totálně natvrdlí a ani po tolika letech netušili, že tyhle věci hráče FAKT NEBAVÍ. Tak je tam z hecu nasází ve velkém. To je hoši tyvole špatně. :D

Ani technická stránka hry na tom není zrovna dobře. Udržet hru na konstatních 60 fps je zhola nemožné. Problémem je, že si hra v některých oblastech neudrží ani těch pitomých 30. Mimo tragickou optimalizaci je i hra plná různých glitchů, které bych čekal od hry z roku 2005 a ne od více jak dekádu novějšího titulu. Stejně tak je to s některými mechanismy a animacemi. A to je taky špatně, moc moc špatně.

Co musím pochválit je forma, s jakou je příběh podáván - tedy jako fiktivní dokument. Po čase se to trochu ohraje, ale jestli mě něco u hry udrželo, tak to byly krásné předělové filmečky a dobře napsané dialogy. Jen je škoda, že tyhle filmečky působí jako z jiné hry. Kvalitativně jsou o několik tříd výše a vůbec nekorespondují se zbytkem. A to je taky sakra špatně!

Dalším faktorem je hudba. Je fajn, že tvůrci koupili práva na ty největší dobové fláky, ale jejich použití je velmi pofidérní. Hudba je během příběhových sekvencí používaná vyloženě nevhodně (Jimi Hendrix v tom hnusném hlavním menu měl bejt jako co?) a co se týká rádií, počet tracků není natolik velký, aby nezačal po pár hodinách lézt na nervy. A to je taky špatně.

Abych to shrnul. Za hru jsem vyhodil skoro tisícovku a těch peněz je mi líto. Hra působí nedodělané, po většinu času vyloženě odfláknutě. Jednou jsem ji dokonce otráveně odinstaloval abych ji vzápětí znova stáhl a vyhozené peníze alespoň nějak "zužitkoval". Jednoduše řečeno, i pokud se vyhnu srovnávání s předchozími díly, stále mi zůstane jen podprůměrná městská akce prosta jakéhokoli nápadu. I to dovysvětlení konce dvojky bylo... ne zlé, ne dobré, ale... nenápadité. Naštěstí je alespoň ten základ hratelnosti (ježdění, střílení, stealth) docela fajn, takže se to hrát dá a příběh to táhne. Maličko, ale táhne.

K SUPERHOT jsem přistupoval spíše opatrně. Podobné indie kousky mě často celkem míjí a za plnou cenu bych si tenhle titul rozhodně nekoupil. Jakmile se ale objevil v bundlu spolu s několika dalšími zajímavými hrami, dal jsem mu šanci a jsem velice příjemně překvapen.

Jak už tu bylo zmíněno, SUPERHOT je opravdu hra jednoho nápadu. Staví na jedné originální mechanice. Trvá sice asi jen dvě a půl hodiny, což se může zdát na takovouhle hříčku až dost, ale opak je pravdou. Měl bych jednoznačně chuť pokračovat. Grafika je sice jednoduchá, ale pokročilá fyzika červených panáků utváří velmi příjemný pocit ze střelby. Škoda, že herní mechanismy nejsou ještě o něco rozvitější a design nápaditější. Jednotlivé úrovně jsou až příliš krátké a jednoduché. SUPERHOT tedy rozhodně ani zdaleka nevyčerpává svého potenciálu. Na druhou stranu to, co hra obsahuje, je zpracováno bezchybně a zábavně.

V kampani je tento "cíl" orámcován chytlavým příběhem, který mi připomněl nedávnou hříčku Pony Island a to především svou meta atmosférou. Škoda, že hra opravdu skončí dříve než začne. Po dohrání se sice otevřou různé challenge režimy, ale jakmile mi chybí ve hře cíl, nemám chuť hrát dál. Pokračování či třeba i dodatečnou kampaň bych rozhodně uvítal.

Unravel je hra dělaná srdcem. Krásná hra od úvodního levelu až do finálního výšlapu. Krásná nejen po vizuální stránce, ale i po té obsahové.

V Unravel se hráč se vtělí do malé postavičky stvořené z klubka červené vlny. Yarny, jak se příhodně ona postavička jmenuje, cestuje malebnou severskou krajinou a sbírá střípky vzpomínek do rodinného alba. Toť ve zkratce příběh hry.

Unravel je mírně logickou plošinovkou, kde je cílem hlavní postavy, ostatně jako u každé jiné plošinovky, dojít z bodu A do bodu B. Cestu Yarnymu znepříjemňuje jednak ráz krajiny, jednak roztodivné lidské konstrukce a čas od času dokonce i místní fauna. A vypadá to celé skvěle. Yarny je úžasně rozpohybovaný, každý z jednotlivých levelů má svůj osobitý ráz a logiku. Nikdy se nic neopakuje a nikdy jsem neměl pocit, že bych nějaký úsek procházel jen tak na volnoběh, tedy jen abych už to měl rychle za sebou. A to i přestože je hratelnost je v zásadě strašně jednoduchá. Yarny chodí, skáče, vystřeluje vlnu (podobně jako Spiderman pavučinu), může ji namotávat na různá místa a utvořit si houpačku či most. Občas bych asi ocenil větší rozmanitost úkonů, ale to bych už asi byl hnidopich. Unravel je i tak zatraceně zábavná hra a může za to především nápaditý design prostředí, přesné ovládání a již zmiňovaná krásná grafika. Tu bych ale ještě rozvedl.

Unravel je dost možná nejhezčí plošinovka, jakou jsem kdy hrál. Prostředí je vypiplané do posledního detailu. Tráva či sníh reaguje na Yarnyho pohyb. Yarny se naopak přizpůsobuje prostředí a jeho pohyby velmi dobře budují silný immersive pocit z hraní. Už jen to, že zvuky Yarnyho ťapkání jsou dělané pro každou nožičku zvlášť a to i v závislosti na typu povrchu, dělá strašně moc. Příjemnou melancholickou atmosféru doplňuje i boží soundtrack evokující severské motivy podobné například těm z Brothers: A Tale of Two Sons. A i když se místy trochu opakuje a občas až příliš burácí, do konce hry mě nedokázal omrzet a volume doleva pro mě neexistovalo.

Abych to nějak shrnul. Unravel je skutečně s láskou a pečlivostí dělaná hra. Je to z ní cítit z každé obrazovky, z každé animace a z každého záběru. Technicky je to AAA titul každým coulem, pocitově to má naopak vše charakteristické pro indie tvorbu. Trochu mě tedy zaráží, že se hra do distribuce dostala skrze EA. Origin je v tomto případě totiž asi dost omezující a hře by rozhodně více slušel Steam či alespoň DRM free forma distribuce. Každopádně, rozhodně bych si nechal líbit nášup, málokterá hra totiž dokáže v hráči vzbudit podobné pocity. A v někom dokonce i básnického ducha. :)

Tom Clancy's Rainbow Six: Vegas je přesně hra z takového toho období, kdy se začaly na PC objevovat konzolové porty. Ošklivý HUD, divná rozplizlá grafika a všechno strašně zjednodušené. K tomu slabá optimalizace, nepohodlné ovládání, osekané nevzhledné menu apod. Zatímco v současnosti je situace už mnohem lepší, Vegas je přesně esencí toho, co lidi na konzolových portech nemají rádi.

Rainbox Six: Vegas je moje první setkání s touto sérií a ačkoli jsem čekal více taktickou hru, dostal jsem spíše akční střílečku s taktickými prvky. To mi nijak zvlášť nevadí, hra aspoň hezky odsýpá. Samotný základ hratelnosti je v pohodě. Přestřelky jsou dobré, intenzivní a vzhledem k nízké výdrži hráče místy poměrně tuhé a to i na normal obtížnost. S hrou mám ale určité problémy, které mi bránily se do ní více ponořit.

Za prvé level design. Ten je nenápaditý až běda. První a poslední mise jsou fajn, ale ten prostředek ve Vegas je už po dvou misích otravný. Neustálé čištění stále stejných kasín a přilehlých skladišť velmi rychle omrzí. Grafika je stylizovaná do červených a šedých barev a tahle paleta začne hodně brzy nudit. Vizuál kazí i přemíra různých blurů a bloomů. Při zásahu se navíc obraz celý rozkostičkuje, což na vzhledu nijak nepřidává. Vypadá to hnusně.

Druhou výtkou je AI. Že je AI protivníků stupidní, to mi nevadilo, ale retardovaný spojenecký tým už hře neodpustím. Jejich reakce jsou někdy strašně pomalé a občas nejsou schopní ani vyčistit menší místnost, aniž by se nenechali rozstřílet. Jejich reakce na rozkazy jsou taky dost pofidérní a hráč se na ně prostě nemůže spolehnout. Po celou dobu hraní jsem měl spíše pocit, že se, více než o spolubojovníky, starám o malé děti.

Poslední výtkou je systém krytí. Cover-based střílečky mám rád, ale v téhle formě už zas tak moc ne. Ačkoli je Vegas FPS, bez využívání krycího systému (který hru přepne do third person pohledu) je hra prakticky nehratelná, což je v mých očích naprosto zásadní chyba. Krytí navíc není úplně odladěné, celý ten systém je dost prkenný a kdyby mě hra do něj netlačila, nejspíš bych ho využíval jen minimálně. No a nepoužitelné noční vidění a termovizi radši ani komentovat nebudu.

Abych to shrnul. I přes výše zmíněnou kritiku je Rainbox Six: Vegas obstojná akce. Celkovým zpracováním na mě však působí spíše jako trochu lepší budgetovka někde z Ruska, než jako tříáčkový titul od Ubisoftu.

Hero of the Kingdom II je casual blbinka v tom nejlepším slova smyslu. Od jedničky se až na pár drobností nic nezměnilo. Pořád je to strašně zábavná klikačka s primitivním pohádkovým příběhem, jednoduchou, ale líbivou 2D grafikou a hlavně s úplně jednoduchým, ale příjemně relaxačním konceptem mixujícím hidden object adventuru a jednoduché RPG. Herní doba pohybující se okolo 6 hodin včetně všech achievementů je úplně ideální, hra zbytečně nezdržuje a až na občasné zběsilé běhání po obchůdcích, když hráč zapomene, kdo sakra prodával to či ono, nenudí. Úplně bez problému jsem to dojel na jeden zátah a docela bych si někdy v budoucnu pošmákl na pokračování.