Nečekal bych, že to budu zrovná já, kdo tohle řekne, ale: Ubisoft to dokázal! Tvůrci se konečně pohnuli dál, vykašlali se na tu svou ohranou generickou vizi openworld světa a konečně stvořili hru, která stojí za řeč. Vzali všechno dobré, co bylo na prvních Watch Dogs a jejich hrách obecně a udělali novou hru, typově trochu podobnou, ale ve výsledku úplně jinou. Vezmeme to ale popořadě.

Pryč je pochmurné Chicago. Tentokrát příběh hry hráče zavede do prosluněného San Francisca. Ubisoft opět dokazuje, že umí nadesignovat velmi atraktivní město. San Francisco je rozmanité, neskutečně živé místo, které svádí k toulkám po přírodě a po známých památkách. Všude se pohybují lidé, kteří si dělají své věci, mluví spolu, chodí spolu a reagují na hráče i na sebe zároveň. Pokud se řadíte mezi nadšené virtuální turisty, budete WD2 milovat. Dopomáhá tomu i velmi příjemný pocit z pohybu. Hlavní hrdina je mladý hacker a kupodivu i zručný parkourista. Rozpohybovaný je parádně, ovládání je přesné a rozhodně se nekonají podivné kreace a nechtěné pády známé z assassinské série. Pocit z prozkoumávání světa bych zařadil kvalitou hned za GTA V a prvních několik hodin je velmi těžké hru vůbec vypnout.

Po hratelnostní stránce se jedná především o stealth akci spojenou s řízením vozidel. Ježdění došlo vylepšení jen mírně, auta jsou tentokrát alespoň ovladatelná, ale pořád je to dost daleko od mé představy o kvalitním jízdním modelu. Osobně jsem nejradši využíval pomalejších aut, na kterých je znát alespoň jakási hmotnost. Hře se mj. nevyhnulo ani jejich tradiční absurdní mizení. Stealth je naopak skvělý a vzhledem k příběhu a postavám dává smysl. Akční nadstavba je vlastně tak nějak navíc - je skvělá, to bezpochyby - ale k hlavní postavě nesedí. Hráč totiž hraje za skupinku mladých veselých hipsta hackerů, resp. za černošského floutka Marcuse a ten je opravdu všechno, jen ne mašina na zabíjení. Stylizace celé hry míří spíše na mladší publikum, ale to mně jakožto zastydlému puberťákovi nikterak nevadilo. Je to vtipné, má to styl, kupu filmových odkazů (hned jedna z prvních misí například paroduje seriál Knight Rider) a Marcus není tak suchej, jako ten věčně zachmuřenej coatlover z prvního dílu. Atmosférou je dvojka tedy diametriálně odlišná a nemusí sednout každému. Hlavním prvkem je ale pořád hackování, tentokrát značně vylepšené. Hacknout už lze opravdu všechno, což si ale vybírá daň na obtížnějším ovládání. Tentokrát už to není pouze jednotlačítková záležitost a efektivní hackování vyžaduje trochu cviku. Vrací se i ty otravné puzzly z jedničky, ale tentokrát aplikované přímo do prostředí ve hře, což je supr nápad a ze záporu je najednou klad. Navíc opět (už se možná opakuju) jich není tolik, takže nezačnou prudit a fungují jako dobré oživení.

Příběh sám o sobě mě trochu zklamal. Ze začátku vypadá velice nadějně, ale ke konci už tvůrcům evidentně docházely nápady a závěr je vyloženě slabý. Celý děj je spíše sledem několika epizodických zápletek, které rámcuje jeden hlavní cíl - boj proti zlovolné korporaci Blume, což je pro hlavní hrdiny tak trochu boj s větrnými mlýny. Naštěstí tu ale máme hromadu dalších aktivit, které jsou KONEČNĚ zábavné. Krom nějakých těch závodů (motorky, drony, motokáry, plachetnice), se hráč dočká i slušné řádky vedlejších úkolů, které překvapivě nejsou jen klasickou copypaste vatou, kterou hráče Ubisoft vesele obšťastňuje několik posledních let, ale každá mise má svůj příběh a originální cíl. Po stránce writingu to pořád není kdovíjaká pecka a mise jsou to většinou celkem jednoduché, ale jsou rozmanité a není jich zas tolik, aby mě začaly nudit.

Kdo si rád obléká své virtuální panenky (já ano! :), dostane na výběr z velkého množství hadříků - od hnusných motorkářských bund, přes klasické výprodejové oblečení, skejťácké hadry až po opravdu extravagantní kousky pro opravdové hipstery. Nechybí ani nějaké ty reklamní či památkářské stánky, které nabízí další extra kousky. A aby toho nebylo málo, po světě je poschovávaná další hromada oblečení, skrytých peněz a speciálních laků na všechno, co může Marcus postříkat (bez dvojsmyslu).

Dalším prvkem je aplikace Driver SF, která funguje jako taxi služba. Je to další forma vedlejších misí, kde hráč vozí různé zákazníky, kteří mají rozdílné požadavky (nudné ježdění z místa na místo se tedy nekoná). Těchto misí opět není moc a oživení je to parádní. Vrací se i chození po waypointech známé z prvního dílu. Těch je méně, jsou zajímavější a aby se zaznamenaly, musí se u nich hráč zvěčnit. Selfíčka prostě vedou.

Město je opravdu skutečně krásné. Grafika jako taková je sice trochu rozporuplná. Interiéry jsou super, míra detailů je někdy až neskutečná, animace postav a mimika je rozhodně hodna označení AAA. Ovšem exteriéry mi přišly i na vyšší nastavení někdy trochu kostrbaté a tak podivně mázlé. Hra mi sice neběžela na úplné maximum, ale nějakou formu AA jsem zaplou měl. Optimalizace je oproti jedničce lepší, ale pořád žádná sláva. Hra se mi při rychlé jízdě (a při různých grafických nastaveních) městem neustále pocukávala, stejně tak při nahrávání různých ikonek v HUDu ačkoli jinak běžela okolo 50 fps. Není to nic, co by vyloženě kazilo zábavu, ale příjemné to rozhodně není. Nicméně grafika oplývá mnoha doposud neviděnými detaily. Co mě dostalo nejvíce je asi mlha, která sice možná trochu žere FPS, ale rozhodně se vyplatí ji mít zapnutou. Chová se totiž opravdu jako mlha. Valí se přes kopce, zakrývá jen určité části města či lesů a postupně se pohybuje různými směry. Poslední věc, co musím zmínit, je taková drobnost, ale ještě jsem ve hře neviděl, že pokud zastavím pod stromem, auto mi zapadá listím, které po rozpohybování vozidla začne poletovat ve vzduchu. Detail, ale boží.

Hra obsahuje i nějaké ty multiplayerové prvky, které se tentokrát naštěstí již nespouští samovolné a tak neotravují. Osobně jsem zkusil jednu coop misi a dále se mulťáku nevěnoval...

Na závěr bych rád zmínil hudbu, která je složená spíše z indie kapel a je zprvu velmi příjemná, ale tracků není na tak velkou hru moc. Po čase se tedy začne velmi opakovat a v poslední třetině jsem už rádio vypínal.

Abych to shrnul, Watch Dogs 2 je skvělá hra, která zabaví na opravdu dlouhou dobu. Ani po 40 hodinách jsem se nenudil a stereotyp se dostavil až úplně na konci hlavní kampaně, kde už bylo znát, že tvůrci tak trochu vaří z vody. Doporučuju tedy hlavní a vedlejší mise mixovat, nepostupovat zbytečně systematicky a udržovat si gameplay co nejvíce rozmanitý.

Jestli tohle značí opravdu novou éru ubisofťáckých her, máme se na co těšit. K úplné spokojenosti mi něco chybělo, ale faktem je, že tohle je jedna z her, kterou by bylo škoda minout. Znalost jedničky vůbec netřeba.

A abych nezapomněl: "Barbare Conane, sbohem a díky za všechny ryby!"

Naprosto neprávem sestřelená hra. Ano, je to budget a je to místy graficky zastaralé (Rambo, víc než jako Rambo, vypadá jako Lorelai Gilmorová po botoxu), ale často hra vypadá dost pěkně a hlavně, proč je sakra on-rail střílečce vytýkáno, že je to on-rail střílečka?

Hráč se po vzoru filmů podívá do třech rozdílných lokalit - do amerického městečka Hope, zpátky do Vietnamu a nakonec do Afghanistánu. Kromě klasického střílení nabíhajících panáků jsou tu i "stealth" pasáže, které se skládají z přesného odstřelování lukem a QTE. Samotné vyprávění příběhu za pomocí rychlých animací je zkratkovité a vlastně ani moc nestojí za řeč - kdo ale filmy zná, ztratit se nemůže. Hratelnost jako taková je ale fajnová. Přestřelky jsou intenzivní, pocit ze střelby parádní a hra už na 2. obtížnost ze 4 přináší velmi slušnou výzvu, která zejména ze začátku občas přeroste i v nějaký ten frustrující moment. Jakmile to ale hráč chytí do ruky, kosení rákosníků, arabů a nějakých těch koblihožroutů jde jedna báseň.

A komu by nestačila cca 3hodinová kampaň, může si hru o nějakou tu hodinku prodloužit hraním Baker Team DLC, které poskytuje 3 další mise, které jsou prequelem celého příběhu a svou délkou se vyrovnají cca jedné kapitole z původní kampaně. Po dohrání si až člověk posteskne, že není žádná nová 'Nam hra.

Abych to shrnul. Rambo: The Video Game rozhodně není žádné veledílo a hra v době vydání byla vzhledem k obsahu nechutně předražená. Ale v současnosti, kdy se ve slevách dá sehnat za cca euro, není absolutně nad čím váhat. Pokud hráč ví, do čeho jde, nemůže být řeč o zklamání. Ideální akční jednohubka na vyplnění volného času.

S oznámením na E3 jsem se na Watch Dogs neskutečně těšil, po vydání jsem se ale hře jenom otráveně vyhýbal. Nicméně s vysockováním klíče k druhému dílu (díky Barbare!) jsem se přeci jen odvážil střihnout si i tu kontroverzní jedničku. Dojem není úplně nejhorší, ale ke spokojenosti mi řada věcí chybí. Začněme ale tím dobrým.

Chicago. Krásné, barvité, živé. Co Ubisoft umí, je nadesignovat skvěle vypadající město. Celá vizuální stránka je i přes určitý downgrade fakt pěkná a pokud si to člověk omoduje, vypadá to luxusně. Po celou dobu hraní se mi to neokoukalo, což beru jako obrovské plus. U hry mě dokázalo udržet.

Druhá věc. Přestřelky. Docela tuhé, mírně taktické a audiovizuálně příjemně intenzivní. Krycí cover-based systém zde patří mezi vůbec ty nejlepší - je jednoduchý a přitom funkční. Stealth též fajn, ale někdy je ho až zbytečně moc, nicméně hra do něj většinou nenutí a hlučný styl netrestá.

A teď co mi vadilo. Za prvé jízdní model. Ten sice není v základu špatný, ale ta přehnaná akcelerace rychlejších vozidel mi pila krev až do konce. Nejčastěji to totiž dopadá tak, že si objednám sporťák, naskočím na něj, motor zatůruje, kára vystřelí jako kdyby Aiden neuměl pracovat se spojkou a odnese to přinejlepším nejbližší osvětlení, při nejhorším partička klábosících bab. Plynulost řízení je rázem tatam a hratelnost tím dostává pořádně na frak.

Další věc. Lajdácký design. Máme tu nějaké hlavní mise, nějaké vedlejší, přeskinované "lezení" na věže a odemykání mapy, náhodná setkání a hromadu tradičních ubisofťáckých collectibles. Collectibles jsou tentokrát docela fajn a přináší s sebou srandovní minipříběhy. Stalkování lidi skrze webkamery jasně vede. Hůř jsou na tom už vedlejší mise, které jsem s radostí ignoroval. Jedná se totiž o klasické: "Hoši, přece nemůžeme zanechat tu mapu takhle prázdnou. Támhle Jarda navrhne jednu misi, támhle Honza druhou a Pepa ještě jednu. Každou misi znásobíme v průměru na 20x, dabéra necháme ke každé říct jednu větu a rozhodíme to po mapě. Máme to skoro bez práce a radši půjdeme na pivko." Prostě ne, takhle ne! Nejvíc ovšem zamrzí, že podobným stylem jsou navrženy i mise hlavní. Příběh to samé. Není špatný, to ne, jen je jeho podání děsně nenápadité a stejně jako samotný design postrádá jakékoli zapamatování hodné momenty.

Poslední věc: Hackovací minihra. Ta je celkem fajn, ale proč na ní sakra stojí polovina celé hratelnosti?

Abych to shrnul. Je to odfláklé. Řada věcí na té hře je supr a slušně funguje. Samotné jádro hratelnosti je povedené a společně s krásným městem mě u hry udrželo až do konce. Jenže to, co tvůrci tvrdili na E3, jsou samozřejmě jen samolibé kecy. Hra to není špatná, ale avizovanou volnost neobsahuje. Což by mi zas tak nevadilo, kdyby to aspoň celé nebylo tak příběhově mdlé. Ač se jedná o příběh ryze osobní a Aidenova motivace není nic jiného, než pomsta smrti blízké osoby, celé to působí až příliš nevýrazně a chladně.

S maratonem "těch nových" filmových Star Treků jsem dostal chuť i na herní adaptaci. Od titulu jsem toho po zkušenostech s hrami podle filmových předloh vskutku moc neočekával a chystal se na průměrnou narychlo splácanou ptákovinu, kterou dohraju za 3 hodiny. Trefil jsem se tak z poloviny.

Nalijme si čistého vína, ano, ta hra je viditelně v mnoha ohledech narychlo zmatlaná, graficky dost rozporuplná a obsahuje slušnou řádku bugů. Zároveň je ale chytlavá, příběhově překvapivě docela podařená a boduje špičkovými filmovými animacemi. Uvedení do děje je přímo výborně a trochu mě mrzí, že tempo hra neudržela po celou dobu. Zhruba od poloviny začíná dynamika prudce upadat a tvůrci hráče zbytečně zdržují stále opakujícími se interiéry, což je škoda, protože těch několik málo sekvencí odehrávajících se na cizích planetách je super. Hra mi v mnoha ohledech připomínala (samozřejmě mnohem podařenější) Mass Effect 2. Podobná prostředí, modré lens flares, velice podobně zpracování přestřelek včetně skoro identických animací dobíjení zbraní a pohybů postavy. Zkrátka: koho bavily přestřelky v ME 2, budou ho s nejvyšší pravděpodobností bavit i tady.

Pohled z třetí osoby mi vyhovoval, již jednou zmiňované přestřelky byly tedy fajn - jen škoda malé variability nepřátel. AI protivníků není sama o sobě nijak valná, ale vzhledem k povaze hlavních antagonistů, jsou souboje s nimi velmi hektické. Hráč se musí dynamicky přizpůsobovat jejich rychlým přesunům a nevydechne si, dokud poslední Gorn nepadne k zemi.

Prostředí je proměnlivé, ale uvítal bych větší míru detailů a variabilnější gameplay. Svět Star Treku mi sice není nijak zvlášť blízký, ale dokázal bych si představit například úrovně stojící na průzkumu prostředí či klasické Mass Effectovské rozhovory a dialogovými kruhy. Nic takového hra neobsahuje, hráč se až do zdárného konce nezastaví a kropí nabíhající ještěřany s takovou kadencí, že si hráč prakticky do konce hry neoddychne. Aštar Šeran by měl určitě radost. Malým zpestřením je akorát hrstka šplhacích sekvencí a nějaké ty skriptované průlety mezi překážkami.

Star Trek obsahuje i pár blbostí, bez kterých by se hra obešla: řádku frustrujících pasáží, šílené množství hackovacích "na jedno brdo" miniher, nedomyšlené skenování za účelem sbírání různých collectibles a především naprosto nefunkční stealth pasáže, které jsou NAŠTĚSTÍ volitelné a hráč se jimi může v klidu prostřílet, aniž by ho čekal nějaký výrazný postih (když nepočítám křížek u vedlejšího úkolu a ztrátu XP).

Suma sumárum, hra jako celek opravdu není vyloženě kvalitním počinem a určitě by si zasloužila nějakou tu péči navíc, ale fandy filmů dokáže zaujmout příběhem a příznivce cover-based akcí zase zábavnými přestřelkami (a v coopu možná ještě zábavnějšími). Za stovku fajn koupě, znova bych si to ale asi nezahrál. Nicméně mezi "hrami podle filmu" pořád velmi nadprůměrný kousek.

The Blackwell Epiphany jsem si dlouho šetřil a zároveň čekal na ideální moment, kdy se do něj pustit. Předchozí díly série byly parádní atmosférické adventury, které navíc díl od dílu procházely určitými kvalitativními skoky a tak ani není divu, že má očekávání byla nemalá.

Jak už řekl Tulareanus, největším problémem podobných sérií bývá právě závěr, který není úplně lehké napsat tak, aby uspokojivě uzavřel všechny položené otázky a zároveň aby i fungoval jako rozloučení s postavami. Jednoduše aby dával celé sérii nějaký rámec a nepůsobil odflákle a nepromyšleně. Nebudu chodit kolem horké kaše, Epiphany zakončení zvládl na výbornou. To, co bylo na začátku série nakousnuto, bylo v tomto díle dotaženo do konce a na vyřčené otázky bylo uspokojivě odpovězeno. Zatímco první dvě třetiny jsou, stejně jako díly předchozí, klasickou fantasy detektivkou s noir atmosférou, v závěru se přitvrdí, hlavní slovo dostane gradace a na konec přichází hotový emocionální rollercoaster.

Už od začátku jsou doménou celé série propracované a logicky jednající postavy a jejich jednoduše, ale velice přirozeně psané dialogy. Nejinak je tomu i tady. Po grafické stránce nemám co vytknout, nadabování působí už naprosto profesionálně a jazzové tóny už jen doplňují temnější, ale stále melancholickou atmosféru zasněženého New Yorku. Po stránce hratelnosti se mi hra jevila oproti předchozím dílům jako trochu těžší a záseků bylo mnohem více. Nutno však dodat, že ale především mojí vinou. Lokací je víc, postav, které hlavní dvojka na své cestě potká, je hromada a množství informací, které musí hráč vstřebat, je podstatně větší, než minule. Herní doba se v mém případě blížila 9 hodinám, což už rozhodně není málo.

Co říci na závěr? Rozhodně to, že hru (resp. celou sérii) doporučuji všem, kteří mají rádi kvalitní adventury, chtějí řešit problémy logickou cestou a především chtějí chytlavý příběh s lidskými charaktery.

Díky tomu, že je Steam pro vývojáře již prakticky otevřená platforma, dostává se na něj velké množství více či méně povedených her. Některé jsou dokonce k dispozici zdarma a jakmile mé oko zahlédne volně dostupný a nedejbože i dobře hodnocený walking simulátor, netrvá dlouho a už se hřeje na mém disku.

Blameless se sice neohřál na moc dlouho a to ne proto, že by byl špatný. To naopak. Je ale velice krátký a klasické dohrání zabere zhruba půl hodiny a maximálně hodinu se všemi achievementy. Samotná hra je na freeware hru zpracovaná velice profesionálně, s předměty lze po vzoru Penumbry fyzicky manipulovat a ne všechny se hráči nakonec hodí. Hra by mohla být místy o trochu méně blbuvzdorná (koho by napadlo, že už jednou použité klíče můžu vytáhnout ze zámku a použít je znova někde jinde... ehm), ovšem je lepší od toho nečekat nějakou velkou výzvu a šílené kombinace. Naopak jsou hádanky příjemně logické, např.: ta s pojistkami je super v tom, že s nimi hráč opravdu manipuluje a aby věděl co a jak, musí si přečíst přiloženou poznámku.

Obecně jsem z téhle hry měl příjemný immersive požitek a i když se hra prezentuje jako hororová hra, staví především na atmosféře a zvědavosti hráče (mnou nenáviděné jump scares tam naštěstí nejsou). Svým technickým zpracováním nehází klacky pod nohy, vizuálně vypadá parádně a stejně dobře se i hýbe. Prostředí navíc působí povědomě a tak jsem se ani nedivil, když na mě v závěrečných titulcích vyskočilo jméno českého vývojáře.

Blameless je fajn jednohubka a zároveň typ hry, které bych chtěl na trhu vidět víc. A pokud by se tvůrce hry poučil z těch několika málo chybek a dodal by několikahodinový nášup, vůbec bych se nezdráhal hru zaplatit.

O dvě třídy lepší, jak základní hra. Zatímco původní hra se snažila o rozmáchlý osudový příběh, herní systém šel tak trochu proti tomu, co chtěla hra prezentovat a hra působila až moc staticky na to, aby o sebe nebil námět a zpracování. Awakening se naopak odehrává na mnohem menším prostoru a na pozadí mnohaleté války vypráví menší, ale velice důležitý příběh. Příběh se mi jeví důležitý především proto, že dodává Zplozencům nějaký hlubší motiv. Nejsou to už jen generičtí nepřátelé, o kterých hráč ví jen to, že jsou strašně zlí a nebezpeční a že před nimi musí zachránit svět. Dodává jim jakous takous hloubku. To je věc, která mi předtím hodně chyběla.

S komorním příběhem přichází i odpovídající zpracování. Ačkoli ani tentokrát nejde o vyloženě objevný příběh, jeho celkové podání se mi líbilo. Stejně tak zpracování gameplaye. Lokace jsou menší, plnější. Méně bojování, více kecání a jediná má výtka směřuje k novým parťákům, kteří jsou sice fajn, ale dialogy s nimi jsou velice osekané. Tábor jako v původní hře se nekoná. Naopak chválím upravený systém dárků, který konečně dává smysl. Herní doba je přiměřeně dlouhá, questů je hodně a i když je to většinou klasické zabij/přines, přišly mi originálněji napsané, než minule. Hra je i o něco vtipnější, zejména Oghren solí jednu hlášku za druhou.

Obtížnost šla rapidně dolů a až na pár tužších bossfightů se hráč se svým naexpeným hrdinou prosekává Zplozenci jako nůž máslem. Osobně mi to nijak zvlášť nevadilo, tempo bylo tak akorát.

Novinek jako takových sice datadisk zas až tak moc nepřináší, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Questy související s výstavbou pevnosti Šedých strážců byly fajn, ale tvůrci mohli zajít ještě o malinko dál. Očarovávání itemů jsem moc nevyužíval, nebylo to potřeba a navíc tu přetrvává neduh z původní hry a to "nemizející" vizuální efekty kouzel mimo boj. Občas jsem si připadal jak při ohňostroji - z postav srší jiskry, ze zbraní šlehají plameny, nad hlavami hrdinů poletují bludičky, na zemi svítí všemožné ochranné runy. Je to otravné a to samé se týká helem, které jsem na postavy prostě nenasazoval.

Kdybych nečetl zdejší komentáře, myslel bych si, že je to bug-free hra. Za celou dobu jsem nenarazil na nic, co by mi zkazilo požitek z hraní. Kromě občasného vypadávání textur a tu a tam i pádu hry jsem na žadné bugy díky bohům nenarazil.

Co na závěr? Snad jen mé doporučení. Awakening je výborný datadisk, který potěší jak fanoušky původní hry, tak i mírné skeptiky (mě). Má své mouchy, ale pokud by všechna DLC na takovéto kvalitativní úrovni, bylo by hned na tom (hráčském) světě příjemněji.

Credits song

Can I get you a ladder, so you can get off my back? - Yarpen, šedý strážce

(Jediná věta, kterou hlavní hrdina vypustí z pusy... hrubým odhadem asi 1739x za celou hru.)

Dragon Age: Origins je jedna z poměrně oblíbených her, které jsem se však delší dobu vyhýbal. Na rozdíl od Mass Effectu neobsahuje akční souboje, ale podobá se více klasickým MMORPG, což je styl, který mě jednak nikdy moc nebavil a jednak jsem ho ani neuměl efektivně hrát. S koupí Ultimate Edition za pár šupů jsem se ale do hry přeci jen pustil, hry od Bioware mě totiž nikdy nezklamaly.

Naneštěstí se obavy víceméně potvrdily. Tenhle styl soubojů opravdu není můj šálek čaje, ovšem Origins obsahuje i obrovské množství rozhovorů. Samotná ústřední zápletka je klasická Bioware šablona. Na začátku je představeno velké velké zlo (v tomto případě děsně nezajímavá a neoriginální Nákaza/Darkspawn), hráč během hry cestuje světem, sbírá armádu a verbuje spolubojovníky do svých řad a v závěru proběhne velké zúčtování. Nic, co bych neviděl už několikrát, nicméně opět tu máme dobře napsané, byť archetypální, charaktery a chytlavé rozhovory. Největší zábavou pro mě bylo poznávání postav, odhalování jejich minulosti a poslouchání všemožných slovních přestřelek. Nechybí ani typický propracovaný kodex, který velice neoriginální lore podává docela záživným způsobem.

S dávkováním hratelnosti to je už ale horší. Hráč zpravidla cestuje do několika lokací, kde je jedna ústřední civilní oblast a poté několik dungeonů. Zatímco civilní oblasti hráč prochází spíše adventurním způsobem, dungeony jsou čistě o čištění nepřátel. NAŠTĚSTÍ nejsou úmorně dlouhé, jako u leckterých jiných RPGček, ovšem na poměry těch modernějších Bioware her jsou dlouhé až dost. S tím souvisí dost nevyvážená obtížnost soubojů a fakt, že bez mága s léčitelskými schopnostmi si hráč prostě neškrtne (bossové udělují takový dmg, že bez neustálého léčení jsou na střední a vyšší obtížnost prakticky neporazitelní). Celkově bojovou složku hodnotím jako ne moc povedenou, starší KotOR obdobné souboje zvládal daleko lépe. Mimo jiné mě třeba pil krev fakt, že z bojového režimu, jakmile se jednou spustí, nelze vyskočit, dokud nejsou pobiti všichni nepřátelé, kteří onen bojový režim aktivovali. Co ale musím ocenit je velice přehledný inventář, kde může blednout závistí leckteré velké RPG.

Grafická stránka není nijak valná, rozanimování postav jakbysmet. Trochu mě mrzelo, že hra víc vsází na číslíčka, než na immersive pocit z hraní. Je to ale trochu jako vyčítat first person střílečce, že se v ní střílí - čistě můj problém. Technicky ale i na svou dobu by prostředí mohlo být výrazně bohatší na detail a méně statické. Po vyloženě umělecké stránce nemám naopak moc co vytknout. Celkové ladění do zelenohněda ke hře sedí. Atmosféra zmaru je navozena dobře a špinavý středověk z toho je cítit.

Hlavní questy jsou propracované, často se větví a hráč má možnost voleb. Vedlejší úkoly jsou naopak zpravidla klasické fetchquesty, ale není jich mnoho a nejsou zdlouhavé a spíše příjemně zaplňují svět. Příjemným zpestřením jsou i náhodné přepady během cestování, které mě začaly lézt na nervy až v samotném závěru. Do té doby fajn.

Abych to shrnul. Dragon Age: Origins není špatné RPG. Přináší více jak 60 hodin zábavy - někdy dobré, někdy horší. Titul je jakýmsi hybridem filmových RPG a kultovních klasik z 90. let. Jen si nejsem jist, jestli si ho více užije pamětník nebo moderní hráč, protože každý bude muset překousnout určitě kompromisy. V mém případě je to onen bojový systém. Komu ovšem sedne, může si připočíst 10 až 20% a vzít si k srdci fakt, že ho pár dní nikdo neuvidí. Nicméně já nad 70% jít nemůžu. Na to jsem až příliš často přemýšlel nad tím, že mě ta hra někdy vlastně docela sere.

I přes mnou udělené relativně nízké hodnocení tvůrcům této hry děsně fandím. Snad ne proto, že by Her Story byl nějaký dokonalý kousek, to rozhodně ne, ale hlavně pro svou originalitu a snahu posunout herní zážitek zase o kousek jinam.

Her Story je dobrá hra s famózním hereckým výkonem v hlavní roli a popravdě asi nejlépe doposud zahraná FMV hra (tedy z toho, co jsem viděl). Postupné odhalovaní a sbírání střípků informací je fajn a líbilo se mi, že nelineární sbírání informací vede k tomu, že mi některé zásadní věci unikaly a přitom kdybych zadal úplně jiné heslo i o několik hodin dříve, danou informaci bych naopak věděl velmi brzy. Škoda, že znovuhratelnost je ze své herní podstaty prakticky nulová. Trochu mě mrzí velká osekanost interaktivních prvků, ovšem plocha retro počítače jako herní prostředí je super a do budoucna bych zkusil vymyslet nějakou mnohem komplexnější hru.

V pozdější fázi hry, kdy už jsem měl více jak 75% fragmentů odemčených, mi už docházely nápady, jak zbylá videa vyhledat a uchýlil jsem se k jistému ingame cheatu, abych doodemykal zbylé chybějící střípky. V zásadě mi chyběly většinou jen několikasekundové střihy, které nic nového neřeknou a jsou tam jen na vyplnění prostoru. A ty bych osobně vymazal úplně, je jich zbytečně moc.

Tříhodinová herní doba je tak akorát a i přes kompletní odemčení je příběh dost nejednoznačný a je jen na hráči, jak se jím prokouše a jestli ho vůbec pochopí. A co víc, nikdo neví, jestli to, co říká vyslýchaná, je vůbec pravda.

Btw, čeština je fajn a překlad to je až na pár typografických chybek velice povedený, ale hra je díky němu o něco těžší, protože skloňování.

První Far Cry patří mezi mé nejoblíbenější FPS. Dvojka mě i přes zajímavý vizuál a atraktivní zasazení zklamala, protože to byla jedna velká nehratelná frustrace a trojce jsem se proto vyhýbal jako čert kříži. Obzvlášť, když na tom zase dělal Ubisoft, který poslední roky prakticky neumí udělat opravdu zábavnou negenerickou hru.

A hle, 23 hodin v tahu a já zakončil své ostrovní putování a místy se i slušně bavil. Nejdříve ale trocha kritiky. Dost mě štve ten trend cpát za každou cenu openworld tam, kde být nemusí. Ubisoft sice umí udělat pěknou mapu (což se ale výjimečně o souostroví ve Far Cry 3 moc říct nedá), ale už neumí zaplnit ji smysluplnými a zábavnými aktivitami. Lovecké mise jsou fajn nápad, ale zabaví jednou, možná dvakrát (ne 20x), dobývání základen by bylo taktéž fajn, kdyby nebyly jak přes kopírák. Tzv. vedlejší mise označené modrými vykřičníky jsou též dobrý výsměch, odfláklost z nich přímo čiší. Nejenže pro ně Ubi neumí napsat nějaký smysluplný děj, ale on tam rovnou nasází hrstku primitivních - "dojdi, na místě podrž E a přines" úkolů. "Já vám nevím, ale tohle má být hra, která dostává od každého druhého uživatele 85+%?" říkal jsem si.

Naštěstí tu však máme docela slušnou hlavní dějovou linii, která má pár dobrých momentů a nebýt roztažená do 23hodinové herní doby, působila by mnohem kompaktněji. Postavy jsou správně pošukané, na celém souostroví krom hlavní party není prakticky nikdo normální. Nicméně po stránce designu jsem na žádnou vyloženě bomba misi nenarazil. Hra se pořád drží konceptu otevřeného světa a je jím do jisté míry omezovaná. Zatímco lineární střílečka zpravidla solí jeden vyhrocený moment za druhým, tady jsem nedostal žádnou opravdu dlouhou a propracovanou misi.

Samotná hratelnost je ale fajn, pocit ze střelby je velmi dobrý a je potřeba i trošky taktiky, obzvlášť ze začátku. Prozkoumávání ostrova taky na chvíli zabaví a prvních pár hodin jsem měl i pocit, že si konečně zase po dlouhé době užiju Ubisoftí hru. Bohužel čím déle jsem Far Cry 3 hrál, tím více jsem si všímal omezené variability a stále stejného vzorce, který Ubisoft aplikuje na všechny své současné hry a v tom momentu jsem se začal nudit.

Jako další věc bych vypíchnul dvojici ostrovu, mezi jejichž kvalitou zpracování je docela propastný rozdíl. Zatímco ten první vypadá na oko moc hezky, ten druhý je dost prázdný a co víc, na oko odpudivý. Ani jeden ale neobsahuje žádné dechberoucí lokace. Jen samou džungli, sem tam nějaký ten chrám, vesničky, potůčky a kotel nasraných tygrů. Pořád to samé dokola.

Abych to nějak uzavřel. Far Cry 3 jsem si zahrál a nenudil jsem se. To je ale všechno. Nic jiného jsem si za těch 26 odehraných hodin neodnesl. Pár procent přihazuju za slušný coop mód. Celkem tedy 60%.

The Blackwell Deception má přímo ukázkovou výstavbu děje, kdy v prvních dílech pomalu představuje postavy, přináší nějaké ty zápletky a načrtne "mytologické" možnosti universa. A v The Blackwell Deception začíná všechny střípky do sebe zapojovat a připravuje hráče na velké finále. S novými díly se i samotný tvůrce učí, jak dělat dobrou hru a i když i první díl byl kvalitativně dost vysoko, každý novější díl je zase o kousek dál.

I přestože mám rád klasické adventury, na téhle sérii oceňuji především kvalitně napsané postavy, vtipné dialogy a funkční emoce. Samotné hraní je trochu vedlejší. Hlavní slovo tu má vtahující příběh, který se vyhýbá všemožným herním klišé a působí spíše jako komorní mystery seriál, než jako klasická adventura. Jak už se zmínil Tulareanus, záchrana světa na 101. způsob se nekoná. Obtížnost není vůbec vysoko, jednotlivé úkony jsou dost logické a hráč není ani brzděn v příběhu a ani nepříjemně frustrován.

I po grafické stránce prošla hra drobnými úpravami a lokace jsou ještě o něco detailnější a barevnější. Herní prostředí jsou atmosférická, ozvučení je též skvělé. Dabing už nepůsobí po technické stránce tak amatérsky a hudbě též nemám co vytknout. Jazzové tóny sedí do lehce noir atmosféry hry jako prdel na hrnec.

Na první pohled velmi milá hra inspirující se roztomilou plošinovkou Limbo, na ten druhý frustrující a ne moc povedená kopírka, kterou tvůrce nabízí za přestřelených 7 euro.

Hra obsahuje 3 epizody, které zaberou zhruba hodinu a půl hraní, z čehož více jak polovinu hráč stráví blouděním a opakováním mizerně nadesignovaných pasáží. Obtížnost je na tak krátkou a mile vypadající hru absurdně vysoko, hráč ani často neví, co má v té a té lokaci sakra dělat a herní mechanismy nejsou kvůli strašné odezvě ovládaní zábavné, ale spíše otravné.

Co ovšem potěší je ručně kreslené prostředí, dobře navozená atmosféra cizího prostředí a slušně nadabované monology hlavní postavy, které vždy na konci epizody pronáší. To ale na lepší hodnocení nestačí. Jako freeware kousek by se OddPlanet hodnotil mnohem lépe, ale chtít za tohle peníze, to je zlodějina. Maximálně za dolar v bundlu, jinak nebrat!

35MM na mě už na první pohled působil jako netradiční interaktivní zážitek a nebyl jsem vůbec daleko od pravdy. Tahle hra posouvá žánr "walking simulator" zase o pěkný kousek dál.

Co si ale budem, po technické stránce ta hra je amatérská až běda. V autorovi ale vidím velký talent. Vytvořil totiž typ hry, který jsem ještě doposud nehrál. Něco mezi survival FPS, adventurou a právě "walking simulátorem" s důrazem na vyprávění příběhu a silnou atmosféru. Hráč sleduje putování dvou přeživších, které působí i přes všechny ty technické nedostatky dost realisticky. Takhle komorní styl vyprávění jsem u postapo hry ještě neviděl. Hráč dlouhé minuty putuje po krajině, pozoruje okolní lesy, sem tam s parťákem prohodí nějaké to slůvko. Po čase zakotví v opuštěné vesnici, kde ústřední dvojka sedí u ohníčku, chlastá vodku, následuje noční průzkum vesnice a hledání studny.... Prostě klasické problémy přeživšího bez nějaké snahy o násilné akční sekvence. To si také ale vybírá svou daň na hratelnosti, která je dost kolísává a netrpělivý hráč 35MM pošle do horoucích pekel po několika minutách. Hra je totiž ve všem děsně pomalá - od animací až po chůzi. To bylo sice pravděpodobně cílem, atmosféru se vskutku navodit podařilo, jenže hra oplývá několika poměrně zásadními neduhy, které mi více či méně bránily se ponořit do nálady a hru si naplno vychutnat.

Za prvé nepříjemným ukládáním, kdy checkpointy jsou poměrně daleko od sebe. Za celé ty 4 hodiny se mi sice nestalo, že bych musel opakovat delší úsek, ale rozhodně bych jich do hry nasázel více. Už jen proto, že tvůrci sází do některých míst nepříjemné pasti, které znamenají okamžitou smrt a reload pozice.

Druhým neduhem je ovládání. Celá hra se hra se hraje dost těžkopádně, všechno je pomalé a zdlouhavé a někdy i zmatené. Level design je dost nevlídný v tom ohledu, že dost často zadá hráči za úkol najít nějaký předmět, který je však doslova titěrného charakteru a hledá se jen velmi těžko. Když nemá hráč zrovna štěstí a jednoduše onen předmět mine, stává se z pohodového bloumání krajinou těžká frustrace končící nahlédnutím do návodu. Co se designu z pohledu hratelnosti týče, je vidět, že je autor dost nezkušený. Naopak po vizuální stránce prostředí působí moc pěkně a působí na oko dost rozlehle, byť pokud se hráč vydá na toulky mimo určenou lokaci, velmi brzy ho zastaví neviditelná bariéra. Z Unity enginu to ale tahá maximum.

Hra obsahuje množství zajímavých nápadů - od lootingu, přes otravné pasti až po hororovou pasáž v metru. Všechny tyto zmíněné prvky, leč jsou zajímavé, však do hry zas až tak úplně nesedí. Těžko se to popisuje, ale jako kdyby jim chyběl nějaký rámec či opodstatnění. Hra díky tomu působí roztříštěně. Tvůrce hry do 35MM vložil množství zajímavých nápadů, jenže po 4 hodinách nastává konec a měl jsem tak trochu pocit, jako kdybych četl slohovku poměrně nadaného, ale nezkušeného středoškolského studenta.

Na 35MM jsem se fakt těšil, protože jedním z mých herních snů je realistická postapo hra, kde hráč cestuje světem bez toho, aby na každém rohu musel likvidovat hordy nemrtvých. 35MM mi toto přání v první půlce hry částečně splnil, poté se už stočil trochu jiným směrem, ale pořád se jedná po umělecké stránce o velmi originální kousek. Ano, hra trpí nízkým budgetem a mnoha nedostatky, hraje se dost ztuha a dokáže nasrat, ale trpělivého hráče odmění netradičním zážitkem. Autorovi fandím, v budoucnu by určitě mohl ještě něco předvést.

Jak je u mě u této série zvykem, opět hlavně na dojmy zaměřený a hru vyzdvihující komentář. Důkladný rozbor hledej jinde. :)

Poslední dávku zaklínačského dobrodružství jsem netrpělivě očekával dlouhé měsíce. Zkouškové nezkouškové, do hry jsem se ponořil a opustil ji po více jak 30 nahraných hodinách a ještě plný dojmů se vrhám do sepsání komentáře.

Bez okolků řeknu, že i poslední etapa Geraltova putování se nadmíru povedla. Knížectví Toussaint je bezesporu jedna z nejkrásnějších a nejdetailnějších lokací, co jsem kdy ve hrách viděl a Beauclair je jedno z nejhezčích herních měst. Ráj na zemi (i když jak se to vezme, že...), kde by každý jistě rád strávil dlouhou dovolenou. Lokace je to vskutku rozlehlá a nabízí řádnou porci luxusně napsaných questů, ve kterých hráč stráví mnoho hodin. Zaklínačská série se vždy snažila vyvarovat laciných tzv. "fetch" questů a až na dva menší úkoly se to daří i tady. Naštěstí tyto dva questy nejsou nikterak otravné a donutí alespoň hráče procestovat mapu, která se mi jinak ale přeci jen zdála na některých místech trošičku nevyužitá. Některá místa jsem projel jednou, maximálně dvakrát a to i přestože by si zasloužila velmi důkladné prozkoumání. Smysl pro detail je tu neskutečný.

Ačkoli to přiznávám nerad, hlavní dějová linie mě v jistém ohledu drobně zklamala. Je totiž nečekaně dost krátká a nakonec jsem byl rád, že jsem si ji nechal až na konec. Na jednu stranu je příjemně nepřekombinovaná, dává smysl a jak je u zaklínačské série zvykem, její vyznění je ryze lidské, ale po stránce gameplaye mi v určitých místech přišla až přehnaně osekaná. S ohledem na jinak maniakální detailnost všeho okolo je to přeci jen trochu krok zpátky. Zrcadelníkův příběh z minulého DLC měl už od začátku o dost jistější tah na branku. Dějová linka je zpočátku spíše vlažná, ale grády rozhodně nabere a závěrečná třetina hry opět ukazuje, proč tuhle sérii tolik adoruji. Rozhodně nemám v plánu spoilerovat, jen bych rád podotkl, že všechny ty tituly pyšnící se nelineárním příběhem, kdy všechny volby mají údajně mít vliv na závěrečné rozuzlení, se můžou jít zahrabat. Novým králem se stává právě tento datadisk.

Kdo by ovšem čekal, že po porážce závěrečného bosse uvidí titulky, ten se spletl. Líbí se mi, že CD Projekt RED přesně ví, jak ve hráči vyvolat pocit zadostiučinění. Nechybí dlouhá lehce sentimentální rozprava a ani drobné zakončující questy fungující jako dopointování a řádné zakončení celého Geraltova putování. Závěrečný moment, kdy po dlouhém rozjímání nad právě proběhnuvšími událostmi Geralt usoudí, že je na čase si odpočinout, přičemž se na rozloučení s lehkým úsměvem na tváří podívá "do kamery" přímo hráči do očí, je pro mě jeden z nejsilnějších momentů, co jsem za ty roky při hraní zažil. Po více jak 300 hodinách (počítám-li i první dva díly) strávených v tomto nevšedním světě, je to pro hráče taková sladká tečka na konec. Jak už bylo kdesi zmíněno, jedná se o decentní, ale velmi účinné probourání "čtvrté stěny", tzn. stěny mezi realitou a hrou.

Rovněž nesmím zapomenout na překrásný soundtrack a luxusní český překlad prostý jakýchkoli chyb.

Co dodat? Žádný z dílů této série není rozhodně technicky dokonalou hrou. Dala by se vytýkat třeba nevyvážená obtížnost, chaotický skill tree, pomalý inventář (byť po novém updatu hodně překopaný) atd. Jenže pořád je třetí Zaklínač kvalitativně někde jinde, než drtivá většina současné videoherní produkce a ukázkovým příkladem, jak by měla vypadat moderní počítačová hra. Hra, která poskytuje dobrodružství na desítky hodin, sympatické postavy, kvalitně napsaný děj se silným příběhovým pozadím a funkčními emocemi a to vše s absencí úmorné vaty v podobě sběratelských nesmyslů a opakujících se miniúkolů. A za tohle si O víně a krvi plnou palbu rozhodně zaslouží.

"Něco končí, něco začíná..."

Je zvláštní konečně dohrát hru, kterou jsem v dětství mnohokrát hrál, ale až do dnešní doby jsem z ní viděl jen zlomek. Nejdříve jsem pařil demoverzi, kterou jsem dohrál snad 50x, posléze i plnou hru, ve které jsem se však nedostal dál, než do nějaké 4. úrovně (z celkových 18). A to se mi po letech podařilo víceméně napravit a hru KONEČNĚ pokořit.

Srovnání s Tomb Raiderem se hra rozhodně nevyhne. Indy původního Tomb Raidera dost kopíruje, byť v mnoha ohledech je hrou mnohem lepší. V první řadě především designem, který je hodně rozmanitý a do stereotypu sklouzává až v posledních úrovních, kdy už si tvůrci evidentně nevěděli moc rady a místo striktně logických hádanek a uvěřitelných lokací začali do hry sázet hromady klíčů a nelineární rozlehlé kobky, ve kterých by se lehko ztratil nejeden dobrodruh. Design jako takový sice není o nic horší než na začátku hry (rozhodně se nejedná o tombraiderovský "kostkovitý" design), ale osobně mi více sedlo to odlehčené adventuření v první polovině, kdy jsem do návodu nakukoval jen výjimečně. I tak je ale oproti prvním TR Indy mnohem jednodušší.

Hra vypadá i dnes dost pěkně. Lokace jsou rozmanité, hratelnost kupodivu docela taky a příběh rozhodně neurazí. Někomu může být trnem v oku ovládání, které nemá zrovna nejlepší odezvu a, stejně jako u Tomb Raidera, se hra ovládá pouze klávesnicí. Po stránce animací je Indy oproti Laře dost prkenný a pomalý - především co se lezení po žebřících a ručkování týče - to je vyloženě porod.

Hra obsahuje i nějaké ty akční sekvence - opět velice podobný systém jako v původním Tomb Raideru, kde hlavní postava sama zaměřuje nepřátele. Pocit ze střelby je ale slušný, nepřátel je celkem dost, zbraní taky, ale co se počtu protivníků týče, v tom je Infernal Machine hodně mírný. O akci a střílení to vůbec není, za což jsem rozhodně rád.

Na závěr bych snad jen dodal, že jsem rád, že jsem ke hře po těch letech vrátil. Nostalgie pracovala jen na začátku, takže s klidným svědomím můžu říct, že hodnocení je jí nezasažené. Hra mě trochu potrápila s kompatibilitou, kterou řeší community patch (viz odkazy), bez kterého hra nejde z CD ani nainstalovat. Nicméně v závěru se hry začaly přeci jen objevovat bugy týkající se rozbitých skriptů, kvůli kterým jsem musel level s příznačným názvem "Infernal Machine" z poloviny přeskočit.

"Long time ago in a galaxy far far away... in a parallel universe..."

V rámci Star Wars maratonu, který si dopřávám poslední týdny, jsem se rozhodl okusit ne moc dobře hodnocený Force Unleashed a investoval do něj trochu větší peníz, než je u mne u těchto rozpačitě hodnocených her zvykem. Žánr akční rubačky mi totiž ke Star Wars tématice opravdu sedí a měl jsem strašnou chuť okusit boj se světelným mečem.

Po prvním spuštění mě uvítala klasická Star Wars znělka s velkým žlutým nápisem na obrazovce a úvodním plovoucím textem, takže jsem se v mžiku cítil jako doma. Po několika příjemně vypadajícím předrenderovaných animačkách jsem si pomlaskával, že tohle bude určitě něco pro mě. Nakousnutý příběh hezky doplňoval filmovou ságu a navíc je na něj ze začátku kladen docela veliký důraz, což jsem tak úplně nečekal. A i po dohrání hry ho hodnotím pozitivně, u hry mě udržel, byť působí hodně jako fanfikce. Je dost přitažený za vlasy a v rámci zachování cool hratelnosti dělá mnohé postavy mnohem mocnější, než ve skutečnosti jsou. Nehledě na jisté logické nesrovnalosti, které ale nemá cenu rozebírat, jinak bych hru musel neskutečně zhejtovat. Ústřední postava je neporazitelný terminátor, který za pomocí Síly kosí vše, co mu přijde do cesty. Jestli Anakin měl být onen Vyvolený, kterého předpovědělo Jedijské proroctví, tak sakra nevím, kolik midi-chlorianů má v sobě hlavní postava. Schválně říkám za pomocí Síly, protože zejména ta je těžce OP a občas ani nemělo smysl používat o několik tříd slabší světelné meče. Může asi za to i fakt, že jsem se za celou hru pořádně nenaučil používat složitější komba. U těchto her mi to totiž dělá určitý problém - pokud mě to nich hra nenutí, jsem línej se je učit.

Ze začátku je rubání tupých Stormtrooperů neskutečná bžunda. Na Starkillera chodí po desítkách a ten je sejme jedním mávnutím ruky (přičemž druhou rukou se šťourá třeba... v nose). Zábava je to především díky proslulé a notně přehnané Havok fyzice, kdy postavičky létají vzduchem jako hadrové panenky. Paradoxně mě tedy bavila více první polovina hry, kde jsou slabí nepřátelé. Jakmile se na scénu dostávají silnější jedinci, kteří jsou odolní proti základním schopnostem, už jsem se začal docela výrazně nudit. I při své relativní krátkosti je hra totiž docela stereotypní, což umocňuje mizerný level design prostý jakýchkoli wow momentů a v druhé polovině i návraty do již navštívených lokací a určitá recyklace obsahu.

Po technické stránce je hra taktéž rozporuplná. Grafika sama o sobě není nejhorší, ale trpí otravným doskakováním textur v blízkosti hráče, občasnými grafickými glitchy a hlavně mě otrávil FPS lock, který lze naštěstí obejít za pomocí upraveného .exe souboru, byť za cenu dalších drobných bugů, které ještě navíc přibudou k už ne tak zcela odladěné hře.

Trochu mě mrzelo, že tvůrci hráče neustále ženou do opakujících se chodeb. Sem tam se ukáže nějaká světlá chvilka a luxusně vypadající lokace, ale místo aby se hráč mohl vrhnout do víru velké bitvy, tvůrci ho nakloní směrem, který vede mimo ni. Nejvíc mě to asi nakrklo v doplňkové misi z Ultimate Sith Edition, která pojednává o bitvě o planetu Hoth, známou z filmové ságy a místo abych se pustil do bitvy na širé pláni, hra mě nahnala do podzemí, kde jsem prošel jednu chodbu, druhou chodbu a když jsem čistil cca pátou, opět stejně vypadající chodbu, hru jsem musel otráveně vypnout. Až tak mě to zamrzelo.

Pokud to tedy shrnu. I přes určité nedostatky zejména technického rázu je Force Unleashed příjemná rubačka, která však postupem času omrzí a je třeba její hraní prokládám i něčím jiným. V samotném základu ale není vůbec špatná. Stačilo by nadesignovat atraktivnější mise a nebál bych se hru nahnat do zelených čísel. Takhle je to jen mírný nadprůměr a pro hráče, který není fandou SW ságy spíše průměr a tomu bych doporučil poohlédnout se po něčem jiném.

The Blackwell série je opravdu jako dobrý seriál. První díl působí jako pilot a načne děj, díl druhý nás vezme zpátky do minulosti a představuje mytologické možnosti celé zápletky a třetí díl na obě předchozí epizody volně navazuje a rozvíjí je dále. Po jazykové stránce je to sice nenáročné napsané (což mi vůbec nevadí, spíše naopak), ale writing je i tak hodně kvalitní, postavy jsou charismatické a hráč se s nimi rychle sžije.

Po stránce hratelnosti je to víceméně pořád stejné. Je to spíše adventura filmovějšího rázu, hráč nemá k dispozici moc itemů a ani kotel aktivních míst, hra ani není moc dlouhá, ale rychle odsýpá a nenudí. Tvůrci evidentně ví co chtějí a umí to hráči předat. Jednotlivé postupy jsou přísně logické a ačkoli jsem v předchozích dílech měl tu a tam nějaký ten zásek, The Blackwell Convergence jsem projel jako nůž máslem a měl ze sebe dobrý pocit, protože jsem si řadu věcí domýšlel už za pochodu. A takhle to imo dobrá adventura má dělat.

Ani ne tak pokračování, jako spíše prequel k The Blackwell Legacy, který je atmosféričtější a to především díky době zasazení a skvělému hudebnímu podkresu. Kvalitní a jazykové nenáročné dialogy zůstávají, hlavní postava, tetička Lauren, je o něco sympatičtější než Rosangela z prvního dílu. Samotná dvojice případů hráče ze židle zrovna nezvedne, ale následné propojení je dost zajímavé a vygraduje v poměrně napínavý finiš. Líbí se mi, jak se to začíná proplétat a je vidět, že děj má tvůrce hry promyšlený, byť zatím je to jen takové letmé oťukávání potenciálu (skoro jako by rozjížděl seriál s nápadem na mnoho dílů). Trošku mě mrzí, že příběh Lauren nebyl tak úplně zakončen. Zajímalo by mě totiž, jak to bylo dál. Mnohé sice bylo naznačeno ve vzpomínkách v The Blackwell Legacy, ale přesto doufám, že mi díly následující přinesou už i nějaké ty odpovědi.

Velice příjemná záležitost, která se tak trochu tváří, jako pilot k novému fantasy seriálu. První díl je viditelně rozjezdový a nakousne množství otázek, ale nepřináší žádné odpovědi. Namísto toho se po většinu času řeší jakoby epizodní zápletka, která je však zajímavě napsaná a zpočátku i docela atmosférická. Ačkoli je The Blackwell Legacy adventura, tak to není hra nikterak složitá a až na jeden zásek (pes) jsem jí proplul bez použití návodu. Hra příjemně odsýpá, dialogy jsou kvalitně napsané a potenciál to do budoucna rozhodně má. Těším se na dvojku!

Je neskutečný, co nám někteří vývojáři za těžké prachy dokáží naservírovat za šlichtu tvářící se jako exkluzivní obsah. No a pak je tu CD Projekt RED, který všem vytře zrak...

Po dohrání hlavního příběhu jsem se u datadisku (ano, budu tomu říkat datadisk) obával jednoho a to že jsme "to hlavní" defacto dohráli a Srdce z kamene budou jen sbírkou několika questů, které budou ve stínu ústřední dějové linky. Obával jsem se zbytečně, protože Srdce z kamene jsou zbrusu novou questovou linií (dalo by se říct, že skoro jako další Zaklínačská povídka) s novými postavami a příběhem, který se kvalitou nejenže vyrovnává původní hře, ale některými questy a nápady ji dokonce předčí. Vše začíná jako obyčejný hon na potvoru, ale už velmi brzy se věci pořádně zkomplikují a na světlo se dostávají nejen staří známí (resp. jedna stará známá), ale také nové a hodně zajímavé postavy. Po rozjařilé epizodce z vesnické veselky děj velice rapidně potemní, atmosféra začne houstnout (velký podíl na tom má geniální hudba) a trochu jsem měl pocit, že se tvůrci žánrově vydali až za hranice klasického fantasy. Takhle napínavý tragický příběh jsem ve fantasy hře doposud nezažil.

Kromě hlavní dějové linky se hráč dostane do několika nových lokací zasazených na východ od Novigradu, prakticky až do severovýchodního cípu mapy. Jedná se sice jen o nových pár vesniček, ale vymodelovány jsou tak fantasticky, že jsem se dlouhé minuty jen tak procházel po okolí a típal screenshoty - atmosféra slovanského středověku je z toho cítit snad ještě více. Do těchto vesnic je zasazeno i několik vedlejších úkolů, které jsou opět kvalitní, ale s ohledem na skvělou dějovou linku mi z paměti vyklouzly velice rychle. Nechybí ani nějaké to osvobozování zamořených osad a hledání pokladů, které je tentokrát podpořeno trošku rozsáhlejším příběhem, než tomu bylo v základní hře - nejspíš proto, že toho není tolik a tvůrci si dali ještě více záležet. Pak tu máme nějaké ty nové možnosti craftění díky obchodníkovi, který si říká "slovotepec" a mluví jako mistr Yoda, ale toho jsem po splnění jeho questů ignoroval a navštívil ho poté všehovšudy možná tak jednou.

Z předchozích řádků asi každému dojde, že u mě vládne nadšení. Komu vadily neduhy původní hry, nebude spokojen ani tady, ale kdo si Divoký hon užil, bude nadšený i tentokrát. Za dvě stovky je to bezpodmínečná koupě a osobně nelituju ani těch 6 stovek za krabicovou verzi. Kluci si to zaslouží.