Oslavný, vysoce subjektivní, mrtě dlouhý a spíše na dojmy zaměřený komentář. Rozbor hratelnosti a jednotlivých mechanik hledej jinde! :)

Svět Zaklínače mi před několika lety učaroval jako málokterá hra. To, co hoši z CD Projekt RED předvedli s tolik let starým a pro tuto hru i vcelku nevhodným enginem, je hodno obdivu. Převládalo nadšení a touha vědět o tomto světě a postavách více a tak jsem pátral po tehdy dost těžko sehnatelné sáze. Naštěstí se po vydání Vrahů králů chystala reedice celé Zaklínačské série, za kterou jsem jedním vrzem „vyhodil“ vcelku nekřesťanský peníz, avšak nelitoval a za pár měsíců poctivě přelouskal… a hned na to koupil druhý herní díl. Jenže ouha, s vydáním rozšířené edice dvojky stouply i nepříjemně HW nároky a to byla pro můj již notně zastaralý HW tvrdá rána. A tak jsem holt čekal... Pár let… A pak to konečně přišlo…

Po dohrání vysoce zábavné, bravurně napsané, tak akorát emotivní a po grafické stránce krásně vypadající dvojky jsem se jak s nadšením, tak s jistými obavami vrhl na závěrečný díl trilogie a ačkoli jsem do té doby považoval Vrahy králů za nejlépe vypadající hru vůbec, třetí Zaklínač mi doslova vyrazil dech. První kroky v Bělosadu neměly chybu, a já se nemohl vynadívat na tu nádheru, která nejenže krásně vypadala, ale i pěkně svižně běžela. A i teď po dohrání si stojím za svým – hezčí hru jsem nehrál. A to nejen po technické stránce, ale i po té výtvarné. Herní plocha je obrovská a přesto by se kvalitou co do detailů dala rovnat s koridorovými tituly. Pro člověka milujícího různorodé krajinky a detailní středověké vesničky je třetí Zaklínač splněný sen. Jakmile jsem se z relativně maličkého Bělosadu dostal do Velenu, tak teprve mi došlo, jak je vlastně druhý díl v porovnání s trojkou malý a jak je trojka neporovnatelně hezčí.

Zpočátku ve mně rostly obavy: nevzali si kluci z CD Projektu moc velké sousto? Nebude hra zbytečně roztahaná? Neutrpí tím příběh, jeho dávkování a konzistence? Nebude ve hře zbytečné množství generických questů a obsahu obecně? A nebude z toho nakonec stejná nuda, jako byl Skyrim?

K mé úlevě se nic z toho nenaplnilo, hra ještě naopak předčila má očekávání. Hlavní linie opravdu stojí za to – tentokrát ne že by děj jen tak zlehka pomrkával na fandy předlohy, on na Zaklínačskou ságu v mnoha dějových linkách dokonce přímo navazuje a nemůžu se zbavit dojmu, že mnoho věcí člověk neznalý knih nedokáže vůbec docenit. Ať už je to quest příznačně pojmenovaný jako „Poslední přání“ anebo všudypřítomné narážky na Geraltovy příhody z minulosti. Tvůrci mi jakožto fandovi knížek třetím dílem splnili malý sen. Přivedli k životu mé oblíbené postavy a to dokonce tak, že v drtivě většině odpovídají svých knižním protějškům a zavedli mě do míst, které jsem nečekal, že kdy vůbec v pohybu uvidím.

Máme tu i velkou řádku vedlejších questů, které se jak po stránce writingu, tak po stránce gameplaye s přehledem vyrovnají hlavní dějové linii a to dokonce tak, že bych ani místy netušil, že se nejedná o její součást. A samozřejmě by Geralt nebyl ten pravý zaklínač, kdyby nemohl dělat to, k čemu byl stvořen. Za pomocí vývěsek rozesetých po celé herní ploše může přijímat velké množství zaklínačských zakázek (rozuměj, lovení potvor). Zde by mohla hra tvůrce svádět k vytvoření desítek generických questů. Ale to není polskej styl. KAŽDÁ zakázka má svůj příběh, každá zakázka je trochu jiná a žádné natahování herní doby se nekoná. Pravda, už ze samotného principu je zaklínačská práce trochu monotónní (zjišťování informací, stopování, samotný lov), ale až do samotného konce hry jsem se do každého úkolu vrhal se stále stejnou vervou a to se mi u takhle obřího open world RPG ještě NIKDY nestalo. Abych to tedy shrnul, každý i sebemenší úkol skrývá v sobě malý (a občas i dost velký) příběh.

Nakonec tu máme otazníky značící nějaká ta zajímavá místa, ale jak říká Paul, ty je nejlepší vypnout. Jednak se jedná pouze o místa s lootem (nikoli vedlejší questy či prostě „sightseeing“, jak jsem si zpočátku myslel) a jednak je zábavnější, když hráč prozkoumává svět sám svým tempem – hra se jinak pro hardcore pařana s completionist OCD může změnit v otravné ježdění od otazníku k otazníku a sbírání hromady zbytečností (AC syndrom), což skutečně není potřeba. Hra to beztak nebere v potaz (žádné statistiky a questy typu seber 10ks tamtoho a dva tucty támdlenctoho) a ve výsledku to dokáže akorát tak otrávit (opravdu, i z vlastní zkušenosti).

A v neposlední řadě tu máme karetní hru ve hře zvláštně pojmenovanou jako qwint. Upřímně: podobné minihry fakt nemám rád, bo bejvaj často úplně zbytečné, nepropracované a prostě nudné. Ale qwint panečku, to je jiná. Ten by si zasloužil vlastní profil na DH a vlastní recenzi.

Myslím, že nemá cenu vypisovat všechny herní mechaniky nebo pitvat nedostatky. Ano, i ty hra má (nejvýraznější z nich je nejspíš ne úplně 100% balanc obtížnosti a sem tam nějaký ten drobný bug), ale jsou to pro mě s ohledem na všechno ostatní prkotiny tak nepodstatné, že je nemá cenu zmiňovat. Zaklínač 3 není jen hra, ale opravdový interaktivní zážitek, který, pokud padne hráči do noty, dokáže pohltit na desítky hodin tak, jak to dokáže málokterá hra. Poděkování patří nejen CD Projektu za famózní titul, ale také českému překladatelskému týmu za takřka bezchybný český překlad ve formě titulků. Překlad je to nejenže kvalitní a odpovídá mluvě z knižní předlohy, ale je také hravý a vtipný i v momentech, kdy by šlo určité hlášky velice lehko zabít.

A dabing? Tylko… TYLKO polski kurwa mać!

Nikdy by mě nenapadlo, jak moc mě nadchne hra vytvořená v RPG makeru. Je až neuvěřitelné, kolik emocí tvůrci dokázali vtisknout do několika rozpixelovaných figurek. To the Moon je více než adventura interaktivním filmem, kde hraje prim příběh a jeho vyprávění. Hráč tu a tam na něco klikne a pak jen sleduje, co se před ním na obrazovce děje. Pravda, že velký vliv má opravdu přenádherný soundtrack, ale faktem je, že příběh To the Moon by měl slušný potenciál i ve filmovém světě. I když si myslím, že by se část kouzla ze hry vytratila, umělecká stránka hry má totiž hodně co do sebe. To the Moon kombinuje jemný humor, napětí, drama i romantiku. A táhne... příběh opravdu táhne a není vůbec těžké se hrou strávit celý večer a dorazit ji na jeden zátah. Akorátní pětihodinovou délku příjemně rozvíjí dvojice vánočních DLC, jež poodkrývají morální dilemata, která se v daném tématu skrývají a která jistě rozvede již připravované pokračování. Záměrně trochu mlžím, protože čím méně hráč o To the Moon ví, tím víc si ho užije. Romantická duše či prostě milovník kvalitních a ne zcela typických herních příběhu určitě!

"They all look the same from here, but that doesn't make them any less pretty."

Steam je plný hororových her často nevalných kvalit a Outlast na první pohled velice rychle zapadne, což je škoda, protože už samotný začátek je příjemně vtahující a naznačuje, že tahle hra bude trošičku jiného kalibru. Úvodní kroky k ústavu pro choromyslné jsou plné temné atmosféry a první setkání s nepřítelem na sebe nenechá dlouho čekat. Možná až moc rychle, protože mé první pokusy o hraní této hry netrvaly více, než několik desítek minut. Až po několika týdnech se mi podařilo sebrat koule a do hry se zakousnout tak, abych ji následně dohrál na dva zátahy.

Na začátku jsem mluvil o překvapení, které Outlast skutečně je. Především, co se týče precizního designu. Prostředí ústavu je hodně realistické a neměl jsem pocit, že bych se pohyboval po generických lokacích s cílem natáhnout herní dobu. Každá místnost a každá chodba ve hře má svůj význam a tudíž pocit z prozkoumávání byl velice příjemný a to i díky velice plynulému pohybu a kameře. Ale nebyl by to horor, aby mi postup ve hře nekomplikovali nějací ti bubáci. A bubáci jsou v Outlast fakt děsiví. Zpočátku určitě, v pozdější fázi hráč odhadne jejich jednání a jisté nedostatky v AI, které já však spíše kvituji s povděkem. Zdvižený palec za mě hra dostává taky, že více než s otravnými skriptovanými lekačkami (ale na ty také sem tam dojde), pracuje s atmosférou a zatímco zpočátku je to čistý survival, v pozdější fázi se začne rozvíjet velice zajímavý příběh. V momentě, kdy hře začal docházet dech, se děj přesunul do finální lokace a hra opět ukázala, že tvůrci ví, co dělají. Sice se Outlast někde tu a tam viditelně inspiroval (nemohl jsem si nevzpomenout na Event Horizon), ale závěrečná pointa je povedená a to i přestože je závěr maličko useklý.

Samotná hratelnost je složena z exploringu a vyhýbání se bubákům. Jak už jsem psal výše, prostředí je propracované a design zábavný. Tvůrci to s nepřáteli zbytečně nepřeháněli a dávkovali je tak, aby neustálé schovávání a adrenalinové naháněčky hráče udržely v napětí, ale nezačaly zbytečně frustrovat. I tak je hra na normální (to jest nejnižší) obtížnost docela výzvou. Obzvlášť, když kromě kamery nemá hlavní hrdina žádnou pořádnou zbraň. A kamera trpí nedostatkem baterií... obzvlášť při režimu se zapnutým nočním viděním.

Outlast jsem dostal darem od kamaráda (díky!) a zatímco jsem si zpočátku myslel, že je to spíše titul za trest, nakonec jsem se do něj ponořil a byl velice příjemně překvapen. A hádám, že velice brzy padne i DLC.

Venetica se na mém Steam účtu hřála netknutá již delší dobu. Na první pohled hra vypadá dost budgetově, z čehož plynuly mé obavy z kvality příběhu a vlastně hry i jako celku. A ony obavy se i z části potvrdily, byť v několika ohledech Venetica umí i příjemně překvapit.

První dojmy jsou ale dost strašné. Bez nějakého většího okecávání: úvodní vesnice je fakt hnusná – moje první myšlenka byla, že tvůrci evidentně moc neumí pracovat s texturami a jejich napojováním. Hra navíc běží na dost mizerném a tragicky optimalizovaném enginu, takže v jednu chvíli si pískám při 60 fps a jindy framerate klesá i k jednociferným číslům. Ani technicky to není žádný zázrak: prolínající se textury jsou denním chlebem, na blikání stínů jsem si taky po čase zvykl a kolize objektu už radši ani nezmiňovat. Celkový dojem z vizuálu se ale s novými lokacemi rapidně lepší, celé Benátky jsou už o level někde jinde.

Bugy se nevyhly ani hře samotné – navádění po mapě je mizerné, cíl je často ukazován úplně nesmyslně. V určitých momentech se ani pořádně neaktualizuje deník s úkoly, takže jsem se bál hru vypnout, protože bych druhý den netušil, kam mám vlastně jít. Na žádný dohrání bránící bug jsem nenarazil, hra však ráda padá při jednom ne zcela nepodstatném rozhovoru. Fix nikde a samotní vývojáři se v diskuzi na Steamu nejednou vyjádřili, že řešení je jednoduché: prostě s danou postavou nemluvit. (To je podpora tyvole! Když už na to po těch letech kašlu, tak to radši nebudu komentovat, že jo.)

Pokud se ale dostanu přes všechny zmiňované neduhy plynoucí především z toho, že hra není pořádně odladěná, dostanu docela fortelné RPG atmosférou připomínající Fable a hratelností maličko evokující Gothic, potažmo spíše novější druhý Risen. Chválím propracovaný, ale příjemně rychlý a přehledný inventář, kde lze plynule přecházet z deníků ke skillům apod. Ovládání je jednoduché a rychle přejde do krve, postava se sice pohybuje trochu ztuha a neumí skákat (čemuž se ale mohli přizpůsobit designéři, kteří z Benátek dělají bludiště, kde nelze seskočit pomalu ani z deseti centimetrové zídky), ale soubojový systém kupodivu funguje velice dobře a zabavil mě po celou dobu.

Na začátku komentáře jsem zmiňoval obavy z příběhu. Naštěstí nenaplněné. Sice se nejedná o nějaké zfilmování hodné veledílo, ale není nouze o zvraty a vcelku obstojně napsané dialogy (které jsou i na poměry her dementní, ale alespoň zábavné). Voice acting odpovídá rozpočtu, až na pár úletů bych řekl, že je to solidně odvedená práce. Samotná Scarlett je sympatická dívčina, dobře nadabovaná i rozpohybovaná a k plné spokojenosti mi chyběly jen o něco hezčí (rozuměj, více sexy) zbroje – roztrhané šaty na začátku ji bohužel sekly nejvíce.

Nějakých 24 hodin ve světě Veneticy mi připadá jako rozumná dávka, konec byl i tak tradičně příšerně natahovaný (proč, páni vývojáři? proč?). Hru jsem si střídavě užíval, střídavě u ní nadával, ale toho užívání bylo podstatně více, tudíž na ni budu pamatovat spíše v dobrém. Za jedno zahrání určitě stojí, už jenom pro tu atmosféru fantasy Benátek a opatrného pokukování po střechách, zda někde nezahlédnu poskakující postavičku v bíločervené kápi.

Za těch necelých 80 centů v letních slevách na Steamu je to jasná koupě. Příjemná 3D adventurka, která na tři hodinky zabaví hezkými animacemi a pohodovým gameplayem s minimem zákysů. Hra je prakticky bez textů, postavičky se mezi sebou dorozumívají roztomilým žvatláním a komiksovými okénky (přesto je interface přeložený do češtiny). Po grafické stránce nemám, co bych vytkl a až na pár drobných grafických bugů hra běží bez problému. Příběh asi moc nepřekvapí, ale jeho podání je sympatické a bavilo mě sledovat, co se stane dál. Herně je to klasické běhání po ne moc velkých lokacích sem a tam, kombinování předmětů a řešení puzzlů. Obtížnost není nastavena moc vysoko, avšak zaseknout se občas přeci jen dá a to hlavně kvůli tomu, že hlavní postavička (šváb) umí lézt po zdech a je tedy snadné občas nějaký ten aktivní objekt přehlédnout. Přesto jsem se u hry více bavil, než stresoval, a tak to má dle mého názoru být.

Více jak čtyři roky mi trvalo, než jsem dal po tragickém prvním díle Two Worlds 2 šanci. Ačkoli tvůrci prohlašovali, že vylepšili, co se dá, hře jsem prostě nevěřil ani nos mezi očima. Jenže najednou byla chuť na nějaké openworld fantasy a nic jiného, než Two Worlds 2 po ruce nebylo.

Hra to se mnou ale neměla lehké. V kombinaci s mírnou nechutí mě hodně tragický úvod málem odradil. Začátek hry je děsivej. Tvůrci se nejspíše snažili o filmovost, což se jim hrubě nepovedlo a díky nedomrlým animacím to vypadá bohužel dost směšně. Jakmile se ale hráč vymaní z ohyzdných cutscén a dostane se na první ostrov, dýchne na něj atmosféra. Zasadit hru do prostředí savanské stepi je velice zajímavý nápad. V pozdější fázi se hráč podívá do džungle, temné zpustošené země a mnoha a mnoha kobek. Skyrim se naštěstí nekoná. Kobky se sice designově též dost opakují, ale není jich tolik, aby mi dokázaly otrávit hraní.

Přeskočím popisy herních mechanik a kritiku na nepřehledný inventář - jsou toho plné recenze, stejně to nikoho nezajímá a rovnou se pustím do vlastních poznatků. Základní kámen úrazu vidím v použitém enginu. Na jednu stranu je grafika fakt hezká a dokáže vykouzlit pěkné momenty, ale způsob dočítání věcí okolo je děsný. Často se před hrdinou začne vykreslovat celá vesnice na místě, kde z dálky byl vidět pouhý kopeček. Sem tam se hra dokonce zastaví a v pravém dolním rohu se objeví loadovací kolečko. Nechybí ani různé díry v texturách způsobené zmiňovaným zpožděným dočítáním. Sice to není tak markantní, jak v prvním díle, ale nepůsobí to dobře.

Čím trpí Two Worlds 2 nejvíc je především nedodělanost. Ta hra je viditelně vydána jako polotovar a kecy, že ze hry nebylo nic vyškrtnuto, tvůrcům opravdu nežeru. Krásně je to vidět hnedka na první kapitole, ve které se celá hlavní dějová linka odehrává v malém rohu ostrova, který je vizuálně moc hezký a plný zajímavých míst k prozkoumávání a vcelku originálních questů. Zbytek mapy je veskrze prázdný a zaplněn poměrně generickými úkoly. V druhé kapitole se situace zlepšuje – dostáváme se na menší ostrov, kde prázdné planiny chybí. Jenže tam už naopak začaly docházet tvůrcům nápady a zajímavé úkoly bych spočítal na prstech jedné ruky.

V třetí kapitole se dostáváme na hlavní ostrov a tady přichází ta největší zrada. Nejenže je celá kapitola kraťoučká, ale odehrává se jen na maličkatém kousku (zbytek ostrova je jen zelená placka, kterou se tvůrci ani nesnažili potáhnout trávou či dokonce hráči zamezit nějak neokatě přístup). Procházka po slovanské vesnici v úvodu třetí kapitoly je super, atmosférou se tvůrci jistě snažili napodobit Zaklínače, což se jim vcelku i daří. Vesnička je opět jen malým úsekem, který dostal potřebnou péči a zbytek už tak maličké mapy je zaplněn doslova hordami nepřátel, mezi kterými jsem probíhal jak Clark Kent, protože mě po takřka čtyřiceti hodinách hraní nekončící, byť v pozdějších fázích hry díky mnoha perkům fajnové, souboje nebavily. Zajímavé ale je, že writing naopak skočí o level výše – jako kdyby tenhle úsek hry nepsal alkoholem posilněný středoškolák. Oceňuji geek humor a narážky na všemožné filmy, ale občas bych radši, aby hra měla svou tvář. Ta ji dost chybí a o nějakém historickém pozadí světa ani nemluvím. Poslední čtvrtá kapitola už je jen úmornou (ale ne zas tolik, jako třeba v Divine Divinity) cestou k závěrečnému bossovi. Nechybí menší dějový twist a jeden z nejdebilnějších bossfightů ever. Díky bohu za god mode.

Abych to nějak shrnul. Jak už u mě bývá zvykem, komentář může vyznít tak, že mě hra nebavila. Inu, ono tomu je naopak (jinak bych v ní nestrávil 40 hodin), v Two Worlds 2 je hodně dobrého, tvůrci pracovali s viditelně omezeným rozpočtem a dali dohromady docela zábavnou hru (zábavnější než Skyrim), ale ukousli si moc velké sousto a je to hodně znát. Proč neudělat skromnější RPG v menších, ale zato promakaných lokacích a místo tu hru roztahat po třech nedodělaných ostrovech? První dva Gothicy jsou jasným důkazem toho, že méně je někdy více.

Filmoví Krotitelé duchů by se dneska dali považovat za prakticky kultovní klasiku, a ačkoli se nikdy nedočkali třetího dílu, který by společně s předchozími utvořil trilogii, série se alespoň dočkala herního zpracování. A nutno podotknout, že zpracování velice důstojného.

Hra si velice zakládá na filmovém feelingu a je protkaná mnoha filmečky a humornými dialogy, avšak je o něco temnější a hororovější – obzvlášť v druhé polovině. Na druhou stranu mi ale nebrala ovládání z ruky tak často, aby mi to začalo vadit. Představuje tedy vyvážený mix hratelnosti a vyprávění příběhu.

Samotná hratelnost se skládá z chytání duchů za pomocí protonového paprsku. Filmu znalí se budou cítit jako doma a ti ostatní (pokud si hru vůbec zahrají) přijdou na herní mechaniky velice záhy. Postupem hry se hráči odemyká zbrusu nový arzenál. Zpočátku se další „zbraně“ a jejich modifikace zdají zbytečně, ale v druhé polovině trochu přituhne a začne být nutno zbraně kombinovat. Na každý druh ducha totiž platí něco jiného.
Obtížnost ale není nikterak vysoká, byť se i tady nachází několik vypečených pasáží. Za zmínku stojí zejména otravní, lehce overpowered, andílci těsně před závěrečným bossem.

Technicky hra funguje slušně. Nenarazil jsem na žádné výrazné bugy, hra je stabilní a nepadá. Použitý engine však působí dost zastarale. Lokace jsou chudé na detail a nebýt parádních světelných efektů a slušné fyziky rozbíjejících se objektů, nabyl bych dojmu, že je hra o 7 let starší, než doopravdy je. Tomu ale vůbec neodpovídají HW nároky, které jsou vzhledem k použité technologii směšně krvavé. V současnosti vlastníci moderního HW nejspíš nebudou mít problém, avšak moje sestava pocházející ze stejného roku jako hra samotná dostávala místy pěkně zabrat. Kvůli kolísajícímu framerate jsem k ovládání použil gamepad, na kterém se Ghostbusters hráli parádně.

Jako fanda Krotitelů duchů jsem si tuhle hru a přes zmiňované nedostatky užil. Netěží totiž jen z filmové předlohy, ale obsahuje množství nových zajímavých nápadu a novinek. A přestože je to hra, příběhově by se v pohodě dala brát jako plnohodnotný třetí díl.

Ačkoli nepatřím mezi nadšené příznivce ninjů, samurajů a asijské kultury všeobecně, Mini Ninjas mě lákali už od dob, kdy jsem zkoušel demoverzi, která mě okouzlila technicky nenáročnou, leč vizuálně moc hezkou grafikou.

Na Mini Ninjas oceňuju především to, jak jednoduchá, ale zároveň rozmanitá je. Je sice lineární, ale tvůrci se nesnaží o klasický koridor. Jednotlivé úrovně jsou rozlehlé a plné zajímavých míst k prozkoumání. Hráč může sbírat bylinky a z nich míchat lektvary, chytat ryby, sbírat sošky a hledat skryté svatyně. Do toho bojuje s nepřáteli za pomocí primitivního, ale chytlavého bojového systému a jednoduše si užívá krásného prostředí. Paleta barev se postupem hry dost výrazně mění a hráč si projde jak prosluněnou zelenou, tak temnou noční modrou, večerní oranžovou až třeba po sněžně bílou. Osobně jsem se nenudil ani na minutku, i když uznávám, že mnohé prvky jsou ve hře dost zbytečné. Hra do jejich používání nijak netlačí a dá se v pohodě dohrát i bez nich. Stejně tak je to i s ostatními ninjy, které ústřední hrdina s příznačným jménem Hiro, postupem hry nalézá a osvobozuje. Pro pestrost fajn, ale jejich využití je všechno, jen ne dostatečné. Osobně jsem kromě buřta s palicí a tejpka s lukem prakticky nikoho jiného nepoužíval. Hiro je sám o sobě dostačující a hlavně: umí jako jediný kouzlit.

Po stránce hratelnosti hra mixuje akci a jednoduché hopsání. Poměr bojování a platformingu je tak 80:20, tudíž docela nevyvážený. Design je sice i tak výborný, ale osobně bych preferoval více hopkání a dynamičtějších pasáží. Nevadí, i tak se to hraje příjemně. Ačkoli Hiro vládne především svojí katanou, rozumí si i s jakousi magií připomínající zaklínačská znamení. Podobně jako Geralt, i Hiro načrtne ve vzduchu určitý znak, následně zažbleptá zaklínadlo, čímž vyvolává příslušné kouzlo. Opět, využití magie je rozporuplné. Některá kouzla se hodí a využíval jsem je často, některá jsou naprosto zbytečná. Ale pro pestrost: proč ne?

Jediná věc, která mě trochu vadila a vadí mi i na hrách všeobecně, je určitý vzorec, který vývojáři nastaví a opakují ho až do konce hry. V tomto případě: rozlehlá krajina, pevnost, bossfight,… krajina, pevnost, bossfight. Pořád dokola, jen v rozdílném prostředí. Podobný vzorec lze i pozorovat v rozmisťování objektů a nepřátel. Každopádně prostředí rozhodně repetitivně není a vývojáři se snaží o drobná oživení tu a tam, i když s blížícím se koncem hry je zmiňovaný vzorec patrný více a více.

Příběh je jednoduchý, dělaný pro děcka. Hra je bez krve, mírumilovná, plná zvířatek, roztomilé hudby, hezkých barviček, ale zároveň není infantilní, což je fajn. Oceňuji nízko nastavenou obtížnost, díky tomu je to hodně příjemná relaxační zábava, která vydrží něco málo nad 10 hodin - přesně tak akorát. Ovládání na gamepadu je intuitivní, přesné a to včetně rychlého pohybování se v inventáři a nabídkách. Mrzela mě absence českých titulků. Použitá angličtina je sice jednoduchá, ale pro menší by přeci jen mohla představovat určitý problém.

Po dohrání převládají i přes různé nedostatky hodně pozitivní pocity a rozhodně bych se nebránil případnému pokračování.

První dojmy z Vikinga byly výborné. Po krátké animaci mě hra vyflusla do pěkně vypadající vesnice. Prostředí působilo příjemně dynamicky (obzvlášť těsně po dohrání statického Game of Thrones). Vesnice opravdu žije, nordové chodí sem tam a celé to vypadá jako lidské mraveniště. Graficky to sice není žádná sláva, ale stylizace trochu připomínající Fable je velice příjemná.

Zatímco jsem čistil první z trojice ostrovů, užíval jsem si volnosti v pořadí plnění úkolů a především obřích armád, putujících krajinou. Hra na mě působila svěže, velké bitvy nebyly vůbec špatné. Tvůrci se viditelně inspirovali bitvami z Pána prstenů, protože se snažili používat podobné techniky kamery létající nad bojištěm za doprovodu monumentální hudby. Tyto bitvy se jim však povedly jen tak napůl, což je škoda. Ozvučení moc dobré není a hudba, ač se snaží epičnost, moc výrazná není. Každopádně jsem si první třetinu hry vychutnával.

Problém nastal v momentě, kdy se děj přesunul na druhý ostrov, který vypadal hodně podobně, jako ten první. A můj úkol bylo prakticky to samé, jen v maličko odlišném prostředí. To už mě pomalu přestávalo bavit. Závěrečný, třetí ostrov, už mě doslova otrávil. Ačkoli mapu tvůrci potáhli namísto zelené, bílou texturou, cíl hry se vůbec nezměnil. Opět ty samé objekty, opět jsem musel osvobozovat věž, kterou jsem viděl v drobných obměnách předtím minimálně pětkrát a opět jsem musel porazit 10 identických obrů, které jsem musel navíc dorážet otravným a po celou hru identickým QTE. Závěrečný bossfight je kapitolou sám o sobě – naprosto přesně ho vystihl uživatel Phoenix ve svém komentáři. Jen bych dodal, že jsem ho nějakým zázrakem dal asi na třetí pokus, ale stačilo málo a hru bych poslal do horoucích pekel, protože něco tak debilně nadesignovaného jsem už dlouho neviděl.

Sbírání skrytých balíčků, rozbíjení uren a vybírání truhel je fajn. Penízky, které z těchto objektů vypadávají, se hodí. Hráč si za ně může kupovat nová komba, léčivé lektvary či vylepšovat runová kouzla. Trochu mě mrzelo, že jsem celou hru prošel jen s jednou zbraní, jakékoli vylepšování postavy (až na zmiňované runy a komba) chybí úplně.

Technicky to není žádná sláva, optimalizace je tragická. Framerate rapidně kolísá i na místech, kde k tomu nemá vůbec žádný důvod. Kapitola sama o sobě jsou bitevní scény pasáže, které jsou bohužel často těžko hratelnou slideshow. A to i s grafikou staženou na úplně minimum. Bez gamepadu bych si s takto nízkým FPS neškrtl. A přitom vizuálně to vypadá dost chabě. Po celou dobu hraní jsem nemohl z hlavy dostat slova jednoho recenzenta, který hru označil za „tři mapy vytržené z nějaké tuctové strategie, do nichž je naroubovaná rubačka“. A ono opravdu, při určitých cutscénách snímajících bojiště z vrchu to opravdu vypadalo jako další díl série Total War. A ono ani není divu, když jsou to The Creative Assembly, tvůrci především strategických her.

Po Panzer Elite Action jsem prahl již delší dobu. V domnění, že Steam verze bude opravená od všech potíží s kompatibilitou, jsem hru prakticky okamžitě po vydání (na Steamu) koupil za pár eur a... inu, byl jsem naivní. Oproti krabicovce nějaké ty grafické bugy opraveny jsou, ale turrety u některých tanků pořád chybí, pásy se netočí a výpadky textur při otáčení kamerou nejsou nic výjimečného. Ale hrát a dohrát se to konečně dá.

Panzer Elite Action je takový ten typ hry, kterou člověk na hodinku zapne, zastřílí si a vypne. Ideální arkádová střílečka na chvilkové odreagování po dlouhém dni. Při hraní jsem měl pocit, jako kdybych hrál mapu designovanou pro strategii. Prostředí je repetitivní, level design jednoduchý a nějaký wow moment neexistuje. Každá z misí je jednoduchá (rádoby otevřená) mapa, kde je cílem hráče dojet z místa A do bodu B a u toho sestřelit vše, co se dá. Gameplay je krátkodobě chytlavý, ale po jedné či dvou misích omrzí. Chybí jakýkoli detailnější a zapamatovatelný design, mapy si jsou podobné jako vejce vejci.

Jak už jsem zmiňoval na začátku, hra je plná technických bugů. Na vině je nekompatibilita s novými systémy (Vista a výše) na jejichž opravu vývojář kašle (a Steam ji vesele prodává), na XPčku to podle ohlasů běží bez problémů. Umělá inteligence spolubojovníků je blboučká, ale jako terče sloužící k odlákání nepřátelské palby fungují dobře. Problém nastal snad jen v momentech, kdy jsem projížděl skrz nějakou užší část mapy - vzhledem k tomu, že AI velice ráda ignoruje rozkazy a tupě se motá, tam kde nemá, musel jsem čas od času restartovat checkpoint. Ovládání je velice arkádové, což je (pro mě) dobře. Mise nejsou extra těžké, rychle odsýpají, tank se svižně pohybuje, byť se zasekáváním se v texturách jsem občas problém měl. Kolizní model není řešen úplně šťastně a je lepší se nikam necpat a radši zůstávat na otevřenějších prostranstvích.

Panzer Elite Action jsem dohrál s chutí, dokonce si i rád střihnu datadisk. Na to, jak je hra úsporná, se to hraje příjemně - a to dokonce i mně, jakožto člověku, který se o tanky detailněji nezajímá a nikdy moc nezajímal.

Uběhlo několik let a přišel čas pustit se do dalšího dílu assassinské série. Po velkém zklamání v podobě trojky jsem se už s podstatně nižším očekáváním pustil do vedlejšáku s názvem Liberation HD a vzhledem k tomu, že se jedná o hru portovanou z kapesní konzole, tak jsem nečekal nic objevného a ani jsem nic objevného nedostal.

Tentokrát se kromě maličkého New Orleans, které tvoří hlavní lokaci, podíváme do bažinatého (a dost kreténsky nadesignovaného) Bayou a prťavé vesničky Chichén Itzá. Gameplay se v rámci série nijak nemění – skákání je pořád super, souboje se mi zdály o něco těžší a při přesile je dokonce vcelku lehké chcípnout. Design misí je poměrně slabý, naskriptovaných situací je minimum a animace (zejména co se mimiky obličejů týče) jsou dost osekané. Cílem většiny úkolů je někam dojít, tam někoho zabít nebo někoho někam odvést či případně zmáčknout určité tlačítko. Generické až hanba, ale několika zajímavých kousků jsem se dočkal také.

Ani příběh neohromí, oproti ostatním dílům série je slaboučký, vesměs jde jenom o osvobozování otroků a hledání tajemného záporáka. Abych pravdu řekl, občas jsem zapomínal, že hraju za assassinku. Velkou část hry hráč tráví buďto v převleku otrokyně nebo v převleku lady. Ke každému převleku se váží určité vedlejší či sběratelské úkoly a vpravdě neustálá nutnost hledat převlékárny a procházet zdlouhavou animací ve mně vzbuzovala pocity otrávení. Chtěl jsem hrát za asssassina a toho jsem se dočkal pořádně až v druhé polovině hry, kdy jsem se podíval i mimo vcelku nezáživné ústřední lokace. Zejména sněžná pasáž poblíž New Yorku byla velice příjemným oživením, stejně tak prohledávání jeskyní za účelem získat artefakty První civilizace. Příběh nabere spád až s koncem hry.

Co se bugů týče, těch je bohužel hra plná. Pokud nebudu počítat fakt, že mi hra co dvě hodiny (většinou při přechodu do menu či mapy) padala, tak mě trápily vypadávající skripty a chybky v designu a pohybu. Pokud vás v minulých dílech štvalo nemotorné chování hlavní postavy a občasné nepřesné skoky, tak si nezapomeňte k hraní Liberation vzít něco sladkého na nervy. V momentech, kdy mi Aveline skočila už potřísetpadesáté přesně tam, kam jsem nechtěl a díky tomu musel reloadnout checkpoint, jsem měl chuť vyhodit gamepad oknem. Liberation je v tomhle ohledu dost neodladěný.

Abych to tak nějak shrnul. Liberation je slušný „menší“ přídavek, nezabere více jak 15 hodin (podle Steamu), ale i tak dokáže nabídnout více, jak leckterá „velká“ hra. Pokud jste však v posledních týdnech nějaký díl AC série hráli, tak na Liberation zapomeňte, protože Liberation dokáže být dost stereotypní. Ale na vyplnění pauzy při čekání na další díl (nebo na lepší HW jako v mém případě) ideální.

Hodnocena PS3 verze z HD Trilogy kolekce.

Po rozporuplném Warrior Within jsem od závěrečného dílu trilogie moc neočekával a nakonec se jedná o velmi příjemné překvapení. Tvůrci si dali říct a tentokrát hru neznásilnili přehnanou obtížností. Ve The Two Thrones je gameplay příjemně vyvážený a až na jeden ne zcela dobře nadesignovaný bossfight (dvojčata) jsem se zasekával spíše výjimečně, díky čemuž jsem si hru užil mnohem více, než již zmiňovaný druhý díl. Taktéž to může být i proto, že jsou levely tentokrát čistě lineární a ztratit se prakticky nedá.

Příběh trochu nezvykle navazuje na alternativní konec dvojky, ke kterému málokterý hráč vůbec dojde. Princ se vrací zpátky do svého království, ve kterém zuří válka a nezbyde mu nic jiného, než se probojovat svým vlastním městem přes hordy písečných monster až k samotnému bossovi. K tomu se váže první výtka. Celá hra se odehrává jen a pouze v ulicích Babylonu. Ten však více než ulice města připomíná bludiště. Design na mě nepůsobil moc uvěřitelně, což by ani tak nevadilo, kdyby nebyl tak repetitivní. Měl jsem pocit, že se tvůrci drželi dost při zemi a používali stále stejné schéma. Monumentálnějších lokací je hodně poskrovnu. Graficky to i na rok 2005 vypadá při nejlepším průměrně. Avšak musím ocenit absenci bugů, které mě tolik trápily u minulého dílu.

Co hru vyvyšuje nad úroveň předchozích dílů je mnohem větší množství komb a (už tak pohybově nadaný) princ se stává na všemožných římsách hotovým artistou. Pohyb je o něco rychlejší, svižnější a nestačí pouze mačkat několik málo tlačítek, ale záleží mnohem více na načasování. S tím souvisí stealth mód, který ulehčuje mnohé souboje. Tiché zabití probíhá formou QTE, které kupodivu vůbec neotravují. Naopak, měl jsem pocit z dobře odvedené práce, protože jsem se musel trochu snažit a ke zlikvidování nepřítele nestačilo jenom jedno všemocné smrtící tlačítko. Podobně jako ve stařičkém originálu se princ setkává se svým temným já, ve které se čas od času promění a které hratelnost obohacuje o nové akrobatické pohyby. Opět zajímavá vychytávka a k dokonalosti dotažená nápaditými dialogy odehrávajícími se v princově mysli. Špičkování dobrého a zlého já jsem i vyloženě užíval.

Abych to tedy nějak shrnul. The Two Thrones je kvalitní završení trilogie o Princi perském. I přes drobné nedostatky všeho druhu mě hra více bavila, než frustrovala, takže ji s klidným svědomím můžu dát v rámci trilogie hodnocení nejvyšší.

Hodnocena PS3 verze z HD Trilogy kolekce.

Na druhý díl, mnohými označovaný jako nejlepší díl trilogie, jsem se poměrně těšil a první momenty byly skvěle. Akce na lodi měla spád, první boss příjemně potrápil a následná zbrusu nová temná lokace navnadila.

Jak jsem se však pomalu proskákával a prosekával dál, dostal jsem se do centrální místnosti celého komplexu, kde se cesty začaly větvit a já už věděl, že dvojka nebude lineární skákačka, nýbrž lehce otevřená hra. Tento koncept mi moc nevoněl v rebootu z roku 2008 a vadil mi i tady, leč zde není dotažen do takových extrému. Backtrackingu je o dost míň, ale přesto mě několikeré procházení těch samých lokací v kombinaci se strmě narůstající obtížností dokázalo v závěru dost otrávit.

Hopsání bylo fajn jako vždy, avšak dvojka se k mé nelibosti ještě více zaměřuje na boj. Ten je akčnější, dynamičtější, ale bohužel často dost neférový a i na easy obtížnost jsem měl co dělat. A ne že by hra byla bez bugů. Zasekávání postavy je na denním pořádku a občas jsem chcípl jen proto, že jsem se snažil o nějaké silnější kombo, ale ovládání si dělalo, co chtělo. Uznávám, že částečně to bylo i mou hráčskou (ne)schopností, ale přesto si rozhodně nemyslím, že hra reagovala, tak jak by měla. Bugům se nevyvarovala ani zvuková stránka. Víc jak polovinu hry jsem ladil zvuk, ale přesto jsem nedosáhl uspokojivého výsledku. Chvíli něco řvalo a chvíli hra nebyla pořádně slyšet. A že na mě hudba působila lacině a nehezky, o tom radši ani nemluvím. Metal se opravdu do Persie nehodí.

Graficky nemám co vytknout, leč i zde jsem si všímal různých bugů jako jsou díry v texturách či občas zamrzávající animace. Popravdě by mě zajímalo, jestli se jedná o bugy HD verze anebo tyto neduhy trápily hráče i ve verzi původní. Nevšiml jsem si totiž, že by je někdo v komentářích zmiňoval.

Co bych dodal (zdravím Chucka)? Druhý díl bych si býval skvěle užil, nebýt frustrace z obtížnosti. Mám rád hry, které nevedou hráče za ručičku, a člověk se musí snažit, ale nemám rád nefér výzvu a takto na mě bohužel druhý díl perského prince působil. Je to nadprůměrná hra, to bezpochyby, ale u mě se na listinu oblíbených kousků kvůli výše zmíněným důvodům rozhodně nezapíše.

Pro tyhle explorativní hříčky mám slabost. Těch mnou udělených 80% bych ale bral hodně s rezervou, protože Time Frame se rozhodně nedá srovnávat s klasickými hrami. Time Frame je především o zážitku. Hráč se na pár chvil ocitne v neznámém a mimozemsky vypadajícím prostředí, které se snaží prozkoumat a přijít mu na kloub. Prostředí je vtahující, hudba atmosférická, pointa originální a nejednoznačná, ale přes to všechno je to jen krátká interaktivní hříčka. Mně to ale stačí.

Pokud bych měl dát na první dojem, tak bych Binary Domain hodně rychle odsoudil. Hlavní menu vypadá příšerně budgetově a hudba mi solidně trhala uši. Hra je na první pohled až nechutně konzolová a pocítily to i mé prsty, které až do konce bojovaly s tragickou akcelerací myši, která nejde vypnout. Velká část hráčů nejspíš sáhne po gamepadu, ale já s ním střílečky hraji tuze nerad.

Dojem se nezlepší ani po rozehrání. Úvodní lokace vypadá dost děsně, hlavní postava se podivně pohybuje a ovládání také není rozvrženo zrovna šťastně. Na druhou stranu nadchnou parádní animace, které vysokorozpočtovým dojmem rozhodně působí. Postupně se dojem z prostředí rapidně zlepšuje, hlavní postava dostává jiný oblek, který vypadá a hlavně je rozanimovaný MNOHEM lépe. Zhruba od třetiny se z Binary Domain stává doslova jiná hra a svěží akční jízda až do konce.

Po dějové stránce jde o klasický akčňák (parta neohrožených hrdinů proti smrtící přesile), ovšem podání příběhu je nezvykle poutavé (částečná inspirace filmem I, Robot či seriálem Battlestar Galactica je patrná) a dialogy na poměry akčního výplachu propracované. Animací je hodně a rozhodně nenudí, ba naopak. Kamera je hodně akční, pořád někde něco bouchá, do toho se hláškuje o sto šest a nechybí nějaká ta romance. Prostě ingredience pro hollywoodský biják.

Hratelnost se skládá ze střílení malých robotů, ze střílení větších robotů, občasných on-rail sekvencí a ze střílení přerostlých megahajzlů. Bossů je ve hře fakt hodně a jsou rozmanití. Obecně soubojům s bossy moc neholduju, ale v Binary Domain mě zápasy s nimi bavily, leč občas se přeci jen dostavila frustrace. Zejména v momentech, kdy se po několika minutách intenzivní řežby hlavní hrdina dostal do smyčky útoků, ze kterých nebylo úniku. Klasický hráčský problém, který značí nedotaženost herních principů. Jinak je střílení hodně zábavné, každý robot má určitá zásahová místa a postupně se rozpadá tam, kam hráč zuřivě pálí. Je to nejen efektní, ale hlavně efektivní - ustřelení nohou robota zpomalí, vystřelení zbraně z ruky odzbrojí, ustřelení hlavy ho dokonce otočí proti spolubojovníkům. Graficky není co vytknout (tedy až na tu fádní úvodní lokaci), občas trochu kolísá framerate při větším množství kouře, ale jinak hra běží dost svižně a to i ve vypjatých momentech při cutscénách plných střihu. Zvukově jde o průměr, hudba sice působí dynamicky, ale nejedná se o nic zapamatování hodného.

Zaujala mě možnost rozdávat rozkazy přes mikrofon, ale ta se mi zdála funkční jen tak napůl. Jednoduché rozkazy hra brala, ale složitější jsem mohl vyřvávat jakkoli jsem chtěl a hra na ně vůbec nereagovala a místo toho reagovala na své vlastní zvuky vycházející z reproduktorů. Přesto zajímavé oživení, které by v případném pokračování chtělo dotáhnout do funkční podoby. Nebýt tedy těch několika technických nedostatků, šel bych s hodnocením ještě výše, protože jsem se těch 10 hodin fakt skvěle bavil.

Hodnocena PS3 verze z HD Trilogy kolekce.

Starý Prince of Persia patří mezi mé herní srdcovky a prakticky je to první hra, co jsem kdy okusil. Novodobá trilogie se mi dlouhou dobu vyhýbala, The Sands of Time jsem sice kdysi v minulosti hrál a možná dokonce i dohrál, ale z paměti mi naprosto zmizel. Nastal čas tento herní rest dohnat.

Začnu tím, co mi na hře vadilo: souboje. Zbytečně zdlouhavé, je jich moc, jsou často dost tuhé, stereotypní a díky primitivnímu respawnu nových a nových nepřátel na mě působily odflákle. Respawn díky bohu není nikdy nekonečný, ale objevování nepřátel za mými zády nepovažuji zrovna za šťastnou volbu. Hráč tak nikdy neví, proti jaké vlně bude čelit. Prostě jen bojuje a bojuje, dokud tvůrci neuznají za vhodné hordy nepřátel utnout. Soubojový systém je jednoduchý, komb je málo. Naštěstí je i poměrně chytlavý, takže nemůžu říct, že by mě bojování vyloženě nebavilo, ale rozhodně bych soubojových pasáží ve hře ubral.

Princ byl ovšem vždycky hlavně o skákání a to se na tomto dílu povedlo. Líbil se mi fakt, že pokud hráč netrefí skok, tak může bez problému spadnout. Dnešní hry jsou na ovládání mnohem tolerantnější a často postavičku navedou správným směrem. Tady ne. Stačí drobná chyba a princ letí vstříc dnu propasti. Hra přesto není vůbec těžká. Princ totiž disponuje dýkou, kterou může vracet čas a tím si i zachránit cenný život. Je to fajn herní mechanismus, hráč si sice musí dávat bacha, ale hra ho netrestá smrtí při každé chybě. Co se ovládání týče, byl jsem spokojený. Jasně, kamera občas zazlobí, ale na tento typ hry je neobvykle poslušná a zásluhu na neúspěšných skocích má minimální.

Grafika je i po těch letech kouzelná, leč jsem měl pocit, že HD verze hru nijak nevylepšuje. Mraky v pozadí jsou stále kostičkované, některé textury stále dost rozplizlé. Ale vzhledem ke svému stáří je to vizuálně a hlavně esteticky velice přitažlivá hra. Příběhově je to poměrně klišé, které však neurazí. Postupný vývoj charakteru prince, kdy se z nejprve panovačného sarkastického frajírka stává hrdina, potěšil.

Když jsem hrál Sniper: Ghost Warrior poprvé, prskal jsem vzteky. I když byla na hře vidět dobře odvedená práce, hra byla kvůli AI těžko hratelná, nepříjemná a to i přesto, že měla pěkně nadesignované úrovně a příjemný pocit ze střelby. Po čase vyšel velký patch zaměřující se právě na tu nešťastnou AI a k mému překvapení dost věci vylepšil, leč ne zcela opravil. Faktem ale je, že v současném stavu je Sniper už dost dobře hratelný.

Dobrou zábavu mi kazily a stále kazí zejména akční pasáže, kde hráč dostane místo sniperky samopal. Hra na to evidentně není moc stavěná, AI má v plném bojovém nasazení ostříží zrak a ještě přesnější mušku, takže zápolení s maximálně nepřesnými (v rukou hráče) automatickými zbraněmi nebylo zrovna tím, co bych od hry očekával. Jakmile ale hra přejde do stealth módu a hráč dostane do rukou odstřelovačku s tlumičem, tak začíná opravdová zábava. AI je sice tupá, ale konečně hráč dostane volnost si hrát. Tiché plížení nepřátelským táborem funguje výborně. Zejména DLC „Second Strike“ je přesně tím, čím měla být celá původní hra. Kdyby do základní kampaně tvůrci zbytečně necpali za každou cenu akci, uvažoval bych i o vyšším hodnocení.

Stealth systém je jednoduchý, přirovnal bych ho k misi v Pripjati z CoD4. Trocha skriptů, hra neustále vede hráče za ručičku, ale na mě to působilo efektně, příjemně jsem se u hry odreagoval a zbytečně se nestresoval (až tedy na ty zmiňované akční pasáže).

Po grafické stránce není co vytknout. Na budget to vypadá opravdu hodně hezky, leč občas se objevovaly do očí bijící nedodělky v designu (poletující tráva, roztáhlá textura atp). Chrome engine je parádně optimalizovaný, takže hra šlape hodně svižně i na mé obstarožní sestavě.

Na pokračování série Gothic, resp. Risen od mých milovaných Piranha Bytes jsem se nesmírně těšil už od dob oznámení. Jenže demo se mi dost nepříjemně sekalo, takže jsem hru odložil s tím, že si ji zahraju někdy v budoucnu. Nakonec mi to však nedalo a zkusil jsem plně opatchovanou hru (v minulosti se párkrát zadařilo, tak proč ne i tentokrát) v plné verzi a světe div se, ono to běží hratelně.

První dojmy jsou skvělé. Přenádherná grafika a atmosféricky vymodelované prostředí doslova nadchne. Jakmile však prvotní nadšení opadlo, začal jsem si všímat mnoha drobností, které mi více či méně kazily jinak brilantní zážitek ze hry. Věcí, které bych od profíků z PB nečekal. Hra je oproti předchůdcům nepříjemně tuhá a těžkopádná. Hlavní postava se loudá strašně pomalu (naučte sakra hlavní postavu konečně nekomicky skákat!) a stejně tak je na tom s bojem. V něm vidím asi největší problém, protože cca do půlky hry je boj vyloženě otravný. Jakmile se však hrdina naučí pár dovedností, přestává být boj prudou, nýbrž docela slušnou zábavou. Přesto jsem si na tuhle formu „uklikávání“ nepřítele do konce hry pořádně nezvykl (anebo jsem lama a neuměl ho ovládat).

Druhá věc, co mi dost vadila, byl samotný design. Nechápejte mě špatně, jednotlivé ostrůvky jsou vypiplané nadstandardně - tedy přesně tak, jako to hoši z Piranha Bytes umí. Z hlediska gameplaye to už ale taková sláva není. Co se questů týče, ty jsou na úrovni předchozích PB her, ovšem co se týče exploringu, tam se dostavilo asi největší zklamání vůbec. Obsah truhel je dost bídný, systém jejich umístění ve světě se dost opakuje a mnohokrát jsem si řekl: „Aha, tamhle jde vyskočit, tam bude určitě truhla s dalším nepodstatným lootem.“ V tomhle ohledu je Risen 2 nečekaným krokem zpátky. Mimochodem, systém aktivních plošinek, na které lze vyskočit, je pěkně trapnej. Nehledě na to, že vypadají dost hnusně a hrdina na ně skáče dost hnusnou a pomalou animací a prostě bych je ze hry vyřadil úplně. A pamatujete, jak jste v Gothicu nacházeli zajímavé předměty na každém rohu? Tak i to Risen 2 bohužel postrádá. Džungle je až na pár nepodstatných rostlinek a o něco málo podstatnějších skrytých pokladů většinou dost prázdná a doplácí na to především rozlehlé Mečové pobřeží, které i přes nesporné kvality dokáže občas docela nudit. Motivace pátrat po nových itemech tu citelně chybí. Zatímco Gothic 3 to s rozlohou a množstvím itemů přeháněl, Risen 2 je naopak až moc střídmý. Rozloha je v pořádku, ale vybavení je prostě málo. Podíl na tom má nejspíš i absence magie a tedy i magických svitků. Ve hře sice existuje voodoo, ale k němu jsem se nedostal (to plánuji až při druhém hraní). Zaměřil jsem se na muškety, které mi mnohokrát zachránily život. Střelné zbraně ostatně fungují velmi dobře. Při boji dokáží pomoci, ale přesto není hra díky nim přehnaně lehká.

Příběhově je to ale naopak nejpropracovanější „Gothic“. Na špičku žánru sice nemá, ale snaha se cení. Dialogy jsou fajn, tvůrci se nesnaží o filmovost, ale spíše hráče pobavit lehce humorných pojetím. Vrchol hry je pro mě malá příběhová odbočka na gnómském ostrově, kde se naplno projevily silné stránky hry - tedy humor a zajímavé postavičky. A také jsem se u hry po dlouhé době opravdu příjemně nasmál. Po stránce questů mě naopak nejvíce bavila Antigua – ostrov ne moc velký, avšak hodně obydlený. Faktem je, že mě vždy více bavily pasáže ve formě adventury (tedy kecání s lidmi), než ty akční, což Antigua splňovala nejvíce. A každopádně oceňuji absenci dungeonoidního finále.

Možnost vlastnit loď, se kterou lze cestovat po herním světě, a najímání posádky mi připomnělo jisté hry od Bioware, kterými se patrně Piranha Bytes při tvorbě Risen 2 inspirovali. Ačkoli voice-acting a kvalita dialogů není na takové úrovni, šlo o velmi příjemné zpestření. K dokonalosti chyběla snad jen romance. Hudebně je to podobné prvnímu dílu. Opět žádné výrazné melodie, spíše jen takové klidně pobrnkávání podporující už tak velmi poklidnou atmosféru. Na Risen 2 se mi líbí fakt, že si hráč sám určuje tempo a hra ho nikam nežene, jak bývá u moderních titulů zvykem. V tomhle ohledu PB ctí oldschool pařany.

Naopak UI jde vstříc požadavkům dnešních hráčů. Je v mnoha ohledech zjednodušený a přehlednější. Ačkoli hra vyšla i na konzole, práce s UI je i za pomocí myši velmi přesná a rychlá. Levelování jako takové ve hře sice není, ale místo zkušenostních bodů hráč využije XP přímo, zde pojmenované jako „sláva“. Jsem ovšem rád, že PB nezapomněli na nutnost běhat za učiteli, což je prvek pro tuto sérii charakteristický a jeho absenci bych tvůrcům jen tak neodpustil. Dočkal jsem se i novinky v podobě „špinavých triků“, které jsem moc nevyužíval. Více jsem si brousil zuby na opičku a papouška. Svého mluvícího „Feldmaršálka Dudy“ jsem se však nedočkal. Zakoupený zvěřinec se na samotné postavě nijak neprojeví. Použít je lze jen v určitých momentech a poté zmizí neznámo kam. Asi si je hrdina nacpe zpátky do své bezedné kapsy či kdoví kam. No nebyla by bžunda nosit na ramennou držkujícího papoucha? I když, držkující gnóm byl taky fajn! Kurva jo!

Abych to nějak zakončil, Risen 2 rozhodně není špatná hra a těch nadstandartních 40 hodin jsem si dost užil. Ovšem v rámci série jsem měl ze hry pocit, jako kdyby tvůrci udělali krok zpátky. Pokud ale hoši z Piranha Bytes vyslyší fanoušky a u Risen 3 napraví všechny neduhy dvojky, mohlo by jít o nejlepší hru této série vůbec. Tak snad nezklamou.

Sniper Elite V2 je obrovským zklamáním. První díl patří mezi moje střílečkové srdcovky a tak jsem se na dvojku docela těšil, zejména coop vypadal velice slibně. Proto tedy nechápu, proč je sakra hra zaměřená na snipery tupou koridorovkou s neviditelnými zdmi a nulovou možností zahnout někam, kde to nechtěli samotní tvůrci. Hru jsme zvládli za cca 6 hodin s tím, že jsme neustále očekávali nějakou epickou misi. Misi, kde bychom si užili sniperování na velké vzdálenosti. Takové mise jsme se vůbec nedočkali. Místo toho jsme se neustále pohybovali uvnitř různých objektů a základen. Už někde u třetí mise jsme tušili, že je něco špatně.

Celá hra se odehrává v rozbořených městech během druhé světové války – po všech těch moderních konfliktech fajn zjištění. Nutno uznat, že grafika vypadá skutečně hezky a cit pro detail je znát. Pocit z pohybu po bojišti je ale silně budgetový. Toporné animace, hromada technických bugů a hlasitý dusot bot typický pro pravěké hry. Samotné střílení je fajn, ale kdybych dostal do ruky samopal, tak bych si hru asi užil víc. Díky malým mapám je hraní si na odstřelovače dost o ničem. Během hraní jsme s JackemCZ se slzou v oku vzpomínali na rozlehlé mapy v Hidden & Dangerous 2 a jak by mohl Sniper Elite V2 vypadat, kdyby ho do rukou dostali schopní level designéři a ne paka.

V momentě, kdy jsme měli pocit, že se hra konečně začala trochu rozjíždět, nastal docela náhlý a trapný závěr se snad tím nejvíc klišé závěrečným slovem vůbec. Hra nabízí i moderní krycí systém, který je ale v praxi naprosto nepoužitelný – opět kvůli technickému nezvládnutí. Těšili jsme se alespoň na jakýs takýs stealth, který je taktéž nepoužitelný. Nepřátelská AI často vidí skrze zeď, a jakmile hráče zmerčí nácek jeden, tak o jeho pozici ví i zbytek, takže se záškodnická akce změní v zuřivou přestřelku. Zmrvenou (ne)účinnost pistole s tlumičem raději ani nezmiňovat.

Abych hru úplně nehanil, zastříleli jsme si slušně. V coopu je to dost dobrá zábava. Jen je lepší přistoupit na podmínky hry a nezkoušet nějaké komplexnější záškodnické akce. Klávesnice by to totiž nemusela přežít. Suma sumárum je Sniper Elite V2 průměrný titul. Hrát a dohrát se to dá, ale znova bych si to už asi nedal.

Duke Nukem Forever by se dal lehko odsoudit. Hratelnostně zastaralá střílečka s ne moc pohlednou grafikou v podobě hnusně rozplizlých textur a nehezkého efektu rozmazání obrazu. Možná na tom něco bude, ale pokud nečekáte nic jiného, tak se budete skvěle bavit tak, jako jsem se bavil já.

S Dukem se známe jen tak od vidění. V Duke Nukem 3D znám jen první level, ostatní JEHO hry jsem nehrál vůbec, avšak JEHO legendárním hláškám se vyhnout prostě nedá. Hra byla ve vývoji dlouhých deset let a jak na designu levelů, tak na vizuálu to znát je. Avšak tyto nedostatky vyvažuje Dukeův humor. Od začátku až do konce je hra napěchovaná hláškami a všemožnými popkulturními odkazy či easter eggy. Vývojáři si rádi dělají srandu z konkurenčních FPS a často i sami ze sebe.

Hodně mě mrzelo, že se hra snaží být v několika ohledech moderní a to právě v těch, ve kterých být vůbec nemusela. Možnost mít u sebe jen dvě zbraně a minimum munice je prostě fail. Copak drsňák jako je Duke neunese u sebe víc než jen pár zásobníků? QTE mi ani tak nevadily, je jich minimum a působí spíše na efekt. Co ale neodpustím je ukládání hry na předem daných místech. Sama o sobě věc, která v moderních FPS nesmí chybět, ale v DKF vývojáři checkpointy na mnoha místech moc nezvládli. Zejména některé souboje s bossy na těžkou obtížnost bez možnosti si hru uložit jsou vyloženě zkouškou trpělivosti. Na druhou stranu je to ale fajn, protože se do hry vrací výzva. Těžká obtížnost je skutečně těžká obtížnost.

Zatímco první polovina je plná nápadů, druhá půlka se už zaměřuje na prosté střílení. Ne že by mi to vadilo, ale je to znát i na atraktivitě lokací.

Nezapírám, že mám pro tyhle oddychové střílečky slabost. A Duke na mě zapůsobil tím, jak oldschoolově, ale zároveň moderně působí. Jasně, má hromadu větších či menších chybek, ale jako celek funguje velmi dobře. Tak dlouho vyvíjená hra mohla dopadnout mnohem, mnohem hůř.