Krátká, leč poměrně zábavná kravinka. Půl hodiny jsem se snažil vymyslet nějaký vhodný úvod, ale tahle hra se mi nějak blbě popisuje, takže ve zkratce: Wolverine je docela fajn hra podle filmu, která místy uchvacuje, místy nepříčetně rozčiluje.

Uchvacuje zejména krásným všudypřítomným GORE - krev krásně cáká zatímco Logan masakruje, a na Loganovi samotném se vytvářejí přesvědčivé a pořádné šrámy (alespoň v tomhle je hra i originální). Bojový systém je výborný, ačkoliv komb je pramálo a speciálních fint vyžadujících rage ještě míň. Obtížnost hry je velmi nízká a jak v diskuzi Fg zmiňuje, na normal je Logan úměrně nesmrtelnej hajzl. Bohužel nějaký chytrák učinil rozhodnutí, že hard se odemkne až po dokončení hry, což je více než tupé rozhodnutí pro hru s takto nízkou znovuhratelností.

Největším kamenem úrazu je však kamera. Ta je zkrátka a dobře debilní, zejména pak při těch akčních adrenalinových sekvencích - nikdy nepochopím, jak si mohl nějaký tupec usmyslet, že když po mě střílí vrtulník a vyhazuje mi půdu pod nohama do povětří, tak že radši budu sledovat onen vrtulník a slepě navigovat pajduláka...někam, než abych normálně viděl před sebe. To by potom nemělo ty správný grády, že. Co na tom, že mě to neskutečně sere, hlavně, že je to efektní a cool. Taky mi scházely checkpointy uprostřed delších bitev s bossy - když je taková bitva rozdělená na části, a ke konci té poslední části s vámi opět vyjebe kamera a vy umřete, nutnost opakovat boj od úplného začátku skutečně potěší.

Hra je vskutku krátká, ale v tomhle případě to nepovažuju za nedostatek, páč už tak mě hra od půlky moc nebavila a je možný, že kdyby byla delší, ani bych jí nedohrál. Skutečnost, že 80% hry se střídají dvě pro mě nezajímavá prostředí (nějaká základna a nějaký Africký ruiny) mě zklamala asi ze všeho nejvíc. Naopak nejlepší lokace hry, a sice zasněžené lesy, tam byla zase nejméně. Štístko. Ale jinak je ta hra fakt docela fajn. Nenáročná, hezky odsýpá, má hezkou grafiku, CGI filmečky jsou jedny z nejlepších, jaké jsem za poslední dobu viděl, nepřátel je druhů dost a vesměs jsou všichni liboví (až na ty pavoučí roboty, ty mě ani vteřinu nebavilo likvidovat). No na dva tři dlouhé zimní večery ideální guilty pleasure.

Proč? Proč musí být hra s obrovským potenciálem srážena technickými nedostatky? Proč musí taková hra odnášet i to, že soudruzi designéři jsou líná verbež? NO PROČ?

Takové otázky mi prolétly hlavou při hraní nejnovějšího spajdýho. Po kolosálním trapasu Spider-Man 2: The Game jsem se zařekl, že každé další hře v této sérii se vyhnu tím nejkulatějším obloukem, páč jsem si nechtěl skvrnit vzpomínky na tohohle spajdýho, ale s příchodem Web of Shadows mi přeskočilo a jako neznalce komiksů mě přitahovalo nadějné seznámení s některými jinými postavami.

Takže jsem tomuhle titulu dal šanci a ačkoliv teďka budu prskat zápory jedna radost, jsem rád, že jsem si to zahrál. A teď k těm záporům neboli proč jsem tomu neudělil devadesátku, kterou by si to nebýt toho bahna všude kolem zasloužilo. Začnu kamerou. Tou nejotravnější, nejhorší, nejšílenější, nejnepřátelštější a nejdebilnější kamerou, se kterou jsem se jaktěživ musel sžívat. Vážně, tohle je brutál. Over the top. Kamera si v téhle hře dělá co chce a nikdy tohle rčení nebylo tak doslovný. Avšak kamera za to vlastně sama nemůže. Skutečný viník je ta vyjebaná imbecilní bezcenná cypovina zvaná spider sense. Hra vám řekne, že jí musíte aktivovat sami. Jakmile tak učiníte poprvé, bude to i naposled. Minimálně z vlastní vůle. Jenomže, on se spider sense zapíná sám. Co to má za důsledek? Dejme tomu, že si zrovna děláte boxovací pytel z jednoho nepřítele. Jakmile ale někdo jinej naruší váš pětimetrový osobní prostor zezadu, ohromně chytrý spider sense ho ihned vyčmuchá a nelítostně ho označí. No a chudák kamera se podřídí a natočí na něj, což způsobí, že váš dosavadní boxovací pytel spajdýho už nezajímá. On by v tom většinou moc velký problém nebyl, ale když ten boxovací pytel je nějaká silná mrcha, a ten někdo narušující spajdýho osobní prostor je nějaký zoufalec, kterému stačí dvě tři rány k věčnému odpočinku, opravdu to nasere, páč ta silná mrcha toho samozřejmě využije. Dalším roztomilým jevem je, když se spider sense rozdovádí při souboji na zdech. To je pak kamera úplně v nesnázích a omezí sama sebe buď na spajdýho konečník, nebo na širé nebe, což znamená, že jakákoliv orientace po zdi není možná. V každým případě se dá spider sense okamžitě vypnout, ale proč se kurva musí furt sám od sebe zapínat?

Nenechte se ale zmýlit, spider sense je někdy nezbytný. Pro takové případy však má ještě jedno eso v rukávu – systém přepínaní mezi nepřáteli. To se koná pouhým pohybem myši. A to je neskutečně dementní způsob – dejme tomu, že se pod spajdým hemží nějakých 10 nepřátel, mezi nimiž jsou tři, které je důležité zlikvidovat rychle. Tak pochopitelně se obrátíte na spider sense a hle, ono to dokonce zaměří jednoho z nich. Jenomže, během útoku tak nějak přirozeně pohnete myší, čímž přepnete na někoho úplně jinýho a útok je v prdeli. Tohle mě prudilo zejména při bitce s finálním bossem, ale k tomu až později.

Aby to ale kameře nebylo líto, hodím trochu špíny i na ní. Ona tahle hra je hodně rychlá, a kamera má odporně pomalé reakce. Když kupříkladu takhle plachtíte městskou džunglí a za jedním barákem to vemete ostře za roh, kamera se nalepí na ten barák z druhé strany, což způsobí, že i spajdy se na barák nalepí, což způsobí naprosto zbytečné a nesmyslné zpomalení. Totéž se stává při rychlých útocích z nepřítele na nepřítele. Než kamera zaregistruje, že útok na jednu postavu jsem už dokončil, dávno masakruju někoho jiného totálně mimo dosah kamery. Kamera spajdýho v takovým případě většinou najde dostatečně rychle, ale stane se, že než tak učiní, někdo mi dá slušnou pecku a já o tom ani nevím.

K technickým nedostatkům to ale není všechno. Optimalizace je jedním slovem mizerná. Nemyslím ani tak HW nároky (i když ty jsou přemrštěné) jako spíš časté dlouhé framerate poklesy. Jednou se mi hra dokonce zcela sekla na celých 5 sekund a v jedné části jsem sledoval půlminutovou slideshow, aniž by k tomu byl jakýkoliv důvod. No jo, u týhle hry jsem zažil mnoho radostí.

Poslední obrovský zápor je těžko rozdýchatelný stereotyp misí, navíc obohacený o dost odpudivé herní prostředí. Spiderman: The Movie se stereotypu vyhýbal jednoduše střídáním prostředí, čehož dosáhl prostě tím, že zahrnul interiérové mise. A ty mi tady opravdu hodně chyběly. Je pravda, že v této hře je spajdy osmkrát divočejší co se jeho hbitých pohybech týče, takže nějaké užší prostory by mu asi nevyhovovaly, ale stejně se dalo vymyslet cokoliv a bylo by to lepší, než věčné mlácení všeho živého na ulicích, na dvorcích, na střechách, na zdech a nakonec ještě na jakési futuristické vzducholodi. Vážně, v tomhle směru to nemohlo být odfláklejší.

Tak, a teď konečně k tomu zásadnímu – tenhle spajdy je neuvěřitelně zábavnej. Soubojový systém je parádní, ovládání je pohodlné, komba a další spešl finty jsou velmi efektní, a přitom žádný peklo pro chudáky prsty. Oba obleky dominují něčím jiným, takže je člověk opravdu prostřídává (ačkoliv black suit jsem stejně používal častějc už jen kvůli toho cool feelingu…to, že je mnohem silnější a má tendril je už vedlejší :D). Příběh jsem nějak moc nepobíral a ze začátku jsem na něj aji hodně kašlal, dialogy mi přišly takové divné než mi došlo, že ta hra asi měla být komičtějšího rázu (hlavně při kecání s Wolverinem jsem se skvěle zasmál). Postavy jsou fajn, bitky s bossy jsou super a po dlouhé době jsou bossové opravdu mnohokrát tužší, než ostatní běžní nepřátelé, běžných nepřátel je tu dostatek (od lidských ubožáčků přes týpky v uniformách a roboty až po všelijaké mumifikované cosiska a symbioty), herní doba je optimální a hra končí přesně v tom momentu, kdy fakt začne ztrácet dech, a celkově to hezky odsýpá.

S tím parádním a parádně jednoduchým soubojovým systémem ale jde ruku v ruce poněkud absurdní celková obtížnost hry. Za celou hru mi spajdy chcípnul asi třikrát, z čehož jednou to nebyla moje vina. S nástupem přerostlého Venoma coby závěrečného mega bosse to vypadalo alespoň na obtížnější finále, ale prdlajs – Stačí skákat, čekat na jednotlivé Venomovic hlavy a útočit. Je pravda, že i tady neskutečně prudí spider sense a sem tam způsobí nějakou naprostou chujovinu, kterou by hráč nikdy úmyslně neudělal, ale co už.

Vždycky jsem měl slabost pro takovéhle až dětské ptákovinky a vypadá to, že se mě to pořád drží. Když jsem zrovna nechytal záchvat zuřivosti, kochal jsem se, zatlačoval jsem jednu nostalgickou a říkal jsem si, že tuhle sérii jsem neměl zatracovat jen kvůli jednomu průšvihu. A taky že ne, po tomhle si brousím zuby na tuto dílko. :)

Teda, jak se blíží Vánoce, kvalitně si dávám do těla. Nečekal bych, že tak brzo po Wheelmanovi budu hrát něco stejně špatného, ne-li horšího, ale povedlo se!

Nebudu prudit stupidní ironií jako tuhle u Wheelmana a řeknu to rovnou - Legendary je kurevsky špatná hra. VŠECHNO je špatně. Blbý příběh, ohromně klišoidní a celkově debilní dialogy, amatérský voice acting, totálně chudá hratelnost, starověké herní mechanismy, ošklivá grafika, otravné a nesmyslně dlouhé scripty (a to tak dlouhé, že za tu chvilku, co jsem to vydržel hrát, jsem asi desetkrát někam došel a tam jsem musel čekat, než se script dokončí (např. gauč bránící v cestě po schodech - dojdu k němu, sekám do něj sekerou, nic se neděje, pobíhám po místnosti, vrátím se ke gauči, ten už je dole - wtf?), dechberoucně hrozný level design (fakt, z toho jsem se málem posral), extrémně nízká obtížnost (vlastně si teď nevybavuju takhle lehkou hru...je teda možné, že by se časem obtížnost zvedla, ale už samotnej koncept zaručuje bezproblémový průchod hrou. Smůla, že je ta hra taková sračka, že s ní ztrácet víc než tu necelou hodinku nehodlám), prapodivný (a protivný) pocit ze střílení, prapodivné zvuky zbraní, random spouštění hudby (teda toho jednoho nic moc songu), zvláštní (ale zatraceně vtipné) animace vedlejších lidských postav...ale tohle všechno bych byl schopnej hodit za hlavu, kdyby ta hra aspoň byla zábavná. A ona ani to není. Ani v prvních minutách. Tohle lejno prostě od samotného začátku, od samotného intra šíleně smrdí a ten závan roste až do naprosté nesnesitelnosti, což v mém případě trvalo nějakých 45 minut. Nic víc se mi teď nevybavuje, ale jak na to teďka koukám, až tak málo toho není.

Tahle hra má k legendární na světelný léta daleko. Vlastně, zhruba stejně daleko má i k pouhé průměrnosti. Myslím ale, že už vím, kterýmu hajzlovi to dám pod stromeček. :)

Ty vole, tohle bylo něco. Tohle byla nejúžasnější hodina mého krátkého života. Přesně tak dlouho jsem hrál Wheelmana. Vůbec nejlepší městskou akci, která kdy zdobila můj disk.

Víte, co je na Wheelmanovi nejkrásnější? Že se nesere absolutně s NIČÍM. Fyzikální zákony? Neexistují, ale to by bylo v pořádku, konec konců Wheelman nikdy neměl být ani kapičku realistický. Ale co jsem ocenil nejvíc, Wheelman kašle i na jakékoliv dnešní (čti posledního desetiletí) standardy. To z Wheelmana činí opravdu unikátní hru.

Začnu u toho, o čem Wheelman stejně jako většina jiných městských akcí je, a to jsou vozidla. Teda řeknu vám, je to neskonale zábavné, když jsou všechna auta stejně rychlá, všechny se chovají stejně (stejně báječně), když jsou auta rychlejší, než motorky, ale samozřejmě jen v tom případě, kdy vy sedíte na motorce a honíte nějaké auto, páč to by potom bylo příliš snadné, že. Opravdu hodně jsem ocenil tu skutečnost, že každé auto, každá motorka i každý náklaďák má dusík. Ne že by byl potřeba, rychlost je už tak extrémní. Taky jsem si zamiloval fakt, že zde auta nedělají debilní kotrmelce, takže nikdy neskončí kolama vzhůru. NÁDHERA! A to jsem ještě ani nezmínil, jak parádně se hra hraje, když jdete po svých a musíte si prostřílet cestu dál. TO JE CESTA RÁJEM! Wheelman nabízí ty nejlepší, nejdramatičtější, nejnapínavější a nejzábavnější přestřelky všech dob. Taky je príma to, že Vin zde neumí skákat, takže půlmetrový balvan v úzké chodbě znamená nutnost jít jinudy a obejít si to. NÁDHERA, není nad to se v téhle hře jen tak procházet a kochat se všudypřítomnou grafickou krásou. Když už jsem nakousl tu grafiku, tohle jsou nefalšované orgie! AI je rovněž výborná. Tekly mi slzy štěstí pokaždé, když se nepřítel přestal krýt a vyběhl do prázdného prostoru, kde jen tak stál a čekal na mnou daný rozsudek smrti, a když jsem zmáčkl spoušť a chtěl nepřítele poslat do horoucích pekel, před hlaveň mi přivtěřil přítel, že si na nepřítele taky zastřílí a musí to být z přesně stejného místa, ze kterého střílím já. Takovej orgáč jsem zažíval i tehdy, když člověk, kterého jsem musel chránit, udělal to samé, co v předchozím příkladu nepřítel. BÁJEČNÉ! Hodně mě rovněž potěšila matrixovská rychlost civilních chodců, která způsobuje to, že je zkrátka není možné zabít! DOKONALOST!

Žerty stranou, Wheelman je epic fail. Pocit z jízdy je příšerný, páč se auta chovají opravdu neskutečně zhovadile (to není ani arkádový jízdní model, to je prostě dementní jízdní model) a motorky ještě hůř, jsou absurdně rychlá a absurdně rychle zatáčejí. Aimed shot, Cyclon shot (bo je se tomu nadává) ani Airjack to nezachrání, protože ačkoliv jsou tyto prvky vcelku zajímavé a originální, okoukají se během deseti minut. Tomu říkám blesková rychlost. Když Vin chodí po svých, to je ale teprv ten největší disaster. Přestřelky jsou brutálně nudné, otravné a příšerné, AI je jedna z nejhorších v celé herní historii (ne, nepřeháním), a zdejší animace jsou jedny z nejodpornějších, jaké jsem jaktěživ viděl. Na nich tvůrci evidentně makali jeden dva dny. Dál opravdu nechápu, proč ten chuj neumí skákat nebo aspoň nějaký základy šplhání. Kdyby to uměl, nemusel bych si jak píčus obcházet celej vlak kvůli podělanýmu půlmetrovýmu šutru. Jo, a civilisti se fakt nedají zabít a v podstatě reagujou úplně stejně jako v Midtown Madness...když jsem si uvědomil tuhle bolestnou pravdu, fakt jsem si říkal, že tohle nikdo nemohl myslet vážně. Dále tu máme poměrně klasické neduhy - totální absence příběhu (teda, alespoň za tu hodinu, co jsem to vydržel, se tam neobjevil ani nepatrný náznak), absolutně nulová motivace k hraní, nudně navržené město, ve kterém si je každý metr čtvereční podobný jako vejce vejci, přehršle zbytečných side misí, které stejně podle mě nikdo nebude chtít vykonat (osobně jsem zkusil dvě a měl jsem dost), glitches (nechtěně to na motorce ve vysoké rychlosti napálím do zdi, spadnu z ní, a hle, jsem za onou zdí a není cesty ven), hrozná hudba (aspoň teda to, co mé uši během hraní zaregistrovaly) hrozné CGI cutscény...no, na hodinu hraní toho na stěžování není nejmíň, není-liž pravda.

Já jsem ale hodnej kluk, takže něco i pochválím. Auta vypadají pěkně. Celkově je vizuální stránka výrazně podprůměrná, ale ty auta fakt vypadají pěkně. Destrukční model je slušný, voice acting je výtečný a musím se přiznat, že úvodní mise se mi docela líbila a zdálo se mi, že to nebude taková hrůza. Leč zmýlil jsem se, je to hrůza jako bejk.

Wheelmana bych mohl popsat jako Driv3ra nové generace. Ten měl ale aspoň působivý příběh a výborný soundtrack, a byl jsem ho schopný dohrát. Wheelman je ale katastrofální zpotvořenina na úrovni ptačího trusu. Na druhou.

Předem upozorňuju, že z komentáře dýchá silná subjektivita.

Pandemic zazářil jako ta nejjasnější hvězda, EA mile překvapil, a během toho si Jarda chrochtá blahem, jelikož si užívá doslova nezapomenutelnou jízdu.

Když se člověk zamiluje, nedokáže o objektu své lásky přestat mluvit, myslet na něj, touží s ním být co možná nejčastěji a nejdéle, co to jen jde. No, zhruba tak nějak by se daly shrnout mé pocity ze sabotéra. Ačkoliv to tak ze začátku nevypadalo, během prvního aktu jsem se zabouchl až po uši. Ačkoliv mi zpočátku bylo mnoho věcí proti srsti, na všechno jsem si zvykl nebo lépe, oblíbil si to. Samotná představa druhé světové zkombinované se sandboxovou hratelností mi příliš nelahodila, ve výsledku to však funguje líp než dobře. Auto-krytí mě prvních pár misí neskutečně vytáčelo, postupem času se mi ale dostalo pod kůži. Zvyknout si na zdejší jízdní model mi taky trochu trvalo, avšak již v druhém aktu jsem se považoval za krále silnic. Poskakovat po střechách mě nejdřív moc nelákalo, brzy mě to ale začlo neskutečně bavit (a pořád baví, narozdíl od AC).

To jsou ale samé maličkosti. Největší sabotérovo kouzlo totiž tkví v kulervoucích a pekelně zábavných přestřelkách. Ty jsem si zamiloval okamžitě a to tak moc, že v každičké misi jsem na sebe upozorňoval, i když by bylo bezpečnější, rychlejší a logičtější na to jít po hitmanovsku. Tu a tam se najde mise, která MUSÍ být provedena po hitmanovsku, ale jinak jsem vždycky střílel na všechny strany a tak jsem si z údajně primárně stealth akce udělal ryzí střílečku. A je to jen dobře, protože jak jsem již řekl, přestřelky jsou to, čím tato hra zcela dominuje.

Zábavnost stranou, tato hra je i pastva pro oči. Nehledím na slabší textury, nehledím na některé slabší animace, hledím na celek a na ten pocit, který to ve mě vyvolává. A to je čiré blaho. Originální černobílá vládne zajímavou, ale pohlcující atmosférou, vyjímečná pestrost té barevné formy zase působí obrazovitou nádherou. Ani jedna forma by však nefungovala naplno, nebýt úžasně navrženého města. A to vám řeknu, takhle dechberoucí design jsem neviděl od dob Mafie. Smysl pro detail je v tomto světě famozní. Pravda, najdou se zde i méně zajímavá místa, ale když se podívám na více méně jakoukoliv jinou městskou akci za posledních pár let, myslím si, že v tomto směru je nemohu nazvat důstojnou konkurencí.

Celková obtížnost hry je nižší, ale já v tom nevidím nic špatného. Konec konců jsem se u téhle hry alespoň nenervoval a neměl jsem potřebu nadávat, urážet Seana a další věci, které mám ve zvyku dělat. Jinak je ale obtížnost vyvážena dobře. Postupem hrou se obtížnost vážně zvyšuje, a s nástupem terroráků začíná opravdu přituhovat (bohužel se tak stane poměrně blízko konce hry).

Ačkoliv jsem slepě zamilován, pořád si jsem vědom chyb této hry, a právě málo jich není. Jeden příklad za všechny je rozsáhlá sbírka bugů, kterou by mohl závidět kdejaký sběratel brouků. Ty povětšinou souvisí s krycím systémem, šplháním a umělou inteligencí. Jiné jsou zase vyloženě komické, jako natažené končetiny při srážce autem, osoba procházející dveřmi od auta jako duch, levitující nepřátelé a poněkud brzké ukončení některých nascriptovaných sekvencí (např. když tuhle po dokončení mise z místa odjíždělo auto, náhodou jsem mu skočil na kapotu a řekl jsem si, že počkám a kouknu se, kam dojede, a ono se mi to auto po nějakých deseti metrech vypařilo přímo pod nohama).

Dále zamrzí menší počet druhů vozidel a jejich velmi chabý destrukční model. Vlastně na autech pouze zůstávají díry po kulkách, dají se prostřelit okénka (ačkoliv efektní to není vůbec) a jednou dvakrát mi odletěla kapota. Víc nic. Destrukce okolního prostředí je taky minimální. Většinou mi to nikterak nevadilo, ale když jsem to v plný rychlosti napálil do malého stánku, očekávajíc bezproblémový průjezd, tak mě bohužel tenhle nenápadný stánek zastavil jakoby to byla betonová zeď. Nemožnost střelit přes mezery v plotech taky nepotěší.

Taky je tu nespočet nelogických ptákovin. Zdejší civilisté jsou snad ti nejsebevražednější, jaké jsem jaktěživ viděl (tj. dobrovolně skáčou pod kola téměř furt). AI celkově je docela mizerná, ale dobrá AI je dnes něco tak neskutečně výjimečného, že už jí dávno nepožaduju. Pokud jsem to dobře pochopil, songy tu hrají v rádiu. Pak samozřejmě některé nedávají smysl, protože v době, do které je hra zasazena, nebyly ještě ani na houbách. Ale proč by to někoho mělo zajímat, když je jinak tento výběr fantastický, poslouchá se to skvěle a k dění na obrazovce to sedí. O dalších nesmyslech se ale hlouběji vyjadřuje už pipboy, takže já o nich už přestanu.

Jak už to ale u zamilovaných bývá, chyby rádi akceptují nebo úplně přehlížejí, a já nejsem výjimka. Navzdory výše zmíněným třem odstavcům totiž můžu směle prohlásit, že požitek z hraní sabotéra jsem nezažil už pár let. Tak moc se mi to líbilo, že ačkoliv je herní doba dlouhá, chtěl jsem, aby to pokračovalo dál. Tak moc se mi to líbilo, že jsem si to provizorně rozjel ihned podruhé, s tím rizikem, že podruhé mě to nebude tak bavit, že se mi něco zhnusí apod. s tím, že zkusím splnit co nejvíc misí úplně jinak (mimochodem, hodně misí se zde dá plnit různě, což zaručuje znovuhratelnost, pokud vás to teda dostatečně chytne).

Zkrátka a dobře, sabotéra bych mohl přirovnat k mafii v tom, že ačkoliv má daleko k technické dokonalosti, požitek z hraní je nezapomenutelný a považuji ho za umělecké dílo. Ačkoliv jsou mise v podstatě stereotypní, sere na to bílý tesák, když jsou tak ryze zábavné (teda za předpokladu, že se střílí – bez mučení přiznávám, že stealth prvky jsem naprosto ignoroval a ty tři nebo kolik misí, ve kterých jsem se musel plížit, mě moc nebavily). Vyzdvihnout taky musím finále na Eiffelovce, které ačkoliv nebylo přespříliš dramatické, přístup k Eiffelovce a postupný vzestup na její vrchol byl neskutečně hustý.

V tomhle chvalozpěvu bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale raděj už dám pokoj. Srdce mi říká udělit stovku, bez rozmýšlení. Mozek radí stále hodně žhavou devadesátku. Půjdu s kompromisem.

EDIT: K obtížnosti, na Feckin' hard (odemkne se po dokončení hry) je to teda docela slušný peklo. :)

Force Unleashed sux aneb jak kvalitní oddychová a odlehčená akce (staré Jedi Knight hry) zmutovala v primitivní tupou a značně nekvalitní rubačku.

Kde jen začít. Na Force Unleashed jsem se těšil. Přišlo to. První recenze vcelku pozitivní, očekávání rostlo. Gameplay videa nic extra, ale naději jsem neztrácel. Konečně přišla PC verze. Na tváři naskočil WTF výraz. Absolutně nedostačující nastavení grafiky, brutálně dlouhý loading, první mise za Vadera. Tak jsem dokráčel k prvnímu boss duelu, zaútočila úděsná ekšn kamera. Ale dobře, přežil jsem to. Další mise, už za ústředního hošana. Pár dalších misí, všímám si zajímavostí jako třeba toho, že tento chlapec je téměř stejně silný jako Vader. Přišel zvrat, nakopal jsem zadnice další sbírce nepřátel a...konec? Kruci, ono je to fakt hodně krátký.

Tak jo, čas se rozepsat. První příjemnou věcí, které jsem si všiml, je velmi intuitivní ovládání a dobře zvládnutá bezproblémová kamera. Kecy. Ovládání je debilní, kamera často katastrofální (nemluvě o těch cool záběrech při bojích s bossy), auto-aim je zde zpracován neskutečně hloupě, double-jump sem tam přestane fungovat, což má za následek pád do propasti, zabugovaný to je slušně, načítání je vskutku neskutečně zdlouhavý a závěrem ještě stojí za zmínku odporné cutscény. Závěrem? Ale kdepak, ještě zdaleka nekončím. Kolikrát jsem během hrání měl pocit, že hraju nějakou freewarovku spíchnutou za pár měsíců hrstkou nadšenců. Proč? Protože level design je většinou úděsný, prostředí celkově jsou nezajímavé (a neviditelné zdi jsou absurdně snadno dosažitelné), mise jsou nudné a stereotypní jak hovado, a rozvržení nepřátel po mapě je naprosto nesmyslné a působí vskutku amatérsky. Vážně, všude je přecpáno směšně mnoha druhy nepřátel. Přesně jak to bývá u takových akčních freewarovkách zvykem. A že by to jakkoli podporovalo zábavu se rozhodně říct nedá. Spíš to člověka sere, když musí trávit dobrých deset minut likvidováním směšně imunních živáčků, během čehož to do něj šije dvoumetrová atrapa RoboCopa a ještě se mu tam za zadkem probíhá téměř nezničitelný mech, nebo ještě líp, dva takoví mechové. Otrava, otrava, časem nuda, otrava. Bitky s bossy jsou taky frustrující, a to jak kvůli oné kameře, tak kvůli jejich nadměrné síle a skutečnosti, že oproti mě mají nemalou výhodu - mají dvakrát víc druhů útoků než hráč a mnohé finty na ně neplatí, ačkoliv jejich finty na hráče platí pořád. Jejich nadměrná síla je otravná zase hlavně kvůli tomu, že díky ní trvá taková bitka zbytečně dlouho. Dále se mi moc nezamlouvá, že potenciál Euphorie opět není využit ani z poloviny. To ale většině lidí asi moc vadit nebude.

Zdaleka nejvíc mě bavila ta část, kdy jsem se toulal po žaludku jedné obrovitánské příšerky a v jedné "místnosti" pravidelně vál krapet silenější větřík, což s postavičkou krásně házelo. Asi čtvrt hodinky jsem jen tak pobíhal na druhý konec "místnosti" a čekal na ten vánek a pak se jen kochal a řechtal nad tím, co to s tím klukem (a všemi ostatními) dělá. Je docela smutné, že taková blbost mě bavila nejvíc, ale nemůžu si pomoct. Celkově jsem se u téhle hry totiž moc nebavil. Povětšinou vládla frustrace, jindy zhnusení, jindy frustrace a zhnusení dohromady. Vcelku mě to bavilo hlavně ze začátku, kdy bylo házení si s nepřáteli úplně nové (jenže co naplat, omrzelo mě to během půl hodiny). Taky trochu nechápu, proč si takhle nemůžu pohrát s mechy nebo aspoň tím RoboCopem, když obří vesmírnou loď jsem sundal hladce.

Špíny bylo dost, teď něco málo o pozitivech hry. Soundtrack zůstal nezměněn a nijak nezmodernizován, což je fajn. Bojový systém je v jádru docela slušný. Animace jsou kvalitní. Cutscény, nebýt tak vyblitého vzhledu, taky nejsou špatné. Příběh nikterak nevybočuje ze standardu této hvězdné série, čili je dobrý. HW nároky nejsou tak drastické, i když by mohly být ještě shovívavější. A to je asi tak všechno. Říkal jsem, že toho bude málo.

Force Unleashed je taková nepříliš chutná jednohubka, která spíš leze mezi zuby, než aby člověku dopřála požitek z dobrého pošušňáníčka. A prostě to musím srovnávat s Jedi Knight sérií, protože to jsou jediné hry, ve kterých se zmocníte samotného Jediho (vyjma KOTORů, které jakožto RPGéčka jsou přece jenom o něčem jiném). Po takovém srovnání mi tento výsledek neleze do hlavy. FU má totiž s JK díly společného hodně, a přece jsou tak odlišné. Škoda, tohle mohla být pecka.

50%, že mám náladu bejt hodnej.

"I want to play a game." Památná to věta, kterou pozná každý, kdo viděl alespoň jediný díl filmové série. Není tedy divu, že je to to první, co uslyšíte v této hře. Tato hra má ale s filmem společného méně, než by se mohlo zdát. A to jak v dobrém, tak špatném slova smyslu.

Začnu tím, na čem tato hra stojí, a to jsou hádanky. Co se různorodosti týče, není to žádná sláva, za což možná tak trochu může i fakt, že všechny druhy hádanek jsou představeny během první hodiny hraní (samozřejmě na ty vyjímky, kdy se jeden druh hádanky objeví jedinkrát za celou hru, což zpravidla bývá při zachraňování jednotlivých osob). Nicméně, jejich obtížnost postupem hrou roste a tak se stávají čím dál zajímavější (opět až na vyjímky, kdy jsou v jádru prostě snadné a takové přetrvávají až do konce). Co se se nápadu týče, nejvíce se mi líbila ta částečně zatopená místnost plná sloupů, jejíž stěny a sloupy byly všelijak pokryté čísly, a úkolem bylo najít to přesné místo a přesný úhel pohledu, abych si všiml trojciferné číselné kombinace. Chytré. Pexesové obrazovky s šibeničním množstvím pokusů při zachraňování poslední osoby mě taky potěšily.

Atmosféra mě rozhodně potěšila, ačkoliv místy staví jen a pouze na černočerné tmě. Většinou je ale opravdu vybudována poctivě na zvucích, nejistotě, slabotě hl. hrdiny a působivém designu opuštěného blázince. Kolikrát jsem měl upřímně nahnáno, když jsem věděl, že po mě jde někdo, kdo má v ruce pálku s hřebíky, zatímco já mám ruce prázdné. Ke konci hry jsem se taky lekl tak, až jsem poskočil a zaječel (a to jsem zrovna hrál za dne a vedle mě někdo seděl). Zkrátka a dobře, tahle hra dokáže vyděsit a dokáže hráče udržovat napjatého, což je na hru takového rozsahu rozhodně překvapující.

Ať je ale v tomto směru hra sebeúspěšnější, má několik bohužel velmi výrazných nedostatků. Jeden za všechny je prapodivný bojový systém. Těch prvních pár hodin jsem ho nesnášel a nadával na něj pokaždé, co jsem si na něj jen vzpomněl. Po pár bitkách jsem mu ale přišel na kloub a od té doby proti mě neměla šanci ani ta největší korba, neboť counter-attack nejde zkazit a některými zbraněmi stačí máchnout jen jednou a nepřítel se již válel v louži vlastní krve. Problém ale je, že tyto souboje jednoduše nejsou zábavné a jenom zdržují. Proto jsem se každého živáčka snažil nalákat do pasti (pokud někde nějaká byla), což je po chvilce taky žalostně snadné, takže ve výsledku nepřátelé opravdu fungují jen jako otravné překážky (až na jednu vyjímku na konci hry, ale k tomu až později).

Na samotný příběh jsem byl hodně zvědavej, a v tomto směru přišlo asi největší zklamání. On je příběh totiž strašně nezajímavej, vyvýjí se nezajímavě, a oba konce jsou prostě nezajímavé. Jo, je to uděláno po vzoru filmů, kdy celou dobu vlastně nevíte, o co kráčí, a na konci vás čeká veliké ohromující překvapení. Tady to ale tak nefunguje, protože ačkoliv jsem ten konec nečekal, na prdel jsem si z toho rozhodně nesedl (jak se stalo u prvních dvou dílů filmové série). Vlastně, jak jsem řekl, byl jsem zklamán a říkal jsem si, že po tom všem, čím jsem si prošel, bych si zasloužil něco lepšího.

Další vadou na kráse je neskutečně zhovadilé ovládání některých úkonů pouze myší. Přejít přes tenké prkno ještě není taková hrůza (i když taky občas dokázalo kvalitně nasrat), ale řešit některé hádanky je monumentální pain in the ass, obzvláště v případech, kdy vám přitom utíká čas. Tyto hádanky jsou totiž jaksi přecitlivělé a i nepatrný pohyb myší nahoru během pohybu do strany způsobí, že se označí zcela jiná část hádanky, která se samozřejmě změní v závislosti na onom pohybu do strany, a to vám akorát tak zamotá hlavu a patřičně to naštve.

Celková obtížnost hry je taky extrémně nevyvážená. 70% hry jsem si prošel s prstem v nose, zatímco během zbylé třicítky jsem se zapotil, jako už dlouho u žádné jiné hry. Znenadání jsem měl tři přisrané minutky na vyřešní tří hádanek, a tímto úkolem se na mém čele začal pot teprve objevovat. Následují totiž další po sobě jdoucí časově omezené sekvence, během kterých se pot rozmnožil až ze mě valil. A to ani nezmiňuju tu úplně závěrečnou sekvenci, která prakticky jen kombinuje všemožné hádanky versus extrémně neshovívavý časový limit a "strategicky" umístěné nepřátelé, kteří na hráče ustavičně hází Molotovy.

Přestože ale hádanky občas naštvou a od poloviny dál se vlastně už jen opakují, po celou dobu hraní mě to nějak pořád bavilo. Je pravda, že ten odporný všudypřítomný backtracking mi lezl na nervy, ale něco na tom prostě je. Něco, co udržovalo zájem. Mimochodem, herní doba je rozhodně nadprůměrná a musím se přiznat, že jsem se nenudil ani jednou. Ani při bitkách. Ty mě jenom sraly, ne že by byly nudné. Jo, Saw se může řadit mezi ty povedenější adaptace.

Achjo. Tak nevím, co se tvůrcům během tvoření honilo hlavou, ale ani trochu se mi ta představa nechce líbit.

Jakožto milovník původní série jsem si tento díl zkrátka nemohl užít. Pryč je ten bezprostřední děs, pryč je slušná obtížnost, pryč je touha prozkoumat každičký centimetr města, pryč je ten pocit, kdy vám běhá mráz po zádech, když máte přejít za roh a nevíte, co vás tam čeká. Pryč je prostě všechno, co činilo původní sérii tak fascinující.

Tento díl totiž věrně následuje zaběhlé zvyky z předchozích dílů pouze velmi hustou mlhou. Zbytek je totálně jiný ve špatném slova smyslu. Většina nových monster je absurdní, lékáren a lékárniček je všude dost, takže pocit úzkosti a nebezpečí nehrozí, bojový systém je příšerný a frustrující, velkolepě vypadající bossové jsou směšně snadno porazitelní, adventurní ingredience rovněž vymizely, zbyly pouze lineární epizody snažící se zamaskovat svou přimočarost občasným backtrackingem, hádanky jsou buď hodně jednoduché, nebo absolutně nelogické a založené na metodě pokus-omyl, atmosféra je umělá jak Pamela, tma je mnohdy naprosto zbytečná, přemrštěná a otravná, příběh je hloupoučký a dělá Silent Hillu ostudu, grafické zpracování je tak tak průměrné, některé animace jsou téměř amatérské a zabugovaný to je až běda.

Vlastně jsem to dohrál jenom ze zvědavosti, jakého se mi dopřeje konce, a kvůli té naději, že se to ke konci vzpamatuje a patřičně mě to vyděsí. Jenomže, ono se to na konci zvrhne do parodie na Hostel, během které je třeba zabíjet skoro nesmrtelné lidské nepřátelé (naštěstí jsou tak tupí, že parkticky nikdy nevyužijí toho, že jich je na mě víc) a ještě se do toho vměsí lidský boss, do kterého můžu střílet z pistole nebo ho sekat nožem do áleluja, ale jemu to nic neudělá. Ne, na něj funguje jen a pouze kovová trubka. Že to nedává smysl? Nelogičností se tu najde víc, ale o nich se raději rozepisovat nebudu.

Ne, takhle Silent Hill nové generace neměl vypadat. Stále ho však můžu směle doporučit svátečním hráčům či neznalcům a odpůrcům původní série. Pokud ale původní sérii zbožňujete stejně jako já...buďte připraveni na veliké zklamání, nebo ještě líp, obloukem se tomuto titulu vyhněte, ať si nekazíte iluze.

Tahle hra není ani zdaleka tak špatná, jak se může zdát...jo, to jsem opravdu ze začátku prohlašoval, ale v předposledním levelu (nebo kde) jsem opravdu měl dost. Tato hra totiž fakt není dobrá.

Grafika je vskutku ošklivá, ale není to vyloženě nekoukatelné. A vězte, že grafika patří k tomu lepšímu na této hře. HW nároky jsou rozhodně neoptimální, jsou zde chyby v animacích, jsou tu bugy...ale to stále není to nejhorší. Ona totiž celková hratelnost téhle hry je mizivá. Každým levelem děláte přesně to samé, s těmi vyjímkami, kdy pro změnu utíkáte mezi domy za neustálé palby nepřátel (což ale není právě zábavná část).

Krom toho je tu i jiná sbírka nedostatků a chyb, počínaje blbým ovládáním (některé exekuce jsem si nikdy nemohl vychutnat, protože hra jednoduše neragovala na mou myš, ačkoliv při tutorialu na začátku všechno fungovalo správně; při normálním pohybu je nemožné dívat se nahoru a dolů, což jsem viděl pouze u The Thing, a i tam mě to patřičně sralo; míření je vyloženě krkolomné; rozvržení kláves je pro mě nepohodlné, a není možné ho přenastavit...PROČ KURVA?!), místy divnou a divokou kamerou, nepřáteli, kteří jsou neuvěřitelní dementi a géniové s šestým smyslem zároveň (někdy se můžu proběhnout přímo před nima a oni na to nereagují, někdy se plížím 10 metrů za nimi a oni se vzápětí otočí a začnou to do mě pálit) a příšernými zvuky zbraní konče.

Abych ale něco také pochválil a odůvodnil ta procenta, atmosféra by se místy dala krájet, násilí jsem si (alespoň z počátku) nadmíru užíval a z nějakého záhadného důvodu mě to osobně dobrou první půlku opravdu bavilo. Pak ale přišla druhá půlka složená z neuvěřitelně blbých levelů, s dechberoucně špatným level designem a vzroustající nudou. Kromě toho se mi dvakrát stalo, že na konci levelu se mi hra na začátku filmečku (mimochodem, filmečky jsou odporné) zcela sekla. Samozřejmě jsem si během toho hru neukládal, jelikož z počátku jsem čekal, že checkpointy se zapisují sami (ale ne, vy musíte hru uložit ještě manuálně, abyste při dalším hraní pokračovali od posledního checkpointu), tudíž jsem level musel opakovat od začátku. Jakmile se mi to stalo podruhé, měl jsem všeho dost a hru nemilosrdně odinstaloval.

I když by se mohlo najít pár jedinců, jako jsem já, které by to zpočátku mohlo bavit, celková kvalita hry to jistojistě dřív nebo později zastíní a takový jedinec by hru akorát začal nenávidět za to, že s ni ztrácel čas. Ruce pryč!

Opravdu jsem se snažil nepropadnout lehce povrchní euforii, která na mě zaútočila v okamžiku, kdy jsem s Nathanem poprvé na vlastní oči spatřil ono město a začal si jen tak bezstarostně plachtit vzduchem (což mi mimochodem dodalo takový uspokojující pocit, který jsem nezažil od dob druhého herního spajdrmena). Bohužel, selhal jsem, a po necelé první hodině hraní si mě BC hravě omotal kolem prstu.

Je pravda, že pocit svobody rychle zmizí, jelikož dřív nebo později narazíte na ty "toxické oblasti", které v podstatě slouží pouze jako poněkud laciné ohraničení herního světa, ale až tak moc mi to nevadilo, protože prostoru na blbnutí stále zůstává až až. Kdežto voda mě opravdu štvala. Jasně, Nathanova pracka je příliš težká na to, aby se s ní dalo plavat, ale neříkejte mi, že tak rychlé utopení dává smysl. Snad jedině, kdyby i ta voda byla toxická.

Dále tu máme hodně nepřátel vs. málo munice. Mnoho hráčů si stěžuje na opravdu vysokou obtížnost, a já bych se jim ani moc nedivil. Samotnému se mi stala taková věc, že bylo třeba zničit dva roboty, aby se mi zpřístupnila cesta dál, ale jaksi mi na ně nezbyla munice, taže jsem musel loadnout dřívější pozici (která byla podstatně daleko) a projít si tím vším s co možná nejmenší ztrátou nábojů. V tu chvíli mě BC nehorázně nasral a to bylo teprv první setkání s těmito roboty a mě bylo jasný, že to může bejt jedině těžší a těžší. Na druhou stranu jsem si díky tomu poté munici hlídal daleko pozorněji a snad i díky tomu se mi už taková nepříjemnost nestala. Nicméně, ještě jeden problém jsem měl, opět s nutnou likvidací robotů - Kdesi v pralese jsem si jen tak hopsal až jsem dohopsal k plazmou uzavřenému tunelu. To jest známka toho, že proběhne boj s roboty. Ovšem, roboti nikde. Tak jsem minimálně půl hodiny hopsal sem a tam, bez výsledku. Byl jsem tedy nucen obrátit se na walkthrough a ukázalo se, že jsem si za to vlastně mohl sám. Jednoduše jsem minul jeden kus skály, na kterém se nacházel trigger těchto robotů.

I to se mi ale stalo jenom jednou, a tyto dvě nepříjemnosti jsou skutečně TY JEDINÉ, kterými jsem si během hraní prošel. Jinak je tato hra skrz na skrz nadupaný hardcore nářez od začátku do konce, na zpočátku nepříjemné ovládání se zvykne rychle, všechno vypadá skvěle, bossové jsou parádní a vždy vyžadují alespoň nepatrné zapojení mozkových závitů, herní doba je slušná a moc se mi líbilo, jak se všechno neodehrává jen ve městě, ale dostanete se i do džungle, jeskyní a v neposlední řadě i nad rozbouřené moře za deštivé noci (moje nejoblíbenější část). Opomenout samozřejmě nemohu ani tu absolutně finální sekvenci hry, při níž likvidujete "biovážky". Je prostá a snadná, ale na mě zapůsobila parádně a epičtější ukončení si možná ani nedovedu představit.

Zhruba takhle nějak by podle mě měly vypadat remaky/pokračování starých klasik. Budoucí remakaři, z tohohle byste se mohli učit!

Dark Sector mě zaujal již prvními informacemi. Nové screenshoty a videa jsem hladově vyhledával a pak spokojeně hltal a mé očekávání rostlo čím dal víc. Když hra konečně vyšla na X360, překecal jsem mého bráchu (samá ochota, mimochodem), aby hru zakoupil. Nakonec mi děkoval, jelikož ho opravdu chytla, zatímco mě to přišlo poněkud nemastné neslané, což ovšem bylo nejspíš způsobeno tou skutečností, že jsem na X360 ovladač tehdy nebyl vůbec zvyklý a hrálo se mi s ním velmi nepohodlně. Nicméně jsem na hru nezapomněl, a když byla ohlášena PC konverze, zajásal jsem menším blahem.

Hned ze začátku mě ovšem vyděsila nemožnost si trochu podrobněji přizpůsobit grafické nastavení. HW nároky jsou ovšem přívětivé, takže jsem v tomto směru neměl nejmenší problém. Narozdíl od Wanted, který měl prakticky totožné nastavení grafiky, zde navíc je možnost inverzovat vertikální osu myši, což mou natěšenost ještě zvyšovalo.

Zprvu mě zamrzela absence více nastavitelných obtížností, ovšem jak se časem ukázalo, obtížnost je v této hře dobře vyvážená (a po dohrání jsem neměl chuť ani potřebu to zkoušet znovu na brutální obtížnost). Úvodní kapitola mě uchvátila už na Xboxu, nyní jsem ovšem ocenil daleko ostřejší obraz a můžu říct, že tahle hra i po tom roce vypadá celkově setsakramentsky dobře. Dalším kritickým aspektem, na kterém se mohli ti stojící za konverzí kvalitně nabít hubu, je ovládání. To je na PC naprosto bezproblémové - myš reaguje spolehlivě, s Haydenem se manipuluje pohodlně a ovládat Glaive je po nějaké té chvilce taky hračka.

Samotné Glaive zde však dle mého názoru nebylo poskytnuto dostatečně místa a tak její potenciál není plně využit. Dobrou polovinu jejích funkcí jsem nikdy nepoužil, jelikož to nikdy nebylo za potřebí a na tu či onu funkci jsem si během hraní ani nevzpomněl. Nicméně, ta druhá půlka funkcí je parádní a opravdu jsem se při oddělování hlav či končetin nepřátel tímto neokoukaným způsobem jistou dobu dobře bavil. Využití Glaive při řešení některých puzzlů a při bojování s bossy se taky povedlo na výbornou a opravdu bude třeba občas zapojit mozek a dobře prozkoumat okolí (což je fikaný způsob, jak hráče donutit si herní prostředí projít celé a důkladně, čehož dnes dosáhne málo která hra).

Když už jsem nakousl ty bosse a herní prostředí, rozhodně musím pochválit všeobecnou varialibitu. Lokace, do nichž jsou jednotlivé kapitoly zasazeny, se od sebe opravdu liší a každá nabízí trochu odlišný zážitek, ať už jde o pouhé využití Glaive nebo o celkový postup danou částí. Bossů je zde hodně (a já rád bosse), a každý z nich je originální. Jediné mínus zde spočívá v poněkud nesmyslném snížení obtížnosti v poslední kapitole - hned ze startu je vám k dispozici jeden z těch nadupaných mechů, ve kterém jste s trochou ostražitosti prakticky nepřemožitelní, po celkem krátké procházce vás zase čeká obyčejná přestřelka, která se svou porcí napětí vrací o takových pět kapitol zpátky, a hned potom jste vrženi před samotného finálního bosse, se kterým jsem ovšem měl za celou hru snad nejmenší problém.

Zatím hru jenom chválím, ovšem hodnocení tomu moc neodpovídá, a to z jednoho prostého důvodu - je to hodně krátký herní zážitek, který navíc stihne nudit a spadnout do mírného stereotypu. Ona varialibita více méně úspěšně tlumí větší náznaky repetičnosti, ovšem jen naprostý ignorant by nespozoroval těch pár zádrhelů. Souboje s obyčejnými nepřáteli začnou nudit celkem brzy - Glaive je tak úžasná, že se jí hráč pokouší využívat co nejčastěji (a taky musí, jelikož jinak by nepřežil), což drasticky redukuje smysl střelných zbraní. Na ty se hráč obrátí v pozdější fázi hry, kdy začne přituhovat a bude třeba se naučit využívat oba nástroje najednou. V tu chvíli se však ukáže, že ačkoliv tato kombinace funguje poměrně dobře, není to až taková sranda. Pokud jsem měl více využívat střelné zbraně, měli je udělat zajímavější, věrohodnější a ve větším množství, a pokud jsem měl ujíždět na Glaive, měli víc máknout na jejím použití v souboji, jelikož takhle jsem vlastně omezen pouze na hod a bodnutí zblízka. Když ale dojde na hádanky a bossy, není si na co stěžovat, jak jsem už řekl.

Dark Sector vypadá fantasticky a ze začátku uchvácí. V jádru se však stále jedná o vcelku prostou střílečku obohacenou o pár neokoukaných prvků. Kvalita konverze je však perfektní a za ni zvyšuju hodnocení o pět procent.

Herní doba: cca 3 hodiny - WHAT THE FUCK?! Takhle krátkou, jednoduchou a repetiční hru jsem snad ještě nikdy nehrál.

Technologicky pozadu, na PC pro mě totálně posraná myš (reaguje občas nespolehlivě, ale především zde není možnost jí vertikálně inverzovat - snad první hra, ve které jsem toto nemohl udělat), systém krytí nedotažený (chtěl jsem se ukrýt za spadlým sloupem, za kterým by to logicky bylo možné a daná situace si o to přímo žádala, ale ne, za spadlým sloupem jsem se nemohl ukrýt, musel jsem hodit zpátečku k nejbližšímu stojícímu sloupu; abych přes nějakou bednu přeskočil, musel jsem se k ní nedřív ukrýt, což párkrát fakt nasralo), extrémně dementní nepřátelé a ještě dementnější bossové, zbytečně a otravně natahované pasáže (jdu chodbou, všechny zabiju, a pak mě čekají ještě tři další naprosto identické chodby a naprosto identický postup...no jo, to člověka přece musí bavit!), a ta myšlenka autorů, že tohle křivení dráhy kulek by mohla být stejná revoluce, jako kdysi bullet-time, je dost možná ta nejnaivnější, jaká je mohla napadnout.

Vyložená nuda to není, nicméně stereotyp se dostaví již po druhé kapitole (která mimochodem představí i ty dva nechutně otravné a frustrující "zpestřováky" - hříčky s odstřelovačkou a kulometem).

Vím, že to leckoho bude bavit, nicméně mě osobně všechno rychle omrzelo, naštvalo a v neposlední řadě zklamalo. Mimo jiné, kromě té v letadle si jsou všechny mise až bolestivě podobné.

Není to krásné, když se někomu podaří vytvořit decentní hru podle filmu? Shinákům se kdysi podařilo vyvinout zábavnou, byť zabugovanou a technologicky poněkud odpudivou blbinku, Enter The Matrix, která sice nebyla absolutně uspokojující coby první interaktivní kontakt s Matrixem, ale byla to sranda, a člověk jí dohrál jedním dechem a ani toho nelitoval. Nicméně, kdosi si stěžoval na totální absenci Nea a vůbec té ústřední trojky v černým, a tak se chlapci a děvčata v Shiny rozhodli udělat pokračování, čímž si ovšem značně pohnojili vlastní jméno (kvůli tomu tuhle hru asi neudělali, ale rád si to myslím).

Jistě, dali nám Nea, doufajíc v tentokrát absolutní spokojenost hráčů. Ovšem jako vyvolený jsem se ani omylem necítil. Ten herní Neo je totiž nehorázný blboun, vypadá obludně, ovládá se nepohodlně a naučit se s ním nějaké lepší frajeřinky vyžaduje hodně času a cviku (alespoň na PC), což je přirozené, ovšem v této hře je motivace se cokoliv učit a trávit s ní dostatek času naprosto nulová. Když ale pominu tu skutečnost, že se Neo ovládá blbě, není konec výčtu problémů. Samotné mise jsou totiž vesměs všechny naprosto tupé, level design je příšerný, úkoly jsou většinou nesmyslné a kolikrát i hodně frustrující, a ty pasáže, které jsou přímé předělávky toho nejlepšího z filmové trilogie, zase padají na mizerném zpracování a několika nepochopitelných změn.

Kromě toho všeho navíc celá hra vypadá extrémně hnusně. S nejvyšším rozlišením a úrovní detailů na desítce (což jsou jediné dva způsoby, kterak si vizuálie přizpůsobit) vypadá hra stále ohavně, a navíc zde není podpora widescreenu. To se v některých hrách dá přetrpět, ovšem zde se na to vážně nedá koukat. Nejsem posedlý propracovanou grafikou, tahle hra je jednoduše ošklivá a byla by ošklivá, i kdyby jí byli vydali o pár let dřív. Největší problém s grafikou však samozřejmě spočívá v naprosto neoptimálních HW nárocích, které působí jako hodně špatný vtip. Občas také vypadávají textury, s čímž mi nepomohl ani patch (který mi vlastně nepomohl vůbec s ničím).

Abych ale neházel na tuto hru jenom samou špínu, vyzdvihnout se přece jenom musí hodně fajnové bojové animace, široký výběr komb (z nichž některé za celou dobu hraní vypotíte čirou náhodou a již nikdy je nezopakujete), s filmem totožný soundtrack a dabing a fakt, že ta hra vlastně ani moc nenudí. Nicméně, porce zábavy je výrazně menší oproti porci frustrace a zhnusení nad prezentací hry. Co si tak pamatuju, dobré hry podle filmu jsem všehovšudy hrál jenom tři, přičemž takových her je docela dost. Path of Neo je ovšem odfláklá, na rychlo splácaná adaptace, která jednoduše nefunguje tak, jak by měla.

Původně jsem jí hodnotil padesáti procenty, teď si ale neuvědomuju, za co jsem udělil tak vysoké hodnocení.

Předem upozorňuju, že můj komentář a hodnocení jsou zcela subjektivní.

Tomb Raider 3 je můj první zážitek s Larou. Navždy si budu pamatovat, jak jsem jako 6ti letý sledoval bratra řešit dokonalé puzzle, zabíjet většinou vyzývavé nepřátelé, s úžasem prozkoumávat každičký centimetr každého levelu, žasnout nad fantazií tvůrců a vytrhávat vlastní vlasy nad opravdu vysokou obtížností. Tehdy jsem z toho pochopitelně měl prd v podobě jedný copatý prsatý ženský, která společně s ostatními postavami mluví pouhými epileptickými pohyby hlavy. Měl jsem z toho srandu, ale stejně mi cosi říkalo, že k týhle hře si vybuduju vztah pevný jako skála, a nakonec se z celé série stane má droga. Stalo se. Jak roky plynuly a mě se pod ruce dostávaly ostatní díly, má láska a závislost rostla a zesilovala.

A teď k těm osobním důvodům, proč si ode mě právě tento díl vysloužil absolutní hodnocení. Tak za prvé, vzbudil ve mě vůbec prvotní zájem o ostatní díly. Když jsem byl trochu starší, začal jsem tuto hru vnímat docela jinak a poprvé jsem jí úspěšně dokončil až v 13ti letech. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem se vlastně zamiloval do způsobu, jakým se hra hraje, a bylo mi jasný, že ostatní 4 díly se budou hrát stejně, a to byl důvod, proč jsem je všechny musel mít. Nicméně, zatímco kromě Chronicles jsou na tom všechny díly kvalitativně stejně, všechny mají zkrátka dokonalý soundtrack, všechny se vskutku hrají stejně, všechny mají fantastické levely a všechny jsou podobně těžké, trojka je čímsi zvláštní. Je to tedy jednoznačně ten nejtěžší díl, obsahuje pro mě ty nejlepší levely (tj. nejkrásnější, největší, nejoriginálnější, nejzábavnější a nejobtížnější), ústřední melodie je nejen to nejlepší, co jsem slyšel z této série (ačkoliv všechny melodie všech dílů jsou fantastické), ale také se nachází v mém TOP 3 ústředních melodií vůbec. Ačkoliv jsou CGI sekvence zastaralejší, než ve čtyřce a pětce, stojím si za tím, že pořád jsou daleko působivější a preciznější, čehož si pochopitelně vážím víc. Herní doba je zhruba právě tak dlouhá, jako dvojky, jinými slovy to zabere hodně času, než hru dokončíte.

Jungle levely jsou všechy ukázkovým příkladem perfektního level designu, a zároveň se jedná o druhou nejhezčí lokaci ve hře. Žádný úkon zároveň není přespříliš obtížný, a tak jako uvítání do hry fungují bezchybně, a nejlépe ze všech dílů. Jako jediný díl vám posléze nabízí možnost vybrat si, v jakém pořadí zavítáte do tří předposledních lokací, a tato volba je důležitější, než se zprvu zdá, ovšem zde tvůrci poněkud zachybovali, neboť když hrajete hru poprvé, nevíte, že v Nevadě příjdete o veškerou výbavu, a tak je moudré nejdříve zavítat do ní. Nevada je zároveň nejjednoduší z těch tří lokací, a tak se nabízí pomyslné plus pro ty hráče, kteří si raději nejdříve projdou tím snadným, a to opravdu obtížné si nechají na závěr. Okamžitě při první procházce po Nevadské poušti vás ohromí její uvěřitelné zpracování a dokonalá atmosféra. Následující level je společně s prvním levelem celé hry ten nejjednoduší, avšak ne nejkratší nebo snad nedejbože nejméně propracovaný. Naopak, jako v málo levelech zde vše dává perfektní smysl, myšlenka osvobození ostatních vězňů coby jediného způsobu, kterak se zbavit strážných a získat tak některé klíčové předměty nepůsobí zpočátku právě smysluplně, nakonec ale dojdete k závěru, že lepší útěk z vězení se na takovém enginu nedal vymyslet, natož zrealizovat. Poslední Nevadský level je jedním slovem epický a dá se říct, že obsahuje všechno, co si hráč od oblasti 51 mohl přát společně s lecčím navíc, a sice odpálení rakety, které je překvapivě víc než působivě zpracované, prohlídku mimozemšťanů připravených na pitvu, mírumilovně si plavající kosatky, které úspěšně indikují relaxaci, a nakonec samozřejmě i puzzle točící se kolem neidentifikovatelného létajícího objektu. Jižní Pacifik zase dominuje těmi nejnádhernějšími levely (avšak ne nejlepšími designy) celé hry. Úvodní level na vaše smysly útočí ihned ze začátku, když se vynoříte na pláži. Troufám si říct, že ve té době bylo pramálo her nabízející stejný estetický zážitek. Druhý level na vás pro změnu jako první hodil dinosaury, a aby se netroškařilo, střetnete se i s T-rexem (a to, že právě v této hře představuje tu největší hrozbu, jakou kdy v herní historii představoval, není můj názor, ale fakt). Ukončení tohoto levelu je rovněž velkolepé. Madubu Gorge, další level, je význačný pro svou krásu a pro jednoznačně nejlepší level design. Jo, jízda na kayaku je frustrující, ale zároveň poskytuje prohlídku CELÉHO levelu, a to vám každopádně nesmí uniknout. Následující level je kraťoučký, ale v cestě za zdárným dokončením vám stojí boss, který je druhý nejtužší v celé hře. Level navzdory své délce a linearitě (!) však pořád jako ukončení nejbáječnější lokace ze hry funguje líp než dobře, jelikož se v něm stále najdou vyzývavé úkoly a dokonce i jedna adrenalinová pasáž. Londýn je ta nejtemněší a nejošklivější lokace hry, avšak také je nejobtížnější, a svými EXTRAMEGA komplexními levely plnými EXTRAMEGA těžkými úkony si mě omotal kolem prstu a já můžu říct, že to jsou vůbec nejlepší (ne nejkrásněší nebo nejlépe navrženy) levely, které jsem kdy v jakémkoliv TR hrál. Všechny tři si jsou podobné, ovšem každý z nich dominuje něčím jiným - Thames Wharf nečekaně různorodým prostředím (půlka levelu se odehrává "venku", půlka uvnitř skvěle navrženého komplexu, závěrečná pasáž na střechách), The Aldwych dechberoucím designem, takřka úchylnou komplexností a těžko uvěřitelnou sofistikovaností (to se nedá popsat, to se musí zažít) a konečně Lud's Gate, který jasně dominuje nejvyšší obtížností a nejmenší lineárností (zkrátka a dobře, kamkoliv kročíte, můžete volit z více cest, na konci kterých nikdy není slepá ulička či zavřené dveře). Tento level také zahrnuje nemalé hrátky s podvodním plavidlem, jelikož vody, kterou budete opravdu muset plavat, je v tomto levelu nejvíc, což osobně hodně oceňuju. City v podsatě slouží pouze jako příjemné rozloučení s Londýnem a jako mapa pro bitku s bossem - v obou případech však pokulhává, neboť Sophia na vás pouze ustavičně střílí, a jediný způsob, jak se jí zbavit, je doskákat a došplhat se až do jasně daného cíle (což netrvá dlouho a překážky tu nejsou žádné), a tam párkrát vystřelit. Klidně to mohlo být přímou součástí předchozího levelu, o tom žádná. O Antarktidě řeknu jenom tolik, že její nespornou součástí je nejdelší level celé hry (co do délky je to vlastně nerozhodně mezi Tinnosem a Aldwychem, nicméně v Tinnosu je mnohem méně vracení se zpátky do již navštívených míst, a je prošpikován mnohem obtížnějšími úkoly, takže myslím, že ocenění si zaslouží. A samozřejmě, na konci Antarktidy a tedy v posledním levelu celé hry je ten nejdrsnější finální boss ze všech dílů. V konečné CGI sekvenci se mimo jiné v plné kráse ukazuje ta stará bezcitná a nelítostná Lara, které jde především o vlastní přežití, a právě do této Lary jsem se kdysi zamiloval a právě tato Lara započala mou závislost. Takhle čistě mimochodem nevyplula její povaha na povrch v žádném jiném díle.

Hráči často argumentují, že TR III nestojí za ty nervy, jelikož od dvojky nepřináší takřka nic nového a od prvního dílu se jaksi taksi neděje technologický či hratelnostní pokrok, a ačkoliv je to jistě opodstatněné tvrzení, já na to můžu zvysoka hodit bobek, jelikož to byl můj první TR zážitek, a jelikož jsem hrál všechny díly. Díky tomu můžu říct, že právě trojka má ty nejnezapomenutelnější momenty, nejlepší levely (ve všech podstatných aspektech), setsakramentsky dlouhou herní dobu, nejlepší nápady a v neposlední řadě i největší úroveň zábavnosti. TR II stojí těsně za trojkou, to je pravda, ale ultimátní zážitek z tohoto dílu je zkrátka jedinečný, zatímco ze dvojky je "pouze" výborný.

Má srdcovka, druhá nejoblíbenější hra vůbec a fakt, že z objektivního hlediska je tato hra snad jen lehce nadprůměrná, je mi u konečníku.

Opening song je naprosto parádní (zbytek soundtracku je taky dobrý). Grafika je hodně pěkná. CGI sekvence jsou super (čemuž pomáhá i bravurní dabing). A to je to jediné, co na této hře můžu pochválit. Hratelnost je naprosto příšerná, obtížnost přemrštěná, motivace hrát absolutně nulová, města jsou nepřesvědčivá, fyzika vozidel je směšná...kdybych pokračoval dál, musel bych začít používat sprostá slova, což nechci, takže tady udělám tečku.

pozn. - první Driver je famózní.

Ať si říká, kdo chce co chce, tento díl má ten nejúžasnější příběh ze všech, a jeden z nejlepších příběhů vůbec. Grafiku to má hodně pěknou (ačkoliv nikdy nepochopím, jak to mysleli s těma ušima), soundtrack je fantastický, délka optimální a troufám si tvrdit, že právě tento Tomb Raider nabízí i ty nejnamakanější cutscény.

Obtížnost je velmi nízká, ovšem zdrojem frustrace je zde pro mnohé ovládání, místy nepřátelská kamera a pomalost Lary (později i Kurtise). Jenomže, na to všechno se dá zvyknout, a ačkoliv jsou některé Lařiny animace nesmyslně dlouhé, pořád se na většinu z nich dobře kouká, a neměly by způsobovat sebemenší potíže. Oproti tomu velký problém spočívá v nedomyšleném systému "zesilování" Lary - aby vykopla nějaké dveře, pohla nějakým barelem nebo přeskočila nějakou tu díru, kolikrát jí nejdřív musíte poskytnout možnost zvýšit její sílu. To nezní až tak nelogický, ovšem může mi někdo vysvětlit, proč jsou tyto triggery dané vždy pouze na jednom objektu, jedných dveří atd.? Když trávíte 10 minut přesouváním naprosto identických beden, abyste se dopracovali k jedné na vrcholu, která je mimochodem taky naprosto stejná, a po dotknutí se jí vám najednou naroste síla, naskočí vám na tváři "WTF" výraz.

Ovšem vůbec největí problém této hry je skutečnost, že celkově docela solidně nudí. Zatímco to dává jakýsi smysl, přece jenom ta hra má být o bádání a procházení se a...badání...ale, nemělo by všechno to bádání být rozumně zkombinováno s nějakou tou akcí? Mělo. A je? No jistě že je, ale ne rozumně. Totiž, narozdíl od předešlých dílů, ve kterých jste taky hodně bádali, zde se akce dostaví pouze v podobě patetických strážníčků, netopýrků nebo přihlouplých kostlivců, a ještě k tomu málokdy. Opravdu, v této hře je mnohem větší výzva zemřít zabitím, než přežít. Na druhou stranu, takto tu hru bezpečně dohraje opravdu každý, kdo bude mít chuť.

Za zvláštní zmínku také stojí levely odehrané za Kurtise. Ty jsou samy o sobě skvělé, atmosférické, nikterak přehanně těžké a vlastně to jsou možná nejlepší levely celé hry. Ovšem Kurtis je ču*ák. Neumí sprintovat, je POMALÝ a v cutscénách frajeří s něčím, co hraničí s magií, ovšem využít to během hraní není možné (co to?). Nicméně, jak se nakonec ukáže, je důležitou součástí příběhu, takže těch pár chvil s ním nejsou zbytečné.

Další vada na kráse je kvalitní sbírka bugů. Troufám si říct, že nepatchlá verze je nehratelná, a i ta patchlá občas spadne, chybějící textury přetrvávají, Laře se občas natáhnou končetiny apod.

Ovšem stále hra zcela dominuje již několikrát pochváleným příběhem, který jednoduše stojí za to utrpení. Kromě toho, zde Lara ještě byla ta chladná a nelítostná, tedy taková, jakou ji mám rád.

Tak právě příjemně to nezačalo - instalační proces byl zdlouhavý, a než jsem se dopracoval ke spuštění samotné hry, něčím jsem si prošel. Každopádně, jakmile začala hra samotná, věděl jsem, že si to užiju. Celá první cutscéna, fungující také jako úvodní titulky, se mi hodně líbila. První mise byly takové nemastné neslané, ale nějak to začít musí, že. Jakmile se však Nikovi dostala do ruky zbraň, v tom momentě mě to opravdu začalo bavit. Taky jsem ocenil poměrně nový systém policajtů - zatímco v předešlých dílech museli být přímo u vás, aby po vás šli, zde stačí, aby vás někdo při zločinu viděl a už to nahlásí (tedy, takhle jsem si vysvětlil tu skutečnost, že kolikrát mě začali hledat třeba i až po 15 sekundách od krádeže auta). Ztratit se policistům je taky nyní obtížnější, což se jistojistě cenní. Skutečnost, že se toho opravdu hodně ovládá přes mobil, je zpočátku podezřelá, ale brzy jsem si to zamiloval. Šipky mě bavily, bowling mě bavil, billiard byl divný. Ožrat se je jednou dvakrát fakt prča, pak už jenom otrava. Možnost svézt se taxikem jsem taky rozhodně uvítal. Celkově mi mise přišly snadší, než v předchozích dílech, a pak zejména vůbec poslední příběhová mise mě hodně zklamala (ovšem ukončení u sochy svobody bylo fajn, o tom žádná). Poměrně častá možnost volby se zdá být hezkým zpestřením, nicméně při druhém hraní konajíc věci jinak (tj. zabil jsem ty, které předtím ne, nechal jsem žít ty, které před tím ne, atd.) jsem nepociťoval žádnou významnější změnu. Celkový počet příběhových misí od San Andreas klesl, ale to vůbec nevadí, protože téměř každá z oných misí je zábavná a svům způsobem originální (narozdíl od zmíněného SA). Vedlejších misí a způsobů, kterak se v Liberty City vyřádit a přitom přidávat procenta do celkového dokončení hry, je také hodně.

Co do technologického rázu, hra opět nezklamala. Jistě, na grafice se najde sem tam nějaká ta muška, ale takhle dobře vypadající městskou akci (ne že by jich bylo hodně) jsem stejně nikdy neviděl. Použití Euphoria enginu je ocenitelné, jelikož to poskytuje mnohdy výbornou podívanou a někdy dokonce trochu realismu, každopádně to, co předvádí sám Niko, je častokrát šíleně přehnané a otravné (např. lehce do něj ťukne projíždějící auto a on z toho půl minuty pokulhává dozadu a nakonec ještě spadne...co to?). O soundtrack jsem se nestaral, hned z kraje jsem tam naházel svůj výběr a každá jízda byla o to příjemnější.

A teď k tomu zásadnímu - Jak dlouho to fakt baví? Navzdory tu a tam blbým a nezábavným misím byla nejsilnějším tahákem SA schopnost udržet hráče zabavené na ku***sky dlouhou dobu, a ačkoliv jsem jí třeba nedokončil, vím že celkově jsem s ní strávil přes 100 hodin. Už teď ale vím, že z toho ani polovinu nestrávím se čtyřkou, a to z jednoho prostého důvodu - naprosto všechno v této hře omrzí. Všechno. Problém je, že všechno, co hra nabízí, nabídne už při plnění příběhových misí, a nenechá nic extra na potom, a dokončení příběhu zabere stěží kolem 20ti hodin (+ pár hodin strávených bezmyšlenkovitým blbnutím a zkoumáním celého města mezi misemi). A po dokončení příběhu je motivace hrát dál tím pádem minimální (nepočítaje multiplayer).

Je mi jasný, že hodně lidí to zkrátka baví a bude bavit ještě hodně dlouho převážně i kvůli zmíněnému multiplayeru, ke kterému jsem se jaksi nedostal, a tak zde hodnotím jen a pouze příběhovou část hry, protože hledat a střílet ptáky se mi nechtělo, a drbat se s přemísťováním vozidel do jedné a té samé garáže mě taky tak po páté moc nelákalo. Za sebe říkám, že příběhová část samotná je dost silná na to, aby přinutila kohokoliv uznat, že se jedná o titul vysoké kvality (a někoho, jako mě, snad i donutit projít si celou věcí okamžitě ještě jednou). Už to nehraju, ale jsem si jistý, že si to rád v nedaleké budoucnosti zopakuju.

Mafia...co můžu psát...nejlepší hra, kterou jsem kdy hrál? Jo, to by souhlasilo. Ta hra, kterou jsem nejčastějši projel do zdárného konce, a kterou ustavičně opakuju? Taky by souhlasilo. Hra s tím nejúžasnějším příběhem a dějem, které jsem měl tu čest prožít? Ku**va že jo! Hra s naprosto dokonalou fyzikou aut a uvěřitelným chováním zbraní? Jo. A navrch toho všeho hra, která to všechno zabaluje do vynikajícího grafického kabátu? Taky souhlasí.

Především je třeba si uvědomit, že Mafia je z velké části čistě cinematický zážitek. Je zde nespočet cutscén, jenž jsou hodně dobře koukatelné díky skvělému dabingu (jak českému, tak anglickému). Mise jsou perfektní, a všechny se od sebe navzájem liší. To asi žádnému hráči nevadí, jenomže! Jenomže si umím představit takového hráče, který z Mafie nebude zdaleka tak nadšen, protože jako od hry od ní očekával větší volnost, rozhodně menší lineárnost, lepší AI a nejlépe žádné vyloženě do očí bijící bugy. Tyhle věci mě na Mafii taky vadí, ovšem lineárnost mě až tak nevadí, pokud je hra i přesto různorodá a zábavná. Horší AI je samozřejmě problematická, a v misi Skvělý obchod se teprve ukazuje v plné kráse. Ale zase, z téhle hry je nejdůležitější ten celkový zážitek a pocit, který dostanete při sledování poslední cutscény. Kdyby každému vyloženě vadili tyto detaily (ano, v této hře to jsou detaily), a kdyby si nimi každý nechal zkazit hru jako celek, nepochybně by se její průměrné hodnocení motalo v hlubinách průměru.

Co jsem ještě mohl říct, již bylo řečeno mnohokrát. Mafia byla, je a vždycky bude umělecké dílo, a jako takové nemusí být perfektní a bezchybná na to, abych jí nazval dokonalou prací.

- Comment under construction - http://speeddemosarchive.com/TombRaiderUnderworld.html

Jakožto fanoušek celé Core série a také LoK série jsem se na Legend těšil a vkládal jsem do něj nemalé naděje. Nicméně, hra je to šíleně krátká a pro trochu zkušenýho hráče opravdu jednoduchá. Každopádně se jí musí nechat, že baví, jistá znovuhratelnost tu je díky bonusům, grafika je na hodně vysoké úrovni, soundtrack je jako tradičně perfektní a designy některých částí některých levelů jsou impozantní. Nebýt fanda do originální série, určite jdu s hodnocením nejméně o deset výš, bohužel tohle zkrátka není Lara. Pořád je sexy, o tom žádná, ale její osobnost prošla radikální změnou, pro mě negativní. Nemluvě o Zipovi a Alisterovi, kteří jsou jedni z nejotravnějších vedlejších postav, se kterými jsem se jaktěživ potkal.