Proč? Proč musí být hra s obrovským potenciálem srážena technickými nedostatky? Proč musí taková hra odnášet i to, že soudruzi designéři jsou líná verbež? NO PROČ?

Takové otázky mi prolétly hlavou při hraní nejnovějšího spajdýho. Po kolosálním trapasu Spider-Man 2: The Game jsem se zařekl, že každé další hře v této sérii se vyhnu tím nejkulatějším obloukem, páč jsem si nechtěl skvrnit vzpomínky na tohohle spajdýho, ale s příchodem Web of Shadows mi přeskočilo a jako neznalce komiksů mě přitahovalo nadějné seznámení s některými jinými postavami.

Takže jsem tomuhle titulu dal šanci a ačkoliv teďka budu prskat zápory jedna radost, jsem rád, že jsem si to zahrál. A teď k těm záporům neboli proč jsem tomu neudělil devadesátku, kterou by si to nebýt toho bahna všude kolem zasloužilo. Začnu kamerou. Tou nejotravnější, nejhorší, nejšílenější, nejnepřátelštější a nejdebilnější kamerou, se kterou jsem se jaktěživ musel sžívat. Vážně, tohle je brutál. Over the top. Kamera si v téhle hře dělá co chce a nikdy tohle rčení nebylo tak doslovný. Avšak kamera za to vlastně sama nemůže. Skutečný viník je ta vyjebaná imbecilní bezcenná cypovina zvaná spider sense. Hra vám řekne, že jí musíte aktivovat sami. Jakmile tak učiníte poprvé, bude to i naposled. Minimálně z vlastní vůle. Jenomže, on se spider sense zapíná sám. Co to má za důsledek? Dejme tomu, že si zrovna děláte boxovací pytel z jednoho nepřítele. Jakmile ale někdo jinej naruší váš pětimetrový osobní prostor zezadu, ohromně chytrý spider sense ho ihned vyčmuchá a nelítostně ho označí. No a chudák kamera se podřídí a natočí na něj, což způsobí, že váš dosavadní boxovací pytel spajdýho už nezajímá. On by v tom většinou moc velký problém nebyl, ale když ten boxovací pytel je nějaká silná mrcha, a ten někdo narušující spajdýho osobní prostor je nějaký zoufalec, kterému stačí dvě tři rány k věčnému odpočinku, opravdu to nasere, páč ta silná mrcha toho samozřejmě využije. Dalším roztomilým jevem je, když se spider sense rozdovádí při souboji na zdech. To je pak kamera úplně v nesnázích a omezí sama sebe buď na spajdýho konečník, nebo na širé nebe, což znamená, že jakákoliv orientace po zdi není možná. V každým případě se dá spider sense okamžitě vypnout, ale proč se kurva musí furt sám od sebe zapínat?

Nenechte se ale zmýlit, spider sense je někdy nezbytný. Pro takové případy však má ještě jedno eso v rukávu – systém přepínaní mezi nepřáteli. To se koná pouhým pohybem myši. A to je neskutečně dementní způsob – dejme tomu, že se pod spajdým hemží nějakých 10 nepřátel, mezi nimiž jsou tři, které je důležité zlikvidovat rychle. Tak pochopitelně se obrátíte na spider sense a hle, ono to dokonce zaměří jednoho z nich. Jenomže, během útoku tak nějak přirozeně pohnete myší, čímž přepnete na někoho úplně jinýho a útok je v prdeli. Tohle mě prudilo zejména při bitce s finálním bossem, ale k tomu až později.

Aby to ale kameře nebylo líto, hodím trochu špíny i na ní. Ona tahle hra je hodně rychlá, a kamera má odporně pomalé reakce. Když kupříkladu takhle plachtíte městskou džunglí a za jedním barákem to vemete ostře za roh, kamera se nalepí na ten barák z druhé strany, což způsobí, že i spajdy se na barák nalepí, což způsobí naprosto zbytečné a nesmyslné zpomalení. Totéž se stává při rychlých útocích z nepřítele na nepřítele. Než kamera zaregistruje, že útok na jednu postavu jsem už dokončil, dávno masakruju někoho jiného totálně mimo dosah kamery. Kamera spajdýho v takovým případě většinou najde dostatečně rychle, ale stane se, že než tak učiní, někdo mi dá slušnou pecku a já o tom ani nevím.

K technickým nedostatkům to ale není všechno. Optimalizace je jedním slovem mizerná. Nemyslím ani tak HW nároky (i když ty jsou přemrštěné) jako spíš časté dlouhé framerate poklesy. Jednou se mi hra dokonce zcela sekla na celých 5 sekund a v jedné části jsem sledoval půlminutovou slideshow, aniž by k tomu byl jakýkoliv důvod. No jo, u týhle hry jsem zažil mnoho radostí.

Poslední obrovský zápor je těžko rozdýchatelný stereotyp misí, navíc obohacený o dost odpudivé herní prostředí. Spiderman: The Movie se stereotypu vyhýbal jednoduše střídáním prostředí, čehož dosáhl prostě tím, že zahrnul interiérové mise. A ty mi tady opravdu hodně chyběly. Je pravda, že v této hře je spajdy osmkrát divočejší co se jeho hbitých pohybech týče, takže nějaké užší prostory by mu asi nevyhovovaly, ale stejně se dalo vymyslet cokoliv a bylo by to lepší, než věčné mlácení všeho živého na ulicích, na dvorcích, na střechách, na zdech a nakonec ještě na jakési futuristické vzducholodi. Vážně, v tomhle směru to nemohlo být odfláklejší.

Tak, a teď konečně k tomu zásadnímu – tenhle spajdy je neuvěřitelně zábavnej. Soubojový systém je parádní, ovládání je pohodlné, komba a další spešl finty jsou velmi efektní, a přitom žádný peklo pro chudáky prsty. Oba obleky dominují něčím jiným, takže je člověk opravdu prostřídává (ačkoliv black suit jsem stejně používal častějc už jen kvůli toho cool feelingu…to, že je mnohem silnější a má tendril je už vedlejší :D). Příběh jsem nějak moc nepobíral a ze začátku jsem na něj aji hodně kašlal, dialogy mi přišly takové divné než mi došlo, že ta hra asi měla být komičtějšího rázu (hlavně při kecání s Wolverinem jsem se skvěle zasmál). Postavy jsou fajn, bitky s bossy jsou super a po dlouhé době jsou bossové opravdu mnohokrát tužší, než ostatní běžní nepřátelé, běžných nepřátel je tu dostatek (od lidských ubožáčků přes týpky v uniformách a roboty až po všelijaké mumifikované cosiska a symbioty), herní doba je optimální a hra končí přesně v tom momentu, kdy fakt začne ztrácet dech, a celkově to hezky odsýpá.

S tím parádním a parádně jednoduchým soubojovým systémem ale jde ruku v ruce poněkud absurdní celková obtížnost hry. Za celou hru mi spajdy chcípnul asi třikrát, z čehož jednou to nebyla moje vina. S nástupem přerostlého Venoma coby závěrečného mega bosse to vypadalo alespoň na obtížnější finále, ale prdlajs – Stačí skákat, čekat na jednotlivé Venomovic hlavy a útočit. Je pravda, že i tady neskutečně prudí spider sense a sem tam způsobí nějakou naprostou chujovinu, kterou by hráč nikdy úmyslně neudělal, ale co už.

Vždycky jsem měl slabost pro takovéhle až dětské ptákovinky a vypadá to, že se mě to pořád drží. Když jsem zrovna nechytal záchvat zuřivosti, kochal jsem se, zatlačoval jsem jednu nostalgickou a říkal jsem si, že tuhle sérii jsem neměl zatracovat jen kvůli jednomu průšvihu. A taky že ne, po tomhle si brousím zuby na tuto dílko. :)