Předem upozorňuju, že z komentáře dýchá silná subjektivita.

Pandemic zazářil jako ta nejjasnější hvězda, EA mile překvapil, a během toho si Jarda chrochtá blahem, jelikož si užívá doslova nezapomenutelnou jízdu.

Když se člověk zamiluje, nedokáže o objektu své lásky přestat mluvit, myslet na něj, touží s ním být co možná nejčastěji a nejdéle, co to jen jde. No, zhruba tak nějak by se daly shrnout mé pocity ze sabotéra. Ačkoliv to tak ze začátku nevypadalo, během prvního aktu jsem se zabouchl až po uši. Ačkoliv mi zpočátku bylo mnoho věcí proti srsti, na všechno jsem si zvykl nebo lépe, oblíbil si to. Samotná představa druhé světové zkombinované se sandboxovou hratelností mi příliš nelahodila, ve výsledku to však funguje líp než dobře. Auto-krytí mě prvních pár misí neskutečně vytáčelo, postupem času se mi ale dostalo pod kůži. Zvyknout si na zdejší jízdní model mi taky trochu trvalo, avšak již v druhém aktu jsem se považoval za krále silnic. Poskakovat po střechách mě nejdřív moc nelákalo, brzy mě to ale začlo neskutečně bavit (a pořád baví, narozdíl od AC).

To jsou ale samé maličkosti. Největší sabotérovo kouzlo totiž tkví v kulervoucích a pekelně zábavných přestřelkách. Ty jsem si zamiloval okamžitě a to tak moc, že v každičké misi jsem na sebe upozorňoval, i když by bylo bezpečnější, rychlejší a logičtější na to jít po hitmanovsku. Tu a tam se najde mise, která MUSÍ být provedena po hitmanovsku, ale jinak jsem vždycky střílel na všechny strany a tak jsem si z údajně primárně stealth akce udělal ryzí střílečku. A je to jen dobře, protože jak jsem již řekl, přestřelky jsou to, čím tato hra zcela dominuje.

Zábavnost stranou, tato hra je i pastva pro oči. Nehledím na slabší textury, nehledím na některé slabší animace, hledím na celek a na ten pocit, který to ve mě vyvolává. A to je čiré blaho. Originální černobílá vládne zajímavou, ale pohlcující atmosférou, vyjímečná pestrost té barevné formy zase působí obrazovitou nádherou. Ani jedna forma by však nefungovala naplno, nebýt úžasně navrženého města. A to vám řeknu, takhle dechberoucí design jsem neviděl od dob Mafie. Smysl pro detail je v tomto světě famozní. Pravda, najdou se zde i méně zajímavá místa, ale když se podívám na více méně jakoukoliv jinou městskou akci za posledních pár let, myslím si, že v tomto směru je nemohu nazvat důstojnou konkurencí.

Celková obtížnost hry je nižší, ale já v tom nevidím nic špatného. Konec konců jsem se u téhle hry alespoň nenervoval a neměl jsem potřebu nadávat, urážet Seana a další věci, které mám ve zvyku dělat. Jinak je ale obtížnost vyvážena dobře. Postupem hrou se obtížnost vážně zvyšuje, a s nástupem terroráků začíná opravdu přituhovat (bohužel se tak stane poměrně blízko konce hry).

Ačkoliv jsem slepě zamilován, pořád si jsem vědom chyb této hry, a právě málo jich není. Jeden příklad za všechny je rozsáhlá sbírka bugů, kterou by mohl závidět kdejaký sběratel brouků. Ty povětšinou souvisí s krycím systémem, šplháním a umělou inteligencí. Jiné jsou zase vyloženě komické, jako natažené končetiny při srážce autem, osoba procházející dveřmi od auta jako duch, levitující nepřátelé a poněkud brzké ukončení některých nascriptovaných sekvencí (např. když tuhle po dokončení mise z místa odjíždělo auto, náhodou jsem mu skočil na kapotu a řekl jsem si, že počkám a kouknu se, kam dojede, a ono se mi to auto po nějakých deseti metrech vypařilo přímo pod nohama).

Dále zamrzí menší počet druhů vozidel a jejich velmi chabý destrukční model. Vlastně na autech pouze zůstávají díry po kulkách, dají se prostřelit okénka (ačkoliv efektní to není vůbec) a jednou dvakrát mi odletěla kapota. Víc nic. Destrukce okolního prostředí je taky minimální. Většinou mi to nikterak nevadilo, ale když jsem to v plný rychlosti napálil do malého stánku, očekávajíc bezproblémový průjezd, tak mě bohužel tenhle nenápadný stánek zastavil jakoby to byla betonová zeď. Nemožnost střelit přes mezery v plotech taky nepotěší.

Taky je tu nespočet nelogických ptákovin. Zdejší civilisté jsou snad ti nejsebevražednější, jaké jsem jaktěživ viděl (tj. dobrovolně skáčou pod kola téměř furt). AI celkově je docela mizerná, ale dobrá AI je dnes něco tak neskutečně výjimečného, že už jí dávno nepožaduju. Pokud jsem to dobře pochopil, songy tu hrají v rádiu. Pak samozřejmě některé nedávají smysl, protože v době, do které je hra zasazena, nebyly ještě ani na houbách. Ale proč by to někoho mělo zajímat, když je jinak tento výběr fantastický, poslouchá se to skvěle a k dění na obrazovce to sedí. O dalších nesmyslech se ale hlouběji vyjadřuje už pipboy, takže já o nich už přestanu.

Jak už to ale u zamilovaných bývá, chyby rádi akceptují nebo úplně přehlížejí, a já nejsem výjimka. Navzdory výše zmíněným třem odstavcům totiž můžu směle prohlásit, že požitek z hraní sabotéra jsem nezažil už pár let. Tak moc se mi to líbilo, že ačkoliv je herní doba dlouhá, chtěl jsem, aby to pokračovalo dál. Tak moc se mi to líbilo, že jsem si to provizorně rozjel ihned podruhé, s tím rizikem, že podruhé mě to nebude tak bavit, že se mi něco zhnusí apod. s tím, že zkusím splnit co nejvíc misí úplně jinak (mimochodem, hodně misí se zde dá plnit různě, což zaručuje znovuhratelnost, pokud vás to teda dostatečně chytne).

Zkrátka a dobře, sabotéra bych mohl přirovnat k mafii v tom, že ačkoliv má daleko k technické dokonalosti, požitek z hraní je nezapomenutelný a považuji ho za umělecké dílo. Ačkoliv jsou mise v podstatě stereotypní, sere na to bílý tesák, když jsou tak ryze zábavné (teda za předpokladu, že se střílí – bez mučení přiznávám, že stealth prvky jsem naprosto ignoroval a ty tři nebo kolik misí, ve kterých jsem se musel plížit, mě moc nebavily). Vyzdvihnout taky musím finále na Eiffelovce, které ačkoliv nebylo přespříliš dramatické, přístup k Eiffelovce a postupný vzestup na její vrchol byl neskutečně hustý.

V tomhle chvalozpěvu bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale raděj už dám pokoj. Srdce mi říká udělit stovku, bez rozmýšlení. Mozek radí stále hodně žhavou devadesátku. Půjdu s kompromisem.

EDIT: K obtížnosti, na Feckin' hard (odemkne se po dokončení hry) je to teda docela slušný peklo. :)