Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Pokémon Legends: Arceus

  • Switch 80
Po desítkách hodin hraní poslední Pokémon chycen a Pokédex je zkompletován. Když jsem začínala hrát tento díl vybočující ze série Pokémon, tak jsem byla dost nadšená. Bavil mě nový přístup k sérii, volný pohyb po mapě i viditelnost Pokémonů ve světě a výlet do historie byl dobrý nápad. Ovšem postupem času, jak jsem poznala, o co ve hře jde, poznala všechny mechaniky, tak moje nadšení upadalo a měla jsem pocit, že potenciál této hry nebyl až tak úplně využit.

Ale začnu těmi pozitivy. Svět je rozdělen do několik oblastí a o všech mohu říct, že se mi líbily. Samozřejmě některé byly méně zajímavé, některé více, ale vždy to byla příjemná změna, když jsem se poprvé dostala do nové části světa. Stejně tak se změnili i Pokémoni, kteří se v dané lokaci vyskytovali, a těšila jsem se, na jaké nové Pokémony narazím. Jejich chytání bylo velkou náplní hry a přišlo mi zábavné. Bavilo mě kompletovat Pokédex a zaplňovat stránku u daného Pokémona novými údaji. Dobře bylo zpracováno plížení a moment překvapení, kdy jsem mohla na nic netušícího Pokémona hodit Pokéball a zvýšila se mi tak šance na jeho chycení. S některými jsem zase bojovala a chytala až při boji.

Co se týče samotného boje, tak ten mi kupodivu tak zábavný nepřipadal. Přišel mi... zvláštní. Najednou jsem se nemohla spoléhat na to, že soupeřův útok, který není moc efektivní, mi ubere jen málo. Že opravdu slabší nepřítel (o dvacet levelů níž) mi nevezme tolik zdraví. Chyběly mi útoky, kdy jsem mohla zasáhnout více nepřátel. A že jich proti mně stálo někdy dost a já tak mohla jen čekat, než si všichni soupeři odbydou svá kola. Kolikrát měl soupeř víc kol za sebou a ani jsem nevěděla proč (a to nepoužil Agile Style). Zatímco v jiných hrách mě souboje fakt bavily, tak tady jsem to brala jen jako nutnou (a vlastně i trochu nudnou) část hry, kterou je třeba odehrát. Speciálním typem boje byl pak souboj s bossy. Ten mi zpočátku připadal skvělý, ale postupně, jak se to pořád opakovalo dokola a nebylo to moc nápadité, ze mě nadšení trochu vyprchalo a přišlo mi to od tvůrců trochu líné. Podobně utrpělo i chytání Landoruse, Thunduruse, Tornaduse a Enamoruse, kdy se jednalo o stále to stejné dokola a pro mě osobně to mělo k zábavnosti daleko.

K menší frustraci z některých bojů pomohla i místy neobratná hlavní postava (či její ovládání). Občas neskočila, kdy měla, nevydržela toho moc, což chápu, je to dítě, a po zásahu se zvedala snad půl dne z té země. Co mě zklamalo, tak bylo to, jak málo toho hra nabízela krom chytání a pokračování v příběhu. Samotný příběh mě nijak zvlášť dopředu netáhl, to spíše odměny za postup ve hře, a měla jsem pocit, že až příliš brzo se dostavil stereotyp a až moc rychle jsem měla prozkoumané vše, co hra mohla nabídnout. A bohužel nic moc nového už ani nenabídla. Místy jsem měla dojem, že si tvůrci mohli dát více záležet a víc něco propracovat.

Na závěr pár věcí, které se mi líbily a které mě bavily. Pohyb po mapě pomocí Pokémona byl skvělý a neomrzel mě až do konce. I když je škoda, že jsem nemohla vyletět s Braviarym nahoru, a tak bylo létání omezené. Líbil se mi nápad s Pokémonem Unown, který se vyskytoval různě po světě a hráč musel jeho umístění hledat. Systém shiny Pokémonů mi dost vyhovoval, včetně zvyšování šance na nalezení shiny Pokémona. A také jsem ocenila systém vyrábění výbavy, jen ten inventář nemusel být tak omezený.
+16

A Short Hike

  • Switch 75
Her o dosahování vrcholu možná není mnoho, ale toto je jedna z nich. Ptáčice Claire se vydává na ostrov Hawk Peak na návštěvu za její tetičkou, ale co osud nechtěl – nikde na ostrově není mobilní signál, a tak se za ním musí vydat na nejbližší bod ostrova, aby mohla zavolat domů jako E.T.
Tématika této hry je mi blízká, neboť podobné vycházky za signálem musím podnikat u nás na chatě.  

Přiznám se však, že do hry bych se normálně ani moc nepouštěl, ačkoliv sem tam na mě někde vykoukne na internetu. Jenže jsem zmerčil speciální vydání úžasně roztomilé kolektorky od SRG na Switch a okamžitě jsem po ní zatoužil. Většina bonusů je vyrobena ve stylu prospektů nějakého národního parku, takže nechybí věci jako třeba turistický deník s nálepkami, pohledy, skládací turistické mapy, guidebook, připínák, upomínkové karty, CD soundtrack a další.  

Pixelový grafický styl hře vlastně sluší. Postavy jsou jen minimalistické, zato s velkýma očima; při běhu se legračně pohybují, jejich rozhovory jsou úsměvně humorné a každý si chce hrát nebo pomoci druhému, jak může. Prostředí není příliš velké, ale je rozmanité a měl jsem radost jej prozkoumávat. Nikde není nic zlého, nehrozí žádné nebezpečí, po pádu z velké výšky se nic nestane. Hudba je opravdu relaxační, prostě pohodová hra.  

Claire tedy prozkoumává prostředí, hraje minihry, pomáhá druhým, hledá ukryté poklady, šplhá, létá, sprintuje, utrácí peníze za upgrady, přičemž další také nachází rozeseté po mapě. Na tak malé ploše je vlastně docela dost co dělat, zvláště pokud se hráč rozhodne plnit i achievementy. Opravdu delší aktivitou (oproti ostatním) může být rybaření (dobrovolné), kde hra požaduje, aby Claire prodala aspoň jednu rybu od každého druhu místnímu kačeru Donaldovi. Může se stát, že ryba má po vzoru Pokémonů svoji „shiny“ albinickou formu, ale to Donaldovi nevadí, spíš naopak. Potěšila mě také odstrčená postava jelínka Choppera z One Piece, který Claire příhodně věnuje slamák. Po ostrově se vůbec pohybuje celkem hodně zvířecích postav a brzy jsem se těšil na další interakce, protože mě opravdu bavily.  

Hlavní mechanikou hry je pak sbírání zlatých a stříbrných peříček, které s rostoucím počtem zajišťují větší a delší mobilitu, co se týče šplhání na skály a létání. Se všemi upgrady je pak radost se kamkoliv dostat a Claire parádně plachtí.  

Asi není moc co dodat, je to hra na krátké pohodové odpoledne a pokud chce hráč ještě po vyvrcholení zůstat chvilku ve hře, může plnit achievementy, jako jsem to udělal já. Vhodná hra pro klidový režim a dobrou náladu.  

Poznámky k osobním achievementům:
Herní doba: 5,5 hodin
Všechny herní achievementy 

Pro: Grafické zpracování; roztomilé postavy; létání; pohoda; pěkný ostrov

Proti: Těžko něco hledat u takové hry

+16

Darkest Dungeon

  • PC 75
  • Switch 75
Tuhle hru jsem si chtěl strašně moc užít. Vždyť má všechny ty správné ingredience:
Neskutečně temný a pochmurný svět. Atmosféru, že by se dala krájet. Nikdy nekončící pocit zmaru a 
marnosti. A všechno korunuje charismatický vypravěč…

Jen… jen je tu ještě jedna jediná věc, která to všechno překonává a vyvolává hrůzu ještě mnohem 
děsivější… grinding. Jeden velký, nikdy nekončící, grind. 

Fakt, že jsem se rychle přestal piplat s jednotlivými postavami, že jsem v podstatě ani nevnímal 
jednotlivá jména a jednoduše je en masse vrhal do výpravy za výpravou může být cílem autorů. Ono 
stejně nakonec někdo přežije a postoupí na další úroveň. Později mě, jednotliví bossové a nakonec i 
samotný darkest dungeon, plánovat sestavu, útoky jednotlivých postav i výbavu naučili. Jenže za příliš vysokou cenu. Hodiny a hodiny času obrousily nadšení ze skvělé propracované atmosféry, z nádherně stylizované grafiky, a nakonec omrzely i opakující se hlášky jinak skvěle znějícího vypravěče. en touha zjistit, co se skrývá na konci DD a jak to všechno dopadne byla to jediné co mě u hry udrželo. Jinak bych hru odložil dávno před koncem. A tak teď jen doufám, že druhý díl mě bude nutit farmit mnohem, mnohem míň.
+16

Ni no Kuni II: Revenant Kingdom

  • Switch 80
Bylo nebylo jedno království, kde všichni žili šťastně až do smrti.
Počkat - ne tak docela, a taky dost předbíhám. Hezky popořadě…

Druhý svět, jak se Ni no Kuni volně překládá, prožil od dob kouzelníka Olivera několik stovek let. Kontinenty se změnily k nepoznání, moře se rozrostlo, a také se v něm objevily obrovské trhliny. Víláci i skřítkové se kamsi ukryli. Snad proto, že již dál nechtěli riskovat své životy v nesmyslných bitvách, snad proto, že už nebylo jejich služeb vůbec potřeba. Namísto nich se začali probouzet malincí higglediové – pidimužíci zrození převážně z přírodních úkazů. Podmínky k životu na zemi zůstaly, a proto si život ve světě hledá cestu dál. Pevninu i oceán osídlila nová království, zatímco z prastarých měst zůstal jen Ding Dong Dell. I ten však podlehl změnám, takže náhodný cestovatel v čase by se v něm snadno ztratil. A co víc, na povrch se dere nové nebezpečí…  

Po skvělé první hře v ghibliovské estetice jsem se musel trošku přemáhat, abych si obstaral i druhý díl, jenž bohužel trpí tím, že se kvůli absenci poctivých animací nemůže jedničce rovnat. Kompletní edice na Switch mě však nakonec nalákala ke koupi a ve výsledku jsem se i přes prvotní zdrženlivost díky bohatému gameplayi jen těžko odtrhával od obrazovky, takže výsledného zážitku rozhodně nelituji. Více obsahu v této verzi také zajišťují tři rozšíření, jež je dle mého názoru dobré mít k dispozici už od začátku hraní, ačkoliv osobně jsem se po nich nepídil a neměl jsem povědomí o tom, co je původní hra a co už je rozšíření. Celkový průchod vším proto působí velmi bohatě a jsem za tuto princovu edici na Switch rád.  

Něco k příběhu. Pan prezident Roland Crane zrovna sedí v autě a nechá se vézt na důležitý summit, když tu najednou bum a všechno je naruby. Ocitá se v takřka pohádkovém světě, kde zrovna proběhl násilný puč na lvího krále, království bylo obsazeno myšmi a on sám se zničehonic zjevil přímo v komnatách malého královského následníka, Evana Pettiwhiskera Tildruma, jehož život se také ocitl v nebezpečí. Malý grimalkin (člověk s určitými kočičími tělesnými prvky) neví, z čeho má být více vyděšený, ale slovo dá slovo, a tak ti dva spojí síly a pokusí se z hradu utéct, načež začíná heroická fantasy a road trip po světě s cílem vybudovat nové království a dosáhnout vzájemného míru. To vše s podporou skupinky hrdinů, která se pomalu rozrůstá.  

Hned v úvodu je však patrný odklon od motivů studia Ghibli, jež se vracejí až později s rostoucím příběhem. Prezident Roland má totiž u sebe klasickou pistoli. Nevím, proč by prezident jedoucí na summit měl mít u sebe pistoli. Za druhé předpokládám, že Miyazakiho vliv na celé studio Ghibli je tak velký, že je docela patrný jeho odpor ke střelným zbraním. Střelné zbraně, pokud si dobře vzpomínám, mají ve filmech u sebe obvykle záporné postavy nebo válečná zařízení, která slouží potřebám příběhu, ale tady na začátku hry na mě působila prostě nepatřičně až nepochopitelně; a musím kroutit hlavou nad tím, jak se taková věc mohla stát. Ale dobře, stalo se to jednou a víckrát už ne, je to jen detail. Možná chtěli tvůrci upozornit na fakt, že Roland může používat střelné zbraně. Osobně bych to však uvedl nějakým jiným způsobem.  

Bohužel, jak jsem již zmínil, hra nemá žádné klasické filmové animačky. Místo nich se příběh odvíjí ve stylu in-game animací. Zase tak moc to nevadí, ale je to prostě ohromná škoda. Japonský dabing je bezva, ale je omezen pouze na ty animace a ve zbytku hry postavy jen tak pronášejí citoslovce nebo náhodná slova, zatímco se v okénku objevuje text, který doopravdy říkají. Zase je to škoda, ale taky nic hrozného. Nakonec, tímto stylem se odvíjí celá řada všemožných JRPG.  

Grafický styl hry se snaží přiblížit prvnímu dílu a myslím si, že se mu to z větší části daří. Města se tváří vcelku propracovaně, postavy se víceméně drží v zajetých grafických kolejích. Interaktivní mapa venku, po níž postavičky běhají, vypadá k světu (lol). Lokace mě z velké části dokázaly zaujmout, zejména podvodní labyrint s vodními děly. Naopak zrobotizované město mi přišlo vlastně dost mimo. Dopředu jsem se na běhatelné mapce těšil, s jakými kouzly pro překonávání přírodních překážek příběh přijde, abych se dostal k zamčeným truhlám a na vyvýšená místa, kde bylo jasné, že jinudy než vzduchem se tam dostat nedá, a vzpomínal jsem na létajícího fialového dráčka z prvního dílu. Nicméně jeskyně a podzemní dungeony jsou si vesměs velmi podobné a v podstatě střídají stejné vytvořené mustry. I přesto mě vlastně pořád bavilo do nich lézt a probíjet se jimi.  

Po prvních dvou lineárních kapitolkách se Evan s Rolandem a dalšími dostanou do úrodné části mapy, kde hra představí možnost rozvoje vlastního království, podobné třeba stavbě sídla v prvních dvou dílech Bravely Default na 3DS nebo XC1. Přiznám se, že v tuhle chvíli jsem zapomněl na vše ostatní a prostě jsem si užíval tuto budovatelskou strategii a pomalinku stavěl a rozvíjel stavby v Evermore, dokud jsem mohl. S tím se pojí i sběr asi tak bambilionu nejrůznějších druhů materiálů a ingrediencí, které jsou potřeba snad úplně na všechno; na stavbu, crafting, vylepšování budov, brnění a zbraní, na odemykání většího potenciálu předmětů, na vylepšování kouzel, na plnění vedlejších úkolů nebo na levelování i získávání nových higglediů - moderních spolubojovníků. A samozřejmě, ty nejvzácnější materiály není zrovna snadné sehnat; drtivý zbytek však ano, alespoň skrze patřičné surovinové budovy v království. Po celou dobu hraní jsem se snažil, abych měl vše maximálně vylevelované, tedy budovy i všechna vylepšení. Což tedy nejde, protože poslední úpravy je možné provést až po dohrání hlavního příběhu. Navíc je nutné do království rekrutovat určité postavy s konkrétními dovednostmi a dále je rozvíjet, aby bylo možné dosáhnout maxima.
Také jsem se stal obětí bugu způsobeného jedním z rozšíření (labyrint; stejně jako jvempire), který blokuje jednu z postav a nelze ji rekrutovat. Na Switchi ovšem není možné zapínat a vypínat DLC. Bug lze obejít tím, že se porazí první miniboss na mapce světa přímo u labyrintu, po němž je možné konečně splnit sérii úkolů a rekrutovat postavu.  

Když už zmiňuji ty mrňavé higgledie, tak musím podotknout, že se mi líbí, jakým směrem tvůrci tuto mechaniku malých společníků posunuli. Místo malých skřítků z prvního dílu, získávajících zkušenosti skrze boj, je možno dát do party až čtyři higgly, jejichž síla i schopnosti jsou všelijaké, ale obvykle celkem užitečné. V jednom z rozšíření dostanou parádní bojovou metodu, která se mi velmi zalíbila. V bojové praxi pak higglediové poskakují v celých hejnech a čas od času kolem sebe vytvoří kruh, do kterého je možno s bojující postavou vběhnout a aktivovat jej, čímž se spustí aktuálně nabízená schopnost higglediů – což může být silný útok, heal nebo nějaký buff. Občas tak mohou zachránit partu před zkázou. Ale samozřejmě je protivník může smést vlastním útokem, po němž sice padnou nebo odlétnou, ale pak se zas objeví, takže o jejich zdraví se hráč nemusí starat. Je fajn, že hra hráčovi nenutí jejich sbírání, ale stejně jsem tomu v závěru neodolal a všechny jsem si posbíral. Navíc jejich leveling 1-10 je velmi snadný, stačí je nakrmit různými materiály a hned vyskočí na maximální úroveň. Tím, že nelezou do popředí, hráč je nemusí ovládat a spíš vytvářejí užitečné křoví, jsou mi sympatičtější, než familiars z jedničky.  

Boj probíhá vlastně podobně jako v jedničce, ale tentokrát je na výběr více postav, se kterými lze bojovat, ačkoliv v samotné bitvě hráč ovládá vždy pouze jednu postavu ze tří možných. Lze mezi nimi kdykoliv přepnout na jinou, zatímco hra ovládá druhé dvě. K mému zjištění je ovládá mnohem lépe, než já, což mi ušetřilo docela dost práce s udržováním jejich bojeschopnosti. Co se týče obtížnosti, po většinu hry mi stačila normální, protože i tak jsem končil často na lopatkách (chudák Evan). Až teprve v závěru jsem zvolil experta a zjistil jsem, že zas tak moc velký rozdíl v obtížnosti není, tedy u klasických monster. Zato ti nejsilnější bossové se mnou téměř vždy vymetli podlahu, což bývalo k vzteku ve chvíli, kdy jsem měl za sebou třeba hodinový postup v dungeonech, kde nejde ukládat hru.  

Kromě soubojů s monstry v dungeonech i na mapce je možné se účastnit skirmishových bitev armád. Tato mechanika mi k srdci zrovna nepřirostla, jelikož mi většinou přišlo, že mě jen zdržuje od dalšího hraní. Několik z nich jsem si rád vyzkoušel, ale zbytek mě spíše otravoval a pokaždé, když přišla na řadu další bitva (nejčastěji v rámci vedlejšího úkolu), tak jsem si akorát povzdechl.  

Jeden z největších kladů hry podle mě spočívá v kouzlech překonávajících překážky. Líbí se mi široká variabilita možností, jichž ale od prvního dílu bohužel výrazně ubylo a vlastně ubyla i jejich důležitost. Mám dojem, že se dokonce tato kouzla omezila jen na pár krátkých úseků v příběhu – hlavně listová vývrtka, houbičkový růst, most a vodní dělo, přičemž jsou tato kouzla pasivní a Evan je v konkrétních situacích použije sám od sebe. Nejužitečnější je tedy zřejmě odemykání zamčených truhliček. To celé mě trošku zklamalo. Přál bych si mít i další možnosti, jako zobrazení truhliček na mapce nebo teleport z dungeonu ven. V prvním díle mě bavila i levitace přes pasti a mluvení se zvířaty, nicméně to první není vůbec potřeba a se zvířaty se dá mluvit zase automaticky. Alespoň zůstal klasický teleport, zde na místa zvaná trip doors, kam se dá teleportovat kouzlem odkudkoli skrze zobrazení mapky.  

Tím jsem zřejmě popsal vše podstatné ve hře. Zbývá tedy více reflektovat celkové vyznění příběhu. Premisa o cestování po světě za účelem sjednocení království, vybudování města a poražení velkého zla není sice nic převratného, ale hra se mi hrála tak dobře a plynule, že mě dokázala udržet u obrazovky noťasu prakticky po celou dobu. Bavilo mě celé to cestování a prozkoumávání různých koutů mapy, řešení potíží ve městech a budování království. Samotný motiv vypuzeného malého krále, jenž se musí postavit na vlastní nohy a znovu si vydobýt místo v nepřátelském světě, mi velmi sedl. Spolu s prvním dílem pak vytvářelo jakousi zvláštní, na první pocit nedůležitou atmosféru světa, který má velmi dlouhou historii; a jelikož o Oliverovi se toho moc nedovíme – a vlastně ani moc o tom, co se dělo se světem od naší předchozí návštěvy, měl jsem při hraní občas podobné pocity jako u četby Narnie. Částečně i kvůli podobnosti nevinně naivních dětských představitelů, kteří se rázem ocitnou v pohádkovém světě, kde čas dost možná plyne jinak, je osídlen rozličnými bytostmi a musejí jej zachraňovat před zlem, i když jsou sami v pozici vyvrhela. Jednoduché, avšak poskytuje bohatý materiál. A ten je samozřejmě doprovázen známými hudebními motivy z prvního dílu.
Dodatečné dojmy si schovám pro zbylá tři rozšíření a jako poznámku uvádím, že jsem v tom třetím nedokončil úplně arénu Solosseum Slog, se kterým by se mi herní doba ještě dost protáhla, avšak neskrývá v sobě žádný relevantní příběh.

PS. co se týče motivu plnění výzvy, tak jej sem psát schválně nebudu, protože se jedná o dost signifikantní příběhový spoiler. Ale je možné si to vygooglit, nebo mi písněte.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní výzva 2022 - 8. Rodina nadevše (normál)
Herní doba: 140+ hodin včetně post game a DLC
Ústřední trojice postav na max levelu 150
Všichni higglediové posbíráni
Všechny vedlejší úkoly splněny včetně DLC: 195/195
Království Evermore vybudováno na max se všemi rekruty
 

Rozcestník - základní hra a 3 DLC:
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom    
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - Adventure Pack    
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - The Lair of the Lost Lord     
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - The Tale of a Timeless Tome

Pro: Království Evermore; svět; vzducholoď; souboje; originální kouzla; ghibliovská estetika.

Proti: Kompletně chybí Ghibli; skirmish bitvy; místy lehce zdlouhavé a jednotvárné vedlejší úkoly.

+16

Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - The Tale of a Timeless Tome

  • Switch 75
Závěrečný strohý komentář k rozšíření (3/3).
Navzdory tomu, že obecně nemám rád králíky s kloboukem (v klobouku ano) a příběhové linky dotýkající se snů, tak musím uznat, že poslední rozšíření k Ni no Kuni II se mi líbilo asi nejvíce. A není to ani tak kvůli králíkovi Conductorovi, jenž si zahrál i v prvním díle a plní tady funkci Sandmana, a ani kvůli snovým pasážím; ale prostě jen proto, že obohacuje příběh o minulost známých postav, a my se proto díky tomu o nich dovídáme trošku víc. Konečně tak dojde i na Rolanda a jeho syna, o okolnostech Rolandova přenesení do Ni no Kuni, o tragické nenaplněné lásce… a samozřejmě o několika dalších zajímavých událostech. Hráč tedy dostane odpovědi na některé otázky, a tím se alespoň zčásti jistá záhada příběhu uzavírá.

Ústřední linka ukazuje Conductora v tíživé situaci. Na říši snů útočí noční můry. Nevíme, proč, a nevíme, co mají za lubem. Conductor se proto zjevuje lidem ve snech a snaží se na sebe upozornit. Evan se svými společníky se tedy vydává na cestu do snů, aby zjistil, co se děje. Musí se vyspat v každém hostinci po světě, přičemž každá taková návštěva poodkryje něco víc, ale vždy je posléze narušena útočícími nočními můrami. Nakonec je Evan pověřen výstavbou hostelu ve svém království, kde může do snů kdykoliv vstoupit. S každým odkrývaným příběhem si skupinka vyslouží odměnu ve formě schopného higgledie, což je fajn. Zakončení celé záhady ve snech mě docela překvapilo a jsem rád, že se týkalo poměrně závažné příběhové situace v reálném světě postav. Docela jsem se bavil. Také je v jednom okamžiku možno zaznamenat Oliverovo zničené vozítko z prvního dílu. Tato reference mě taktéž potěšila.  

Rozšíření zvyšuje maximální level cap na 150, což mi přijde jako hodně. Ale dalo se to. Nicméně mimo zmíněné příběhové linky se objevila i grindovací aréna Solosseum Slog, která skokově zvyšuje náročnost v časových úkolech, a kde jsem poslední desítku pater už nedokázal uhrát tak, abych se dostal někam dál; a protože už nebyla zaštítěna ani žádným příběhem, tak mě to lehce otrávilo a už jsem rezignoval na její kompletaci a další samoúčelný grind.  

Nicméně z novinek jsem si oblíbil bojový styl Martha’s Method, která kumuluje sílu higglediů do zvětšující se koule a pak ji posílá na nepřítele. Kupodivu se mi to nikdy neomrzelo a pořád dokola mě bavilo tu malou atomovku házet zblízka i z dálky. Jejím vedlejším projevem je i knock out nepřítele v situaci, kdy připravuje větší útok.
K vyzkoušení druhé kouzelné metody jsem se už ani nedostal.

Tímto tedy zakončuji sérii komentářů k Ni no Kuni II, kde nejzábavnější je hlavní příběh, zatímco rozšíření už jsou spíše o grindu. Ale pokud se chcete dozvědět něco více o postavách, pak Tale of the Timeless Tome je podle mého názoru vhodnou volbou k zahrání mimo původní hru. 

Rozcestník - základní hra a 3 DLC:
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom 
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - Adventure Pack  
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - The Lair of the Lost Lord  
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - The Tale of a Timeless Tome

Pro: Více z minulosti postav; užitečné metody.

Proti: Trošku otravný Conductor; grind.

+16

Broforce

  • PC 80
  • Switch 85
Chtělo by se říct, že Broforce si na nic nehraje. Jenže právě naopak, takhle hra těžce hraje na NOSTALGICKOU notu!! Ať už výběrem hrdinů, tak samotnou hratelností. Nejde ale jen o prvoplánové tahání peněz z naditých šrajtoflí stárnoucích plešatících chlápků. Tahle hra je totiž stejnými týpky vytvořena. Spousta odkazů na filmy, hrdinové, kteří jsou i v pixelové stylizaci snadno identifikovatelní, nekonečné salvy výstřelů, kopů a výbuchů, povedený level design s možností různých cest a lokální co-op prostě ukazují, že tahle hra je dělána s láskou. Jistě, Závěrečný level je dlouhý jak týden před výplatou, ale chápu, že autoři chtěli něco opravdu epického. Něco, co celou tuhle šílenou jízdu korunuje a vyždímá z vás i to poslední wauuu, které po všech těch misích ještě zbylo. Jenže nekonečná řada submisí spíš unaví.

Ale pokud máš vychlazené pivo, něco k zakousnutí a bandu kamarádů, kteří jsou stejně akčně pozitivní, pak si k hodnocení přičti ne 5 ale hned 10 procent, Bro!

Pro: Hodiny zábavy v local co-op...to chceš!

Proti: Tolik chaosu, že slapší kusy odpadnou!

+16

Final Fantasy X-2: Last Mission

  • Switch 50
Hodnotím remasterovanou verzi X/X-2 na Nintendo Switch.

Jako poslední hru v této Switch kolekci jsem odehrál Last Mission a musím říct, že jsem si už během prvních dvaceti pater přál, abych už to měl co nejdříve za sebou. Možná je to tím, že mi krátce předtím bohatě stačilo stopatrové via Infinito v X-2; a možná je to tím, že mi celkově herně nesednou krokovací dungeony, možná obojí. Last Mission nicméně se vší grácií předvádí prvek, který ve hrách nemám rád už od dob Red a Blue, a sice omezený inventář. Zkušení hráči asi namítnou, že to není nic zvláštního, ale speciálně tady mě to opravdu bolelo. Navíc ve Switch verzi v celé kolekci X/X-2 zcela chybí funkce autosave (v Last Mission prý normálně bývá po každém patře), což pro mě znamenalo opakovaně (třeba kvůli hloupé náhodě) ztracený postup klidně i přes čtyři patra (klasický save lze využít vždy na exitu po 5 patrech, anebo skrze nalezený předmět, také na exitu). Jednoduše jsem si po každé uložené pozici velmi oddechl, protože hra se mi nehrála zrovna snadno.  

Oč tu kráčí – Yuna, Rikku a Paine se po dlouhé době znovu sejdou, protože každá z nich dostala tajemný dopis s výzvou, aby se společně vyšplhaly do nejvyššího osmdesátého patra nově objevené věže Iutycyr. Klasické zadání, horší průběh. Věž je samozřejmě zamořena monstry různého druhu, nicméně hráč znalý FF série je se všemi příšerkami již obeznámen. Každé patro se skládá z několika místností pospojovaných úzkými chodbami s rozesetými pastmi a prostor se postupně odkrývá podle pohybu postavy.  

Na začátku si hráč vybere, za koho z děvčat bude hrát, a tím pádem, i se kterým zvoleným oblekem (respektive povoláním). Celkem unikátním způsobem se tu totiž dají kombinovat nasazené oblečky v pěti různých slotech, k nimž lze nosit i dva předměty navíc. Oblečky se dále levelují a poskytují HP štít a různé bonusy k postavě, včetně velmi důležitých pasivních abilit, a za tímto účelem je vhodné mít většinu oblečků vždy při ruce v inventáři a podle situace je kombinovat. Tím ale vzniká onen zmíněný problém s inventářem, protože se jimi zaplácne zhruba polovina volného místa. Každý druh oblečku existuje ve formě sféry, ovšem platí, že dvě stejné sféry jednoho oblečku či kteréhokoliv jiného předmětu se nestackují do sebe. Na spojování oblečků je zapotřebí mít speciální předmět. Takže například mám v inventáři oblek Gun Mage level 20, a k němu jsem našel základní sféry stejného oblečku, Gun Mage level 2 a ještě jeden Gun Mage level 1. V inventáři toto tedy zabere celkem 3 místa, což už je hodně. Musím proto ideálně najít dvakrát předmět na fúzi ošacení, folio zvané Dress Fusion Secrets, a tímto předmětem spojit postupně všechny tři sféry Gun Mage dohromady, abych z nich měl jeden oblek level 23.

K nim se mi dále hodí celá řada dalších předmětů, ale po uskladnění oblečkových sfér s nositelnými předměty mi zbyde třeba kolem 5-7 volných slotů místa, které se rychle zaplní, takže jakožto klasický hoarder odcházím z managementu této hry značně vyfrustrovaný. Stále jsem musel řešit, co ponechat, co vyhodit a co šetřit na horší časy. Absence autosavu mi k tomu taky zrovna příliš nepomáhala, protože stačí se dostat do horší situace, kdy se kolem objeví třeba tři monstra najednou, z nichž jedno mi nahodí zpomalení nebo spánek, a v tu ránu může být po oblečku, který mě do té doby chránil svými HP. Jakmile obleček ztratí HP, zmizí a postava se okamžitě převlékne do dalšího v řadě nasazených oblečků. Když se toto stane třeba po čtyřech patrech bez možnosti uložit pozici, tak je to málem na skok z okna. Musel jsem proto nakonec volit velmi opatrný průchod a raději nikam nespěchat.  

Musím podotknout, že po každých pěti patrech se spustí nějaká cutscéna, kde se holky snaží diskutovat o běžných záležitostech, ale všechno to jejich tlachání vyzní úplně do prázdna a cca v druhé půlce navíc dojde i na zbytečné hádky, jakoby se holkám najednou změnil charakter. Závěr to sice trochu vylepšil, ale stejně mám z jejich interakce jakousi pachuť a cítím z toho bezradnost tvůrců.  

A poslední patro je pak samozřejmě boss. Nebudu více prozrazovat, ale aspoň zmíním, že napoprvé jsem ho nedokázal udolat a musel jsem nejdřív trošku nagrindovat levely konkrétních oblečků a nafarmit jisté předměty. Naštěstí je v posledních patrech před ním jistá mechanika, která toto umožňuje. Ale samozřejmě mi stále nepadaly ty předměty, které jsem zrovna potřeboval. Buď jsem měl přebytek jednoho, nebo zas naopak druhého.  

Když se stane, že na patře budete otálet příliš dlouho, nakonec se objeví Zakladatel (Founder). Ten vás začne honit a po dostižení přemění postavu hráče na zlodějského pohůnka. To je něco jako varování, protože pak zmizí a zakrátko se objeví znovu, načež postavu vykopne pryč z věže a může se začít znovu. Je však také zdrojem vzácných předmětů, které lze uloupit, takže trpěliví hráči z něj mohou mít profit.  

Úplně nejlepší část celé hry je poté v úplném závěru po titulcích, která mě osobně velmi překvapila. Hudební doprovod je totiž zpívaný v japonštině! Yay! Konečně jsem se dočkal v této kolekci japonštiny. Vůbec by mě nenapadlo, že uslyším rodný jazyk hry zrovna v Last Mission; civěl jsem u toho jako sůva z nudlí. Alespoň něčím mi zpříjemnila pomyslnou tečku za putováním po Spiře, a já proto snad už mohu definitivně odložit tuto kolekci na poličku dohraných her.  

Nakonec mám problém hru doporučit, protože jsem s ní sám celkem dost bojoval. Nevím, jestli je to mnou, ale zdá se mi, že postup z větší části závisí na tom, jaké má hráč zrovna štěstí nebo smůlu na nalézané předměty. Také jsem na začátku dost plaval v ovládání a pochopení jednotlivých mechanik. Po druhém neúspěšném pokusu projít aspoň první tři patra jsem raději vypnul hru a šel číst návod, abych zjistil, co a jak. Hra je totiž asi nejtěžší v první polovině, kdy toho hráč u sebe ještě moc nemá. Inu, herní doba se mi i tak velmi roztáhla do naprostého několikahodinového utrpení.

Mimochodem, ve hře budete potřebovat v jistém okamžiku funkci pro vyplýtvání tahu (neboť se jedná o tahovou hru, což jsem ještě nezmínil) bez provedení jakékoli akce; a hra nikde neřekne, jak se to dělá. Tak tedy po delší době hledání a zkoušení jsem přišel na to, že na Switchi se to provádí podržením tlačítka B a zmáčknutí mínuska, což je překvapivě hloupá kombinace. Není zač.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 23 hodin
Nějak jsem toho bosse nakonec sejmul.
Japonská píseň To You 

Pro: Ještě jsem na to nepřišel

Proti: : Tahle hra mi prostě nepřála; na Switchi chybí autosave a pokouší se o nehratelné utrpení

+16

Monster Sanctuary

  • Switch 60
Monster Sanctuary na Switch mi strašila na poličce už celkem dlouho, takže jsem se rozhodl ji konečně dorazit a uklidit zpátky do krabice od Limited Run, v níž mě nejvíce zaujal tištěný knižní bestiář s příšerkami, které se ve hře sbírají líhnutím z vajec. Čas od času rád zkusím nějakou takovou napodobeninu Pokémonů, ale málokdy v nich najdu něco tak chytlavého jako právě pokeše. Monster Sanctuary sází na pixel-artovou metroidvania plošinovku s tahovými souboji 3vs3. Obsahuje na 111 příšerek a level cap je 42.  

Doufal jsem, že hru odehraju rychle, ale nestalo se tak. Sice pohyb po oddělených obrazovkách působí svižně a kousíčky mapy se pěkně skládají do barevné mozaiky, ale občas se hráč zasekne na místech, kde není zcela jasné, jak postoupit dál. Pohybu příliš neprospívá ani respawn příšerek a je nutno si rychle zvyknout na sáhodlouhé backtrackování, fast travel místeček totiž moc není.  

O příběhu mohu říct jen to, že toho zas tak moc neřekne a jen než jsem dorazil do centrálního hubu mapy (pevnost Monster Sanctuary), už jsem zapomněl, o co vlastně šlo. V úvodu hráč začíná jako aspirant na Monster Keepera. Vybere si jednoho ze čtyř spectral startérů, kteří se vážou k nějakým starým pokrevním liniím keeperů – vybral jsem si modrého vlka. Pak hráč musí překonat úvodní oblast, kde se seznamuje s mechanikami ovládání a prvními příšerkami, aby mu potom všechno ostatní vysvětlili v Sanctuary. Hráč se vydává na cestu za trénováním příšerek, mapuje celý širý svět, překonává překážky, občas interaguje s dalšími trenéry a nakonec musí porazit povstávající zlo z rukou dávných alchymistů.  

Pixel art je relativně pěkný, ale to se od takové hry musí očekávat. Horší je to ovšem s dynamikou soubojů a trénováním příšerek. Aby hráč získal příšerku, musí nejprve bojovat s danými příšerkami někde v divočině skrze tahové souboje a doufat, že mu dropnou vejce. Šance na vejce se zvyšuje tím víc, čím rychleji hráč skupinku tří příšerek vymlátí. A to nejde úplně snadno, alespoň co se mi tak zdálo. Nepřátelé stále nahazují silné buffy i debuffy, stackují je do sebe, mají poměrně silné útoky, rádi se vyhýbají ranám a už po chvíli mi to přišlo dost otravné, protože jsem byl nejčastěji nucen používat někoho na vlastní buffy, pak healera a jedno místo damage dealera zaujala obvykle jen jedna příšerka, takže celý proces v každém souboji trval poměrně dlouho.
I na stejném levelu jsem jim uždiboval pouze drobná procenta zdraví, a získávání zkušeností plus levelování trvá taky dlouho, takže hráč brzy dostane silný pocit nuceného grindu a farmení. Původní normální obtížnost jsem proto změnil na casual, ale jestli se něco změnilo u odolnosti nepřátel, pak jen opravdu minimálně. Postupně jsem si navykl nagrindovat aspoň 2-3 levely nad level protivníka, abych měl nějakou šanci, jelikož jsem promrhal hodně času zbytečnými pokusy o porážku oponenta.  

Každý získaný level pro mou příšerku znamenal i cenný skill point do rozsáhlého stromu dovedností. Protože je však hráč zcela zahlcen otevřenými možnostmi a oproti tomu se dost pomalu a pracně získávají levely, je velmi obtížné věnovat se nějakému experimentování s efektivitou příšerek, takže jsem si na začátku vybral pár prvních monster a s nimi jsem prošel celou hru až do konce. Teprve pak jsem si našel na netu návod na univerzální OP tým, ten jsem si složil a s ním jsem poté vyrazil na lov těch nejsilnějších potvor. Jinak se dají potvůrky vybavit až čtyřmi kusy výbavy a po celé mapě jsou rozesety truhličky s pokladem.

Co se mi asi líbilo nejvíc, je fakt, že každou chvíli je potřeba překonávat nějakou překážku, puzzle nebo důmyslně zavřené dveře. A na tyto případy se hodí také používat nasbírané příšerky, protože každá má nějakou pasivní schopnost – a že jich je opravdu hodně. Vystřelovací hák, plavání proti proudu, zhmotnění neviditelných plošinek, svícení ve tmě, zvedání těžkých balvanů, procházení nepřátelskými tvory… a hromada dalších. Hráč vlastně každou chvíli přepíná nějaké příšerky s terénními schopnostmi. Bez nich se ostatně nedostane do dalších oblastí mapy.  

Je škoda, že hra působí celkově tak moc utahaně. Nápady má totiž dobré, ale hratelností zaostává a většinou jsem měl pocit, že si hru nemohu užít naplno s experimentováním v soubojích nebo že mě hra penalizuje ve sběru vajec - v tomto směru jsem byl tlačen do nezábavné repetitivnosti. Moc mě nechytl příběh ani hudba, ale s mým OP týmem se mi nakonec podařilo nasbírat všech 111 příšerek.
Nalézání posledních ukrytých políček mapy se mi protáhlo asi na 3 hodiny, než jsem zkompletoval finálních 100%, yay. Jelikož ale plošinovkám příliš neholduji a hratelnost považuji celkově za horší a méně zábavnou, nemohu hru nikomu doporučit.
Z tohoto ranku mě mnohem víc mě bavily oba díly Nexomonu, které aspoň stále srší humorem a vtipnými hláškami. Tak šup s tím zpátky do krabice.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 50+ hodin
Průzkum mapy 100%
Všechny příšerky komplet 111/111 
Rank Keeper Master

Pro: Pixel art; design některých příšerek

Proti: Utahané; pomalé levelování; repetitivní

+16

SteamWorld Dig 2

  • Switch 80
Druhý díl. Bude lepší? Nebo to bude jen více téhož? Nebo… Nebudu vás napínat: odpověď na obě otázky je ANO!
Tahle hra vylepšuje to, co fungovalo už v prvním díle, a navíc přináší spoustu novinek. Nové schopnosti, nové postavy, novou lokaci a nového hrdinu, tedy hrdinku. A dohromady tak výsledek působí jako mnohem větší hra. Jako hra, která už není jen menší indie záležitostí, ale představuje plnohodnotnou zábavu s příjemnou hratelností a zdravou dávkou návykovosti.

Takže pokud vás bavil první díl, určitě neváhejte a dejte šanci i tomuhle. A pokud jste jej minuli – klidně naskočte do rozjetého vlaku.
+15

SteamWorld Dig 2

  • Switch 90
Po vydarenej jednotke som sa pustila tentoraz aj do dvojky. Naskôr som sa bála, že ma to nenadchne ale opak bol pravdou. To čo sa mi páčilo na jednotke v dvojke ostalo a ešte sa k tomu vylepšili rôzne mechanizmy.

Celkový vizuál jednotlivých oblastí bol chytľavejší, malebnejší a jeho rozvrstvenie a prepojenie hodnotím veľmi pozitívne. Do konca hry ma neomrzelo. Myslím, že aj variabilita nepriateľov bola oproti jednotke rozsiahlejšia. Určite by som ale brala, keby sa tam vyskytovalo viac minibossov. Bolo by to viac atraktívnejšie aj v rovine súbojov.

Veľmi sa mi páčil systém levelovania a presnejšie vylepšovania si jednotlivých nástrojov. Hľadanie súčiastok na to potrebných pre mňa predstavovalo výzvu a skôr ma to nakopávalo dopredu, než ubíjalo. Trošku sa to zadrhlo na konci hry, keď mi ich ostalo už len pár ale našťastie som si vtedy sprístupnila pomoc, ktorá to hľadanie uľahčila.

Hádanky a rébusy pre mňa niekedy predstavovali ťažký oriešok s mnohonásobným opakovaním ( Floor is lava) a inokedy to šlo ako po masle. Náročnosť hry bola podľa mňa veľmi dobre balancovaná, až na jednu časť, ktorú som nakoniec vzdala ( posledné trials).

Ešte spomeniem humor hry. Ten bol skvelý. Mám slabosť na rôzne easter eggy a pomrknutia na iné hry alebo filmy. Tých tam bolo požehnane a nie raz som sa na nich pekne pobavila. Určite sa aj práve tieto maličkosti preniesli do môjho hodnotenia.

Hru som prešla so 100% odhalených súčastiek a artefaktov za necelých 18 hod. Určite sa to dá zvládnuť rýchlejšie ale ja som si dávala načas a všetko dôkladne preskúmavala.
+15

The Legend of Zelda: Link's Awakening

  • Switch 90
Links's Awakening je klasická Zelda hra tak jak většina hráčů očekává. Izometrický pohled, řešení hádanek, běhání tam a zpátky a záchrana Zeldy (zde ryby:).

Hra je graficky moc pěkná a to jak na TV tak v handheld modu. Zamrzí však propady fps v "otevřeném světě". Jakmile se dostanete s Linkem do dungeonu tak je všechno v pořádku a vše jde plynule. Hudba je klasická a pořád super.

Příběh se moc neřeší jako u ostatních Nintendo her a i když to vypadá na nějaký zvrat tak se bohužel nic nestane.

Ovládání by mohl remaster zvládnout lépe a například využít směrový kříž pro rychlejší přístup k předmětům.

Hra je celkem lineární, i když se to nezdá. Prostě vás nikam nepustí dokud nesplníte/nenajdete to co v daný moment potřebujete. Nejhorší co se vám pak může stát je, že přehlédnete jeden detail, nebo zapomenete v kterém baráčku dané NPC bydlí a budete bloumat po mapě tam a zpátky. Naštěstí je tu jednoduchý systém pinu na mapu nebo ještě lépe screenshoty.

Hra dokáže potrápit při řešení dungeonů a ne každého bosse dokážete zabít na první pokus. Ten finální mě fakt štval. A o to je to pak radostnější když přijdete na způsob jak ho zabít, protože vždycky sebou máte vše, co potřebujete.

Původní hru jsem nehrál;)

Pro: Logické hádanky, grafika

Proti: Propady fps, hladání detailů

+15

The Caligula Effect

  • Switch 85
Hrána Overdose verze

Tohle byl zvláštní zážitek a upřímně ani nechápu proč mě Caligula chytl natolik že jsem ho prakticky dohrál jedním dechem. Což je zvláštní, vzhledem k tomu že hra je skoro celá postavena na principech, které upřímně nemám moc rád, a ještě ke všemu občas selhává s jejich provedením.

Jeden z důvodů, proč jsem po hře začal pokukovat byl poměrně zajímavý námět a příslib do psychologického thrilleru laděnou zápletku. Ta se točí kolem uměle vytvořeného města Moebio, za nímž stojí virtual doll "mu", která chtěla poskytnout lidem, kteří jsou na dně či nejsou spokojení se svým životem, utopický svět. Proto kdokoliv si prožíval obtíže byl s vymazanou pamětí přesunutý do Moebia kde si v nekonečné smyčce prožívá studentský život. Netrvá to věčně a brzy si někteří obyvatelé v čele s hlavním hrdinou uvědomí že tohle není realita a utvoří tzv. "Go Home Club" ve kterém hledají, jak se z toho světa dostat.

Zní to sice trochu jako klasické anime klišé, ale příběh se zabývá zajímavými tématy například: Jestli stojí za to žít ve světě kde se nemusíte snažit, jak být k sobě upřímný apod. I když tyto témata se řeší v hodně JRPG, tak tady na to jdou zlehka a hlavně s humorem. To upřímně může hodně lidí překvapit, Caligula Effect totiž není moc psychologický thriller, jako spíše bláznivá komediální satira na dnešní společnost s prvky psychologického dramatu. Tvůrci se tu totiž naváží do weebů, tlustých lidí, osob s úchylkami apod. Samozřejmě to nikdy nesklouzne jen k urážení, ale často to sebou nese i nějaké to poselství.

Navíc si k tomu ještě připočtěte rozličný ansámbl hlavních postav, kde nikdo není černobílý a hodně postav vás určitě napříč hrou překvapí. Jediní, kdo mi trochu vadili byli na potvoru nově přidané postavy pro Overdose verzi a těmi je namyšlený idiot Biwasa-kun a ženská která nesnáší chlapy na celé planetě. Občas pobavili, ale fakt tam být nemuseli, naštěstí zbytek postav se povedl na jedničku.

Bohužel co se týče samotné hratelnosti a náplně herní, tak už to trochu skřípe. Tvůrci totiž nic neudělali pořádně, a i když je tu hromada skvělých nápadů, tak krom skvělého bojového systému nic nedovedli do zdárného konce. Což zamrzí ve vícero momentech, jedním z nich je taková zvláštní variace na social linky známé z Persona série, tady totiž když si berete do soubojů různé postavy tak si tím zlepšujete s nimi vztah a pak ve volné chvíli s nimi můžete trávit čas a odkrývat jejich osobní problémy. Na jednu stranu, tohle pěkně osvěží hratelnost a samotné příběhy jsou i dobře napsané, jenže tu zamrzí že chod Moebia a život v něm vidíte právě jen skrze ostatní postavy v krátkých příběhových epizodách. Určitě by nebylo na škoda, kdybyste i vy měli možnost si trochu v Persona stylu žít život v tomhle umělém městě a objevovat jeho záhady přes každodenní život. Některé navíc může zamrzet i fakt že krom lehkých náznaků si tu nemůžete vybudovat žádnou romanci. Pokud by osamocené hráče tento fakt mrzel, tak můžete aspoň přes mobilní aplikaci psát postavám a ptát se jich na to co mají rádi apod, i když vám to je k ničemu, ale je to hezká featurka.

Když máte volný čas a epizody že životů postav vám dojdou, tak pořád můžete plnit vedlejší úkoly pro místní obyvatele, i když já se jim vyhýbal protože to byli klasiky typu dones a najdi, to je ale u většiny JRPG.

Teď, ale pro některé přijde ten pravý kámen úrazu a tím je samotná většina herní náplně, ta se odehrává především v klikatých a sáááááhodlouhých dungeonech. Což mi upřímně místy dalo lehce vzpomenout na Shin Megami Tensei sérii, jelikož tady je přeci jen také větší důraz na procházení dlouhých dungeonů než na příběh (ten se tu, ale i tak řeší dostatečně). Je to navíc silná frustrace, musíte hledat cestu k cíli či potřebné předměty (ty se vám ukazují na mapě). Já osobně nejsem typ, který tyhle úmorné dungeony má rád, ale skvělé propojení s hudbou (k tomu se dostanu) a skvělým soubojákem, si mě přitáhlo na svoji stranu.

Soubojový systém je turn based, ale dává vám volnou ruku, jak si naplánujete útoky vašich postav, na jednoduché časové ose si posunete podle libosti, kdo má kdy zaútočit a můžete si příjemně taktizovat. Navíc je to celé intuitivně dělané, takže to souboj nezpomaluje, a i přes plánování rychle odsýpá.

Propojení s hudbou, ale k samotnému bojovému zážitku také přispívá. On totiž soundtrack je jednou z hlavních předností hry. Když si pohybujete po dungeonu tak vám hraje chytlavá instrumentální skladba, jakmile ale přejdete do souboje, tak to plynule přejde do vokální verze a je to fakt skvělý a neomrzí to po celou herní dobu.

I přes chabé technické zpracování (hlavně na Switchi, to je fakt humáč roku) tak dungeony působí svěže a volně. Například se budete pohybovat v tanečním klubu, nákupní čtvrti v aquáriu apod. I přes to že lokace vypadají fajn, tak po nějakém čase je to jejich probíhání s miliónami uliček, docela vopruz. A když už jsem u té kritiky tak dialogy občas vyznění lehce divně (asi kvůli chybkám v překladu) a to i přes to že writing je po většinu doby dost kvalitní.

No je to divná hra, vypadá divně a rozmazaně, hodně herních mechanismů je tu na půl cesty, bugů se tu najde taky pár a hratelnost je poněkud stereotypní. I přes to mě Caligula Effect učaroval a nepustil, užíval jsem si hudbu, sympatické charaktery a jejich příběhy, humor a těšil jsem se, jak to celé dopadne. Pokud tedy hledáte hru, která se vám bude snažit znepříjemnit herní zážitek a trochu vás i mučit jako Shin Megami Tensei, tak si to dejte. Podle mě to stojí za to!!!

Pro: Příběh, humor, postavy, hudba a její přechod do soubojů, osobní epizody ze života postav, dva různé konce, dabing, art postav

Proti: Celé to působí nedodělaně, později silně stereotypní dungeony, Biwasa a blbka která nesnáší chlapy, množství bugů a zesraný port na Switch

+15

The Legend of Zelda: Link's Awakening

  • Switch 90
Link's Awakening je teprve moje druhá Zelda, takže nemůžu tvrdit, že je to klasické Hyrule dobrodružství, i když to je bezpochyby pravda. Na první pohled hnedka trkne krásná grafika s old school hratelností. Celá hra je vlastně jeden velký logický puzzel a musím přiznat, že nic podobného jsem v životě nehrál. S postupným získáváním předmětů se otvírají další cesty a já jsem si velmi užíval, jak je ostrov strašně chytře navrhnutý.

Postupné odemykání dungeonů a dalších oblastí mě příjemně hnalo kupředu, hra je tak akorát dlouhá, člověk jí nedohraje za večer, ale zároveň s ní netráví dlouhé týdny. Jednoduché mechanismy nezačnou nudit, protože se na sebe neustále kupí a hra včas skončí. Boj je taktéž v principu triviální, ale rozhodně to není vyloženě jednoduché. Na každého bosse se musí jinak a někdy chvíli trvá, než člověk vychytá správnou taktiku. Je škoda, že checkpointy nejsou hned u bossů, ale po každé smrti musíte ujít kus cesty, což je dost frustrující. Nedělá to hru těžší, jen je to otravné a zrovna u tohohle se autoři mohli držet moderních standardů.

Ve světě je i hodně "hádanek", které vám hra nevysvětlí a musíte si na ně přijít sami. Většinou to je fajnové a člověka potěší, jak na to hezky přišel. Někdy to však dokáže i frustrovat, protože vám některá nevyřešená "hádanka" brání v postupu a vy ani nevíte, že ji máte řešit. Převážně vládne logická posloupnost, kde další úkon hledat (naučil ses plavat -> hledej někde ve vodě), ale někdy je to čistě náhodné. Například k jednomu dungeonu získáte klíč tak, že pro něj doletíte. Problém je, že létání nebylo za celou dobu ani zmíněno. Řešení je to, že před nějakou dobou jste získali okarinu a náramek na posouvání soch. Musíte najít obřího žabáka, který vás naučí oživovací píseň a poté je nutné posunout sochu ve vesnici, pod kterou jsou ostatky krocana, kterého oživíte a s ním přelétnete pro klíč. Při řešení tohoto jsou byl rád za internet, protože než bych tuto posloupnost našel, tak by mě hra asi dost omrzela.

Trochu zamrzí zastaralé ovládání, které plně nevyužívá počet tlačítek na Switchi, a tak občas člověk otevírá inventář nezdravě často. Mimo toho a pár zastaralých mechanismů nemám hře vlastně, co vytknout. Je to hravé, kreativní a krásně to vypadá. Po celou dobu jsem se skvěle bavil a pro majitele Switche tohle můžu jen doporučit.

Pro: kreativita, jednoduchost, příběh, délka, grafika

Proti: zastaralé mechanismy, které by v dnešní době už měli být vymýceny a některé hádanky jsou zbytečně zapeklité

+15

The Legend of Zelda: Breath of the Wild

  • Switch 90
Po přečtení komentářů se mi zdá, že hráčská komunita zřejmě odmítá rezignovat na hledání svatého grálu, nejlepší hry všech dob. Ten bohužel nelze nalézt, protože neexistuje - stejně jako neexistuje nejlepší film všech dob, nejlepší kniha všech dob, nejlepší obraz všech dob, nemůžeme mluvit ani o nejlepší hře všech dob. Každý umělecký objekt v člověku rozpohybuje emoce jiným způsobem. Neexistují žádné společné kategorie, kterými bychom umělecká díla mohli objektivně měřit a ani hry v tom nejsou žádnou výjimkou.

Breath of the Wild je hra neobyčejná díky obrovskému, živému, otevřenému světu, který je mimo jiné podle mě také důvodem, proč se o této hře často mluví jako o té nejlepší ("nejlepší hra bude nejlépe simulovat náš svět"). Hyrule v době BotW se nachází přesně sto let po katastrofě a je prodchnuté nostalgií po zašlém království, které má Link přivést zpět. Při hraní jsem se tomu nemohl ubránit: pocit, který jsem průchodem fikčním světem měl, byl také nostalgický, ale jiným způsobem. Při procházení herní krajiny (wild) jsem cítil smutek z toho, že z našeho světa čím dál tím více ubývá přírody. Ta bude možná pro moje potomky téměř ztracena, možná ji budou objevovat díky hrám a filmům jako je tato, ale jako reálná věc se možná scvrkne na safari, parky nebo jiná místa vykázaná modernitou na okraj. Některé scenérie BotW jsou opravdu magická, dají se spíše zažít než popsat.

V čem se BotW liší od jiných her s otevřeným světem, které jsem hrál, je rezignace na realismus. Hyrule je pohádkové království - je si vědomo, že je herním světem. Charaktery i questy jsou černobílé a uzavřené, morální dilemata nečekejte. Nemyslím to jako výtku, do celkové koncepce hry a série Zelda to naprosto sedí. Co mi na hře trochu vadilo, je japonská infantilita a styl humoru, ale jsou to asi věci, kterým prostě nerozumím.

Legend of Zelda: Breath of the Wild je opravdu výjimečný počin v mnoha ohledech. Přál bych každému alespoň jednou v životě seskočit s paraglidem ze zasněžené hory slunce do otevřené savany, a potom se prostě jen rozeběhnout.
+15

The Legend of Zelda: Skyward Sword

  • Switch 90
Jsem moc rád, že Nintendo tak často remastruje svoje starý pecky, protože tohle je opravdu pecka.
Moje v pořadí pátá dohraná Zelda. Doufám, že Nintendo udělá remaster Twilight princess a Majora Mask, protože jestli se jim to povede stejně jako u Skyward Swordu, tak budu více než spokojený.

Skyward Sword je klasická zelda s pohybovým ovládáním, s klasickým schématem (potřebuješ meč a nějaký gadgety) a hurá na bosse. Cestou tě hra potrápí nějakou hádankou. Popřípadě se ještě vyskytne nepovinný úkol. Je to Zelda před BOTW, kdy musíte jít vytyčenou cestou a nemůžete udělat nic dopředu, dokud to hra nedovolí.
Pohybové ovládání se zdá super, ale vlastně mi moc super nepřišlo a většinu hry jsem dohrál v handheld modu, kdy je hra ještě o chlup hezčí.

Jakmile tohle akceptujete a necháte se unášet hrou tak není co řešit. Je to prostě pecka.

Pro: Pohybové ovládání, souboje, hudba

Proti: Kalibrace pohybového ovládání, přesuny mezi lokacema, začátek hry

+15

Pokémon Shield

  • Switch 80
Na Pokémon Shield jsem se těšila především z toho důvodu, že sliboval trochu volnější průzkum v otevřeném světě než předchozí díl od Game Freak a také jsem byla zvědavá na novou generaci Pokémonů.

Co mi ovšem lehce znechutilo mé první minuty ve hře, tak byl můj rival Hop. Už od prvních minut jsem se chtěla pustit do prozkoumávání světa, a to nejlépe o samotě a přesně tohle jsem dělat nemohla. Musela jsem si vyslechnout několik monologů někoho neskutečně otravného a co víc, doprovázel mě po nějakou dobu i po světě. Je pravda, že jsem v tomhle asi byla netrpělivá, ale na druhou stranu jsem snad ve hře nikdy nezažila postavu, kterou jsem měla okamžitě chuť praštit kyjem po hlavě, aby zmlkla a nejlépe navždy. Nakonec jsem se dostala do chvíle, kdy jsem si zvolila svého startéra Scorbunnyho a mohla se konečně vydat do světa. Samozřejmě jsem na Hopa narážela po celou dobu hry, což bylo doprovázeno mým výkřikem "Ne, už zase." a tak podobně. Mimo něho jsem potkávala i jiné postavy, ale naštěstí už o něco méně, takže mě tak moc neotravovaly. S postavami se pojí i příběh, který mě bavil i díky dějepisným vsuvkám z minulosti regionu Galar a díky propojení s Dynamax energií.

Svět se mi líbil a ráda jsem ho prozkoumávala. Jen moje kochání kazila vizuální stránka hry, kdy mě tu a tam až velmi nemile překvapilo, jak ošklivě hra vypadá. Bohužel si velikost oblastí vybrala daň v podobě očím nepřívětivé grafické stránky a tuto skutečnost ještě podtrhovalo to, jak hra neběžela moc plynule. Na druhou stranu musím říct, že lokace byly rozmanité a nejvíce se mi líbila tmavá lesní oblast (která ovšem byla zase krátká) a pak Wild Area.

A teď k tomu nejdůležitějšímu, Pokémoni. Nejdříve jsem byla překvapená, že se změnil systém chytání od minulého dílu, ale nakonec jsem si na něho zvykla a vyhovoval mi více. Jen občas mi cukalo oko z toho, jak často mě divocí Pokémoni lovili a projít některými oblastmi s "čistým štítem", tedy bez interakce s Pokémony, bylo naprosto nemožné. Chtěla jsem uběhnout pár metrů, ale co chvíli jsem musela vstoupit do boje s Pokémonem, přehrály se animace (ale myslím, že se dají vypnout) a zase utéct pryč. Samozřejmě lze použít repel, který divoké Pokémony odhání, ale dala jsem přednost jinému předmětu. Boje mě jinak bavily a až do konce hry se mi neomrzely. Zvlášť jsem si užívala souboje o odznaky, kdy jsem měla možnost Dynamaxu u mých Pokémonů. Tyhle zápasy měly opravdu skvělou atmosféru.

Nad čím jsem se možná až dětinsky rozplývala, tak byl kemp, ve kterém jsem pro ty moje příšerky vařila šlichty (kari), házela jim míček nebo je zpovídala, jak se mají. Obvykle mi říkali, jakého Pokémona z party se bojí, kdo je cool a kdo je jejich kamarád. Postupně jsem s nimi budovala hluboké vztahy (pokud jsem je tedy nevyměnila za jiné Pokémony a už si na ně ani nevzpomněla), a tak ke mně promlouvali, jak jsou se mnou šťastní, jak se mnou chtějí být navždy nebo že chtějí být pohlazeni. Zvlášť poslední věc mi sdělovali v nevhodných chvílích, a to třeba kdy jsem stála proti bossovi a rozmýšlela se, jakou taktiku zvolím... Ale jinak byla tato mechanika opravdu fajn a jsem za ni dost ráda.

Oceňuji také možnost jezdit na kole po světě, i když by se mi asi více líbilo se nějakého Pokémona osedlat. Což mi připomíná pro mě naprosto nepochopitelné rozhodnutí, že možnost toho, aby se mnou jeden Pokémon putoval bok po boku, přidali až v rozšíření. Online funkce jsem velice nevyzkoušela a na doupě určitého Pokémona jsem zkoušela zaútočit s partou NPC, kdy jsem tak měla možnost získat candy, které mi pomohly zvyšovat úroveň nově nabraným Pokémonům. Tato doupata byla příjemným obohacením hratelnosti.

Shield/Sword se dle mého povedl, chytil mě a bavil. Jen je škoda, že grafická stránka hry je jaká je a že většina postav byla spíše otravně infantilní a interakce s nimi jsem přetrpěla.

Pro: Pokémoni, kempování, svět, příběh, Dynamax, zápasy

Proti: grafická stránka hry, optimalizace, postavy

+15

Animal Crossing: New Horizons

  • Switch 65
Tak tady budu kritičtější :)

K Animal Crossing jsem přišel/přistupoval jako slepej k houslím - dlouhodobě jedna z top hodnocenejch her na Switch, kterej vlastnim, a navzdory hodně infantilnímu vizuálnímu pojetí jsem se rozhodl i jako dospělej hráč to prostě zkusit. Tak tedy...

Od vydání hry mám nahráno - až překvapeně koukám - slušnejch pár desítek hodin a musím říct, že první cca půlku mýho gameplaye hodnotim celkově pozitivně. Život na ostrově začínáte v prostym stanu a objevujete zákonitosti světa - sbírání základních surovin (větvičky, tráva..), výrobu nástrojů (sekera, prut..), který vám umožňujou sekat dříví, lovit ryby, atd atd. K tomu potkáváte různý velmi cute - na někoho až nevkusně cute - postavičky, který vám pomáhaj ostrov pomalu rozvíjet, stěhujou se na něj, atd.

Ze stanu je tak postupně baráček, v němž přibývaj místnosti, ryby/hmyz/fosílie se vám vystavujou do muzea a katalogu (tahle část hry dost připomíná sbírání pokémonů), dostáváte se k předmětům jako bidlo a pozdějc i žebřík, který vám umožňujou zdolávat dřív nedostupný místa ostrůvku. Tahle fáze hry je zábávná a člověk neustále něco objevuje, nakonec se dostane až k možnosti stavět mosty a úplně překopat/přeměnit celej ostrov...

...nicméně v týhle druhý části hry pro mě bohužel hře spadl řetěz. Důvodů je asi víc, ale tím hlavním je podle mě skutečnost, že jedno z jáder hry - vytváření předmětů pomocí surovin - je něco na způsob Potěmkinovy vesnice. Zpočátku vás to zaujme, všechny ty předměty včetně vybavení baráku vypadaj zajímavě a užitečně... jenže 98% z nich je ABSOLUTNĚ K NIČEMU!!! :-(( Sprcha, sporák, pohovka, nápojovej automat, boxovací pytel, počítač, včelí úl, bazén, větrnej mlýn, robot v nadživotní velikosti... Zní to všechno tak lákavě, což? Jenže tohle všechno je v "lepším" případě interaktivní ve stylu, že při zmáčknutí tlačítka A se objeví drobounkej efekt; v horším případě (a týká se to většiny itemů!) nedojde ani k tomu efektu. MEH! A tohle meh sráží moje hodnocení velmi výrazně.

Někdy ve třetině mýho hraní jsem si uvědomil, že můj hlavní zdroj zábavy nespočívá v kultivaci ostrova, baráčku, atd., ale v už zmíněnym lovu ryb, hmyzu atd., výsledky čehož se ukládaj do muzea - podle mě jednoznačně nejlíp zpracovaný části hry. Muzeum obsahuje nesmírně vytuněný akvárium, park (pro hmyz), archeologickou část (ještěří fosílie) a galerii, kam se úlovky ukládají a ve vitrínách nebo na volno se prohánějí. Vypadá to skvěle plus místní kurátor v podobě sovy je zdaleka nejlepší postavou ostrova - má výbornej "attitude" včetně toho, že jakejkoli kus hmyzu (byť nádhernýho motýla) označí za nebezpečnou a zákeřnou nestvůru a naopak i krvežíznivou ozubenou rybu vychválí do nebes ;))

Jenže kolik tvůrčí energie šlo do muzea... nešlo do jinejch částí hry. Od simulátora života na ostrově bych očekával aspoň základy kuchtění (ulovený ryby nemůžete jíst ani vařit! můžete akorát jíst jablka a jiný plody - a je to veskrze k ničemu!), byť minimální efekty počasí (v dešti můžete vytáhnout deštník, ale je opět jen pro efekt) a zkrátka už tu zmíněnou mnohem lepší interaktivitu s všemi těmi předměty, který vás po vás hlavní mise chce vyrábět a dekorovat jimi ostrov.

Nabízí se srovnání se Sims, kde jídlo doplňuje nasycení, sprcha hygienu, postel energii, interakci s postavami sociální uspokojení, atd. Ale upřímně je mi jedno, jestli AC jde nebo nejde cestou Sims nebo jinejch Tycoonů, podstatný prostě je, aby mě zabavila jak na začátku, v průběhu a v závěru se dostavil pocit uspokojení, jako když třeba v Rollecoaster Tycoon koukáte na dokončenej lunapark a pipláte si ho ještě po dohrání základní mise.

A zatímco v early-game mě AC dost bavilo, v later-mid-game a end-game (nebo chcete li "dojezdu") u mě AC naopak dost selhalo (heslo: pachuť). Veškerý úkoly a novinky, který se na mě v poslední části hry valily jsou čistě vizuálního rázu - v baráku mi přibývaly místnosti, který mě ale nijak nelákalo tunit, když už jsem prohlédl iluzi AC a věděl, že koupelna, kuchyň i posilovna mi budou k ničemu (a taky mě do domku nikdy nikdo nepřišel navštívit); obchod s oblečením a různý NPC's prodávající hadříky, koberce atd. - opět všechno vizuál; a nakonec i nástroj k přetváření ostrova - mosty, cestičky, přeměna skal i vodstva. Určitě se s tím dá ohromně vyhrát, ale mě už hlavně kvůli tý skoro nulový interaktivitě se vším nijak nelákalo se do toho pouštět.

Pár bodů na závěr.
1) Hra vypadá výborně. Druhá věc je, jestli vám sedne dětskej styl, ale mimo to nemám námitky.
2) Je jistě možný, že tahle hra je primárně pro děti; nicméně v jásavých recenzích jsem se dočítal prakticky jen, jak se s tím zabaví i dospěláci.
3) Multiplayer - nevyzkoušen. Při nákupu hry jsem si myslel, že interakce s dalšími hráči bude jednou z hlavních zábav hry a taky jsem se hned na letišti snažil o návštěvu cizích ostrovů/přizvání cizích hráčů na můj. Neúspěšně. Potřebujete buď switchový kámoše nebo přidání prostřednicvím kódů - a skutečně nemyslim, že kvalitně navržená hra by po vás měla požadovat googlování kódů pro multiplayer na různejch internetovejch fórech...
4) Hra je místy STRAŠNĚ těžkopádná - např. pro sběr víc předmětů najednou nejde držet tlačítko, nelze vyrobit víc předmětů najednou, při návštěvě obchodu vás obsluha při každym kroku přerušuje hláškama...
5) Z tripletu nejlíp hodnocenejch her na Switch (vedle Super Mario Odyssey a Zeldy: BOTW) je AC podle mě ta nejvíc nezaslouženě vyhajpovaná hra. Vedle neochoty mnoha dnešních poloúplatnejch recenzentů kritizovat velký tituly je podle mě na vině i fakt, že je nutný v AC odehrát desítky hodin, aby člověku došlo, jak moc ta hra hraje na efekt (sám bych tomu cca po 20-30 hodinách klidně taky napálil 80-85%).

Pro: zábavná první půlka hry, grafika, muzeum, změny ročních období, ke hře i po vydání vycházejí free aktualizace. pro občasnej relax fajn, cute, hodně návyková věc.

Proti: zoufalá (ne)interaktivita s předměty!!, hlavní náplní hry je paradoxně sbírání havěti, pomalost základních aktivit - sbírání/výroby předmětů, v momentě, kdy vám dojde, jak velký procento hry je jen "naoko" hře spadne řetěz. podle mě přehnanej hype.

+15

Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - Adventure Pack

  • Switch 75
Strohá rozšíření, tedy strohé komentáře (1/3). Toto první rozšíření ke druhému dílu série Ni no Kuni se zřejmě setkalo s vášnivou odezvou hráčů, a to především díky přidaným obtížnostním stupňům. Osobně jsem se na změnu obtížnosti zaměřil až po dohrání hlavního příběhu a jeho přednost spatřuji ve vyšší šanci na kvalitnější loot a množství získaných zkušeností. Ideálně pak v kombinaci s ostatními rozšířeními, mezi kterými jsem pendloval podle toho, jak vysokou měla moje skupinka zrovna úroveň. Od začátku až do konce hry jsem měl v mojí aktivní skupince Evana, Rolanda a Tani, a tyto tři se mi také podařilo vytáhnout na maximum.  

V mém komentáři k původní hře jsem schválně nezmínil labyrint Dreamer’s Maze, abych tady měl o čem psát. Tak tedy, Dreamer’s Maze je dungeon systém náhodně generovaných úrovní, kde není možné ukládat hru. Jeho princip je stejný také u jeho prerekvizity, která spočívá v úspěšné kompletaci devíti jiných labyrintů ukrytých za dveřmi Dreamer‘s Doors. To jsou prostě záhadné dveře, obvykle stojící někde v nějaké jeskyni nebo jiném dungeonu. Předpokládá se, že hráč už má u sebe klíč, kterým je možné do těchto dimenzionálních dveří vstoupit. Po vstupu do labyrintu začne pomalinku nabíhat ukazatel zvyšující náročnost – danger level. Pokaždé, když ukazatel udělá kolečko, nepřátelé začnou být nepatrně nebezpečnější, tedy zvedne se jim úroveň. Z hlediska náročnosti je dobré projít labyrintem co nejrychleji na konec a porazit bosse, a přitom mít danger level co nejnižší - jde to snižovat pomocí speciálních sošek a dotací orbů, které hráč cestou sbírá z poražených nepřátel a rozbitých váz, případně občas se najde nějaké dobrotivé npc, co za úplatu danger level sníží. Z hlediska šance na sběr vzácných předmětů je dobré mít danger level co nejvyšší a hrát na experta. Mohl bych zmínit i fakt, že v labyrintu není žádný ukazatel mapky, takže tou jedinou orientací je ukazatel směru dveří, sošek a truhliček, jenž rotuje kolem postavy a dá se uklohnit v jedné z budov království. Poté, co hráč projde těmito devíti Dreamer‘s Doors až na konec, porazí všechny bosse a získá z nich fragmenty, může se posunout ke zmiňovanému Dreamer’s Maze. S tímto rozšířením dostává stejnojmenný labyrint dalších 10 pater, na jehož konci čeká Blackheart, a je určitě dobré mít už na kontě třeba 100+ levelů pro každého v aktivní skupince.  

Blackheart the Winnower je nové nebezpečí, a je třeba se na něj připravit. Proto musí Evan svést náročný tréninkový souboj v Ding Dong Dell, načež je vyslán porazit Zetu, obdařenou mocnými zbraněmi. Když ji hráč porazí v trialu, dostane již jako čerstvě připravený borec za odměnu možnost postoupit do dalších pater Dreamer’s Maze, pokud v něm již předtím dosáhl patra 30.  

Co se týče celkově kostýmů pro hlavní postavy, tak se mi vlastně líbil jeden pro Evana (jakožto reference na první díl hry), jeden pro sličnou Bracken a možná ještě jeden pro Tani, ale z širého záběru kostýmů jsem si jinak žádný nijak moc neoblíbil. Což je škoda. Rozhodně se ale jedná o příjemné rozšíření ke hře - zvláště pak, když je nabízeno zdarma, pročež mohu vřele doporučit.

Rozcestník - základní hra a 3 DLC:
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom 
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - Adventure Pack   
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - The Lair of the Lost Lord     
Ni no Kuni II: Revenant Kingdom - The Tale of a Timeless Tome

Pro: Zdarma k původní hře; kostýmy; nový úkol.

Proti: Občas skokově vyšší obtížnost.

+15

Metroid Dread

  • Switch 85
První hra tohoto typu, kterou jsem hrál. Všude samé pozitivní komentáře a ocenění, takže to bude určitě bomba.
Po zapnutí a odehrání prvního bosse jsem, ale moc nechápal co je na tom tak výborného.

Pro mě neustálé bloudění, tam a zase zpět bylo celkem utrpení. Tenhle backtracking různých předmětu je celkem otrava. Člověk se na mapě celkem rychle ztratí - zpětně nechápu jak. Pak musí hledat cestičku, která je jediná správná, protože na tu nejrychlejší nemá člověk předměty.

Byl jsem z toho backtrackingu tak otravený, že jsem si řekl, že se nebudu snažit hledat nic navíc. No a to bylo dost dobrý rozhodnutí. Hra pak dostane spád a nezdržujete se blbostma. Možná před finálním bossem má smysl proběhnout všechny levely a vyzobat co se dá. Teda ne že by to bylo třeba.

Příběh.....no někdo tam občas něco brblá ohledně něčeho co vlastně nezměníte a není ani nijak zvlášť důležité.

Zvuky a hudba nic zajímavého. Měl jsem k tomu puštěnou jinou hudbu a byl jsem spokojen.

Co je ale super je ovládání. Co všechno zvládnete dělat na gamepadu je neuvěřitelný. Hlavně jak rychle a ladně na to vaše postavička reaguje to je prostě paráda.

Souboje s EMMI(hlídací robot, kterej nejde jen tak sejmout) super, souboje s Bossama super a občas vás i obyčený bubácí potrápí.

Nakonec pěkných 80%
Dohráno za 10:28:14

Pro: Souboje, ovládání, délka

Proti: Backtracking, Hudba, Příběh

+15

The Cruel King and the Great Hero

  • Switch 75
Studio Nippon Ichi jsem dosud poměrně hodně přehlížel, ale když na mě v obchodě vykoukla hezky vyvedená sběratelka, moje oko na vysoké věži vystřelilo zvědavý paprsek a začalo zuřivě pátrat, co že je to zač. A tak jsem koupil edici i s nádherným artbookem (hardback, umělá kůže, zlatá ražba) a neodolal pokušení si tuto jednohubku zahrát.  

V dračí sluji přebývá dračí král s lidskou holčičkou Yuu. Před spaním jí vypráví dokola příběh o tom, jak její otec kdysi porazil zlého démona a všechny zachránil. Jenže Yuu postupně přišla o otce i matku. Otec, jenž se s dračím králem kdysi spřátelil, jej před smrtí požádal, aby se ujal Yuu a postaral se o ni. Král souhlasil. A tak ti dva teď žijí spolu. Yuu je naivní, dobrosrdečná a oplývá nezměrnou dětskou energií. Jednou se také stane velkou hrdinkou. Za tímto účelem každý den trénuje v boji a pomáhá obyvatelům blízké vesničky, která je obydlena zvířátky a příšerkami.  

Hra samotná vlastně není nijak objevná. Lokací je jen několik a celý ten svět je propojen úzkými plošinkami, kde se hráč pohybuje po cestě víceméně jen ve směru doleva a doprava a občas zatočí do průchodu, po němž se objeví na další plošince. Na cestě jsou různé překážky, truhličky nebo npc. Yuu vyrazí na cestu jen s hrncem na hlavě a s klacíkem v ruce. Teprve časem se spřátelí s dalšími postavami a tři z nich poté může využít jako bitevní společníky nebo jako nástroj pro překonávání určitých překážek – například lištička může vyhrabávat předměty z děr v zemi. Tyto společníky však nelze mít v partě všechny najednou, parta má místo jen na jednoho z nich. Když Yuu potřebuje jiného, musí ho jít vyměnit.  

Na cestě samozřejmě čekají různá další monstra znepříjemňující život, a ta se objevují náhodným setkáním. A to docela hodně a až nepříjemně často. Vzniká tak dojem nepříliš zábavného grindu a je to v podstatě část hry, za kterou srážím body dolů. Je sice možné použít repelent, ale ten funguje velmi nespolehlivě - až bych řekl, že vůbec. Monstra se objevují v různých podobách, některá jsou celkem roztomilá, jiná už moc ne. Souboje probíhají tahovým stylem, Yuu a její společníci mají hodnotu zdraví a poměrně omezenou hodnotu energie, díky které používají speciální útoky a tahy. Energie se standardně nabíjí po jedné po každém tahu. I přes vzrůstající skladbu útoků však velké taktické možnosti hra nenabízí, což je škoda, protože ruční animace jsou pěkné. Jediným bonusem k boji je zbraň, brnění na hlavu, dva sloty do bižuterie a plejáda konzumních předmětů.

Yuu pomáhá kde komu. Tyto act of kindness jsou prostě jen vedlejší úkoly, je jich opravdu hodně, ale jsou naštěstí dobrovolné. Každý z úkolů je v principu úplně stejný – něco najdi a přines. Bohužel se nestane ani to, že by se předměty daly najít předem. Pokaždé musí Yuu znovu vyrazit někam do světa a probít se přes tunu potvor, aby sebrala někde něco na zemi. Situaci trošku ulehčuje fast travel pomocí kouzelných fontánek, ale vesměs je jich po světě málo a jsou docela hloupě umístěné. Pokud se hráč zaměří pouze na hlavní linii, tak hru dohraje opravdu brzy, ale pokud se rozhodne plnit všechny úkoly (jako já), hra se protáhne odhadem tak o 10-15 hodin. Odměnou nicméně nejsou pouze užitečné předměty do hry, ale i body potřebné pro sbírku bonusových artů.  

A to mě přivádí k nejsilnější stránce hry, k výtvarné podobě. Za nasbírané body se odkrývají jednotlivé stránky ze skicáře Sayaky Ody, a přidávají tak na hodnotě. Pro estetické duše je toto silná odměna. Výtvarný styl hry je totiž velmi zdařilý, ba přímo kouzelný. Celé zaměření hry je cílené na dětské publikum a příběh se odvíjí v komentovaných ilustracích po vzoru knihy pro děti, navíc je vyprávěn jemným, příjemným hlasem mladé Japonky. Opravdu mám z hry milý zážitek. Estetika výtvarného stylu dohromady se způsobem vyprávění pohádky a s nádherným soundtrackem spolu nezvykle vytvářejí harmonickou souhru všech užitých prvků.  

Systém hry nabízí i plnění achievementů, ale některé z nich jsou tak moc přestřelené (časová náročnost), že jsem jim zamával z dálky a už se na ně nepodíval. Je to velká škoda, protože po splnění úkolů ve hře už tam není co dělat a není potřeba dál zbytečně natahovat herní dobu. Celá hra se odehraje během sedmi kapitolek, během nichž Yuu prozkoumává část světa. Některé části jsou však poměrně nápadité, třeba medová lokace, kde všude teče med; nebo obláčkový svět víl. A občas na Yuu čeká i nějaký ten boss. Ze společníků jsem si pro boj nejvíc oblíbil psycho netopýra a princeznu z lidského světa, i když designem je stejně nejlepší lištička.  

Suma sumárum, je to spíše pohodová klidnější hra s jedním očekávatelným příběhovým zvratem. Vyznění hry je dušínovsky příkladné – vše se dá vyřešit laskavostí a není třeba podléhat nenávisti. V podstatě se dá říct, že Yuu je jako Naruto, akorát se ohání klacíkem, a to překvapivě účinně. Děti se zřejmě u hry budou bavit více než já, ale díky uměleckým ambicím hry jsem si ji také poměrně užil. Časově je hra nenáročná jednohubka, jenom při tom grindu navíc už působí zdlouhavě a unaveně. Nakonec tedy váhám, zda ji mohu někomu doporučit – viděl bych to patrně na rodiče s malými dětmi, které mají rády klasické pohádky s princeznami a draky.  

Poznámky k osobním achievementům:
Herní doba: 23 hodin
Všechny vedlejší úkoly
Všechny odkryté odznaky s artworky 

Pro: Artworky; hudba; svět; pohádka.

Proti: Grind při plnění vedlejších úkolů; některé nesmyslné achievementy.

+15