Po přečtení komentářů se mi zdá, že hráčská komunita zřejmě odmítá rezignovat na hledání svatého grálu, nejlepší hry všech dob. Ten bohužel nelze nalézt, protože neexistuje - stejně jako neexistuje nejlepší film všech dob, nejlepší kniha všech dob, nejlepší obraz všech dob, nemůžeme mluvit ani o nejlepší hře všech dob. Každý umělecký objekt v člověku rozpohybuje emoce jiným způsobem. Neexistují žádné společné kategorie, kterými bychom umělecká díla mohli objektivně měřit a ani hry v tom nejsou žádnou výjimkou.
Breath of the Wild je hra neobyčejná díky obrovskému, živému, otevřenému světu, který je mimo jiné podle mě také důvodem, proč se o této hře často mluví jako o té nejlepší ("nejlepší hra bude nejlépe simulovat náš svět"). Hyrule v době BotW se nachází přesně sto let po katastrofě a je prodchnuté nostalgií po zašlém království, které má Link přivést zpět. Při hraní jsem se tomu nemohl ubránit: pocit, který jsem průchodem fikčním světem měl, byl také nostalgický, ale jiným způsobem. Při procházení herní krajiny (wild) jsem cítil smutek z toho, že z našeho světa čím dál tím více ubývá přírody. Ta bude možná pro moje potomky téměř ztracena, možná ji budou objevovat díky hrám a filmům jako je tato, ale jako reálná věc se možná scvrkne na safari, parky nebo jiná místa vykázaná modernitou na okraj. Některé scenérie BotW jsou opravdu magická, dají se spíše zažít než popsat.
V čem se BotW liší od jiných her s otevřeným světem, které jsem hrál, je rezignace na realismus. Hyrule je pohádkové království - je si vědomo, že je herním světem. Charaktery i questy jsou černobílé a uzavřené, morální dilemata nečekejte. Nemyslím to jako výtku, do celkové koncepce hry a série Zelda to naprosto sedí. Co mi na hře trochu vadilo, je japonská infantilita a styl humoru, ale jsou to asi věci, kterým prostě nerozumím.
Legend of Zelda: Breath of the Wild je opravdu výjimečný počin v mnoha ohledech. Přál bych každému alespoň jednou v životě seskočit s paraglidem ze zasněžené hory slunce do otevřené savany, a potom se prostě jen rozeběhnout.
Breath of the Wild je hra neobyčejná díky obrovskému, živému, otevřenému světu, který je mimo jiné podle mě také důvodem, proč se o této hře často mluví jako o té nejlepší ("nejlepší hra bude nejlépe simulovat náš svět"). Hyrule v době BotW se nachází přesně sto let po katastrofě a je prodchnuté nostalgií po zašlém království, které má Link přivést zpět. Při hraní jsem se tomu nemohl ubránit: pocit, který jsem průchodem fikčním světem měl, byl také nostalgický, ale jiným způsobem. Při procházení herní krajiny (wild) jsem cítil smutek z toho, že z našeho světa čím dál tím více ubývá přírody. Ta bude možná pro moje potomky téměř ztracena, možná ji budou objevovat díky hrám a filmům jako je tato, ale jako reálná věc se možná scvrkne na safari, parky nebo jiná místa vykázaná modernitou na okraj. Některé scenérie BotW jsou opravdu magická, dají se spíše zažít než popsat.
V čem se BotW liší od jiných her s otevřeným světem, které jsem hrál, je rezignace na realismus. Hyrule je pohádkové království - je si vědomo, že je herním světem. Charaktery i questy jsou černobílé a uzavřené, morální dilemata nečekejte. Nemyslím to jako výtku, do celkové koncepce hry a série Zelda to naprosto sedí. Co mi na hře trochu vadilo, je japonská infantilita a styl humoru, ale jsou to asi věci, kterým prostě nerozumím.
Legend of Zelda: Breath of the Wild je opravdu výjimečný počin v mnoha ohledech. Přál bych každému alespoň jednou v životě seskočit s paraglidem ze zasněžené hory slunce do otevřené savany, a potom se prostě jen rozeběhnout.
Ken Follett’s The Pillars of the Earth