Po přečtení komentářů se mi zdá, že hráčská komunita zřejmě odmítá rezignovat na hledání svatého grálu, nejlepší hry všech dob. Ten bohužel nelze nalézt, protože neexistuje - stejně jako neexistuje nejlepší film všech dob, nejlepší kniha všech dob, nejlepší obraz všech dob, nemůžeme mluvit ani o nejlepší hře všech dob. Každý umělecký objekt v člověku rozpohybuje emoce jiným způsobem. Neexistují žádné společné kategorie, kterými bychom umělecká díla mohli objektivně měřit a ani hry v tom nejsou žádnou výjimkou.

Breath of the Wild je hra neobyčejná díky obrovskému, živému, otevřenému světu, který je mimo jiné podle mě také důvodem, proč se o této hře často mluví jako o té nejlepší ("nejlepší hra bude nejlépe simulovat náš svět"). Hyrule v době BotW se nachází přesně sto let po katastrofě a je prodchnuté nostalgií po zašlém království, které má Link přivést zpět. Při hraní jsem se tomu nemohl ubránit: pocit, který jsem průchodem fikčním světem měl, byl také nostalgický, ale jiným způsobem. Při procházení herní krajiny (wild) jsem cítil smutek z toho, že z našeho světa čím dál tím více ubývá přírody. Ta bude možná pro moje potomky téměř ztracena, možná ji budou objevovat díky hrám a filmům jako je tato, ale jako reálná věc se možná scvrkne na safari, parky nebo jiná místa vykázaná modernitou na okraj. Některé scenérie BotW jsou opravdu magická, dají se spíše zažít než popsat.

V čem se BotW liší od jiných her s otevřeným světem, které jsem hrál, je rezignace na realismus. Hyrule je pohádkové království - je si vědomo, že je herním světem. Charaktery i questy jsou černobílé a uzavřené, morální dilemata nečekejte. Nemyslím to jako výtku, do celkové koncepce hry a série Zelda to naprosto sedí. Co mi na hře trochu vadilo, je japonská infantilita a styl humoru, ale jsou to asi věci, kterým prostě nerozumím.

Legend of Zelda: Breath of the Wild je opravdu výjimečný počin v mnoha ohledech. Přál bych každému alespoň jednou v životě seskočit s paraglidem ze zasněžené hory slunce do otevřené savany, a potom se prostě jen rozeběhnout.

V naší České kotlině se čas od času urodí několik her, které se ve světové konkurenci mohou poměřovat se špičkami ve svém žánru. Na tyto hry můžeme být právem hrdí a po Mafii, Poslu smrti, Vietcongu a dalších sem můžeme zařadit i Machinárium.

Machinárium je klasická 2D adventura od pražských Amanita design, která ve své době posbírala řadu ocenění a zpětně se není vůbec čemu divit. I když hru posuzuji s několikaletým zpožděním, mohu konstatovat, že Machinárium jaksi nezestárlo. Jde o jednu z těch mála her, které časem spíše zrají jako víno, a které budou lidé pravděpodobně hrát a obdivovat i za desítky let. Jemná poetika robotího světa jakoby dokázala hráče okouzlit svojí dětskou bezprostředností a úžasnou hratelností. I když většinu ocenění ve své době Machinárium získalo hlavně za grafiku a za hudbu (vynikající Floex), vůbec to neznamená, že by hratelnost byla zatlačena dopozadí, spíše naopak. I bez audiovizuální stránky by bylo Machinárium výbornou adventurou. Narazíte tu dokonce na některé vyloženě inovační prvky žánru, jako třeba postupné odkrývání lokace, natahování a smršťování hlavní postavy nebo hra za jinou postavu. Rébusy jsou přiměřeně složité a logické. Málokdy se vám stane, že budete potřebovat pomoc návodu. Kladně bych ocenil i velké množství miniher, jsou jich opravdu desítky. Narazíte mezi nimi i na některé nudné a pár jich je opravdu hodně obtížných, ale celkově mě bavily téměř všechny.

Machinárium je prostě roztomilé, dětsky hravé, inteligentní... Jsem fakt rád, že jsem na tuto hru zpětně narazil.

Asi každý v životě narazil na hru, která v něm nějakým způsobem zanechala stopu, která jej ovlivnila, a na kterou bude za desítky let s láskou vzpomínat. Jak jste možná poznali podle mého nicku, tou mojí hrou je Gothic. Jasně, grafika je místy nefunkční, najdete tu stovky bugů a chyb, než si zvyknete na ovládání uteče několik hodin, obtížnost ze začátku dost brutální, ALE pokud tohle všechno překousnete a vydržíte, hra vás odmění naprosto fantastickým zážitkem. Svět trestanecké kolonie mě kdysi úplně pohltil, strávil jsem zde stovky hodin a nelituju ani jediné. Piranha bites tehdy vytvořili nejfunkčnější a nejatmosféričtější svět, v jakém jsem se kdy ocitl. Asi to ani nelze popsat, je to zážitek který se musí prožít, ale i tak... první procitnutí v kolonii, západ slunce nad starým táborem, setkání s Xardasem, souboj s trollem... je toho prostě spousta. Takže tak. Omlouvám se, ale prostě to muselo ven.

Po Runaway jsem sáhl pravděpodobně z nostalgických důvodů. Chtěl jsem se vrátit do 90.let, kdy jsem jako malý kluk hltal každou hru která se mi dostala pod ruku, a kdy mojí jedinou starostí bylo na jak dlouho mě rodiče nechají hrát na naší 486. Za to, že můj ve výsledném dojmu u mě převládalo spíše zklamání, mohou možná moje přemrštěná očekávání, možná hra samotná, nebo možná fakt, že už nejsem ten malý kluk, a na hry už nepohlížím tak nekriticky jako kdysi.

Runaway je klasická point-click adventura ze staré školy, se všemi klady a zápory které sebou tento, dnes už prehistorický žánr, nese. Jako hlavní přednost bych na prvním místě určitě uvedl grafiku, která bude tím prvním co vás při hraní praští do očí. Některé lokace (zejména New York ze začátku) jsou tak osobité a krásné, že bych se je nebál zarámovat a pověsit nad krb (kdybych nějaký měl). Nutno podotknout, že ani deset let od vzniku hry grafika neztratila nic na své kráse, spíše naopak, a to se v herním průmyslu jen tak nevidí. Co se příběhu týče, tak opravdu jde o road adventure. Hlavní hrdina, sympatický doktorand Brian Basco, se postupem hry protlouká snad celými Spojenými státy, ale nerad bych spoileroval. Celkově scénář je více než příjemný, nenajdete zde sice momenty, kdy byste si říkali "Tyvole tak to jsem nečekal!", nebo "Jak originální!", ale zato v příběhu najdete přátelství, zradu, milostnou zápletku a dokonce i několik úsměvných momentů.

Proč jsem vlastně na začátku psal že mě Runaway zklamala?

Jde zejména o adventurní prvky hry, které nejsou zdaleka ideální a které hru táhnou ke dnu. Po prvních dvou kapitolách Runaway začíná postupně ztrácet dynamiku. Příbývá lokací i předmětů, a řešení jednotlivých úkolů bývá dost často nelogické, a ani obvyklému pixelhuntingu se nevyhneme. Ze stereotypu Vás nevybere ani grafika, na kterou jsem pěl ódu o odstavec výše. Runaway se bohužel po určité době stane nudnou.

Pokud jste milovníci adventur, pak si Runaway určitě zahrejte. Pokud nejste tak vás hra neosloví a nebude vás bavit.