Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Wolfenstein 3D

80

Komentáře

« Předchozí Následující »
  • PC 90
Na úvod musím podotknout, že jsem Wolfenstein 3D hrál kdysi dávno ještě v době PC 286, nicméně až v červnu 2009 jsem Wolfa proběhl od začátku do konce bez použití cheatů. Toto jen pro upřesnění, že se nebude jednat o nostalgický komentář.
Wolfenstein 3D je opravdu pamětník, ostatně je mu, byť neprávem, přisuzována role zakladatele žánru FPS jako takového. Stejně tak jsem k Wolfovi přistupoval. Nejprve jsem si chvíli zvykal na ovládání v kombinaci klávesnice a myš. Citlivost myši je o dost menší než v současných hrách, ale po prvním levelu jsem to dostal do ruky. Co se týče grafického zpracování, tak se jedná opravdu o průkopníka, ale musím z vlastní zkušenosti říct, že jsem hrál i ošklivější hry. Obzvláště v některých levelech je grafika tak trochu nepřehledná. Co mi na hře vadilo asi nejvíc, je design některých pozdějších levelů, kde jsem se několikrát ztratil a bloudil pořád dokola, než jsem našel klíč, dveře apod. Většina levelů je logicky a přehledně navržených, ale občas se najde nějaký ten chaotický úlet. Absence mapy tedy není, až na výjimky, nikterak skličující. Druhů nepřátel sice není mnoho, ale neurazí a ani nenadchnou. Stejně je to se zbraněmi, většinu času jsem používal samopal a na závěrečné bossy rotační kulomet. Co mě příjemně překvapilo, je velikost zranění závislá na vzdálenosti od nepřítele. Prostě na jeden metr vás jeden výstřel zabije, na delší vzdálenost jen škrábne atd. To jsem u hry z roku 1992 nečekal.
I přes všechny vyjmenované zápory má Wolfenstein 3D pořád své kouzlo a atmosféru, jen musíte být ochotní na chvíli zapomenout, že existují Doom, Half-Life či Crysis.

Pro: Atmosféra, závěreční bossové

Proti: Občas nepřehledný design levelů, absence mapy

+47+47 / 0
  • PC 85
Wolfenstein 3D je jedna z prvních 3D her na světě a první Wolf ve 3D.
Hra se koná většinou v bludišti, což mě někdy mátlo a vracel jsem se do stejných lokací.
Zbraně jsou dobré, narazíme celkem na 4 zbraně, nejvíce jsem používal machine gun a chain gun, pistoli jsem používal ze začátku hry a někdy i na psi a nůž jsem použil pouze na psi. Nepřátelé se mi jevili dobře, potkáme ve hře celkem 5 nepřátel, nejvíce jsem si oblíbil boje s SS vojáky. Boje s bossi jsem si užil, celkem je jich 6.

Pro: Vše.

Proti: Nic.

+39+44 / -5
  • PC 80
Nostalgie je mrcha hrozná, pamatujte na to. To takhle k večeru shlédnete pár videí z nové akční pecky Old Blood a místo toho, abyste si to tedy koupili, vás napadne po skoro dvou dekádách oprášit herní legendu.

Natrefil jsem na emulátor, který umožňuje hru spustit pod Win 7 bez sebemenších problémů. Horší je, že myška během hraní nefungovala, takže jsem byl odkázán na těžkopádné otáčení se šipkami. Emulátor ale má jednu vychytávku, díky které byly problémy s myší odpuštěny – přehlednou mapku všech úrovní! S ní zcela odpadá mnou nenáviděné objímání zdí ve snaze najít všechny tajné oblasti. Původně jsem myslel, že si projdu jednu, dvě úrovně, zavzpomínám na staré časy, pak mě hra omrzí a bude pokoj. Samozřejmě, že jsem si nakonec musel projít celou hru, včetně tajných úrovní, o kterých jsem tehdy ani nevěděl, že existují. Líně jsem sáhnul po nejnižší obtížnosti předznamenávající rychlý průchod hrou a vrátil se o nějakých osmnáct let zpátky.

A tady jsou dojmy z epizod.
PS: Uvedené HP nepřátel je jen pro zajímavost, přičemž uvádím nejnižší a nejvyšší možné.

1. Escape from Wolfenstein
První, původně demo epizoda, kterou jsem v dětství projel snad dvacetkrát. A i teď to byla zábava. Až mě místy zaráželo, jak je možné, že jsem si po tolika letech vzpomínal na některé mapy.
Čtveřice zbraní, z toho jedna nepoužitelná. Jediný typ munice. Tři druhy nepřátel. Asi deset druhů předmětů… Zdá se, že je toho hrozně málo a přitom to vůbec nevadí. Design map je navzdory té 2D rovině nápaditý a vůbec neomrzí. Úrovně jsou sice velké, ale díky využití různě barevných stěn se snadno vryjí do paměti. A prostředí kolikrát představuje víc než jen slepenec chodeb. Jednou je to věznice, podruhé jídelna, ložnice, kuchyně, psinec anebo třeba vstupní hala.
Nezapomenutelné zbraně v čele s kulometem, čtveřice pokladů, lékárna, jídlo, psí žrádlo… mimochodem až teď jsem zjistil, že je-li hodnota zdraví pod deset, je možné se léčit krví! A pak, že mě Wolf už nemůže ničím překvapit.
Příjemně mě potěšila i tajná úroveň dostupná z E1M1, která nabízí zajímavý řetězec dlouhých chodeb a to vše v nové, fialové barvě! :)

Fašouni
Hnědý týpek (25 HP) – Zcela běžná překážka. Každá Doomovka asi potřebuje jeden druh zmetka, který se bude moct počítat po stovkách. V Doomu hnědý Imp, v Hexenu hnědý Ettin a ve Wolfovi hnědý nácek… kdyby to v Hereticu neobstaral rudý Gargoyle, řekl bych, že ID měli hnědou úchylku.
Pejsek (1 HP) – Trochu zbytečná potvora, ale zase jich je málo a čeho je málo, to příjemně zpestří hru.
Modrý týpek (100 HP) – Nezapomenutelný protivník s hláškami, kterým jsem nerozuměl tehdy a nerozumím jim ani teď. Ovšem dnes už vím, že to nejsou jen neartikulované výkřiky. Je zajímavé, že Wolf krom bossů nepředstavuje žádného vyloženě silného nepřítele. 5-6 výstřelů pistole na nejsilnějšího běžného zmetka… to je docela zvláštní.

Boss
Modrý rambo s dvojící kulometů (850/1200 HP) – Jako malý capart jsem se ho hrozně bál. Bál jsem se otevřít ty dveře, za kterými tahle gorila stála. Tehdá jsem nebyl schopen ho sundat ani kulometem. Pak jsem našel tajnou oblast s hromadou lékáren a už to bylo o něčem jiném. Zvláštní, největší nostalgické vzpomínky budu mít asi na bosse. Jinak při téhle hře jsem se rozhodl každého bosse sestřelit pistolkou… doporučuji všem - je to sranda :)


Čas – 78:48


2. Operation: Eisenfaust
Epizoda mě docela překvapila velkou přehledností většiny úrovní. Úrovně jsou o fous menší než v první epizodě, snadno se v nich lze vyznat a hra odsýpá rychleji. Velkou část mapy kolikrát zahrnují oblasti za tajnou stěnou, v jednom případě to je asi 90% mapy! Novinkou je přítomnost druhého typu klíče a hlavně nového zmetka. Nechybí ani řádka designérských perliček. Například mapa E2M5 tvarem odpovídá hákovému kříži. V mapě E2M8 je zase polovina mapy tvořená sítí tajných chodeb. Nemít mapu, musel bych si ji kreslit, protože jinak je to neskutečný bludiště, zvláště když v něm jsou schovaní dva bossové z první epizody. Nicméně mapa jasně ukázala, že tvůrce své megabludiště tak úplně nezvládl, neboť v mnoha případech jedna posunovací stěna zakryje stěnu jinou, čímž je znemožněn přístup k některým předmětům a nejde dosáhnout 100% statistik.
Tajná úroveň, dostupná opět z E2M1 se nese v duchu celé epizody – bez tajných oblastí ji lze dohrát asi za 20 sekund!

Fašouni
Černý týpek (45/65 HP) – Je černý, strašidelný, nebezpečný a vydává hnusné zvuky… asi proto jsem se tenkrát druhé epizodě vyhýbal. Nahrazení nepřítele číslo jedna černým mutantem dost zvedlo obtížnost. Díky nim je tahle epizoda velmi specifická a to se cení.

Boss
Doktor (850/2400 HP) – Trochu mrzí, že obsah tajných oblastí, kde je celkem asi 1000 HP dělá z boje frašku a to i když jsem dědka pižlal pistolkou. Obtížnost bossů by měla plynule vzrůstat, ale zatímco u první epizody jsem vychcípal asi třikrát, tady ani jednou. Zajímavé je, že při maximální obtížnosti má dědek dvakrát tolik HP, co první boss. Na nejlehčí ale mají oba stejně…


Čas – 85:04 (z čehož asi 30 minut dělá bludiště z E2M8 :) )


3. Die, Fuhrer, Die!
Poslední epizoda původní verze hry. Úrovně jsou snad ještě menší a ještě přehlednější. Přijde mi, že tuhle epizodu jsem prolétl rychlostí blesku, ale užil jsem si ji. Jen kdyby ke konci tvůrci nepředvedli řádku klasických bludišť. Epizoda opět nabídne pár fičur. Tou největší jsou asi zamčené dveře v tajné oblasti. Kde kdo by hledal klíč a přitom stěna opodál jde odsunout a dveře pohodlně obejít.
Výtečná je tajná úroveň, dostupná z E3M7. Už tehdy ID překypovali nápaditostí a Pac-Man v provedení Wolfa je toho důkazem.

Fašouni
Bílý týpek (50 HP) – Celkem nebezpečný, ale neřekl bych, že více než mutant. To, že se nepřítel dokáže pohybovat rychle, činí problémy jen na velkých prostranstvích s mnoha překážkami a těch ve Wolfovi moc není.
Duch Hitlera (200/500 HP) – Je dobré, že třetí epizoda opět přináší vícero nových nepřátel, ale tyhle zmetci jsou strašně vzácní. Přitom jejich zbraň je natolik specifická, že kdyby si s nimi tvůrci víc vyhráli, mohli by hráči pořádně zatopit.

Boss
Adolf! (800+500/1200+900 HP) – S Adolfem je sranda. Tedy v rámci možností, které u Wolfa zase tak pestré nejsou. Ale jako boss má šťávu, tím spíše, že léčiva okolo není mnoho, salva ze čtyř kulometů je solidně vražedná a bossfight má vlastně dvě části, což později zopakuje až final boss Hereticu.


Čas - 53:44


4. A Dark Secret
Bohužel druhá trojice epizod nezačíná nejlépe. V těch minulých epizodách čekaly na hráče vždycky nějaké novinky. Pokud ale nepočítám bosse a pár nových textur není v této epizodě nic, na co se dá těšit. Opět je tu k mání pár zdařilých úrovní, ale mnohem více převládají nic neříkající slepence chodeb. Z dětství jsem si nevybavil ani jedinou úroveň a to už o něčem svědčí.
Nicméně tajná úroveň dostupná z E4M3 patří k nejnáročnějším mapám vůbec. Asi 70 nepřátel, které vyburcuje jediný výstřel. Lahůdka :)

Boss
Bílý důstojník (850/1200 HP) – Bossfight je klasicky zábavný a samotný boss také není špatný. Skutečnost, že má v rukou raketomet, však dává tušit, že Wolf už je pro takovou zbraň částečně uzpůsobený, pouze k explozím ještě nedochází.


Čas - 68:45


5. Trail of the Madman
Z druhé trojky bezpochyby nejlepší epizoda. Malá, krátká, přehledná, akorát tak obtížná a navíc s mnohdy lehce odhalitelnými tajnými oblastmi.
Tajná úroveň, dostupná z E5M4 představuje poměrně jednoduchý slepenec chodeb s mnoha poklady. Za mnoho to nestojí, ale opět se to trochu liší od běžných úrovní.

Boss
Červená rambolina s dvojicí kulometů (850/1200) – Tvůrci předvedli do puntíku to samé monstrum jako v první epizodě, pouze změnili vzhled a zvuky. A i ten souboj mi přijde vzhledem k prostředí a počtu léčiva snazší. To, že je boss pro pátou epizodu?! To nemohli té mrše aspoň přidat na zdraví?! Ovšem… kdyžtak mě někdo opravte, ale není tohle vůbec první ženský nepřítel v historii PC her?


Čas – 40:31


6. Confrontation
Poslední epizodu jsem neměl rád už tehdy a ani teď se nic nezměnilo. Velké, rozsáhlé a především těžce nepřehledné mapy. Obtížnost je místy docela vysoká… jo, na tu nejlehčí obtížnost taky. Asi hraju fakt děsně, ale bez myšky je to strašně nepohodlné.
Tajná úroveň, dostupná z E6M3 je znovu něčím zvláštním. Nechybí tu mutanti, trojice bossů z první epizody a ještě Pac-Man. Prostě tajná úroveň jak má být.

Boss
Hnědý důstojník (850/1200) – Kombinace raketometu a kulometu je hezky vražedná, nicméně na tomhle finále je podstatně těžší samotná úroveň a ne bossfight. Docela škoda.


Čas -. 87:01


No… zase se ten koment nějak protáhl. A to jsem o hře jako takové mnoho neřekl. Nicméně každý určitě ví, co je Wolfenstein za legendu. Já mohu jen dodat, že za nějakých deset-patnáct let si určitě dám další rundu, protože tahle hra je věčná.

Pro: Dokonalé využití toho mála, co hra a engine nabízí, bossové, tajné úrovně

Proti: Chybí mapa, v závěru moc bludišťákových map

+38+38 / 0
  • PC 90
Jako hráč sám sebe nepovažuji za nejmladšího, ale vzpomínky na první setkání s dnes už legendárními hrami, útrapami s nimi spojenými a onen pionýrský pocit, který vzbuzovaly, si vybavuji jako by to bylo včera. Tou první hrou, kterou nosím ve svém srdci (jako nostalgický předmět typu céček, čokoládové tyčinky Artemis, či žvýkačky Pedro) se stal Wolf3D. Bylo to těsně po převratu, kdy se v našem městě otevřel první obchod s kancelářskou a výpočetní technikou, uvnitř se nacházelo první PC a na něm hrál starší kluk tuto, pro mnohé žánrově průkopnickou FPSku. Chodíval jsem tam kdykoliv to čas dovolil, zanedbajíce své školní povinnosti s nadějí, že se také někdy dostanu na řadu – nikdy se tak nestalo! Naštěstí netrvalo dlouho a do naší rodiny zavítalo také jedno obstarožní PC, určené primárně k zdokonalování se ovládání stroje a naučení se účetního programu. A co čert nechtěl, krom samotného PC (bez zvukové karty) a jehličkové tiskárny, byly přibaleny 5¼ diskety a na nich i obdivovaný Wolfenstein 3D.

Hra se pro mě stala zábavou i prokletím na obrovské kvantum hodin, trávených před monochromatickým 14“ monitorem, až se sám divím, že dnes ještě nenosím brýle. Nikdy nezapomenu na zvuky jako byl štěkot německého ovčáka, otevírání železných dveří nebo zasouvání zdí při nalezení tajné místnosti, které vyluzoval PC speaker...

Ve své době poskytovala hra šílené ztvárnění pro mě nic neříkajících nacistických symbolů, mě šlo ale “jen“ o projití (pokud možno za potlesku rotačního kulometu nebo jiné ze tří palných zbraní a bodáku) šikovně navržených lokací a utkat se tváří v tvář se závěrečnými bossy daných episod (na mnou pojmenovaného “kuchaře“ (on to byl Dr. Schabbs) nebo “Helgu“ (Gretel Grosse) se opravdu nedá zapomenout).

Ovšem i tato hra se nevyhnula pár momentům, kdy by člověk nejraději přestal hrát. Jednak to byl level design některých kapitol, kde docházelo ke zdlouhavému bloudění, částečně i postupný stereotyp a pro hráče bez zvukovky i ony nezapomenutelné zvuky, které po hodinách hraní odeznívaly jen pomalu. Jinak se ale dá tento protifašistický odboj v podání B.J. Blazkowicze považovat za povedený kousek (nejen z nostalgické pozice) a pro dnešního mladého hráče cestou do začátků herní historie.

Pro: nostalgie, bossové, rotačák, zvuky

Proti: zvuky, někdy level design

+37+38 / -1
  • PC 100
Wolf 3D se řadí mezi vůbec první hry, které jsem kdy hrál. Tehdy jsme měli v počítači pouze několik her jako Prince of Persia, Sokoban, demo k Alone in the Dark I a pár dalších, které by dnes snad nikdo už nepoznal. K Wolfensteinovi 3D se řadí určité prvenství, které se dost těžko popisuje někomu, kdo tu dobu tehdy nezažil.

Počítačová hra, kde můžete hrát sami ze svého vlastního pohledu, pohybovat se plynule po chodbách, místnostech (tj. ne frame po framu), to bylo něco, co do té doby prostě neexistovalo. Zůstaval jsem nechápavě stát nad tím, když jsem stál za bratrem, který seděl u počítače a tohle poprvé hrál. Ta postava chodí, střílí nepřátele, může být i zabita, sbírá jídlo a lékárny a dostává se dál a dál. Tehdy jsem byl možná příliš malej, abych vůbec pochopil všechny ty možnosti (které jsou možná dnešním hráčům k smíchu). Tohle jste si ale prostě museli zažít.

Mohlo mi být nějakých 6 nebo 7 let a tohle byla hra, která prakticky započala můj vztah k počítačovým hrám jako takovým (rodiči mnohdy odsuzovaným). Tehdy jsme PC doma ještě neměli a jediná příležitost k hraní byla u táty v práci na firemním počítači (cena průměrného PC se tehdy pohybovala kolem 40-ti tisíc a je třeba si uvědomit, že tehdy stejná suma byla dneska jako... no, těžko vůbec odhadovat...).

Wolfenstein zkrátka a dobře nabídl na tu dobu nevídané možnosti, svobodu a nechat hráče dělat si co chce. Byl to v podstatě prototyp Dooma, který vyrobila stejná firma později. I tady se ke konci každého levelu sčítaly procentuálně zabití nepřátelé, nasbírané poklady a secrety. V podstatě obdoba Dooma. Secrety byly vůbec tehdy zajímavá kapitola. Věřilo se, že Hitler schovává různé poklady a cenosti, které jsou ukryté a hráč je může, ale nemusí, najít. I po letech pro ostřílené hráče, secrety zde pořád zaujímají čestnou pozici, tedy za předokladu, že nejste jeden z těch, kdo si vygoogluje mapu aby věděl, kam má jít najisto. Oproti Doomovi zde nemáte žádnou mapu levelu, ve kterém se nacházíte. Tehdy to byla možná nevýhoda, ale měla své kouzlo. Aby se člověk v levelu dobře orientoval, musel ho skutečně poznat a na vlastní kůži celý projít.

Jako takový pomyslný prequel Dooma, už tady byla použita spousta věcí, které člověk v Doomu později objevil, ale byly poprvé vynalezené právě tady (xicht hráče, HP bar, ammo bar, pickupy...). Hra samotná měla 6 epizod přičemž každá měla 9 levelů + jeden bonusový. Pro většinu map pak složil skladatel Robert Prince vlastní hudbu, čímž se dosáhlo toho, že člověk nemíval pocit, že se mapy opakují nebo že si jsou mezi sebou podobné. Wolfenstein položil tehdy základ pro mapu typu - start - exit, přičemž abyste mohli mapu dohrát, museli jste najít jeden klíč, kterým se otevřela uzamčená místnost s klíčem 2, který terpve odemykal místnost s exitem (totožné schéma použili id software u Dooma).

Sice jsem odehrál u Wolfensteina stovky hodin hrací doby (a častokrát jsem se k tomu vracel), ale pořád se to nedalo srovnávat s tím, co teprve mělo přijít. Wolfenstein 3D položil základ, ze kterého po čase vzešel Doom..., který přepsal historii počítačových her na další leta dopředu a vytvořil tak samostatný herní žánr.
+34+34 / 0
  • PC 80
Původně jsem Wolfa rozehrál jen tak na zkoušku. Zkusit si první slavné FPS. Zkusit si, jestli mě to bude bavit. Jestli mě neodradí grafika. Stále stejné zdi. Stále stejné prostředí. Rovina. Jestli mě neodradí bludiště bez mapy. Jestli mě neodradí na dnešní poměry už dost nepohodlené ovládání. Kdy se ještě úkroky nebraly jako zásadní prvek. Kdy myš ještě nebyl samozřejmý standard každého počítače.

Grafika, mě neodradila. Hrál jsem na malé okno a všechno co jsem potřeboval vidět jsem viděl. Design map je občas docela solidní bludiště. Dřív jsem někde slyšel radu. Když jseš v bludišti, drž se jedné stěny. Skoro celou hru jsem tedy pochodoval stále doprava. A ono to fungovalo. Párkrát jsem zabloudil ve čtvrté epizodě, kde se klíče občas povalovali v tajných místnostech. Ale jinak v pohodě.

Docela slušné ozvučení a muzika. Pár druhů nepřátel. Pár druhů zbraní. Brokovnice by tady ale asi ještě vypadala dost komicky. Zajímavé je, že nepřátelé vám mohou zasadit kritickou ránu. Když vás dobře trefí, tak někdy stačí i jedna rána. Moc her žánru se k tomuto prvku poté neohodlalo. Styl hry se celou dobu nemění. Raději jsem si to dávkoval po menších dávkách.

Ačkoliv hra vypadá dost primitivně, tak mě to docela bavilo. Hra má docela slušnou dynamiku. Tohle IDSoftware uměl už tenkrát. Zábavní bossové. Hra mě překvapila. Až na nějaké úlety jsem se nemusel nutit do postupu. Na tehdejších 286kách za 90 000 korun to musela být pecka.

Pro: slušná dynamika, zábavní bossové, slušné ozvučení, kritická rána

Proti: ukryté klíče, málo druhů nepřátel

+32+32 / 0
  • PC 100
Hra, které v mých očích překonala Dooma v atmosféře. Když už totiž chci srovnávat, tak hry z podobné doby.

HAF řekl pes

Procházení dlouhými a temnými (ač osvětlenými) chodbami mi nahánělo strach. Nevím co mě hnalo dopředu, protože jsem se bál podívat se za každý roh, každé dveře, co jsem našel. Nějaká zvrácená touha, podobná té, co nás směruje k dívání se na hororové filmy. Chceme se bát, ale některé strachy jsou těžší s dalekosáhlými následky. Přesně jako Wolf. Atmosféra tu zkrátka exceluje. K tomu ještě paranoidní pohled BJovo očí, poslouchání každého zvuku, jestli se někde neotevřou dveře (brrr). Dojmu pomáhala i hudba, místy šílená (poslouchání zvukových stop samostatně bez hry už není ono, jen pro nostalgisty jako jsem já), místy zvráceně sugestivní. Nezapomeňme také na titulní znělku když se zapne hra. Pro drtivou většinu hráčů to byla první příležitost, kdy slyšeli hymnu Nacistů Horst Wessel Lied, i když tedy v MIDI verzi (dnes se tomu říká polyfonní). Ale zas táta mi k tomu zpíval slova "Pes jitrničku sežral". Naštěstí jsme tenkrát měli kvalitní zvukovku, tak jsem si mohl užívat hudby ve hře I zvuků (což tenkrát nebylo časté, jak jsem pochopil).

AIIÍÍ řekl hnědej

Možná nejde o první FPS, ale to mě ani trochu netrápí. Je nejslavnější, pro mě extra-vzpomínková a koneckonců Catacomb je oproti Wolfu dost slabá. Pro mě bude první tato, i když znám fakta). Kontroverzností je neméně "drsná", krev v Doomu je jedna věc, ale obrázky Hitlera (jeden typ dokonce ve skleněné vitráži) a ostatních symbolů je věc druhá. A krev tu byla také, i když jí nebylo tolik. Tak jako tak, odhadem se za těch 60 levelů zabije několik tisíc nepřátel. Slušný počet. Když už jsme u nich, ani mi nevadila jejich jednotvárnost (4 typy běžných nepřátel, z toho pátý typ je jen v jednom "světě" a pak jen na speciálních místech). Oni se krásně roztřídili podle obtížnosti zabití, podle nebezpečnosti. Základní typ, dnes bych ho nazval grunt, poté rychlý typ - bílej a těžkej/silnej typ umpapa. Psi dokáží potrápit, ale většinou jsou jen potrava pro kanóny. Ano, kanóny, ty neexistující (Wolf má omezené i zbraně).

Vtipné je, že ač jsem šetřivý a dokážu zajistit, aby mi náboje vydrželi i při "rotačáku", tedy čtvrté zbrani, nepoužíval jsem ho. Z jednoduchého důvodu - moc hlučný. Jakkoliv divně/směšně to zní, mě ten zvuk vadil. Vyhovoval mi štíhlý vzhled a krásný zvuk samopalu, neboli trojky. Pistolka je směšná a nůž jen pro fajnšmejkry. Když jsem natáčel dohrání všech levelů a zrovna byl u Bosse prvního světa, chtěl jsem zamachrovat a zničit ho jen nožem. Vymstilo se mi to a tak jsem musel natáčet znovu. Zkoušel jsem ho zabít několikrát a nakonec jsem to vzdal a zabil ho normálně sapíkem, šedou zbraní.

Teď už samozřejmě hraji na nejtěžší, cokoliv menšího by byla potupa (i kdybych byl špatný hráč, celoživotní hraní by naučilo i největšího troubu a já se za troubu určitě nepovažuji). Jako dítě jsem hrál tuším na nejmenší. Sice mě štval ten obrázek plínek a dudlíku, ale "ty hezké obrázky" (těžší obtížnosti) se hrát nedaly. Hrálo se tenkrát na šipkách+ctrl+space+alt (v pořadí důležitosti), tenkrát jsme nic jiného neznali a tak i když šlo ovládání přenastavit, i nyní bych to hrál na šipkách. Ze zvyku, jako poctu i nostalgii. Dokonce i šlo běhat, ale nemyslím, že bych to nějak využíval. Jednou mi kamarád ve škole řekl, že existuje nějaký cheat kde by se dalo jezdit po chodbách džípem. Teď mi to přijde jako pěkná blbost, ale tenkrát jsem tomu věřil a líbila se mi ta představa. Také se mi do spárů dostalo klasické ILM (později to v historii překonalo IDDQD/IDKFA ve známosti), ale nepoužíval jsem tento kód, jednoduše proto, že resetoval skóre a to mě štvalo.

UMPAPA řekl umpapák

Když jsem tedy před pár lety jel level za levelem (abych hru komplet dohrál), narazil jsem a to poměrně brzy, v E2L8. To je ten level, který jde normálně dohrát a vůbec ničeho zvláštního si nevšimnete, jenže když otevřete jednu určitou zeď, otevře se vám cesta do pekla miniaturních místností, slepých uliček, dvou BOSSŮ, pár bonusům a hlavně šílenství, totálnímu zmagoření z pobíhání doleva/doprava ve stejnorodých místostech, v identických stěnách. Tento level jsem musel dělat s mapou otevřenou vedle okna DOSBoxu a i tak to byla fuška obrovská. Krutá hra level-designéra/ů, ale také jeden z vrcholů toho kam až se dá zajít. Zatím toto šílenství žádná hra (AFAIK) nepřekonala.

Také bych se rád pozastavil nad bonusovými koly, jsou totiž vpravdě šílené. V jednom z nich utíkám jako bych byl Pacman před nesmrtelnými duchy (přičemž Wolf umí vykouzlit pěkné bludiště), jenže do toho se občas projeví nedostatek nábojů, nápor "normálních" nepřátel a také moje potřeba vysbírat všechny poklady a dohrát hru na 100%. Šílené bylo bonus kolo (nevím přesně kde, jestli 2/3/4 episode), kde mapa tvořila čtverec postavený na jeden vrchol. Celé kolo bylo symetrické a dělané jako jedna velká místnost. Stačil jeden výstřel a desítky nepřátel vyrazili k mé pozici. Šlo udělat jediné - najít místo, kde bych se mohl schovat a kosit nápory "oficírských" nepřátel. Takové místo jsem našel, jenže nastaly dva problémy. S oběma jsem si poradil, ale ten druhý mě trochu nasral (byla to chyba hry). Docházeli totiž náboje, proto jsem musel odběhnout od škrtícího místa (kde byla jediná cesta, kudy nepřátelé mohli proudit ke mně) a nasbírat vzadu náboje. To by bylo v pohodě, dalo se to zvládnout, jenže nastal druhý problém - bug - neboli když bylo na jednom místě naskládáno více jak X nepřátel, protivníci kteří přes toto místo přešli se stali neviditelní. A zkuste zabíjet nejrychlejší potvoru ve hře, když vám dochází náboje a není vidět.

I to jsem ale zvládl. S natáčením jsem přestal v šesté epizodě, když jsem kvůli dalšímu bugu nemohl otevřít jeden tajný vchod => neměl jsem 100% => to mě štvalo a tak jsem si nahrál jen 5/6 epizod. I tak mi to ale stačí. Jako hold minulosti, jako radu hráčům kteří potřebují radu a hlavně - ten zážitek z hraní je nenahraditelný.

^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^
KDY (poprvé/naposledy) -------- 1993 (2011)
KOLIK (hodin circa) ----------- 1000
DOJEM (ano/hmm/ne) ------------ ANO
OBTÍŽNOST (pokud je/pamatuji) - I'M DEATH INCARNATE


Long Live old buddy, brzy to bude 20 let co jsi na světě.

Pro: Atmosféra, Strach, Hudba/zvuky a nakonec i ta grafika

Proti: Původně jsem chtěl říct omezenost (zbraní, nepřátel), ale nakonec ta omezenost pomáhá pocitu stísněnosti

+30+30 / 0
  • PC 85
Moje uplně první střílečka (a mám pocit že také uplně první střílečka v historii počítačových her) se spoustou nácků co potřebují zastřelit a s Hitlerem s rotačákem. V bludišti chodeb se sice velmi snadno ztratíte a půjdete okolo míst, která jste už několikrát prošli což je dost k naštvání, ale tadle hra stojí zato.

Pro: Souboj se závěrečnými bossy, prostě pro lidi co rádi zavzpomínají na starého dobrého Wolfa

+26+27 / -1
  • PC 85
Asi každý, kdo pamatuje minule století, tuhle hru distribuoval na CD se spoustou dalších klasik. Dnes tu naštěstí máme Gog, a tak mi ani absence mechaniky nezabránila dokončit záchranu světa a vysvobodit ze zakletého hradu princeznu …to je vlastně Mário. … a tak jsem konečně zbavil svět největšího zlosyna historie na západ od Volhy.

Úkol to byl nesnadný, ovládání hry bylo složité jako gramatika nacistických letáčků na stěnách bunkru. Nic však nedodá energii jako nalezená miska psího žrádla a tak jsem vytrval. Psát o čtvrtstoletí staré hře, že přinesla svěží závan do mých hráčských dnů, působí poněkud staromilsky. Ale tehdy byl svět tááák jednoduchý: věděli jste, že vám stačí najít správně barevný klíč, že nepřítel bude opravdu za rohem, a že i když zabloudíte v bludišti, tak vám ani po 10 minutách nezačne na obrazovce blikat nápis „wrong way“. Samozřejmě, spousta lidí by mohla vytýkat nepříliš vysokou inteligenci protivníkům, avšak německý voják byl známý svou schopností poslouchat rozkazy a nikoliv tím jak dovedl z fleku řešit integrály. Stejně by mohl být hře vytýkán i malý počet zbraní (čtyři), tedy pouze tehdy, pokud si neuvědomíme, že s prohlubující se válečným nedostatkem surovin si prostě nemůžete vyrábět kdejakou zázračnou zbraň (kromě superkyborgského těla pro führera).

Jestli vám tedy nestačí, že tuhle klasiku prověřil čas, máte i mé požehnání: jděte a hrajte.

Herní výzva 2016, kat. 6

Pro: skvělá atmosféra, vysoká návykovost - prostě klasika

Proti: oldschool ovládání

+25+25 / 0
  • PC 85
Wolfenstein byla vůbec moje první 3D střílečka. Když mi ji taťka přinesl z práce na disketě, byl jsem nadšen. První setkání s 3D proběhlo ve velkém stylu. Hru jsem dohrál sice jen jednou, ale prvních pár levelů si doteď pamatuji nazpamět.

Graficky to byla skoro bych řekl revoluce. Já osobně jsem měl u hry obtíže, protože v mém věku jsem nebyl zrovna odvážné dítko a proto jsem se bál každého rohu "aby na mě někdo (nebo něco) nebafl"

I když novejší "Return to Castle Wolfenstein" mám o mnoho radši, občas si z nostalgie prvního 3D Wolfa zahraju.

Pro: grafika a originalita, moje první setkání s 3D

Proti: stereotyp, možná trochu dlouhé a nepřehledné

+23+23 / 0
  • PC 90
Wolfenstein 3D byla hra, která pro mnoho lidí, kteří začínali hrát v první polovině 90. let znamenala vstup do světa pořádných počítačových her. Nebo aspoň byla jednou z těch prvních, se kterou se setkali. Nejinak tomu bylo i u mě.

Po všech těch jednoduchých 2D skákačkách nebo kostičkovaných hrách s pár barvami byl Wolfík něco jako zjevení a možnosti to znovu natřít náckům po několika desítkách let se jen těžko odolávalo. Co na tom, že hra by dle dnešních měřítek byla možná dost politicky nekorektní, vzhledem k četnosti zobrazených hákových křížů a blonďatých ubermensch v řadách wehrmachtu a SS. Opravdovou herní extázi zažívali šťastlivci vybavení zvukovkou Sound Blaster, která nabízela mnohem lepší zážitek, než obyčejný PC speaker.

Dnes ta hra působí spíš směšně a i když se říká, že to nebyla první hra, která přinesla "3D" rozměr, nikdo jí to místo na výsluní už asi nikdy nevezme :)

Pro: Tehdy to byla pařba neskutečná

Proti: Dnes už je lepší jen vzpomínat, opětované hraní by bylo spíš pro sebemrskače

+21+21 / 0
  • PC 75
Těžko říct, jestli tuhle hru hodnotit z pohledu dneška, nebo z pohledu historického přínosu pro PC hry anebo z pohledu tehdejší doby.

Soudit hru z pohledu dnešní doby by bylo trochu nefér, ale je fakt, že se určitě najdou lidé, co si ji z nostalgie zahrají, už protože je to dobrá oddechovka, co má docela krátký levely. To je tak z pohledu dneška.

Z pohledu historického přínosu lze hovořit o klenotu mezi pc hramu, protože je otázkou, jestli by všechny ty Doomy, Tomb-Ridery a Duke Nukemové a Half-lifové vůbec existovali bez této hry a jestli by existovali v takové podobě v jaké je známe. Každopádně mu nelze upřít, že je to vůbec první FPS na světě! A navíc nezapomínejme, že se jedná o WOLFA, takže kdo ví, jestli by existovalo RTCW, Enemy Territory a novej Wolfenstein, kdyby nebyla tato hra. To jsou rovný dva přínosy.

No a hodnotit Wolfa z pohledu tehdejší doby, tak jistě to byl tehdy unikát, první hra z pohledu vlastních očí (vlastně druhá heh), kvalitní zvuky (když měl člověk zvukovku) a hodně hodin skvělé zábavy (koho by nebralo střílet nácky a zabít i samotnýho Hitlera...)

Horší je to s faktem, že engine týto hry umožňoval pouze veškerý podlahy a stropy ve stejné výšce, přičemž stěny musí být 90°. Díky tomuhle faktu byli tvůrci levelů značně omezení a mohli plodit většinou jen bludišťovky. Otázkou tedy je, měli raději tvůrci počkat, až bude engine trochu vymakanější a umožní aspoň různý výšky stropu a země nebo to měli nechat tak, jak to bylo tehdy? Je to věc názoru, já si myslím, že udělali dobře, že tu hru vydali i takhle omezeně. Už jenom protože tvůrci map sice byli dostatečně omezeni tím, co hra umožňuje, ale přesto se toho chopili docela zodpovědně a mapy jsou kupodivu docela dobrý a občas jsem zíral, jak si s tím dovedli poradit. Navíc některý kousky za to fakt stály. Jen čtvrtá epizoda trochu pokulhavá a je přesně tím, čím jsem se obával, že bude celej Wolf (když jsem uvažoval o jeho znovu zahrání po letech), tedy směsí bludišťových frustrujících levelů.

Myslím, že hra měla mít už tehdy zabudovanou mapu. Teď jsem hrál totiž upravenou verzi Wolfa (kde se dalo zvýšit rozlišení a nastavit hromada dalších věcí) a ta měla zabudovanou mapu a hra byla díky tomu mnohem zábavnější a přehlednější. Naštěstí existuje alternativa - mapy si prostě kreslit na papíry.

Takže na závěr snad jenom, díky ID Software!

Pro: První FPS, zábavná odechovka, docela slušný mapy vzhledem k brutálnímu enginovýmu omezení, možnost zabíjet nacisty, první Wolfenstein vůbec.

Proti: Občas frustující bloudění po mapách, jen čtyři zbraně, Hitler měl být hlavní boss hry, absence mapy

+20+20 / 0
  • PC 80
Poznámka: Komentář je ke hře Wolfenstein: Final Solution
PC-Freeware/ Grafika 8/10 Hudba 10/10 Hratelnost 10/10 Zábavnost 10/10

Snad mi nikdo nebude mít za zlé, když si prostor určený ke hře Wolfenstein 3D vypůjčím pro jeho nepřímého následovníka v podobě freeware hry, jež nese podtitul Final Solution.

Činím tak čistě z nadšeneckého popudu, protože se musím podělit o své dojmy z této přibližně hodinu dlouhé hry, čítající nějakých 8 misí, 6 druhů nepřátel, 5 zbraní, 4 bose a 3 úrovně obtížnosti. (Go Easy On Me!, I´m a Hero..., Suicidal Tendencies!) Pro zajímavost, obtížnost se liší pouze větším zásahem který obdržite, nikoliv počtěm nepřátel, což je trošku škoda. I přesto je hra nabitá prtivníky za každým rohem, takže se dočkáte i pořádného masakru. Nechybý tajné dveře a skrýše, které ukrývají poklady, jídlo, lékárníčky a munici. Nechybý klasické propriety jako ornamenty na zdi. Zlatý, stříbrný, nebo broznový klíč pro otevření dveří k dalšímu postupu. A to celé uzavírá, nebo přesněji obklopuje jednoduchá příběhová zápletka.

Grafická stránka, nebo přesněji textury jsou bohatší, než je u starších verzí zvykem. Ovládání s myší a na klávesnici pomocí WSAD je plynulé, intuitivní a svižné. Největším lákadlem a největší devizou hry je však samotná hudba, která je dovedena k dokonalosti. Setkáte se s ní už v menu a v každé z misí vám nabídné jinou sklatbu, u nichž se možná natolik zaposloucháte, že zapomete pokračovat dál.

Negativ moc není. Opět mi sice chybí mapa, to by ovšem nemělo u této značky překvapit. Nehledě na to, že mise nejsou tak spletité že by jste bez mapy dlouho bloudili. Misí mohlo být i více. Na druhou stranu na free titul je hodina zábavy docela slušná vyzitka.

Pokud tedy budete číst tyto řádky, tak mi nemějte za zlé využitého prostoru a hru určitě vyzkoušejte. Dá vám vzpomenout na atmosféru vaší první 3D střílečky a některé z vás možná donutí vytáhnout pozapomenuté cédéčko s původním Wolfensteinem.

Hru jsem začal hrát: 13.3.2014
U hry jsem strávil: 75 minut
Hodnocení této verze: 95%

Pro: Atmosféra, soundtrack, nové zbraně, nový nepřátelé, vylepšéné textury, ovládání myší.

Proti: Pouze 8 misí, stále bez mapy, u vyšší obtížnosti se nezvýší počet protovníku.

+19+19 / 0
  • PC 75
Jedna z prvních pořádných FPS, to byly časy, když jsem se poprvé dostal k prvnímu bossovi a ta radost za zdárně dokončenou epizodu:). Bez téhle hry by možná pořádné FPS, jak je dnes známe, ani neexistovaly, občas mě trochu sice vytáčely zdlouhavé labyrinty, ale o to tu v téhle hře jde především (aby to nebyla jen tupá střílečka). Škoda jen, že je zde tak malá variabilita nepřátel a zbraní.
Můj památný moment: Pamatuji si, jak jsem jednou procházel nějakou dlouhou chodbou, nikde nikdo a najednou z rohu na mě vybafl SSak, jsem až leknutím spadl ze židle:D (jsem měl docela nahlas reproduktory a on docela zařval).

Pro: Bludiště(pro někoho spíše mínus,ale bez tohohle by hra byla pouhá nudná, tupá střílečka), Atmosfera, První pořádná FPS:).

Proti: malá variabilita zbraní a nepřátel

+18+21 / -3
  • PC 60
Jsem asi jediný, koho Wolf nikdy moc nebavil. Jistě, nelze mu upřít novátorství a obrovskou zásluhu na poli akčních her, ale stereotypní design, pouze čtyři zbraně a hrozné zvuky PC Speakeru (kdo měl tenkrát zvukovku, byl král), to prostě nebylo nic pro mě. Právě ty zvuky speakeru při sebemenším dotyku se zdí na mě působily jako pěst na oko a brzo mě z nich bolela hlava. Wolfa mám propařeného skrz naskrz, ale nikdy jsem u něj nevydržel dlouho. Častokrát, ale po malých dávkách :)

Pro: Byl to prostě Wolf :)

Proti: Stereotyp, málo zbraní, zvuky speakeru.

+17+19 / -2
  • PC 90
I přes své stáří jde o velmi dobrou střílečku, v níž neabsentuje jediný prvek klasických old schoolovek žánru. Akce je adekvátně zpracovaná, s nádechem jisté frenetičnosti a arkádovosti, secrety s účinnějšími zbraněmi a cennými poklady slušně poschovávané, klíče od dveří dobře střežené, bossové hojní a místy i tuzí. Level design už plošší být nemůže, ale nedá se říct, že by to bylo na škodu. Jelikož díky němu vyniká každá úroveň svým pojetím a nutí tak hráče se neustále vracet, nebo se (ne)zamotávat do zdejšího herního prostředí. Samozřejmostí je vyvážený postup hrou, závislý i na momentálně dostupných zbraních. Kdy např. na začátku druhé epizody není zbraní a nábojů dostatek, takže, zatímco je možné se vyzbrojit municí a MP 40 ve zbrojnici za normálně přístupnými dveřmi, nechybí ani účinnější varianta v podobě získaného Chain Gunu z tajného úkrytu poblíž. S nímž je to při likvidaci nepřátel teprve ta pravá zábava.

Taktéž statistiky po absolvování úrovně potěší, neboť se z nich dozvím procenta zabitých nepřátel, objevených sekretů atd. Nejvíc si cením všech stoprocentních statistik v sedmé úrovni druhé epizody, v níž nechyběly opravdu bravurně navržené tajné lokace napěchované velkým počtem itemů a nepřátel. Byť normálně jde tento level zvládnout hned, tak nalezení zmíněného úkrytu jeho projití o něco pozdrží, což v tomto případě vůbec nevadí. V jedné úrovni dokonce vedla, ke střeženému klíči, cesta i skrz secret a nacisty proto šlo obejít. Ukazatel dosaženého score v levé části poměrně archaicky vypadajícího HUDu také zahřeje na srdci. Z přítomných šesti hutných epizod se nenechají zahanbit ani poslední tři z packu The Nocturnal Missions, dávající hráčům možnost opět prožít další dobrodružství.

Čtyři dostupné obtížnosti patřičně prověří skill každého, ať už ostřílenějšího nebo méně zdatného. Fakt je, že kvůli těm ikonkám, ilustrujícím jejich obtížností stupeň, mému zraku nejvíce uhranula ta třetí s tváří zkušeného drsňáka. Při samotném hraní se tato obtížnost připomínala snad jen při velké sprše kulek z řad nepřátel nebo menšímu stavu životů, ale po pár loadech a opatrnějším postupu jejich eliminace, to takovou potíž zase nepředstavovalo. A pak také v souvislosti s funkcí Save, třebaže při častém uložení byl průchod levelem jako po másle, tak pokud save nebyl zrovna na pořadu dne, já nerušeně a plynule hrál, o to markantněji mé nervy následně pocuchal neúspěch, kdy můj avatar čuchal ke kytkám od spoda. Opětovné nahrání pozice, sebrání klíče, zneškodnění nepřátel, nalezení již předtím objeveného úkrytu a znovu vracení se ke dveřím na mnou získaný klíč, dokáže tedy místy, při opomíjení častého ukládání, dosti naštvat.

Za sebou má Wolfenstein 3D již téměř dvacet let od svého vydání, tomu ale nijak neubírá kouzlo z hraní i v dnešní době. A ačkoli má jeho původní grafika stále něco do sebe, já si oblíbil port Wolf4SDL, který zachovává původní rys vzhledu a nechybí mu i vyšší rozlišení 1280x800, toho využijí zejména ti hráči, co používají, jako já, širokoúhlý monitor. Na displeji viditelné kostičky nijak nekazily zážitek, stejně tak plynulá kamera a přehršel podporovaných neoficiálních add-onů do hry, využívajících též kvalit uvedeného portu. K vizuální stránce hry ještě doplním můj celkový dojem z ní. Líbí se mi ta křiklavost barev, pěkná viditelnost a ta stylizace obecně. Neboť hře dodává jistý nádech jedinečnosti, lišící se od spousty dalších her, jenž jsem doposud hrál.
+17+17 / 0
  • PC 80
Wolfenstein je jedn z nesmrtelných klasik mého mládí. Sice jsem ho hrál až po navazující epizodě : "Spear of Destiny", ale i tak mě bavil a párkrát jsem si ho projel.

Wolfenstein je z těch her, které byly hrány stále dokola a to protože, nic lepšího nebylo. Často to pak hráč hrál jen z důvodu aby nějakou misi projel rychleji, aby našel všechny tajné místností, či aby získal všechny poklady, néjlepe na těžší obtížnosti. Tyto prvky jsou velice motivující a vedou k opětovnému hraní, takže časem přestane vadit, i jak příšerným bludištěm je každá mise.

Je to rok 92, takže nelze čekat nějaké velké množství herních prvků a možností, ale o to v této hře nejde. Jde o to co nejdřív získat kulomet a solit do nacistů, co to jen půjde (ani "modrej gestapák" už není tak obávanej, když do něj člověk nasolí dávku z kulometu. Často to člověk hrál jen proto aby slyšel ty komické výkřiky a i když to může znít zvráceně, my jsme se u těch zvuků královsky bavili.

Popravdě Wolfenstein toho moc nenabízí. Dnešní hráče by nejspíše odradilo každé bludiště/mise, ve kterém jde o to samé. Ale je to sakra pořádná klasika a nostalgie.

Pro: prostě klasika

Proti: strašný bludiště

+17+19 / -2
  • PC 90
Melodie z této fantastické 3D akce mi zní v uších prakticky neustále. Stejně tak hlášky nacistů po otevření dveří ... Alles klar? ...ratatatata a o jednoho nácka méně. Prostě špičková hra s výbornou hratelností a na svou dobu povedenou grafikou. Level design nemohl být kdovíjak propracovaný, takže jsme se museli spokojit s chodbami v pravém úhlu. Potěšila motivace v podobě sbírání pokladů a nalézání tajných místností. A na závěr jsme se vždycky vyřádili na tuhých bossech v čele s Adolfem. Paráda. Co víc si od akční hry z roku 1992 přát?

Pro: Střílení nacistů, závěreční bossové, německé hlášky, německý ovčák, pohodová hratelnost

Proti: pravoúhlý level design, stereotypní prostředí...na tu dobu to jsou ale přehlédnutelné detaily

+16+16 / 0
  • PC 85
Na rozdíl od takového Dooma je Wolf dnes už prakticky nehratelný, je až příliš stereotypní, prostředí je pořád stejné, při letmém pohledu na obrazovku ani nepoznáte o jaký level se jedná, nepřátelé nic moc a hratelnost se také s postupem hry nevyvíjí. V roce 1992 byla však úplně jiná situace, člověl byl zvyklý na ploché hopsačky, když tu Wolfenstein začal sténat "deeper, deeper!" - ano, konečně jste se ve střílečkách mohli pohybovat dovnitř obrazovky a pěkně z pohledu vlastních očí. Rázem bylo jedno, jaký jiný Wolf vlastně je, hlavně když se hráč mohl cítit "uvnitř" hry a povýšit prožitek ze stříleček na další level. Mimochodem jako malí kluci jsme hráli Wolfensteina vždy ve dvou, jeden hrál a druhý měl přichystané prsty na I+L+M a zejména u závěrečného bose zběsile mačkal... A pak, že hra nepodporovala cooperative mod!

HW: Minimum: 286 10 MHZ, 640 KB RAM / Doporučeno: 386 33 MHZ, 2 MB RAM

Pro: První FPS, pocit vtažení do hry, vlastnoruční podílení se na potírání nacismu :o)

Proti: Stereotypnost - stejný design prostředí, stejná hratelnost...

+16+17 / -1
  • PC 75
Naprostá legenda mezi hrami. Přesně tahle hra dala základ FPS žánru. Rozlehlé a často nepřehledné bludiště, kupa nácků, nacistické symboliky a bossové. To jsou věci které se snad každému vybaví. Na tu dobu příjemné grafické zpracování, spousta zbraní i prostředí a tajných chodeb. ID software v čele s Johnem Carmacem věděli přesně co dělají a povedlo se jim to na jedničku.

Tehdy (1992) hra vyšla v podobě shareware za pár kaček. Dnes si ji můžeme zahrát přímo v internetovém prohlížeči.
+15+16 / -1